ECLI:CZ:NS:2022:7.TDO.838.2022.1
sp. zn. 7 Tdo 838/2022-375
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 10. 2022 o dovolání obviněného L. T. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2022, sp. zn. 9 To 388/2020, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 51 T 105/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. T., odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 31. 8. 2020, č. j. 51 T 105/2019-196, byl obviněný L. T., uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku a byl za to odsouzen podle téhož ustanovení za užití §67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku k peněžitému trestu, a to ve výměře podle §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku 100 denních sazeb ve výši 1 000 Kč, tedy v celkové výměře 100 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl pro případ, že by v soudem dodatečně stanovené lhůtě peněžitý trest nezaplatil, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců. Obviněnému byl dále podle §73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 18 měsíců.
2. Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedeného přečinu jednáním spočívajícím v tom, že dne 30. 7. 2019, nejméně kolem 2:00 hod. v Praze 10, ulici XY, kde byl kontrolován hlídkou Policie ČR, řídil osobní motorové vozidlo tov. zn. Škoda Superb, r. z. XY, ačkoli věděl, že před jízdou požil alkohol, jehož užití mu bránilo v bezpečném ovládání vozidla, přičemž ve 4:50 hod. byl pomocí certifikovaného dechového analyzátorů Dräger 7510 zjištěn pozitivní výsledek na alkohol, přičemž mu bylo naměřeno 1,71 g/kg alkoholu v krvi, a posléze při další dechové zkoušce v 5:30 hod. bylo naměřeno 1,66 g/kg a v 5:36 hod. 1,65 g/kg alkoholu v krvi.
3. Tento rozsudek napadli obviněný a státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 odvoláními. Z podnětu odvolání státního zástupce Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. 2. 2022, č. j. 9 To 388/2020-326, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o náhradním trestu odnětí svobody podle §69 odst. 1 tr. zákoníku a ve výroku o trestu zákazu činnosti podle §73 odst. 1 tr. zákoníku. Odvolání obviněného pak bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
4. Proti uvedenému usnesení Městského soudu v Praze, konkrétně proti zmíněnému výroku o zamítnutí odvolání podle §256 tr. ř., podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. h) a m) tr. ř. Tvrdil, že jím spáchaný skutek není trestným činem, neboť podle ustálené judikatury se trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku dopustí pachatel, jenž vykonává ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky, činnost, při které by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí, přičemž hladina alkoholu v jeho krvi musí dosáhnout nejméně 1,00 g/kg (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 586/2010 či ze dne 3. 8. 2011, sp. zn. 7 Tdo 864/2011). Znalec Ing. Jaroslav Zikmund však ve svém znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie dospěl k závěru, že minimální hladina alkoholu v krvi obviněného byla ve výši 0,43 g/kg. K obdobným závěrům dospěla i znalkyně Ing. Ivana Černá a znalec Ing. Jan Stříbrný, což jednoznačně nesvědčí o ovlivnění alkoholem obviněného na úrovni 1 g/kg.
5. Zákon č. 65/2017 Sb., o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek, ve znění pozdějších předpisů, stejně tak zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), nepředpokládají, že za situace, kdy je provedeno odborné lékařské vyšetření, jehož součástí je i vyšetření toxikologické, by se mělo jakkoli přihlížet k předchozímu proběhnuvšímu orientačnímu vyšetření, tj. dechové zkoušce. Z toho důvodu se ostatně dechová zkouška ex lege označuje jako vyšetření orientační. Případnou kolizi mezi výsledky orientačního vyšetření (dechové zkoušky) a odborného lékařského vyšetření, jehož součástí je i vyšetření toxikologické, je proto třeba v trestním řízen řešit za pomoci zásady in dubio pro reo. Tento závěr je plně v souladu se Závazným pokynem policejního prezidenta ze dne 4. 12. 2009, č. 160/2009, kterým se upravuje postup na úseku bezpečnosti a plynulosti silničního provozu, v platném znění, konkrétně články 56. až 59.
6. Státní zástupce tak v obžalobě zcela nesprávně tvrdil, že hladina alkoholu v krvi obviněného dosahovala 1,7 g/kg a obviněný měl být této obžaloby zproštěn podle §226 písm. a) tr. ř., resp. podle §226 písm. b) tr. ř. Došlo tudíž k porušení ústavní zásady enumerativnosti státních pretenzí, soudy se taktéž dopustily libovůle a zaútočily na materiální jádro Ústavy.
7. Obviněný k této problematice dále doplnil, že míra ovlivnění návykovou látkou (včetně alkoholu) je otázkou ryze odbornou, proto v případě otázky rozsahu ovlivnění řidiče motorového vozidla nelze zásadně vycházet z výpovědí svědků, ale jen z odborného posudku. Soudy se se závěry znaleckých posudků (Ing. Jaroslava Zikmunda, Ing. Ivany Černé, Ing. Jana Stříbrného) ve smyslu §125 odst. 1 tr. ř. nijak věcně nevypořádaly, proto je již rozsudek obvodního soudu nezákonný a nepřezkoumatelný. Postup soudců lze oprávněně označit za exces, který je zcela neslučitelný s výkonem soudcovské funkce.
8. Usnesení Městského soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 pak obsahuje kvalifikovanou vadu, neboť se soudy nikterak nevypořádaly s otázkou, proč s ohledem na třemi znaleckými posudky stanovenou hladinu alkoholu v krvi okolo hodnoty 0,43 g/kg nepostačovalo uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, tedy posouzení jako přestupku podle §125c odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu, za který již byla obviněnému pravomocně uložena sankce (pokuta a zákaz řízení motorových vozidel).
9. Výrok o vině pak byl opřen výhradně o svědecké výpovědi policistů provádějících zadržení, které byly v rozporu s pořízeným kamerovým záznamem, na němž obviněný neměl stažené kalhoty ke kolenům a nebyl bos, jak tvrdili zmínění svědci, měl pouze povolený pásek. V trestním právu platí postulát, že je-li výpověď svědka nepravdivá, byť i jen v jedné ze skutkových okolností, trestní soud musí hodnotit svědeckou výpověď nevěrohodnou jako celek, z důvodu nevěrohodnosti svědka se taková svědecká výpověď stává procesně nepoužitelným důkazem i v rozsahu všech dalších skutkových okolností. Proto jsou výpovědi policistů provádějících zadržení procesně nepoužitelnými důkazy.
10. Obviněný také namítl, že výše uloženého peněžitého trestu nebyla v odsuzujícím rozsudku řádně, vyčerpávajícím a přezkoumatelným způsobem zdůvodněna. Jeho výše nevychází z reálných majetkových poměrů ani v době vyhlášení rozsudku nalézacího soudu ani ke dni vyhlášení napadeného usnesení odvolacího soudu (ke dni jeho vyhlášení byl obviněný nadále dlouhodobé v pracovní neschopnosti).
11. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Městského soudu v Praze ve výroku, jímž bylo jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně podle §256 tr. ř. zamítnuto a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 zrušil a sám rozhodl, že se obviněný zprošťuje obžaloby, neboť tento skutek se nestal.
12. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání nejprve uvedl, že dovolání obviněného je vystavěno na doslovném opakování námitek, jež se prolínají víceméně celým trestním řízením a s nimiž se soudy obou stupňů beze zbytku a správně vypořádaly. K tomu poukázal na unesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, jehož závěry lze v zásadě vztáhnout i k mimořádnému opravnému prostředku obviněného.
13. V podrobnostech dále sdělil, že část námitek obviněného pod jím tvrzené dovolací důvody podřadit nelze. Jde o výtky, že se soudy údajně nevypořádaly se závěry znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, případně že výpovědi svědků – policistů byly nepravdivé a nemělo k nim být přihlíženo. Jednalo se navíc o ten typ výhrad, který svědčí o účelové dezinterpretaci části důkazů ze strany obviněného, jakož i o naprostém přehlížení stěžejních argumentů, které soudy prezentovaly. Z odůvodnění soudů obou stupňů plyne, že znalecké posudky rozhodně přehlédnuty nebyly, naopak je podrobně hodnotily nejen jednotlivě, ale i v kontextu důkazů dalších, přičemž mimo jiné zohlednily ta jejich podstatná zjištění, podle kterých zpětný přepočet pro zjištění hladiny alkoholu v krvi z vyšetření moči možný je, nicméně tento přepočet je pouze orientační a udává minimální hladinu v době odběru, respektive v době kontroly, přičemž takto bylo zjištěno, že minimální hladina alkoholu v krvi obviněného byla v době kontroly, respektive jízdy nejméně 0,43 g/kg. Pod vytýkaný dovolací důvod nespadající byla rovněž taková výtka, v jejímž rámci obviněný označil výpovědi zasahujících policistů za nepravdivé a nekorespondující s videozáznamem.
14. Mimo dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. stojí také námitka směřovaná proti uloženému trestu. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, lze v dovolání úspěšně uplatnit primárně v rámci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který obviněný neuplatnil. Výrok o trestu pak sice lze za jistých okolností napadnout také s odkazem na obviněným vytýkaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., to však jen tehdy, je-li namítáno jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Státní zástupce doplnil, že prostřednictvím zmíněného a obviněným netvrzeného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. bývá reagováno na situace, kdy byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, či byl uložen trest ve výměře mimo zákonem stanovenou trestní sazbu. Uvedené nelze dovodit v případě obviněného, neboť jím zpochybňovaný peněžitý trest je namístě ve vztahu k jeho osobě považovat za trest přípustný, výhrad nelze mít ani proti jeho výměře, neboť především v návaznosti na jeho pracovní zařazení a majetkové poměry se nemohlo jednat o trest nepřípustný. Na tom nemůže nic změnit ani obviněným tvrzená pracovní neschopnost (v době rozhodování soudů). S ohledem na chování obviněného při činu a absenci jakéhokoli respektu a náhledu na spáchaný trestný čin se jedná o trest spíše mírný.
15. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [případně za užití §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé variantě] lze podřadit jeho námitku, v jejímž rámci s odkazem na závěry shora zmíněných znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, obviněný rozporoval naplnění znaku „vykonával činnost ve stavu vylučujícím způsobilost“. Jedná se však o námitku zjevně neopodstatněnou. Stav vylučující způsobilost bezpečně ovládat motorové vozidlo byl prokázán komplexem důkazů, které soudy přesvědčivě vyhodnotily nejen jednotlivě, ale i ve vzájemných souvislostech (rozbor moči, na jehož základě byla přepočtem zjištěna minimální hladina alkoholu v krvi obviněného v době jízdy, a to v hodnotě nejméně 0,43 g/kg, což spolehlivě potvrzuje, že obviněný alkoholem ovlivněn byl a jeho skutečná hodnota v krvi mohla být i podstatně vyšší, výsledky orientačních dechových zkoušek, lékařské vyšetření, kamerový záznam i výpovědi svědků, policistů J. N., L. K., M. P. a J. Š.).
16. Pod shodný dovolací důvod pak lze podřadit i námitku údajného nerespektování zásady subsidiarity trestní represe, rovněž ji je však nutné shledat zjevně neopodstatněnou. Jednání obviněného, jímž naplnil všechny znaky skutkové podstaty přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, totiž zcela odpovídá jiným typově podobným případům takového trestného činu spáchaného srovnatelným způsobem a za obdobných skutkových okolností. Společenskou škodlivost jednání obviněného naopak vcelku významně zvyšuje právě jeho chování po činu svědčící o naprosté absenci jakéhokoli náhledu na spáchané protiprávní jednání.
17. Státní zástupce proto navrhl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.
18. Toto vyjádření bylo zasláno obhájci obviněného k možné replice, čehož však nebylo využito.
19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
20. Pokud jde o obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., s odkazem na něj je možné dovolání úspěšně podat, jestliže rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání prostřednictvím uvedeného důvodu je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívaly v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Pod uplatněný dovolací důvod však není možné řadit námitky, jež obviněný opíral o jiný či pozměněný skutkový stav a neztotožňoval se s provedeným dokazováním. Předmětem právního posouzení je totiž skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje obviněný. Proto se v rámci zmíněného dovolacího důvodu nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování.
21. Obviněný rovněž odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který je naplněn, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Obsahuje tak dvě alternativy. Podle první lze dovolání podat, jestliže soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, dovolateli přístup k soudu druhého stupně ve skutečnosti odepřel a opravný prostředek (v daném případě odvolání) zejména odmítl podle §253 odst. 3 tr. ř. nebo zamítl podle §253 odst. 1 tr. ř. (jako podaný opožděně, neoprávněnou osobou či s obsahovými nedostatky). K tomu však v konkrétní trestní věci obviněného nedošlo, protože odvolací soud podle §254 odst. 1 tr. ř. napadené výroky i řízení jim předcházející věcně přezkoumal a poté v případě odvolání obviněného rozhodl podle §256 tr. ř. o jeho zamítnutí. Podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho alternativě druhé lze potom dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. a v řízení předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Podstatou této druhé alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je tedy skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud, přestože v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející, neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. Komentář. 7. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 3176). Obviněný přitom tvrdil naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
22. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [případně za užití §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé variantě] tudíž s ohledem na uvedené nelze převážnou část námitek podřadit, neboť byly primárně založené na zpochybňování hodnocení důkazů, resp. na zpochybňování skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a akceptovaných i soudem odvolacím, s nimiž se obviněný neztotožnil a předkládal svoji verzi skutkového děje spočívající zejména v tom, že v době řízení motorového vozidla neměl v krvi soudní praxí pro právní kvalifikaci podle §274 tr. zákoníku požadované minimální množství alkoholu, o čemž měly vypovídat provedené důkazy, konkrétně znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie.
23. Pokud tím obviněný v určitém smyslu tvrdil, že učiněná skutková zjištění nevyplývají z provedených důkazů, resp. jsou ohledně nich dány pochybnosti, bylo by možné takovou argumentaci s určitou mírou tolerance podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [za užití §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.], s odkazem na nějž je možné dovolání úspěšně podat, jestliže rozhodná skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Nicméně ani při zohlednění tohoto (neuplatněného) dovolacího důvodu by argumentaci obviněného nebylo možné přiznat opodstatnění, neboť provedené důkazy, které soudy přesvědčivě vyhodnotily nejen jednotlivě, ale i ve vzájemných souvislostech, dostatečný podklad pro závěr, že obviněný řídil motorové vozidlo ve stavu vylučujícím způsobilost k takové činnosti, poskytují.
24. Zde je namístě především, jak již učinily ke shodným námitkám soudy obou stupňů, zdůraznit, že z rozboru moči obviněného, na jehož základě byla přepočtem zjištěna minimální hladina alkoholu v krvi v době jízdy, a to v hodnotě nejméně 0,43 g/kg, plyne, že obviněný v době řízení motorového vozidla nepochybně ovlivněn alkoholem byl, a to nejméně ve zmíněné výši. Nicméně již znalkyně Ing. Ivana Černá uvedla, že se vzhledem k přepočtu jedná o výsledek orientační (přesto prokazující alkoholové ovlivnění) a udává minimální koncentraci v krvi v době odběru moči, která však mohla být vyšší, přičemž výsledky následné dechové zkoušky (po odběru moči) v hodnotách 1,71, 1,66 a 1,65 g/kg provedené přibližně 3 až 3 a půl hodiny po kontrole a zadržení obviněného nasvědčují pravděpodobně vyšší hladině alkoholu v krvi v době kontroly. Výrazně odlišný výsledek (zjištěných hodnot z rozboru moči přepočtených na hladinu alkoholu v krvi) mohl být podle znalkyně zapříčiněn např. tím, že v močovém měchýři bylo již určité (vyšší) množství moči před započetím pití alkoholu apod. (viz dále i odstavec 15. rozsudku obvodního soudu). Samotné výsledky dechových zkoušek však byly podle znalkyně v pořádku, obdobně se vyjádřil znalec Ing. Jaroslav Zikmund.
25. Závěr, že hodnota alkoholu v krvi obviněného byla skutečně vyšší, vyplynul pak z dalších důkazů. Především se jednalo o výsledky dechových zkoušek v hodnotách 1,71, 1,66 a 1,65 g/kg, avšak také o lékařské vyšetření, v jehož rámci bylo u obviněného zjištěno postižení psychosenzomotorických schopností, přehlédnout nelze ani kamerový záznam, z něhož je alkoholové ovlivnění obviněného zcela zjevné. V této souvislosti je k dovolacím námitkám nutné zdůraznit, že kamerový záznam nebyl pořízen ve chvíli, kdy obviněný vystupoval z auta a měl podle přítomných svědků (policistů) stáhnuté kalhoty ke kolenům, avšak o něco později. Zřetelné a výrazné ovlivnění obviněného alkoholem pak vyplývalo i z výpovědi svědků, policistů J. N., L. K., M. P. a J. Š., kteří popsali jak nestandardní styl řízení vozidla obviněným (pomalá jízda za současného kličkování, nereagování na výzvu k zastavení, vjezd do zákazu vjezdu), stejně tak charakteristický alkoholový zápach, který byl cítit z jeho dechu, zmatené chování i mluvu, zarudlé oči a nekoordinované pohyby.
26. V obecném smyslu považuje Nejvyšší soud k problematice dokazování za podstatné doplnit, že pokud obviněný dovozoval jím tvrzený způsob hodnocení důkazů, platí, že za důkaz může v trestním řízení sloužit vše, co může přispět k objasnění věci. Žádný druh důkazního prostředku nelze předem vyloučit, kromě případů, v nichž přímo z trestního řádu (nebo i z jiného právního předpisu) vyplývá nepřípustnost určitého důkazního prostředku, postupu nebo úkonu, resp. kde lze dovodit jeho nepřípustnost z některých souvislostí a za určitých okolností. Orgány činné v trestním řízení pak hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, což vyjadřuje zásadu volného hodnocení důkazů. S její podstatou by zjevně byla v rozporu úvaha obviněného o údajné nepoužitelnosti výsledků dechových zkoušek nebo svědeckých výpovědí policistů, u nichž dovodil (navíc neprávně) jejich dílčí rozpornost s kamerovým záznamem, z čehož následně vyvozoval jejich plnou procesní nepoužitelnost. Vedle toho, že popsaná situace (dílčí rozpornost s kamerovým záznamem) v posuzované věci, jak již bylo řečeno, vůbec nenastala, bylo by jednak na úvaze soudu, aby důkazní prostředek, resp. důkaz, tj. jeho obsah, sám posoudil, tedy aby případně každou jednotlivou výpověď shledal věrohodnou či nikoli, a to zcela, zčásti či vůbec.
27. Protože obviněný svoji domněnku nesprávného právního posouzení skutku založil na přesvědčení o nesprávných skutkových zjištěních o tom, že v době řízení motorového vozidla měl v krvi minimálně 1 g/kg alkoholu a Nejvyšší soud se posouzením skutku z hlediska hmotného práva nezabýval, není od věci uvést, že podle poznatků lékařské vědy sice platí, že není žádný, tedy ani nadprůměrně disponovaný, řidič motorového vozidla schopen bezpečně řídit motorové vozidlo, dosáhne-li hladina alkoholu v jeho krvi nejméně 1,00 g/kg (1 promile). To ovšem neznamená, že měl-li řidič v době řízení vozidla v krvi menší množství alkoholu než 1 promile, byl způsobilý k řízení vozidla. Každé ovlivnění alkoholem snižuje způsobilost řidiče k řízení motorového vozidla, jelikož řidič pak není schopen správných a včasných vjemů a pohotových reakcí na situace vznikající v dopravním provozu. Pro trestní odpovědnost je důležité, k jak výraznému snížení těchto schopností došlo vlivem požitého alkoholu (rozhodnutí publikované pod č. 26/2008 Sb. rozh. tr.). V praxi se stupeň ovlivnění pachatele alkoholem obvykle zjišťuje dechovou zkouškou či krevní zkouškou. Tyto metody umožňují dostatečné zjištění stupně ovlivnění pachatele alkoholem a jejich výsledek je konkrétní údaj o množství alkoholu v krvi vyjádřený číselně v jednotkách g/kg. Použití uvedených metod je však podmíněno určitou součinností pachatele. Není-li možno např. s ohledem na postoj obviněného objektivizovat množství návykové látky, v daném případě alkoholu, v krvi, je třeba míru ovlivnění prokázat pomocí jiných důkazních prostředků. Důkazem o míře ovlivnění obviněného alkoholem a snížení jeho řidičských schopností mohou být např. svědecké výpovědi zasahujících policistů, jakož i další svědecké výpovědi o chování obviněného, eventuálně o jeho způsobu jízdy (viz např. zpráva publikovaná pod č. 12/1985 Sb. rozh. tr., rozhodnutí publikované pod č. 26/2008 Sb. rozh. tr., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 7 Tdo 405/2008). Naznačené závěry soudní praxe, vyslovené pro potřeby trestního řízení, přitom byly ve věci zjevně respektovány.
28. Souhrnně řečeno, nelze dovodit, že by rozhodná skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, tedy že by skutková zjištění nevyplývala z provedených důkazů či snad měla být jejich opakem apod., ale naopak jsou jimi zjevně podložena.
29. Pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [případně za užití §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé variantě] pak nelze podřadit ani námitky, které obviněný směřoval k výroku o trestu, jimiž v podstatě vytýkal nepřiměřenost uloženého peněžitého trestu. K tomuto je nutno konstatovat, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, je možné v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. (který obviněný neuplatnil), a to jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §37 až §42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím těchto ani jiných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř. Výrok o trestu pak sice lze za jistých okolností napadnout také s odkazem na obviněným vytýkaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., to především tehdy, je-li namítáno jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
30. Pokud tedy obviněný shledával jemu uložený peněžitý trest nepřiměřený jeho poměrům (což navíc ani podrobněji neodůvodnil), nenamítal jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu uplatněného důvodu dovolání, ale porušení obecných zásad pro ukládání trestu podle §39 odst. 8 tr. zákoníku ve vztahu k posouzení jeho majetkových a osobních poměrů, což se taktéž zcela míjí s uplatněným (i jakýmkoliv jiným) dovolacím důvodem.
31. Nad rámec uvedeného a s ohledem na rozhodnutí publikované pod č. 9/2018 Sb. rozh. tr. nicméně Nejvyšší soud podotýká, že v projednávané věci soud druhého stupně ukládal trest obviněnému podle ustanovení §274 odst. 1 tr. zákoníku, kdy bylo možné uložit trest odnětí svobody až na 1 rok, peněžitý trest či také trest zákazu činnosti, přičemž obviněnému byl uložen pouze trest alternativní – peněžitý trest. Jeho výše mu pak byla určena podle §68 odst. 1 a odst. 2 tr. zákoníku, kdy se počet denních sazeb určí podle povahy a závažnosti spáchaného trestného činu a výše jedné sazby se zřetelem k osobním a majetkovým poměrům. Při určování výše jedné denní sazby peněžitého trestu u pachatele soud zpravidla vychází z čistého příjmu, který pachatel má nebo by mohl mít průměrně za jeden den, obviněným namítaná dočasná pracovní neschopnost tedy nemá na toto vliv. Kromě toho se přihlíží i k majetku pachatele a výnosům z něj, ale také k dalším okolnostem charakterizujícím celkové osobní a majetkové poměry pachatele, jež mají vliv na výši jedné denní sazby peněžitého trestu. Odvolací soud uložený trest, byť krátce (kdy odkázal na postavení a zaměstnání obviněného), odůvodnil, což lze i vzhledem k výši uloženého trestu považovat za dostatečné.
32. Pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. za užití §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze tak v konečném důsledku podřadit pouze námitku obviněného týkající se absence společenské škodlivosti spáchaného činu ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, konkrétně že pro postižení jeho jednání postačovalo jeho hodnocení pouze jako přestupek podle §125c odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu.
33. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je zejména v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. stanovisko uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Lze doplnit, že výše popsanou zásadu je namístě hodnotit, až pokud je zjištěno naplnění všech znaků příslušné skutkové podstaty. Pokud tedy obviněný ve své podstatě tvrdil, že měla být uplatněna, neboť nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty, je potřeba zmínit, že v takovém případě by vůbec nedošlo ke vzniku jeho trestní odpovědnosti, a tedy úvaha nad neuplatněním trestní represe by vůbec nepřicházela v úvahu.
34. S ohledem na popsaná teoretická východiska je pak nutné uzavřít, že v posuzované věci je uplatnění trestní represe na místě. Obviněný naplnil v zásadě standardním způsobem všechny znaky výše uvedeného přečinu a současně nelze dovodit ničeho, co by odůvodňovalo tvrzení o nedosažení spodní hranice trestnosti běžně se vyskytujících deliktů dané skutkové podstaty (což ostatně neuváděl ani sám obviněný). Na uvedeném rovněž ničeho nemění, že obviněný byl původně uznán vinným přestupkem, za což mu byly uloženy příslušné sankce.
35. Nejvyšší soud se proto se závěry obou soudů činných ve věci ztotožnil, přičemž nezjistil ani obviněným tvrzenou libovůli či útok na ústavní zásady nebo na materiální jádro Ústavy.
36. S ohledem na shora popsané závěry Nejvyšší soud dovozuje, že dovolací argumentace obviněného byla částečně podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., případně i pod neuplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., za případného užití §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., Nejvyšší soud ji nicméně shledal zjevně neopodstatněnou. Proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. 10. 2022
JUDr. Radek Doležel
předseda senátu