ECLI:CZ:NS:2022:7.TDO.1335.2021.1
sp. zn. 7 Tdo 1335/2021-293
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 1. 2022 o dovolání obviněného R. V. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 8 To 214/2021, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 3 T 23/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. V. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 7. 4. 2021, č. j. 3 T 23/2021-216, byl obviněný uznán vinným pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §145 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento pokus zločinu a sbíhající se trestnou činnost byl odsouzen podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za užití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v délce 5 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu, jež se týkal sbíhající se trestné činnosti a podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozeného J. V. na náhradu škody.
2. Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedeného pokusu zločinu jednáním spočívajícím v tom, že dne 24. 9. 2020 v době kolem 20:40 hod., v Hodoníně, v místě mezi kolejištěm nádraží Českých drah v Hodoníně a areálem společnosti Gemax, s. r. o., nezjištěným způsobem zapálil množství odpadků, textilu a dalších nezjištěných věcí uložených v prostoru vymezeném třemi stěnami pod vyvýšenou betonovou plochou dříve používanou k nakládání přepravovaného materiálu na železniční vagóny, kde v danou dobu spal poškozený J. V., který toto místo jako osoba bez domova využíval jako přístřešek pro spaní, o čemž obviněný dobře věděl, přičemž poškozeného vzbudilo teplo způsobené založeným požárem, které pociťoval nejprve v oblasti nohou, a proto přístřešek ihned opustil, následně došlo k rychlému zahoření věcí v prostoru přístřešku v celém rozsahu, přičemž k vážné poruše zdraví poškozeného, tedy k těžké újmě na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 tr. zákoníku spočívající v rozsáhlých popáleninách na těle poškozeného, nedošlo pouze shodou okolností.
3. Rozsudek soudu prvního stupně následně napadl obviněný odvoláním, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 31. 8. 2021, č. j. 8 To 214/2021-251, podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně podal obviněný v celém jeho rozsahu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021). Především namítl, že soud prvního stupně opřel své skutkové závěry o výpověď poškozeného, který je však osobou se znatelně sníženým rozumovým intelektem s ohledem na způsob jeho života a dlouhodobé užívání alkoholických nápojů. Jeho tvrzení nelze považovat za konzistentní, neboť jeho výpovědi ze dne 25. 9. 2020, která byla učiněna pouze tři hodiny po incidentu, a ze dne 26. 9. 2020, tedy den po incidentu, se odlišovaly v řadě skutečností. Poškozený uváděl různé informace o svitu nádražních světel, rychlosti chůze obviněného jako údajného pachatele, době, kdy mělo k incidentu dojít, a také ohledně otázky, zda měl s obviněným spory či nikoliv. Tato nekonzistentnost vyvrcholila u hlavního líčení, kde poškozený nejprve uváděl, že ho měl obviněný v den incidentu vzbudit a říci, že ho zabije, což následně pozměnil s tím, obviněný byl u jeho přístřešku již předchozí den. Poškozený u hlavního líčení navíc uvedl, že se jedná pouze o jeho domněnku, že přístřešek zapálil obviněný.
5. Klíčovou otázkou byla skutečnost, zda poškozený vůbec mohl obviněného bezprostředně po zahoření přístřešku vidět. Z provedeného dokazování k otázce osvětlení areálu železniční stanice Hodonín vyplynulo, že světlo nejblíže místu incidentu rozsvíceno nebylo, tato zjištění se pak rozcházejí s tvrzením poškozeného. Obviněný se neztotožnil ani s tvrzením policistů zasahujících na místě incidentu ohledně světelných podmínek, podle nichž se stmívalo, ale bylo vidět, neboť v době vzniku požáru musela na místě panovat úplná tma. Nelze akceptovat ani závěr, že poškozený byl schopen u hlavního líčení napodobit specifickou chůzi obviněného, protože tento závěr by bylo možné učinit, pouze pokud by byla jeho chůze zachycena na kamerovém záznamu. Poškozený tuto chůzi mohl navíc napodobit zcela záměrně, případně si mohl omylem zaměnit dny, kdy obviněného spatřil, neboť ho viděl již den před incidentem. Obviněný taktéž poukázal na zhoršený zrak poškozeného a jeho ovlivnění alkoholem. Policisté zasahující na místě pak neměli lékařské vzdělání, aby mohli hodnotit schopnost poškozeného vnímat a reprodukovat průběh celé události, stejně tak nemohli rozpoznat, zda na základě letité konzumace alkoholických nápojů nedošlo u poškozeného k vymizení některých rozpoznávacích složek. Psychický stav poškozeného nebyl nikterak zkoumán, avšak jeho osoba byla hodnocena jako věrohodná, přestože jím učiněná výpověď byla hlavním důkazem o vině.
6. Výpověď poškozeného byla označena za věrohodnou i z toho důvodu, že neměl s obviněným do září 2020 žádné spory, avšak poškozený krátce po incidentu uváděl, že má s obviněným dlouhodobé osobní spory. Ač soud prvního stupně vycházel z výpovědi poškozeného učiněné po útoku, v tomto případě vycházel z jeho výpovědi učiněné v hlavním líčení, v níž poškozený uvedl, že s obviněným žádné osobní spory neměl, selektivně tedy vybíral ty části, které se mu hodily, a pomíjel rozpory ve výpovědích poškozeného, které zde byly již v časovém horizontu dvaceti čtyř hodin (výpovědi do protokolu ze dnů 25. 9. 2020 a 26. 9. 2020) a s nimiž se nijak nevypořádal.
7. Dále se obviněný zabýval příčinou vzniku požáru a namítl, že v úvahu připadalo i nedbalostní zapálení v důsledku odhozeného nedopalku cigarety poškozeným. K tomuto ostatně již v minulosti došlo, poškozený byl navíc v okamžik incidentu pod vlivem alkoholu, je tedy zcela reálné, že usnul s cigaretou v ruce. Ohledáním místa požáru bylo taktéž zjištěno, že se cigaretové nedopalky nacházely i v oblasti trupu poškozeného.
8. Soudy se tedy dostatečně nezaobíraly výpověďmi poškozeného, navíc nijak neodůvodnily, proč svá rozhodnutí opřely jen o jejich část. V projednávané věci pak není možné shledat řetězec nepřímých důkazů svědčící o vině, jedná se pouze o důvodné podezření, které není dostatečným důvodem pro uznání jeho viny. Tímto postupem došlo k porušení zásady in dubio pro reo. V předmětné věci lze spatřovat extrémní rozpor mezi skutkovým stavem a provedenými důkazy, což s ohledem na judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu zakládá důvod pro přezkum napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího rozsudku z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
9. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Hodoníně zrušil a aby sám ve věci rozhodl rozsudkem tak, že se zprošťuje obžaloby.
10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že pokud obviněný odkazoval na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neuvedl žádnou námitku, kterou by vytýkal nesoulad skutkových zjištění vymezených ve skutkové větě a zákonných znaků trestného činu, jímž byl uznán vinným. Meritem jeho dovolání byl pouze striktně vyjádřený nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů ze strany soudů a s jejich skutkovými zjištěními. Soud prvního stupně však realizoval bezvadné dokazování, v jehož rámci provedl všechny důkazy nezbytné pro objasnění skutkového stavu v míře potřebné pro řádné a zákonné rozhodnutí věci. Oba soudy činné dříve ve věci účelové a v podstatě až naivní obhajobě obviněného neuvěřily, přičemž uzavřely, že to byl právě on, kdo úmyslně založil požár v místě, kde přespával poškozený. V tomto ohledu při formování skutkových zjištění akcentovaly v prvé řadě v podstatných rysech neměnnou výpověď samotného poškozeného, který neměl žádný rozumný důvod obviněného osočovat nepravdivě. Poté, co se vlivem žáru z ohně probral, obviněného pozoroval na vzdálenost cca 10 metrů a přes šero ho přesvědčivě identifikoval, mimo jiné podle typické chůze a postavy. Poškozený současně vyloučil, že by k zahoření došlo jeho neopatrností od nedopalku cigarety, neboť pro ten účel měl ve své blízkosti sklenici s vodou. Výpověď poškozeného, která je jednoznačným přímým důkazem svědčícím o vině obviněného, pak byla doplněna a v jednotlivých bodech podporována celou řadou dalších důkazů nepřímých.
11. Případná nespokojenost obviněného s hodnocením důkazů soudy, se skutkovými zjištěními, s odsuzujícím rozsudkem a s faktickým nevyhověním uplatněným odvolacím námitkám neznačí, že dovozená skutková zjištění jsou vadná a s provedenými důkazy nesouladná (a už vůbec ne extrémně), ani že byly porušeny základní zásady trestního řízení. Zjištění soudů, která se míjejí s představami obviněného, nemohou být ani důsledkem nerespektování zásady presumpce neviny a principu in dubio pro reo ze strany soudů. Uplatnění této zásady je namístě pouze tehdy, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud však soud po vyhodnocení důkazní situace žádné pochybnosti o průběhu skutkového děje nemá, podmínky pro uplatnění zmíněné zásady (v pochybnostech ve prospěch) splněny nejsou. Právě tak tomu bylo i v nyní posuzované věci, neboť žádný ze soudů po řádném vyhodnocení provedených důkazů pochybnosti o průběhu skutkového děje neměl.
12. Státní zástupce proto navrhl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout.
13. Toto vyjádření bylo zasláno obhájci obviněného k možné replice, čehož však nebylo využito.
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
15. Pokud jde o obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění do 31. 12. 2021, bylo s odkazem na něj možné dovolání úspěšně podat, jestliže napadené rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Směřovalo-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, pak tomuto dovolacímu důvodu obsahově odpovídaly pouze námitky, v nichž se tvrdilo, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazoval znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Předmětem právního posouzení totiž je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel, proto se v rámci zmíněného dovolacího důvodu nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud potom není stupněm třetím, jehož úkolem by byl široký přezkum rozhodnutí druhoinstančních soudů, a to již z důvodu jeho omezené možnosti provádět v řízení o dovolání důkazy (srov. §265r odst. 7 tr. ř.) a přehodnocovat důkazy provedené již dříve.
16. Vzhledem k tomu, že obviněný svou argumentací namítal také porušení zásady in dubio pro reo (neboť údajně nebyly vyloučeny všechny pochybnosti o průběhu děje), je možné doplnit, že takové námitky taktéž nemohly naplňovat zvolený dovolací důvod, ani jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř. Zásada in dubio pro reo, která vyplývá ze zásady presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř.), znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. Z uvedeného vymezení tedy vyplývá, že se tato zásada vztahuje výlučně k otázce hodnocení důkazů a zjišťování skutkových okolností případu, nikoliv k právnímu posouzení skutku, jak měl na mysli §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jako taková tedy nebyla způsobilá naplnit zvolený (ale ani žádný jiný) dovolací důvod (viz závěry o procesní povaze námitek neužití zásady presumpce neviny v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 6 Tdo 92/2018 nebo ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 5 Tdo 418/2018).
17. Podstatou námitek obviněného, opírajících se o citovaný dovolací důvod, bylo, že se nedopustil jednání, které mu je kladeno za vinu, přičemž soudy obou stupňů nesprávně hodnotily důkazy, které navíc byly, podle názoru obviněného, pro prokázání předmětného děje nedostatečné. Jeho argumentace se tedy, s ohledem na výše naznačené výklady, svou podstatou s možnostmi dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění do 31. 12. 2021, míjí.
18. Výjimkou z popsaného pravidla, umožňující v daném smyslu zásah Nejvyššího soudu v dovolacím řízení do pravomocného rozhodnutí, byly zejména tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Do první skupiny takových vad náležely tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patřily sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvořily případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, nebyl získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnovala případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektovalo obsah provedeného dokazování, docházelo k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Jednalo se o tzv. stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením, učinil-li současně dovolatel takový nesoulad předmětem svých námitek. Extrémní nesoulad bylo nicméně namístě dovodit toliko v případech závažných pochybení, zejména pokud skutková zjištění nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývaly z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění byla pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011).
19. K tomu je potřeba zmínit, že s účinností od 1. 1. 2022 je tento dovolací důvod (shodného obsahu) jako v přechozí době podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. označen písm. h) téhož ustanovení, přičemž pod písm. g) byl zařazen dovolací důvod nový, jenž je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Je zřejmé, že vymezení tohoto důvodu v zásadě úzce navazuje na soudní praxí vymezená pochybení, popsaná v předchozím odstavci, která ovšem nyní nejsou součástí extenzivního výkladu některého z dovolacích důvodů [podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021], ale přímým obsahem dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022.
20. Nicméně bez ohledu na popsaný posun v dikci zákona Nejvyšší soud konstatuje, že žádné takové pochybení ve věci obviněného R. V. shledat nelze.
21. Především je nutné konstatovat, že na základě provedeného dokazování soudy dovodily průběh skutkového děje tak, jak je popsán výše, s tím, že jeho konečný popis je uveden v rozsudku soudu nalézacího, který potvrdil i soud odvolací. Tato zjištění se opírají zejména o výpověď poškozeného (jedná se o přímý důkaz), která je však podporována dalšími nepřímými důkazy, a to především úředními záznamy o podaném vysvětlení policistů A. H. a M. K. (které byly v rámci hlavního líčení se souhlasem stran podle §211 odst. 6 tr. ř. čteny), jimž poškozený spontánně a bezprostředně po incidentu pachatele popsal takovým způsobem, že i oni v něm byli schopni ihned identifikovat osobu obviněného. Dále se taktéž vyjádřili ke stavu poškozeného, který se nechoval jako silně podnapilá osoba (mluvil souvisle, byl schopen přiblížit, co se stalo, nemotal se, nepadal, choval se standardně), čemuž soudy obou stupňů neměly žádný důvod nevěřit. Zde je namístě doplnit, že tím svědci (jmenovaní policisté) zejména nepředkládali žádné odborné závěry stran toho, zda u poškozeného byly či jsou vymizelé některé jeho schopnosti apod., ale pouze vypovídali o tom, co svými smysly vnímali, tedy mimo jiné jak se navenek poškozený v daný moment projevoval. V návaznosti na to nelze souhlasit s názorem obviněného, že jediný způsob, jak učinit závěr ohledně ovlivnění poškozeného alkoholem, bylo prostřednictvím znaleckého posudku. Vedle toho není možné ani přehlédnout, že poškozený byl schopen duchapřítomně na vzniklý požár zareagovat, opustit místo, kde spal (včetně vzetí svých bot), a zabránit hrozícím, daleko závažnějším následkům. Nejvyšší soud současně poznamenává, že poškozený byl osobně vyslechnut soudem prvního stupně, který mohl jeho duševní stav v obecném smyslu vnímat, přičemž nedospěl k závěrům, že by bylo potřebné podrobit jej znaleckému zkoumání, což ostatně nenavrhoval ani obviněný. Výpověď policistů se pak shodovala s výpovědí poškozeného ohledně světelných podmínek v místě činu, kde sice panovalo přítmí, ale daná lokalita byla částečně osvětlena světly z blízkého vlakového nástupiště a vedle sídlící společnosti. Navíc zde hořel celý přístřešek, kde obviněný spal, resp. jeho věci, tudíž na místě nemohla v žádném případě panovat úplná tma, jak tvrdil obviněný v dovolání. Poškozený proto mohl obviněného na vzdálenost několika metrů rozpoznat, obzvláště podle jeho typické chůze a postavy. V případě poškozeného nebyly navíc zjištěny žádné motivy ke křivému obvinění obviněného (zde srov. naopak závěry týkající se obviněného, který je podle závěrů znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, osobou závislou na celé řadě psychoaktivních látek a vykazující simplexní, nestabilní, dráždivé, paranoidní a disociální rysy, a který poškozenému vyhrožoval zabitím).
22. K dalším konkrétním námitkám obviněného Nejvyšší soud dodává následující. Pokud jde o výpověď poškozeného, soudy obou stupňů v ní nepřehlédly určité rozpory (které ovšem nelze považovat za zásadní) a vypořádaly se s nimi, neboť jeho výpověď (jako svědka za přítomnosti obhájce) z přípravného řízení ze dne 26. 9. 2020 mu byla předestřena v rámci hlavního líčení konaného 7. 4. 2021. Tyto rozpory se týkaly zejména otázky, zda poškozenému obviněný vyhrožoval den před událostí nebo v den události, přičemž lze jednoznačně souhlasit se závěry soudů, že poškozený si celou událost pamatoval lépe bezprostředně po ní (což ostatně i on sám uváděl) a u hlavního líčení se následně opravil v souladu se svojí předchozí výpovědí. Byť se tedy zmíněná vyjádření poškozeného v detailech lišila, při komplexním posouzení byla shledána věrohodnými. S ohledem na argumentaci obviněného ohledně rozporů v jeho postupně učiněných výpovědích pak Nejvyšší soud doplňuje, že dne 25. 9. 2020 poškozený nepodal výpověď, ale vysvětlení ve smyslu §158 odst. 6 tr. ř., které v řízení před soudem slouží pouze k úvahám o provedení výslechu svědka a k jeho obsahu proto, v řízení před soudem, nelze bez dalšího přihlížet, a to jak při provádění dokazování, tak při rozhodování ve věci. Zákon pak v rámci ustanovení §211 odst. 6 tr. ř. přečtení úředního záznamu o podání vysvětlení osoby připouští se souhlasem státního zástupce a obviněného, k tomuto však v rámci hlavního líčení ani následného veřejného zasedání nedošlo a nutno podotknout, že obviněný ani takový postup nenavrhoval. K obsahu podaného vysvětlení ze dne 25. 9. 2020, byť na něj obviněný v dovolání poukazoval, tudíž v dané situaci nebylo možné přihlížet.
23. Stran příčiny požáru lze ve stručnosti shrnout, že v odborném vyjádření Hasičského záchranného sboru byla jako možná příčina vzniku požáru připuštěna jak varianta nedbalostní, tak varianta úmyslná, avšak v komplexu s dalšími provedenými důkazy soudy zcela důvodně učinily závěr o úmyslném založení požáru obviněným.
24. V návaznosti na popsané skutečnosti Nejvyšší soud konstatuje, že jestliže obviněný v dovolání zpochybňoval absenci obsahové vazby učiněných skutkových zjištění na provedené důkazy (v podobě zjevného či extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů), není možné mu přisvědčit, neboť tato zjištění z provedených důkazů vyplývají, resp. zjevně nelze dovozovat, že by skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že by zjištění byla pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod.
25. V obecném smyslu Nejvyšší soud doplňuje, že pokud obviněný zmíněný extrémní či zjevný rozpor [srov. již zmíněné znění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění od 1. 1. 2022, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů] dovozoval z toho, že z jednotlivých důkazů vyplývaly rozdílné závěry, takový stav není bez dalšího žádným rozporem ve smyslu citovaných požadavků, ale běžnou skutečností. V řadě řízení totiž nikoli všechny důkazní prostředky podávají shodně vyznívající informaci (důkaz). Jestliže je konečný skutkový závěr, dovozený po řádném hodnocení důkazů zejména podle §2 odst. 6 tr. ř., s některým z nich v neshodě (přičemž vyplývá z jiného), neznamená to nutně ani existenci pochybnosti a potřebu aplikovat zásadu in dubio pro reo, ani existenci rozporu takového skutkového závěru s obsahem provedených důkazů. K tomu lze přiměřeně připomenout, že na existenci extrémního (či zjevného) nesouladu rovněž nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost bez dalšího porušení zásady volného hodnocení důkazů, principu in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017).
26. Nejvyšší soud tak, jak již bylo řečeno, ve věci neshledal žádný, natož zjevný či extrémní rozpor, který by opodstatnil jeho zásah do skutkového stavu zjištěného soudy obou stupňů. Logická obsahová návaznost skutkových zjištění soudů na provedené důkazy pak svědčí o tom, že ústavně zaručené základní právo obviněného na spravedlivé řízení nebylo porušeno.
27. S ohledem na shora popsané závěry Nejvyšší soud dovozuje, že dovolací argumentace obviněného neodpovídala uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, je potom podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022. Nejvyšší soud ji nicméně shledal zjevně neopodstatněnou. Proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 1. 2022
JUDr. Radek Doležel
předseda senátu