ECLI:CZ:NS:2023:20.CDO.136.2023.3
6
5
sp. zn. 20 Cdo 136/2023-362
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné otevřené akciové společnosti Ropná společnost Rosněfť (Něfťanaja kompanija Rosněfť) , se sídlem v Moskvě, Sofijskaja naberežnaja 26/1, Ruská federace, registrované pod č. 9167747652844, zastoupené Mgr. Bc. Lukášem Topinkou, advokátem se sídlem v Praze 7, Pplk. Sochora 1124/12, proti povinné LPG Moravia SE , se sídlem v Praze 1, Biskupský dvůr 2095/8, identifikační číslo osoby 26821711, zastoupené JUDr. Karlem Vítkem, advokátem se sídlem v Olomouci, Dobrovského 1157/25, pro 16 158 000 RUB a 337 459,46 USD s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 49 EXE 40/2022, o dovolání povinné proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2022, č. j. 19 Co 258/2022-319, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 27. 5. 2022, č. j. 49 EXE 40/2022-284, uznal na území České republiky rozhodčí nálezy Mezinárodního obchodního (arbitrážního) rozhodčího soudu při Obchodní a průmyslové komoře Ruské federace ze dne 30. 1. 2019, č. j. M-32/2018, a ze dne 21. 2. 2019, č. j. M-105/2018 (výrok I. a II.), a rozhodl o tom, že oprávněná je povinna zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 1 soudní poplatek ve výši 2 000 Kč (výrok III.). Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím výrok I. a II. soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně postupoval zcela správně jak po procesní stránce, tak i při samotném rozhodnutí, jež vychází z příslušných ustanovení Úmluvy o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů uzavřené 10. 6. 1958 v New Yorku, vyhlášené pod č. 74/1959 Sb. (dále jen „Newyorská úmluva“). Soud prvního stupně správně konstatoval splnění formálních podmínek pro uznání (předložení prvopisu rozhodčího nálezu a rozhodčí smlouvy ve smyslu čl. IV odst. 1 a 2 Newyorské úmluvy) a následně absenci překážek uznání, a to jak těch, k nimž soud přihlíží z úřední povinnosti (čl. V odst. 2 Newyorské úmluvy), tak i nedůvodnost námitek uplatňovaných povinnou (čl. V odst. 1 Newyorské úmluvy).
2. Odvolací soud shledal nepřípustnou námitku povinné, že postup zvolený oprávněnou – podání exekučního návrhu vycházejícího z cizího rozhodčího nálezu, který doposud nebyl uznán, jeho uznání je však současně navrhováno – je vyloučen. Takový postup je naopak s účinností od 1. 1. 2022 zákonem předvídán; exekučním titulem mohou být pouze takové cizí rozhodčí nálezy, u nichž bylo rozhodnuto o uznání, oprávněný však může exekuční návrh podat i bez předchozího uznání rozhodčího nálezu, pokud s exekučním návrhem spojí také návrh na uznání cizího rozhodčího nálezu [srov. §37 odst. 4 písm. c), §35 odst. 6, §43a odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů]. Uvedený postup není protiústavní a novelizovaná právní úprava není vnitřně rozporná, pouze kopíruje úpravu soudního výkonu rozhodnutí, kdy soud nařizuje výkon rozhodnutí, exekuční titul uznává toliko neformálně a podmínkami uznání se zabývá v odůvodnění svého rozhodnutí. Nadále lze vést exekuci podle uznaného cizího rozhodčího nálezu, ale oprávněný může splnit podmínku uznání i v rámci exekučního řízení. Je naopak logické spojit posouzení podmínek uznání s faktickým výkonem rozhodnutí (exekucí), neboť smyslem uznání cizího rozhodnutí není zpravidla nic jiného než právě jeho následný výkon. Povinná nadále může uplatnit námitky proti uznání, a to v rámci případného návrhu na zastavení exekuce. Není pak relevantního rozdílu mezi situací, kdy jsou v návrhu na zastavení exekuce uplatňovány vady vnitrostátního exekučního titulu bránící jeho vykonatelnosti oproti situaci, kdy jsou v rámci odvolání proti rozhodnutí o uznání uplatňovány vady cizího exekučního titulu, jež brání jeho uznání a následnému výkonu. Ústní jednání přitom nebylo potřebné nařizovat, protože bylo rozhodováno pouze na základě účastníky předložených listin a jejich tvrzení, nebylo třeba ani poučení podle §118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), protože povinná zcela konkrétně tvrdila skutečnosti, z nichž dovozovala důvody pro odepření uznání. Rozsudek soudu prvního stupně byl v souladu s příslušnou procesní úpravou vyhlášen – za účelem vyhlášení rozhodnutí není třeba nařizovat jednání a není vadou, že povinná nebyla o jeho veřejném vyhlášení vyrozuměna předem. Napadený rozsudek není nepřezkoumatelný, neboť je z jeho odůvodnění zcela zřetelné, o čem, jak a z jakých konkrétních důvodů soud prvního stupně rozhodl.
