ECLI:CZ:NS:2022:7.TDO.239.2022.1
sp. zn. 7 Tdo 239/2022-212
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 4. 2022 o dovolání obviněného B. S. , nar. XY v XY, Kosovská republika, státního příslušníka Kosovské republiky, trvale bytem XY, podaném proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 11. 2021, sp. zn. 9 To 383/2021, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 1 T 5/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného B. S. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního ve Vyškově ze dne 8. 9. 2021, č. j. 1 T 5/2021-175, byl obviněný B. S. uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře dvaceti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců. Současně bylo obviněnému uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil uhradil způsobenou škodu. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
2. Uvedeného přečinu se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný v podstatě tím, že společně a po předchozí dohodě se spoluobviněným P. Š., jehož trestní stíhání bylo vyloučeno k samostatnému projednání a rozhodnutí, v době od 19:00 hod. dne 3. 12. 2019 do 02:59 hod. dne 4. 12. 2019 v obci XY, okres Vyškov, na volně přístupném dvoře prodejny potravin Hruška č. p. XY, vypáčili nezjištěným předmětem mříž u plastového okna skladu prodejny, následně vypáčili okno, kterým vnikli do prostor zázemí prodejny, kde vypáčili zásuvku pracovního stolu a uzamčené dveře dřevěné skříně, ze které odcizili 20 kartonů cigaret různých značek, dále v prostoru prodejny odcizili 60 kartonů cigaret různých značek, 5 balení tabáků různých značek, 30 krabiček tabákového výrobku značky IQOS, 20 balení baterií značky Varta a různé cukrovinky, poté po vypáčení petlice a rozlomení cylindrické vložky značky FAB ve dveřích vedoucích do dvorního traktu objektu prodejny z místa odešli, tímto jednáním společnosti HRUŠKA, spol. s r. o., způsobili odcizením škodu ve výši 144 723 Kč a poškozením škodu ve výši 2 800 Kč.
3. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 18. 11. 2021, č. j. 9 To 383/2021-191, bylo odvolání obviněného směřující proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
4. Je namístě doplnit, že původně bylo řízení vedeno i proti spoluobviněnému P. Š., přičemž usnesením Okresního soudu ve Vyškově ze dne 8. 9. 2021, č. j. 1 T 5/2021-173, byla trestní věc tohoto obviněného vyloučena ze společného řízení k samostatnému projednání a rozhodnutí. Následně Okresní soud ve Vyškově rozhodl usnesením ze dne 29. 10. 2021, č. j. 1 T 102/2021-7, o zastavení trestního stíhání jmenovaného obviněného podle §231 odst. 1 a §223 odst. 2 tr. ř., z důvodu uvedeného v §172 odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť trest, k němuž může trestní stíhání vést, je zcela bez významu vedle nevykonaného, pravomocně uloženého souhrnného trestu odnětí svobody ve věci Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 140/2020, a dále dosud nevykonaného přeměněného trestu obecně prospěšných prací ve výměře 300 dnů ve věci Městského soudu v Brně pod sp. zn. 90 T 116/2018.
5. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, neboť měl za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku. Těžiště dovolacích námitek tkvělo v tom, že skutek byl nesprávně kvalifikován jako přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Současně obviněný nesouhlasil se skutkovými závěry soudů obou stupňů, neboť se jednání popsaného ve skutkové větě nedopustil, nicméně v návaznosti na skutečnost, že platná právní úprava umožňuje v rámci dovolacího důvodu namítat pouze vady hmotněprávní, musel vycházet ze skutkové věty a dovolací důvod dovozovat z nesprávného právního posouzení tam popsaného skutku.
6. Namítl, že nebyla naplněna objektivní stránka předmětného přečinu, neboť ve skutkové větě ani v odůvodnění rozhodnutí nebylo blíže specifikováno, jakého konkrétního jednání se měl dopustit, pouze bylo uvedeno, že se měl útoku dopustit společně se samostatně stíhaným P. Š. Soudům vytkl, že nebylo zřejmé, co konkrétně každá z těchto dvou osob měla v rámci skutku vykonat, zda se celého jednání dopustily obě tyto osoby, anebo zda se každý z nich dopustil jen části skutkového děje, neboť je samozřejmé, že páčení mříže, okna, zásuvky či petlice se bezesporu nedopouštěly společnými silami, ale pouze jedna z nich. Obviněný konstatoval, že české trestní právo je založeno na principu individuální odpovědnosti pachatele za trestný čin, nicméně soudy podle principu kolektivní viny označily za spolupachatele trestného činu obviněného i spoluobviněného P. Š., aniž by specifikovaly, jakého dílčího jednání se každý z nich dopustil, čímž došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku. Namítal, že přesné určení dílčího jednání každého z pachatelů je pro právní kvalifikaci skutku podstatné. V této souvislosti poukázal na případnou situaci, ve které by spoluobviněnému P. Š. pouze pomáhal, neboť pak by se jednalo maximálně o účastenství ve formě pomoci k přečinu krádeže. Za takové situace by bylo nutné také zkoumat, zda byl spoluobviněný P. Š. v době činu příčetný, neboť v případě, že by z důvodu případné nepříčetnosti či jednání v omylu trestně odpovědný nebyl, znamenalo by to, že by nebyl trestně odpovědný ani jako pomocník.
7. Dovolatel také uvedl, že nebyla naplněna ani příčinná souvislost mezi jednáním a následkem, představující další ze znaků objektivní stránky trestného činu. Měl za to, že jestliže z rozhodnutí soudů obou stupňů nelze spolehlivě zjistit, jakého konkrétního dílčího jednání se dopustil, nelze zjistit, zda k odcizení předmětného zboží došlo v příčinné souvislosti s jeho činem. Pokud by se dopustil pouze takového jednání, které nemělo žádný vliv na odcizení předmětného zboží, nebyla by mezi jednáním a následkem trestného činu dána příčinná souvislost. Obviněný při aplikaci zásady in dubio pro reo dospěl k závěru, že popis skutku uvedený ve skutkové větě nenaplňuje objektivní stránku přečinu krádeže.
8. Další námitka směřovala k faktu, že skutek popsaný ve skutkové větě nenaplňuje ani subjektivní stránku trestného činu. Tento znak nebyl ve skutkové větě vůbec vyjádřen a nevyplývá ani z odůvodnění meritorních rozhodnutí soudů obou stupňů, které ve vztahu k obviněnému neuvedly vůbec nic, nezmínily se však ani o tom, zda subjektivní stránka trestného činu byla naplněna u spoluobviněného P. Š. Rovněž namítl, že se soudy obou stupňů nezabývaly tím, zda byl v době činu příčetný, zda nejednal v omylu, jako živý nástroj v rukách nepřímého pachatele apod. Ani z formulace uvedené ve skutkové větě „po předchozí dohodě s obviněným P. Š.“ nevyplynulo, že by na straně obviněného byla naplněna subjektivní stránka trestného činu. Konstatoval, že v rozhodnutí nalézacího soudu nebyla zmínka o tom, co mělo být obsahem zmiňované předchozí dohody, tj. zda se měli ujednat na společném jednání (spolupachatelství) nebo pouze na pomoci jednoho z nich k trestné činnosti druhého (účastenství ve formě pomoci), anebo zda se dohodli na tom, že trestnou činnost bude provádět pouze jeden z nich, případně zda se předchozí dohoda měla týkat páchání jiného protiprávního jednání než trestného činu krádeže apod. Obviněný uvedl, že jelikož předmětný trestný čin je úmyslný, přičemž absence vyjádření subjektivní stránky ve skutkové větě způsobila, že tento skutek nelze právně kvalifikovat jako přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku.
9. Došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť podle judikatury Ústavního soudu nemůže žádný soud omezovat svůj přezkum tak, že se odmítne zabývat námitkou porušení některé ze zásad spravedlivého procesu. Konstatoval existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů a porušení práva na spravedlivý proces, k němuž došlo při provádění a hodnocení důkazů pachovou stopou a důkazu stopou DNA. Extrémní rozpor se v projednávaném případě vyskytoval téměř ve všech skutečnostech uvedených ve skutkové větě, neboť ze žádného provedeného důkazu nevyplynulo, že by se skutku skutečně dopustil. Soud prvního stupně za důkazy prokazující jeho vinu označil svědecké výpovědi svědka A. K. a svědkyně A. Š., přestože tito svědci o tom, kdo skutek popsaný ve skutkové větě spáchal, vůbec nehovořili, a dokonce uvedli, že neví, kdo se tohoto skutku dopustil. Přesto byly jejich výpovědi označeny za důkazy usvědčující obviněného ze spáchání trestného činu, což svědčí o existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy.
10. Podobně se obviněný vyjádřil k důkazu pachovou stopou zajištěnou na posuvném klíči nalezeném na místě činu. Soud prvního stupně uvedl, že tato pachová stopa prokazuje, že se nacházel na místě činu. Dovolatel však poukázal na fakt, že pachová stopa mu údajně patřící nebyla nalezena přímo na místě činu, ale na movité věci, která mohla být na místo činu i s pachovou stopou přinesena někým jiným. Pokud okresní soud důkaz vyhodnotil tak, že svědčí o jeho přítomnosti na místě činu, učinil tak nesprávně, neboť z důkazu lze dovodit pouze to, že předmětný nástroj mohl mít obviněný někdy v minulosti v ruce, nelze z něj však zjistit, zda byl v předmětné době na místě činu. Dovodil, že závěr učiněný soudem byl v extrémním rozporu s obsahem tohoto důkazu.
11. Dovolatel rovněž poukázal na konstantní judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu, podle které nelze samotný důkaz pachovou zkouškou považovat za dostatečný důkaz o vině, ale jedná se pouze o důkaz podpůrný a ne zcela spolehlivý. Zmínil také stanovisko Nejvyššího státního zastupitelství č. 10/1995 Sb. v. s. NSZ, podle kterého při hodnocení výsledků porovnání pachových stop je třeba vzít v úvahu i možnost přenosu pachové stopy. Namítal, že podle soudní praxe je podstatou metody pachové identifikace chování zvířete (psa), které není ověřitelné lidským smyslovým vnímáním, a není tak žádná možnost kontroly věrohodnosti tohoto důkazu. Konstatoval, že pachovou stopu nelze považovat za dostatečný důkaz usvědčující obviněného ze spáchání skutku popsaného ve skutkové větě. Současně namítl, že i kdyby byla pachová stopa v odborném vyjádření vyhodnocena správně, neznamenalo by to, že se v době spáchání trestného činu nacházel na místě činu, neboť stopa se nacházela na posuvném klíči, tedy na nářadí, které se běžně podle potřeby přenáší z místa na místo. Poznamenal, že nelze vyloučit ani možnost, že předmětný posuvný klíč mohl na místě činu zanechat úmyslně skutečný pachatel s cílem zmást orgány činné v trestním řízení a přivézt je na jinou stopu.
12. Další námitka směřovala k faktu, že soudy nesprávně dovodily vinu z biologické stopy obsahující smíšený vzorek DNA nalezené na klice okna vypáčeného pachatelem. Odborným vyjádřením z oboru kriminalistika, odvětví genetika nebylo jednoznačně stanoveno a prokázáno, že tento smíšený vzorek DNA skutečně obsahoval profil DNA obviněného. Odborné vyjádření nehovořilo o tom, že smíšený profil DNA obsahuje na sto procent profil DNA obviněného, pouze porovnalo dvě možné varianty (hypotézy) se závěrem, že více pravděpodobná je varianta, že ve smíšeném vzorku DNA je obsažena DNA obviněného, než že tento smíšený vzorek DNA profil DNA obviněného neobsahuje (zjistitelná není ani číselně vyjádřená míra pravděpodobnosti). Popsaný výsledek tedy zkoumání prezentovalo toliko jako variantu pravděpodobnější, nikoli jako jednoznačně prokázanou. V této souvislosti poukázal na skutečnost, že podle trestního řádu nelze stíhanou osobu uznat vinnou pouze na základě určité míry pravděpodobnosti, neboť vina musí být provedeným dokazováním spolehlivě a jednoznačně prokázána, nestačí, aby vina stíhané osoby byla toliko více pravděpodobná než její nevina. Nad rámec uvedeného připomněl, že mu patřící biologický materiál se mohl dostat na místo činu i v případě, že se tam jeho původní nositel nenacházel, např. pokud by na oblečení zůstaly kousky kůže či lupy a toto oblečení by si na příslušnou krádež oblékla jiná osoba. Konstatoval, že bez jednoznačného důkazu nelze dovozovat, že by se předmětného trestného činu dopustil.
13. Zmíněná biologická stopa obsahující smíšený profil DNA byla navíc nalezena na klice okna, kterým se po jeho vypáčení dostal pachatel do předmětné prodejny, a to na vnitřní straně tohoto okna. Uvedl, že okno se otevíralo dovnitř, a to tak, že po otevření okna se klika, na které byla stopa DNA, ocitla otočená přímo k podlaze. Vnikl-li pachatel do prodejny tímto oknem, které v té době bylo otevřené, nemohl se kliky při prolézání oknem dotknout, neboť se nacházela na opačné straně okna, než které se dotýkal. Podobný závěr učinil v případě, kdyby pachatel prolézal oknem ven z prodejny, neboť by se dotýkal pouze tou stranou okna, která byla otočená vzhůru, tedy venkovní stranou okna, vnitřní strany okna otočené směrem dolů by neměl důvod se dotýkat. Z uvedeného usuzoval, že stopa DNA nalezená na klice okna obviněného neusvědčuje z toho, že by prolézal tímto oknem do prodejny a následně z prodejny ven. Dále zmínil, že soudy nebylo zjišťováno, zda biologickou stopu DNA nemohl na klice předmětného okna zanechat někdo, kdo se v těchto prostorách prodejny nacházel legálně, neboť biologická stopa se mohla na kliku dostat v jinou dobu, než došlo ke krádeži. Uvedl, že tuto mohl zanechat někdo, kdo v budově prodejny navštívil některou z prodavaček, montoval či opravoval předmětné okno, rozhodně to však nemusel být pouze pachatel trestného činu.
14. Obviněný nakonec spatřoval nezákonnost obou rozhodnutí v tom, že je v nich nesprávně označen jako „B. S.“ namísto „B. S.“. Podle jeho názoru tím meritorní rozhodnutí trpí závažnou vadou, která způsobuje jejich nezákonnost.
15. Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a tomuto soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
16. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření uvedl, že dovolání obviněného bylo vystavěno z valné části na doslovném opakování námitek uplatněných v předchozích stádiích trestního řízení, s nimiž se soudy obou stupňů správně vypořádaly. V této souvislosti poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle něhož jde v podobných případech zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné. Státní zástupce dále s poukazem na změnu dovolacích důvodů k 1. 1. 2022, provedenou novelou 220/2021 Sb., zdůraznil, že obviněný se dopustil formálních nepřesností, neboť měl s ohledem na obsahovou stránku a charakter jednotlivých výhrad uplatnit dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022.
17. Státní zástupce dále konstatoval, že dovolání bylo zčásti vystavěno na námitkách proti skutkovým zjištěním, která obviněný označil za extrémně nesouladná s provedenými důkazy, především pak rozporoval tvrzení soudů, podle kterých odborná vyjádření z oboru pachové identifikace a z oboru genetiky tvořily dostatečný důkazní podklad pro skutkové závěry, zformované ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku. Tyto námitky označil za podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, avšak vyhodnotil je jako zjevně neopodstatněné. Nalézací soud provedl komplexní a bezvadné dokazování, odvolací soud odvolání obviněného řádně přezkoumal a se všemi jeho námitkami se přesvědčivě vypořádal. Vytýkaný extrémní rozpor neshledal, neboť soudy zformovaly takový průběh skutkového děje, který s provedenými důkazy korespondoval. Ačkoli přisvědčil obviněnému, že žádný přímý usvědčující důkaz neexistoval, byly provedeny a vyhodnoceny důkazy, jež jednoznačně prokázaly spolupachatelství obviněného na trestném činu. K závěrům vyplývajícím z předmětných odborných vyjádření konstatoval, že krádeže se dovolatel dopustil, neboť jeho pachová stopa se nacházela na nástroji, kterým byl páčen a rozlomen zámek na dveřích a současně byla jeho stopa DNA nalezena na klice okna, jímž bylo do objektu vniknuto, a jiná osoba než pachatel tyto stopy na místě činu a na zjištěných věcech zanechat nemohla. Skutkové závěry vyjádřené ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku tudíž z provedených důkazů vyplývají. Poukázal rovněž na skutečnost, že na existenci extrémního nesouladu nelze usuzovat jen proto, že se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou, přičemž hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost bez dalšího porušení zásady volného hodnocení důkazů, principu in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
18. Námitky vystavěné na údajné absenci objektivní stránky trestného činu postrádaly jakékoliv opodstatnění. Pokud obviněný tvrdil, že nebylo přesně objasněno, jakého jednání se dopustil on a jakého spoluobviněný P. Š., přehlížel právní konstrukci spolupachatelství. Konstatoval, že obviněný se prokazatelně na krádeži účastnil, a to nikoli jako pomocník, který by kupříkladu jen hlídal před prodejnou, opatřil prostředky ke krádeži, slíbil přispět po činu apod., ale zjevně byl spolupachatelem krádeže, neboť z hlediska trestní odpovědnosti je irelevantní, kdo vnikl do prodejny jako první, kdo se pohyboval na jakých místech, kdo bral které konkrétní věci apod. S poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu uvedl, že spolupachatelství předpokládá jednak spáchání trestného činu společným jednáním a jednak úmysl k tomu směřující, přičemž dané znaky dále rozvedl. Zdůraznil, že k naplnění pojmu spolupachatelství není vůbec potřeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili trestné činnosti stejnou měrou, stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, když je veden stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, tj. konkrétní díl přispění byl irelevantní.
19. Stran námitky absentující subjektivní stránky trestného činu státní zástupce konstatoval, že z popisu skutku je zcela zřejmé, že dovolatel si v případě krádeže věcí počínal úmyslně, neboť jeho jednání bylo vedeno společným úmyslem obohatit se společně s obviněným P. Š. Jeho zavinění bylo dáno tudíž ve formě úmyslu přímého podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť nebyl zjištěn žádný deficit jeho rozumových schopností, nepochybně proto chtěl porušit zájem na ochraně práva jiné osoby vlastnit majetek.
20. Státní zástupce taktéž zdůraznil, že výhrady týkající se řádného nezkoumání příčetnosti obviněného a nesprávného uvedení jeho jména stojí mimo jakýkoliv dovolací důvod. Připomenul, že příčetnost pachatele se presumuje, a proto znalecky prověřuje pouze ve chvíli, nasvědčují-li konkrétní okolnosti tomu, že může trpět duševní poruchou, která v době činu mohla snížit či vyloučit jeho příčetnost. V nyní posuzované trestní věci o příčetnosti obviněného nevznikly pochybnosti, přičemž ani nevyplynuly z jeho vyjádření krátce po činu a nenastaly ani do současnosti, soudy tak neměly žádný důvod znaleckým zkoumáním příčetnost ověřovat.
21. Souhlasil pak s námitkou dovolatele, že především nalézací soud na několika místech svého rozsudku uvedl nepřesně jeho jméno, tj. namísto správného „B. S.“ použil „B. S.“. Nicméně měl za to, že se jednalo pouze o formální nepřesnost soudu, který nesprávně skloňoval exoticky znějící jméno obviněného, jenž byl jinak řádně ztotožněn i údaji dalšími. Uvedl, že tento nedostatek nemůže založit nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudů.
22. Státní zástupce konstatoval, že soudy učinily správná skutková zjištění a dovozenému jednání přisoudily odpovídající právní kvalifikaci. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
23. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
24. Pokud jde o obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, bylo s odkazem na něj možné dovolání úspěšně podat, jestliže rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Směřovalo-li dovolání proti výroku o vině odsuzujícího rozhodnutí, pak tomuto dovolacímu důvodu obsahově odpovídaly pouze námitky, v nichž se tvrdilo, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazoval znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Předmětem právního posouzení totiž je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. Proto se v rámci zmíněného dovolacího důvodu nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není stupněm třetím, jehož úkolem by byl široký přezkum rozhodnutí druhoinstančních soudů, a to již z důvodu jeho omezené možnosti provádět v řízení o dovolání důkazy (srov. §265r odst. 7 tr. ř.) a přehodnocovat důkazy provedené již dříve.
25. Výjimkou z popsaného pravidla, umožňující v daném smyslu zásah Nejvyššího soudu v dovolacím řízení do pravomocného rozhodnutí, byly zejména tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Do první skupiny takových vad náležely tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patřily sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvořily případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnovala případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Jednalo se o tzv. stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením, učiní-li současně dovolatel takový nesoulad předmětem svých námitek. Extrémní nesoulad bylo nicméně namístě dovodit toliko v případech závažných pochybení, zejména pokud skutková zjištění nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011).
26. K tomu je potřeba zmínit, že s účinností od 1. 1. 2022 je tento dovolací důvod (shodného obsahu) jako podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. označen písm. h) téhož ustanovení, přičemž pod písm. g) byl zařazen dovolací důvod nový, jenž je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Je zřejmé, že vymezení tohoto důvodu v zásadě úzce navazuje na soudní praxí vymezená pochybení, popsaná v předchozím odstavci, která ovšem nyní nejsou součástí extenzivního výkladu některého z dovolacích důvodů [podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021], ale přímým obsahem dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022.
27. Jelikož bylo dovolání podáno dne 15. 2. 2022, dovolatel měl v návaznosti na užitou argumentaci uplatnit, kromě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022. Přesto Nejvyšší soud konstatuje, že ani odkaz na citovaný důvod by důvodnost dovolání B. S. nezaložil. Především je nutné uvést, že dovolací námitky jsou z části pouze opakováním námitek obviněného, které uplatňoval v průběhu celého trestního řízení, a soudy obou stupňů se s nimi řádně vypořádaly. Některé námitky nejsou podřaditelné pod žádný dovolací důvod, konkrétně se jedná o námitku nesprávného označení obviněného. Část argumentace obviněného směřuje proti skutkovým zjištěním soudů, popř. hodnocení důkazů soudy (namítaný extrémní rozpor), a jako takovou by ji bylo možné podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, námitky stran nenaplnění objektivní a subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu a námitku nezkoumání příčetnosti, případného jednání v omylu či jako živého nástroje nepřímého pachatele potom pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, avšak Nejvyšší soud je shledal zjevně neopodstatněnými.
28. K namítané existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů a v důsledku porušení práva obviněného na spravedlivý proces Nejvyšší soud uvádí následující. Soudy svá skutková zjištění opřely o důkaz svědeckými výpověďmi A. K. a A. Š., ve spojení s listinnými důkazy, především protokolem o ohledání místa činu, fotodokumentací, protokolem o zajištění otisků pachové stopy, odborným vyjádřením z oboru kriminalistika, odvětví genetika a odborným vyjádřením z oboru metody pachové identifikace. V této souvislosti je potřeba akcentovat, že na základě odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví genetika bylo stanoveno, že na stěru z plastové kliky vypáčeného okna byl zjištěn smíšený profil DNA dvou osob, přičemž porovnáním profilu s profily DNA B. S. a spoluobviněného P. Š. uloženými v databázi DNA byla zjištěna shoda. Z odborného vyjádření z oboru metody pachové identifikace byla dále zjištěna shoda mezi otiskem pachové stopy zajištěné na místě činu a pachovým vzorkem obviněného B. S. Jedná se o důkazy, které ve svém souhrnu tvoří logickou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů ve svém celku shodně a spolehlivě prokazujících skutečnost, že se obviněný dopustil shora popsaného jednání. V těchto souvislostech je potřeba zdůraznit, že pokud soudy nižších stupňů při vyvozování svých skutkových závěrů vycházely pouze z nepřímých důkazů, nelze konstatovat, že by jejich skutková zjištění byla založena na svévolných či spekulativních úvahách, resp. že by se mělo jednat o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16). Nadto lze poznamenat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
29. Konkrétně obviněný spatřoval existenci zmíněné vady v tom, že nalézací soud za důkazy prokazující jeho vinu označil svědecké výpovědi svědka A. K. a svědkyně A. Š., přestože o tom, kdo se skutku popsaného ve skutkové větě dopustil, vůbec nehovořili, a dokonce ve svých výpovědích uvedli, že neví, kdo se tohoto skutku dopustil. K tomu je potřeba uvést, že taková námitka je bezpředmětná, neboť soudy dostatečně vyložily, jaké závěry vyplývaly ze zmiňovaných svědeckých výpovědí. Svědek A. K. popsal, co vnímal svými smysly po příjezdu na místo činu, tedy že kolem 3:00 hod. rozvážel pečivo, na neosvětleném dvoře si všiml pootevřeného okna a odložené palety, o které se domníval, že byla použita jako žebřík, a následně věc oznámil policii. Svědkyně A. Š. jako vedoucí prodejny uvedla, že byla k incidentu přivolána policií, byla přítomná ohledání prodejny a její činnost spočívala ve vyčíslení škody odcizených věcí a ohledání místa činu. Tyto důkazy (jak ostatně konstatoval nalézací soud v odstavci 5. odůvodnění svého rozsudku) prokazují, že do předmětné prodejny bylo vniknuto zadním okénkem, odkud se pachatelé následně pohybovali po obchodě, přičemž vnikali do prostor, kde byly umístěny věci, které následně odcizili, tedy nikoli bez dalšího vina obviněného. Na místě pak byly zadokumentovány dvě klíčové stopy, na vnitřní straně okénka na klice byl odebrán biologický materiál a z posuvného klíče byla zajištěna pachová stopa.
30. Obviněný rovněž argumentoval, že pachová stopa nacházející se na movité věci, která mohla být na místo činu přinesena, nesvědčí o jeho přítomnosti na místě, nýbrž o tom, že tento předmět mohl mít někdy v minulosti v ruce. Poukázal také na judikaturu stran nemožnosti použití toliko pachové identifikace ve věci ke ztotožnění pachatele a potenciální možnost přenosu pachové stopy, proto ji jako takovou nelze považovat za dostatečný důkaz usvědčující obviněného ze spáchání skutku popsaného ve skutkové větě. Nejvyšší soud ve shodě s názorem soudů nižších instancí uvádí, že ačkoli se jedná o důkaz nepřímý a v případě, kdyby stál osamoceně, nedostatečný, tato situace v dané trestní věci nenastala. Je pravdou, že pachová stopa se nacházela na přenosné věci, tedy posuvném klíči, nicméně existovala i stopa DNA, která byla nalezena na klice okénka, jímž bylo vniknuto do uzavřeného prostoru prodejny. Pachová stopa se navíc nacházela na nástroji, kterým mohl být vypáčen zámek ve dveřích a rozlomen visací zámek. Za této situace pak nelze přisvědčit námitce obviněného a na nepřímé důkazy je potřeba nahlížet komplexně, kdy na sebe vzájemně navazují, doplňují se a spolehlivě prokazují jeho vinu.
31. Dovolával-li se obviněný nesprávného vyvození jeho viny z biologické stopy obsahující smíšený vzorek DNA nalezené na klice okna, taktéž na uvedenou námitku je možné vztáhnout obdobné závěry. Nejprve Nejvyšší soud konstatuje, že odborným vyjádřením z oboru kriminalistika, odvětví genetika bylo stanoveno, že smíšený vzorek DNA obsahoval profil DNA obviněného a zároveň není pravdou, že by nebyla stanovena číselně vyjádřená míra pravděpodobnosti. Z odborného vyjádření (na č. l. 54) vyplývá, že genetický materiál (označen jako tzv. dotyková DNA), který byl zajištěn na stopě č. 7 (stěr z plastové kliky vypáčeného okna skladu), zanechal právě obviněný, neboť zpracovatel odborného vyjádření sice uvedl, že porovnal dvě hypotézy, přičemž vymezil jejich pravděpodobnost, nicméně zároveň stanovil hodnotu LR (tzv. Likehood Ratio, tj. kolikrát je pravděpodobnější, že zůstavitelem biologického materiálu byl právě obviněný B. S. a spoluobviněný P. Š. než varianta, že zůstavitelem byly dvě jiné neznámé osoby) na 1,732 x 10 38 , což je hranice pravděpodobnosti blížící se praktické jistotě. Obviněný dále, podobně jako v případě pachové stopy, poukazoval na skutečnost, že se na místě původní nositel biologického materiálu nemusel vůbec nacházet, popřípadě se na tomto místě mohl nacházet legálně. Zde je na místě připomenout shora uvedenou neodmyslitelnou souvislost dvou stěžejních důkazů, a to biologické stopy obsahující vzorek DNA obviněného na věci pevně spojené s oknem prodejny a pachovou stopu obviněného zajištěnou na posuvném klíči nalezeném na místě činu. Navíc na tuto námitku reagovaly soudy obou stupňů. Okresní soud uvedl, že jelikož se stopa nacházela na klice okna z vnitřní strany, tak i kdyby se v prodejně ocitli v jinou dobu, nemohli by se pohybovat v uvedených prostorách (např. pouze nakupovat) a jejich stopy by zde zůstat (viz odstavec 5. odůvodnění jeho rozsudku). Odvolací soud se pak s námitkou vypořádal odkazem na fotografii č. 40 (na č. l. 12), z níž je patrno, že jednak okno je dosti vysoko nad podlahou a původně pod ním byly vyskládány pet lahve, které jsou evidentně poházené tím, že pachatelé přes ně vstupovali do objektu (viz odstavec 8. odůvodnění jeho usnesení). Lze tedy dospět k závěru, že možnost legální přítomnosti obviněného v daném prostoru za současného zanechání biologické stopy na předmětné klice okna je vyloučená. Ve vztahu k biologické stopě obsahující smíšený profil DNA obviněný rovněž uvedl, že byla nalezena na klice vnitřní strany okna, a jelikož se okno otevíralo směrem dovnitř, klika se ocitla otočená přímo k podlaze a obviněný by se jí nemohl dotknout (podobný závěr učinil v případě opačného postupu, tedy prolézání oknem ven z prodejny). Nejvyšší soud pak poukazuje na skutečnost, že danou kliku použili pachatelé zjevně ke slezení z tohoto okna, tedy se jí přidržovali, přičemž tato verze se jeví jako logické vysvětlení i vzhledem k již výše zmíněné fotodokumentaci, neboť uvedené okno se nacházelo ve značné výšce. Naopak závěry prezentované obviněným v dovolání jsou zjevně nepravděpodobné a v rozporu se zásadami formální logiky, protože k dotyku mohlo bezpochyby dojít (tj. nelze jej rozhodně vyloučit) i vezme-li se v úvahu poloha kliky na vnitřní straně okna.
32. Nejvyšší soud tak mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu ve Vyškově, z nichž v napadeném usnesení vycházel Krajský soud v Brně, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal žádný, natož extrémní rozpor, resp. nelze ani dovodit, že by rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad v provedených důkazech, které nalézací soud řádně zhodnotil a svůj postup vysvětlil v odůvodnění rozsudku. Odvolací soud se s jeho závěry ztotožnil a své úvahy rovněž řádně odůvodnil. V podrobnostech proto Nejvyšší soud na odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů odkazuje. Není předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna reprodukovat, rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Lze proto uzavřít, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., tyto i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů vyvodily z provedených důkazů odpovídající skutkové a právní závěry, když při zdůvodnění svých rozhodnutí dodržely ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř.
33. Dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 byl uplatněn relevantně v těch částech, v nichž námitky dovolatele směřovaly proti použité právní kvalifikaci skutku. Z hlediska napadeného usnesení odvolacího soudu a obsahu dovolání je zásadní otázka, zda jednání obviněného popsané ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně naplnilo zákonné znaky přečinu krádeže podle §205 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, spáchaného formou spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku zejména po stránce objektivní a subjektivní. Z textu dovolání je nicméně zjevné, že hlavní část argumentace obviněného směřovala ve své podstatě proti správnosti skutkových zjištění soudů s odkazem na porušení zásady in dubio pro reo.
34. Nejprve lze k tomu obecně uvést, že přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, čin spáchá vloupáním a způsobí takovým činem větší škodu. Objektem trestného činu krádeže je především zájem na ochraně vlastnictví. Objektivní stránka tohoto trestného činu spočívá v přisvojení si cizí věci zmocněním, kterým pachatel způsobí větší škodu na cizím majetku, a čin spáchá vloupáním. Přisvojení je jednání, kdy pachatel cizí věc, která mu nenáleží a kterou do spáchání skutku neměl v dispozici, odejme z dispozice vlastníka a nakládá s ní jako s věcí vlastní. Zmocnění znamená, že věc je získána do dispozice bez vědomí či souhlasu jejího vlastníka. Vloupáním se podle §121 tr. zákoníku rozumí vniknutí do uzavřeného prostoru lstí, nedovoleným překonáním uzamčení nebo překonáním jiné jistící překážky s použitím síly. Za větší škodu je považována majetková újma ve výši nejméně 100 000 Kč (srov. §138 odst. 1 tr. zákoníku). Po subjektivní stránce je vyžadován úmysl. Pokud jde o zavinění u následku v podobě větší škody, postačí ve smyslu §17 písm. a) tr. zákoníku nedbalost. Spolupachatelstvím se v souladu s §23 tr. zákoníku rozumí úmyslné společné jednání dvou nebo více osob.
35. Podstata jednání, jímž byl obviněný uznán vinným, spočívala podle skutkových zjištění v zásadě v tom, že obviněný společně a po předchozí domluvě se spoluobviněným P. Š. vypáčil mříž u okna do skladu prodejny, následně i okno, tímto vnikli do prodejny, ve které odcizili věci v celkové hodnotě 144 723 Kč, a dále způsobili poškozením škodu 2 800 Kč. Obviněný pak namítal, že ve skutkové větě ani v odůvodnění rozhodnutí nebylo specifikováno, jakého konkrétního jednání se měl dopustit on a jakého obviněný P. Š., neboť jistých činností (jako např. páčení okna) se nemohli dopouštět oba zároveň.
36. V této souvislost Nejvyšší soud poukazuje na právní konstrukci spolupachatelství, které je založeno na společném jednání a úmyslu k tomu směřujícím. O společné jednání, ať již současně probíhající nebo postupně na sebe navazující, jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo pokud každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo když jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti působí současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti a směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu. Společný úmysl spolupachatelů musí zahrnovat jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle, přičemž předchozí vzájemná výslovná dohoda není vyžadována a postačí, jde-li o dohodu konkludentní. K naplnění pak není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1-139. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 329 až 330).
37. Provedenými důkazy bylo prokázáno, že do předmětné prodejny vnikli vloupáním oba obvinění a následně odcizili již specifikované věci. Z hlediska trestní odpovědnosti obviněného za trestný čin spáchaný ve spolupachatelství je irelevantní, který ze spolupachatelů vnikl do prodejny první nebo jakým způsobem si v prodejně počínali. I kdyby obviněný skutečně jednal v podřízené roli, nic to nemění na závěru o naplnění objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu, neboť ze shora uvedených obecných poznatků vyplývá, že by postačovalo i jeho částečné přispění, pokud je vedeno společným úmyslem. Z uvedeného lze učinit závěr, že se obviněný na krádeži účastnil jako spolupachatel, nikoli jako pomocník, který by pouze umožnil či usnadnil spáchání trestného činu např. některým z demonstrativně stanovených způsobů uvedených v §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Jelikož se jednalo o společné úmyslné jednání, námitky týkající se případného účastenství ve formě pomoci jsou tak bezpředmětné.
38. Obviněný rovněž uvedl, že soudy obou stupňů se nezabývaly ani tím, zda byl v době činu příčetný, zda nejednal v omylu, zda nejednal jako živý nástroj v rukách nepřímého pachatele apod. K tomuto Nejvyšší soud pouze obecně uvádí, že není úkolem obecných soudů v každém jednotlivém případě zkoumat a následně odůvodňovat uvedené atributy, nevznikla-li o nich pochybnost (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2019, sp. zn. 8 Tdo 1262/2019). Příčetnosti pachatele se presumuje a znalecky ověřuje pouze ve chvíli, nasvědčují-li konkrétní okolnosti tomu, že obviněný může trpět duševní poruchou, která v době činu mohla snížit či vyloučit jeho příčetnost. Nicméně v nyní posuzované věci tyto pochybnosti nevznikly a z žádné skutečnosti nevyplynuly ani u obviněného B. S. ani spoluobviněného P. Š., soudy proto neměly důvod znaleckým zkoumáním příčetnost ověřovat. Výhrada obviněného tak není podřaditelná pod žádný z dovolacích důvodů.
39. Stejný závěr lze učinit k naplnění příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem, představující další ze znaků objektivní stránky skutkové podstaty daného trestného činu, v jejímž rámci obviněný vyvozoval, že nelze-li spolehlivě zjistit konkrétní dílčí jednání činěné obviněným, nelze rovněž zjistit, zda k odcizení předmětného zboží došlo v příčinné souvislosti s jeho jednáním. Vzhledem k okolnosti, že není nezbytné zjistit dílčí úkony obviněného, je bez dalšího možné konstatovat, že jednání obviněného, tedy vloupání se do prodejny oknem a následné odcizení věcí, bylo bezpochyby příčinou způsobené škody na majetku.
40. Obviněný také namítal, že skutek popsaný ve skutkové větě nenaplňuje ani subjektivní stránku trestného činu, která nadto nebyla vyjádřena a nevyplývá ani z odůvodnění rozhodnutí. Poukázal na nevysvětlenou formulaci „po předchozí dohodě s obviněným P. Š.“, aniž by bylo objasněno, co mělo být obsahem jejich dohody, tj. zda se dohoda mohla týkat spolupachatelství nebo pouze účastenství ve formě pomoci jednoho z nich apod. Nejvyšší soud konstatuje, že ze samotného popisu skutku i odůvodnění rozsudku nalézacího soudu je zřejmé, že obviněný jednal zjevně zcela cíleně, tedy úmyslně, tudíž subjektivní stránka skutkové podstaty trestného činu byla naplněna. Není povinností soudu uvádět formu zavinění přímo ve skutkové větě, jež z ní implicitně vyplývá. Společné jednání (ač po domluvě výslovné či konkludentní, jak již bylo objasněno výše) bylo vedeno úmyslem obohatit se a lze jej kvalifikovat jako úmysl přímý podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť obviněný chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit zájem na ochraně práva jiné osoby vlastnit majetek chráněný zákonem.
41. Oprávněná, byť pod zvolený (ani jiný) dovolací důvod taktéž nepodřaditelná, je námitka obviněného týkající se nesprávného označení obviněného soudy obou stupňů, a to jako „B. S.“ namísto správného „B. S.“. Nejvyšší soud v souladu s názorem státního zástupce konstatuje, že se jedná pouze o formální nepřesnost, jež má neodmyslitelnou souvislost s cizojazyčným jménem a problematikou jeho skloňování. Nicméně obviněný, ač ne zcela přesně označen, byl ztotožněn i údaji dalšími, jimiž jsou datum a místo narození a adresou trvalého pobytu. Na základě uvedené vady tudíž nelze dospět k závěru o nezákonnosti rozhodnutí.
42. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) ani h) tr. ř., ať již ve znění účinném do 31. 12. 2021 nebo od 1. 1. 2022, tedy nebylo možné na základě popsaných námitek dovodit.
43. V návaznosti na to Nejvyšší soud dovolání obviněného B. S. jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 4. 2022
JUDr. Radek Doležel
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.