ECLI:CZ:NS:2022:8.TDO.362.2022.1
sp. zn. 8 Tdo 362/2022-449
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 6. 2022 o dovolání obviněného V. L. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2021, sp. zn. 8 To 210/2021, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 50/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. L. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 6. 2021, č. j. 3 T 50/2019-317, byl obviněný V. L. (dále též jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným přečinem nepřímého úplatkářství podle §333 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za to byl podle §333 odst. 1, §67 odst. 1, 3 a §68 tr. zákoníku odsouzen k samostatnému peněžitému trestu stanovenému ve výměře 100 denních sazeb ve výši 750 Kč, tj. v celkové výměře 75 000 Kč.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2021, sp. zn. 8 To 210/2021, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný dopustil shora označeného přečinu tím, že
společně s již pravomocně odsouzenými J. B. a Ľ. H. činili následující kroky, konkrétně
odsouzený J. B. společně s J. H. starším a J. H. mladším dne 18. 4. 2013 v čase 10:30 hodin v kanceláři v XY, ulice XY, v užívání obchodní společnosti L. R., IČ: XY, toho času sídlem v XY, požadovali po statutárním orgánu a členu představenstva obchodní společnosti L. R., svědkovi V. K., v souvislosti s investičním záměrem projektu V.– výstavba domů pro seniory, v úmyslu získat pro sebe neoprávněnou výhodu spočívající v přímém majetkovém obohacení, úplatek ve výši nejprve 1 000 000 Kč, kdy postupným zvyšováním, zejména ze strany odsouzeného J. B., byla tato částka navýšena až na 20 000 000 Kč, za to, že svým vlivem a prostřednictvím dalších osob, zejména V. L., budou působit na výkon pravomoci některých v dané věci konajících a rozhodujících úředních osob M. o. Č. R., aby tyto zařídily, že směnná smlouva uzavřená mezi Nadačním fondem V. a obchodní společností L. R., na základě dodatku č. 2 rámcové smlouvy o bezúplatném převodu vlastnictví mezi M. o. Č. r. a Nadačním fondem V., jenž se dotýká objektu P. situovaného na adrese XY, který byl v roce 2006 bezúplatně převeden M. o. Č. r. na Nadační fond V., mohla být zcela naplněna a obchodní společnost L. R., mohla v co nejkratší době realizovat svůj projekt V., kdy v průběhu řady osobních schůzek do tohoto jednání osobně vstoupil i V. L., jako osoba mající příslušné kontakty na M. o. Č. r., který v rámci svého působení zejména dne 10. 7. 2013 ve své kanceláři navrhl odsouzenému J. B. a svědkovi V. K., že věc může být vyřešena trojstrannou dohodou o narovnání mezi M. o. Č. r., obchodní společností L. R., a Nadačním fondem V. s tím, že M. o. Č. r. přesvědčí finančními náklady v milionech, přičemž se bude muset jít až k prvnímu náměstkovi, z čehož je zřejmé, že V. L. byl seznámen s podstatou plánovaného korupčního jednání mezi dotyčnými a v rámci něho sám navrhoval konkrétní řešení, v návaznosti na což připravil a zajistil schůzku s náměstkem m. o. L. T., která proběhla dne 4. 9. 2013 v hotelu S. mezi V. L., svědky V. K. a J. H. a odsouzenými Ľ. H. a J. B.,
a v časové a věcné souvislosti na to dne 22. 9. 2013 při schůzce v restauraci W. F. M., XY, poté, co mu svědek V. K. sdělil, že splnil část dohody a poslal na účet 20 000 000 Kč, tomuto sdělil, že ví, že peníze poslal, že se tyto peníze snaží odsouzená Ľ. H. vyprat přes kyperskou společnost, že je další schůzka s náměstkem předjednána, že je nutné přinést konkrétní výzvy a nějaký zlaťák, přičemž orientační částka do toho začátku je někde okolo 3, ale můžou to být 2, a že nikdy prostě nejde nakrmit tou kapustičkou všechny slimáčky,
a v dané věci byl účasten i dalších telefonních hovorů a schůzek, kdy konkrétně dne 8. 7. 2013 odsouzený J. B. domlouval schůzku v XY ulici s V. L., kde se měli sejít i se svědkem V. K., dne 19. 7. 2013 odsouzený J. B. hovořil s odsouzenou Ľ. H., že se sejdou s V. L. a proberou i jiné varianty ve věci svědka V. K., dne 20. 8. 2013 svědek J. H. žádal po V. L. jméno svědka V. K. a organizace, kterou zastupuje na plnou moc, dne 21. 8. 2013 svědek J. H. říkal V. L., že ještě chvilku musí vydržet, že zařídí, aby se všichni potkali, aby si zasloužili, dne 3. 9. 2013 informoval svědek J. H. V. L., že schůzka s náměstkem bude zítra v 11 hodin v hotelu S. na XY, a dne 17. 9. 2013 V. L. hovořil se svědkem J. H., který se ptal, do kdy to bude trvat, V. L. říkal, že další týden, protože je tam nějaká zahraniční operace, nicméně není v tom žádný zádrhel, viděl to podepsané,
z kterýchžto skutečností je zřejmé, že jednání V. L. bylo nedílnou součástí jednání odsouzeného J. B., když měl působit jako zprostředkovatel kontaktu mezi ním, svědkem V. K. a odpovědnými úředníky M. o. Č. r., přičemž věděl, že jeho ingerence spočívající ve sjednávání kontaktů odpovědných úředníků na M. o. Č. r. je činěna v přímé souvislosti s protiprávním působením odsouzených J. B. a Ľ. H. na tyto úřední osoby s cílem působit na jejich úřední postup v otázce dispozice s inkriminovanými nemovitostmi a závazků z toho plynoucích, kdy již jen z povahy tohoto jednání, které probíhalo pokoutným, nestandardním a neoficiálním způsobem, předmětu schůzek a finanční částky, na které se dotyční domlouvali, muselo být V. L. zcela zřejmé, že se nemohlo jednat o běžnou poradenskou činnost a odměnu za legální službu,
a odsouzená Ľ. H., advokátka, AK se sídlem v XY, která byla o celé věci detailně informována a po těchto proběhnuvších jednáních navrhla dne 14. 8. 2013 svoji pomoc tím, že připraví a sepíše smlouvu o advokátní úschově, která měla zastřít fakt, že peníze složené do advokátní úschovy měly sloužit ke spáchání trestné činnosti, kdy smlouva o advokátní úschově mezi obchodní společností L. R. a obchodní společností W. E. A., zastoupenou odsouzeným J. B., jako klienty, a odsouzenou Ľ. H., jako schovatelem, byla podepsána dne 13. 9. 2013 a finanční prostředky ve výši 20 000 000 Kč byly na účet advokátní úschovy odsouzené Ľ. H. připsány dne 17. 9. 2013, přičemž však nedošlo k předání úplatku některému z odpovědných úředníků M. o. Č. a místo toho se odsouzený J. B. a odsouzená Ľ. H. pokusili část finančních prostředků z advokátní úschovy užít jiným než smlouvou o advokátní úschově určeným způsobem.
4. Pro úplnost je vhodné uvést, že soudy nižších stupňů nerozhodovaly ve věci obviněného V. L. poprvé. Původně bylo trestní řízení vedeno nejen proti dovolateli, ale též proti spoluobviněným J. B. a Ĺ. H., přičemž daná věc byla u Obvodního soudu pro Prahu 1 vedena pod sp. zn. 3 T 93/2014. Prvním rozsudkem tohoto soudu ze dne 21. 8. 2017, sp. zn. 3 T 93/2014, byl obviněný V. L. uznán vinným přečinem nepřímého úplatkářství podle §333 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, za což byl podle §333 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Soud zároveň rozhodl o vině a trestu u obviněných J. B. a Ľ. H. Následně věc projednával Městský soud v Praze, jehož rozsudkem ze dne 1. 3. 2018, sp. zn. 8 To 32/2018, byl z podnětu odvolání státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, podaného v neprospěch obviněných J. B. a V. L., podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. zrušen výrok o trestu týkající se obou obviněných. Na základě §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. byl obviněný V. L. nově odsouzen podle §333 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců, a dále podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 100 denních sazeb, přičemž denní sazba byla určena částkou 2 000 Kč, podle §69 odst. 1 tr. zákoníku, pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené době vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců. Předmětným rozsudkem odvolacího soudu byl nově uložen trest také obviněnému J. B. Nakonec byla výrokem podle §256 tr. ř. zamítnuta odvolání obviněných J. B. a V. L. jako nedůvodná. O dovoláních obou jmenovaných obviněných posléze rozhodoval Nejvyšší soud. Usnesením ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 8 Tdo 1551/2018, bylo dovolání obviněného J. B. podle §265i odst. 1 písm. c) tr. ř. odmítnuto, zatímco z podnětu dovolání obviněného V. L. byla napadená rozhodnutí ve vztahu k jeho osobě podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušena a věc byla podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázána Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k novému projednání a rozhodnutí.
5. V další fázi řízení byla usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 5. 2019, č. j. 3 T 93/2014-2027, podle §23 odst. 1 tr. ř. věc obviněného V. L. vyloučena ze společného řízení a nadále vedena pod novou sp. zn. 3 T 50/2019. Druhým rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 6. 6. 2019, č. j. 3 T 50/2019-61, byl obviněný podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl stíhán. Z podnětu odvolání státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 (dále v této pasáži jen „státní zástupce“) byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2020, č. j. 8 To 22/2020-111, podle §258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. napadený rozsudek zrušen a věc podle §259 odst. 1 tr. ř. vrácena soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Třetím rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 5. 2020, č. j. 3 T 50/2019-132, byl obviněný opět podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl stíhán. Z podnětu dalšího odvolání státního zástupce však byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2020, č. j. 8 To 268/2020-167, podle §258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. napadený rozsudek zrušen a věc byla podle §259 odst. 1 tr. ř. vrácena soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Jeho v pořadí čtvrtým rozsudkem ze dne 3. 12. 2020, č. j. 3 T 50/2019-191, byl obviněný opět zproštěn obžaloby, tentokrát podle §226 písm. b) tr. ř., neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. K odvolání státního zástupce byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2021, č. j. 8 To 16/2021-220, podle §258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. napadený rozsudek zrušen a věc byla podle §259 odst. 1 tr. ř. vrácena prvoinstančnímu soudu k novému rozhodnutí. Podle §262 tr. ř. bylo odvolacím soudem zároveň nařízeno, aby předmětná věc obviněného V. L. byla projednána a rozhodnuta jiným samosoudcem. Následovalo vyhlášení již shora citovaného – pátého rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 6. 2021, č. j. 3 T 50/2019-317, odvolání proti němuž bylo nyní dovoláním napadeným usnesením Městského soudu v Praze jako nedůvodné zamítnuto.
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2021, sp. zn. 8 To 210/2021, podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání, ve kterém odkázal na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) a l ) tr. ř. Přestože obviněný datoval svůj mimořádný opravný prostředek dnem 4. 3. 2022, je zřejmé, že právě uvedené dovolací důvody uplatnil v jejich znění účinném do 31. 12. 2021, přičemž konkrétní obsah jím vznesených námitek vesměs odpovídá nově formulovaným dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g), i) a m) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022.
7. Dovolatel nejprve rekapituloval dosavadní průběh trestního řízení, následně vytkl porušení svého práva na spravedlivý proces ze strany orgánů činných v trestním řízení a také namítl, že se soudy nižších stupňů neřídily závazným názorem dovolacího soudu obsaženým v usnesení ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 8 Tdo 1551/2018. V řízení došlo k porušení §2 odst. 5 tr. ř., neboť nebyly se stejnou pečlivostí jako skutečnosti svědčící v neprospěch dovolatele objasňovány i skutečnosti vyznívající v jeho prospěch. Též bylo porušeno ustanovení §2 odst. 13 tr. ř., jelikož soudu ani obviněným nebylo umožněno řádně se seznámit se všemi důkazy získanými Policií České republiky (dále jen „PČR“, popř. „policie“). V tomto ohledu dovolatel namítl manipulaci s odposlechy a obrazovými záznamy, k jejichž likvidaci mělo dojít bez splnění podmínek uvedených v §88 odst. 7 tr. ř. O tomto nebyl učiněn žádný řádný záznam. Ačkoliv je jejich existence ve spise zaevidovaná, soud uzavřel, že neexistují a jejich provedení zamítl, přesto však odposlechy selektované ze strany PČR nadále používal k důkazu. Konkrétně se jedná o videozáznam jednání konaného dne 4. 9. 2013 v Hotelu S. s náměstkem m. o. L. T., kdy podle protokolu o záznamech pořízených při sledování osob a věcí ze dne 13. 12. 2013, č. j. 244-103/2013-UZS/V2, měl být pořízen obrazový záznam v délce 47 min a 50 s, který odpovídá i zvukovému záznamu v totožné délce, avšak ve spise je založen jen přepis zvukového záznamu, přičemž k dotazu soudu PČR přípisem ze dne 29. 3. 2017 sdělila, že žádný takový záznam neexistuje (č. l. 1678). Právě tento záznam považuje dovolatel za klíčový, neboť o něj opírá své tvrzení, že jednání se nijak neúčastnil a pouze na žádost obviněného J. B. zajistil schůzku se zástupcem m. o.
8. Obviněný upozornil, že ze strany PČR nebyly vydány další důkazy, a to zejména odposlechy telefonu č. 775714707 užívaného hlavním svědkem V. K. Na jejich základě chtěl prokázat pozici PČR v dané věci a její podíl na konkrétním řešení, které bylo požadováno. Jde proto o zcela zásadní důkaz, poněvadž právě jednání uvedeného svědka bylo hlavním motivem celé věci a právě on byl zadavatelem veškerých požadavků. Závěr, zda jsou tyto důkazy podstatné pro věc či nikoliv, nelze učinit bez toho, aby se s nimi dovolatel také seznámil. Na to má právo, které není omezeno jen na důkazy vybrané PČR, státním zastupitelstvím nebo soudem. Rovněž se ve spise nacházejí jen selektované přepisy záznamů odposlechů, kdy ještě před seznámením se se spisem byly dne 7. 10. 2013 veškeré odposlechy zničeny. Touto opakovaně vznášenou argumentací se soud nijak nezabýval, ač se jedná o zásadní pochybení.
9. Obviněný rovněž namítl, že odposlechy nebyly v rámci opakovaného hlavního líčení vedeného v jeho věci po změně soudce řádně provedeny a že s ohledem na toto pochybení nemohly být ani užity. V rámci opakovaného hlavního líčení bylo jen odkázáno na to, že se čtou záznamy z předchozích hlavních líčení. Dovolatel vyjádřil názor, že takto nelze provést k důkazu listiny, které byly již u příležitosti předchozího hlavního líčení jen čteny k důkazu odkazem, neboť by se jednalo o řetězení odkazů, z čehož pak není zřejmé, jaké konkrétní důkazy a jakým způsobem byly provedeny. Tento postup je navíc v rozporu se zásadou ústnosti a bezprostřednosti soudního řízení ve smyslu §2 odst. 11 tr. ř. Je povinností soudu všechny důkazy řádně přečíst, případně se souhlasem obviněného je možno tyto pouze konstatovat, musí však být zřejmé, jaké důkazy (zejména listiny) jsou takto provedeny. V opačném případě jsou krácena práva obviněného. Obvinění mnohdy ani nemají bezprostředně k dispozici příslušné protokoly z jednotlivých hlavních líčení, aby mohli zjistit, jaké důkazy byly takto provedeny. Z tohoto důvodu bylo porušeno také ustanovení §2 odst. 12 tr. ř.
10. Dovolatel pro dokreslení věci uvedl, že i v případě přepisů byly ze strany soudu použity jen selektivní vytržené části, jak tyto předložilo státní zastupitelství ve svých vyjádřeních. Soud tedy zjevně nečetl ani přepisy, jak jsou založeny ve spise. Např. z přepisu jednání ze dne 10. 7. 2013 je zřejmé, že obviněný hovořil o jiné možnosti řešení věci, přičemž s odkazy a dotazy na m. o. přišel až hlavní svědek V. K., jehož slova jsou v podaném dovolání citována. Prvá narážka tímto směrem byla tudíž učiněna právě z úst svědka, který se k m. stále a opakovaně vracel, na což teprve následně reagoval dovolatel. V této souvislosti dovolací soud ve svém rozhodnutí konstatoval, že na svědka je třeba hledět jako na „policejního provokatéra“, avšak soudy se tímto pokynem neřídily.
11. Za nesprávný považoval dovolatel také názor odvolacího soudu, že je zcela nedůležité odůvodnění rozhodnutí, resp. rozsudku při hlavním líčení, ale důležité je jen jeho písemné odůvodnění, neboť na to má soud víc času. V této souvislosti opět upozornil na zásadu ústnosti soudního řízení ve smyslu §2 odst. 11 tr. ř., neboť písemné vyhotovení je jen promítnutím toho, co proběhlo v hlavním líčení, do písemné podoby, nikoliv podstatou celé věci. Ostatně obviněný podává odvolání proti rozsudku, nikoliv jeho písemnému odůvodnění. S ohledem na tuto skutečnost je odůvodnění rozhodnutí, které je konstatováno v hlavním líčení, stejně závazné jako jeho písemné odůvodnění, které má být již pouze detailním rozpracováním závěrů soudu. Pro srovnání dovolatel poukázal na závěrečnou řeč, která je stejně důležitá, jak je přednesena, tak i v případné písemné podobě. Je-li tedy vyhlašován rozsudek, má být na to soud řádně připraven a rozhodně není nezávazné to, co vyhlásí či sdělí v hlavním líčení. Bylo-li tedy ze strany soudu dovolateli vytýkáno, že něco neprokázal, nemá toto v trestním řízení prostor a dochází k porušení zásady in dubio pro reo . S ohledem na výše uvedená pochybení obviněný nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že v hlavním líčení nedošlo k jakémukoliv procesnímu pochybení, když (kromě již zmiňovaného) proti němu bylo po dobu 7,5 let vedeno řízení bez řádného definování skutku. Ještě vyzdvihl skutečnost, že odposlechy nekorespondují ani s výslechy svědků, přičemž porovnával určitá konkrétní tvrzení svědkyně M. T. s odposlechem ze dne 10. 7. 2013.
12. Dovolatel vyjádřil přesvědčení, že policie právě svým jednáním a pokyny udílenými svědku V. K. vytvořila podmínky se zjevnou snahou ovlivnit právní kvalifikaci trestné činnosti jako nepřímého úplatkářství, stejně tak měla být výše finančních částek stanovena policií a nikoliv obviněnými, a to s ohledem na to, že již v nařízení odposlechů je výslovně uvedeno, že svědek trvá na kontaktu s m. o., a v příkazech k odposlechům pak trestní sazba, která připouští možnost jejich nařízení, ač zde není uvedeno nic, co by daný trestný čin odůvodňovalo. Právě proto má dovolatel právo, aby byly k důkazu předloženy celé a kompletní odposlechy, jak byly policií pořízeny. Je přitom povinností soudu, aby se seznámil s důkazem jako celkem a nikoliv jen jeho výsečemi, přičemž není-li seznámen s celým obsahem, není možno i s ohledem na základní zásady trestního práva učinit závěr, že v žádné neposkytnuté části není nic ve prospěch obviněného, co by odůvodňovalo diametrálně odlišné rozhodnutí v dané věci. Nepřípustným je pak nejen zásah do skutkového děje, jenž tvoří trestný čin, ale také zásah, jehož důsledkem je trestní kvalifikace příslušného jednání. V tomto ohledu je podstatná ingerence do tohoto děje nejen na jeho začátku, jak mylně uvádí odvolací soud, ale také v jeho průběhu. Z hlediska společenské škodlivosti konkrétního činu je rozhodně také důležité, jakého konkrétního obohacení má být jednáním dosaženo, a nelze proto přistoupit na tvrzení soudu, že je jedno, jaké měl dovolatel povědomí o výši plnění, tedy že není rozdíl mezi dvěma až třemi miliony Kč na straně jedné a 20 miliony Kč na straně druhé. Podle obou soudů se měl obviněný účastnit jednání v Hotelu S., ač z výpovědi svědků vyplynulo, že tomu tak nebylo, a důkaz, kterým chce obhajoba toto tvrzní prokázat, označily soudy za nedůležitý, který by na jejich závěrech nic nezměnil, přestože se s jeho obsahem zjevně neseznámily.
13. Soudy obou stupňů se nijak nevypořádaly se skutečností, že dovolatel spatřuje zásah do práva na spravedlivý proces v likvidaci primárních odposlechů pořízených z jeho i dalších telefonních čísel, k němuž došlo již dne 7. 10. 2013, ačkoliv k seznámení obviněných se spisem došlo až dne 7. 3. 2014 a znovu pak 20. 5. 2014. Pokud soudy konstatovaly, že tato skutečnost neměla na jejich závěry žádný vliv, nejednalo se o nestranné posouzení věci, ale o snahu dovolatele odsoudit za každou cenu. Soudy se rovněž nezabývaly námitkou obviněného, že mu bylo znemožněno žádat vydání originálů od operativně pátracích složek, pokud měl za to, že jsou neúplné či nějakým způsobem selektované. Tímto byl porušen nejen §2 odst. 5 tr. ř., ale také §2 odst. 13 tr. ř., jelikož dovolateli bylo zamezeno v možnosti uplatnění jeho práv v rámci celého řízení, také tím byl znemožněn komplexní přezkum důkazů ze strany soudu. Přitom právo na řádný chod spravedlnosti nemůže být obětováno tomu, co je výhodné pro prokázání domněnek PČR. Tuto námitku vznesenou již v předchozím dovolání pak soudy nadále ve svých rozhodnutích zcela opomíjejí. V této souvislosti dovolatel citoval právní názor Nejvyššího soudu z jeho usnesení sp. zn. 4 Tdo 628/2017 týkající se tzv. opomenutých důkazů. Soudy v této trestní věci zamítly návrhy na doplnění dokazování obrazovým záznamem z jednání ze dne 4. 9. 2013 z důvodu, že tento již neexistuje, ač o jeho likvidaci nebyl učiněn žádný záznam a pro takový postup nebyly ani splněny zákonné podmínky. Soudy se taktéž nevypořádaly s výhradou přípustnosti odposlechů jako celku, právě s ohledem na manipulaci PČR s důkazy. Dovolatel v daném směru vyslovil názor, že odposlechy i záznamy PČR jsou vzhledem k nestandardnímu nakládání s nimi nepoužitelné a ve věci měly být v celém rozsahu vyloučeny. Jejich využitím proto došlo do (k) zásahu do práva na spravedlivý proces, neboť rozhodnutí soudů stojí na zmanipulovaném důkazním základu.
14. Obviněný napadl také výrok o uloženém trestu. Namítl, že nebyla zohledněna doba, která od projednávané trestné činnosti uplynula. Ke skutku mělo dojít v roce 2013, avšak k vynesení rozsudku soudu prvého stupně aktuálně došlo až dne 18. 6. 2021. Do té doby nebyl dovolatel odsouzen, neboť první odsuzující rozsudek ze dne 21. 8. 2017 byl zrušen Nejvyšším soudem. Je pak otázkou, zda dané řízení mělo být s ohledem na jeho délku a opakovaná pochybení soudů vůbec ještě v roce 2021 vedeno. Žádný soud se při určení trestu nezabýval skutečností, že obviněný musel v mezidobí ukončit veškerou činnost v oboru obchodu se zbraněmi, neboť v důsledku zdlouhavého trestního řízení mu nebyla obnovena prověrka NBÚ. Tímto došlo k citelnému zásahu do jeho majetkové sféry a uvedené následky je třeba taktéž považovat za „quasi trest“. Podle názoru dovolatele se na jeho případ vztahuje nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04. Zároveň zdůraznil, že nijak svým jednáním ani jednáním své obhájkyně délku řízení nezavinil, přesto je již po dobu osmi let zásadním způsobem ovlivněn ve svém životě jak profesním, tak osobním. Za zcela nemístnou považoval argumentaci odvolacího soudu ohledně neoprávněného záznamu v jeho rejstříku trestů, kdy mu bylo ještě vytýkáno, že si měl zařídit nápravu sám, neboť mohl. To nic nemění na skutečnosti, že měl v důsledku pochybení soudu ještě cca tři roky po řízení o dovolání záznam ve zmíněném rejstříku. Původně mu byl uložen trest v trvání 18 měsíců, který s ohledem na namítané pochybení fakticky vykonal, byť mu trest nebyl ani řádně uložen. Aktuálně mu soud uložil další trest, tentokrát peněžitý, a to po osmi letech trestního řízení, když mu na počátku řízení hrozil trest maximálně ve výměře tří roků. Ještě tak soud učinil s odůvodněním, že je to pro něj výhodné, neboť nebude mít záznam v rejstříku trestů, který tam však již z důvodu na straně soudu měl po dobu tří let bez právního důvodu. S ohledem na výše uvedené měl dovolatel za to, že mu byl trest uložen v rozporu s ustanovením §39 odst. 3 tr. zákoníku a také se zásadou proporcionality trestních sankcí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Kse 21/2009). Peněžitý trest ve výši 75 000 Kč dosahuje skoro 50 % trestů uložených ostatním obviněným s diametrálně odlišnými trestními sazbami (3 až 8 let) a po nepoměrně kratší době trestního řízení. Ve svém důsledku již dovolatel vykonal trest ve výměře tři roky s podmínkou na osm let, což je mimo jakoukoliv existující trestní sazbu v trestním zákoníku i sazbu stanovenou pro trestný čin, jehož spáchání je mu kladeno za vinu. Je přitom zřejmé, že jeho podíl na celé věci byl pouze excesem, a to zcela výjimečným a jednorázovým.
15. Ze shora uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2021, sp. zn. 8 To 210/2021, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 6. 2021, č. j. 3 T 50/2019-317, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
16. V souladu s §265h odst. 2 tr. ř. se k podanému dovolání písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Nejprve se v podrobnostech zabývala otázkou podřaditelnosti skutkových a procesních námitek pod nově definovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2022). Dále se věnovala námitce porušení zásad trestního řízení podle §2 odst. 5 a 13 tr. ř., spočívající v manipulaci s odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu. Ve vztahu k obrazovému záznamu ze schůzky v Hotelu S. konané dne 4. 9. 2013 připomenula, že jeho využití i následná likvidace se řídily jiným procesním režimem, než na jaký bylo poukazováno v podaném dovolání – konkrétně se jednalo o úpravu zakotvenou do §158d tr. ř. a nikoliv o §88 tr. ř. Dovolatel chtěl tímto důkazem prokázat, že se předmětné schůzky aktivně neúčastnil a že její konání pouze zajistil na žádost obviněného J. B. V daném směru státní zástupkyně zdůraznila, že o tomto faktu není ve věci sporu, neboť vyplývá i z dalších provedených důkazů, zejména výpovědí svědků, kteří se jednání dne 4. 9. 2013 zúčastnili. To ovšem nic nemění na tom, že konání zmíněné schůzky dovolatel zajistil za stavu jeho plně vědomého trestného angažmá v předmětné korupční záležitosti, spadajícího nejpozději do data předchozí sledované schůzky ze dne 10. 7. 2013 v jeho kanceláři. V této souvislosti státní zástupkyně poukázala na obsah záznamu, pořízeného dne 10. 7. 2013 při sledování osob a věcí podle §158d tr. ř., který nevzbuzuje pochyby o konkrétní míře dovolatelova aktivního trestného zapojení do skutkového děje jeho spolupachatelů. Na uvedeném závěru pak nemůže mít vliv ani jeho tvrzení, že „výpovědi svědků nekorespondují s odposlechy“. Pokud totiž svědkyně M. T. hovořila o období předcházejícím jeho zapojení do projednávané trestné činnosti, stěží to může mít jakýkoliv důkazní význam z hlediska období července 2013 a dále.
17. Dále se státní zástupkyně zabývala námitkou, že do spisu nebyly založeny odposlechy telefonního čísla svědka V. K. Tyto dovolatel pokládal za zásadní k prokázání toho, „kdo byl zadavatelem veškerých požadavků“. Podle státní zástupkyně je však otázkou, jaké další a doposud nezjištěné informace by přineslo dokazování založené na odposleších a záznamech telekomunikačního provozu označeného svědka právě z hlediska takového jeho jednání, jež by mohlo být považováno za podněcování obviněného ke spáchání trestného činu. Státní zástupkyně přitom zdůraznila, že nalézací soud vycházel při hodnocení této otázky z již dostatečně podložených zjištění o tom, že se dovolatel do předmětné záležitosti zapojil z podnětu spoluobviněného J. B., aniž by jej v uvedeném směru, jakkoliv inicioval svědek V. K. Soud v bodech 81. a 82. odůvodnění svého rozsudku podrobně rozvedl, že svědek V. K., byť jednal v rámci jistého usměrňujícího postupu policejních složek, rozhodně nevytvářel aktivním způsobem rozhodný skutkový děj posuzovaného případu. Jeho úsudek o absentujícím důkazním významu nezařazených odposlechů svědka nelze považovat za nesprávný, a jejich neprovedení proto nebylo zásahem do práva obviněného na obhajobu. Státní zástupkyně se neztotožnila ani s argumentem, že podle Nejvyššího soudu bylo třeba na svědka nahlížet jako na „policejního provokatéra“. Žádný takový právní názor nebyl dovolacím soudem vysloven, přičemž postup soudů obou stupňů byl naopak plně podřízen závazným pokynům uvedeným pod bodem 42. jeho kasačního rozhodnutí.
18. K výhradě, že odposlechy, které se staly součástí spisového materiálu, nebyly ani v rámci obnoveného hlavního líčení řádně provedeny, a nemohly tak být ani použity k důkazu, státní zástupkyně nejprve připomenula, že zcela shodnou námitkou se již zabýval odvolací soud. Řádné provedení odposlechů k důkazu (resp. čtení přepisů jejich záznamů) v důsledku změny ve složení senátu se v daném případě odvíjí od dodržených podmínek §219 odst. 3 věta druhá tr. ř. včetně dovolatelova souhlasu s takovým postupem (viz protokol o hlavním líčení ze dne 20. 5. 2021). Státní zástupkyně dále v podrobnostech odkázala na bod 24. odůvodnění napadeného rozhodnutí. Doplnila také, že odvolací soud nepominul zaujmout svoje stanovisko k dále vytýkanému zásahu do dovolatelova práva na obhajobu ve smyslu postupu nalézacího soudu podle §211 odst. 3 písm. a) tr. ř. tak, jak se blíže rozvádí pod bodem 16. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, ze kterého vyplývá, že zásada kontradiktornosti řízení byla v plném rozsahu dodržena. Státní zástupkyně proto uzavřela, že ve věci neshledala ani vadu nepřípustných důkazů ani takovou míru neúplnosti provedeného dokazování, že by byl důkazní význam neprovedených důkazních návrhů stěžejní z hlediska viny či neviny dovolatele. Naopak konstatovala dodržení pravidel uvedených v §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v důsledku toho se plně ztotožnila se skutkovými závěry soudů obou stupňů. V neposlední řadě nesouhlasila ani s argumentací obviněného zaměřenou proti úvahám odvolacího soudu týkajícím se jeho povědomí o výši plnění (tedy že není rozdíl mezi 20 mil. nebo 2 až 3 mil. Kč). Uvedené stanovisko odvolacího soudu se totiž vztahuje k naplnění subjektivní stránky vzneseného požadavku o poskytnutí úplatku bez ohledu na jeho výši a nikoliv na otázku „nebezpečnosti takového jednání pro společnost“ v rámci aplikace §12 odst. 2 tr. zákoníku.
19. V rámci námitek směřujících proti výroku o trestu se státní zástupkyně zabývala především významem doby, která uplynula od spáchání trestného činu a jejím promítnutím do výměry uloženého trestu. Nejprve podotkla, že právo na projednání věci soudem v přiměřené lhůtě v sobě neobsahuje také právo na zastavení trestního stíhání v případě zjištění nepřiměřené délky řízení. Soudy obou stupňů samy konstatovaly, že dovolatel se na délce předmětného trestního řízení zaviněným způsobem nepodílel. Proto také dbaly pokynu Nejvyššího soudu a s přihlédnutím k odpovídající judikatuře obviněnému neuložily trest odnětí svobody v rámci zákonné trestní sazby §333 odst. 1 tr. zákoníku, ale jen mírnější trest peněžitý, a tedy bez hrozby přeměny na jeho přímý výkon v případě jeho podmíněného odkladu. Peněžitý trest byl za podmínek §68 odst. 3 tr. zákoníku uložen jako trest samostatný právě při zohlednění dovolatelova způsobu života v mezidobí od jeho původního podmíněného odsouzení až do doby aktuálně vydaných rozhodnutí o jeho vině a trestu. Tento druh trestu mu byl ukládán ve výměře spíše symbolické, nicméně stále vystihující povahu trestného činu, plynoucího z výroku o jeho vině, který se v posuzovaném případě vztahoval na korupční jednání, o jehož závažnosti nelze mít žádných důvodných pochyb. Takový postoj obou ve věci činných soudů k otázce kompenzace porušeného práva na přiměřenou délku řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále „Úmluva“) rozhodně nelze vnímat ve smyslu porušení spravedlivé rovnováhy mezi veřejným zájmem vymezeným v trestním zákoníku účelem trestu a základními právy dovolatele, a to zejména práva, aby o jeho vině či nevině a trestu bylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě a práva na osobní svobodu, ke kterému došlo v případě řešeném v nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04. Námitka o citelném zásahu (v podobě tzv. quasi trestu) do majetkové sféry obviněného v důsledku zdlouhavého trestního řízení již zcela vybočuje ze zákonných mezí uplatněných dovolacích důvodů. Nad rámec podaného vyjádření státní zástupkyně konstatovala, že se odvolací soud zmíněnou výhradou zabýval, nicméně nemohl přehlédnout vysokou míru společenské škodlivosti dovolatelova jednání, která i přes délku vedení předmětného trestního řízení uložení (byť mírnějšího) trestního postihu stále odůvodňovala. Odvolací soud pojmenoval také pochybení soudu prvního stupně, spočívající v nedostatečném informačním propojení s evidencí rejstříku trestů, i když nevyloučil, že ve sjednání nápravy ze strany samotného obviněného nebránily žádné překážky.
20. Ze shora uvedených důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
III. Přípustnost dovolání
21. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
22. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Jak již bylo zmíněno výše, obviněný – přestože dovolání podával již v roce 2022 – odkázal na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) a l ) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021. S ohledem na obsah jeho argumentace se lze opodstatněně domnívat, že by ve znění trestního řádu účinného v době podání dovolání mínil uplatnit dovolací důvody obsažené v §265b odst. 1 písm. g), i) a m) tr. ř.
23. Podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 pod písmeny a) až l ) tr. ř. Tento dovolací důvod tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář . 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174–3175): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. K zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněného nedošlo z procesních důvodů, tj. podle §253 odst. 1 tr. ř., resp. podle §253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ ta část ustanovení §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“, evidentně nevztahuje. Odvolání obviněného bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozsudku předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněný odkázal na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g), i) tr. ř.
24. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání tedy spočívá na třech alternativách, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutkové zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen.
25. Obviněný (byť ještě vycházel z dříve účinné právní úpravy) ve svém mimořádném opravném prostředku namítal zejména druhou variantu shora citovaného dovolacího důvodu, tedy že rozhodnutí soudů nižších instancí byla založena na procesně nepoužitelných důkazech. V tomto směru napadal „odposlechy a záznamy pořízené PČR“, jejichž obsah měl být ze strany policejního orgánu nepřípustně selektován, jejich existující nebo nezákonně zlikvidované části měly nebo mohly svědčit o policejní provokaci realizované prostřednictvím svědka V. K., navíc tyto důkazy neměly být u obnoveného hlavního líčení ani řádně provedeny. K tomu Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že dovolatel brojí proti dvěma rozdílným důkazním prostředkům, řídícím se odlišným procesním režimem, které v některých ohledech poněkud zaměňuje. Za prvé jde o poznatky získané na základě využití operativně pátracích prostředků v podobě sledování osob a věcí na základě §158d tr. ř. a za druhé o odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu podle §88 tr. ř. Zatímco prvně označený soubor důkazů měl v projednávané trestní věci rozhodující význam z hlediska usvědčení dovolatele ze spáchání předmětné trestné činnosti, vypovídací hodnota druhého z nich byla spíše podpůrná.
26. Pokud jde o sledování osob a věcí podle §158d tr. ř., je možno úvodem předeslat, že příslušná povolení k tomuto postupu (č. l. 346 a 347) byla Obvodním soudem pro Prahu 5 vydána v souladu se zákonnými požadavky uvedenými v §158d odst. 4 tr. ř., za situace, kdy orgány činné v trestním řízení nashromáždily dostatek důkazů odůvodňujících využití těchto operativně pátracích prostředků. Dále je příhodné zmínit, že ve spise jsou založeny CD s kompletními zvukovými záznamy pořízenými na základě §158d odst. 2, 4 tr. ř. ze schůzek svědka V. K. s dovolatelem i dalšími obviněnými, přičemž obsah některých důležitých jednání byl rovněž doslovně přepsán a tento přepis vložen do spisu. To platí také pro všechna tři setkání, jichž se dovolatel osobně účastnil, tj. ze dne 10. 7. 2013 v jeho kanceláři, ze dne 4. 9. 2013 s náměstkem m. o. L. T. v Hotelu S. a ze dne 22. 9. 2013 v restauraci W. F. Jelikož právě tento důkaz byl – na rozdíl od odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu – v posuzovaném případě zcela klíčovým (ještě vedle výpovědi svědka V. K.), není od věci nad rámec uplatněných dovolacích námitek zopakovat, že veškeré zvukové záznamy ze sledování zúčastněných osob jsou založeny ve spise v nezkrácené podobě, jejich přepis plně odpovídá pořízeným zvukovým záznamům, takže v tomto případě nedošlo ze strany PČR k žádné selekci ani likvidaci původních nahrávek a strany měly možnost se s těmito materiály zásadního významu do detailů seznámit.
27. Soudy zcela správně odhalily protiprávní jednání obviněného již z obsahu jeho první schůzky se svědkem V. K. a obviněným J. B. ze dne 10. 7. 2013. Nejvyšší soud se rovněž seznámil s nahrávkou na CD na č. l. 516 i jejím doslovným přepisem na č. l. 365 až 392. Ze záznamu tohoto jednání je patrné, že dovolatel, ačkoliv se setkal se svědkem poprvé, byl s celou záležitostí předem velice dobře obeznámen a měl nastudovánu i smlouvu mezi m. o. a Nadačním fondem V. Informace o stavu věci tedy musel získat nikoliv od svědka, nýbrž od jiné osoby, např. obviněného J. B. Hned po zahájení schůzky začal sám aktivně hovořit o možnostech řešení věci. V tomto ohledu nelze akceptovat námitku obhajoby, že dovolatel od počátku navrhoval jinou variantu řešení a s narážkami na m., resp. armádu, přišel teprve svědek V. K. Je sice pravdou, že první zmínka o účasti m. o. na celé záležitosti padla z úst svědka, a to poznámka uvedená na č. l. 372 spisu, která je citována i v podaném dovolání, nicméně z kontextu daného rozhovoru rozhodně nevyplývá, že by tím svědek nějak naznačoval eventualitu korupčního jednání a dovolatele daným směrem jakkoliv podněcoval. Navíc z vývoje celého projevu obviněného je patrné, že měl dopředu (aniž by byl v tomto směru ovlivněn svědkem) připraveny různé možnosti řešení, činěné v postupných krocích, kdy první krok by se vztahoval k nadačnímu fondu, avšak další by již zahrnoval účast m.
28. Dlouhou dobu byl monitorovaný rozhovor prostý jakékoliv narážky na podplácení odpovědných m. úředníků ve snaze zajistit bezproblémové vyřízení věci, první zmínka tohoto typu padla až po více než 20 minutách z úst dovolatele, a to bez jakéhokoliv popudu či náznaku svědka či spoluobviněného. Konkrétně na otázku svědka, jaké je nejrychlejší, nejlepší a nejlevnější řešení věci s m. o., obviněný odpověděl: „Pokud byste zajistili součinnost toho nadačního fondu, resp. dvou osob, které jsou ve smyslu obchodního rejstříku oprávněny jednat jménem nadačního fondu, tak nejjednodušší by byla trojstranná dohoda o narovnání za předpokladu ovšem, že by se dokázali všichni o tom na té armádě přesvědčit.“ K dotazu svědka: „A co to znamená pro nás?“, obviněný odpovídá: „To znamená finanční náklady především.“, k dalšímu dotazu: „Kolik by nás to stálo řádově?“, uvádí: „Řádově rozhodně v milionech, ale nechci plácat nějaké částky“ (č. l. 378). K tomu ještě dovolatel doplnil, že konkrétní rozsah a oprávnění osob, které by na tom byly zainteresovány, by ještě museli zjistit (č. l. 379). I v dalším průběhu rozhovoru se obviněný párkrát zmínil o korupčním jednání, např. v reakci na prohlášení svědka, že nechtějí opomenout armádu, neboť je to nepříjemný protivník, pronesl slova o „nějakém zlaťáku“ (č. l. 381).
29. Z právě rozebraného důkazního prostředku tedy zcela zřetelně vyplývá, že dovolatel byl s povahou celé věci již dopředu seznámen, jednal aktivně, byl to víceméně on, kdo určoval směr rozhovoru a rozhodně nebyl svědkem V. K. k čemukoliv tlačen či naváděn, už vůbec ne k návrhům jakéhokoliv protiprávního jednání. Toto je velmi významné zjištění z hlediska úvah o možné policejní provokaci, o které bude ještě pojednáno níže. K předmětnému záznamu ze sledování se váže ještě námitka obviněného, že „výpovědi svědků nekorespondují s odposlechy“, kterou nelze hodnotit jinak než jako zcela irelevantní. Jen ve stručnosti je možno poznamenat, že odkazovaná část výpovědi svědkyně M. T. se týkala předání nahrávky pořízené svědkem V. K., na které je zachyceno úvodní protiprávní jednání pachatelů v této trestní věci (tj. J. B. a J. H. staršího i mladšího) v době předcházející zapojení dovolatele do projednávané trestné činnosti. Naproti tomu při schůzce ze dne 10. 7. 2013 padla zmínka o tom, že Nadační fond V. měl uplácet kohosi na m. o., což měla prověřovat vojenská policie (č. l. 376). Šlo tedy o zcela jinou kauzu nesouvisející s touto trestní věcí. Skutečnosti, které dovolatel v rámci této argumentace uvedl, jsou tedy bezpředmětné ve vztahu k závěru o jeho vině či nevině, stejně tak nelze uzavřít, že by výpověď svědkyně M. T. jakkoliv kolidovala s obsahem záznamu o sledování osob a věcí ze dne 10. 7. 2013.
30. Další výhrady obviněný vznesl také k prokazování skutkového děje plynoucího ze schůzky konané dne 4. 9. 2013 v Hotelu S. s náměstkem m. o. L. T. V souvislosti s tím dovolatel vytýkal, že se daného jednání aktivně neúčastnil a k prokázání toho požadoval přehrání obrazového záznamu, který PČR podle úředního záznamu ze dne 19. 9. 2013 (č. l. 449) sice pořídila, avšak do spisu nezaložila, a proto nemohl být proveden k důkazu v řízení před soudem. Pokud jde o průběh samotné schůzky a míru účasti obviněného na ní, je potřeba upozornit na existující důkazy provedené při hlavním líčení, a to především zvukový záznam pořízený z celé události uložený na CD na č. l. 516, doslovný přepis jednání na č. l. 451 až 468 a odpovídající úřední záznam na č. l. 449. Nejvyšší soud se opět dopodrobna seznámil s označenými důkazními materiály a zjistil následující skutečnosti. Předmětného dne se nejprve sešli obvinění V. L., J. B. a Ľ. H. se svědkem V. K. v restauraci U M., kde obvinění svědka instruovali, jakým způsobem má jednat s náměstkem m. o. Poté se svědek, dovolatel a obviněná Ľ. H. přesunuli do Hotelu S., zatímco obviněný J. B. zůstal v restauraci U M., kde na ostatní čekal. Schůzka se svědkem L. T. a další osobou (která nebyla policejním orgánem v době vyhotovení přepisu a úředního záznamu ztotožněna, nicméně podle svědeckých výpovědí se mělo jednat o svědka J. H.) trvala přibližně 15 minut. Během jednání byli aktivní především svědci V. K. a L. T., jen občas do hovoru zasáhla i další osoba. Dovolatel se poprvé ozval až na začátku druhé poloviny schůzky, přibližně v její osmé minutě, kdy ve zvukové nahrávce zazněl jeho charakteristický hlubší zastřený hlas (dobře známý i z dalších nahrávek pořízených z jeho setkání se svědkem V. K., na nichž svou účast nijak nezpochybňoval), od té doby již byl jednání prokazatelně přítomen, poněvadž následně pravidelně hovořil až do samého konce (č. l. 458 až 460). Posléze se oba obvinění se svědkem vrátili zpět do restaurace U M. a znovu připojili k obviněnému J. B.
31. K obsahu jednání je třeba poznamenat, že bylo spíše obecnějšího charakteru, svědek L. T. svědkovi V. K. přislíbil určitou součinnost a to, že věc projedná s dalšími odpovědnými osobami na m. o., po celou dobu ovšem nezazněla jediná narážka či požadavek na poskytnutí úplatku. Dovolateli bylo v daném směru přičítáno pouze to, že předmětnou schůzku zorganizoval, přičemž závěr o jeho vědomém podílu na posuzované trestné činnosti byl dovozen z jiných důkazů, především tedy ze zjištěného průběhu schůzky ze dne 10. 7. 2013 a poté rovněž z obsahu dalšího jednání ze dne 22. 9. 2013. Jeho objektivně zjištěná aktivita v druhé polovině právě probírané schůzky s L. T. proto nemohla na výše uvedeném závěru soudů ničeho změnit a nebylo by tomu tak ani za situace, kdy by se při tomto jednání neprojevoval vůbec nijak anebo by mu nebyl ani osobně přítomen. Nejvyššímu soudu tedy není zřejmé, co by vlastně chtěl dovolatel prokazovat přehráním jím požadovaného obrazového záznamu, neboť v konfrontaci s výše uvedenými důkazy by mohlo být osvětleno maximálně to, zda prvních osm minut jednání probíhajícího mezi svědky V. K. a L. T. byl fyzicky přítomen a pouze naslouchal anebo zda na nějakou chvíli kamsi odešel, aby se za pár minut opět vrátil zpět a zapojil se do hovoru. Z uvedeného je tak více než zřejmé, že důkazní hodnota příslušného záznamu by nebyla nijak relevantní.
32. V této souvislosti je příhodné poukázat na judikaturu Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05), podle níž není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
33. Z citované teoretické pasáže – v návaznosti na shora uvedené, konkrétní okolnosti případu – tudíž jasně vyplývá, že byl dán legitimní důvod pro neprovedení důkazu obrazovým záznamem ze schůzky v Hotelu S. spočívající v tom, že tento nemohl disponovat jakoukoliv vypovídací potencí. Pokud tedy nebyly předmětné záznamy založeny do spisu a zároveň bylo soudu výslovně sděleno, že „žádnými jinými nahrávkami v této věci policejní orgán nedisponuje“ (č. l. 1678), a soud je proto neměl v průběhu hlavního líčení k dispozici a nemohl provést k důkazu, nebylo potřebné ani účelné po jejich osudu dále pátrat, poněvadž by do věci nové světlo stejně nevnesly. S ohledem na vše výše zmíněné tak rozhodně nelze hovořit o situaci, že by soudy své závěry učinily na základě neúplných a nepřípustně vyselektovaných důkazních prostředků. Podstatné v daném ohledu je, že se s příslušným důkazním návrhem dostatečným způsobem vypořádaly (srov. např. str. 11, bod 25. usnesení odvolacího soudu).
34. Dalším zásadním důkazem svědčícím v neprospěch dovolatele je zvukový záznam ze schůzky se svědkem V. K. ze dne 22. 9. 2013, zachycený opět na CD na č. l. 516, jehož doslovný přepis se nachází na č. l. 493 až 509. Zde již padají slova o úplatcích pravidelně v průběhu celého rozhovoru. Dovolatel byl přitom velice dobře seznámen s pozadím celé akce, byť mu do tohoto momentu nebyla známa přesná výše finanční částky, kterou po svědkovi požadoval obviněný J. B. a spol. Každopádně hned na začátku schůzky mu svědek sdělil, že složil 20 milionů s tím, že mu bylo řečeno, že by část měla být pro dovolatele, část pro další obviněné a část pro náměstka (č. l. 494). Svědek si taktéž stěžoval, že od té doby nebyly učiněny další kroky směrem k m. o. To dovolatel vysvětloval jednak tím, že peníze se musejí nejdříve vyprat (údajně přes Kypr), takže ani k němu se zatím „nedostal ani krejcar“, a zároveň, že musí dokončit finální verzi výzvy pro m., ke které mu však další obvinění dosud nezaslali potřebné dokumenty (konkrétně reakci nadačního fondu na udělení pokuty). Svědkovi opakovaně zdůrazňoval, že k úspěšnému jednání s m. je potřeba nejen „full verze“ předmětné výzvy, ale také „nějaký zlaťák“ (č. l. 494), přičemž výši prvotního úplatku pro m. úředníky odhadoval na dva až tři miliony Kč (č. l. 504). Na to svědek vždy reagoval sdělením, že právě za tímto účelem zaplatil onu částku 20 milionů Kč. Obviněný sice nesliboval stoprocentně zaručený úspěch svědkova záměru, nicméně mohl slíbit alespoň „podporu na řadě klíčových pozic“ a „vlídné zacházení a ještě vlídnější, když se tam něco …“, načež svědek doplnil „posune“ (č. l. 498). Pro zajímavost lze doplnit, že v rozhovoru padla zmínka také o svědkovi J. V., dalším zaměstnanci m., který byl údajně proti korupci, proto bylo třeba podat mu ty správné informace (č. l. 504). Oba muži dále řešili nečinnost obviněných J. B. a Ľ. H., proto dovolatel slíbil, že se s nimi sejde a zjistí, jak a v jakém časovém horizontu plánují naložit s obdrženými finančními prostředky, a rovněž svědkovi poskytl svou e-mailovou adresu, aby mohl zaslat dokumenty potřebné k dopracování výzvy pro m. o. přímo jemu (č. l. 502).
35. Shora popisované záznamy o sledování osob a věcí pořízené na základě §158d tr. ř. ve spojení s ostatními provedenými důkazy, zejména výpovědí svědka V. K. a některými dalšími listinnými důkazy, nemohou nechat nikoho na pochybách o tom, že dovolatel se naprosto vědomě zapojil do již probíhající trestné činnosti dalších osob, přičemž byl přesně seznámen s charakterem celého korupčního jednání, a tedy i s tím, že jde o činnost nelegální. Je potřeba opětovně zdůraznit, že rozhodující skutková zjištění byla přijata právě na základě těchto „odposlechů“, které byly pořízeny a (jak bude ještě rozebráno níže) i provedeny v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu a nebyly žádným způsobem vyselektovány ani ze strany PČR, ani nikoho jiného. Naproti tomu odposlechy mobilních telefonů dovolatele, dalších obviněných i svědka V. K. (o nichž bude taktéž dále ještě pojednáno) nehrály z hlediska skutkových zjištění takřka žádnou roli (resp. zcela druhořadou), což je patrné i z toho, že nalézací soud je v rámci poměrně obsáhlé hodnotící pasáže odůvodnění svého rozhodnutí vůbec nezmínil. Proti způsobu hodnocení důkazů již dovolatel ve svém podání žádné konkrétní výhrady nevznesl, proto Nejvyšší soud může pouze ve stručnosti konstatovat, že tento proces byl především ze strany soudu prvého stupně realizován v plném souladu s požadavky §2 odst. 5, 6 tr. ř. Rovněž v odůvodnění rozsudku soud prvního stupně zcela přezkoumatelným způsobem (v souladu s §125 odst. 1 tr. ř.) vysvětlil své klíčové hodnotící úvahy a označil důkazy, ze kterých při zjišťování rozhodného skutkového děje vycházel. Je proto více než vhodné odkázat na body 73. až 78. (str. 17–20) zmiňovaného prvoinstančního rozhodnutí, s jejichž obsahem se Nejvyšší soud bezvýhradně ztotožnil.
36. Nelze akceptovat ani námitku obhajoby týkající se policejní provokace. K tomu považuje Nejvyšší soud za nezbytné zdůraznit, že ve svém prvním rozhodnutí v této trestní věci (tj. v usnesení ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 8 Tdo 1551/2018) v žádném případě netvrdil, že k policejní provokaci došlo a že na svědka V. K. je třeba nahlížet jako na policejního provokatéra. Prvá dvě rozhodnutí vynesená v této trestní věci zdejší soud zrušil ve vztahu k obviněnému V. L. ze zcela jiného důvodu (kvůli nedostatečnému popisu skutku) a pasáží o policejní provokaci pouze reagoval na námitku uplatněnou v prvním podaném dovolání tohoto obviněného, kterou se ani jeden ze soudů vůči jeho osobě do té doby nezabýval. Nejvyšší soud do svého prvního usnesení (bod 39. a násl.) zakomponoval zcela obecné teoretické pojednání o tom, co je třeba považovat za nepřípustnou policejní provokaci a naopak jaké jednání je možno chápat jako povolenou metodu sloužící k odhalování trestné činnosti. Vyjádřil názor, že činnost svědka V. K. se fakticky velmi těsně přiblížila k nasazení policejního agenta ve smyslu §158e tr. ř., a z tohoto důvodu vznesl požadavek, aby se soudy vypořádaly s otázkou možné policejní provokace přímo ve vztahu k dovolateli, který do projednávané trestné činnosti poprvé vstoupil až téměř tři měsíce po jejím započetí v době, kdy již svědek spolupracoval s PČR.
37. Není od věci znovu připomenout tyto obecné pasáže z předchozího rozhodnutí Nejvyššího soudu, který poukázal na své stanovisko ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2014, publikované pod č. 51/2014 Sb. rozh. tr., v němž je policejní provokace definována jako aktivní činnost policie, která směřuje k podněcování určité osoby (fyzické či právnické) ke spáchání konkrétního trestného činu s cílem získat usvědčující důkazy a vyvolat její trestní stíhání, a jejímž důsledkem je vzbuzení úmyslu spáchat trestný čin podněcovanou osobou, ačkoliv předtím tato osoba žádný takový úmysl neměla. Policejní provokací je i taková aktivní činnost policie, jíž dochází k doplňování chybějících zákonných znaků základní skutkové podstaty určitého trestného činu, k záměrnému podstatnému navýšení rozsahu spáchaného činu podněcovanou osobou, či k jiným způsobem vyvolané změně právní kvalifikace spáchaného činu k tíži podněcované osoby, zejména pokud jde o okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, byť by jinak tato osoba byla k spáchání činu v obecném smyslu rozhodnuta. Na str. 11 probíraného stanoviska Nejvyšší soud shrnul právní názor Ústavního soudu, podle kterého policejní provokace jako nepřípustná metoda je aktivní činností policie směřující k podněcování určité osoby ke spáchání trestného činu s cílem získat usvědčující důkazy a vyvolat trestní stíhání podněcované osoby, v jejímž důsledku vzbudí v osobě úmysl spáchat trestný čin, ačkoliv předtím tato osoba žádný takový úmysl neměla a na páchání provokovaného trestného činu nepomyslela. Kromě již zmíněného doplňování chybějících zákonných znaků základní skutkové podstaty není přípustná ani činnost policie směřující k podstatnému navýšení rozsahu spáchaného činu či jiným způsobem vyvolané změně právní kvalifikace k tíži podněcované osoby. Naopak ústavně souladnými jsou postupy policie, při nichž dochází za zákonných podmínek k realizaci procesních institutů předstíraného převodu podle §158c tr. ř. a použití agenta podle §158e tr. ř., je-li obsahovou náplní její činnosti policejní kontrola. Tak tomu je tehdy, pokud: a) policie předtím, než začne monitorovat či kontaktovat podezíranou osobu se záměrem realizovat instituty předstíraného převodu a použití agenta, má k dispozici pádný důvod k domněnce, že je připravován nebo páchán trestný čin, b) daná informace musí být zadokumentovaná ve spisovém materiálu.
38. Soudy nižších stupňů se v napadených rozhodnutích s námitkou policejní provokace vypořádaly způsobem, se kterým se Nejvyšší soud ztotožnil (v podrobnostech dále srov. str. 20, body 80. až 82. rozsudku soudu prvního stupně). Z provedeného dokazování v celé této věci jasně vyplynulo, že trestná činnost byla započata z iniciativy obviněného J. B. a otce a syna H. a nikoliv svědka V. K. I při dalších jednáních se svědkem byl aktivní především hlavní pachatel J. B., který sám navrhoval další (zákonem nedovolené) kroky v dané věci. Vstup dovolatele do posuzované trestné činnosti je datován dnem 10. 7. 2013, kdy se poprvé setkal se svědkem a jednal s ním ohledně možností co nejsnazšího převedení nemovitého majetku z Nadačního fondu V. na společnost L. R. Průběh této schůzky, který již Nejvyšší soud shrnul v odstavcích 27. až 29 tohoto usnesení Nejvyššího soudu, pak zcela jasně dokládá, že dovolatel do jednání vstupoval z podnětu obviněného J. B., již dopředu naprosto přesně věděl, do čeho se zapojuje a byl to on sám, kdo jako první vylovil poznámku o korupčním jednání. Jinými slovy nebyl prokázán jediný úkon svědka V. K., kterým by v dovolateli vzbudil úmysl spáchat trestný čin, neboť z obsahu zaznamenaného jednání nelze dovodit jiné zjištění, než že takový záměr musel dovolatel prokazatelně nabýt již předtím, a to na základě domluvy s dalšími obviněnými (nikoliv svědkem). To samé platí pro schůzku ze dne 22. 9. 2013 (srov. odst. 34 tohoto usnesení), při níž se oba její účastníci bavili již velmi otevřeně o poskytování úplatků m. úředníkům, kdy dovolatel opět jednal velmi aktivně, evidentně ze své vlastní svobodné vůle, aniž by se jej svědek snažil k čemukoli podněcovat nebo jej do čehokoliv vmanipulovat. Prokázané vystupování dovolatele přitom v sobě obsahovalo všechny znaky trestného činu (ať již podle §331 nebo §333 tr. zákoníku), a nebylo tedy třeba žádný chybějící znak doplňovat. Pokud jde o rozsah předmětné trestné činnosti, je sice pravdou že dovolateli nebyla až do dne 22. 9. 2013 známa přesná výše finančních prostředků, kterou spoluobvinění po svědkovi požadovali, nicméně i tato částka byla určována jimi samotnými a nikoliv svědkem, resp. PČR. Ani v tomto ohledu tedy nemohlo jít o nezákonnou policejní provokaci.
39. Obviněný v mimořádném opravném prostředku opakovaně vznášel námitky proti odposlechům a záznamům telekomunikačního provozu, které byly pořízeny na základě §88 tr. ř. Konkrétně vytýkal, že PČR všechny záznamy dne 7. 10. 2013 v rozporu s §88 odst. 7 tr. ř. zlikvidovala a do spisu založila pouze nekompletní a selektované materiály, aniž by stranám umožnila seznámit se s primárními zdroji všech odposlechů. Nelze než připustit, že podle protokolů o záznamu telekomunikačního provozu ze 7. 10. 2013 (č. l. 292 až 307) byly všechny pořízené záznamy smazány. Do spisu tak byl vložen jen úřední záznam o vyhodnocení úkonů ve smyslu ustanovení §88 tr. ř. (č. l. 314), ve kterém se nachází výčet zájmových hovorů za monitorované období a poté stručný (zkrácený) přepis obsahu těchto zájmových hovorů na č. l. 321 až 342. Již soudy nižších instancí uznaly, že došlo k pochybení policejního orgánu, k čemuž může Nejvyšší soud doplnit, že opravdu nebyly dodrženy podmínky pro likvidaci předmětných záznamů upravené v §88 odst. 7 tr. ř. Je rovněž zřejmé, že danou vadu již nelze žádným způsobem napravit, jelikož původní, kompletní záznamy v současné době neexistují.
40. Přes výše uvedené skutečnosti je potřeba zkoumat, jak dané pochybení prakticky zasáhlo do postavení a práv obviněného. Faktem je, že označené listiny, které se staly součástí procesního spisu, byly před soudem prvního stupně jako důkaz provedeny a jejich obsah vyzněl spíše v neprospěch obviněných (včetně dovolatele), jelikož doložily pravidelný kontakt jejich i dalších osob ve sledovaném období. V rámci těchto zájmových telefonních hovorů si volající domlouvali schůzky, popisovali určité fragmenty z dosavadních jednání, ve zkratce probírali další postup, včetně zaslání potřebných materiálů apod. Jejich obsah plně podporuje to, co bylo zjištěno ze záznamů o sledování osob a věcí a dalších usvědčujících důkazů. Na druhou stranu ovšem platí, že hovory samy o sobě, resp. alespoň to, co je zaznamenáno v jejich přepisech, neobsahuje žádnou přímou narážku na jakékoliv podplácení či jinou protiprávní činnost. Předmětné záznamy prokazují pouze to, že určitá jednání probíhala, nicméně jejich ilegální charakter byl zjištěn na základě úplně jiných, mnohem zásadnějších důkazů. Lze tedy konstatovat to, co již bylo opakovaně zmíněno výše, tedy že vypovídací hodnota záznamů telekomunikačního provozu byla zcela zanedbatelná, a jejich provedení či případné neprovedení by bezpochyby nemohlo mít vliv na konečné rozhodnutí ve věci. V této souvislosti rovněž nelze přijmout námitku dovolatele, že chybějící a již zlikvidované záznamy by mohly prokázat, že PČR instruovala svědka V. K. k podněcování obviněných ke spáchání trestné činnosti (tj. k policejní provokaci). Na to již adekvátně reagovaly soudy nižších stupňů, které považovaly za podstatné, jak svědek reálně vystupoval při interakci s obviněnými (kdy se ničeho podobného nedopustil) a nikoliv, jakým způsobem byl instruován ze strany PČR. V neposlední řadě je možno zmínit, že popisované nesrovnalosti, k nimž v daném ohledu došlo, nemohly znamenat ani zásah do práv dovolatele na spravedlivý proces, což lze podpořit odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. I. ÚS 148/02, podle kterého právo na soudní a jinou právní ochranu garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále „Listina“) nelze vykládat tak, že by pokrývalo veškeré případy porušení kogentních procesních ustanovení v objektivní poloze, jinými slovy samotné porušení procesních pravidel stanovených procesními právními předpisy ještě nemusí samo o sobě znamenat porušení práva na spravedlivý proces. V případě subjektivního práva na soudní a jinou právní ochranu je totiž třeba vždy zkoumat, jak porušení procesních předpisů zkrátilo jednotlivce na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit pro jednotlivce příznivější rozhodnutí ve věci samé.
41. Dovolatel argumentoval rovněž tím, že odposlechy nebyly v rámci opakovaného hlavního líčení řádně provedeny, když byly pouze přečteny protokoly o dřívějších hlavních líčeních. Na základě toho vyjádřil přesvědčení, že jsou procesně nepoužitelné. S touto výhradou se ovšem již důsledně vypořádal odvolací soud, který poukázal na protokol o hlavním líčení ze dne 20. 5. 2021 (č. l. 282 spisu nové sp. zn. 3 T 50/2019), v němž byl dovolatel po ukončení svého výslechu samosoudcem dotázán, zda souhlasí s přečtením protokolů o provedených hlavních líčeních, vyjma čtení výpovědí osob, o jejichž opětovný výslech požádal. Na to obviněný odpověděl, že souhlasí. Tím byly splněny procesní podmínky zakotvené do §219 odst. 3 tr. ř. pro čtení podstatného obsahu protokolů o celkem jedenácti předchozích hlavních líčeních (konaných v letech 2016 až 2020). Lze ještě doplnit, že dovolateli nic nebránilo požádat o opětovné provedení libovolného listinného důkazu znovu, např. postupem podle §213 odst. 2 tr. ř., o nic takového však ani on ani jeho obhájkyně nepožádali (a to ani na výslovný dotaz předsedy senátu při hlavním líčení dne 20. 5. 2021, č. l. 283).
42. Ke stručné poznámce dovolatele, že proti němu bylo vedeno 7,5 roku řízení bez řádného definování skutku, může Nejvyšší soud také ve stručnosti poznamenat, že touto tématikou se důkladně zabýval již ve svém předchozím usnesení ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 8 Tdo 1551/2018, kdy právě závažné nedostatky v popisu skutku v tzv. skutkové větě výroku o vině prvního rozsudku nalézacího soudu (spolu s téměř úplnou absencí odůvodnění rozhodnutí ve vztahu k dovolateli) vedly zdejší soud ke zrušení tehdy napadených rozhodnutí. Zároveň soudům ve smyslu §265s odst. 1 tr. ř. uložil, aby daná pochybení napravily. Pokud jde o aktuální rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1, které je předmětem posouzení v tomto, již druhém dovolacím řízení, je třeba konstatovat, že nově formulované (upřesněné) znění skutkové věty již odpovídá kritériím §120 odst. 3 tr. ř. Lze tedy uzavřít, že tato podstatná, dříve vytýkaná vada byla soudem prvního stupně napravena, proto není dán žádný důvod, aby dovolací soud v daném směru jakkoliv zasahoval. Fakt, že k tomu došlo až po tak dlouhé době, je již otázkou délky trestního řízení, ke které se Nejvyšší soud vyjádří následně. Lze nicméně předeslat, že takový jev zajisté není v trestním řízení žádoucí.
43. Námitku disproporce mezi ústním odůvodněním rozsudku nalézacího soudu a jeho následným písemným vyhotovením je z hlediska dovolacího řízení nutno hodnotit jako bezpředmětnou, a to s ohledem na znění §265a odst. 4 tr. ř., podle kterého dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné. Proto není Nejvyšší soud oprávněn se k této problematice jakkoli blíže vyjadřovat a cokoliv hodnotit. Jen lze nad rámec tohoto usnesení zmínit, že písemné odůvodnění napadeného prvoinstančního rozhodnutí bezvýhradně splňuje požadavky §125 odst. 1 tr. ř., což zároveň znamená, že v tomto ohledu nedošlo k žádnému zásahu do práva obviněného na spravedlivý proces.
44. V závěru dovolání dovolatel napadl také výrok o uloženém trestu. Na základě důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který jako jediný přichází v této souvislosti v úvahu, lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek buď tvrzení, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
45. Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, aj.). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestů obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a pamatuje v této souvislosti zejména na případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného. O takové případy může jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémní rozporu s provedeným dokazováním, zjištěném nezákonným způsobem, anebo zjištěném nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2947/17).
46. Dovolatel namítal právě porušení principu proporcionality trestní represe, a to vzhledem k době, která od spáchání skutku uplynula, a zejména k délce trestního řízení, které (v době rozhodování Nejvyššího soudu v tomto dovolacím řízení) probíhá již devátým rokem a znamenalo podstatný zásah do jeho osobního a pracovního života i majetkové sféry. Zároveň obviněný zdůrazňoval, on sám ani jeho obhájkyně nenesou na průtazích v řízení žádnou vinu, proto položil otázku, zda s ohledem na délku řízení a opakovaná pochybení soudů mělo být v jeho věci trestní řízení v současné době ještě vůbec vedeno.
47. Nejvyšší soud nepomíjí, že porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě je významným zásahem do principů zaručujících právo na spravedlivý proces, tedy základních práv garantovaných čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a že námitky ohledně porušení tohoto práva nemůže ignorovat. Nedůvodné průtahy a nepřiměřená délka trestního řízení jsou závažným a nežádoucím jevem, který nejenže v obecné rovině odporuje smyslu práva obviněného na spravedlivý proces, ale je i v rozporu se základními zásadami trestního práva a odporuje účelu trestního řízení. Relevantní judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“) je založena na tom, že v případě porušení práva na přiměřenou délku řízení vyslovuje soud porušení Úmluvy, případně přizná spravedlivé zadostiučinění. ESLP ale akceptuje, že dostatečnou formou kompenzace – na úrovni vnitrostátní úpravy smluvních států – může být i zmírnění trestu, jestliže je soud použije výslovně proto, že bylo porušeno právo na projednání věci v přiměřené lhůtě a uvede, v jaké míře byl trest z tohoto důvodu zmírněn (rozsudek Eckle proti Německu, č. 8130/78, rozsudek ze dne 15. 7. 1982, srov. též REPÍK, B.: K otázce právního prostředku nápravy při překročení přiměřené lhůty řízení. Bulletin advokacie, 6–7/2001, str. 13). Za těchto podmínek má ESLP za to, že smluvní stát poskytl dostatečnou ochranu právům vyplývajícím z Úmluvy s tím důsledkem, že stěžovatel ztrácí postavení poškozeného podle čl. 34 (dříve čl. 25) Úmluvy a tím i legitimaci k podání stížnosti. V rozsudku ze dne 26. 6. 2001 ve věci Beck proti Norsku, č. stížnosti 26390/95, formuloval ESLP vztah mezi porušením práva na vyřízení věci v přiměřené lhůtě a jeho kompenzací v podobě stanovení výše trestu ještě přesněji, když uvedl, že zmírnění trestu nezbavuje jednotlivce postavení poškozeného podle čl. 34 Úmluvy, avšak z tohoto obecného pravidla existuje výjimka, pokud národní orgány dostatečně průhledným způsobem konstatovaly porušení pravidla přiměřené délky řízení a toto pochybení již kompenzovaly zmírněním trestu, a to výslovným a měřitelným způsobem. Je-li splněna taková podmínka, dospívá ESLP k závěru, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy nebyl porušen. Na stejných zásadách stojí také judikatura Ústavního soudu (viz nález ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04).
48. Skutečnost, že trestní řízení vedené proti dovolateli trvá nepřiměřeně dlouhou dobu a že došlo k porušení přinejmenším §2 odst. 4 tr. ř. již oba soudy nižších instancí ve své podstatě připustily a Nejvyšší soud se k tomuto postoji připojuje. Rovněž nezbývá než otevřeně deklarovat, že průtahy nebyly zaviněny dovolatelem ani jeho obhájkyní, nýbrž v nejvyšší míře právě postupem soudů, které v této trestní věci opakovaně rozhodovaly a dopouštěly se pochybení. Geneze předmětného řízení, včetně všech doposud vydaných rozhodnutí je v detailech shrnuta v odstavcích 1. až 5. tohoto usnesení. Na tomto místě je vhodné pouze připomenout, že skutek byl obviněným spáchán v období od 10. 7. 2013 do 24. 9. 2013, přičemž v posledně uvedený den bylo podle §160 odst. 1 tr. ř. zahájeno jeho trestní stíhání (č. l. 822). Obžaloba byla k Obvodnímu soudu pro Prahu 1 podána dne 1. 9. 2014 (č. l. 1296). Následovalo řízení, v němž soud nalézací i odvolací vydaly každý celkem pět meritorních rozhodnutí, zatímco soud dovolací rozhoduje dnešního dne podruhé, jedná se tedy o v pořadí dvanácté meritorní rozhodnutí v trestní věci dovolatele.
49. S ohledem na právě uvedené okolnosti je kruciální otázka, zda bylo porušení přiměřené délky řízení odpovídajícím způsobem kompenzováno uložením mírnějšího trestu. Je nezbytné připomenout, že danou tématikou se již zabývaly oba soudy nižších instancí. Soud prvního stupně – i s ohledem na to, že obviněný se po spáchání předmětného skutku nedopustil další trestné činnosti – mu neuložil trest odnětí svobody s podmíněným odkladem, ale pouze samostatný peněžitý trest v celkové výši 75 000 Kč (bod 89. jeho rozsudku). Soud odvolací shledal uložený trest „mírným, spíše symbolickým s přihlédnutím k závažnosti korupčního trestného jednání“, přičemž právě dovolatelem nezaviněná délka trestního řízení byla hlavním důvodem pro neuložení trestu přísnějšího. Soud druhého stupně nezpochybnil negativní vliv trestního řízení na osobu obviněného, vyzdvihl ovšem vysokou společenskou škodlivost jeho jednání, a proto naznal, že je „namístě i přes dlouhou dobu trvající trestní řízení trest uložit“ (bod 27. jeho usnesení). S postojem soudů obou stupňů se ztotožnil i Nejvyšší soud, ani on nepřehlédl, že dovolatel byl osobou do té doby bezúhonnou, po spáchání skutku začal žít opět řádným životem a že trestní řízení je proti němu vedeno již od roku 2013. Ve shodě se soudy nižších instancí však musí také poukázat na velmi vysokou společenskou škodlivost této organizované a vysoce sofistikované trestné činnosti, při níž pachatelé požadovali po svědku V. K. částku ve výši milionů Kč, aby za pomoci úplatků a svého „působení“ na úřední osoby na m. o. zajistili získání nemovitého majetku, o který měl svědek (resp. jím zastupovaná obchodní společnost) zájem. Z těchto důvodů je také Nejvyšší soud přesvědčen, že uložení trestu i po tak dlouhém řízení bylo stále namístě, neboť je potřeba si uvědomit, že za běžných okolností by byl samostatný peněžitý trest v celkové výši 75 000 Kč ve vztahu k velmi vysoké závažnosti spáchaného činu trestem nepřiměřeně mírným. Proto lze uzavřít, že průtahy v trestním řízení byly soudem prvního stupně vykompenzovány přiměřeným zmírněním uloženého trestu natolik, že nedošlo k porušení základních zásad pro ukládání trestu ani ústavního principu proporcionality trestní represe.
50. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je v posuzovaném případě vázán na jiné dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř., konkrétně dovolací důvody obsažené v §265b odst. 1 písm. g), i) tr. ř., z čehož plyne, že je-li dovolání podané s odkazem na tyto dovolací důvody zjevně neopodstatněné, platí totéž i z hlediska důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
51. Závěrem je třeba ještě poznamenat, že Nejvyšší soud nemůže vyřešit námitku obviněného stran neoprávněného zápisu jeho původního odsouzení v rejstříku trestů, neboť k tomu není vůbec příslušný, a zároveň se takto formulovaná výhrada zcela zřetelně vymyká z rámce přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř., poněvadž fakticky vůbec nesměřuje proti rozhodnutí ve věci samé ve smyslu §265a odst. 2 tr. ř.
52. Nejvyšší soud uzavírá, že námitky obviněného V. L. jsou zjevně neopodstatněné. Proto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. 6. 2022
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu