ECLI:CZ:NS:2022:8.TDO.169.2022.1
sp. zn. 8 Tdo 169/2022-718
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 2. 2022 o dovolání obviněného J. M. , nar. XY v XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Nové Sedlo, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 2. 2021, sp. zn. 2 To 10/2021, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 7 T 37/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání obviněného J. M. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2020, č. j. 7 T 37/2020-539, byl obviněný J. M. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným v bodech 1)–2) výroku jednak pokračujícím zločinem loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, jednak přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl podle §173 odst. 2 a §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku mu bylo uloženo ochranné léčení psychiatrické a protitoxikomanické ve formě ústavní. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškozený G. V., nar. XY, bytem XY, a poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR odkázáni s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání obviněný a poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR. Z jejich podnětu byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 2. 2021, sp. zn. 2 To 10/2021, podle §258 odst. 1 písm. a), b), c), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušen ve výroku o vině pod bodem 1) a dále v celém výroku o trestu, výroku o uloženém ochranném opatření a výroku o uplatněném nároku poškozených. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že při nezměněném výroku o vině zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku uvedeným pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně byl obviněný podle §173 odst. 1 a §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §99 odst. 2 písm. b) odst. 4 tr. zákoníku mu bylo uloženo ochranné léčení psychiatrické a protitoxikomanické ve formě ambulantní. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený G. V., nar. XY, odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc obviněného ohledně skutku pod bodem 1) vrácena soudu prvního stupně k novému rozhodnutí.
II. Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 2. 2021, sp. zn. 2 To 10/2021, podal obviněný dne 30. 4. 2021 prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání, které směřovalo proti výroku o vině zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku pod bodem 2) výroku rozsudku soudu prvního stupně, který byl v nezměněné podobě potvrzen odvolacím soudem. Obviněný odkázal na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. a) a g) tr. ř. a namítl, že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud a zároveň, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
4. S ohledem na výsledek dovolacího řízení lze jen ve stručnosti shrnout, že obviněný namítl věcnou nepříslušnost Krajského a Vrchního soudu v Praze, jakožto soudu prvého a druhého stupně, pro rozhodování o skutku pod bodem 2) výroku o vině. Dané pochybení se odvíjí od nesprávného posouzení skutků pod body 1) a 2) výroku jako pokračování v trestném činu ve smyslu §116 tr. zákoníku. Dovolatel s odkazem na rozhodnutí č. 3/1972 Sb. rozh. tr. připomněl, že musí být zjištěna subjektivní souvislost mezi jednotlivými skutky. Uvedený znak však v tomto trestním řízení ani nebyl předmětem dokazování a soudy se jím vůbec nezabývaly, což zakládá dílčí nepřezkoumatelnost jejich rozhodnutí. Dále poukázal na poznatky o jeho trestní minulosti a především o jeho osobnosti (snížená inteligence a mj. též impulzivními rysy), které podle jeho názoru svědčí o absenci jakékoliv subjektivní souvislosti mezi skutky pod bodem 1) a 2) výroku o vině. S konstatováním, že posuzované jednání bylo nesprávně hodnoceno jako pokračování v trestném činu, a s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 1976, sp. zn. 3 Tz 29/76, obviněný uzavřel, že ve věci provedené důkazy neposkytovaly dostatečný podklad pro závěr o věcné příslušnosti krajského soudu k projednání skutku pod bodem 2) v prvním stupni. Tímto bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
5. S ohledem na vše shora uvedené dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí a společně s ním i vadné řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo.
6. Dovolání obviněného bylo v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. v opise zasláno Nejvyššímu státnímu zastupitelství. Státní zástupkyně se ve vyjádření k němu nejprve v teoretické rovině zabývala pokračováním v trestném činu podle §116 tr. zákoníku. Posléze vyjádřila přesvědčení, že jednání obviněného jeho pojmové znaky v souhrnu v případě obou skutků pod body 1) a 2) splňuje. Doplnila, že novela trestního řádu provedená zákonem č. 265/2001 Sb. umožnila oddělené projednávání a rozhodování o dílčích útocích pokračujícího trestného činu. Věcná příslušnost Krajského soudu v Praze tedy byla v daném případě zachována. Vzhledem k tomu státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
III. Přípustnost dovolání
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že není na základě ustáleného výkladu ustanovení §265a tr. ř. přípustné.
8. Podle §265a odst. 1 tr. ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodoval v druhém stupni a zákon to připouští. Taxativní výčet rozhodnutí ve věci samé je uveden v §265a odst. 2 tr. ř. pod písmeny a) až h) tr. ř., přičemž rozhodnutí odvolacího soudu vydané v této trestní věci (v tom rozsahu, v jakém jej dovolatel svým mimořádným opravným prostředkem napadl) je podřaditelné pod písmeno a) tohoto zákonného ustanovení, tj. rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest, popřípadě ochranné opatření nebo bylo upuštěno od potrestání. Z tohoto pohledu by se mohlo zdát, že dovolání v posuzovaném případě přípustné je, neboť je jím napadáno pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně učiněné ve věci samé s tím, že žádné další ustanovení trestního řádu nebo jiného právního předpisu takovýto postup nevylučuje.
9. Avšak v konkrétním případě není možno odhlédnout od dalšího průběhu tohoto trestního řízení, který shora popsanou situaci radikálním způsobem mění, a to právě z hlediska přípustnosti dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 2. 2021, sp. zn. 2 To 10/2021 . Klíčovou skutečností je, že v další fázi tohoto řízení projednával Krajský soud v Praze opětovně skutek pod bodem 1), když v této části byla věc odvolacím soudem zrušena a vrácena k novému rozhodnutí. Rozsudkem ze dne 29. 4. 2021, č. j. 7 T 37/2020-626, rozhodl nalézací soud tak, že podle §45 odst. 1 tr. zákoníku zrušil výrok o vině pod bodem 2) a celý výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2020, č. j. 7 T 37/2020-539, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 2. 2021, sp. zn. 2 To 10/2021, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad. Znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným pod body 1. a 2. (zde při vázanosti skutkovými zjištěními ve zrušeném rozsudku) jednak pokračujícím zločinem loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, jednak přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, za což jej podle §173 odst. 2, §54 odst. 1, §43 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil ke společnému a úhrnnému trestu odnětí svobody na šest let, pro jehož výkon obviněného podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost uhradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně škodu ve výši 32 120 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně ode dne právní moci rozsudku do zaplacení. Soud však (a nutno dodat, že nesprávně) znovu nerozhodl o ochranném opatření a náhradě škody poškozenému G. V., v tomto směru pouze odkázal na předchozí pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu. Dané pochybení napravil až Vrchní soud v Praze, jenž svým druhým rozsudkem ze dne 2. 9. 2021, sp. zn. 2 To 64/2021, podle §258 odst. 1 písm. d), e), f), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém výroku o trestu a výroku o uplatněném nároku poškozeného. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině obviněného odsoudil ke společnému a úhrnnému trestu odnětí svobody na pět let a šest měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, podle §99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku obviněnému uložil ochranné léčení psychiatrické a protitoxikomanické ve formě ambulantní. V dalším rozhodl i o náhradě škody ve vztahu k oběma poškozeným. To ve svém důsledku znamená, že rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 2. 2021, sp. zn. 2 To 10/2021, byl zrušen přesně v tom rozsahu, v jakém jej obviněný mohl napadnout a také napadl dovoláním ze dne 30. 4. 2021.
10. Lze tedy konstatovat, že rozhodnutí, které by mělo být předmětem tohoto dovolacího řízení, již v současné době (tj. v době konání neveřejného zasedání Nejvyššího soudu) ve vymezeném rozsahu neexistuje. Za daného stavu jej proto nelze považovat ani za rozhodnutí ve věci samé ve smyslu §265a odst. 2 tr. ř., proti kterému by bylo přípustné podat dovolání. Daná problematika byla již judikatorně řešena, a to zejména v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. 11 Tdo 245/2004, publikovaném v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. T 683. v sešitě 4/2004, shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2007, sp. zn. 11 Tdo 239/2007, ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 4 Tdo 1093/2010, aj. Podstata zde vysloveného právního názoru, který lze bezpochyby aplikovat i na posuzovanou trestní věc, je vyjádřena tím, že „dovolací soud přezkoumává sice podle hledisek uvedených v ustanovení §265i odst. 3–5 tr. ř . napadené pravomocné rozhodnutí ve věci samé na podkladě skutkového a právního stavu, který existoval v době jeho vydání (tj. ex tunc ), ovšem nezbytným předpokladem provedení této přezkumné činnosti je, aby v době rozhodování dovolacího soudu vůbec existovalo rozhodnutí napadené dovoláním (resp. výrok rozhodnutí napadený dovoláním). Jestliže po podání dovolání proti pravomocnému rozhodnutí došlo později k jeho zrušení, popřípadě došlo ke zrušení výroku napadeného dovoláním (např. v souvislosti s uložením souhrnného trestu či trestu společného), pak dovolací soud nemůže přezkoumávat již neexistující rozhodnutí. V takovém případě dovolání proti neexistujícímu rozhodnutí (popřípadě proti neexistujícímu výroku) podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. jako nepřípustné odmítne“. Pro úplnost však nutno dodat, že podstatou dovolacích námitek obviněného spočívajících v polemice se splněním zákonných podmínek pokračování v trestném činu ve smyslu §116 tr. zákoníku, jakož i navazující otázkou věcné příslušnosti soudu, se bude Nejvyšší soud zabývat v rámci rozhodnutí o dovolání, jež obviněný podal proti rozsudku Vrchního soudu v Praze dne 2. 9. 2021, sp. zn. 2 To 64/2021, jak o to ostatně sám obviněný usiloval, když je učinil součástí i tohoto následně podaného dovolání (viz sdělení obhájce ze dne 18. 2. 2022).
11. Nejvyšší soud uzavírá, že podané dovolání není ze shora uvedených důvodů přípustné. Proto je podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 2. 2022
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu