ECLI:CZ:NS:2023:11.TDO.123.2023.1
sp. zn. 11 Tdo 123/2023-148
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 2. 2023 o dovolání obviněného J. V., nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně, ze dne 19. 10. 2022, sp. zn. 3 To 178/2022, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 2 T 13/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. V. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 17. 8. 2022, sp. zn. 2 T 13/2022, byl obviněný J. V. uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku, a za tento přečin a za sbíhající se přečiny podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku a podle §228 odst. 2 tr. zákoníku, jimiž byl pravomocně uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 20. 1. 2022, č. j. 3 T 166/2021-95, a za sbíhající se přečin podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, jímž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 21. 4. 2022, č. j. 19 T 32/2022-93, byl odsouzen podle §205 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 30 (třiceti) měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Hodoníně ze dne 20. 1. 2022, č. j. 3 T 166/2021-95, a z rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 21. 4. 2022, č. j. 19 T 32/2022-93, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody poškozené D. R.
2. Stalo se tak na podkladě skutkových zjištění, že:
dne 4. 12. 2021 ve XY, okres Hodonín, v době kolem 11:40 hodin na ulici XY, v XY - občerstvení, během provozní doby, v době nepřítomnosti obsluhy D. S. vešel za volně přístupný pokladní pult, kde si klíčem vsunutým v uzamčené zásuvce tuto odemknul a z peněženky v něm uložené odcizil finanční hotovost ve výši 17.000 Kč, čímž způsobil provozovatelce D. R., IČ: XY, se sídlem XY, škodu ve výši 17.000 Kč,
a tohoto jednání se dopustil i přesto, že byl za přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v Hodoníně sp. zn. 2T 69/2019 ze dne 25. 10. 2019, který nabyl právní moci dne 30. 1. 2020, k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců, tedy do 30. 7. 2022,
3. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný J. V., rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 19. 10. 2022, sp. zn. 3 To 178/2022 tak, že je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně podal obviněný J. V. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jeho názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
5 . V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný uvádí, že Krajský soud v Brně zamítl jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 17. 8. 2022, sp. zn. 2 T 13/2022, jímž byl odsouzen pro přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku, když se plně ztotožnil s důkazní situací soudu prvního stupně, přičemž dospěl k závěru, že provedeným dokazováním je vina obviněného plně prokázána a není žádný důvod ke zrušení odsuzujícího rozsudku.
6. V rámci veřejného zasedání o odvolání bylo obhajobou navrženo doplnění dokazování znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie za účelem zkoumání duševního stavu obviněného a zjištění, zda byl v době spáchání činu trestně odpovědný. Odvolací soud však tento návrh zamítl a doplnění dokazování, na základě kterého mělo být tato otázka zkoumána, nepřipustil. Naopak se spokojil s vyjádřením obviněného, pokud v jiné trestní věci uvedl, že se cítí zdráv, nebere žádné léky a netrpí žádnou duševní ani psychickou poruchou. K tomu obviněný uvádí, že i pokud při výslechu na policii na dotaz ohledně těchto skutečností uvedl, že se cítí zdráv a netrpí žádnou duševní poruchou, není to důkaz toho, že tomu tak bylo. Jedná se totiž o běžnou rutinu, kdy si obviněný poučení řádně neprostuduje a následně podepíše.
7. Dále poukazuje, že k předmětnému jednání mělo dojít dne 4. 12. 2021, kdy následně na doporučení MUDr. Bezděkové nastoupil psychiatrické léčení v XY na dobu 3 měsíců. V současné době je pod dohledem specialisty psychiatra a užívá psychofarmaka pro potlačení onemocnění. Vězeňský lékař na základě vyšetření uvedl, že se jedná o onemocnění schizofrenií.
8. S ohledem na výše uvedené skutečnosti má obviněný za to, že je nutné zabývat se otázkou, zda byl v době spáchání činu trestně odpovědný či nikoliv. Pokud odvolací soud bez toho, aniž by zkoumal jeho duševní stav zamítl jeho odvolání, přičemž dospěl k závěru, že naplnil skutkovou podstatu přečinu krádeže dle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku, když se ztotožnil se stanoviskem soudu prvního stupně, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku, neboť byl odsouzen za jednání, za které není trestně odpovědný. Je přesvědčen, že s ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti je zřejmé, že na zjištěný skutkový stav bylo aplikováno nesprávné ustanovení hmotného práva, ačkoliv za dané důkazní situace měl být obžaloby zproštěn.
9. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 10. 2022, sp. zn. 3 To 178//2022 a rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 17. 8. 2022, sp. zn. 2 T 13/2022, podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. ve výroku o vině a trestu zrušil a věc byla přikázána Okresnímu soudu v Hodoníně k novému projednání a rozhodnutí.
10. Z vyjádření státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) k podanému dovolání vyplývá, že z obsahu dovolací argumentace obviněného vztahující se k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je zřejmé, že se jejím prostřednictvím namítá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu trpí vadou nedůvodně neprovedeného důkazu, podstatného pro vyvození dovolatelovy trestní odpovědnosti v postavení osoby plně trestně odpovědné za přisouzený přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku. Pokud měl dovolatel na mysli takový zásah do svého práva na spravedlivý proces, který je založen na problematice tzv. opomenutých důkazů, pak bylo namístě, aby tvrzení takové vady také tomu odpovídajícím způsobem odůvodnil. V takovém případě by však s odkazem na tuto vadu řízení v duchu jejího ustáleného výkladu musel namítat, že se soud odvolací vůbec nezabýval jeho důkazním návrhem s tím, že se taková vada jeho postupu odrazila ve správnosti hmotně právního posouzení jemu přisouzeného jednání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2011 pod sp. zn. 3 Tdo 91/2011). Tak tomu však v posuzovaném případě nebylo, pokud v takto namítaném směru dovolatel vyjádřil svůj nesouhlas se způsobem, jakým odvolací soud vyložil důvody, pro které neshledal doplnění důkazního řízení o takto navržený důkaz účelným. S odkazem na závěr o nadbytečnosti provedení navrženého důkazu odvolací soud přesvědčivě vyložil důvody, pro které by takto rozšířené dokazování nemohlo zpochybnit posouzení dovolatelovy trestní odpovědnosti za skutek, jímž byl na prvostupňové úrovni uznán vinným.
11. V této souvislosti se odvolací soud zabýval jak dobou spáchání přisouzeného jednání (4. 12. 2021), tak i obdobnou povahou sbíhajícího se skutku ze dne 27. 9. 2021 (srov. rozhodnutí Okresního soudu v Hodoníně sp. zn. 3 T 166/2021), ke kterému se dovolatel v rámci přípravného řízení vyjadřoval dne 23. 11. 2021, aniž by z hlediska svého a policejním orgánem dotazovaného psychického stavu uvedl jakékoliv informace, které by vypovídaly o tom, že se léčí s duševní chorobou, popř. jaké léky užívá, když naopak uvedl, že se cítí zdráv. V této souvislosti nelze přehlédnout, že v předmětné trestní věci vypovídal v postavení podezřelé osoby ke svým osobním poměrům dne 19. 1. 2022 zcela shodně a taktéž při své účasti u hlavního líčení ze dne 17. 8. 2022 se o nyní poukazované duševní nemoci nezmínil. Tento údaj nevyplývá ani z obsahu jeho odvolání ze dne 7. 9. 2022 a jeho návrh na provedení znaleckého zkoumání jeho duševního stavu pak byl uplatněn až v rámci veřejného zasedání před odvolacím soudem ze dne 19. 10. 2022. Podle státní zástupkyně je tak závěr odvolacího soudu, na jehož podkladě shledal důkazní stav věci za dostačující pro posouzení dovolatelovy viny, plně trestně odpovědné osoby plně akceptovatelný.
12. Mimo rámec dovolacího řízení ve vztahu k uvedené informaci o psychiatrické léčbě dovolatele pro diagnózu schizofrenie, absolvované před jeho nástupem do výkonu trestu odnětí svobody, státní zástupkyně poukázala na odpovídající právní úpravu vykonávacího řízení, řešící právní režim přerušení výkonu trestu odnětí svobody, popř. upuštění od výkonu jeho zbytku.
13. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
III.
Přípustnost a důvodnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
15. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 1. 2021, na který je v dovolání ve smyslu výše uvedeného odkazováno.
16. Obviněný J. V. uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v tom, že „ rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy “. Ve smyslu tohoto dovolacího důvodu lze za právně relevantní dovolací námitku považovat též správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, úplnost a procesní bezvadnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.
17. Jak vyplývá z dovolací argumentace obviněného, pod tento dovolací důvod lze podřadit toliko námitky vztahující se k té části předmětného ustanovení, že „ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“, v jejímž rámci obviněný soudu druhého stupně konkrétně vytkl, že nepřipustil doplnění dokazování znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie zaměřeného na zkoumání jeho duševního stavu za účelem zjištění, zda v době spáchání jednání kladeného mu za vinu byl trestně odpovědný či nikoliv.
18. Oproti tomu námitky směřující proti nesprávnému právnímu posouzení skutku lze spíše podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je možné iniciovat tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí „na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení“ . Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
19. Nadto Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
20. Rovněž nutno připomenout, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem, který není určen k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování se nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popř. korigovat toliko soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.).
21. Pokud jde o námitky, týkající se neprovedení obhajobou navrhovaného důkazu vypracováním znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, zaměřeného na zkoumání duševního stavu obviněného za účelem posouzení jeho příčetnosti v době činu, který učinil při veřejném zasedání před odvolacím soudem, a který odvolací soud pro zjevnou nadbytečnost zamítl, je nutno v tomto ohledu zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecnými soudy musí být dána jeho účastníkovi také možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také (pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví) ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v Hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též s čl. 95 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Ačkoliv tedy soud není povinen provést všechny navržené důkazy, z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat zásadní požadavek na náležité odůvodnění přijatého rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. III. ÚS 402/05).
22. Dle názoru Nejvyššího soudu však při respektování výše uvedených obecných předpokladů je v konkrétní věci s ohledem na stav a výsledky provedeného dokazování zřejmé, že v posuzovaném případě by se o tzv. opomenutý důkaz nejednalo, neboť za opomenutý nelze označit důkazní návrh, jímž se odvolací soud řádně zabýval, avšak rozhodl, že dalšího dokazování či jeho doplnění již není zapotřebí, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a obviněným navrhovaný důkaz, by neměl na posouzení skutkového stavu věci žádný vliv.
23. V tomto směru odvolací soud přiléhavě uvedl, že soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu potřebném pro řádné zjištění skutkového stavu, o němž není důvodných pochyb (§2 odst. 5 tr. ř.), skutkové závěry, ke kterým dospěl, jsou přesvědčivé a mají svůj podklad v obsahu provedených důkazů. Rovněž důkladně objasnil, z jakých důvodů zamítl návrh obhajoby, která se domáhala doplnit dokazování znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie ohledně zkoumání duševního stavu obviněného v době činu, když v tomto směru konstatoval: „ U veřejného zasedání obhájce obžalovaného navrhl doplnit dokazování znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, neboť před veřejným zasedáním mu bylo obžalovaným sděleno, že se dlouhodobě léčí s psychickými potížemi, když byl v Psychiatrické léčebně XY hospitalizován v roce 2022 od března do května a nyní bere silné léky a obhájce má za to, že je nutné posoudit příčetnost obžalovaného v době spáchání trestného jednání. Obžalovaný ve svém vyjádření u veřejného zasedání uvedl, že se svými psychickými problémy byl poprvé v léčebně v květnu 2019 a od té doby byl ještě 2x hospitalizován“ (bod 5 str. 2 odůvodnění usnesení odvolacího soudu) .
24. Odvolací soud dále dodal, že : „neshledal tento návrh na doplnění dokazování v podobě znaleckého zkoumání obžalovaného na jeho psychický stav a příčetnost v době spáchání trestného činu jako odůvodněný. Zejména poukazuje na obsah spisu Okresního soudu v Hodoníně sp. zn. 3 T 166/2021, kde obžalovaný byl pravomocně odsouzen mimo jiné i pro totožnou trestnou činnost, kdy opětovně v nepřítomnosti barmanky použil nalezený klíč a za barovým pultem si odemkl uzamčenou zásuvku, kdy z peněženky odcizil hotovost ve výši 10.000 Kč. K tomuto trestnému jednání došlo dne 27. 9. 2021. Obžalovaný byl k této trestné činnosti vyslýchán dne 23. 11. 2021, kdy výslovně uvedl, že netrpí žádnou duševní ani psychickou poruchou, neléčí se, žádné léky nebere a cítí se zdráv. Nyní projednávanou trestnou činnost pak páchá necelých 14 dní po tomto výslechu, a není tedy důvod ke znaleckému zkoumání psychického stavu obžalovaného, když ani ve věci Okresního soudu v Hodoníně sp. zn. 3 T 166/2021, ani v nyní vedeném trestném řízení po celou dobu neuplatnil tuto obhajobu, že by měl mít psychické problémy“ (bod 5. str. 2 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). S těmito jeho úvahami v daném směru, které odvolací soud vyčerpávajícím způsobem rozvedl, a na které lze odkázat, se Nejvyšší soud ztotožnil.
25. Nejvyšší soud rovněž připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Soudy svá rozhodnutí řádně odůvodnily, přičemž v souladu s požadavky na odůvodnění svých rozhodnutí vždy náležitě uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou.
26. Jestliže obviněný nepřípadně s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vznáší též námitku nesprávného právního posouzení skutku, z jejího obsahu vyplývá, že tuto lze podřadit spíše pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, jehož prostřednictvím lze namítat zásadně vady právní povahy.
27. Obviněný spatřuje nesprávné právní posouzení skutku ve skutečnosti, že svým jednáním nemohl naplnit skutkovou podstatu přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku, když svými námitkami, že i přes jeho psychiatrickou diagnózu nebyl vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie zaměřený na zkoumání jeho duševního stavu, zpochybňuje svou příčetnost v době činu. V tomto ohledu nutno konstatovat, že uplatněnou námitku nesprávného posouzení otázky příčetnosti obviněného jako námitku právní odpovídající deklarovanému dovolacímu důvodu nesprávného právního posouzení skutku lze označit jen s velkou mírou tolerance, neboť obviněný ji staví převážně na jiném posouzení skutkového děje, než ke kterému dospěly soudy nižších stupňů. Námitka absence znaku příčetnosti jako nezbytného obecného znaku trestného činu uvedenému dovolacímu důvodu odpovídá, nicméně mu neodpovídají konkrétní námitky obviněného, jimiž zpochybňoval skutkové okolnosti případu, z nichž bylo splnění této podmínky soudy nižších stupňů vyvozeno.
28. Nejvyšší soud k tomu pro úplnost připomíná, že příčetnost je obecným znakem trestného činu, nicméně trestní zákoník ji jinak nedefinuje, v něm je upravena toliko nepříčetnost (§26 tr. zákoníku) a zmenšená příčetnost (§27 tr. zákoníku). Příčetnost je obecným znakem trestného činu výlučně u pachatelů - fyzických osob, neboť je vázána na duševní stav fyzické osoby. Nepříčetnost je založena na tzv. biologicko-juristickém pojetí, protože se kombinuje hledisko biologické (duševní porucha) a juristické (neschopnost ovládací nebo rozpoznávací), která musejí být naplněna obě současně v době činu pachatele (aby byla trestní odpovědnost pachatele pro nepříčetnost vyloučena), musí mezi nimi být dána příčinná souvislost. Na tomto základě formuloval zákonodárce nepříčetnost v §26 tr. zákoníku takto: „ Kdo pro duševní poruchu v době spáchání činu nemohl rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání, není za tento čin trestně odpovědný. “ Soud nezjišťuje nepříčetnost pachatele obecně, ale vždy jen ve vztahu k určitému činu. Prvotním předpokladem je zjištění existence duševní poruchy ve smyslu §123 tr. zákoníku v době činu pachatele, tato duševní porucha pak musí být příčinou buď neschopnosti rozpoznat protiprávnost pachatelova jednání, anebo neschopnosti jej ovládnout. O nedostatek schopnosti rozpoznávací půjde v případě, pokud pachatel vůbec nedokázal rozpoznat protiprávnost svého činu, byť třeba vnímal rozhodné okolnosti svého činu, nebyl však v důsledku duševní poruchy schopen rozpoznat jeho protiprávnost, jeho společenské souvislosti, vlastní smysl a dopad (např. osoba trpící určitou psychózou nebo mentální retardací dobře reprodukuje skutkové okolnosti svého činu, ale není schopna pochopit jeho protiprávnost, tedy že jde o čin nedovolený a v dané společnosti právem zakázaný). Nedostatek schopnosti ovládací, neboli určovací (volní kritérium), je spatřován v tom, že osoba, jejíž nepříčetnost posuzujeme, není způsobilá své jednání ovládat, třebaže jeho protiprávnost rozpozná. Nepříčetná osoba je tedy v takovém duševním stavu, že si sice může uvědomovat protiprávnost svého činu (byť to není podmínkou), ale není způsobilá v konkrétním případě své jednání svými duševními schopnostmi regulovat, aby se ho přes vědomí protiprávnosti nedopustila, tedy není schopna své jednání ovládnout (typické pro manické stavy). Postačí absence jedné z uvedených schopností (rozpoznávací či ovládací), některá z nich musí u pachatele zcela absentovat, musí být tzv. vymizelá, pouhé její omezení by nestačilo (v případě podstatného snížení některé ze schopností by mohlo jít o zmenšenou příčetnost ve smyslu §27 tr. zákoníku, která ovšem trestní odpovědnost nevylučuje). Posouzení nepříčetnosti je otázkou právní, jejíž vyřešení náleží orgánům činným v trestním řízení. Zásadně se vychází z přístupu, že příčetnost pachatele se předpokládá a zvláště se nedokazuje, dokazování se k této otázce provádí jen v případě pochybností. Více k tomu je možno odkázat na odbornou literaturu [viz např. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1-139. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, str. 369 a násl.; Císařová, D., Vanduchová, M. Nepříčetný pachatel. Příručky ministerstva spravedlnosti. Sv. 55. Praha: SEVT, 1995, např. str. 30 až 50; Jelínek, J. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 7. vydání. Praha: Leges, 2019, str. 212 a násl.].
29. Obviněný ani ve svém mimořádném opravném prostředku nijak konkrétně nespecifikoval, jak a do jaké míry by měly být jeho rozpoznávací nebo ovládací schopnosti vymizelé, pouze před konáním veřejného zasedání o odvolání svému obhájci sdělil, že má psychické problémy a bere 10 prášků denně, v návaznosti na což obhájce reagoval návrhem na doplnění dokazování znaleckým posudkem z oboru psychiatrie za účelem posouzení, jak na tom obviněný byl po zdravotní stránce v době spáchání trestného činu. K tomu obviněný ve svém vyjádření u veřejného zasedání uvedl, že: … „ od začátku března do půlky května 2022 jsem byl v psychiatrické léčebně. Problémy mám asi 2 až 3 roky. V květnu 2019 jsem byl poprvé v léčebně a potom ještě 2x. Od doby prvního léčení jsem byl asi 3x odsouzen za majetkovou trestnou činnost“ (srov. protokol o veřejném zasedání ze dne 19. 10. 2022, str. 107 tr. spisu) . Je třeba uvést, že odvolací soud se uvedenou otázkou, nakolik je zde pochybnost o příčetnosti obviněného v době činu, který mu byl v tomto řízení kladen za vinu, podrobně zabýval a dospěl k závěru, že taková pochybnost není namístě. Ostatně obviněný toto nezpochybňoval ani v minulosti v žádném opravném prostředku proti rozhodnutím, které se týkaly obdobné trestné činnosti, a ani ve svém odvolání ze dne 7. 9. 2022 v nyní posuzované věci neuplatňoval takovou námitku. Přitom ve věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 3 T 166/2021, v rámci výslechu v přípravném řízení dne 23. 11. 2021 a též při výslechu v nyní vedeném trestním řízení neuplatnil obhajobu, že by měl mít psychické problémy . Nutno zdůraznit, že samotná existence duševní poruchy, omezená svéprávnost nebo dřívější uložení ochranného léčení není sama o sobě nutně a bez dalšího důvodem pro znalecké zkoumání obviněného, jak vyplývá z četné judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu (viz níže).
30. Nelze též přehlédnout, že ve své výpovědi ve zkráceném přípravném řízení v postavení osoby podezřelé ze dne 19. 1. 2022 (č. l. 40 – 42 tr. spisu) obviněný popřel ovlivnění návykovými látkami v době činu, když rovněž uvedl, že s žádnou duševní ani psychickou poruchou se neléčí, žádné léky nebere, cítí se zdráv. Rovněž z jeho výpovědi u hlavního líčení dne 17. 8. 2022 je zjevné, že nepochybně rozuměl tomu, co je mu kladeno za vinu, dokázal se k předmětnému jednání přesně vyjádřit a nevyplývala tak žádná pochybnost o tom, že by v době činu nevěděl, co činí, případně, že by nemohl ovládnout své jednání (srov. protokol o hlavním líčení dne 17. 8. 2022 na č. l. 86-88 tr. spisu). Nebylo zde pochybností o jeho příčetnosti ve vztahu k předmětnému činu. Odvolací soud pak důvodně dospěl k závěru o vině obviněného, logicky a srozumitelně poukázal na to, že obviněný se při činu nechoval nijak podivně, nestandardně či takovým způsobem, že by z jeho chování vyvstaly pochybnosti o jeho příčetnosti, naopak při páchání protiprávního jednání postupoval zcela cíleně, sofistikovaně a s rozmyslem (z kamerového záznamu je patrno, že ve chvíli nepřítomnosti obsluhy v provozovně šel k prodejnímu pultu, chvíli přešlapoval, rozhlížel se kolem, poté vešel za prodejní a pokladní pult, nahlížel do přípravny jídla, jestli tam někdo není a odchází s tím, že v rukou drží papírové předměty o velikosti bankovek, ačkoli při příchodu do provozovny nic v rukou nedržel apod.).
31. Jak již výše uvedeno, pochybnosti vznesené obviněným v rámci veřejného zasedání o jeho odvolání považoval odvolací soud za zcela vyvrácené provedeným dokazováním, a proto považoval zkoumání duševního stavu obviněného v době činu znalci z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, za zcela nadbytečné. Vycházel totiž z toho, že z výsledků dokazování provedených v trestním řízení soudem prvního stupně objektivně nevyvstaly pochybnosti, že by obviněný v době spáchání činu neměl zcela zachovány rozpoznávací i určovací schopnosti. Je to soud, který určuje rozsah dokazování. Pokud soud zamítne provedení navrženého důkazu z některého z důvodů aprobovaných judikaturou (zejména Ústavního soudu), nejde o tzv. opomenutý důkaz. Jedním z těchto důvodů je i jeho zjevná nadbytečnost. K opomenutým důkazům srov. rozsáhlou judikaturu Ústavního soudu, např. nález ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, uveřejněný pod č. 76 ve svazku 8 na str. 231 Sb. n. a u., nález ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02, uveřejněný pod č. 127 ve svazku 28 na str. 95 Sb. n. a u., nález ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, uveřejněný pod č. 26 ve svazku 32 na str. 239 Sb. n. a u.
32. Ve spojitosti s potřebou znaleckého zkoumání duševního stavu obviněného lze odkázat též na dřívější judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Pokud v trestním řízení není zjištěno, že jednání pachatele v době činu vykazovalo znaky abnormálnosti, není ani důvod provádět znalecké dokazování týkající se jeho duševního stavu – viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2019, sp. zn. 4 Tdo 1582/2018. Z dalšího usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 6 Tdo 921/2014, zase vyplývá (jak již bylo shora naznačeno), že otázka nepříčetnosti je otázkou právní, jejíž posouzení náleží orgánům činným v trestním řízení na základě skutečností vyplývajících z provedených důkazů; povinnost orgánů činných v trestním řízení vypracovat znalecký posudek k posouzení nepříčetnosti pachatele obecně nenastává, neboť příčetnost se presumuje (dále se rozvádějí případy intoxikace pachatele); nutnost zpracování znaleckého posudku je tak dána pouze tehdy, pokud skutkový podklad, tj. konkrétní okolnosti zjištěné v průběhu dokazování, odůvodňují potřebu získání odborných závěrů z oboru psychiatrie ve smyslu ustanovení §105 odst. 1 či §116 tr. ř. Především je ale možno připomenout usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 8 Tdo 224/2019, proti němuž směřovala i ústavní stížnost, jež ale byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2019, sp. zn. II. ÚS 3060/19. Podle tohoto posledně uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu přibrání znalce z oboru psychiatrie (§105 odst. 1 tr. ř.) je nutné, pokud důvodně vzniknou pochybnosti o tom, že obviněný není plně příčetný ve vztahu ke konkrétnímu činu (§26, §27 tr. zákoníku). Proto není důvodný požadavek na to, aby v každé trestní věci obviněného, v níž sám nepříčetnost namítá, byl znalec přibírán. Potřeba přibrání znalce se váže k pochybnostem, které objektivně vyplývají z výsledků provedeného dokazování a nasvědčují tomu, že obviněný v době činu neměl zachovány rozpoznávací a určovací schopnosti. Musí proto existovat na základě provedených důkazů jednotlivě i v souhrnu konkrétní reálná pochybnost vycházející ze zhodnocení chování i projevů obviněného. Pro závěr o nutnosti přibrat znalce nepostačuje ani zjištění, že byl obviněný opakovaně psychiatricky léčen (k tomu se odkazuje též na rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované v Bulletinu Nejvyššího soudu pod č. 3/1983-23), nebo že po určitou dobu užíval antidepresivní léky, nebo že vykonával činnosti, které se obecně nepovažují za zcela běžné apod. Jak již bylo uvedeno, tento názor, který je zcela použitelný i v nyní projednávané věci, akceptoval ve zmíněném usnesení i Ústavní soud.
33. Od uvedených závěrů zmíněných již v předešlých rozhodnutích nemá dovolací soud důvod se odchylovat ani v nyní posuzované věci. Bylo především na soudech nižších stupňů, aby náležitě objasnily skutkový stav, který dovolací soud zásadně nepřezkoumává. Odvolací soud přitom uzavřel, že zde nejsou žádné pochybnosti o příčetnosti obviněného v době činu. Tyto skutkové závěry, které nijak zásadně nevybočují z obsahu provedených důkazů, jak bylo též zmíněno shora, je třeba akceptovat i pro řízení o dovolání.
34. Vina obviněného byla zcela jednoznačně prokázána ve věci provedeným dokazováním, když za stěžejní důkaz lze považovat kamerový záznam, který zachycuje chování obviněného v provozovně, a který jednoznačně vyvrací jeho verzi skutkového děje. Je též usvědčován výpovědí svědkyně D. S., která potvrdila uložení „kasír tašky“ do zásuvky za pultem, který je sice mimo záběr kamer, avšak je z něj zcela zřejmý pohyb obviněného právě do těchto míst, a to v době, kdy si svědkyně S. odskočila na toaletu. Za zcela zásadní označil odvolací soud kamerový záznam vypovídající o tom, že zatímco do provozovny obviněný přichází a nic v rukou nedrží, při svém odchodu naopak v rukou drží papírové předměty o velikosti bankovek. Taktéž měl trestné jednání obviněného za prokázané zejména vzhledem k výpovědi svědkyně D. S. a u hlavního líčení přehranému kamerovému záznamu. Rovněž neuvěřil obhajobě obviněného, že měl údajně s finanční hotovostí v podobě papírových bankovek přijít do provozovny XY – občerstvení za účelem jejich rozměnění, když navíc tuto jeho obhajobu nepotvrdila ani jeho přítelkyně K. J. Na podkladě zejména těchto důkazů odvolací soud poukázal, že výpověď obviněného trpí zcela zásadními rozpory a je nevěrohodná. Pominout nelze ani trestní minulost obviněného, kdy se opakovaně dopustil krádeže, navíc obdobného charakteru (srov. bod 8. str. 3 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
35. S ohledem na shora uvedené skutečnosti lze shrnout, že všechna rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění zákonných znaků skutkové podstaty přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku , jsou v jednoznačné shodě s obsahem provedených důkazů, pročež lze uzavřít, že obviněný svým jednáním naplnil skutkovou podstatu tohoto přečinu, a to jak po objektivní, tak subjektivní stránce. Nejvyšší soud tedy v napadeném usnesení Krajského soudu v Brně, ani v rozsudku Okresního soudu v Hodoníně, či v rámci řízení, které vydání těchto rozhodnutí předcházelo, neshledal porušení zákona ve smyslu obviněným uplatněného dovolacího důvodu.
36. Podle názoru Nejvyššího soudu se oba soudy ve svých rozhodnutích vypořádaly s hodnocením provedených důkazů v intencích ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a nelze jim vytýkat nějakou svévoli, nelogičnost, rozporuplnost, jednostrannost hodnotících úsudků apod. Námitky dovolatele již byly podrobně rozebrány v rámci odvolacího řízení, při kterém tyto námitky uplatňoval, přičemž již soud prvního stupně se jimi též zabýval. Nejvyšší soud odkazuje na podrobné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 2 - 4), a rovněž poukazuje na odůvodnění usnesení odvolacího soudu (str. 2 - 3). Na podkladě obou dovoláním zpochybňovaných rozhodnutí je patrné, že nižší soudy věnovaly odůvodnění namítaného závěru potřebnou pozornost a dostatečně přesvědčivě a srozumitelně vyjádřily, že v daném případě není pochyb o tom, že obviněný spáchal předmětnou trestnou činnost. Nejvyšší soud konstatuje, že postupem soudů obou stupňů nebylo porušeno právo obviněného na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny ani z nich vyplývající zásada in dubio pro reo.
37. S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného J. V. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl pro jeho zjevnou neopodstatněnost. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 2. 2023
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu