ECLI:CZ:NS:2022:8.TDO.455.2022.1
sp. zn. 8 Tdo 455/2022-955
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 15. 6. 2022 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Engelmanna a soudců JUDr. Věry Kůrkové a JUDr. Milady Šámalové dovolání, které podal obviněný D. S. , nar. XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Heřmanice, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 12. 2021, č. j. 2 To 83/2021-870, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 54 T 4/2020, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 12. 2021, č. j. 2 To 83/2021-870, a to v části, pokud jím byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 9. 2021, č. j. 54 T 4/2020-809, a obviněnému nově uložen trest. Současně se zrušují další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265m tr. ř. se rozhoduje tak, že odvolání státního zástupce proti výroku o trestu z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 9. 2021, č. j. 54 T 4/2020-809, se podle §256 tr. ř. zamítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný D. S. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 9. 2021, č. j. 54 T 4/2020-809, uznán vinným jednak zločinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 4 tr. zákoníku, jednak přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy (jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) byl podle §146 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku a §58 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 3 (tří) roků, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku, §84 tr. zákoníku a §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) roků za současného vyslovení dohledu probačního úředníka Probační a mediační služby ČR, a to po dobu prvních 36 měsíců zkušební doby počínaje právní mocí uvedeného rozsudku. Krajský soud v Ostravě dále obviněnému uložil podle §84 tr. zákoníku, §85 odst. 2 tr. zákoníku, §48 odst. 4 tr. zákoníku a §50 tr. zákoníku ve výroku rozsudku specifikovaná přiměřená omezení a povinnosti [ - dostavit se ve lhůtě 5 pracovních dnů od právní moci rozsudku k projednání podmínek probačního plánu dohledu na středisko Probační a mediační služby ČR, Středisko v XY; - do ukončení výkonu dohledu informovat probačního úředníka o místě svého pobytu a v případě změny doručovací adresy mu do pěti dnů písemně oznámit změnu adresy pro potřeby doručování písemností, rovněž hlásit probačnímu úředníku veškeré okolnosti bránící řádnému plnění probačního plánu; - podrobit se v průběhu prvních 12 měsíců zkušební doby, za součinnosti Probační a mediační služby ČR, psychosociálnímu výcviku zaměřený na pachatele násilné trestné činnosti; - nahradit podle svých sil a možností poškozeným náhradu škody a nemajetkové újmy; - po dobu prvních 24 měsíců zkušební doby počínaje právní mocí rozsudku se zdržet návštěv restauračních zařízení a společenských akcí, na kterých se podávají alkoholické nápoje v době od 22.00 hodiny do 06.00 hodiny; - do ukončení výkonu dohledu probačního úředníka zdržet se užívání alkoholu a omamných a psychotropních látek, a na výzvu probačního nebo jiného pověřeného pracovníka, se podrobit namátkovému testování na přítomnost alkoholu a omamných a psychotropních látek v těle ]. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému rovněž uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu zaměstnání v podobě zajišťování pořadatelské služby při veškerých sportovních utkáních a zákaz výkonu všech zaměstnání a povolání souvisejících s ochranou osob a majetku ve výměře 5 (pěti) roků. O nárocích poškozených na náhradu škody a náhradu nemajetkové újmy rozhodl Krajský soud v Ostravě podle §228 odst. 1 tr. ř.
2. Z podnětu odvolání státního zástupce, které bylo podáno výhradě do výroku o trestu, který s ohledem na užití soudem prvního stupně ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku považoval státní zástupce za nepřiměřeně mírný, byl rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 12. 2021, č. j. 2 To 83/2021-870, napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 9. 2021, č. j. 54 T 4/2020-809, podle §258 odst. 1 písm. d), písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen v celém výroku o trestu a za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. byl obviněný podle §146 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu pořadatelské služby a výkonu činností souvisejících s ochranou osob a majetku ve výměře 2 (dvou) let. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě nezměněn.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti shora uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku předně uvedl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a dále, že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. V této souvislosti uvedl, že v rámci soudního řízení bylo porušeno jeho ústavně garantované právo vymezené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť odvolací soud při ukládání trestu nerespektoval principy proporcionality a subsidiarity, kdy vedle přitěžujících okolností opomenul odůvodnit i okolnosti polehčující, tudíž z hlediska uloženého trestu je rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelné, čímž bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Dovolatel rovněž namítl, že mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními existují extrémní rozpory (v dovolání poukázal na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu, která se touto otázkou zabývá), neboť v rámci provedeného dokazování, a to zejména ve vztahu k jeho osobě je vyvráceno, že by jakýmkoliv způsobem úmyslně zamýšlel způsobit tak závažný následek, ke kterému došlo. Podle jeho názoru odvolací soud nesprávně posoudil stav poškozeného, a to zejména ve vztahu k míře ovlivnění alkoholem a následným reakcím vyplývajících právě z tohoto stavu, který si poškozený přivodil sám. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 12. 2021, č. j. 2 To 83/2021-870, zrušil a tomuto soudu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí, případně, aby sám ve věci rozhodl.
4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten v rámci svého vyjádření předně uvedl, že dovolání obviněného bylo podáno s výslovným odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., ačkoliv je zřejmé, že ve skutečnosti jde obviněnému o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. h) a i) tr. ř. V této souvislosti státní zástupce zmínil, že obviněný podaným dovoláním brojí především proti výroku o trestu, který považuje za nepřiměřeně přísný, což je námitka stojící mimo rámec zákonných dovolacích důvodů. Dále státní zástupce uvedl, že dovolatelem uplatněné námitky nesměřují proti právnímu posouzení skutku ani jinému hmotněprávnímu posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. s tím, že je nelze podřadit ani pod dovolací důvod vymezený v §265 odst. 1 písm. i) tr. ř. Závěrem svého vyjádření proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§265c tr. ř.] shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§265e odst. 1, 2 tr. ř.]. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř. Pokud jde o přípustnost dovolání, Nejvyšší soud zjistil, že proti rozhodnutí soudu prvního stupně podal odvolání pouze státní zástupce, a to toliko proti výroku o trestu. Odvolací soud tak z tohoto důvodu přezkoumával pouze zákonnost a odůvodněnost tohoto oddělitelného výroku rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo (viz bod 17. rozsudku) a dovolatel mohl dovoláním napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně (srov. rozhodnutí č. 20/2004 Sb. rozh. tr.). S ohledem na uvedenou skutečnost se tak Nejvyšší soud zabýval pouze námitkami týkajícími se uloženého trestu, zatímco námitky týkající se extrémního nesouladu (námitky týkající se viny) považoval za nepřípustné.
III. Důvodnost dovolání
6. Obviněný námitky ve vztahu k uloženému trestu uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tento dovolací důvod je podle současného znění [viz §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. - zákon č. 220/2021 Sb., jeho současné znění je doslovně shodné se zněním účinným do 31. 12. 2021, podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř, které obviněný uplatnil ve svém dovolání] dán tehdy, pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jimž byl uznán vinným . Nejvyšší soud považuje za vhodné rovněž zmínit, že obviněný pravděpodobně přehlédl novelu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., která s účinností od 1. 1. 2022 provedla změny v dovolacích důvodech. Tento nedostatek však nemohl považovat Nejvyšší soud za zásadní a postupoval podle §59 odst. 1 tr. ř. a podání posuzoval podle jeho obsahu s tím, že uplatněné námitky lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. (podle současně platného znění tr. ř.) . K námitkám, které byly dovolatelem uplatněny k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [od 1. 1. 2022 pod §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.], ve kterých tento poukazoval na extrémní nesoulad (rozpor) mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, na svévolné hodnocení důkazů bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (viz str. 3–6 dovolání) však nemohl Nejvyšší soud s ohledem na shora uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu [č. 20/2004 Sb. rozh. tr. (viz bod 5. shora)] přihlížet, přičemž považuje za potřebné obviněného upozornit, že sám v podaném dovolání (viz bod II., str. 6) uvedl, že se „vytýkaného jednání dopustil, prohlásil vinu …“.
7. Z uplatněných námitek současně vyplývá, že dovolatel považuje uložený trest za nepřiměřeně přísný, když podle jeho mínění nebylo rozsudkem odvolacího soudu mj. respektováno ústavně garantované právo vymezené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (právo spravedlivého procesu) a při ukládání trestu odvolacím soudem nebyl respektován princip proporcionality a subsidiarity, bylo opomenuto kromě zdůrazněných okolností obviněnému přitěžujících, odůvodnit rovněž okolnosti obviněnému polehčující, tudíž je podle mínění dovolatele dovoláním napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné, a tím došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces . Ve vztahu k obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu a případné prosté argumentaci, že mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest je nutno opětovně uvést, že v jeho rámci [§265b odst. 1 písm. i) tr. ř.] lze pouze namítat, že trest byl uložen trest mimo trestní sazbu, kterou pro daný trestný čin stanoví trestní zákoník, nebo že byl uložen nepřípustný druh trestu. V rámci tohoto dovolacího důvodu ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. však nelze namítat uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud podotýká, že trestní zákoník umožňuje podle 146 odst. 4 uložit za spáchání zločinu ublížení na zdraví trest odnětí svobody v trvání 5 až 10 let. Obviněnému tak byl soudem druhého stupně uložen trest odnětí svobody na samé spodní hranici zákonné sazby, jak mj. uvedl odvolací soud.
8. Ve vztahu k námitce obviněného k problematice spravedlivého procesu a otázce [ne]přezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu však z pohledu Nejvyššího soudu soud druhého stupně nedostál v předmětné trestní věci své povinnosti ve směru obviněným vytýkaném (viz níže), a proto Nejvyšší soud při vědomí např. nálezů Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 55/04 či sp. zn. II. ÚS 855/08, a z nich vyplývajících závěrů, že dovolací řízení se v žádném svém stadiu nemůže ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv, resp. mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu, dospěl k závěru, že vzhledem k výše uvedeným nedostatkům, nemůže rozhodnutí odvolacího soudu obstát v intencích spravedlivého procesu, a proto přistoupil k jeho zrušení. V předmětné trestní věci je potřebné z pohledu práva na spravedlivý proces, vedle již výše zmíněného, uvést i tu skutečnost, že obviněný rozsudek soudu prvního stupně akceptoval a vzdal se práva odvolání, oproti tomu státní zástupce následně podal odvolání v neprospěch obviněného, a to pouze do výroku o trestu. Uvedeným postupem tak byla do budoucna vyloučena možnost obviněného brojit proti jakémukoli odvolacím soudem uloženému přísnějšímu trestu, uloženému v rámci trestní sazby za odpovídající trestný čin, a to i za situace nepřezkoumatelnosti takového rozhodnutí. Současně je však nutno upozornit, že nepodmíněný trest odnětí svobody byl obviněnému navrhován státním zástupcem v jeho závěrečném návrhu, tudíž nelze hovořit o překvapivosti takového rozhodnutí. V posuzované trestní věci bylo možno za stěžejní prvek, s ohledem na shora uvedené, považovat dovolatelem vznesenou námitku nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska nedostatku náležitého odůvodnění nepodmíněného trestu odnětí svobody na místo původně uloženého trestu odnětí svobody podmíněně odloženého ve smyslu ustanovení §125 tr. ř., což se ve svém důsledku muselo projevit v porušení práva obviněného na spravedlivý proces.
9. V návaznosti na uvedené odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je nutno zdůraznit, že již v závěrečné řeči státní zástupce navrhoval uložení nepodmíněného trestu a na svém stanovisku setrval i v podaném odvolání. Jednou ze skutečností, která byla státním zástupcem zdůrazňována bylo to, že se obviněný k jednání plně a kajícně nedoznal. Soud prvního stupně však zcela důvodně ve svém rozsudku uvedl, že i přes opakované výslechy se obviněný navzdory výhradám, které soud shrnul v bodě 58. svého rozsudku, v základních a podstatných rysech doznal a popsal způsob, jakým poškozeného napadl, přičemž vyjádřil lítost nad svým jednáním. Nejvyšší soud musí podotknout, že soud prvního stupně velmi pečlivě posuzoval okolnosti předmětné trestní věci, osobu obviněného a další skutečnosti a své úvahy rozvedl v bodech 78. až 84., ev. dále v bodech 85. až 90., kde rozvedl své úvahy k otázce náhrady škody a nemajetkové újmy. Oproti tomuto velmi podrobnému odůvodnění a posouzení přiměřenosti trestních sankcí, kdy např. v bodě 84. nalézací soud rozvádí podrobně své úvahy k výchovnému účelu trestu ve vazbě na osobu obviněného, odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku se s problematikou jím ukládaného nepodmíněného trestu vypořádal tím způsobem, že v bodě 21. reprodukoval komentářovou literaturu k ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku – tj. mimořádnému snížení trestu odnětí svobody, aby v následujícím bodu odůvodnění svého rozsudku opět v duchu komentářové literatury poukázal na situace, za kterých lze uvedené ustanovení uplatnit. V bodě 23. pak opakuje skutkové zjištění soudu prvního stupně, že k útoku na tělesnou integritu poškozeného došlo jedním úderem, vedeným pravou rukou. Poukazuje přitom rovněž na skutkové zjištění soudu prvního stupně, že úder byl veden velkou razancí, obviněný nebyl v tu chvíli nijak závažně provokován, poškozeného obviněný napadl v době, kdy poškozený byl ze stadionu vyveden jinými osobami, ve značném odstupu od chvíle, kdy byl uvnitř stadionu poškozeným slovně napaden, což jsou okolnosti, které vylučují za situace, kdy byl obviněnému ukládán úhrnný trest, aplikaci ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku, navíc za situace, kdy v jednání obviněného je nutno spatřovat určitý prvek msty. Je nutno podotknout, že uvedené strohé odůvodnění tak zásadní změny uloženého trestu, reagující souhlasně na výhrady státního zástupce uplatněné v odvolání, si z hlediska své přesvědčivosti a přezkoumatelnosti zasluhovalo podstatně podrobnější odůvodnění, aby nemohlo být namítáno, že z pohledu práva na spravedlivý proces může jít o rozhodnutí nepřezkoumatelné, jak učinil dovolatel. Pro uvedený závěr bezpochyby svědčí rovněž strohé konstatování odvolacího soudu, že pro aplikaci ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku chybí i naplnění poslední z nabízených možností, tj. existence více významných polehčujících okolností při nedostatku okolností přitěžujících a že ani v poměrech obviněného nebylo shledáno nic mimořádného.
10. V reakci na argumentaci odvolacího soudu v odůvodnění jeho rozhodnutí a námitky státního zástupce uplatněné v jeho odvolání k uloženému trestu, považuje Nejvyšší soud za potřebné zmínit některé skutečnosti, které vyplývají z důkazů, které byly soudem prvního stupně provedeny a v rámci jeho hodnotících úvah při ukládání trestu v rozhodnutí zmíněny, které však odvoláním státního zástupce, stejně jako odvolacím soudem, který akceptoval výhrady státního zástupce, byly upozaděny, případně na ně nebylo reagováno. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku dospěl k závěru, že ze strany obviněného se jednalo o útok obviněného na poškozeného mimo prostor stadionu a v místech, kde již obviněný neměl žádnou pravomoc, za situace, kdy motivem jeho jednání podle soudu byla dekompenzace nahromaděné frustrace, jednal zkratkovitě na předchozí počínání poškozeného a zkratkovitě přistoupil k „potrestání“ poškozeného“, tím, že jej udeřil do obličeje. Nejvyšší soud považuje za potřebné zmínit, že v průběhu dokazování bylo mj. konstatováno, že útok nebyl projevem hrubé síly, že šlo o rychlou facku (svědek K.), obviněný mj. uváděl, že úder vedl nikoli levou rukou, přestože je levák, ale pravou rukou – tuto část soudy také zahrnuly do skutkového zjištění. Svědek V. mj. uvedl, že obviněný chtěl po facce poškozenému pomoct a byl z celé situace otřesený, facka, kterou obviněný poškozenému dal, byla rychlá bez nápřahu do oblasti ucha. Přestože nelze zpochybňovat výše uvedené skutečnosti ohledně místa napadení poškozeného a další skutečnosti charakterizující jednání obviněného v daný okamžik ve vazbě na skutkové zjištění a právní kvalifikaci, nelze ve vazbě na ukládaný trest odhlížet od výše uvedených zjištění (skutečností zmíněných uvedenými svědky) a dále zjištění, že poškozený byl problémový návštěvník hokejových utkání (někdy se choval jako dobytek – svědek M. B.), byl provokatér, když se opil, což bylo i kritického dne, býval agresivní, plival a provokoval pořadatele, museli jej vyvádět ze sektoru hostů (cca před rokem byl vyváděn ze sektoru hostů – Prostějova těžkooděnci, když se choval podobně – viz svědek M. H.). Svědek H. rovněž potvrdil, že když poškozeného vyváděl, ten mu nadával. Dále je nutno zmínit, že pokud odvolací soud považoval za přitěžující okolnost „určitý prvek msty“ v jednání obviněného, pak bylo vhodné tento závěr posuzovat v kontextu shora uvedených skutečností a vyjádření např. znalkyň MUDr. D. Skřontové (znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie) a PhDr. R. Koláčkové (znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie), které uvedly, že „ obviněný není osobou, která by preferovala agresivní chování. Nemá v oblibě vzrušující situace a preferuje zaběhlý a stabilní způsob života . Při analýze možných motivů inkriminované události z psychologického hlediska je nutno přihlédnout k danému kontextu celé události a jednotlivým sociálním rolím – obžalovaný byl členem ochranky, byl pověřen sjednáváním pořádku na stadionu . Právě postavení poškozeného – jeho problémové chování mohlo provokovat jednání obviněného s tendencí „udělat pořádek“ . Sám vnímal uštědřenou facku poškozenému jako výchovnou, aby tak zamezil další nadávkám a verbálním útokům. V motivačně pohnutkovém mechanismu nebylo zjištěno žádných úmyslů, zášti či dokonce záměrného agresivního útoku “ .
11. Nejvyšší soud považuje za potřebné zmínit, byť k otázce intenzity úderu bylo již shora poukázáno na výpovědi několika svědků (viz bod 11.), že znalci z oboru soudního lékařství uvedli (viz rozsudek nalézacího soudu bod 42.), že ke vzniku objektivizovaného poranění na obličeji poškozeného postačuje i násilí malé intenzity síly [přestože nalézací soud kriticky přistoupil ke znaleckému posudku, který předložila obhajoba MUDr. S. Loyky, CSc., je s podivem, že tento posudek, alespoň v této části do značné míry odpovídal závěrům znaleckého posudku znalců z oboru soudního lékařství (MUDr. P. Handlose, Ph.D. a MUDr. Bc.L.I. Rudinské, Ph.D. LLM, který soud akceptoval], že nalézací soud konstatoval, že i přes uvedenou skutečnost (zmíněný posudek) vycházel ze svědeckých výpovědí strážníků městské policie, kteří tento úder popisovali nikoli jako výchovnou facku, ale jako intenzivnější políček [přitom svědek K. (viz bod 20. rozsudku) měl u hlavního líčení uvést, že obviněný rychlým, nikoliv silovým , obloukovým pohybem pravé ruky udeřil poškozeného do tváře. V přípravném řízení (viz bod 21. rozsudku) měl svědek uvést, že obviněný udeřil poškozeného snad pravou rukou. Jednalo se o jednu ránu, úder nebyl přímý, ale trochu obloukem, na počátku měl obviněný ruku u těla. Pohyb ruky byl rychlejší, nebyl to projev hrubé síly . Svědek M. V. (rovněž strážník městské policie) u hlavního líčení (bod 24. rozsudku) uvedl, že obviněný krátkým rychlým úderem vedeným od pasu – fackou z pravé strany udeřil poškozeného, facka byla rychlá bez nápřahu . V přípravném řízení (viz bod 25.) uvedl, že neví, zda šlo o úder pěstí nebo facku, jednalo se o švih vedený do oblouku, nebyl to přímý úder do obličeje poškozeného. Následně si vyhodnotil, když si prohlédl obviněného, že se z jeho strany jednalo o silový úder (nutno podotknout, že tuto skutečnost již nevnímal svými smysly, ale dovodil si ji] . Uvedené skutečnosti plynoucí z rozsudku nalézacího soudu jsou zmíněny záměrně v souvislostí s ukládaným trestem, nikoli ve vazbě na hodnocení důkazů (in dubio pro reo) ke skutkovému zjištění.
12. Další skutečností, která nebyla odvolacím soudem zmíněna ani odvolatelem zdůrazněna, a to z hlediska možného dopadu na ukládaný trest obviněnému, je otázka nejen nevhodného chování poškozeného na hokejovém zápase, ale také zjištění, že při dechové zkoušce bylo u poškozeného zjištěno cca 4 promile alkoholu v krvi. Zcela správně a důvodně nalézací soud v souvislosti s otázkou srozumění a tvrzením obviněného, že nechtěl nikomu ublížit, poukázal ve svém rozsudku na celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu, která se uvedené problematice věnují a na základě uvedených rozhodnutí a skutkových zjištění v předmětné trestní věci dospěl k závěru, že obviněný se vytýkaného jednání dopustil minimálně v nepřímém úmyslu, a pokud jde o způsobení smrti poškozeného, pak tato byla způsobena ve vědomé nedbalosti, když o těžší následek se jedná ve smyslu §17 písm. a) tr. zákoníku. Ve vztahu k ukládanému trestu bezpochyby je bez významu, jak správně nalézací soud uvedl, zjištěné onemocnění poškozeného přirozené povahy – ztukovatění jater. Je nutno podotknout, že na jednu stranu je poukazováno na skutečnost, že obviněný musel vědět o tom, že poškozený je opilý, přesto na něj zaútočil, na druhou stranu již uvedená skutečnost (opilost poškozeného, do uvedeného stavu se přivedl poškozený sám) je odvolacím soudem zcela upozaděna při ukládaném trestu, a to i při zjištění, že pokud by poškozený nebyl v ebrietě – tak by neupadl tak, jak upadl [bylo to na základě toho, že měl vyřazený mozeček a jeho rovnovážné schopnosti viz bod 66. rozsudku (koordinace a pohyb poškozeného v době předcházející jeho napadení obviněným, byla různými svědky vnímána a popisována různě)].
13. Odvolací soud rovněž stroze konstatoval, že poškozený se k jednání doznal ve smyslu ustanovení §41 písm. l) tr. zákoníku, vedl před spácháním předmětného trestného činu řádný život a svého jednání upřímně litoval. Ve shodě se soudem prvního stupně musí Nejvyšší soud konstatovat, že skutečně na straně obviněného existovaly polehčující okolnosti předpokládané ustanovením §41 písm. l), p, o) tr. zákoníku, vedle přitěžující okolnosti podle §41 písm. n) tr. zákoníku. Své hodnotící úvahy pak nalézací soud rozvedl, jak již bylo shora uvedeno v bodě 82. a následujících rozsudku, přičemž úvahu soudu prvního stupně, která by měla hovořit ve prospěch obviněného, např. stran neznalosti základních aktů provozního řádu zimního stadionu atd. obviněným, lze stěží přiznat význam, který dovodil soud prvního stupně. Na druhou stranu však nelze přehlížet v souvislosti s pořadatelskou službou vykonávanou obviněným závěry plynoucí z vyjádření znalkyň MUDr. D. Skřontové (znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie) a PhDr. R. Koláčkové (znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie – viz shora bod 10. – „ Při analýze možných motivů inkriminované události z psychologického hlediska je nutno přihlédnout k danému kontextu celé události a jednotlivým sociálním rolím – obžalovaný byl členem ochranky, byl pověřen sjednáváním pořádku na stadionu . Právě postavení poškozeného – jeho problémové chování mohlo provokovat jednání obviněného s tendencí „udělat pořádek“ . Sám vnímal uštědřenou facku poškozenému jako výchovnou, aby tak zamezil další nadávkám a verbálním útokům ).
14. Dále je nutno podotknout, že v předmětné trestní věci obviněný nikoli pouze formálně projevil svoji lítost (viz např. str. 55 rozsudku soudu prvního stupně), ale to, že projevená lítost je vážně míněna, je doloženo také konkrétním zjištěním spočívajícím v tom, že obviněný, který měl skromný výdělek, aktivně začal splácet ještě před vyhlášením rozsudku soudem prvního stupně škodu poškozeným, což je mj. dokladováno v rozsudku soudu prvního stupně (viz bod 40.).
15. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně se dostatečně ve svém rozsudku vypořádal s podmínkami pro uložení trestu odnětí svobody podmíněně odloženého, při současném uložení řady přiměřených omezení a povinností, citlivě vážil okolnosti dané trestní věci (okolnosti případu), stejně jako poměry pachatele, zcela důvodně při zjištění jejich existence nepřikládal prioritu represivní složce trestu – tj. uložení nepodmíněného trestu, jak požadoval odvolatel a akceptoval odvolací soud, ale zcela důvodně dospěl k závěru, že nápravy obviněného lze dosáhnout trestem podmíněně odloženým, navíc za situace, že užití trestní sazby trestu odnětí svobody v trvání od pěti do deseti let stanovené zákonem by bylo pro obviněného nepřiměřeně přísné. Odvolací soud pro vyloučení použití §58 odst. 1tr. zákoníku zdůraznil, že se obviněný dopustil více trestných činů. Uvedené zjištění nelze zpochybňovat, když současně také soud prvního stupně zmiňuje, že obviněný vedle trestného činu podle §146 odst. 4 tr. zákoníku se dopustil také přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Nicméně je vhodné vždy posuzovat, za jakých okolností došlo ke spáchání trestného činu a v předmětné trestní věci tedy posuzovat, za jaké situace došlo k naplnění znaků přečinu výtržnictví ve vazbě na spáchání přísnějšího trestného činu – zločinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 4 tr. zákoníku. Podotknout je rovněž třeba skutečnost, že předmětné trestné činnosti se obviněný dopustil ve věku cca 20 roků a šest měsíců.
16. S ohledem na skutečnosti rozvedené shora (viz body 9.-15.) dospěl dovolací soud k závěru, že dovoláním napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 12. 2021, č. j. 2 To 83/2021-870, jímž byl z podnětu odvolání státního zástupce zrušen v celém výroku o trestu rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 9. 2021, č. j. 54 T 4/2020-809, a obviněnému za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. byl nově uložen soudem druhého stupně nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let se zařazením obviněného podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou a uložením podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trestu zákazu činnosti, spočívajícího v zákazu výkonu pořadatelské služby a výkonu činnosti souvisejících s ochrannou osob a majetku ve výměře 2 (dvou) let, nemůže obstát, a proto jej podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil, a to v části, pokud jím byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 9. 2021, č. j. 54 T 4/2020-809, a obviněnému nově soudem druhého stupně uložen trest. Současně zrušil Nejvyšší soud také další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. S ohledem na splnění podmínek §265m odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud sám hned ve věci rozhodl, když odvolání státního zástupce, které směřovalo pouze do výroku o trestu rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 9. 2021, č. j. 54 T 4/2020-809, podle §256 tr. ř. zamítl, neboť je neshledal důvodným. Soud prvního stupně nepochybil při ukládání trestu obviněnému a v této souvislosti lze odkázat na skutečnosti shora uvedené a přiléhavé odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (až na částečnou výjimku zmíněnou v tomto usnesení) na stranách 71 až 76 jeho písemného vyhotovení, s ohledem na skutečnost, že v souvislosti s rozhodnutím Nejvyššího soudu se stává pravomocným rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu, nebylo nutno rozhodovat o vazbě.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 6. 2022
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu