ECLI:CZ:NS:2022:7.TDO.903.2022.1
sp. zn. 7 Tdo 903/2022-311
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 1. 11. 2022 o dovolání obviněného J. B. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaném proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2022, sp. zn. 12 To 80/2022, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 1 T 198/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. B. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 11. 4. 2022, č. j. 1 T 198/2021-255, byl obviněný J. B. uznán vinným přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle §228 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 14 měsíců. Podle §82 odst. 3 tr. zákoníku mu byla uložena povinnost, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil uhradil škodu, kterou přečinem způsobil. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody.
2. Uvedeného přečinu se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný tím, že dne 8. 4. 2021 na louce u obecní cesty v obci XY, místní části XY, přesně nezjištěným způsobem, pravděpodobně kopem, úmyslně poškodil levé přední dveře zde zaparkovaného vozidla tovární značky Mercedes Benz Sprinter, registrační značky XY, na kterých způsobil promáčknutí o hloubce 1 mm a poškrábání laku o délce 7 cm a hloubce 1 mm, čímž poškozenému J. S. způsobil škodu ve výši nejméně 25 000 Kč.
3. O odvolání obviněného rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 8. 6. 2022, č. j. 12 To 80/2022-276, tak, že ho podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Uvedl, že trestný čin, který je mu kladen za vinu, měla spáchat osoba řídící motocykl, přičemž podle výpovědí svědků J. a V. S. měl být řidič podsaditější postavy a nižšího vzrůstu a měl řídit bílou krosovou motorku s tmavomodrými detaily. Uvedené měli oba svědci vidět na asi 200 metrů od zaparkované dodávky, přesto si byli popisem jistí a trvali na tom, že slyšeli hlasité zvuky motocyklu. V řízení však nebylo prokázáno, že by obviněný vlastnil motocykl popisovaný svědky, natož aby v předmětný den a na místě činu takový motocykl řídil. Dokazováním bylo zjištěno, že vlastní motocykl tmavě modré barvy, a to elektrický, bezhlučný, nemohlo se tak jednat o motocykl, který svědci na místě činu slyšeli. I v případě, že by takový motocykl vlastnil, by taková skutečnost bez dalšího nezakládala jeho trestní odpovědnost pro uvedený skutek. Svědci S. dále uvedli, že po dostavení se s policisty k pozemku obviněného k nim měl obviněný přijet právě na motocyklu, který na místě činu viděli, přestože O. V. a L. J. shodně dosvědčili, že k nim dojel na motorce se spalovacím motorem oranžové barvy. S tímto rozporem se soudy nevypořádaly. Žádný jiný důkaz nebyl obžalobou přednesen, nebylo ani prokázáno, že ke způsobené škodě skutečně došlo kopnutím, ani není jisté, že k tomu skutečně došlo zásahem blíže nespecifikovaného pachatele či v den a v místě, který uvádějí svědci S.
5. Soudy obou stupňů dále přisvědčily argumentaci obžaloby, že měl silný motiv ke spáchání činu, a to opakované rozpory s bratry S. a slovní potyčku s L. S., manželkou svědka V. S. Obviněný se však ani s jedním z bratrů S. nikdy osobně nesetkal, došlo pouze k menšímu incidentu mezi ním a zaměstnancem svědků S., který bez povolení jel po jeho pozemku, při kterém telefonicky hovořil s jeho nadřízeným, o kterém neví, zda se mu představil. Tento incident v něm ale nemohl vyvolat takovou nepřiměřenou reakci, že by se po určité době odhodlal k poškození cizího majetku. Lze polemizovat, co bylo motivací bratrů S., aby byl za pachatele označen právě on, je nicméně známou skutečností, že v případě škody na automobilu je dána povinnost pojištěného uhradit určitou částku jako spoluúčast. Dále upozornil na výpověď svědkyně L. S., která v minulosti vjela na cizí pozemek s tím, že jí měl nějaký muž, patrně majitel pozemku, vytýkat, že tam nemá co dělat. Svědkyně nemohla konkrétně popsat, jak daný muž vypadal. K popření, že se mělo jednat o jeho osobu, byl obhajobou navržen výslech svědka M. T., který soud prvního stupně zamítl pro nadbytečnost.
