ECLI:CZ:NS:2022:7.TDO.1369.2021.3
sp. zn. 7 Tdo 1369/2021-660
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 16. 2. 2022 dovolání obviněného P. V. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, podané proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 13. 10. 2021, sp. zn. 14 To 297/2021, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 2 T 35/2020 a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 13. 10. 2021, sp. zn. 14 To 297/2021, a rozsudek Okresního soudu v Chrudimi ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 2 T 35/2020.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265m odst. 1 tr. ř., §223 odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. h) tr. ř. se zastavuje trestní stíhání obviněného P. V. pro skutek spočívající podle obžaloby v tom, že
v období nejméně od roku 2015 do poloviny dubna 2019 v XY, okres Chrudim, v domě č. p. XY v ulici XY, i v přítomnosti dětí AAAAA (pseudonym) a BBBBB (pseudonym), narozených XY, zle nakládal se svou manželkou J. V., nar. XY, tak, že ji se stupňující se četností a intenzitou, v nepravidelných intervalech, v období roku 2019 i dvakrát týdně, urážel a ponižoval hrubými, vulgárními výrazy, bezdůvodně na ni žárlil, hanlivě se vyjadřoval o jejím vzhledu, bezdůvodně strkal do jejího těla či ji chytal za předloktí ruky, nejen při názorových neshodách, iniciovaných snahou J. V. kladně ovlivnit a usměrnit výchovu syna BBBBB, ji údery otevřenou dlaní zejména do hlavy, ale i do jiných částí těla, fyzicky napadal takovou intenzitou, že jí opakovaně způsobil zranění spočívající v hematomech a v bolestech hlavy s navazující nevolností, i přes slovně vyjádřený nezájem na ní opakovaně vykonal pohlavní styk, opakovaně na ni či před ní plival, aby tak vyjádřil své pohrdání její osobou, bezdůvodným úmyslným vypínáním ohřevu vody jí ztěžoval vykonávání její denní hygieny s tím, že s ní bezdůvodně plýtvá, i v zimním ročním období jí zakazoval vytápění vnitřních prostor domu či záměrně vypínal topení v místnostech, které jmenovaná, po jeho vykázání z jím obývaných a vytápěných místností, sdílela, poléval jmenované ošacení, když se oblékala za účelem setkání s přáteli a známými mimo obydlí, vyhrožoval jí usmrcením, politím horkou vodou či ožehnutím kopřivami, zastrašoval ji tak, že ji nejprve vyzval, aby se dívala, jak dopadne, a pak v její přítomnosti ubil kočku klackem, záměrně a opakovaně vyčkával před dveřmi toalety užívané jmenovanou, kde jí po jejím odchodu z toalety sdělil, že zapáchá a že je dobytek, ekonomicky jmenovanou omezil tím, že bez jejího vědomí zrušil její dispoziční právo k bankovnímu účtu sloužícímu k zasílání jejich příjmů ze zaměstnání, opakovaně vykazoval jmenovanou z domu a ze společné ložnice, v důsledku čehož jmenovaná po delší dobu přespávala na matraci položené na zemi, a to i v zimním období v nevytápěné kuchyni, bezdůvodně ji obviňoval z navazování mimomanželských vztahů s muži, vyčítal jí její neschopnost zajistit péči o děti a domácnost proto, že nemohla z důvodu rozvrhu své pracovní doby zajistit doprovod svých dětí do školského zařízení a rovněž v době jejího zhoršeného zdravotního stavu a v době jejího onkologického onemocnění, které i v přítomnosti jejich dětí zlehčoval a bagatelizoval, zakazoval jí návštěvy jejich rodinných příslušníků v domě, vyhrožoval jí tím, že pokud někomu řekne, že viděla, jak si nechává psem olizovat svůj penis, pomluví ji u jiných osob tak, že jim sdělí, že se tohoto jednání dopustila ona, finanční podporou, upřednostňováním před sourozencem, slovním i fyzickým ponižováním jmenované, jejím zesměšňováním i výzvami k fyzickému útoku podněcoval svého syna BBBBB k nevhodnému chování k ní, přičemž toto jeho jednání, které J. V. pociťovala jako těžké příkoří, u ní vedlo k suicidiálnímu pokusu, vyvolalo specifickou fobii F 40.2 podle MKN-10, poruchu přizpůsobení F 43.2 podle MKN-10, se závažnou intenzitou pod obrazem úzkostně depresivního syndromu F 41.2 podle MKN-10, poruchu spánku s úzkostnými sny a pocity zavržené matky ve vztahu k synovi BBBBB, přičemž k rozvinutí posttraumatické stresové poruchy u jmenované nedošlo pouze v důsledku jejích instinktivně hypertrofovaných volních vlastností,
v němž byl obžalobou spatřován zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 23. 6. 2021, č. j. 2 T 35/2020-536, byl obviněný uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, za který byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit poškozené J. V. 350 000 Kč na náhradu nemajetkové újmy. Podle zjištění soudu prvního stupně se obviněný uvedeného zločinu dopustil skutkem výše popsaným.
2. Odvolání obviněného směřované do všech výroků rozsudku soudu prvního stupně i odvolání státní zástupkyně podané v neprospěch obviněného proti výroku o trestu Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 13. 10. 2021, č. j. 14 To 297/2021-586, zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodná.
3. Usnesení odvolacího soudu napadl obviněný v celém rozsahu dovoláním, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e) a g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021). Namítl, že Okresní státní zastupitelství v Chrudimi iniciovalo zahájení trestního stíhání, tím pádem nebylo způsobilé rozhodovat o jeho stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Zaslal podnět ministryni spravedlnosti ke stížnosti pro porušení zákona, ta však důvod pro její podání neshledala. Došlo tím k porušení zásad trestního řízení a jeho práva na spravedlivý proces.
4. Dále byla podle obviněného porušena zásada ne bis in idem („ne dvakrát o tomtéž“). V minulosti byl totiž rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 14. 6. 2019, sp. zn. 6 T 75/2019, pravomocně zproštěn obžaloby ohledně skutku, k němuž mělo dojít dne 10. 3. 2019 a který byl kvalifikován jako přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku. Tento den časově spadá i do vymezení předmětného skutku soudy posouzeného jako zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Jestliže je druhý ze jmenovaných trestných činů trestným činem trvajícím, představuje po celou dobu páchání jeden skutek. Byl-li obviněný pro jeden z údajných útoků v rámci takového skutku pravomocně zproštěn obžaloby, je takový zprošťující rozsudek překážkou věci pravomocně rozhodnuté. Trestní stíhání tak mělo být zastaveno, neboť zde byla dána okolnost uvedená v ustanovení §11 odst. 1 písm. h) tr. ř. Navíc soud v hlavním líčení v této věci prováděl (znovu) podrobné dokazování i k onomu incidentu ze dne 10. 3. 2019.
5. Namítl dále, že navzdory tomu, že je občansky naprosto bezúhonný a pracovní hodnocení má vynikající, byl uložen trest nepodmíněný, což považuje za nepřiměřeně přísné a v rozporu s ustanoveními §37 odst. 2 a §38 odst. 1, 2 tr. zákoníku o přiměřenosti trestních sankcí. Sama poškozená uvedla, že nechce, aby byl obviněný „zavřený“. Kromě toho na dům, jenž stále spadá do společného jmění s poškozenou, platí hypotéku, má tam mnoho zvířat a takový trest bude mít dopad i na jeho zaměstnání.
6. Výrok o náhradě nemajetkové újmy označil za nepřezkoumatelný, jelikož z jeho odůvodnění nevyplývá, že by se soudy vůbec zabývaly základem či výší takového nároku – pouze vyhověly požadavku poškozené, aniž by své rozhodnutí blíže odůvodnily.
7. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu a jeho trestní stíhání zastavil, nebo aby věc byla vrácena k dalšímu řízení a novému rozhodnutí, případně aby Nejvyšší soud sám rozhodl o zrušení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o uloženém trestu odnětí svobody a nově rozhodl tak, že se obviněnému ukládá trest odnětí svobody podmíněně odložený na přiměřenou zkušební dobu. V každém případě obviněný požadoval, aby dovolací soud zrušil výrok o náhradě nemajetkové újmy poškozené a odkázal ji na řízení ve věcech občanskoprávních. Konečně obviněný žádal odklad výkonu rozsudku, respektive odklad výkonu trestu odnětí svobody, o čemž bylo kladně rozhodnuto samostatným usnesením ze dne 26. 1. 2022.
8. Sám obviněný zaslal Nejvyššímu soudu přípis s „doplněním dovolání“, k tomu však Nejvyšší soud nepřihlížel, neboť dovolání lze podat i odůvodnit pouze prostřednictvím obhájce.
9. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání uzavřela, že zásada ne bis in idem porušena nebyla. V posuzované věci mělo dojít k překrytí dvou různých trestných činů, jejichž znaky měl obviněný naplňovat ve stejném období na stejném místě a obdobným jednáním, přičemž měl porušovat dva různé zájmy chráněné trestním zákoníkem, a to zájem na ochraně osoby žijící ve společném obydlí a zájem na ochraně zdraví. Problematické bývá v praxi vymezení skutku v případech těch trestných činů, které mají po určitou dobu trvat, případně se vyžaduje určitá četnost útoků, případně dílčích aktů. Úskalí nastává při posouzení takovýchto trestných činů, tzv. zastřešujících, v jejichž rámci, případně současně s nimi jsou naplněny znaky jiných trestných činů, jež mohou být, anebo nemusí, jejich součástí. To může být i situace trestných činů spočívajících v týrání jiné osoby, je-li součástí takového zlého nakládání úmyslný útok proti oběti, který může naplňovat znaky různých trestných činů (těžkého ublížení na zdraví, znásilnění, vydírání apod.), jež se stanou součástí delší dobu trvajícího týrání a tvoří s ním skutek jediný.
10. V posuzované trestní věci podle státní zástupkyně není nutné dospět k závěru, že obviněný spáchal oba uváděné trestné činy (týrání a ublížení na zdraví) v jednočinném souběhu, a to z toho důvodu, že v dané věci došlo k překrytí pouze nevýznamnému. V trestním řízení, v němž byl obviněný obžaloby zproštěn, bylo rozhodováno o jednorázovém ataku vůči poškozené, k němuž mělo dojít dne 10. 3. 2019 v době od 11:50 hodin do 11:55 hodin, kdy důvodem tohoto napadení byla předchozí slovní a částečně i fyzická rozepře mezi více členy rodiny. Nejednalo se tedy o jednostranné týrání, ale vyvrcholení rodinného konfliktu, na který obviněný zareagoval fyzickou agresí. Startérem konfliktu byly názorové střety, takže uvedené jednání dovolatele v ryzí podobě neobsahovalo motiv moci, který je důležitou součástí týrání v trestněprávním smyslu. Toto nevýznamné překrytí tedy nemůže vést k závěru, že obviněný spáchal oba zmiňované trestné činy v jednočinném souběhu (státní zástupkyně poukázala přiměřeně na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 8 Tdo 893/2020).
11. Pokud jde o námitky proti výroku o trestu, konstatovala státní zástupkyně, že námitky proti druhu a výměře trestu v zásadě nespadají pod uplatněný ani jiný dovolací důvod, přičemž v posuzovaném případě nedošlo ani k porušení principu proporcionality trestních sankcí.
12. Námitku obviněného, že Okresní státní zastupitelství v Chrudimi bylo vyloučeno z rozhodování o stížnosti proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání, není možné podle státní zástupkyně podřadit pod žádný z obviněným užitých dovolacích důvodů. Soudy obou stupňů se však s uvedenou námitkou odpovídajícím způsobem vypořádaly, pokud dospěly k závěru, že Okresní státní zastupitelství v Chrudimi pokyn k zahájení trestního stíhání obviněného nedalo, neboť dalo pouze podnět k prověření skutečností uvedených poškozenou a svědkyní Ž. B. v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 6 T 75/2019, kde byl obviněný stíhán pro přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku.
13. Podrobně se státní zástupkyně zabývala rovněž námitkami proti hmotněprávnímu posouzení otázek náhrady nemajetkové újmy a uzavřela, že z rozhodnutí soudů nevyplývá, o jakém nároku poškozené rozhodovaly, a rozhodnutí jsou v tomto směru nepřezkoumatelná. S poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2245/2017, uveřejněné pod č. 7/2019 Sb. rozh. obč. uvedla, že nárok na náhradu nemajetkové újmy na zdraví podle §2958 občanského zákoníku tvoří jednotlivé dílčí samostatné nároky na náhradu za bolest, ztížení společenského uplatnění a další nemajetkovou újmu, které samostatně vznikají i zanikají, a tedy se i samostatně promlčují. Proto soud rozhodující v trestním řízení o nemajetkové újmě by měl v adhezním výroku náležitě vyjádřit, jaký druh nároku přiznal poškozenému. Soudy vycházely při svých zjištěních z kompenzace nemajetkové újmy ve výši 350 000 Kč, aniž by svůj závěr dostatečně vyložily s odkazem na příslušné ustanovení občanského zákoníku. Z adhezního výroku tedy ani ve spojení s odůvodněním rozsudku jednoznačně nevyplývá, jaký druh nároku poškozené soudy kompenzovaly.
14. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil odsuzující rozsudek pouze ve výroku o povinnosti obviněného k náhradě nemajetkové újmy a v tomu odpovídající části i napadené usnesení, a aby sám rozhodl tak, že by poškozenou odkázal s jejím nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
15. Na vyjádření státní zástupkyně reagoval obviněný replikou, v níž setrval na svých výhradách vůči napadenému usnesení krajského soudu uvedených v dovolání. Zdůraznil porušení zásady ne bis in idem po pravomocném zproštění obžaloby pro totožný skutek. Uvedl, že podpůrně uplatnil námitky proti uloženému nepodmíněnému trestu odnětí svobody, který podle jeho názoru pro svou přísnost porušuje princip proporcionality trestní represe. Rozvedl některé okolnosti z historie svého manželství s poškozenou. Zdůraznil svoji naprostou bezúhonnost. S vyjádřením státní zástupkyně se ztotožnil ohledně nepřezkoumatelnosti výroku o náhradě nemajetkové újmy.
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, a prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
17. Z důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Obviněný v rámci tohoto dovolacího důvodu namítl, že o části skutku již bylo pravomocně rozhodnuto zprošťujícím rozsudkem, a to v předchozím řízení, které bylo proti němu vedeno u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 6 T 75/2019 pro přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku. Z tohoto důvodu je zde překážka věci pravomocně rozhodnuté, jeho trestní stíhání proto mělo být zastaveno z důvodu uvedeného v ustanovení §11 odst. 1 písm. h) tr. ř. Tato námitka je pod uplatněný důvod dovolání podřaditelná.
18. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021) je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde o to, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly právně posouzeny v souladu s příslušnými normami hmotného práva. Dovolatel považoval za nesprávný výrok o náhradě nemajetkové újmy a v podstatě namítl nesprávné posouzení této otázky z hlediska občanského práva hmotného. Tato námitka je podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [ve znění účinném do 31. 12. 2021, nyní podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.].
19. Protože Nejvyšší soud nezjistil důvody k odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal ve smyslu §265i odst. 3, 4 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
20. Zásada ne bis in idem (ne dvakrát o tomtéž) v podstatě znamená, že o jednom skutku může být zásadně vedeno jediné řízení a může být rozhodnuto pouze jednou, a vyplývá z ní právo nebýt souzen či trestán dvakrát za týž čin. Je upravena v příslušných ustanoveních trestního řádu, v ústavních normách a v mezinárodních smlouvách, jimiž je Česká republika vázána. Článek 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod stanoví, že nikdo nemůže být trestně stíhán za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby (tato zásada nevylučuje uplatnění mimořádných opravných prostředků v souladu se zákonem). Z norem obsažených v mezinárodních smlouvách, jimiž je Česká republika vázána, jde především o článek 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), v němž je zakotvena zásada ne bis in idem tak, že „Nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu“.
21. Podle §11 odst. 1 písm. h) tr. ř. trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu nebo bylo rozhodnutím soudu nebo jiného oprávněného orgánu pravomocně zastaveno, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno. Podle §223 odst. 1 tr. ř. soud zastaví trestní stíhání, shledá-li za hlavního líčení, že tu je některá z okolností uvedených v §11 tr. ř.
22. V souzeném případě bylo rozhodné, zda skutek, pro který bylo nyní vedeno trestní stíhání, byl totožný se skutkem, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto zproštěním obžaloby, respektive návrhu na potrestání. Obviněný byl rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 14. 6. 2019, sp. zn. 6 T 75/2019, který nabyl právní moci dne 5. 7. 2019, zproštěn obžaloby (návrhu na potrestání) podle §226 písm. a) tr. ř. (tj. že nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro který je obviněný stíhán) pro skutek spočívající v tom, že dne 10. 3. 2019 kolem 11:50 hodin v obývacím pokoji rodinného domu čp. XY v XY ulici v XY, okres Chrudim, po předchozí slovní a částečně i fyzické rozepři mezi více členy rodiny nejméně jednou udeřil pěstí nebo otevřenou dlaní do zadní části hlavy svoji bývalou manželku J. V., čímž jí způsobil zhmoždění hlavy, pohmoždění a podvrtnutí krční páteře s nutností léčení, s omezením obvyklému způsobu života a pracovní neschopností do 3. 4. 2019, v čemž byl spatřován přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku.
23. Trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 tr. zákoníku je trestným činem trvajícím (viz usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 15 Tdo 887/2014, publikované pod č. 17/2015 Sb. rozh. tr.). Trvajícím trestným činem je takový čin, kterým pachatel vyvolá protiprávní stav a pak jej udržuje, případně protiprávní stav pouze udržuje, aniž jej vyvolal. Předmětem postihu je právě ono udržování (nikoli pouhé způsobení) protiprávního stavu, které pachatel stále obnovuje. Znak trvání se vyznačuje plynulostí navozeného protiprávního stavu, který existuje nepřetržitě až do jeho ukončení. Trestné činy trvající se posuzují – stejně jako pokračující trestné činy – jako jediný skutek, rozdíl je však v tom, že u trestných činů trvajících nelze oddělovat jednotlivé dílčí útoky ve smyslu §12 odst. 12 tr. ř., i když samozřejmě se i trvající trestné činy reálně skládají z jednotlivých a třeba i různých konání či opomenutí pachatele. Také pro trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 tr. zákoníku je typické souvislé páchání nerozpadající se do dílčích útoků. I když mezi jednotlivými dílčími akty mohou být určité časové rozestupy, případně mohou být dílčí akty uskutečňovány i v určitých periodách (např. fyzické napadání v případech tzv. kvartálního pijáctví apod.), podstatou tohoto trestného činu je celistvý, na dílčí útoky nedělitelný souhrn zdánlivě samostatných jednání trvajících nikoli po nepatrně krátkou dobu. Právě tak je založen znak týrání jako zlého nakládání s obětí vyznačujícího se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou mírou trvalosti, které oběť pociťuje jako těžké příkoří (viz rozhodnutí č. 20/2006 Sb. rozh. tr.).
24. V jednočinném souběhu s trvajícím trestným činem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 tr. zákoníku mohou být spáchány některé trestné činy, například vydírání podle §175 tr. zákoníku, ublížení na zdraví podle §146 tr. zákoníku apod. V takových případech lze hovořit o tom, že trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 tr. zákoníku je tzv. zastřešujícím ve vztahu k oněm dalším, které „překrývá“ a spojuje ve skutek jediný (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 8 Tdo 893/2020). Pro posouzení námitky obviněného, že o totožném skutku bylo již pravomocně rozhodnuto (tj. že byla vytvořena překážka věci pravomocně rozhodnuté a trestní stíhání tak bylo nepřípustné), je podstatné, zda jednání, která se stala předmětem obou předmětných trestních stíhání, byla týmž skutkem. Tedy z hlediska hmotného práva, zda na (samostatně stíhané) trestné činy týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 tr. zákoníku a ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku by bylo nutno v tomto konkrétním případě nahlížet jako na spáchané v jednočinném souběhu (že takový souběh obecně je možný, o tom není pochyb – viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2008, sp. zn. 8 Tdo 1035/2008, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 49/2008 – T 1126).
25. Soudy prvního a druhého stupně tuto námitku obviněného odmítly s odůvodněním, že popis skutků je v obou případech odlišný, v popisu skutku kvalifikovaného jako zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku nejsou uvedeny skutečnosti naplňující znaky přečinu ublížení na zdraví podle §146 tr. zákoníku a jednání posuzované v této věci není ani jako přečin ublížení na zdraví kvalifikováno. Dále soudy poukázaly na odlišný individuální objekt obou uvedených trestných činů.
26. S takovou argumentací nelze souhlasit. Především je třeba zdůraznit, že odlišný individuální objekt trestných činů spáchaných v jednočinném souběhu je naopak typický a odpovídá to smyslu postihu pachatele určitého skutku podle všech ustanovení trestního zákona, která na tento skutek dopadají. Výjimky představují pouze případy vyloučení jednočinného souběhu, jako je poměr speciality, subsidiarity nebo tzv. faktická konsumpce, což se však zjevně netýká tohoto případu – odvolací soud sám správně zmínil, že jednočinný souběh obou uvedených trestných činů je možný.
27. Odkaz nalézacího soudu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. 4 Tz 183/2005, je nepřípadný, neboť tento rozsudek se týkal postihu řidiče motorového vozidla za přestupky ve správním řízení a možnosti trestního postihu za časově související jednání spojené rovněž s řízením motorového vozidla, které však bylo odlišným skutkem. Týkal se tedy sice rovněž otázky totožnosti skutku, ovšem v případě zcela odlišném.
28. Nejvyšší soud se nemohl ztotožnit ani s argumentací o jiném, neodpovídajícím popisu skutku v obou případech, tj. v nyní posuzované věci a ve věci Okresního soudu v Chrudimi spisové značky 6 T 75/2019. Především je třeba připomenout, že trestní stíhání se vede o skutku, nikoli o jeho popisu. Vede se o reálném skutku, tj. o určitém objektivním ději, o určité události ve vnějším světě spočívající v (zaviněném) jednání člověka, kauzálním z hlediska trestního práva. Taková událost sice musí být vymezena (ve své podstatě) v příslušném aktu orgánu činného v trestním řízení, tj. zejména v usnesení o zahájení trestního stíhání, v obžalobě a v rozsudku, avšak popis skutku přitom může doznat i významných změn, aniž by tím totožnost skutku byla dotčena. Je možno poukázat např. na ustanovení §221 odst. 1 tr. ř., které umožňuje soudu vrátit věc státnímu zástupci k došetření, ukazují-li výsledky hlavního líčení na podstatnou změnu okolností případu. Totožnost skutku bude zachována i tehdy, je-li dána shoda alespoň v jednání při rozdílném následku nebo shoda alespoň v následku při rozdílném jednání, ale i tehdy, je-li jednání nebo následek (případně obojí) shodné alespoň částečně, za předpokladu, že bude dána shoda v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu. Totožnost skutku bude zachována při rozdílném následku i tehdy, když skutečnosti zjištěné v hlavním líčení, které charakterizují jednání obviněného, jsou alespoň částečně totožné s popisem jednání v žalobním návrhu, to znamená i tehdy, jestliže některé části jednání obžalovaného odpadnou či se změní, případně přibudou (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 143/02, nebo ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3380/2020).
29. Jak už bylo zmíněno, rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 14. 6. 2019, sp. zn. 6 T 75/2019, byl obviněný zproštěn obžaloby pro jednání spočívající v tom, že v domě čp. XY v XY dne 10. 3. 2019 udeřil svou bývalou manželku, poškozenou J. V., pěstí nebo otevřenou dlaní do zadní části hlavy a způsobil jí tím zranění. Zavádějící je argument, že toto konkrétní jednání není přímo popsáno ve výroku odsuzujícího rozsudku v nyní projednávané věci. Takto konkrétně není popsán žádný z dílčích aktů trvajícího trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, což odpovídá obvyklé soudní praxi při popisu skutku v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku u trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 tr. zákoníku. Ve výroku odsuzujícího rozsudku je ovšem skutek vyjádřen mimo jiné tak, že obviněný v období od roku 2015 do poloviny dubna 2019 poškozenou „nejen při názorových neshodách, iniciovaných snahou J. V. kladně ovlivnit a usměrnit výchovu jejich syna BBBBB, ji údery otevřenou dlaní zejména do hlavy, ale i do jiných částí těla, fyzicky napadal takovou intenzitou, že jí opakovaně způsobil zranění“. Z toho je zřejmé, že v obou trestních řízeních bylo projednáváno fakticky shodné jednání, páchané v téže době a na témže místě, které podle podaných obžalob (resp. obžaloby a návrhu na potrestání) mělo naplňovat znaky trvajícího trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a zároveň jeho konkrétní složka znaky přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku.
30. Nejvyšší soud se nemohl ztotožnit ani s uvedeným názorem státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, že v daném případě došlo k pouze nevýznamnému překrytí zmíněných dvou trestných činů. Naopak, jednání uvedeným způsobem popsaná v jednom ze svých dílčích aktů fakticky splývají. Nic na tom nemění fakt, že k naplnění znaků přečinu ublížení na zdraví mělo dojít pouze jednorázovým atakem vůči poškozené. Je naopak typické, že v podobných případech jeden z dílčích aktů trvajícího trestného činu vystoupí do popředí jako výraznější, narušující i další individuální objekt (dochází k tzv. ideální konkurenci trestných činů), na což je třeba reagovat použitím další právní kvalifikace, která se ovšem může týkat právě jen některých nebo jen jediného dílčího aktu, zatímco ostatní, třeba i fakticky velmi podobné, z nějakého důvodu naplňují znaky pouze „zastřešujícího“, trvajícího trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí.
31. Bez významu je rovněž argument státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, že důvodem napadení, pro které byl obviněný pravomocně zproštěn, byla předchozí slovní a částečně i fyzická rozepře mezi více členy rodiny a nejednalo se tedy o jednostranné týrání, ale vyvrcholení rodinného konfliktu pro názorové střety, na který obviněný zareagoval fyzickou agresí, takže toto konkrétní jednání obviněného v ryzí podobě neobsahovalo motiv moci, který je důležitou součástí týrání v trestněprávním smyslu. Jak totiž vyplývá z výše uvedeného, sám soud prvního stupně ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku vyjádřil fakt, že k fyzickému napadání poškozené ze strany obviněného údery rukou do hlavy docházelo (patrně zpravidla, nebo alespoň v některých případech) při názorových neshodách, iniciovaných snahou poškozené usměrnit výchovu syna BBBBB. V tomto směru tudíž jednání, pro které byl obviněný zproštěn, nijak nevybočovalo z popsaného způsobu páchání skutku, neboť i k tomuto jednání mělo dojít v souvislosti s názorovou neshodou spojenou se snahou poškozené usměrnit výchovu syna BBBBB. S ním se dne 10. 3. 2019 měla dostat do konfliktu, do kterého se snažila zapojit obviněného tím, že strčila do jeho ramene a požadovala, ať zakročí (poškozená připustila, že použila i vulgární výraz), na což měl obviněný zareagovat tím, že poškozenou udeřil do hlavy. Sama poškozená ostatně ve své výpovědi v hlavním líčení (č. l. 426 spisu) konflikt ze dne 10. 3. 2019 popisovala v podstatě jako kontinuální součást dlouhodobějšího hrubého jednání obviněného (i když úder ze dne 10. 3. 2019 byl posledním fyzickým atakem, protože potom už se obviněný bál, když věc nahlásila a řekla mu, že už si to nenechá líbit).
32. Konečně je třeba dodat, že pokud státní zástupkyně poukázala přiměřeně na zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 8 Tdo 893/2020, v obecných východiscích s ním toto nynější rozhodnutí sedmého senátu není v rozporu, avšak citované usnesení osmého senátu řešilo – pro zcela konkrétní případ – otázku souběhu trestných činů týrání svěřené osoby podle §198 tr. zákoníku a týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 tr. zákoníku, tj. otázku poměrně odlišnou.
33. Je nasnadě, že pokud by bylo uznáno za přípustné oddělené, postupné vedení různých trestných stíhání pro jednotlivé dílčí složky trvajícího trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 tr. zákoníku, jak to nesprávně umožnil odvolací soud ve věci projednávané velkým senátem trestního kolegia Nejvyššího soudu ve zmíněné věci sp. zn. 15 Tdo 887/2014, vedlo by to až k absurdním závěrům, jak vyplývá z usnesení velkého senátu v uvedené věci. Mohlo by tak docházet například k postupnému podávání trestních oznámení a zahajování trestních stíhání pro různé dílčí akty a různé složky jednání charakterizující určitý například partnerský vztah, se všemi z toho plynoucími negativními procesními i hmotněprávními důsledky.
34. Nejvyšší soud dodává, že pokud je ve vyjádření státní zástupkyně k dovolání poukazováno na to, že dne 10. 3. 2019 se jednalo o vzájemný konflikt členů rodiny, na který obviněný zareagoval (fyzickou) agresí, tedy nikoli jednostranné týrání vykazující prvek moci, pak by se ovšem naskýtala otázka, zda a v jakém rozsahu by se ve skutečnosti jednalo i v dalších případech o podobné, nikoli jednostranné konflikty, které by nebylo možno zařadit do předestřeného dlouhodobě fungujícího schématu agresor – oběť. To je ovšem otázka jiná.
35. Podstatné je, že z výše uvedeného vyplývá závěr, že trestní stíhání v této nyní projednávané věci bylo vedeno proti obviněnému P. V. pro týž skutek, pro jaký skončilo jeho dřívější trestní stíhání pravomocným zprošťujícím rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 14. 6. 2019, sp. zn. 6 T 75/2019. Trestní stíhání v nyní projednávané věci proto mělo být zastaveno, a to nejpozději v hlavním líčení podle §223 odst. 1 tr. ř., neboť bylo nepřípustné podle §11 odst. 1 písm. h) tr. ř. Dovolání obviněného je tudíž důvodné ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
36. Lze dodat, že vzniklá situace, v níž došlo nejprve k trestnímu stíhání pro dílčí jednání představující malou část (údajného) trvajícího trestného činu, jehož větší část měla vyjít (byť pouze částečně a v hrubých rysech) najevo až v průběhu hlavního líčení vedeného v oné první trestní věci, je poměrně výjimečná. Tím spíše je výjimečná situace, v níž nedošlo v hlavním líčení v první trestní věci buď ke zpětvzetí návrhu na potrestání (v případě souhlasu obviněného), anebo k vrácení věci státnímu zástupci k došetření podle §221 odst. 1 tr. ř. K tomuto řešení ale Okresní soud v Chrudimi nepřistoupil patrně proto, že výpověď poškozené považoval za ne zcela věrohodnou (proto také vydal zprošťující rozsudek).
37. Z důvodů shora uvedených bylo nutno k dovolání obviněného zrušit napadené usnesení odvolacího soudu i odsuzující rozsudek soudu prvního stupně a rovněž rozhodnutí na ně obsahově navazující. Vzhledem k tomu, že trestní stíhání obviněného pro skutek, který je předmětem tohoto řízení, je nepřípustné, rozhodl Nejvyšší soud ihned sám o zastavení trestního stíhání. Tím je snížen význam přezkumu napadeného rozhodnutí z hlediska dalšího uplatněného dovolacího důvodu [§265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021]. Nicméně pro úplnost Nejvyšší soud dodává následující.
38. Dovolací námitky, které obviněný uplatnil proti výroku o náhradě nemajetkové újmy, jsou důvodné. Nejvyšší soud se zde v zásadě ztotožňuje s vyjádřením státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Soud rozhodující v trestním řízení o náhradě nemajetkové újmy musí ve výroku učiněném v adhezním řízení (nebo alespoň v odůvodnění rozhodnutí) náležitě vyjádřit, jaký druh nároku poškozenému přiznal. Musí především zvážit, jaký charakter má nárok uplatněný poškozeným, tj. zda jde o nárok vyplývající z práva poškozeného, jež je kompenzováno v §2956 o. z., anebo o některý z nároků vyplývajících z §2958 o. z., a pokud tomu tak je, o který nárok jde. Kromě základu nároku by samozřejmě měla být odůvodněna i jeho přiznaná výše (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 11 Tdo 654/2019, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 7 Tdo 1485/2019, publikovaný pod č. 51/2020 Sb. rozh. tr.). Těmto povinnostem soudy nedostály a výrok o náhradě nemajetkové újmy by i z tohoto důvodu nemohl obstát.
39. Pokud jde o výrok o vině, nedostatkem je, že nebylo alespoň orientačně uvedeno, v kolika případech mělo dojít k napadení poškozené obviněným. Pouze je uvedeno, že v období roku 2019 (do poloviny dubna 2019) k popisovanému nevhodnému chování obviněného mělo docházet „i dvakrát týdně“, nelze však zjistit, k jakým konkrétním formám týrání uvedeným ve výroku rozsudku mělo s touto, případně s jinou četností docházet (uvedený údaj o četnosti se vztahuje i např. k žárlení apod., nikoli jen k fyzickému napadání). Nijak šířeji o tom nalézací soud nepojednal ani v odůvodnění rozsudku.
40. Pod uplatněný dovolací důvod (ani žádný jiný) nelze podřadit námitku nepřiměřenosti trestu. Nicméně je namístě pro úplnost dodat, že uložený trest svou přísností poněkud vybočil ze zásady přiměřenosti trestních sankcí (§38 odst. 2 tr. zákoníku) a soudy ne zcela vyváženě zhodnotily kritéria pro ukládání trestů stanovená zejména v §39 – §42 tr. zákoníku. Především nezdůvodnily přesvědčivě, proč obviněný nesplňuje podmínky pro podmíněný odklad výkonu trestu, stanovené v §81 odst. 1 tr. zákoníku, i když formálně přihlédly k bezúhonnosti a dobrému hodnocení obviněného. Jestliže například poukazovaly na hrubost a bezcitnost jeho jednání, ta je znakem daného trestného činu. Dlouhodobost páchání (i po dobu několika let) je v těchto případech obvyklá, nehledě na to, že páchání činu po delší dobu je rovněž znakem použité právní kvalifikace. Poukaz na následky na zdraví poškozené bez významu není, nicméně má relativně menší význam, jestliže nedošlo k těžké újmě na zdraví. Soudy nezohlednily, že nedošlo k nějakým závažným fyzickým útokům spojeným se závažnějšími zraněními, nedošlo k souběhu s dalšími trestnými činy (jak tomu v případech týrání často bývá), nedošlo k tomu, že by byla poškozená obviněným nucena k dalšímu soužití s ním apod. Nevzaly v úvahu judikaturu soudů ve srovnatelných případech z hlediska výše a druhu ukládaných trestů (srov. například uložení podmíněných trestů odnětí svobody ve srovnatelných věcech projednávaných Nejvyšším soudem pod sp. zn. 3 Tdo 1010/2012, 4 Tdo 1272/2012, 7 Tdo 623/2014, 6 Tdo 1018/2016, 8 Tdo 224/2017, 7 Tdo 906/2018, 5 Tdo 551/2019 atd.). I když každý případ je jedinečný, je třeba i v tomto směru respektovat do jisté míry ustálenou soudní praxi a zároveň důsledně aplikovat ustanovení §38 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož tam, kde postačí uložení trestní sankce pachatele méně postihující, nesmí být uložena trestní sankce pro pachatele citelnější.
41. Procesní výhrady obviněného týkající se nepříslušnosti státního zástupce k rozhodování o stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání nejsou podřaditelné pod uplatněné dovolací důvody. Lze tu odkázat na argumentaci soudů v odůvodnění jejich rozhodnutí s tím, že pokud Okresní státní zastupitelství v Chrudimi nedalo pokyn k zahájení trestního stíhání obviněného, ale pouze podnět policejním orgánu k prověření skutečností uvedených poškozenou, nebyl státní zástupce tohoto státního zastupitelství vyloučen z rozhodování o stížnosti proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání ve smyslu §146 odst. 2 písm. a) tr. ř. (k tomu by došlo pouze v případě, že by k usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného dal státní zástupce souhlas nebo pokyn ).
42. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud k dovolání obviněného P. V. podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 13. 10. 2021, sp. zn. 14 To 297/2021, i rozsudek Okresního soudu v Chrudimi ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 2 T 35/2020 jako součást předcházejícího řízení. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
43. Nejvyšší soud mohl ve věci ihned sám rozhodnout rozsudkem (§265m odst. 1 tr. ř.), a to v situaci odpovídající fázi trestního řízení před vydáním odsuzujícího rozsudku Okresního soudu v Chrudimi. Vycházel ze striktního zákonného zákazu pokračovat v trestním stíhání zakotveného v §11 odst. 1 tr. ř. Podle §265m odst. 1 tr. ř., §223 odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. h) tr. ř. trestní stíhání obviněného P. V. pro skutek uvedený v obžalobě zastavil.
44. Formou rozsudku (§265m odst. 1 tr. ř.) rozhodl Nejvyšší soud o dovolání obviněného v neveřejném zasedání. K projednání a rozhodnutí věci v neveřejném zasedání dovolacího soudu byly splněny zákonné podmínky [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.] poté, co s tímto postupem vyslovil souhlas jak státní zástupce, tak obviněný. K vyhlášení rozsudku byla zvolena forma uveřejnění jeho zjednodušeného vyhotovení na elektronické úřední desce Nejvyššího soudu (§265r odst. 9 tr. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 2. 2022
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu