ECLI:CZ:NS:2022:7.TDO.501.2022.1
sp. zn. 7 Tdo 501/2022-4535
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 6. 2022 o dovolání obviněné J. V. , nar. XY, trvale bytem XY, podaném proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 1. 2022, sp. zn. 3 To 108/2021, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 T 1/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné J. V. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 8. 2021, č. j. 47 T 1/2015-4359, byla obviněná uznána vinnou v bodu I. zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a v bodu II. přečinem (správně zločinem) legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1, odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku, za které byla odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let.
2. Uvedených zločinů se podle zjištění soudu prvního stupně obviněná dopustila v podstatě tím, že společně s již odsouzenými M. K. a M. N.
I. v období od září 2010 do prosince 2011 v podaných daňových přiznáních k dani z přidané hodnoty za uvedená měsíční zdaňovací období za společnost G. E., u správce daně, tj. Finančního úřadu pro hl. m. Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 2, neoprávněně uplatnili nárok na vyplacení nadměrných odpočtů u daně z přidané hodnoty na základě nikdy neuskutečněných zdanitelných plnění s nárokem na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění od plátce daně společnosti S. P., údajně za nákup zboží chaton krystal, a na základě uplatnění zdanitelných plnění s místem plnění mimo tuzemsko s nárokem na odpočet daně deklarováním nikdy neuskutečněného dodání zboží chaton krystal do jiného členského státu, kde odběratelem zboží měla být společnost C., o. s., když za tím účelem již odsouzený M. K. založil společnost G. E., a společnost S. P., přičemž obě společnosti při jednání se správcem daně zastupovala na základě generální plné moci účetní společnosti J. P., obviněná J. V., která v rozhodné době vedla účetnictví obou uvedených společností, a také pro tyto společnosti na základě zmocnění jednatelů založila peněžní účty, a to dne 1. 10. 2010 účet společnosti G. E., ke kterému měla dispoziční právo od 1. 10. 2010 do 27. 1. 2012 a přístup přes přímé bankovnictví od 1. 10. 2010 do 31. 1. 2012, a dne 6. 9. 2010 účet společnosti S. P., ke kterému měla dispoziční právo od 1. 10. 2010 do 27. 1. 2012 a přístup přes přímé bankovnictví od 1. 10. 2010 do 1. 6. 2011. Již odsouzený M. K. pak dne 6. 9. 2010, na základě zmocnění jednatelů podal za obě společnosti u příslušných finančních úřadů přihlášky k registraci k dani z příjmu právnických osob a k dani z přidané hodnoty. Následně bylo celkem v šestnácti případech Finančnímu úřadu pro Prahu 2 podáno daňové přiznání k dani z přidané hodnoty. Tato daňová přiznání byla sestavena a podepsána J. V. (v jednom z případů pod jménem „S.“) podle zaslaných podkladů. Nárokované částky na vrácení nadměrného odpočtu pak byly společnosti G. E., připsány na účet č. XY kromě poslední nárokované částky, která již z důvodů pochybností ze strany správce daně společnosti G. E., vyplacena nebyla. Do těchto daňových přiznání byly zahrnuty ve skutkové větě uvedené faktury. Obviněná přitom byla srozuměna s tím, že společnost G. E., i S. P., nikdy žádnou podnikatelskou činnost nevykonávaly a pouze se obviněná a již odsouzení snažili předstírat existenci zdanitelného plnění za účelem neoprávněného nárokování nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty a za výše uvedené období od září 2010 do prosince 2011 požadovali vyplacení nadměrného odpočtu ve výši celkem 6 322 040 Kč, přičemž byla způsobena škoda českému státu zastoupenému Finančním úřadem pro hl. m. Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 2, ve výši 5 946 429 Kč, což je částka, která byla fakticky vyplacena,
II. dále poté, kdy byly na účet společnosti G. E., zasílány finanční prostředky od finančního úřadu jako neoprávněně nárokované nadměrné odpočty, tyto finanční prostředky byly vybírány jednak v hotovosti, jednak přeposílány na účty jiných společností, včetně společnosti S. P., odkud obviněná společně s dalšími osobami postupně čerpali v období od listopadu 2010 do ledna 2012 různé finanční částky z účtu společnosti G. E., způsobem podrobně popsaným ve výroku o vině rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 8. 2021, č. j. 47 T 1/2015-4359, přestože věděli, že příchozími platbami jsou pouze a výhradně platby od Finančního úřadu pro Prahu 2, a tyto platby jsou neoprávněně nárokované nadměrné odpočty daně z přidané hodnoty za neuskutečněná zdanitelná plnění, přičemž jednotliví obvinění vybírali z účtu různé částky v hotovosti nebo zadávali příkazy k odeslání konkrétních částek na jiné účty. Dále obviněná společně s dalšími osobami v období od prosince do února postupně čerpali různé finanční částky z účtu společnosti S. P., přestože věděli, že jedinými příchozími platbami jsou výhradně platby od společnosti G. E., která tyto prostředky získala na základě neoprávněně nárokovaných nadměrných odpočtů daně z přidané hodnoty za neuskutečněná zdanitelná plnění, přičemž jednotliví obvinění vybírali z účtu různé částky nebo zadávali příkazy k odeslání konkrétních částek na jiné účty, a to přímo nebo prostřednictvím jiných osob způsobem podrobně popsaným ve výroku o vině rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 8. 2021, č. j. 47 T 1/2015-4359.
3. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 1. 2022, č. j. 3 To 108/2021-4454, bylo odvolání obviněné směřující proti všem výrokům napadeného rozsudku soudu prvního stupně podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
4. Lze doplnit, že Městský soud v Praze již dříve ve věci obviněné J. V. a obviněných M. K., M. N. (dříve S.), P. T. a L. V. rozhodl rozsudkem ze dne 30. 3. 2017, č. j. 47 T 1/2015-3325, kterým byli M. K., M. N., P. T. a J. V. uznáni vinnými zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a přečinem (správně zločinem) legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a obviněný L. V. byl zproštěn obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. Proti uvedenému rozsudku podali odvolání směřující proti výroku o vině a uloženému trestu obvinění J. V. a M. K. Na jejich základě odvolací soud zrušil usnesením ze dne 25. 6. 2018, č. j. 3 To 13/2018-3514, napadený rozsudek v celé odsuzující části ohledně obviněných J. V., M. K., M. N. a P. T. a v rozsahu zrušení věc vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2020, č. j. 47 T 1/2015-3723, bylo trestní stíhání obviněného P. T. zastaveno podle §231 odst. 1 tr. ř. za užití §223 odst. 1 tr. ř. z důvodu podle §11 odst. 1 písm. e) tr. ř., dále soud prvního stupně rozhodl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2020, č. j. 47 T 1/2015-4081, o vině a trestu obviněných M. K. a M. N. a obviněná J. V. byla zproštěna obžaloby podle §226 písm. c) tr. ř. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 5. 2021, č. j. 3 To 81/2020-4206, zrušil z podnětu odvolání obviněného M. K. napadený rozsudek ve vztahu k výroku o vině ad I. napadeného rozsudku a v celém výroku o uloženém trestu a nově o nich rozhodl. Současně z podnětu odvolání státního zástupce v neprospěch J. V. zrušil tento rozsudek ohledně uvedené obviněné a v rozsahu zrušení věc vrátil soudu prvního stupně k rozhodnutí. Následně ve vztahu k obviněné rozhodl soud prvního stupně shora uvedeným způsobem. Již odsouzený M. K. pak podal dovolání, o kterém Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 27. 4. 2022, č. j. 7 Tdo 280/2022-4508, tak, že ho podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
5. Proti rozsudku soudu druhého stupně podala obviněná J. V. prostřednictvím obhájců dovolání, které opřela o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Namítla, že závěr o úmyslném zavinění byl učiněn bez odpovídajících důkazů, resp. ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, zejména pokud jde o znak tzv. společného úmyslu, dále jí bylo přičteno jednání dalších osob, aniž by mezi nimi byla zjištěna nějaká forma trestné součinnosti a bylo tak učiněno na základě nedovolených presumpcí, a závěr o neuskutečnění daňového plnění je v rozporu s daňovým přiznáním společnosti C., o. s., na Slovensku.
6. Obviněná zpochybnila závěr soudů o její vině, neboť skutku se měla dopustit s dalšími osobami, aniž by byla popsána jakákoliv forma trestné součinnosti, a její vlastní jednání představovalo pouze dílčí část z obou skutků, přesto je jí za vinu kladen celý skutek. To odporovalo zásadě individuální odpovědnosti za vlastní jednání a zavinění, neboť nebylo možné jí klást za vinu jednání jiných osob. Zejména poukázala na skutek ad II., kde jí bylo nedovoleně přičteno jednání M. N., M. K., P. R. a L. V.
7. Další nedostatek obviněná spatřovala ve faktu, že absentovaly skutkové okolnosti, z nichž by bylo možné dovodit její zavinění ve formě úmyslu. Poukázala přitom na skutečnost, že podle judikatury Ústavního soudu nelze úmysl nepřímý automaticky dovozovat jen ze samotného jednání obviněného (nález Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 722/09). Ve skutkové větě popisující výrok ad II. chyběla jakákoli zmínka o skutečnosti, z níž by bylo možno usuzovat na její úmyslné zavinění, a ve skutkové větě popisující výrok ad I. bylo uvedeno, že byla srozuměna s tím, že společnosti G. E., a S. P., nikdy žádnou podnikatelskou činnost nevykonávaly, čemuž však odporují provedené důkazy. Zdůraznila, že byla uznána vinnou trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, ačkoli v samotné skutkové větě je u každého z daňových přiznání popsána skutková okolnost vylučující její zavinění, a sice že jako účetní sestavila daňové přiznání na základě zaslaných podkladů, čemuž odpovídaly i provedené důkazy. Nebylo tudíž seznatelné, z jakých skutečností měla nabýt srozumění.
8. Specificky zdůraznila, že tvrzení o jejím jednání s oprávněnými osobami odporovalo provedenému dokazování. Byla přesvědčena, že M. Š. i P. Š. byli oprávněnými jednat za obě společnosti, neboť ji sdělili, že k tomu mají plnou moc, čemuž odpovídal postup jednatelů, kteří i jí udělili plné moci k založení bankovních účtů obou společností a k podávání daňového přiznání, přestože o ně žádala pouze M. Š. a P. Š. Dále uvedla, že již odsouzeného M. K. neznala, proto je zcela v rozporu s provedeným dokazováním závěr soudu, že odsouzeného znala a léta mu důvěřovala. Ten ji nepředával žádné účetní doklady, neměla důvod se domnívat, že s penězi obou společností jakkoli nakládal, neboť tak činil vždy prostřednictvím jednatelů společnosti G. E. Obviněná nevěděla, že s penězi z vrácených nadměrných odpočtů nakládali pouze M. Š. a P. Š. Z výpisu z účtu společnosti G. E., bylo patrné, že s ním disponovala jednatelka společnosti M. N., čímž bylo potvrzeno, že statutární orgán je srozuměn s fungováním společnosti. Důvod, proč M. Š. a P. Š. nefigurovali ani v jedné ze společností, byl obviněné vysvětlen kolizí s funkcemi v jiných společnostech. Dovolatelka rovněž nevěděla, že jednatelé své funkce vykonávali pouze formálně, přičemž v průběhu trestního řízení nebylo zjištěno nic, z čeho by byl možný dovodit opak. K tomu uvedla, že nebyla přítomna u jednání ostatních osob, neznala je osobně nebo jen letmo. Nadto nebyla povinna si ověřovat, co jí P. Š. a M. Š., kterým důvěřovala, uváděli, a jejich tvrzení se nejevila jako pochybná. Po sdělení finančního úřadu o pochybnostech pak bezprostředně a na místě vypověděla těmto společnostem plnou moc.
9. Konstatovala, že platební styk společnosti G. E., neprobíhal a ani nemusel probíhat prostřednictvím bankovního účtu, natož právě toho, který založila ona. Byla opomenuta její výpověď, že jí M. Š. tvrdil, že mu K. G. platil v hotovosti, přičemž v dané době na tom nebylo nic podezřelého. Styk se společností S. P., také od října 2010 do května 2011 probíhal hotovostně, jak dokládaly výdajové pokladní doklady z účetnictví společnosti G. E., kterými M. Š. a P. Š. potvrzovali přijetí hotovostní platby od obviněné z peněz, které předtím vybrala z účtu společnosti G. E. Představa obviněné o platebním styku společnosti G. E., vycházela ze skutečností, které znala z jejího účtu a z tvrzení osob, kterým důvěřovala. Společnost G. E., část plateb prováděla a přijímala hotovostně a část bezhotovostně, platby od finančního úřadu odpovídaly daňovým přiznáním společnosti G. E. O fungování společnosti S. P., neměla dostatek informací, přičemž nedostatek podkladů byl důvodem, proč společnosti vypověděla plnou moc v květnu 2011, dále o ní byla spravena pouze jako externí účetní jejího odběratele společnosti G. E.
10. Obviněná poukázala na vlastní neznalost faktického fungování obou společností a specifik obchodu s bižuterií. Nebylo jasné, z čeho vyplývalo, že by se měla na podnikatelské činnosti obou společností jakkoli podílet. Její informace o funkčním chodu společností byly pouze zprostředkované od M. Š., obviněná pak na základě jeho podkladů vystavovala faktury a zpracovávala daňová přiznání. V tom, že obchody probíhaly, ji utvrzovalo i vystupování K. G., který od ní vyžadoval pravidelně doklady pro svou účetní. O neexistenci zřetelné jasnosti fiktivních obchodů svědčilo i první rozhodnutí odvolacího soudu, který nalézacímu soudu uložil ověřit jejich nereálnost znaleckým posudkem. Obviněná zdůraznila závěry znaleckého posudku stran nedostatečnosti marže společnosti G. E., přičemž obchod negeneroval dostatečný zisk, avšak nebylo vysvětleno, vzhledem k čemu byla uvedená rentabilita nedostatečná a co měla pokrývat, jednalo se tak o závěr učiněný na subjektivním základě. Obviněná nemohla vědět, že ceny bižuterního zboží neodpovídaly cenám obvyklým, sama s bižuterií neměla žádnou zkušenost a mohla vycházet pouze z toho, jak bylo zboží označeno v podkladech od M. Š. a odběratel K. G. bližší specifikaci dodaného zboží nevyžadoval. Obě uvedené osoby jí navíc byly prezentovány jako osoby s dlouhodobou zkušeností s obchodem s bižuterií.
11. Namítala také, že hodnocení subjektivní stránky je ovlivněno zkreslením zpětného pohledu spojeného s dodatečným hodnocením události a tendencí přeceňovat pravděpodobnost, nevyhnutelnost nebo předvídatelnost škodlivého následku událostí. Soud zjevně přecenil ty údaje, které odpovídaly dodatečně zjištěným skutečnostem v trestním řízení, aniž by je řádně ověřil a hodnotil, jak vyžaduje §2 odst. 5 a 6 tr. ř. Dokonce přehlédl i ty okolnosti, na které jej upozornilo zrušovací usnesení odvolacího soudu ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 3 To 13/2018, jde zejména o e-mailovou komunikaci, ze které plynulo že skutečně plnila pouze svou roli externí účetní, která vycházela z podkladů od klienta. Nalézací soud přikládal váhu tomu, že od počátku neměla ničemu věřit a na nikoho se spolehnout a vše si měla ověřovat, až na úroveň primárních údajů, což označila za naprosto nerealistické pojetí. Samotné podání daňového přiznání či uplatnění nadměrného odpočtu bez toho, že by v něm byly uplatněny fiktivní faktury, logicky není trestné. Obviněná nevěděla, že uplatněné faktury v jí zpracovaných daňových přiznáních byly fiktivní. Domníval-li se soud, že existovaly indicie, proč by to vědět měla a mohla, pak jeho zjištění odpovídaly nanejvýš nevědomé nedbalosti.
12. Poslední námitka obviněné směřovala k faktu, že nalézací soud v souvislosti s reálností obchodu opomněl důkaz daňovým přiznáním společnosti C., o. s., opatřené cestou mezinárodní justiční spolupráce, z něhož plyne, že společnost měla za zdaňovací období měsíce září 2010 nabýt zboží z tuzemska včetně EU v hodnotě 122 865,99 EUR, což odpovídá hodnotě zboží přes 3 mil. Kč. Objem přijatého zboží tedy odpovídal hodnotě zboží, které jí měla dodat společnost G. E.
13. Závěrem obviněná J. V. navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení soudu druhého stupně i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně včetně rozhodnutí obsahově navazujících na zrušená rozhodnutí, která vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a soudu prvního stupně věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
14. Nejvyšší státní zastupitelství se do dne konání neveřejného zasedání k dovolání nevyjádřilo.
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněnou prostřednictvím obhájců [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
16. Pokud jde o obviněnou uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tento je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
17. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů.
18. Nejprve je nutné uvést, že dovolací námitky jsou v podstatě pouze opakováním námitek obviněné, které uplatňovala v průběhu celého trestního řízení včetně řádného opravného prostředku, a soudy obou stupňů se s nimi řádně vypořádaly. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je dostatečně zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly. Je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
19. V konkrétu pak dovolatelka především namítla, že nebylo možné dovodit její zavinění ve formě úmyslu, neboť pro tento závěr absentovaly skutkové okolnosti, resp. tyto okolnosti nebyly popsány v příslušných skutkových větách výroku o vině. Ač je uvedená argumentace podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud jí nemohl přisvědčit.
20. Obviněná tvrdila, že nebylo možné dovodit úmyslné zavinění v případě obou výroků, přičemž skutková věta popisující výrok ad II. postrádala skutečnosti, ze kterých by bylo možno na její úmyslné zavinění usuzovat, skutková věta ad I. pouze uvedla, že byla srozuměna s tím, že společnosti G. E., a S. P., nikdy žádnou podnikatelskou činnost nevykonávaly, čemuž však odporují provedené důkazy. K tomu je nejprve vhodné uvést, že stran subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby i trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti byl soudy dovozen (nejméně) úmysl nepřímý podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť z provedeného dokazování vyplynulo, že obviněná věděla, že může způsobem uvedeným v trestním zákoníku porušit zájem jím chráněným, a pro případ, že se tak stane, s tím byla srozuměna.
21. Nejvyšší soud konstatuje, že v posuzovaném případě v sobě skutkové věty uvedené v rozsudku soudu prvního stupně zahrnují dostatečně podrobný popis všech rozhodných okolností, z nichž lze dospět k závěru o naplnění subjektivní stránky ve formě úmyslu. Zásadní pro předmětnou právní kvalifikaci je ve vztahu k výroku ad I. skutkové zjištění ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu obsažené, že obviněná (společně s dalšími osobami) zastupovala při jednání se správcem daně společnosti G. E., a S. P., rovněž vedla pro uvedené společnosti účetnictví a založila pro ně peněžní účty, dále za ně podávala daňová přiznání, přičemž tak činila se srozuměním, že uvedené společnosti nikdy žádnou podnikatelskou činnost nevykonávaly, snažila se tak předstírat existenci zdanitelného plnění za účelem neoprávněného nárokování nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty, přičemž tak činila v úmyslu vylákat ve větším rozsahu výhodu na dani. Ve vztahu k výroku ad II. její jednání spočívalo v tom, že neoprávněně nárokované nadměrné odpočty byly vybírány jednak v hotovosti, jednak přeposílány na účty jiných společností, odkud je obviněná společně s dalšími osobami postupně čerpala.
22. V rámci skutkových vět je popsán celý tento postup obviněné a dalších, na předmětné trestné činnosti zainteresovaných osob, který poskytuje dostatečný podklad pro závěr, že společně jednak vylákali výhodu na dani (dílem se o to pokusili) a zastírali původ nebo jinak usilovali, aby bylo podstatně ztíženo zjištění původu věci, která byla získána trestným činem spáchaným na území České republiky, nebo jinému spáchání takového činu umožnili, a takový čin spáchali ve věci pocházející ze zločinu a mající větší hodnotu. Pro dovození subjektivní stránky je pak podstatný celý kontext jejich jednání, které by jinak než úmyslně ani spáchat nemohli. Nejvyšší soud rovněž zdůrazňuje, že všechny tyto úvahy a navazující závěry byly podrobně rozvedeny v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, na něž lze v podrobnostech plně odkázat.
23. K tomu je potřeba dodat, že obecné soudy nerozporovaly, že obviněná sestavovala daňová přiznání na základě zaslaných podkladů, ostatně toto prokazuje i řada důkazů. Pro předstírání realizace uvedených obchodů zúčastnění vytvořili zdání skutečné obchodní činnosti mezi dvěma státy, přičemž o průběhu předstíraného obchodu zjevně nerozhodovala obviněná, a zároveň bylo potřeba, aby účetní doklady společností G. E., a C. o. s., byly ve vzájemné shodě. Obviněné je kladeno za vinu, že se aktivně zapojila do podvodného jednání a následné legalizace realizovaného výnosu tím, že věděla, že daňová přiznání nemusí odpovídat skutečnosti, a přesto je jménem formálních jednatelů po dlouhou dobu podávala. Její srozumění s neoprávněností nároků bylo dovozeno především z faktu, že z pohybu na bankovních účtech věděla, že na nich neprobíhají žádné náklady spojené s podnikáním a jedinými platbami na účet společnosti G. E., byly částky představující vrácení nadměrných odpočtů daně z přidané hodnoty od finančního úřadu. Jako zkušená, vysokoškolsky vzdělaná účetní věděla, že obě společnosti nevykazují žádnou další obchodní činnost, za vzájemně uskutečněná zdanitelná plnění si nezasílají žádné platby a z bankovních účtů ani neplní žádné daňové povinnosti, neboť byla seznámena s tím, jak se zdravý obchodní život podnikatelského subjektu odráží v účetnictví. Z faktur i z výpisů z účtů (ke kterým měla dispoziční oprávnění i přístup přes přímé bankovnictví) věděla, že i ve vztahu ke společnosti C., o. s., nejsou prováděny žádné bezhotovostní platby. Taktéž ji při své dlouhodobé (nikoli jednorázové) činnosti musela být zřejmá skutečnost, že přeprodávání zboží mezi oběma českými společnostmi nedává ekonomický ani jiný smysl, a že cílem je možnost uplatnit nárok na odpočet daně z přidané hodnoty, když současně žádná daň z přidané hodnoty nebyla uhrazena. Jako osoba zpracovávající účetnictví si současně byla vědoma toho, že dodání zboží do jiného členského státu je osvobozeno od daně z přidané hodnoty s nárokem na odpočet již zaplacené daně.
24. Musela být současně srozuměna se skutečností, že jednatelé své funkce vykonávali pouze formálně, neboť se s nimi nikdy nesetkala, veškeré dokumenty jí nosily, nebo prostřednictvím elektronické pošty zasílaly, třetí osoby, a jejich prostřednictvím či prostřednictvím dalších osob vybíraly z bankovních účtů jediné prostředky, kterými byly vrácené nadměrné odpočty daně z přidané hodnoty. Pokud upozorňovala na skutečnost, že platební styk společnosti G. E., neprobíhal a ani nemusel probíhat prostřednictvím bankovního účtu, je potřeba platební styk společností hodnotit jako celek, tedy ve světle uvedených okolností, z nichž vyplývá, že jediným bezhotovostním příjmem byly vratky nadměrných odpočtů daně z přidané hodnoty, což se obviněné bezpochyby muselo jevit jako odporující běžné ekonomické praxi. I na námitku vlastní neznalosti faktického fungování obou společností a specifik obchodu s bižuterií již soudy reagovaly, přičemž uvedly, že musela minimálně pochybovat o tom, zda dochází k obchodu a společnosti jsou plně funkční, a tedy musela vědět, že jí sestavená daňová přiznání neodpovídala skutečnosti, přičemž k takovému úsudku nepotřebovala žádné speciální znalosti. Soudy současně dostatečně zdůvodnily závěr o jejím vědomí, že nejednala s oprávněnými osobami, tj. jednateli nebo zplnomocněnými zástupci, neboť jí nikdy nebyly předloženy jejich plné moci, navíc tyto třetí osoby jí dále předávaly podklady a disponovaly s penězi vyplacenými jako nadměrné odpočty daně z přidané hodnoty. Současně si však byla vědoma toho, že by měla jednat jen s oprávněnými zástupci společností, aby minimalizovala rizika svého podnikání. Je pravdou, že nalézací soud chybně uvedl, že obviněná již odsouzeného M. K. znala a léta mu důvěřovala, kdy patrně měl na mysli P. Š., nicméně v tomto případě nelze hovořit o tom, že by rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, neboť se nejedná o rozpor v rozhodných skutkových zjištěních.
25. Dále také obviněná sama vybírala a převáděla peněžní prostředky, o kterých věděla, že jde o vyplacené nadměrné odpočty daně z přidané hodnoty. Prostřednictvím společnosti J. P., vybírala i statisícové částky, které neměly žádnou souvislost s poskytování účetních služeb. I zde si musela být vědoma, že jsou předávány neoprávněným osobám, a byla tak srozuměna s tím, že může jít o vyvádění peněz mimo obě obchodní společnosti ve snaze utajit jejich původ, čímž se masivně podílela i na následném nakládání s výnosem z projednávané trestné činnosti, neslučitelným s běžným obchodním stykem. Na místě je i akcentovat platby k soukromým účelům jako nákupy zboží či platbu za dovolenou, jelikož s penězi společností již nakládala jako s vlastními, přičemž soudy dospěly k závěru, že se jednalo o osobní spotřebu, a jako nevěrohodné označily tvrzení obviněné stran realizovaných trojstranných zápočtů.
26. Nejvyšší soud se tudíž ztotožnil s argumentací a skutkovými závěry soudů obou stupňů svědčící o úmyslném jednání obviněné, neboť se podílela na činnosti směřující jednak k vylákání neoprávněné výhody na dani z přidané hodnoty na základě neoprávněně nárokovaných odpočtů, a následně i legalizaci realizovaného výnosu.
27. Ve vztahu k dovolací námitce, podle níž nalézací soud v souvislosti s reálností obchodu opomněl důkaz daňovým přiznáním společnosti C., o. s., opatřeným cestou mezinárodní justiční spolupráce, z něhož plyne, že objem přijatého zboží odpovídal hodnotě zboží, které jí měla dodat společnost G. E., Nejvyšší soud uvádí následující. Pokud obviněná chtěla prostřednictvím této výhrady poukázat na vadu tzv. opomenutých důkazů, jak ji definoval ve své judikaturní činnosti Ústavní soud (tj. situace, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily), která byla následně do jisté míry včleněna pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění od 1. 1. 2022 (tj. ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy), je nutno konstatovat, že o takovou situaci v daném případě nejde. Již nalézací soud uvedl, že o průběhu předstíraného obchodu zjevně nerozhodovala obviněná, a bylo potřeba, aby účetní doklady společností G. E., a C., o. s., byly ve vzájemné shodě (viz odstavec 128. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud v odstavci 11. odůvodnění svého usnesení výslovně uvedl, že na závěrech o předstírané obchodní činnosti nemůže nic změnit právě ani daňové přiznání společnosti C., o. s., na které obviněná v rámci svého odvolání upozornila, přičemž jeho případné provedení v odvolacím řízení odvolací soud považoval za zcela irelevantní. Nejvyšší soud se s jeho názorem ztotožnil, jelikož lze dospět k závěru, že důkazní řízení vadou tzv. opomenutých důkazů netrpí a zmiňovaným postupem soudů nemohlo dojít ani k porušení ústavně zaručeného základního práva obviněné na spravedlivé řízení.
28. Lze tedy uzavřít, že v případě obviněné J. V. nelze shledat zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, učiněnými Městským soudem v Praze, z nichž v napadeném rozsudku vycházel Vrchní soud v Praze. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad v provedených důkazech, které nalézací soud řádně zhodnotil a svůj postup vysvětlil v odůvodnění rozsudku. Odvolací soud se s jeho závěry ztotožnil a své úvahy rovněž řádně odůvodnil. Rovněž nelze mít zato, že by ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. V podrobnostech Nejvyšší soud na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů odkazuje. Není předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna reprodukovat, rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Na základě výše uvedeného pak Nejvyšší soud shledává nutným zdůraznit, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., které hodnotily způsobem odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., přičemž lze uzavřít, že o správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů vyvodily z provedených důkazů odpovídající skutkové a právní závěry, když při zdůvodnění svých rozhodnutí dodržely ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. K naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nedošlo.
29. Pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze pak podřadit námitku porušení principu individuální odpovědnosti. Obviněná zpochybnila závěr o tom, že skutku se měla dopustit s dalšími osobami, aniž by byla popsána jakákoliv forma trestné součinnosti, a vlastní jednání obviněné představovalo pouze dílčí část z obou skutků, přesto je jí za vinu kladen celý skutek. Předmětné argumentaci však nelze přisvědčit.
30. Nejvyšší soud prve zdůrazňuje, že spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku jako společné úmyslné jednání obviněné s již odsouzenými M. K. a M. N. bylo zmíněno již ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu, přičemž dále bylo rozvedeno v odůvodnění (viz odstavec 114. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, ve vztahu k jednotlivým trestným činům pak 130. a 131. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Forma trestné součinnosti tudíž popsána byla, byť nenašla odraz v právní kvalifikaci, ale jen v odůvodnění což však v daném případě není vadou. Spolupachatelství totiž není zvláštní formou trestného činu (jako např. příprava, pokus trestného činu či účastenství), protože nijak nerozšiřuje trestní odpovědnost mimo rámec skutkových podstat vymezených ve zvláštní části trestního zákona. Vzhledem k tomu není na rozdíl od zvláštních forem trestného činu nutné ve výroku o vině spolupachatelů citovat ustanovení §23 tr. zák. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 368/2002).
31. Dále je na místě obecně předestřít, že k naplnění ustanovení §23 tr. zákoníku o spolupachatelství, které jinak bylo soudy zjevně dovozeno, je nutné, aby bylo dáno jednak společné jednání spolupachatelů, a jednak úmysl směřující ke společnému spáchání trestné činnosti. O společné jednání, ať již současně probíhající nebo postupně na sebe navazující, jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo pokud každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo když jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězce, přičemž jednotlivé činnosti působí současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti a směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu. Společný úmysl spolupachatelů musí zahrnovat jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle, přičemž předchozí vzájemná výslovná dohoda není vyžadována a postačí, jde-li o dohodu konkludentní. K naplnění pak není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1-139. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 329 až 330).
32. Namítala-li obviněná, že její jednání představovalo pouze dílčí část z obou skutků, nicméně za vinu je jí kladen skutek celý, ignorovala shora popsanou podstatu spolupachatelství, neboť v jejím případě se jednalo o jednání, které bylo součástí celku současně probíhajících a navzájem na sebe navazujících činů jednotlivých osob zapojených do řetězce uměle vytvořených účelových fakturačních mezičlánků bez skutečného ekonomického významu směřující k vylákání daňové výhody a následné legalizaci realizovaného výnosu. Obviněná byla bezpochyby článkem významným, a to v roli účetní, ač externí, která dlouhodobě zpracovávala účetnictví pro dvě společnosti zapojené do řetězce a nadto se také podílela na následném výběru peněz z účtu obou společností. Nepopiratelně se na páchání trestné činnosti podílela rozdílnou měrou než již odsouzení spolupachatelé, neboť z podstaty její odborné způsobilosti plnila jinou roli, nicméně zapojení všech spolupachatelů stejnou měrou osvětlená právní konstrukce nepředpokládá ani nepožaduje. Tyto skutečnosti měly vliv na stanovení druhu a výměry tresty. Společný úmysl pak směřoval k vylákání nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty a jeho následné legalizaci, přičemž postačovala konkludentní dohoda.
33. Podle dikce §23 tr. zákoníku pak platí, že byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama, tj. za celý následek, bez ohledu na okolnost, jakou konkrétní škodu ten který spolupachatel způsobil. Tuto skutečnost ostatně již akcentoval městský soud, který uvedl, že každému ze spolupachatelů se přičítá celý rozsah spáchaného činu včetně celého následku, který je v daném případě představován výší způsobené škody (viz odstavec 134. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud pak konstatoval, že námitka porušení principu individuální odpovědnosti z důvodu přičtení k tíži celé výše výnosu, na jehož legalizaci se dlouhodobě obviněná v rámci pokračujícího skutku ad II. výroku rozsudku nalézacího soudu jako spolupachatelka s dalšími osobami podílela, nemůže obstát (viz odstavec 12. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). K tomu Nejvyšší soud pouze doplňuje, že k naplnění by postačovalo i částečné přispění v podřízené roli, přičemž obviněná peníze vybírala opakovaně a ve vysokých částkách. Byla zajisté neodmyslitelnou součástí uskutečněné daňové trestné činnosti, přičemž je zjevná i návaznost na jednání jiných osob. Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že jednání obviněné bylo možno kvalifikovat jako spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a proto nebylo možné shledat ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
34. S ohledem na shora popsané závěry Nejvyšší soud souhrnně dovozuje, že dovolací argumentace odpovídala uplatněným dovolacím důvodům, nicméně jejich naplnění nebylo možné na základě popsaných námitek dovodit.
35. V návaznosti na to Nejvyšší soud dovolání obviněné J. V. jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 6. 2022
JUDr. Radek Doležel
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.