ECLI:CZ:NS:2022:8.TDO.240.2022.1
sp. zn. 8 Tdo 240/2022-213
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 19. 4. 2022 dovolání obviněného P. K. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 14. 10. 2021, sp. zn. 2 To 99/2021, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 4 T 170/2020, a rozhodl takto:
Podle §265j tr. ř. se dovolání obviněného P. K. zamítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 28. 5. 2021, sp. zn. 4 T 170/2020, byl obviněný P. K. (dále „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným přečinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za to byl podle §325 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku a 6 měsíců.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání směřující proti všem jeho výrokům. Usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 14. 10. 2021, sp. zn. 2 To 99/2021, bylo jeho odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný dopustil shora označeného přečinu tím, že dne 21. 9. 2020 v době kolem 15:40 hod. v XY, na ulici XY, v přízemí budovy Úřadu práce České republiky, pobočky v XY, na přepážce č. XY, poté, co nebyl vyřízen jeho příspěvek na živobytí, vstoupil otevřenými dveřmi do místnosti přepážky, kde seděla zaměstnankyně úřadu práce V. K., tuto fyzicky napadl, a to tím způsobem, že ji jedenkrát udeřil pravou rukou do oblasti hlavy nad levým uchem, na což reagovala poškozená tak, že vstala, oběma rukama odstrčila obviněného ven z místnosti přepážky, zamkla dveře a obviněný svého jednání zanechal až poté, co byl zpacifikován ostrahou úřadu, přičemž poškozené nezpůsobil žádné zranění.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 14. 10. 2021, sp. zn. 2 To 99/2021, podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání, ve kterém odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Namítl, že bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
5. Dovolatel nesouhlasil s právní kvalifikací skutku, neboť měl za to, že nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty přečinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, když na poškozenou nelze v daném případě nahlížet jako na úřední osobu ve smyslu §127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku. Poškozená totiž v době jednání s obviněným o jeho dávce v hmotné nouzi nerozhodovala, a nevyužívala proto svou rozhodovací pravomoc ve smyslu §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. K tomu ona sama výslovně uvedla, že dávku dovolateli nepřiznávala, jeho agendu převzala po jiném kolegovi, dne 21. 9. 2020 žádné rozhodnutí nevydávala, ani vydávat neměla a vykonávala pouhou „správu“ dávky. Ta však nemůže být spojována s výkonem pravomoci ve smyslu §127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, neboť „správa“ spočívá pouze v určení, jakým způsobem bude dávka vyplacena, nikoliv však již v autoritativním rozhodování o právech a povinnostech jiných osob.
6. Jak správně uvedl odvolací soud, výkon pravomoci podle §127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku spočívá především v oprávnění orgánu vykonávat veřejnou moc, která autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech jiných osob, tedy zejména ve vlastní rozhodovací činnosti orgánu. Do tohoto rámce lze dále zařadit i přípravné práce věcně směřující k rozhodovací činnosti a zabezpečení výkonu přijatých rozhodnutí, pokud se tímto zasahuje do právního postavení dotčených osob. Ani o jedno z uvedených se však v případě „správy“ dávky pomoci v hmotné nouzi nejednalo, neboť v době posuzovaného jednání bylo již o této dávce autoritativně rozhodnuto. Nemohlo tedy jít ani o přípravné práce směřující k rozhodovací činnosti, ale ani o zabezpečení výkonu přijatého rozhodnutí, když do právního postavení dovolatele se již nijak nezasahovalo. Soudy rovněž nesprávně uzavřely, že nebylo na vůli samotného obviněného, jakým způsobem mu budou dávky vypláceny, a z toho pak nesprávně dovodily, že se v dané věci jednalo o prvek autoritativního rozhodování. Současně ale uvedly, že to byl právě on, kdo musel splnit zákonem stanovené podmínky k určení, jakým způsobem mu bude dávka vyplacena. Z toho naopak vyplývá, že k výplatě dávky se vyžadovalo splnění zákonných podmínek a nikoliv autoritativní rozhodnutí ze strany poškozené. V případě „správy“ dávky v hmotné nouzi se nejednalo o výkon pravomoci ve smyslu §127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku a z tohoto důvodu nemohly být naplněny znaky skutkové podstaty přečinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť na poškozenou nebylo možno nahlížet jako na úřední osobu. To, že v době činu byla zaměstnancem úřadu práce ve služebním poměru, bez dalšího neznamená, že byla úřední osobou, když rozhodným je pouze posouzení, zda v daném okamžiku takový zaměstnanec vykonával pravomoc úřední osoby.
7. K věci dovolatel dále uvedl, že šlo o exces v jeho chování, který byl zcela nepochybně zapříčiněn tím, že byl zcela odkázán na dávky hmotné nouze, které již tři měsíce nedostával. Zcela určitě se na jeho jednání podepsala také duševní porucha. V žádném případě nelze v jeho chování spatřovat úmysl působit na výkon pravomoci úřední osoby. V hlavním líčení vyjádřil nad svým jednáním upřímnou lítost. Z těchto důvodů měla být věc řešena před příslušným správním orgánem jako přestupek a obviněný měl být soudem druhého stupně zproštěn obžaloby.
8. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 14. 10. 2021, sp. zn. 2 To 99/2021, a přikázal věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
9. V souladu s §265h odst. 2 tr. ř. se k podanému dovolání písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Předeslal, že dovolací námitky obviněného lze podřadit pod deklarované dovolací důvody. Popis skutku v tzv. skutkové větě ve výroku o vině, v němž je uvedeno, že obviněný se vytýkaného jednání dopustil „poté, co nebyl vyřízen jeho příspěvek na živobytí“, nepovažoval státní zástupce za přiléhavý, neboť z něj není jasné, jakou konkrétní činnost poškozená v souvislosti s dávkami v hmotné nouzi vyplácenými dovolateli vykonávala. Z dalších zjištění uvedených v odůvodnění soudních rozhodnutí vyplývá, že dávky byly dovolateli již dříve přiznány a že poškozená s ním dne 21. 9. 2020 jednala toliko o způsobu jejich výplaty. Podle státního zástupce však skutek jako událost v objektivním světě nelze zaměňovat s jeho slovním popisem a nedokonalost popisu skutku sama o sobě nezakládá vadu rozhodnutí ve smyslu §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
10. Následně se státní zástupce v teoretické rovině věnoval přečinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a především vymezení pojmu úřední osoba ve smyslu §127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, definici pojmů „plnění úkolů státu nebo společnosti“ i „pravomoci úřední osoby“, zabýval se též způsobem výplaty dávek v hmotné nouzi. V tomto světle pak státní zástupce konstatoval, že činnost poškozené, která rozhodovala o způsobu výplaty dávek v hmotné nouzi obviněnému, obsahovala prvek rozhodování a moci. Na tom nic nemění skutečnost, že o způsobu výplaty dávek nebylo vydáváno formální správní rozhodnutí. Jako poněkud nejasný hodnotil státní zástupce poukaz dovolatele na skutečnost, že pro výplatu dávek musel splnit určité podmínky; právě tato okolnost svědčí o existenci prvku rozhodování a moci na straně státního orgánu, resp. poškozené jako jeho úřednice. Námitky týkající se nesprávné aplikace §127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku nepokládal tedy za důvodné. Poškozená se v době incidentu nepochybně nacházela v postavení úřední osoby a k fyzickému útoku obviněného došlo v souvislosti s její pravomocí určovat způsob výplaty dávek v hmotné nouzi.
11. K námitce dovolatele, že nejednal v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby, státní zástupce připustil, že z učiněných skutkových zjištění nevyplývá, v jakém konkrétním směru obviněný zamýšlel působit na výkon pravomoci poškozenou, tj. jakého způsobu vyřízení záležitosti výplaty svých dávek v hmotné nouzi po ní chtěl dosáhnout. Skutkové okolnosti vymezené v soudních rozhodnutích, a to i v kontextu výpovědi samotného dovolatele, umožňují i takovou interpretaci, že šlo o jakousi pomstu za to, že mu poškozená po dobu několika předchozích měsíců nezajistila výplatu dávek v hmotné nouzi, což bylo podle jeho představ její povinností, a nevyplatila mu dávky ani při jednání dne 21. 9. 2020. Takovéto jednání by odpovídalo znakům přečinu násilí proti úřední osobě ve formě uvedené v §325 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, tj. užití násilí pro výkon pravomoci úřední osoby. Dodal, že tato problematika však nemá pro postavení obviněného praktický význam, když z hlediska závažnosti činu a hrozícího trestu nečiní zákon žádný rozdíl mezi trestnými činy násilí proti úřední osobě spáchanými ve formě podle §325 odst. 1 písm. a) nebo ve formě podle §325 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
12. Odkaz dovolatele na jeho údajnou duševní poruchu považoval státní zástupce za irelevantní, když podle závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, byl obviněný v době spáchání činu schopen rozpoznat nebezpečnost svého jednání a jeho schopnost ovládací byla snížena pouze v nepodstatné míře.
13. Ze shora uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl.
III. Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal, že dovolání nebylo možné odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., načež podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo podáno dovolání, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. Dospěl však k závěru, že dovolání není důvodné.
IV. Důvodnost dovolání
15. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. h) a m) tr. ř.
16. S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 pod písmeny a) až l ) tr. ř. Tento dovolací důvod tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174–3175): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř.
17. Dovolatel výslovně zvolil posledně uvedenou variantu, když citovaný dovolací důvod uplatnil (i ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně) ve spojení s dalším dovolacím důvodem, který je zakotven v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Na jeho základě lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
18. Obviněný vyjádřil ve svém mimořádném opravném prostředku nesouhlas s právním posouzením skutku jako přečinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Argumentoval především tím, že na poškozenou nebylo možno nahlížet jako na úřední osobu ve smyslu §127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, neboť v okamžiku činu nevykonávala pravomoc úřední osoby spočívající v autoritativním rozhodování o právech a povinnostech jiných osob, nýbrž zajišťovala pouhou správu dávky pomoci v hmotné nouzi, kterou za výkon pravomoci úřední osoby považovat nelze. Takto formulované námitky bez dalšího zapadají do zákonného rámce dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [uplatněného i ve vztahu k rozhodnutí soudu prvého stupně prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.]. Nejvyšší soud proto obě napadená rozhodnutí v rozsahu vymezeném podaným dovoláním přezkoumal, s výše uvedeným právním názorem obviněného se však neztotožnil a naopak se přiklonil k postoji, který k věci zaujaly soudy nižších stupňů.
19. Není od věci v obecné rovině připomenout, že přečinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí, kdo užije násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby. Užije-li násilí pro výkon pravomoci úřední osoby, spáchá přečin násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Objektem tohoto přečinu je zájem na ochraně nerušeného výkonu pravomoci úřední osoby při plnění úkolů státu nebo společnosti. Předmětem ochrany je jednotlivec, nositel pravomoci úřední osoby. P o subjektivní stránce se u přečinu násilí proti úřední osobě vyžaduje úmysl, neboť pachatel jedná s cílem působit na výkon pravomoci úřední osoby tak, aby napadená úřední osoba buď svou pravomoc vůbec nevykonala, nebo ji vykonala jinak, než ji zamýšlela vykonat předtím, než došlo k použití násilí, anebo jedná úmyslně pro výkon pravomoci úřední osoby. Násilím se v obecné rovině rozumí použití fyzické síly k působení na vůli člověka s cílem překonat kladený odpor nebo očekávaný odpor anebo mu zamezit. Násilí může směřovat proti člověku, a to jak proti člověku, jehož odpor má být překonán, nebo jehož odporu chce pachatel zamezit. K naplnění znaku násilí se nevyžaduje, aby pachatel způsobil újmu na zdraví. Z časového hlediska musí užití násilí při jednání, které je uvedeno pod písmenem a) odst. 1, buď předcházet výkonu pravomoci, nebo k němu musí dojít při výkonu pravomoci. K jednání uvedenému pod písmenem b) odst. 1 může dojít při výkonu pravomoci nebo po výkonu pravomoci úřední osoby (srov. ŠÁMAL P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář . 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3128).
20. Z hlediska napadeného rozhodnutí, obsahu dovolání a uplatněného důvodu dovolání je významná otázka, zda bylo na poškozenou v době útoku dovolatele na její osobu možno nahlížet jako na úřední osobu. K tomu lze předeslat, že úřední osobou je mimo jiné podle §127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku také člen zastupitelstva nebo odpovědný úředník územní samosprávy, orgánu státní správy nebo jiného orgánu veřejné moci, pokud plní úkoly státu nebo společnosti a používá při tom svěřené pravomoci pro plnění těchto úkolů. Podle §127 odst. 2 tr. zákoníku se k trestní odpovědnosti a ochraně úřední osoby podle jednotlivých ustanovení trestního zákona vyžaduje, aby trestný čin byl spáchán v souvislosti s její pravomocí a odpovědností. V daném směru již soudy nižších instancí správně připomněly (bod 7. rozsudku soudu prvního stupně, body 13.–17. usnesení odvolacího soudu), že odpovědným úředníkem orgánu státní správy je ten úředník, který působí v rámci příslušného orgánu veřejné moci a vykonává svěřenou odvozenou pravomoc, a to ať už do určité míry samostatně nebo v návaznosti na výkon pravomoci příslušného funkcionáře orgánu veřejné moci, kterému je podřízen. Pravomoc spočívá v oprávnění orgánu vykonávat veřejnou moc, přičemž veřejnou mocí se rozumí taková moc, která autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech jiných osob (subjektů), ať již přímo nebo zprostředkovaně. Subjekt, o jehož právech nebo povinnostech je rozhodováno, není v rovnoprávném postavení s rozhodujícím orgánem a obsah rozhodnutí tohoto orgánu nezávisí na vůli takového subjektu. Výkonem pravomoci se rozumí zejména oprávnění rozhodovat o právech a povinnostech jiných subjektů a vykonávat tato rozhodnutí. I když za výkon pravomoci nelze považovat jen rozhodování o právech a povinnostech fyzických i právnických osob, je v pojmu pravomoci vždy obsažen jak prvek moci, tak prvek rozhodování. Úřední osobou je však nejen osoba, která přímo vydává nebo učiní konkrétní rozhodnutí, ale i úřední osoba, která věcně připravuje takové rozhodnutí za podmínky, že bez této přípravy by předmětné rozhodnutí nemohlo být učiněno, anebo která takové rozhodnutí vykonává, tedy zabezpečuje výkon rozhodnutí (srov. ŠÁMAL P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář . 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1350–1368). Odvolací soud také správně poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. III. ÚS 371/99, v němž je mimo jiné konstatováno, že proces rozhodování zahrnuje fázi přípravnou, fázi vlastního přijetí rozhodnutí (jeho učinění) a konečně fázi výkonu tohoto rozhodnutí, a je-li s pojmem pravomoc nepochybně spojena fáze druhá a třetí, tj. vlastní rozhodnutí a exekuce, potom i věcná příprava takového rozhodnutí, bez níž by nemohlo být učiněno, pod pojem pravomoci nutně spadá také; je-li projevem pravomoci i výkon přijatých rozhodnutí, logicky tím spíše jím musí být i podmínka, bez které by předmětného rozhodnutí ani jeho výkonu nebylo. Co do požadavku „plnění úkolů státu nebo společnosti“ musí jít o takové činnosti, jež mají širší společenský význam a dosah. V této souvislosti lze poznamenat, že činnosti spojené s vyřizováním agendy dávek v hmotné nouzi dozajista takový význam a dosah mají.
21. V daných souvislostech je podstatné, že poškozená je zaměstnankyní Úřadu práce České republiky, který je na základě §1 odst. 1, 3 zákona č. 73/2011 Sb., o Úřadu práce České republiky a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, správním úřadem s celostátní působností, který je podřízen Ministerstvu práce a sociálních věcí. Označený úřad podle §4 odst. 1 písm. f) tohoto zákona plní své úkoly mimo jiné i v oblasti pomoci v hmotné nouzi, a to v rozsahu a za podmínek stanovených zákonem o pomoci v hmotné nouzi, tedy v intencích zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů [srov. §6 písm. a) tohoto posledně zmíněného zákona]. Poškozená v době činu s obviněným jednala z pozice své funkce odborného referenta dávek v hmotné nouzi, tedy jedné z oblastí, ve které jsou Úřad práce, potažmo jeho zaměstnanci, na základě shora zmíněných zákonů oprávněni vykonávat veřejnou moc. Komplexní zajišťování agend hmotné nouze bylo navíc náplní práce poškozené definované v rozhodnutí o jejím přijetí do služebního poměru a zařazení na služební místo ze dne 11. 5. 2017 (č. l. 127–130). Obsah jednání s dovolatelem se rovněž týkal této oblasti, konkrétně způsobu výplaty příslušných dávek. Již jen z posledně uvedených informací se zcela zřetelně nabízí závěr, že poškozená vůči obviněnému v kritický okamžik vystupovala jako úřední osoba, tedy odpovědný úředník státní správy, jak je vyjádřeno v §127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku.
22. V podaném dovolání však bylo namítáno, že během předmětného jednání poškozená autoritativně nerozhodovala o právech a povinnostech dovolatele, a proto na ni nelze nahlížet jako na úřední osobu ve smyslu opakovaně zmiňovaného zákonného ustanovení, neboť pouhou „správu“ dávky nelze chápat jako výkon pravomoci úřední osoby. S tímto právním názorem se Nejvyšší soud nemohl ztotožnit, poněvadž (jak již bylo nastíněno výše) do výkonu pravomoci úřední osoby nespadá pouze vlastní rozhodování o právech a povinnostech jiných subjektů, ale také fáze, která tomuto právnímu aktu předchází (tj. příprava směřující k přijetí rozhodnutí) a také následuje (tj. výkon přijatého rozhodnutí). Do výkonu rozhodnutí, jímž jsou určité osobě přiznány dávky v hmotné nouzi, nepochybně (a zcela prvořadě) spadá vlastní vyplácení těchto dávek, a to včetně způsobu, jakým tak bude učiněno. V této souvislosti státní zástupce výstižně připomněl, že způsob výplaty dávek v hmotné nouzi nezáleží výlučně na přání jejich příjemce. Případně poukázal na §43 odst. 4 zákona č. 111/2006 Sb., o hmotné nouzi, jenž zakotvuje způsoby vyplácení dávek, a zejména §43 odst. 5 tohoto zákona, podle kterého způsob výplaty určuje plátce dávky tak, že bere v úvahu schopnosti a možnosti osoby v hmotné nouzi s dávkou v hmotné nouzi hospodařit a využít dávku k účelu, ke kterému je určena. Z uvedeného vyplývá, že konkrétní způsob výplaty určuje plátce dávky, tedy Úřad práce, a to prostřednictvím jeho odpovědných pracovníků, v našem případě poškozené. Lze proto uzavřít, že poškozená s obviněným jednala jako úřední osoba, jejímž úkolem bylo zabezpečit výkon rozhodnutí. Byla to přitom ona, kdo mohl s konečnou platností rozhodnout o způsobu výplaty dávek v hmotné nouzi (byť po domluvě s dovolatelem), proto její působení obsahovalo jak prvek moci, tak prvek rozhodování, vyžadovaný právní naukou i judikaturou (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 16/1967-II., přiměřeně stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. 304/2014, uveřejněné pod č. 51/2015 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 3 Tdo 1598/2016 aj.). Pokud ji za této situace dovolatel fyzicky napadl, platí, že užil násilí proti úřední osobě ve smyslu §127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, čímž se zároveň dopustil přečinu násilí proti úřední osobě upraveného v §325 tr. zákoníku.
23. Obviněný také v poněkud nejasných souvislostech zmínil, že „neměl v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby“. Ze smyslu a řazení jeho námitky se dá usoudit, že jí zamýšlel spíše polemizovat se závěrem, že jednání, jehož se dopustil, svojí povahou dosáhlo závažnosti trestného činu. Podle státního zástupce lze smysl námitky chápat případně i jako zpochybnění soudy aplikované alternativy přečinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 tr. zákoníku uvedené pod písmenem a). Nejvyšší soud již uvedl, že přečin násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 tr. zákoníku postihuje dvě varianty trestněprávně relevantního jednání, a to jednak užití násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby, nebo pro výkon pravomoci úřední osoby. Obě varianty označeného přečinu jsou sankcionovány shodně – trestem odnětí svobody až na čtyři léta. Soudy se přiklonily k posouzení skutku podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, tedy že obviněný chtěl úderem do hlavy poškozené působit na výkon její pravomoci, přičemž zjevně takto jednal proto, aby ji donutil učinit rozhodnutí o způsobu výplaty dávek tak, jak si představoval on sám, resp. aby ji donutil vyplatit dosud neuhrazené dávky přímo na místě v hotovosti (bod 7. rozsudku soudu prvního stupně, bod 18. usnesení odvolacího soudu). Třebaže lze připustit, že skutková věta v rozsudku soudu prvního stupně mohla být v tomto ohledu formulována přiléhavěji, takový náhled odpovídá konkrétním okolnostem posuzovaného případu, především výpovědi svědkyně V. K. (č. l. 135). I kdyby bylo možno na jednání obviněného podle jeho výpovědi nahlížet spíše jako na akt pomsty nebo vybytí nahromaděné frustrace, v důsledku čehož by se nabízela právní kvalifikace skutku podle §325 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, postihující užití násilí vůči úřední osobě pro výkon její pravomoci, nutno současně dodat, že v konkrétním případě odlišení alternativ jednání uvedených pod písmenem a) a písmenem b) §325 odst. 1 tr. zákoníku není zcela jednoznačně a spolehlivě seznatelné. Dovolací soud má za to, že odůvodnění právního posouzení jednání obviněného jako přečinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku soudy je logické a obstojí.
24. Především je však potřebné zdůraznit, že ve věci bylo bez jakýchkoliv pochybností prokázáno, že dovolatel na poškozenou zaútočil v souvislosti s jejím výkonem pravomoci jakožto úřední osoby, čímž jednoznačně naplnil skutkovou podstatu §325 odst. 1 tr. zákoníku. Úvahy nad tím, jaké konkrétní alternativě přečinu násilí proti úřední osobě odpovídá zjištěný skutek, by již byly zcela marginální a na postavení dovolatele (především na závěru o jeho vině posuzovaným jednáním, jakož i trestu) by nemohly ničeho změnit. Obě citované alternativy jsou totiž z hlediska trestního práva stejně závažné, čemuž odpovídá i stejná trestní sazba.
25. Nejvyšší soud se neztotožnil ani se stručnou poznámkou dovolatele, že skutek měl být projednán pouze jako přestupek, což by značilo požadavek na aplikaci zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. K tomu je vhodné předeslat, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován uplatněním zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost činu není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který není trestným činem pro nedostatek škodlivosti pro společnost, se zásadně uplatní v případech, ve kterých posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (k tomu v podrobnostech stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
26. Kritérium společenské škodlivosti je doplněno principem „ ultima ratio “, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, ze dne 8. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 564/2000, aj.). Při úvaze, zda s přihlédnutím k zjištěné společenské škodlivosti nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, soud zvažuje zejména navazující právní úpravu odpovědnosti za protiprávní čin v oblasti práva správního, občanského, obchodního apod., vědom si, že ochrana právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky těchto jiných právních odvětví, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost.
27. Je sice možné připustit, že společenská škodlivost projednávaného skutku není v porovnání s jinými trestnými činy naplňujícími stejnou skutkovou podstatu příliš vysoká, na druhou stranu však není ani natolik nízká, aby odůvodnila postup podle §222 odst. 2 tr. ř. V obecné rovině si je potřeba uvědomit, že chráněným zájmem je v daném případě ochrana nerušeného výkonu pravomoci úřední osoby při plnění úkolů státu nebo společnosti, přičemž i takovéto nepříliš citelné jednání je nepochybně způsobilé tento výkon pravomoci úřední osoby do určité míry (negativně) ovlivnit. Je přitom známo, že úřední osoby, které jsou při své činnosti vázány příslušnými zákony, musí občas učinit rozhodnutí nebo jiný úkon či krok, který není v souladu s přáním a požadavky subjektu, o jehož práva a povinnosti se jedná. Právě to by mohlo ve vyhrocených případech vést až k aktu agrese proti úřední osobě, která však pouze plní své zákonem určené povinnosti. Již jen z tohoto důvodu by násilí vůči takovým osobám nemělo být zásadně tolerováno, a to ani v jeho mírné formě. To ostatně vyplývá i z pojetí skutkové podstaty přečinu podle §325 odst. 1 písm. a) i b) tr. zákoníku, která nevyžaduje způsobení jakékoliv újmy na zdraví. Proto i méně důrazný útok tohoto druhu již může být posouzen jako trestný čin, a to s přihlédnutím ke všem rozhodným okolnostem toho kterého případu.
28. V konkrétní trestní věci je třeba uvést především skutečnost, že k nevyplacení dávek v hmotné nouzi nedošlo vinou poškozené, která naopak chtěla věc řešit, ale spíše přispěním samotného obviněného, kterému byla zrušena adresa pro doručování dávek u Charity XY a který následně nedokázal poskytnout potřebnou součinnost při jednání o dalším postupu. Dovolatel tedy k útoku na poškozenou neměl žádný reálný důvod. Především ale nelze pominout fakt, že obviněný se podobných jednání ve vztahu k úředním osobám, popřípadě zaměstnancům různých úřadů (např. ostraze) dopouští opakovaně, přičemž přestupková řízení před příslušným správním orgánem ani jedno trestní řízení pro přečin výtržnictví zakončené zprošťujícím rozsudkem nevedly k jeho nápravě. Ze všech těchto důvodů tedy nezbývá než přistoupit k aplikaci trestní represe vůči jeho osobě. Trestní odpovědnost a též míru společenské škodlivosti činu pak nemůže vyloučit ani poukaz na jeho duševní poruchu, neboť znaleckým zkoumáním z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, znalcem MUDr. Jiřím Kovářem bylo zjištěno, že v době spáchání činu byl obviněný schopen rozpoznat nebezpečnost svého jednání a schopnost toto jednání ovládat byla pro schizotypní poruchu osobnosti snížena, ale pouze v nepodstatné míře.
29. Nejvyšší soud uzavírá, že námitky dovolatele nejsou důvodné. Proto podané dovolání zamítl podle §265j tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., poněvadž s projednáním v neveřejném zasedání souhlasili nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství i obviněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 4. 2022
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu