ECLI:CZ:NS:2022:8.TDO.413.2022.1
sp. zn. 8 Tdo 413/2022-1294
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 5. 2022 o dovolání obviněného A. Ch. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, adresa označená pro účely doručování XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Pankrác, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 2. 2022, sp. zn. 9 To 453/2021, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 8 T 126/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. Ch. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 12. 11. 2021, sp. zn. 8 T 126/2020, byl obviněný A. Ch. (dále též jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) shledán vinným pokračujícím přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 2 tr. zákoníku (pod body 1.–2.), pokračujícím přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 2 tr. zákoníku (pod body 3.–15.) a pokračujícím přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku zčásti dokonaným a zčásti ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (pod body 16.–148., z toho ve stadiu pokusu v bodech 25., 26., 27., 28., 30., 36.–44., 47., 58., 60., 62., 87., 102., 114., 117., 118., 119., 127.–130., 134.–137., 139., 140., 142.–148.). Za to byl podle §209 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. V dalším bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. o povinnosti obviněného zaplatit poškozené společnosti O2 Czech Republic, a. s., IČ: 60193336, se sídlem Za Brumlovkou 266, 140 00 Praha, na náhradě škody částku 458 023 Kč.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání zaměřené proti výroku o vině a tím i všem na něj navazujícím výrokům. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 3. 2. 2022, sp. zn. 9 To 453/2021, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že se obviněný A. Ch. odsuzuje podle §209 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
3 . Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný označených přečinů dopustil tím, že v období od 2. 9. 2016 do 13. 9. 2016 (ad 1.–2.), v období od 11. 4. 2017 do 9. 7. 2017 (ad 3.–15.) a dále v období od 7. 3. 2018 do 25. 9. 2018 (ad 16.–148.) v úmyslu získat pro sebe majetkový prospěch z přesně nezjištěných míst zatelefonoval na zákaznickou linku společnosti O2 Czech Republic, a. s., IČ: 60193336, se sídlem Za Brumlovkou 266, 140 00 Praha, za účelem objednání datových služeb internetové televize (dále jen IP TV) a VDSL (technologicky novější a rychlejší služba neomezeného připojení k síti Internet, dále jen VDSL), které objednával zčásti na své jméno a příjmení s uvedením místa aktuálního bydliště, zčásti pod smyšlenou identitou, kdy uvedl smyšlené jméno, příjmení, rodné číslo a adresu, následně od poškozené společnosti v dále vymezených případech přebíral koncová datová zařízení, která mu byla zasílána Českou poštou, s. p., na jím určené doručovací adresy, za objednaná zařízení neměl v úmyslu zaplatit a také tak neučinil, zařízení použil pro vlastní potřebu, konkrétně se jednalo o objednávky a na osobní údaje specifikované ve skutkové větě výroku o vině rozsudku pod body 1.–148. soudu prvního stupně, přičemž svým jednáním způsobil pod body 1.–2. poškozené společnosti škodu celkem ve výši 11 994 Kč, pod body 3 –15. škodu celkem ve výši 76 161 Kč a pod body 16.–24., 29., 31.–35., 45.–46., 48.–57., 59., 61., 63.–86., 88.–101., 103.–113., 115.–116., 120.–126., 131.–133., 138., 141. škodu celkem ve výši 625 789 Kč a dále se pokusil pod body 25., 26., 27., 28., 30., 36.–44., 47., 58., 60., 62., 87., 102., 114., 117., 118., 119., 127.–130., 134.–137., 139., 140., 142.–148. způsobit škodu ve výši 269 906 Kč,
přičemž těchto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 14. 4. 2016, sp. zn. 6 T 6/2016, uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 3 tr. zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 30 měsíců.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 2. 2022, sp. zn. 9 To 453/2021, podal obviněný A. Ch. prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. d), g) a h) tr. ř. Namítl, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, resp. ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, případně že rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku, a konečně vytkl též nepřiměřenost uloženého trestu.
5. Dovolatel spatřoval porušení ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení a procesně nepředvídatelný postup soudu prvního stupně v tom, že závěrem hlavního líčení dne 17. 8. 2021 bylo soudem odročeno hlavní líčení na dny 10. 11. 2021 a 12. 11. 2021, a to výslovně za účelem přehrání zvukových záznamů a výslechů svědků, tedy podle obviněného výkladem a contrario nikoliv za účelem přednesu závěrečných řečí. Pokud tedy obviněný podal žádost o konání hlavního líčení nařízeného na tyto dny v jeho nepřítomnosti podle §202 odst. 2 tr. ř., nemohl předpokládat, že by v těchto dnech mohlo být ukončeno dokazování a přistoupeno k přednesu závěrečných řečí. Jelikož k přednesu závěrečných řečí dne 10. 11. 2021 došlo, měl obviněný za to, že byl zkrácen na svém právu přednesu závěrečné řeči podle §216 a násl. tr. ř.
6. Další vady napadeného rozhodnutí spatřoval ve zjevném rozporu obsahu provedených důkazů s rozhodnými skutkovými zjištěními, nedostatečném zjištění skutkového stavu a nevypořádání se s možnými eventualitami. Připomněl zásadu materiální pravdy, jíž je vedeno trestní řízení. Poznamenal, že nalézací soud vycházel zejména ze znaleckého posudku kpt. Marie Hes Svobodové, Ph.D., jímž bylo zjištěno, že 6 vybraných technicky a zvukově nejkvalitnějších nahrávek předložených společností O2 Czech Republic, a. s., namluvila jedna a tatáž osoba. Předmětné nahrávky pak byly porovnány s jinými telefonickými nahrávkami, jež byly použity při dokazování v jiné trestní věci, která skončila pravomocným odsouzením obviněného. Z porovnání byl učiněn závěr, že hlas z nahrávek se z určité části shoduje, měl by být totožný, z určité části byl hlas pouze pravděpodobně totožný nebo nebyl totožný. Podle obviněného tak nelze postavit najisto, že hlasy z těchto nahrávek jsou totožné a že je namluvila jedna osoba, tedy obviněný. Za daných okolností je tak podle obviněného třeba postupovat v souladu s pravidlem in dubio pro reo a zprostit jej obžaloby. Soudům nižších stupňů rovněž vytkl, že se ani nezabývaly alternativou, že by hlas osoby na porovnávaných nahrávkách nemusel patřit obviněnému, když soud neakceptoval jeho návrh na provedení revizního znaleckého posudku. Nesouhlasil s tvrzením odvolacího soudu, že obviněný neodůvodnil potřebu navrhovaného provedení revizního znaleckého posudku, že neuvedl, v čem by měl být původní znalecký posudek vadný. Provedení revizního znaleckého posudku z oblasti fonoskopie navrhoval právě z důvodu, že ze znaleckého posudku není jasně seznatelný závěr o totožnosti hlasů na základě porovnávaných nahrávek, a revizní znalecký posudek by tak napomohl k objasnění shody či neshody hlasů na nahrávkách a bylo by tak postaveno najisto, zda hlas v obou porovnávaných případech patří či nepatří obviněnému. Tyto skutečnosti měly podle názoru obviněného založit opodstatněnost dovolání v souladu s §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
7. Dovolatel nesouhlasil ani s uloženým trestem, který považoval za nepřiměřený. Neztotožnil se se závěry soudů nižších stupňů, že mu nemůže být uložen alternativní trestu, jelikož byla v jeho případě shledána řada přitěžujících okolností. Konstatoval, že není společensky nežádoucí či snad nebezpečnou osobou, pravidelně daruje plazmu, a přispívá tak záchraně lidí s určitými zdravotními problémy. Ze zprávy o průběhu dohledu nahrazujícího vazbu vyplývá, že vede na svobodě řádný život, spolupracuje s probačním úředníkem, dostavuje se na pravidelné konzultace a má veškerou snahu k doložení všech potřebných a vyžádaných dokumentů, jako jsou pracovní smlouvy, nájemní smlouva a další. Dále zdůraznil, že jeho rodina je na něm trvale závislá, a to nejen materiálně, ale i stran osobní celodenní péče; jeho manželka trpí závažnými zdravotními problémy a každodenní péči vyžadují také jeho tři nezletilé děti, přičemž jedno z nich je postiženo závažnou mentální poruchou autistického spektra a je odkázáno na jeho celodenní péči. Tvrzení odvolacího soudu, že o své nelehké životní situaci věděl již při páchání trestné činnosti, podle jeho názoru nemůže obstát, když svou vinu v celém rozsahu popírá.
8. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 2. 2022, sp. zn. 9 To 453/2021, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal tomuto soudu věc znovu projednat a rozhodnout.
9. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání obviněného předně poznamenala, že dovolatel svou námitku ohledně porušení ustanovení o jeho přítomnosti v hlavním líčení uplatnil již v odvolání, přičemž odvolací soud se s touto námitkou vypořádal pod bodem 8. odůvodnění rozsudku. Uvedla, že z obsahu protokolu o hlavním líčení ze dne 10. 11. 2021 skutečně vyplývá dovolatelova žádost o konání hlavního líčení bez jeho přítomnosti, přičemž otázka splnění předpokladů pro postup podle §202 odst. 2 písm. a), b) tr. ř. nevyvstala, když dovolatel jejich porušení ani nenamítal a v projednávaném případě se ani nejednalo o skutkově náročnou a důkazně složitou kauzu. K reálné možnosti využití dovolatelova práva na obhajobu v řízení před soudem uvedla, že mu byla poskytnuta jak v rámci jednacího dne 17. 8. 2021, tak i v časové kapacitě odročených termínů hlavního líčení na dny 10. 11. 2021 a 12. 11. 2021. Reálně ji pak naplnil pouze svojí účastí z prve uvedeného data. Pokud se ve zbývajícím rozsahu rozhodl tak neučinit, pak nelze přijmout závěr, že by jeho následná nepřítomnost (s ohledem na povahu vytýkaného jednání a její důkazní podklad) mohla být na překážku náležitému zjištění rozhodného skutkového stavu věci. Zdůraznila, že dovolatelova žádost o konání dalších jednacích dnů hlavního líčení v jeho nepřítomnosti nebyla nikterak podmíněna z hlediska požadavku být přítomen při přednesu závěrečných řečí procesních stran včetně jeho samostatného vystoupení nad rámec závěrečného přednesu jeho obhájce a že dovolatel učinil žádost až poté, co vzal na vědomí, za jakým účelem se hlavní líčení odročuje, aniž by byla vyloučena situace uvedená v §215 odst. 4 tr. ř. a podmínky postupu podle §216 tr. ř. Konstatovala, že bylo-li dokazování prohlášeno za skončené, pak by při dodržení zásady hospodárnosti řízení jen stěží přicházelo v úvahu odročení hlavního líčení pouze za účelem přednesu závěrečných návrhů stran. Uzavřela, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem nedošlo k zásahu do dovolatelova práva na spravedlivý proces ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. V dané souvislosti poznamenala, že dovolatel nevyužitím své plné přítomnosti v hlavním líčení prezentoval spíše pasivní postoj v uvedeném směru, jeho výslech byl navíc ukončen poté, co prohlásil, že již dál vypovídat nechce a ani nechce odpovídat na dotazy, a nebyl aktivní ani v rámci procesního postupu podle §213 odst. 1, 2 tr. ř. Z uvedeného státní zástupkyně dovozovala, že obviněný v rámci poukazované závěrečné řeči sledoval pouze opakované vyjádření svého negativního stanoviska ke skutečnostem, jež mu jsou kladeny za vinu.
10 . K námitce zjevného rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy státní zástupkyně nejprve v obecné rovině připomněla, kdy lze uplatnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to i ve světle judikatury. Měla za to, že dovolatelova argumentace nebyla tomuto přiléhavá, poukazoval-li na nedostatky v procesu hodnocení výsledků provedeného dokazování, které se vztahují k vypovídací hodnotě jediného důkazu, konkrétně pak znaleckého posudku z odvětví fonoskopie. Nad rámec uvedeného však poznamenala, že obsah dostupného spisového materiálu nevypovídá o tom, že by se soudy dopustily takového hodnocení provedených důkazů, které by bylo možno označit za nelogické a které by postrádalo racionální a obecně přijatelné opodstatnění. Soudy nižších stupňů podle jejího názoru postupovaly při hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. Obviněného rozhodně neodsoudily na základě jediného jím zpochybňovaného důkazu. Dovolatelem namítaná nejednoznačnost znaleckých závěrů zaměřených na ztotožnění jeho hlasu přitom vypovídá o tom, že měl na mysli pouze případy svého popíravého postoje uvedené pod body 16.–148. výroku o vině, které byly založeny na podvodných objednávkách fiktivních osob. Trestní stíhání obviněného bylo učiněno na základě a pouze v případech skutečně zjištěné a jednoznačné shody zaznamenaného hlasu. Vypovídající byl v těchto případech také mimo jiné i shodný modus operandi s již přisouzenou trestnou činností Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 6 T 6/2016, a to včetně shodných či obdobných jmen fiktivních objednatelů, za které se dovolatel vydával. V neposlední řadě se soud prvního stupně dále zabýval i tou částí dovolatelovy obhajoby, zda mu okolnosti jeho osobního a rodinného života vůbec dovolovaly posuzovanou trestnou činnost páchat. K namítané existenci opomenutých důkazů pak uvedla, že zůstává otázkou, jaké další a v rámci předmětného trestního řízení doposud nezjištěné informace, rozhodné pro posouzení vytýkaného jednání, by přineslo dokazování založené na závěrech revizního znaleckého posudku z odvětví fonoskopie. Konstatovala, že ze strany obhajoby nebylo konkretizováno, jaké doplnění znaleckého posudku je požadováno, resp. v jakém směru je spatřována jeho nejednoznačnost a jakým způsobem takto poukazovaná vypovídací hodnota zapadá do rámce důkazního celku. Pokud se nalézací soud pod bodem 13. odůvodnění svého rozsudku v kontextu s vypracovaným znaleckým posudkem zabýval otázkou důkazní přínosnosti uplatněného důkazního návrhu na jeho zrevidování včetně míry využití dovolatelova práva na obhajobu ve vztahu k souvisejícím důkazním podkladům, pak mu odvolací soud nemohl důvodně oponovat (srov. bod 8. odůvodnění jeho rozsudku zdola). Takto uplatněné námitce tedy nelze podle státní zástupkyně přiznat žádnou míru její opodstatněnosti.
11. Žádnou vadu státní zástupkyně nespatřovala ani ve výroku o trestu, když trest uložený odvolacím soudem, který původní výměru trestu odnětí svobody zmírnil na 2 roky, vnímala jako přiměřený. Předeslala, že námitky proti nepřiměřenosti trestu a vyhodnocení polehčujících a přitěžujících okolností nelze podařit pod žádný z dovolacích důvodů vymezených zákonem. Nadto upozornila na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, který pod bodem 9. reagoval na zcela shodné námitky, jaké dovolatel znovu uplatnil, a připomněla argumentaci odvolacího soudu.
12 . Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
13. Obviněný v replice k vyjádření státní zástupkyně zdůraznil, že na podaném dovolání trvá, a zopakoval podstatnou část v něm uvedené argumentace. Nesouhlasil proto se závěry státní zástupkyně a ve shodě s obsahem dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni a aby tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
III. Přípustnost dovolání
14 . Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
15. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvody podle §2695b odst. 1 písm. d), g), h) tr. ř.
16. Podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Z této zákonné formulace je zřejmé, že uvedený dovolací důvod nemůže spočívat v jakékoliv nepřítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo veřejném zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle něhož nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez jeho osobní účasti. V těchto souvislostech nelze pominout znění čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož má každý v rámci práva na soudní a jinou právní ochranu i ústavně zaručené právo na projednání věci v jeho přítomnosti a také právo, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena (k tomu přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 238/2000, ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 145/02 aj.). Jde kromě jiného o základní a neopominutelný prvek práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (č. 209/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Uvedené právo obviněného pak blíže rozvádí trestní řád. Zásah do tohoto práva v podobě konání hlavního líčení v nepřítomnosti obžalovaného je akceptovatelný jen na podkladě zákonného důvodu a nebylo-li tím soudní řízení jako celek dotčeno v takové míře a takovým způsobem, aby pozbylo podstatných rysů spravedlivého procesu (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 421/2002). Podle §202 odst. 2 tr. ř. se v nepřítomnosti obviněného může hlavní líčení provést, jen když soud má za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného, a přitom obžaloba byla obviněnému řádně doručena a obviněný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán a o skutku, který je předmětem obžaloby, byl obžalovaný už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut a bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání (§160 tr. ř.) a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (§166 odst. 1 tr. ř.).
17. Obviněný v dovolání namítl, že požádal o konání odročeného hlavního líčení v jeho nepřítomnosti, a to za situace, kdy hlavní líčení bylo odročeno za účelem přehrání zvukových záznamů a výslechů svědků, avšak soud prvního stupně v odročeném hlavním líčení konaném dne 10. 11. 2021 ukončil dokazování a přistoupil k přednesu závěrečných řečí, čímž obviněného zkrátil na jeho právu na přednes závěrečné řeči a na přítomnost v hlavním líčení. Ačkoliv takováto námitka je z formálního hlediska pod uvedený dovolací důvod podřaditelná, v řízení o dovolání před Nejvyšším soudem nemohla obstát.
18. Z obsahu spisu vyplývá, že soud prvního stupně v posuzované věci konal hlavní líčení ve dnech 17. 8. 2021 (č. l. 906 a násl., tj. 1. hlavní líčení), 10. 11. 2021 (č. l. 927 a násl., 2. hlavní líčení) a 12. 11. 2021 (č. l. 932 a násl., 3. a zároveň poslední hlavní líčení). K prvému hlavnímu líčení se obviněný dostavil. V jeho závěru byl informován o termínech, v nichž se bude konat odročené hlavní líčení za účelem přehrání zvukových záznamů a výslechu svědků. Dne 9. 11. 2021 byla soudu prvního stupně podána žádost obviněného o konání hlavního líčení nařízeného na dny 10. 11. 2021 a 12. 11. 2021 v jeho nepřítomnosti (č. l. 912). V žádosti obviněný uvedl, že si je plně vědom následků své neúčasti na konaném hlavním líčení, s těmito je srozuměn a trvá na své neúčasti. Zároveň sdělil, že uvedeného hlavního líčení se bude účastnit jeho ustanovený obhájce. V následujícím hlavním líčení konaném dne 10. 11. 2021 konstatovala samosoudkyně žádost obviněného o konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti, zároveň dotazem zjistila, že i státní zástupce s takovým postupem souhlasí. Jelikož shledala, že jsou splněny podmínky §202 odst. 2 tr. ř., usnesením rozhodla, že hlavní líčení bude konáno v nepřítomnosti obviněného. Stejný postup opakovala v hlavním líčení konaném dne 12. 11. 2021. V hlavním líčení konaném ve dnech 10. 11. 2021 a 12. 11. 2021 tak obviněný nebyl přítomen, byl však přítomen jeho obhájce.
19. Soud v daném případě nepochybil. Při plném respektování práva obviněného na účast v hlavním líčení zachoval zákonný postup umožňující konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného vyplývající z §202 odst. 2 tr. ř. a akceptoval požadavek obviněného se tohoto významného práva vzdát. Ostatně ani sám dovolatel naplnění podmínek §202 odst. 2 tr. ř. ve svém mimořádném opravném prostředku nezpochybňoval. V případě, že obviněný požádal, aby bylo hlavní líčení provedeno v jeho nepřítomnosti, dal najevo, že nepožaduje účastnit se osobně všech úkonů, které jsou v hlavním líčení prováděny, a to včetně přednesu závěrečných řečí, posledního slova či vyhlášení rozsudku. V případě, že by své rozhodnutí změnil, nic mu nebránilo se k hlavnímu líčení dostavit. Požádal-li obviněný, aby hlavní líčení bylo konáno v jeho nepřítomnosti (č. listu 912), vzal tím na sebe riziko toho, že již v tomto hlavním líčení může být samosoudkyní dokazování prohlášeno za skončené, stranám uděleno slovo k závěrečným řečem a může dojít k vyhlášení rozhodnutí, aniž by on využil svého práva na závěrečnou řeč a poslední slovo. Trestní řád neumožňuje obviněným implicitně navrhovaný postup, tedy aby na jednu stranu žádal, aby bylo hlavní líčení konáno v jeho nepřítomnosti, současně ale trval na určitých procesních právech spojených s průběhem hlavního líčení, a to ani v případě zákonem výslovně upravené žádosti o konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného podle §202 odst. 5 tr. ř. Nad rámec již řečeného je nutno poznamenat, že obviněný svou žádost o konání odročeného hlavního líčení v jeho nepřítomnosti ničím nepodmínil a nedomáhal se přítomnosti při závěrečných řečech. Nelze tudíž shledávat porušení práva na účast v hlavním líčení, eventuálně porušením spravedlivého procesu, pokud soud v termínech, jež dal obviněnému na vědomí, provedl celé hlavní líčení, aniž by obviněného průběžně informoval, ve které jeho části uskuteční konkrétní úkony vedoucí k ukončení dokazování a k vyhlášení rozsudku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1559/2010, ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 8 Tdo 582/2017, aj.). Nadto je třeba uvést, že procesní práva obviněného byla dostatečně chráněna tím, že obhájce obviněného se hlavního líčení konaného dne 10. 11. 2021 účastnil a po skončení dokazování pronesl závěrečnou řeč. K právu závěrečné řeči (§216 tr. ř.), na němž byl obviněný podle svého názoru zkrácen, lze v obecné rovině poznamenat, že toto závěrečné vystoupení obviněného [stejně jako poslední slovo (§217 tr. ř.)] probíhá po skončení dokazování, v důsledku čehož nelze jeho obsah použít k důkazu. Argumentace použitá v závěrečné řeči, popř. posledním slovu, kterýmižto obviněný též realizuje své ústavně zaručené právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, ovšem může soud ovlivnit při hodnocení výsledků dokazování, nebo vést k jeho doplnění. S ohledem na konkrétní výsledky dokazování a později uplatněnou argumentaci obviněného v opravných prostředcích však tato eventualita nebyla reálná, a třebaže se tedy obviněnému nedostalo příležitosti přednést před soudem prvního stupně závěrečnou řeč a poslední slovo, nemohla tato okolnost sama o sobě vyvolat s poukazem na principy materiálního právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky) relevantní újmu na ústavním právu dovolatele na obhajobu (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2009, sp. zn. II. ÚS 1641/08). Navíc nutno dodat, že obviněný se osobně účastnil veřejného zasedání u Krajského soudu v Plzni coby odvolacího soudu dne 3. 2. 2022 a zde přednesl konečný návrh (viz protokol o veřejném zasedání na č. l. 1039–1040).
20. Postup soudu prvního stupně, který konal parciálně hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, a to včetně skončení dokazování a udělení slova k závěrečným řečem stran, tedy nepředstavuje nepřípustný zásah do práv obviněného; soud k tomuto postupu měl zákonný podklad a soudní řízení jako celek nepozbylo podstatných rysů spravedlivého procesu.
21. Dovolatel dále uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., pod něž podřadil svou argumentaci, že nebyla spolehlivě prokázána jeho vina. Podle jeho mínění se soudy nižších stupňů nevypořádaly s možnými skutkovými eventualitami a bylo porušeno pravidlo in dubio pro reo . Vytkl, že jeho vina byla založena především na znaleckém posudku z oboru fonoskopie, který ale neučinil zcela jednoznačné závěry o shodě hlasu na nahrávkách s hlasem obviněného, a dále že odvolací soud neprovedl navrhovaný důkaz, a to revizní znalecký posudek z oboru kriminalistika, odvětví fonoskopie, přičemž odůvodnění soudů nižších stupňů týkající se neprovedení tohoto důkazu považoval za „zcestné“.
22. K tomu je nejprve nutno uvést, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uplatnit, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání tedy spočívá na třech alternativách, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen.
23. Naproti tomu dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., lze uplatnit, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu tak lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
24. Námitky obviněného, že jeho vina nebyla jednoznačně prokázána a že nebyl proveden jím navrhovaný důkaz, tak lze s ohledem na uvedená východiska podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný však v dovolání neuvedl žádnou argumentaci, která by byla relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jehož naplněním se tak dovolací soud nebude zabývat. Pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak Nejvyšší soud v projednávané věci neshledal.
25 . K výtce dovolatele, že odvolací soud neprovedl jím navrhovaný důkaz, a to revizní znalecký posudek z oboru kriminalistika, odvětví fonoskopie, je třeba připomenout, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
26. Ze spisového materiálu se podává, že obhájce obviněného v hlavním líčení konaném dne 10. 11. 2021 navrhl doplnit dokazování vypracováním revizního znaleckého posudku z odvětví fonoskopie, kterýžto návrh soud prvního stupně usnesením podle §216 odst. 1 tr. ř. zamítl. Učinil tak proto, že z provedeného dokazování vyplynul jednoznačný závěr o tom, že hlas na nahrávkách je hlas obviněného, což v případě několika nahrávek potvrdil i sám obviněný v předcházejícím hlavním líčení, nadto obviněný, resp. jeho obhájce, neuvedl, v čem konkrétně by měl být původní znalecký posudek vadný, samosoudkyně pak neměla jakýchkoliv pochyb o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku (viz protokol o hlavním líčení na č. l. 927–931, k odůvodnění usnesení blíže zvukový záznam na CD nosiči pojmenovaný 8 T 126/2020, Ch. A., I., s názvem souboru 03 Obžaloba, přiloženém v přílohové obálce č. 1, svazek č II.). Stejnou argumentaci tento soud zopakoval v odůvodnění svého rozhodnutí (viz bod 13. na str. 44 rozsudku). Z uvedeného je evidentní, že soud prvního stupně neopomněl obviněným navrhovaný důkaz, když jeho neprovedení jak v hlavním líčení při jeho zamítnutí, tak i v odůvodnění svého rozhodnutí zdůvodnil, přičemž odůvodnění také zcela odpovídalo kritériím vymezeným Ústavním soudem v jeho ustálené judikatuře, na kterou bylo poukázáno výše, a nelze tak uzavřít, že by došlo k zamítnutí navrhovaného podstatného důkazu bez konkrétního odůvodnění ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pouze pro úplnost lze k dovolatelem vyjádřenému nesouhlasu s tvrzením nalézacího soudu, že návrh na doplnění dokazování ze strany obhajoby absentoval zdůvodnění, v čem je spatřována vada znaleckého posudku, uvést, že dovolací soud po přehrání zvukového záznamu z hlavního líčení, v němž bylo vypracování revizního znaleckého posudku navrženo, nemůže než souhlasit s nalézacím soudem, neboť obhajoba skutečně nekonkretizovala žádné vady znaleckého posudku, jehož přezkumu se domáhala. Po hodnocení napadeného znaleckého posudku též v kontextu s ostatními provedenými důkazy a vyjádřením obviněného, který k několika nahrávkám potvrdil, že se jedná o jeho hlas, soudy nižších stupňů v předmětném znaleckém posudku opodstatněně žádné vady neshledaly. Dovolací soud proto konstatuje, že se nalézací soud, jakož i odvolací soud neprovedením obhajobou navrženého důkazu nedopustily žádného pochybení.
27. Nejvyšší soud v projednávané věci neshledal ani případný zjevný rozpor skutkových zjištění majících určující význam pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud zcela ztotožnil (str. 42–44, body 10.–12. rozsudku nalézacího soudu, str. 36, 37, body 7., 8. rozsudku odvolacího soudu), vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. K dovolatelem namítanému porušení pravidla in dubio pro reo , které odůvodnil tím, že ze znaleckého posudku nevyplynula jednoznačná shoda hlasu na nahrávkách zachycujících projednávané jednání pachatele, nebylo postaveno najisto, že nahrávky namluvila jedna tatáž osoba, proto nebylo bez pochybností prokázáno, že se nyní projednávaných skutků dopustil právě dovolatel a nikoliv jiná osoba, je v obecné rovině nejprve vhodné ve stručnosti připomenout, že pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001). Nutno konstatovat, že vina obviněného byla v projednávané věci jednoznačně prokázána, a to bez jakýchkoliv důvodných pochybností. V dané souvislosti jsou zcela zásadními důkazními prostředky (nikoliv ale jedinými, jak přiléhavě upozornil již soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku) zvukové nahrávky objednávek (č. l. 669, 670) a znalecký posudek z oboru kriminalistika, odvětví fonoskopie (č. l. 53–88). Jeho obsahem je vyhodnocení vzájemné shody na nich zaznamenaných hlasů a shody na nich zaznamenaných hlasů s hlasem na nahrávkách, které byly jako hlas obviněného vyhodnoceny v jiné trestní věci (věc Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 6 T 6/2016, CD se záznamem hovorů v předmětné věci na č. l. 672). Znalec z nahrávek vybral šest hovorů, které měly nejlepší jazykovou kvalitu projevu mluvčího a z hlediska určování mluvčího byly vyhodnoceny jako zpracovatelné, a tyto pak s ohledem na jejich kvality využil pro popis vlastností hlasu a řeči osoby hovořící v telefonátech a pro následné porovnání tohoto hlasu s hlasem zaznamenaným na ostatních nahrávkách. Je třeba konstatovat, že znalecký posudek zcela přesně označuje, kde se na stupnici pravděpodobnosti shody hlasu nachází ta která nahrávka, tedy specifikoval, u kterých nahrávek se z hlediska porovnávaných zjištěných parametrů jedná o totožný hlas s hlasem na nahrávkách vybraných k porovnávání, u kterých se jedná s největší pravděpodobností o totožný hlas, u kterých je hlas jen pravděpodobně totožný, u kterých totožnost nelze vyloučit a u kterých není totožný. Totožnost hlasu shledal mimo jiné i mezi vybranými porovnávanými nahrávkami a nahrávkami telefonických hovorů, které byly použity v již výše uvedené jiné trestní věci a u nichž bylo zjištěno, že na nich byl zaznamenán hlas obviněného. Na základě takového odborného zkoumání bylo možno dospět k jednoznačnému závěru o tom, na kterých konkrétních nahrávkách se jednalo o totožný hlas či s největší pravděpodobností o totožný hlas, přičemž tento stejný hlas byl porovnán s hlasem v jiné trestní věci, který byl v dané věci přiřazen obviněnému. Tento podle znalce totožný hlas byl mimo jiné zaznamenán na nahrávkách telefonních hovorů pachatele z období od 2. 9. 2016 do 9. 7. 2017 (č. l. 669), které byly k důkazu přehrány v hlavním líčení konaném dne 17. 8. 2021 a k nimž obviněný uvedl, že to byl on, tedy že na nich je zaznamenán jeho hlas. Pokud tedy z porovnání záznamů hlasu vyplývá, že zaznamenaný hlas je ve vyjmenovaných případech totožný či s největší pravděpodobností totožný s hlasem, který byl v jiné trestní věci přiřazen obviněnému, jakož i s hlasem, který sám obviněný v hlavním líčení potvrdil jako svůj, pak není v případě záznamů, u nichž byla takováto shoda vyhodnocena jako totožná či s největší pravděpodobností totožná, žádný důvod pochybovat o tom, že jde o hlas obviněného jako pachatele. S ohledem na skutečnost, že obviněný byl shledán vinným jen těmi skutky, u jejichž jednotlivých dílčích útoků existovala jednoznačná shoda (tj. totožnost či s největší pravděpodobností totožnost) zaznamenaného hlasu s hlasem obviněného alespoň u jednoho z více telefonátů týkajících se jedné konkrétní objednávky, je pak zcela bezpředmětné, že u jiných nahrávek nebyla zjištěna shoda hlasu s vysokou pravděpodobností či nebyla zjištěna vůbec, neboť skutky, respektive dílčí útoky, které by byly opodstatněny takovými nahrávkami, se ani nestaly předmětem tohoto trestního řízení (nebyla pro ně podána obžaloba) a obviněný nebyl uznán vinným z jejich spáchání. Takové důkazy a jejich vyhodnocení, pokud se jednalo o dílčí útoky pokračujících trestných činů, které byly předmětem tohoto řízení a jimiž byl obviněný uznán vinným, pak neponechaly žádný prostor pro jakékoliv, už vůbec ne důvodné pochybnosti o vině obviněného ve smyslu zásady presumpce neviny a z ní vyplývajícího pravidla in dubio pro reo . Souhrn provedených důkazů totiž tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku nejen spolehlivě prokazují všechny okolnosti předmětných skutků a usvědčují z jeho spáchání obviněného, ale současně rozumně vylučují reálnou možnost jakéhokoliv jiného závěru, tj. že by pachatelem mohla být i jiná osoba (k tomu srov. př. rozhodnutí uveřejněná pod č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.).
28. S ohledem na výše uvedené nelze než uzavřít, že skutková zjištění soudů jsou správná a odpovídají výsledkům dokazování, které bylo provedeno v souladu se zákonnými ustanoveními. Soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Nutno podotknout, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
29. Pod obviněným uplatněné dovolací důvody nelze podřadit ani námitku nepřiměřenosti jemu odvolacím soudem uloženého trestu odnětí svobody. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (o nesprávné právní posouzení skutku se evidentně nejedná) je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod. Žádnou takovou vadu ale obviněný v napadeném rozhodnutí nespatřoval.
30. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který je v soustavě dovolacích důvodů §265b odst. 1 tr. ř. v určitém ohledu dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek buď tvrzení, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (k tomu viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
31 . Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, aj.). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba klást otázku, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (k tomu přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestů obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a pamatuje v této souvislosti zejména na případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného. O takové případy může jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémní rozporu s provedeným dokazováním, zjištěném nezákonným způsobem, anebo zjištěném nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2947/17). O takovou situaci se ale v posuzované věci nejedná.
32. Pouze pro úplnost lze doplnit, že odvolací soud se žádného pochybení při ukládání trestu odnětí svobody obviněnému nedopustil. Obviněný byl shledán vinným pokračujícím přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 2 tr. zákoníku (ad 1.–2.), pokračujícím přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 2 tr. zákoníku (ad 3.–15.) a pokračujícím přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku zčásti dokonaným a zčásti ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (ad 16.–148.), za což byl odvolacím soudem podle §209 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obviněný byl v nyní projednávané věci ohrožen trestem odnětí svobody v trvání 1 roku až 5 let. Odvolací soud správně zhodnotil všechny polehčující i přitěžující okolnosti, přičemž se z velké části shodl s hodnocením přitěžujících a polehčujících okolností se soudem prvního stupně (bod 15. na str. 45 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud stejně jako nalézací soud konstatoval, že obviněnému svědčí řada přitěžujících okolností, a to že se obviněný dopustil tří trestných činů, u nichž škoda v celkovém součtu činí téměř jeden milion korun, dále se jednalo o opakovanou trestnou činnost trvající delší dobu, tedy přesahující dva roky. I přes osobní poměry obviněného, který má nemocnou manželku a dceru a má další nezletilé děti, dospěl soud k závěru, že obviněnému nelze ukládat jiný, tj. alternativní trest za existence těchto přitěžujících okolností, ale také s ohledem na skutečnost, že obviněný započal s nyní souzenou trestnou činností cca 5 měsíců po právní moci předchozího odsouzení rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 14. 4. 2016, sp. zn. 6 T 2016, což sice nepovažuje za přitěžující okolnost s ohledem na skutečnost, že toto odsouzení je znakem zpětnosti, uvedené však vypovídá o nenapravitelnosti obviněného působením méně represivního trestu, jakým byl v předchozí věci trest odnětí svobody s podmíněným odkladem jeho výkonu. Odvolací soud rovněž výstižně poznamenal, že obviněný si byl již při páchání činu vědom své nelehké životní situace, přesto se uchýlil k páchání trestné činnosti, jejíhož možného následku v podobě odsouzení k trestu odnětí svobody bez odkladu jeho výkonu si musel být vědom, a to i s ohledem na své předchozí odsouzení a na to, že nyní projednávanou trestnou činnost páchal ve zkušební době podmíněného odkladu trestu odnětí svobody uloženého v jiné věci. Odvolací soud však zmírnil soudem prvního stupně uložený úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let na úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 let, a to z důvodu, že na obviněného je třeba hledět jako na osobu dosud netrestanou, poněvadž předchozí odsouzení obviněného je znakem zpětnosti podle §209 odst. 2 tr. zákoníku, a nelze tak k němu přihlížet v rámci ukládání trestu, a také proto, že lze předpokládat, že dojde k přeměně původně podmíněného trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku uloženého obviněnému rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 14. 4. 2016, sp. zn. 6 T 2016. Je třeba konstatovat, že trest uložený odvolacím soudem v dolní polovině trestní sazby stanovené v §209 odst. 3 tr. zákoníku, byť spojený s jeho bezprostředním výkonem, rozhodně nelze označit za nepřiměřeně přísný a nespravedlivý.
33. Nejvyšší soud na základě výše uvedeného uzavírá, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, proto je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 5. 2022
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu