ECLI:CZ:NS:2022:7.TDO.106.2022.1
sp. zn. 7 Tdo 106/2022-663
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 2. 2022 o dovolání obviněného J. N. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaném proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 5 To 231/2021, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 43 T 10/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. N. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 24. 6. 2021, č. j. 43 T 10/2021-594, byl obviněný J. N. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti šesti měsíců. Zároveň mu byla uložena přiměřená povinnost, aby během zkušební doby podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil majetkovou škodu a nemajetkovou újmu, které trestným činem způsobil. Dále byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu třiceti šesti měsíců. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 1, 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody a nemajetkové újmy.
2. Uvedeného přečinu se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný tím, že dne 15. 4. 2018 v době kolem 00:30 hod. v Praze 9 – Horní Počernice na dálnici D 11 v úseku 3,05 km ve směru jízdy na Prahu, řídil motorové vozidlo tov. zn. BMW 530D, přičemž nepřizpůsobil rychlost jízdy svým schopnostem, ovlivnění alkoholem, jelikož v době činu měl v krvi nejméně 0,32 g/kg alkoholu, vlastnostem vozidla a jiným okolnostem, které lze předvídat, jel rychlostí 124 km/h, která byla zřejmě nepřiměřená, nezvládl řízení při sjezdu na odpočívku u Benzinové stanice Shell a narazil pravým předním kolem jím řízeného vozidla do betonového obrubníku oddělujícího komunikaci u čerpací stanice a komunikaci odstavného parkoviště souběžně vedoucí podél tělesa dálnice, následně najel na travnatý pás a pokračoval dále v jízdě až na odstavné parkoviště, kde v rychlosti 89 km/h narazil přední částí jím řízeného vozidla nejprve do zadní části odstaveného nákladního motorového vozidla MAN TGA vlastníka A. F., stojícího na šikmém stání, čímž na vozidle způsobil škodu ve výši 36 800 Kč, a následně do levého boku odstaveného nákladního motorového vozidla tov. zn. TATRA 815 S3 vlastníka J. D., stojícího na šikmém stání, čímž na vozidle způsobil škodu ve výši 8 400 Kč, při tomto došlo k přetočení vozidla řízeného obviněným do protisměru, kde zůstal stát v konečném postavení, čímž na jím řízeném vozidle způsobil škodu ve výši 784 700 Kč ke škodě vlastníka vozidla společnosti MATAPAT, s. r. o., tedy celkem způsobil škodu ve výši 829 900 Kč, následně z místa dopravní nehody odešel, kdy byl zajištěn hlídkou Policie ČR v Horních Počernicích na čerpací stanici KM Prona, přičemž v důsledku střetu utrpěla spolujezdkyně ve vozidle sedící na sedadle vzadu vlevo, poškozená D. P., zlomeninu dolní části diafýzy levé pažní kosti, luxaci (vykloubení) levého kyčelního kloubu, zlomeninu předního okraje kostrče, drobnou trhlinu sleziny bez nutnosti chirurgického zákroku, povrchní kožní oděrku pod pravým okem a v oblasti jařmového oblouku, tedy zranění, které vzhledem ke svému charakteru, délce léčení, délce a způsobu omezení v obvyklém způsobu života má charakter ublížení na zdraví podle §122 odst. 1 tr. zákoníku, a obviněný svým jednáním porušil povinnosti vyplývající zejména z ustanovení §4 písm. a), b), §5 odst. 1 písm. b), §5 odst. 2 písm. b), §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „zákon o silničním provozu“), tím, že se nechoval ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, své chování nepřizpůsobil zejména dopravní situaci, neřídil se pravidly provozu na pozemních komunikacích upravených tímto zákonem, nepřizpůsobil rychlost jízdy svým schopnostem, vozidlo řídil po vědomém požití alkoholických nápojů v době, kdy byl pod jejich vlivem, následkem čehož způsobil dopravní nehodu, při které došlo k ublížení na zdraví a ke škodě na zúčastněných vozidlech, přičemž povinnosti řidiče uložené v ustanovení §5 odst. 2 písm. b) a §18 odst. 1 zákona o silničním provozu je třeba považovat za porušení důležité povinnosti.
3. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2021, č. j. 5 To 231/2021-629, byl podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. k odvolání poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky zrušen rozsudek soudu prvního stupně toliko ve výroku o náhradě škody ve vztahu k této poškozené a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. bylo opětovně rozhodnuto o nároku této poškozené na náhradu škody podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. Odvolání obviněného, které podal do výroku o vině i trestu, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
4. Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání s odkazem na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Těžiště dovolacích námitek tkvělo v tom, že rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení pro extrémní rozpor mezi konečnými skutkovými a právními závěry a pro porušení práva na spravedlivý proces, přičemž zejména nebyl řádně prokázán skutkový stav, nebylo provedeno úplné a nezpochybnitelné dokazování a nebyla prokázána příčinná souvislost mezi okolnostmi a nehodou.
5. Obviněný namítal, že znalecký posudek MUDr. Petra Baláže, z něhož soud dovozuje hladinu alkoholu v krvi obviněného v době nehody, je nepřezkoumatelný a v rozporu s požadavky a nároky kladenými na obsah a přezkoumatelnost znaleckých posudků podle §28 odst. 1 zákona č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech a prováděcí vyhlášky č. 503/2020 Sb., o výkonu znalecké činnosti. Z obsahu znaleckého posudku ani z jeho ústního doplnění při hlavním líčení nelze ověřit správnost výpočtu hladiny alkoholu v krvi obviněného, neboť není zřejmé, kterou metodu znalec použil, jak metody kombinoval a jaký byl konečný postup výpočtu. Dále obviněný poukázal na fakt, že časové rozmezí uvedené jako předpoklad znalcem je výrazně kratší než doba, po kterou obviněný v šoku bloudil po polích v okolí nehody. Závěry znalce pak nelze obecně aplikovat na celou dobu, po kterou mohl obviněný placatku vypít, a proto je znalcem určená možná hladina alkoholu v krvi pro soud nepoužitelná. Pokud pak znalec při výpočtu odkázal na své zkušenosti, tyto nejsou specifikované a není zřejmé, jakým způsobem byly při znaleckém zkoumání použity a jaký je jejich význam pro konečné závěry. V doplnění posudku měl pak znalec uvedeny dvě metody a vzorce, ze kterých lze spočítat koncentraci alkoholu v krvi, přesto však nebylo z posudku seznatelné, který konkrétní vzorec byl v určité situaci použit a jaký postup k výpočtu zvolil. Proto podle názoru dovolatele znalecký posudek nebylo možné použít jako důkaz pro tvrzení o přítomnosti alkoholu v jeho krvi v době nehody.
6. Obviněný se postupně vyjádřil k jednotlivým částem skutkové věty rozsudku následovně. Ke skutečnosti, že byl v době nehody ovlivněn alkoholem, soud neprovedl žádný důkaz, z něhož by bylo zřejmé, jaký vliv má tvrzené množství alkoholu na jednání obviněného (jeho schopnosti, pozornost, reflexy apod.) a jak mohl ovlivnit jeho schopnost řízení vozidla, resp. jeho řidičské schopnosti. Tvrzení ve výroku rozsudku nalézacího soudu, že obviněný nepřizpůsobil rychlost jízdy ovlivnění alkoholem, pak nemělo oporu v provedeném dokazování.
7. Ke konstatování soudu, že nepřizpůsobil rychlost jízdy vlastnostem vozidla, dovolatel namítl, že k takovému tvrzení nebyl proveden vůbec žádný důkaz. Soud konstatoval, v jakém vozidle došlo k nehodě, avšak ve své právní úvaze ani při dokazování neposuzoval vlastnosti vozidla. Podle obviněného rychlost jízdy korespondovala jak s předepsanou rychlostí na předmětné komunikaci, tak i s vlastnostmi vozidla, které jsou konfigurovány na mnohem větší rychlost, než v jaké mělo dojít k nehodě. Dále namítal, že ačkoli je soudem uvedeno, že nepřizpůsobil rychlost jízdy jiným okolnostem, ve výroku není specifikováno, o jaké okolnosti se jedná. V této souvislosti pak obviněný soudům vytkl zamítnutí návrhu obhajoby na doplnění dokazování ve smyslu místního šetření, čímž bylo zkráceno jeho právo na spravedlivý proces. Poukázal na skutečnosti, že čerpací stanice, resp. komunikace nebyla v době nehody osvětlená, přestože jinak osvětlená je a tato povinnost plyne i z příslušných předpisů. Takovou okolnost pak u čerpací stanice umístěné u dálnice nelze předvídat, stejně jako to, že travnatý pás mezi cestou k parkovišti a samotnou čerpací stanicí není zřetelně a viditelně označen, aby v nočních hodinách (za tmy) nepředstavoval riziko pro řidiče.
8. Obviněný nesouhlasil ani se závěrem, že rychlost 124 km/h byla zřejmě nepřiměřená. Soud nehodnotil místní situaci, nezabýval se povolenou rychlostí, označením komunikace a pokyny pro řidiče. Navíc bylo na soudu, aby postavil na jisto, zda rychlost vozidla byla či nebyla přiměřená, nikoliv jen zřejmě nepřiměřená. V této souvislosti poukázal na závěry znaleckého posudku Ing. Tomáše Kubeše, konkrétně tezi, že pokud by nedošlo k nárazu do obrubníku a najetí na travnatý pás (které nebyly viditelné, osvětlené a zřetelné, tedy byly nebezpečné pro řidiče), pak by nebyl ovlivněn následný pohyb vozidla a řidič by mohl korigovat směr a rychlost a zabránit následnému střetu s nákladními vozidly. Obviněný měl za to, že rychlost vozidla v dané situaci nebyla nepřiměřená, stejně jako tomu svědčil stav vozidla a jeho vlastnosti. K nepřiměřené rychlosti ve svém dovolání dodal, že tato úvaha se opírala o výpověď poškozené D. P., která ho na ni měla během jízdy upozorňovat. Dovolatel konstatoval, že takovou úvahu nelze postavit na jisto, neboť poškozená byla pod vlivem alkoholu, seděla na zadním sedadle, kde je rychlost vnímána odlišně od skutečné, neviděla na tachometr, a dokonce neznala ani povolenou rychlost na dálnici. Její tvrzení o nepřiměřené rychlosti označil za zcela subjektivní a ve vztahu ke skutečné rychlosti vozidla a způsobu řízení naprosto nevypovídající.
9. Další námitkou obviněný soudům vytkl, že neprokázaly příčinnou souvislost mezi tvrzeným obsahem alkoholu v jeho krvi a nehodou. Dokazováním nebylo vyvráceno tvrzení, že příčinou nehody byla neosvětlená komunikace. Opětovně zdůraznil, že pokud by soud provedl navrhované místní šetření, bylo by prokázáno, že nelze spravedlivě po řidiči odbočujícím na čerpací stanici požadovat (před sjezdem je přes dálnici most, který omezuje viditelnost situace na čerpací stanici), aby předvídal, že není funkční osvětlení, existenci travnatého pásu lemovaného obrubníkem mezi čerpacími stojany a cestou na přilehlé parkoviště, který není zřetelně a viditelně označen.
10. Obviněný také spatřoval pochybení soudu v neprokázání subjektivní stránky trestného činu. Nebylo prokázáno, že při sjezdu jednoznačně věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákoníkem. Nevěděl, že na čerpací stanici je neosvětlený travnatý pás a že na ni vjížděl způsobem, který může svým spolujezdcům ublížit. Takovou úvahu měl za vyvrácenou už jenom tím, že ve vozidle seděl i jeho bratr. Nelze proto tvrdit, že by si nebyl vědom, že svým jednáním může svému bratrovi ublížit a že spoléhal toliko na náhodu, že se tak nestane. Zopakoval, že ze závěru znaleckého posudku vyplývá, že pokud by nenajel na obrubník a travnatý pás, pak by k nehodě nedošlo, neboť by byl ve vozidle schopen plynule svou jízdu zpomalit.
11. Obviněný dále namítal, že se soud nevypořádal s námitkou obviněného, že k jeho trestnímu stíhání nebyl udělen souhlas poškozenou D. P.
12. Měl tedy za to, že soud neprokázal skutkový stav bez pochybností, přičemž tento nedostatečně zjištěný skutkový stav zcela nesprávně právně posoudil a přičetl jej k jeho tíži, čímž porušil zásadu in dubio pro reo.
13. Obviněný rovněž vznesl námitky proti výši stanoveného trestu, neboť uložený trest odnětí svobody i trest zákazu řízení jsou nepřiměřeně dlouhé. Soud nezohlednil dobu, která od skutku uplynula, tj. 3 roky a více než pět měsíců, přičemž již přes dva roky není držitelem řidičského oprávnění. Soud také nezohlednil ani jeho řádné a poctivé chování po tuto dobu.
14. Závěrem dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil k novému řízení.
15. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání nejprve uvedl, že námitky dovolatele proti učiněným skutkovým zjištěním odpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 a patrně chtěl napadnout i rozsudek odvolacího soudu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 [s účinností od 1. 1. 2022 označené jako písmeno m)]. Dále zdůraznil, že dovolatel opakuje ve svém dovolání obhajobu, kterou uplatnil již před nalézacím soudem a ve svém odvolání, přičemž soudy se s těmito námitkami již vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí.
16. Námitku proti obsahu znaleckého posudku označil za nesouhlas s hodnocením důkazů a učiněným skutkovým zjištěním. Pro naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by se muselo jednat o zjevný rozpor skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, avšak takovou vadou podle názoru státního zástupce skutková zjištění netrpí. Soudy řádně odůvodnily, proč stanovily hladinu alkoholu v krvi dovolatele právě 0,32 g/kg a v této části tak označil dovolání za zjevně neopodstatněné.
17. I námitky týkající se vlivu alkoholu na řidičské schopnosti obviněného a námitky týkající se vlastností vozidla, označil státní zástupce za námitky učiněné proti skutkovým zjištěním. Uvedl, že hazardní nájezd dovolatele do prostor čerpací stanice by bylo možné si vysvětlit pouze naprostým začátečnictvím nebo sníženou sebekontrolou v důsledku požitého alkoholu, tomuto závěru pak nasvědčují i nepříjemné pocity poškozené D. P. z předchozího způsobu jízdy obviněného, a takové vysvětlení se jeví jako zcela logické. Ani dovolatel pak nenabídl jiné vysvětlení, proč do prostoru čerpací stanice najel zcela nesmyslnou rychlostí blížící se rychlostnímu limitu na samotné dálnici. K vlastnostem vozidla pak uvedl, že nebylo vybaveno takovou mírou asistence, která by dokázala řidičský přešlap vyřešit, tj. vzniklé nebezpečí rozpoznat, vyhodnotit a samostatně na ně reagovat zastavením vozidla před překážkou. Vozidlo nemělo vlastnosti, které by mu bezpečnou jízdu takovou rychlostí v daném místě umožnily. Rychlost jízdy tak neodpovídala ani schopnostem obviněného ani vlastnostem vozidla. Dovolání tak i v této části shledal jako zjevně neopodstatněné.
18. Úvahu dovolatele, že příčinou dopravní nehody byla existence překážky, kterou nemohl ve tmě předvídat, státní zástupce označil za zcela nepřiměřenou pravidlům provozu na pozemních komunikacích i běžné praxi. Konstatoval, že z hlediska povinné předvídavosti každého řidiče je běžně dovozováno, že řidiči mohou předvídat vstup chodce na přechod i z výhledu zakrytého jiným vozidlem nebo výskyt dětí u školy v době školního vyučování. Dovolatel by pak jistě byl schopen podle běžné zkušenosti předvídat výskyt betonového obrubníku v prostoru velké čerpací stanice. Tyto jsou zde i za účelem zpomalení všech vozidel sjíždějících z dálnice a rozpoznat je, je povinností řidiče. I v této části učinil státní zástupce závěr o zjevné neopodstatněnosti námitky.
19. Státní zástupce dále uvedl, že s námitkou neudělení souhlasu poškozenou D. P. k trestnímu stíhání obviněného se již oba soudy obsáhle a dostatečně vypořádaly. Námitka by pak mohla odpovídat dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., který však dovolatel výslovně neuplatnil. V každém případě ji označil za zjevně neopodstatněnou s poukazem na vyjádření poškozené, že ani v době dopravní nehody ani později již neměla k dovolateli žádný bližší vztah.
20. Státní zástupce také konstatoval, že Nejvyšší soud nepřipouští, aby bylo dodržení procesní zásady in dubio pro reo zkoumáno v dovolacím řízení. V této souvislosti poukázal na judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu.
21. Ve vztahu k námitce nepřiměřenosti uloženého trestu státní zástupce s odkazem na judikaturu konstatoval, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména též nesprávné vyhodnocení polehčujících okolností a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Uzavřel, že otázka přiměřenosti trestu žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá a dovolací soud se jí tak nemůže zabývat a zejména nemůže ani hodnotit, zda soudy postupovaly podle §39 tr. zákoníku. V případech výjimečných svou nespravedlností ji může posoudit mimo dovolací důvody, pokud by byl uložený trest v rozporu se zásadou proporcionality trestních sankcí. Avšak dovolatel na uvedenou zásadu nepoukázal a své dovolání tímto směrem zjevně zaměřit nechtěl. V této části pak dovolání neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů.
22. Státní zástupce z výše uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
23. Toto vyjádření bylo zasláno obviněnému k možné replice, čehož však nebylo využito.
24. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
25. Pokud jde o obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, bylo s odkazem na něj možné dovolání úspěšně podat, jestliže rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Směřovalo-li dovolání proti výroku o vině odsuzujícího rozhodnutí, pak tomuto dovolacímu důvodu obsahově odpovídaly pouze námitky, v nichž se tvrdilo, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazoval znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Předmětem právního posouzení totiž je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. Proto se v rámci zmíněného dovolacího důvodu nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není stupněm třetím, jehož úkolem by byl široký přezkum rozhodnutí druhoinstančních soudů, a to již z důvodu jeho omezené možnosti provádět v řízení o dovolání důkazy (srov. §265r odst. 7 tr. ř.) a přehodnocovat důkazy provedené již dříve.
26. Výjimkou z popsaného pravidla, umožňující v daném smyslu zásah Nejvyššího soudu v dovolacím řízení do pravomocného rozhodnutí, byly zejména tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Do první skupiny takových vad náležely tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patřily sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvořily případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnovala případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Jednalo se o tzv. stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením, učiní-li současně dovolatel takový nesoulad předmětem svých námitek. Extrémní nesoulad bylo nicméně namístě dovodit toliko v případech závažných pochybení, zejména pokud skutková zjištění nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011).
27. K tomu je potřeba zmínit, že s účinností od 1. 1. 2022 je tento dovolací důvod (shodného obsahu) podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. označen písm. h) téhož ustanovení, přičemž pod písm. g) byl zařazen dovolací důvod nový, jenž je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Je zřejmé, že vymezení tohoto důvodu v zásadě úzce navazuje na soudní praxí vymezená pochybení, popsaná v předchozím odstavci, která ovšem nyní nejsou součástí extenzivního výkladu některého z dovolacích důvodů [podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021], ale přímým obsahem dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022.
28. Nicméně bez ohledu na popsaný posun v dikci zákona Nejvyšší soud konstatuje, že žádné takové pochybení ve věci obviněného J. N. shledat nelze. Především je nutné uvést, že dovolací námitky jsou z velké části pouze opakováním námitek obviněného, které uplatňoval v průběhu celého trestního řízení, a soudy obou stupňů se s nimi řádně vypořádaly. Z tohoto pohledu je také zřejmé, že většinu námitek podřazených dovolatelem pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 by bylo třeba z hlediska dovolacího řízení považovat za irelevantní. Nicméně námitky stran nepřezkoumatelnosti závěrů znaleckého posudku, neprokázání, že obviněný nepřizpůsobil rychlost jízdy ovlivnění alkoholem a vlastnostem vozidla, negaci nepřiměřené rychlosti, označení za příčiny dopravní nehody existenci neosvětleného travnatého pásu, neprovedení důkazu místním šetřením a v návaznosti na to neprokázání subjektivní stránky trestného činu je možné podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění od 1. 1. 2022, resp. podle písm. h) téhož ustanovení, avšak Nejvyšší soud je shledal zjevně neopodstatněnými.
29. Obviněný se především vyhradil vůči obsahu znaleckého posudku MUDr. Petra Baláže, konkrétně proti použitým postupům pro stanovení hladiny alkoholu v krvi, jež zakládají nepřezkoumatelnost takového posudku. Nejvyšší soud konstatuje, že předmětný znalecký posudek splňuje veškeré zákonné náležitosti, a pokud obviněný shledal porušení §28 odst. 1 zákona č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech a prováděcí vyhlášky č. 503/2020 Sb., o výkonu znalecké činnosti, tak nutno poznamenat, že ani k porušení uvedených norem nedošlo. Výtky vůči správnosti výpočtu hladiny alkoholu v krvi obviněného nelze shledat opodstatněnými, neboť je naopak jasně a zřetelně uvedeno, jaké metody byly při znaleckém zkoumání použity, a jaký byl konečný postup výpočtu. Touto výhradou se již dostatečně zabýval soud odvolací, který uvedl, že závěry jsou správné a řádně odůvodněné. Znalec srozumitelně objasnil své postupy spočívající v užití kombinovaného výpočtu vycházejícího z tzv. zpětného a bilančního propočtu (č. l. 551 až 552, odstavec 16. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Závěr o tom, že měl obviněný v době činu nejméně 0,32 g/kg alkoholu v krvi je správný a jedná se o nejnižší možnou koncentraci, tedy pro obviněného nejpříznivější (viz odstavec 28. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Zde je potřeba také akcentovat, že znalec sice při výpočtu odkázal i na své zkušenosti, jak tvrdí dovolatel, nečinil tak ale nahodile a nepodloženě, nýbrž v souvislosti s informacemi dostupnými v odborné literatuře a svou praxí pro vysvětlení detailů takových výpočtů. Tato skutečnost pak nečiní samotný znalecký posudek nezákonným či nepřezkoumatelným. Nelze se ztotožnit ani s námitkou určení nesprávného časového rozmezí konzumace alkoholu z placatky v době po dopravní nehodě. Z rozsudku nalézacího soudu plyne, že k nehodě došlo okolo 0:30 hod., k prvnímu měření alkoholu v dechu pak v 4:23 hod. Znalec při určení časového rozmezí vycházel z trestního spisu, konkrétně pak z výpovědi obviněného, který uvedl, že se probral hodinu až hodinu a půl po nehodě, kdy vypil obsah placatky, kterou měl u sebe. Znalec provedl výpočty pro oba časy, tedy 1:30 a 2:00 hod. a vycházel z nutného předpokladu, že požívání bylo ukončeno alespoň hodinu před odběrem krve. Jelikož k odběrům krve došlo v časech 5:20 a 5:50 hod., lze tento předpoklad označit za naprosto správný. Námitku obviněného tak lze označit jen za jeho nesouhlas s učiněným skutkovým zjištěním a s hodnocením důkazu. Naopak soudy řádně odůvodnily, proč stanovily hladinu alkoholu v krvi dovolatele právě 0,32 g/kg.
30. Další dovolací námitka směřovala k faktu, že tvrzení o nepřizpůsobení rychlosti jízdy ovlivnění alkoholem nemá oporu v provedeném dokazování. Nebylo zřejmé, jaký vliv má konkrétní množství alkoholu na schopnosti, pozornost, reflexy, resp. řidičské schopnosti obviněného. K tomu lze především uvést, že každé ovlivnění alkoholem snižuje způsobilost jakéhokoli řidiče k řízení motorového vozidla, jelikož tento není schopen správných a včasných vjemů a pohotových reakcí na situace vznikající v silničním provozu. Zákonodárce tento obecný poznatek reflektoval v ustanovení §5 odst. 2 písm. b) zákona o silničním provozu, přičemž tolerance alkoholu u řidiče motorového vozidla (ale i např. u cyklisty nebo jezdce na zvířeti) je nulová. Lze tedy konstatovat, že obviněný měl v důsledku požitého alkoholu sníženou sebekontrolu, čemuž odpovídá i souhrn ostatních okolností, především nepřiměřená rychlost v odbočovacím pruhu při samotném sjezdu k čerpací stanici a nepříjemné pocity poškozené D. P., která obviněného na tuto skutečnost upozorňovala.
31. Jestliže se snažil dovolatel předestřít soudu tvrzení, že vlastnosti vozidla korespondovaly s rychlostí na předmětné komunikaci, a proto nelze tvrdit, že by nepřizpůsobil rychlost jízdy vlastnostem vozidla, je takové tvrzení bez reálného základu. Bezpochyby se jedná o motorové vozidlo, které je obecně konstruováno na jízdu i ve vyšších rychlostech, než ve které došlo k uvedené dopravní nehodě, nicméně tato skutečnost nemá nic společného s vlastnostmi vozidla, kterým měl v daný okamžik přizpůsobit svou rychlost. V souladu s názorem státního zástupce Nejvyšší soud uvádí, že toto vozidlo nebylo vybaveno mírou asistence, která by mohla vzniklé nebezpečí rozpoznat nebo samostatně reagovat na řidičský přešlap, a tudíž nemělo vlastnosti, které by obviněnému umožnily jízdu takovou rychlostí v daném místě.
32. Stran nepřiměřenosti rychlosti, kterou obviněný vjížděl do prostor čerpací stanice, Nejvyšší soud uvádí následující. Podle obecného ustanovení §18 odst. 1 zákona o silničním provozu je nutno, kromě již zmíněných schopností řidiče a vlastností vozidla, přizpůsobit rychlost jízdy i předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat. Zároveň platí, že smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled. Důležitá povinnost stanovena tímto ustanovením pak byla obviněným bezpochyby porušena. Nalézací soud uvedl, že obviněnému byla cesta dostatečně známa, neboť zde jezdí pravidelně za rodiči, při nefunkčnosti osvětlení měl tím spíše věnovat řízení vozidla zvýšenou pozornost a jet opatrně. Funkčnost veřejného osvětlení přitom není předpokladem trestní odpovědnosti řidiče, jelikož řidič musí vozidlo řídit způsobem stanoveným zákonem i v místech, kde je veřejné osvětlení nefunkční nebo není vůbec instalováno (viz odstavec 31. odůvodnění jeho rozsudku). Není tedy pravdou, že by soud nehodnotil místní situaci. Poukazuje-li obviněný na závěry znaleckého posudku z oboru dopravy Ing. Tomáše Kubeše, že pokud by nedošlo k nárazu do obrubníku a najetí na travnatý pás, pak by nebyl ovlivněn následný pohyb vozidla a řidič by mohl korigovat směr a rychlost a zabránit následnému střetu s nákladními vozidly, nebere absolutně v úvahu fakt, že jeho primární povinnost spočívala právě ve zpomalení motorového vozidla na takovou rychlost, aby včas obrubník rozeznal a nenarazil do něj. Právě pro eliminaci negativního chování řidičů v podobě vysokých příjezdových rychlostí na čerpací stanice jsou zde často rozmístěny pasivní prvky bezpečnosti, mezi které lze zařadit i travnaté ostrůvky. Předvídat jejich existenci odpovídá běžné zkušenosti každého řidiče, přičemž obviněný nebyl v tomto ohledu začátečníkem. Vše umocňuje právě skutečnost, že se jednalo o noční hodinu s omezenou viditelností, neboť rychlost měla být přizpůsobena i možnému pohybu osob (chodců), kteří mohli na čerpací stanici zastavit za účelem návštěvy kiosku, a tudíž parkovali na k tomu určených místech nedaleko travnatého ostrůvku. Stejně tak je potřeba vzít v úvahu případný pohyb řidičů nákladních vozidel, kteří parkovali na odstavném parkovišti. Je jen otázkou náhody, že se v předmětný čas v dráze vozidla po najetí na travnatý ostrůvek v rychlosti blížící se limitu povolené rychlosti na dálnici nenacházel nikdo další. Rozporuje-li dále obviněný i subjektivní tvrzení poškozené D. P., která ho měla během jízdy na nepřiměřenou rychlost upozorňovat, sám odvolací soud již konstatoval, že tyto subjektivní pocity poškozené (ačkoli neviděla na tachometr) pouze dokreslují celkovou situaci a korespondují se závěry znalce (viz odstavec 12. odůvodnění jeho rozsudku). Nalézacímu soudu lze vytknout užití nepřesného termínu „zřejmě nepřiměřená“ (rychlost) ve skutkové větě rozsudku, jelikož s ohledem na výše uvedené je zřejmé, že se jednalo o rychlost zcela nepřiměřenou.
33. Dovolatel soudům vytkl zamítnutí jeho návrhu na doplnění dokazování ve smyslu místního šetření, čímž byl zkrácen na svém právu na spravedlivý proces. Pokud chtěl prostřednictvím této výhrady poukázat na vadu tzv. opomenutých důkazů, jak ji definoval ve své judikaturní činnosti Ústavní soud (tj. situace, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily), je nutno konstatovat, že o takovou situaci v daném případě nejde. Soud prvního stupně v odstavci 24. odůvodnění rozsudku vysvětlil, proč považoval doplnění dokazování o navrhované ohledání místa činu za nadbytečné. Provedené dokazování označil za dostatečné, s logickou posloupností a jasným závěrem, přičemž další dokazování by bylo neefektivní a nehospodárné, bez zjevného potenciálu způsobit důkazní zvrat ve vztahu k závěrům soudu ohledně viny obviněného. Důkazní řízení vadou tzv. opomenutých důkazů netrpí a zmiňovaným postupem soudů tak nemohlo dojít ani k porušení ústavně zaručeného základního práva obviněné na spravedlivé řízení. Nadto lze poznamenat, že nefunkčnost osvětlení v místě nehody měl soud za doloženou fotodokumentací pořízenou při ohledání (viz odstavec 31. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
34. Dovolatel měl také za to, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi tvrzeným obsahem alkoholu v jeho krvi a nehodou, přičemž za příčinu označil existenci neoznačeného travnatého pásu na neosvětlené komunikaci. Příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a vzniklým následkem byla jednoznačně prokázána, neboť tento řídil zcela nepřiměřenou rychlostí motorové vozidlo, ve které nezvládl sjezd z dálnice k čerpací stanici a narazil na betonový obrubník, přejel přes travnatý pás až na odstavné parkoviště, kde narazil do stojících nákladních vozidel (viz odstavec 12. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Co se týče alkoholu v krvi, Nejvyšší soud opětovně zdůrazňuje, že v důsledku požitého alkoholu (ve světle ostatních okolností) měl sníženou sebekontrolu, tudíž se jednalo o jeden z faktorů ovlivňujících jeho chování. K předvídání existence překážky – travnatého pásu v blízkosti čerpací stanice se již Nejvyšší soud také vyjádřil, a jeho existenci na daném místě nelze označit za nikterak překvapivou, ba naopak za zcela běžnou a očekávatelnou. Soudy navíc nerozporovaly, že by taková překážka nebyla osvětlená, poukázaly na skutečnost, že obviněný měl nedostatku osvětlení přizpůsobit svou jízdu v souladu se zákonem o silničním provozu, a tím spíše jet opatrně (odstavec 31. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a odstavec 12. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
35. Obviněný také namítal, že mu nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu, konkrétně poukázal na absenci složky vědění v rámci nedbalosti. K tomuto lze obecně uvést, že zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým stavem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění pachatele přitom musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. například rozhodnutí publikovaná pod č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010).
36. Soudy obou stupňů uvedená pravidla v projednávané věci respektovaly, neboť si pro své závěry o subjektivní stránce uvedeného trestného činu opatřily dostatek důkazů. V souladu se skutkovými závěry soudů jsou i jejich závěry hmotně právní, týkající se subjektivní stránky, přičemž ve vztahu k aplikovanému ustanovení §148 tr. zákoníku zcela oprávněně dovodily v jednání obviněného zavinění ve formě vědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Tento závěr nalézací soud učinil, neboť obviněný při sjezdu na odpočívku jel s ohledem na výše zjištěné okolnosti bezpochyby s vědomím, že nemusí zvládnout řidičský manévr, avšak bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí. V této souvislosti bylo poukázáno i na skutečnost, že na vysokou rychlost byl upozorněn poškozenou. Takovým jednáním nezachoval povinnou míru opatrnosti vyplývající zejména ze zákona o silničním provozu a zároveň byl subjektivně schopen předvídat porušení zájmu chráněného trestním zákoníkem a střet tak plně zavinil (viz odstavec 35. odůvodnění jeho rozsudku).
37. Nejvyšší soud tak mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 9, z nichž v napadeném rozsudku vycházel Městský soud v Praze, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal žádný, natož extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad v provedených důkazech, které nalézací soud řádně zhodnotil a svůj postup vysvětlil v odůvodnění rozsudku. Odvolací soud se s jeho závěry ztotožnil a své úvahy rovněž řádně odůvodnil. V podrobnostech proto Nejvyšší soud na odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů odkazuje. Není předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna reprodukovat, rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů a že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Současně je zřejmé, že právní posouzení zavinění obviněného bylo provedeno způsobem zcela odpovídajícím zákonu.
38. K naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) či h) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, tedy nebylo možné na základě popsaných námitek dovodit.
39. Obviněný také namítal, že k jeho trestnímu stíhání nebyl udělen souhlas poškozenou D. P., ačkoli tento měl být požadován. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, o nějž obviněný své dovolání opřel, ovšem na popsanou situaci nedopadá, neboť nejde o otázku právního posouzení skutku ani jiného hmotně právního posouzení. Nápravy takového stavu se mohl domáhat jen s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., který ovšem neuplatnil. Přesto Nejvyšší soud konstatuje, že ani odkaz na citovaný důvod by důvodnost dovolání nezaložil.
40. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán, pokud proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv bylo podle zákona nepřípustné. Nepřípustnost trestního stíhání je pak vymezena zejména v §11 tr. ř., v projednávané věci by konkrétně připadal úvahu §11 odst. 1 písm. l) tr. ř., ve kterém se uvádí, že trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, je-li trestní stíhání podmíněno souhlasem poškozeného a souhlas nebyl dán nebo byl vzat zpět. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že se jedná o oprávnění poškozeného, aby v některých případech mohl disponovat předmětem trestního řízení. Zmíněným institutem zákonodárce respektuje legitimní zájmy oběti trestného činu, jímž je třeba mnohdy přiznat stejnou důležitost jako společenskému zájmu na postihu kriminality (k tomu blíže nález Ústavního soudu ze dne 10. 2. 2011, sp. zn. III ÚS 2523/10). Podstatou toho, zda měl být v nyní posuzované věci požadován souhlas od poškozené D. P., je vyřešení otázky, jestli se jedná o poškozenou, od které měl být podle §163 odst. 1 tr. ř. vyžadován souhlas s pokračováním v trestním stíhání obviněného. Uvedené ustanovení stanoví, že k trestnímu stíhání pro (mimo jiné) trestný čin ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 tr. zákoníku je vyžadován souhlas poškozeného, který by měl jako svědek právo odepřít výpověď podle §100 odst. 2 tr. zákoníku. Jako svědek by kromě jiného mohl výpověď odmítnout druh (družka) nebo jiná osoba v poměru rodinném nebo obdobném, pokud by újmu obviněného právem pociťoval jako újmu vlastní.
41. V posuzovaném případě bylo trestní stíhání zahájeno pro přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a pro stejný čin byla podána obžaloba, přičemž pro tento trestný čin (§163 odst. 1 tr. ř. a contrario) není souhlas poškozeného rozhodný. Po změně právní kvalifikace ve prospěch obviněného na trestný čin ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku již byl vyžadován souhlas bratra obviněného T. N., který nebyl udělen. Souhlas poškozené vyžádán nebyl. Z výpovědi poškozené (která byla v tomto směru doplněna odvolacím soudem) vyplynulo, že v současné době s obviněným není v žádném vztahu, v době nehody spolu chodili tři čtvrtě roku až rok, půl roku žili v bytě v Praze a v minulosti byli zasnoubení. Po hádce bylo zasnoubení zrušeno a obviněný se odstěhoval. V době nehody se vídali jednou až dvakrát týdně. Po nehodě za ní přišel do nemocnice jen jednou a jejich vztah nepokračoval. V době nehody se pak necítila být osobou blízkou obviněnému. Obviněný a poškozená nesdíleli společnou domácnost ani nesdružovali finanční prostředky ke společné úhradě potřeb. Jejich vzájemný vztah tudíž nelze postavit na roveň vztahu druha a družky. Muselo by se jednat o kategorii rovnocennou alternativním pojmům manžela či druha, u nichž se vedle citové vazby obou osob předpokládá rovněž soužití ve smyslu ekonomickém, tj. rodinný život jak v oblasti duševní, tak hmotné (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 6 Tdo 21/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 3 Tdo 382/2013), naopak lze připomenout, že do této kategorie zpravidla není možné zařadit běžný kamarádský vztah nebo vztah milenecký (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 6 Tdo 21/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 11 Tdo 1206/2014, byť srov. i nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2018, sp. zn. II. ÚS 955/18).
42. Nejvyšší soud tak uzavírá, že obviněný nebyl ve vztahu k poškozené osobou, vůči níž by měla jako svědek právo odepřít výpověď a tudíž nebyl ani nutný její souhlas s trestním stíháním obviněného. Nadto pro úplnost je potřeba zmínit, že pokud dal Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 17. 10. 2002, sp. zn. 5 Tdo 785/2002, do kontrastu vztah kamarádský a vztah druha a družky, potažmo snoubenců či jiných intenzivněji blízkých osob, obviněný a poškozená v době spáchání trestného činu (ani později) již zasnoubení nebyli, přičemž tato skutečnost plyne z výpovědi samotné poškozené. Opakovaná námitka obviněného v tomto směru byla navíc součástí rozhodování soudů obou stupňů a byla také již podrobně vyřešena v odůvodnění napadeného rozsudku i jemu předcházejícího rozsudku soudu prvního stupně. Nalézací soud s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 6 Tdo 21/2011, označil poškozenou D. P. za osobu, jejíhož souhlasu nebylo k trestnímu stíhání obviněného třeba (viz odstavec 35. odůvodnění jeho rozsudku). Odvolací soud velice podrobně argumentoval, že vztah poškozené a obviněného jednoznačně není (a ani v době nehody nebyl) vztahem, který by zakládal poměr osob blízkých. Poškozená v době nehody nežila s obviněným v jedné domácnosti a s ohledem na ochlazení vzájemné citové náklonnosti jej za osobu blízkou již nepovažovala a jejího souhlasu tak nebylo potřeba (viz odstavec 8. odůvodnění jeho rozsudku).
43. Poslední námitka, v níž obviněný brojil proti nepřiměřenosti uloženého trestu, nespadá pod uplatněný (ani jiný) dovolací důvod. Obviněný namítal, že uložený trest odnětí svobody i trest zákazu řízení jsou nepřiměřeně dlouhé, přičemž soud nezohlednil dobu, která od skutku uplynula, tj. více než tři roky a pět měsíců, obviněný již přes dva roky není držitelem řidičského oprávnění, a chová se po tuto dobu řádně a poctivě. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu lze v dovolacím řízení úspěšně uplatnit pouze s odkazem na dovolací důvod §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 [od 1. 1. 2022 označen jako písm. i)], a to pouze tehdy, pokud byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným (což se nestalo a obviněný to ani v dovolání netvrdil). Jiná pochybení soudu, spočívající v nepřiměřenosti trestu, tedy v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 trestního zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. z. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
44. Nejvyšší soud tedy pouze pro úplnost uvádí, že za přečin ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku mohl být obviněnému uložen trest odnětí svobody až na jeden rok, jeho výměra byla v daném případě stanovena v polovině trestní sazby, v trvání šesti měsíců, tudíž v souladu se zákonem, stejně jako zkušební doba v délce třiceti šesti měsíců v souladu s §82 odst. 1 tr. zákoníku. Trest zákazu činnosti byl uložen v délce třiceti šesti měsíců, přičemž podle §73 odst. 1 tr. zákoníku je zákonná sazba v rozmezí jeden rok až deset let. Soud prvního stupně své úvahy o druhu a výši trestu detailně popsal v odstavcích 36. až 52. odůvodnění svého rozsudku, soud odvolací se pak s těmito závěry ztotožnil v odstavci 14. odůvodnění svého rozsudku, přičemž dodal, že neuložení trestu zákazu činnosti si v daném případě lze stěží představit.
45. Námitkám obviněného tak nebylo možné v žádné jejich části přisvědčit.
46. S ohledem na shora popsané závěry Nejvyšší soud dovozuje, že dovolací argumentace obviněného neodpovídala uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021. Je zčásti podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g), resp. písm. h) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022. Nejvyšší soud ji nicméně shledal zjevně neopodstatněnou. Zčásti pak námitky nejsou podřaditelné pod uplatněný (ani jiný) dovolací důvod. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 2. 2022
JUDr. Radek Doležel
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.