6. Okresní soud rovněž nesprávně uzavřel, že je svědek P. K., resp. jeho výpověď, nedůvěryhodný. Soudy k tomu uvedly, že označil P. K. jako svého svědka až dodatečně, ač je zřejmé, že již od doby, kdy k jeho domu dorazili policisté, uváděl, že má v domě návštěvu. Nepovažoval však za nutné ze začátku svého kamaráda identifikovat. Stála tak proti sobě výpověď P. K. a výpovědi svědků S., kteří měli silný majetkový zájem na odhalení pachatele. K tomu poukázal na soudní praxi Ústavního soudu týkající se posuzování věrohodnosti svědků a zabývající se aplikací zásady in dubio pro reo.
7. Bylo tedy prokázáno, že motocykl popsaný svědky nevlastnil a nebylo prokázáno, že by byl pachatelem útoku. Policejní orgán se nepokusil vyšetřit, zda popsaný motocykl nepatří někomu z okolí, dokonce nebyly na místě činu pořízeny žádné fotografie či videa stop, které podle svědků S. motocykl na místě zanechal, ani se nepokusil získat od svědků fotografie, které z místa činu měli a které následně měly být smazány. Nedošlo k jasné identifikaci obviněného jako pachatele, jelikož popis pachatele svědky neodpovídal jeho vzhledu, stejně tak u něj nebyl nalezen krosový motocykl ani bunda, které byly svědky na místě činu viděny. Přes absenci jakýchkoliv jasných důkazů o tom, že pachatelem trestného činu byl obviněný, nedošlo ze strany orgánů činných v trestním řízení k jakýmkoliv jiným krokům k prokázání jeho viny či neviny. Nedostatky v postupu a liknavý přístup orgánů činných v trestním řízení ke zjištění kompletního skutkového stavu věci nemůže jít k jeho tíži. Obviněný zdůraznil nutnost dbát základních zásad a principů trestního řízení, jako presumpce neviny a in dubio pro reo.
8. Obviněný rovněž nesouhlasil s uloženým trestem. Soud prvního stupně totiž rozsudkem zpřísnil uložený trest ve srovnání s trestem navrženým obžalobou a uloženým v trestním příkazu Okresním soudem v Benešově ze dne 15. 12. 2021, č. j 1 T 198/2021-207, jímž byl uložen pouze trest peněžitý v celkové výši 20 000 Kč. Skutečnost, že podal proti trestnímu případu odpor, nelze v žádném případě považovat za přitěžující okolnost, ale o pouhé uplatnění zákonného procesního prostředku. V mezidobí od podání obžaloby do vynesení rozsudku zároveň v řízení nenastaly jakékoliv okolnosti, které by zhoršení trestu ospravedlňovaly.
9. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Praze zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
10. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že shodné námitky obviněný uplatnil v rámci své obhajoby již od počátku trestního řízení a zabývaly se jimi již oba soudy ve věci činné. Odmítla existenci extrémního nesouladu mezi výsledky dokazování, z něj definovaným skutkovým stavem a jeho právním posouzením. Námitky obviněného považovala za pouhou polemikou s názorem soudů na to, jak je třeba ten který důkaz posuzovat a jaký význam mu připisovat z hlediska skutkového děje. Zdůraznila, že jednání obviněného bylo prokázáno především výpověďmi svědků J. S. a V. S., kteří opakovaně shodně popsali průběh skutkového děje, které soudy vyhodnotily v kontextu s výpověďmi svědků O. V. a L. J., kteří se jako policisté dostavili k oznámení poškozeného před dům obviněného a následně na místo činu. Tyto důkazy korespondují s výpovědí svědkyně L. S., pokud uvedla, že ji v minulosti patrně majitel louky vytýkal, že stojí autem na cizím pozemku a výpovědí svědka P. K. a s listinnými důkazy ve věci provedenými. Jednání obviněného bylo tedy plně prokázáno a použitá právní kvalifikace je zcela přiléhavá.
11. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné.
12. Toto vyjádření bylo zasláno obhájci obviněného k možné replice, čehož využil a uvedl, že se závěry státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství nesouhlasí. Z její strany nedošlo k adekvátnímu a dostatečnému zkoumání skutečností obsažených v dovolání a setrval na svých námitkách uplatněných v mimořádném opravném prostředku, zejména v tom ohledu, že svědci S. měli silný finanční zájem na objasnění trestného činu, proto se jedná o svědky nevěrohodné, současně usvědčující výpovědi jsou ve vzájemném rozporu, naopak nebyl brán dostatečný zřetel na výpověď svědka P. K., ač nebyl prokázán jediný důvod, proč by měl tento svědek před orgány činnými v trestním řízení lhát. Doplnil, že v případě, kdy zjištěný skutkový stav připouští zcela jiný výklad než ten přednesený obžalobou, měly ho soudy v souladu se zásadou in dubio pro reo zprostit obžaloby. Trval na tom, že ve věci existuje extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů. Zopakoval proto svůj návrh uvedený již v dovolání.
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
14. Obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť měl za to, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, zároveň ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, a rovněž rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
15. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze s odkazem na něj dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Toto ustanovení odráží dlouhodobě ustálenou praxi Nejvyššího soudu (opírající se o judikaturu Ústavního soudu), podle níž bylo nutné s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 k dovolání obviněného ve výjimečných případech přezkoumat i procesní postup orgánů činných v trestním řízení a skutková zjištění soudů, i když takové dovolací námitky přímo neodpovídaly žádnému ze zákonem dříve vymezených dovolacích důvodů. Podle zmíněné soudní praxe mohly nastat v zásadě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohly mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Šlo jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvořily případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnovala případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektovalo obsah provedeného dokazování, docházelo k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení, tedy k zásadnímu rozporu skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů. Nicméně tento stav mohl být shledán jen tehdy, pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co bylo obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. Již z logiky věci plynulo, že se tyto soudní praxí vymezené vady musely vztahovat k rozhodným skutkovým zjištěním určujícím pro naplnění znaků trestného činu. Obviněný spatřoval naplnění tohoto dovolacího důvodu v existenci zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů a v neopodstatněném neprovedení navrhovaného důkazu. Nejvyšší soud nicméně shledal, že se jednak shodnými námitkami zabývaly a vypořádaly se s nimi oba soudy činné dříve ve věci, neboť byly součástí již dříve uplatněné obhajoby, a současně se s jejich závěry ztotožnil.
16. Konkrétně především platí, že mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Benešově, s nimiž se v napadeném rozhodnutí ztotožnil také Krajský soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, není zjevně žádný rozpor. Skutková zjištění soudů mají v provedených důkazech potřebnou oporu a logicky z nich vyplývají. Soudy si přitom zjevně byly vědomy všech okolností případu (zejména důkazní situace spočívající mimo jiné v absenci fotodokumentace z prvotních momentů šetření útoku, která by mohla být podkladem pro dovození dalších závěrů, resp. nebyly v daném momentu provedeny ani další v úvahu připadající úkony, např. zajištění věci) a vzhledem k tomu hodnotily ve věci provedené důkazy velmi obezřetně, pečlivě se věnovaly hodnocení věrohodnosti jednotlivých důkazů, zejména výpovědí svědků, které hodnotily jak jednotlivě, tak ve spojení s dalšími ve věci provedenými důkazy, o čemž svědčí zejména podrobné odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu. Přitom si vytvořily dostatečný skutkový podklad pro své rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. Vyhodnocením všech provedených důkazů samostatně i ve vzájemných souvislostech bylo možno dospět k závěru o průběhu skutkového děje.
17. Na základě provedeného dokazování je především zřejmé, že bylo poškozeno vozidlo J. S., a to osobou jedoucí dne 8. 4. 2021 v daném místě na motocyklu, jak uváděli svědci J. S. a V. S. (jejichž výpovědi byly shledány věrohodnými), kteří sledovali ze vzdálenosti cca 200 m manévr řidiče motocyklu (odbočení ze silnice přes příkop na louku k vozidlu a zpět na silnici), jenž se tak dostal do bezprostřední blízkosti vozidla. Samotné (patrně) kopnutí do dveří vozu svědci neviděli, neboť bylo auto od nich poškozenou stranou odvráceno, nicméně jejich výpovědí je podložen závěr, že se jednalo o prakticky nové auto, kterým teprve asi 14 dnů jezdili na dané místo a které následně (po popsaném kontaktu) vykazovalo shora popsané a posléze dokumentované poškození.
18. Pokud jde o pachatele činu, obviněný jeho spáchání popřel. Soudy dříve činné ve věci v daném ohledu vycházeli především ze shodného popisu obou svědků (J. S. a V. S.) jak motocyklu, který udávali od počátku jako krosový a shledali na něm bílé a tmavé prvky, jakož i oblečení řidiče v tmavé bundě s výrazným pruhem. Tyto skutečnosti oba svědci spontánně, shodně a zejména ihned (nikoli např. až po dalším kontaktu s obviněným, po zhlédnutí jeho a jeho motorky) sdělovali hlídce Policie České republiky, kterou po zjištění poškození vozidla přivolali (jmenovaní svědci přitom ani nemohli v daný moment vědět, pokud by si své obvinění smysleli, kde se obviněný nachází nebo zda mohl být spatřen na motorce). Ve svých výpovědích pak rovněž uvedli, že po příchodu k domu obviněného tento za nimi přijel ve shodné bundě a na shodné motorce, jakou měl pachatel. Policisté O. V. a L. J. pak vypovídali o skutečnostech, které vlastními smysly vnímali, zejména o shledaném poškození vozidla svědka J. S., L. J. u hlavního líčení potvrdil, že po příjezdu k domu obviněného tento přijel k hlídce policie a svědkům J. a V. S. na motorce a v bundě, jejichž vzhled odpovídal popisu motorkáře, jak ho sledovali a následně popsali svědci J. a V. S. Dále je zřejmé, že v krátce předcházející době před útokem došlo k důraznému rozhovoru obviněného s J. S. ohledně ježdění po jím užívaných pozemcích, tedy mezi aktéry byl dán určitý konfliktní stav, který podkládal motiv pro případný útok. Není rozhodné, že se obviněný přímo s J. a V. S. osobně nesetkal, když vystupoval konfliktně vůči osobě, která pro bratry S. pracovala. K tomu (s ohledem na uvedený spor) je nutné zohlednit, že J. S. parkoval své vozidlo v následujících dnech (po telefonátu s obviněným) mimo obviněným obhospodařované pozemky, nicméně dne 8. 4. 2021 je nechal stát na louce užívané obviněným, zjevně v rozporu s jeho požadavkem. K tomuto vozidlu, stojícímu na louce, tedy mimo silnici, na spíše odlehlém místě, pak přijela osoba na motorce, právě od silnice, která provedla útok a shodnou cestou odjela, což vykazovalo znaky zcela cíleného útoku (nikoli např. náhodného vandalství), ke kterému by jiná osoba neměla důvod, resp. bylo zřejmé, že tak učinila osoba, která dané vozidlo znala a věděla, kdo je užívá, což svědčí, shodně jako další popsané skutečnosti, právě pro obviněného.
19. V návaznosti na souhrnně uvedené argumenty Nejvyšší soud konstatuje, že správnost přijatých skutkových zjištění, ke kterým soudy dospěly při plném respektu k zákonným podmínkám aplikace zásady volného hodnocení důkazů, vychází z logického a ničím nepřerušeného řetězce důkazů vzájemně se doplňujících a spolehlivě prokazujících rozhodné skutkové okolnosti k povaze stíhané trestné činnosti, a tedy soudy mohly učinit logický závěr, že pachatelem posuzovaného skutku je obviněný.
20. V této souvislosti je dále nutné zdůraznit, že svědci S. neměli důvod účelově označit obviněného J. B. jako osobu, která poškodila jejich vůz, jak uvedl již okresní soud, zejména pro údajné získání finanční náhrady odpovídající jimi uhrazené spoluúčasti při opravě poškozeného vozidla (což tvrdil obviněný v dovolání), neboť tento tvrzený účel nijak neopodstatňuje obvinění právě obviněného, protože k náhradě škody by byl povinen i kterýkoli jiný pachatel útoku.
21. Jako nevěrohodnou pak soudy s ohledem na provedené důkazy shledaly verzi obviněného, že se ničeho nedopustil, neboť byl po celou dobu ve svém bydlišti se svým kamarádem svědkem P. K., stejně tak shledaly nevěrohodnou výpověď tohoto svědka, což také odůvodnily (srov. zejména odstavec 12. rozsudku okresního soudu). S ohledem na výrazný časový odstup nebyly zásadním podkladem ani posléze provedené rekognice, spíše okrajový význam pak měl kontakt L. S. s další osobou.
22. Na základě shora uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí soudů obou stupňů o vině obviněného J. B. se opírá o dokazování, jež umožnilo zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti a jež je dostatečným podkladem pro rozhodnutí o vině, tedy není možné dovodit, že by rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, konkrétně že by zejména skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co bylo obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení apod.
23. Pokud jde v této souvislosti o námitku obviněného, že nebyl proveden důkaz výslechem M. T., který měl podle obviněného vyvrátit úvahu soudu o jeho domnělém motivu k jednání, jímž byl uznán vinným, neboť by bylo prokázáno, že L. S. neměla konflikt s obviněným, ale právě M. T., Nejvyšší soud uvádí, že soud druhého stupně se tímto návrhem na doplnění dokazování náležitě zabýval (tedy ho zejména neopomenul) a v odstavci 7. svého rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnil, proč pro nadbytečnost a jeho neschopnost potvrdit či vyvrátit danou skutečnost nepřistoupil na toto obhajobou navrhované doplnění dokazování. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné připomenout, že v souladu s rozhodovací činností Ústavního soudu je zřejmé, že není procesní povinností soudu vyhovět důkaznímu návrhu každému a je regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže zejména skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 386/07, IV. ÚS 691/06 a další). Pouze na okraj Nejvyšší soud uvádí, že konfliktní vztah byl dán mezi svědky S. a obviněným J. B., o čemž vypovídají provedené důkazy (neboť obviněný brojil proti těžařům dřeva s tím, že mu ničí louku, upozorňoval je na skutečnost, že jsou na soukromém pozemku), přičemž důkaz výslechem M. T. by nemohl zvrátit závěry o vině obviněného. Neplatí tedy ani, že by ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
24. Nejvyšší soud tak, jak již bylo řečeno, ve věci neshledal vadu, která by případně mohla opodstatnit jeho zásah do skutkového stavu zjištěného soudy obou stupňů. Logická obsahová návaznost skutkových zjištění soudů na provedené důkazy pak svědčí o tom, že ústavně zaručené základní právo obviněného na spravedlivé řízení nebylo porušeno. V této souvislosti je klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř., přičemž soudy obou stupňů tento požadavek naplnily, neboť pečlivě odůvodnily, které skutečnosti vzaly za prokázané a na základě jakých ve věci provedených důkazů. Lze doplnit, že smyslem řízení o dovolání a úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího pak není, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, zda soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné zásadní deformace důkazů a, jak již bylo řečeno, ani jinak zjevně nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily. Za takového stavu nepřichází v úvahu, aby Nejvyšší soud cokoli měnil na skutkových zjištěních, která se stala podkladem výroku o vině.
25. S ohledem na související námitku obviněného o porušení zásady in dubio pro reo Nejvyšší soud konstatuje, že jde o námitku procesní, přičemž je nutno zdůraznit, že v trestním řádu není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě protikladná tvrzení, je soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obžalovaného. Soud má povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit. Pokud však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady v pochybnostech ve prospěch, neboť soud pochybnosti nemá. To byl i případ nyní projednávané věci. Nejvyšší soud, s ohledem na důkazní situaci ve věci, nemá důvod na uvedených závěrech cokoli měnit.
26. K naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nedošlo.
27. Pokud jde o další uplatněný dovolací důvod, a to podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je s odkazem na něj možné dovolání úspěšně podat, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, pak tomuto dovolacímu důvodu obsahově odpovídají pouze námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, resp. byl jinak nesprávně hmotněprávně kvalifikován. Obviněný však v této souvislosti primárně nabídl jinou, modifikovanou verzi průběhu skutkového děje jako správnou a odmítl skutková zjištění učiněná soudy na základě provedeného dokazování, přičemž na těchto argumentech pak postavil svou námitku nesprávného hmotněprávního posouzení věci. Tyto skutkové námitky však není možno podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, vykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným.
28. Obviněný v dovolání uplatnil též námitky proti výroku o trestu. S uloženým trestem nesouhlasil, neboť měl za to, že mu Okresní soud v Benešově nepřípustně rozsudkem zpřísnil uložený trest ve srovnání s trestem navrženým obžalobou a uloženým mu v trestním příkazu téhož soudu ze dne 15. 12. 2021, č. j. 1 T 198/2021-207 (který byl zrušen v důsledku jím podaného odporu), jímž mu byl uložen podle §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku trest peněžitý v celkové výši 20 000 Kč (50 denních sazeb ve výši 400 Kč).
29. V této souvislosti je nutno především zdůraznit, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit v zásadě jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. (který ovšem obviněný neuplatnil), tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (který obviněný uplatnil), je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). O takovou problematiku se však v daném případě nejedná.
30. Zásah dovolacího soudu do výroku o trestu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, aj.). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. O takovou situaci se ale v posuzované věci nejedná.
31. Obviněnému byl za přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 4 měsíce, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 14 měsíců. Byl mu tedy uložen trest v rámci trestní sazby (vymezené až na jeden rok), přičemž zároveň nejde o trest, který by vybočoval z ústavního rámce proporcionality trestní represe a byl trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným, k čemuž obviněný ani ničeho bližšího neuvedl.
32. Trestní řád pak umožňuje v řízení před samosoudcem (tj. v řízení o trestných činech menší závažnosti, srov. §314a odst. 1 tr. ř.) vydat bez projednání věci v hlavním líčení podle §314e odst. 1 tr. ř. trestní příkaz a uložit jím tresty podle odstavce 2 téhož ustanovení. Proti trestnímu příkazu mají právo podat odpor oprávněné osoby. Trestní příkaz se tím ruší a samosoudce nařídí ve věci hlavní líčení. Podle §314g odst. 2 věty za středníkem tr. ř. při projednání věci v hlavním líčení není samosoudce vázán právní kvalifikací ani druhem a výměrou trestu obsaženými v trestním příkazu. Zásada zákazu reformationis in peius zde tedy obecně neplatí. Není proto vyloučeno, aby soud dospěl po provedeném hlavním líčení k závěru, že mírnější trest uložený trestním příkazem nelze považovat za přiměřený, vystihující obecné zásady pro ukládání trestů podle §39 tr. zák., a to i za situace, že v hlavním líčení žádné nové okolnosti relevantní z hlediska ukládání trestu najevo nevyšly. Obecný soud však musí v rozsudku výslovně uvést a náležitě odůvodnit všechna kritéria, která ho vedla k uložení nově vyměřeného trestu. Obviněný, který je takto s úvahami soudu transparentně seznámen, má plně zachovánu možnost napadnout vyměřený trest a domáhat se jeho přezkumu v druhé instanci (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. III. ÚS 39/09).
33. Okresní soud v Benešově zcela dostál požadavku transparentnosti a odůvodněnosti soudního rozhodnutí, neboť v odůvodnění rozsudku následujícího po předchozím trestním příkazu uložení odchylného trestu konstatoval a vysvětlil, proč došlo k uložení jiného trestu (v obou případech nikoli bezprostředně spojených s výkonem trestu odnětí svobody) osobě obviněného (viz odstavec 13.), obviněný pak využil i svého práva na přezkum v druhé instanci a odvolací soud závěry okresního soudu akceptoval (viz odstavce 9. až 11.), na čemž následně nemá důvod ničeho měnit ani Nejvyšší soud.
34. Souhrnně řečeno, námitka obviněného týkající se výroku o trestu není podřaditelná pod uplatněné dovolací důvody ani pod jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř., přičemž v návaznosti na ní nelze ani dovodit porušení principů spravedlnosti, které by mohly opodstatnit výjimečný zásah Nejvyššího soudu v daném smyslu.
35. Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru námitky obviněného uplatněné pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zjevně neopodstatněné, další námitky neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu zakotvenému v §265b tr. ř. Proto podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 11. 2022
JUDr. Radek Doležel
předseda senátu