3. K výhradám povinné v tom směru, že jsou zde dány důvody pro odepření uznání rozhodčího nálezu pro rozpor s veřejným pořádkem, resp. z důvodu podjatosti jedné členky rozhodčího senátu, odvolací soud uvedl, že uplatněné důvody by mohly být podřazeny jednak pod ustanovení čl. V odst. 1 písm. d) Newyorské úmluvy (podjatost rozhodkyně) a jednak pod ustanovení čl. V odst. 2 písm. b) Newyorské úmluvy (rozpor s veřejným pořádkem), neshledal však, že by jakýkoli z těchto důvodů byl naplněn.
4. Ve vztahu k namítané podjatosti rozhodkyně odvolací soud konstatoval, že pokud povinná podjatost spatřuje v tom, že rozhodkyně byla vedoucí oddělení korporátního práva ve Výzkumném centru soukromého práva prezidenta Ruské federace, pak z této okolnosti není možné bez dalšího shledat důvody pro vyloučení z působení v senátu rozhodčího soudu v projednávané věci. Z relevantní ruské právní úpravy plyne, že podstatné jsou okolnosti, které by mohly zavdat příčinu pro oprávněné pochybnosti ohledně nestrannosti a nezávislosti rozhodce. Těmito okolnostmi jsou skutečnosti, z nichž plyne takový vztah osoby rozhodce k věci, účastníkům či jejich zástupcům, z nějž lze dovodit pravděpodobný zájem rozhodce na výsledku řízení. Nemůže tedy jít o jakýkoli vztah, nýbrž jen o vztah dostatečně intenzivní – tedy především přímý vztah k účastníku či jeho zástupci, např. příbuzenský, přátelský, nepřátelský, zaměstnanecký apod. Takový přímý vztah však povinná netvrdila. Nelze ani shledat, že by rozhodkyně měla vztah k jiné osobě než účastníku, která má vlastní zájem na výsledku daného řízení. Z tvrzení povinné plyne, že rozhodkyně měla vztah (zřejmě zaměstnanecký či obdobný) vůči institutu, v němž působila jako vedoucí jednoho z oddělení. Jakkoli jde o institut zřizovaný prezidentem Ruské federace a působící pod jeho záštitou, neplyne ze zařazení rozhodkyně bez dalšího její vztah přímo ke konkrétní osobě ruského prezidenta, tím méně pak k jeho přátelům či dokonce až k jimi řízeným společnostem, resp. obecně ke společnostem vlastněným zcela či většinově ruským státem. Takový vztah (násobně zprostředkovaný) není s to sám o sobě závěr o podjatosti rozhodkyně založit. Rozhodkyně proto nebyla povinna o těchto skutečnostech strany zvlášť informovat. Pokud soud prvního stupně k této otázce neprováděl dokazování, postupoval správně, neboť by bylo zjevně nadbytečné.
5. Ve vztahu k namítanému rozporu uznání rozhodčích nálezů s veřejným pořádkem odvolací soud uvedl, že rozpor musí být zcela zřetelný a zásadní. Důvodem pro odepření uznání může být toliko rozpor povinností ukládaných povinné rozhodčím nálezem se zásadními ustanoveními českého právního řádu, nikoli např. rozpor s běžnými kogentními normami. Výhrada veřejného pořádku je výjimečným institutem, který je možno použít jen v krajním případě, kdy by uznání a případný výkon zahraničních aktů aplikace práva byly v tuzemském prostředí nesnesitelné a neudržitelné. Takový rozpor nemohou založit námitky povinné, které směřují k věci samé, protože meritorní přezkum rozhodčích nálezů nemá v tomto exekučním řízení místo – v této souvislosti proto odvolací soud za irelevantní považoval výhrady povinné týkající se prostojů, státní příslušnosti dřívějších členů statutárního orgánu povinné, narušení a následného ukončení tehdejších obchodních vztahů následkem ruské invaze na Krym a východní Ukrajinu či skutečnosti, že oprávněná své pohledávky neuplatnila dříve. Odvolací soud zdůraznil, že povinná dobrovolně vstoupila do smluvního vztahu s ruským obchodním partnerem, s nímž ujednala rovněž rozhodčí doložku, to vše při vědomí o jakého partnera se jedná a jaká případná rizika mohou být s tímto vztahem spojena. Povinnost plnit své závazky ze smluvního vztahu, o nichž bylo autoritativně rozhodnuto smluvně předpokládaným způsobem, pak nemůže být bez dalšího suspendována jen na základě toho, že oba subjekty nyní stojí na opačných stranách aktuálně probíhajícího válečného konfliktu. I smlouvu s nepřítelem, byla-li sjednána, je třeba plnit. Vymáhané povinnosti mají přitom svůj původ ve skutečnostech, k nimž došlo podstatně dříve, než Ruská federace započala nynější válečné tažení. Ani skutečnost, že vymožené plnění soukromoprávního závazku od povinné může v konečném důsledku přispět k financování válečného agresora, za daných okolností nemůže negovat základní zásadu, že soukromoprávní závazky je třeba plnit. Oprávněná navíc není subjektem jakýchkoli odvetných sankcí, které by jí v přijetí nyní vymáhaného plnění bránily. Odvolací soud připomněl přetrvávající akceptaci obchodních vztahů se subjekty v Ruské federaci (zejména odběr zemního plynu od Gazpromu), ačkoli i tyto obchody také ve svém důsledku vedou k financování ruské válečné agrese.
6. Povinná přípustnost dovolání spojuje s tím, že:
a) se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu tím, že potvrdil nepřezkoumatelný prvostupňový rozsudek a sám se rovněž dopustil nesprávného a nepřezkoumatelného postupu,
b) v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena otázka, podle jakých kritérií a jak podrobně mají soudy posuzovat a dokazovat námitku, že složení rozhodčího soudu nebo rozhodčí řízení nebylo v souladu s ujednáním stran, nebo nebylo-li takového ujednání, že nebylo v souladu se zákony země, kde se rozhodčí řízení konalo, ve smyslu čl. V odst. 1 písm. d) Newyorské úmluvy, a jak posuzovat naplnění podmínek nezávislosti a nestrannosti rozhodce, a to za situace, kdy se jedná o stát představující autoritářský režim, který vede agresivní a z hlediska mezinárodního práva neodůvodněnou válku vůči sousední zemi, a
c) v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena otázka, jakým způsobem, podle jakých kritérií a jak podrobně mají soudy posuzovat a dokazovat k námitce povinné námitky proti uznání cizího rozhodčího nálezu, že jeho uznání a výkon by byl v rozporu s veřejným pořádkem ve smyslu čl. V odst. 2 písm. b) Newyorské úmluvy, konkrétně jak posuzovat řadu dílčích námitek a skutečností svědčících pro rozpor s veřejným pořádkem, které ve svém souhrnu svědčí o rozporu s veřejným pořádkem, byť by třeba každá sama o sobě intenzitu rozporu s veřejným pořádkem nezaložila, tím spíše, kdy oprávněná je ovládána státem představujícím autoritářský režim, který vede agresivní a z hlediska mezinárodního práva neodůvodněnou válku vůči sousední zemi, a spor rozhodoval rozhodce, který byl zaměstnancem tohoto státu.
7. K otázce a) dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že postupoval v rozporu s §157 odst. 2 o. s. ř. a v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, zejména s rozsudky sp. zn. 30 Cdo 1792/2009 a sp. zn. 22 Cdo 2433/99, pokud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, přestože povinná v odvolání namítala, že rozhodnutí neobsahuje zákonné náležitosti podle §157 odst. 2 o. s. ř., kdy v jeho odůvodnění absentuje uvedení podstatného obsahu všech v řízení učiněných vyjádření a námitek povinné, výklad o tom, které skutečnosti má soud za prokázané, jaký soud učinil závěr o skutkovém stavu, jak věc posoudil po právní stránce, soud prvního stupně nezmínil ani nerekapituloval navržené důkazy, nezabýval se námitkou povinné, že složení rozhodčího soudu nebylo v souladu se zákony země, kde se rozhodčí řízení konalo ve smyslu čl. V odst. 1 písm. d) Newyorské úmluvy a chybně odkázal na to, že složení rozhodčího senátu bylo v souladu s rozhodčí doložkou, ačkoli si strany přímo obsazení rozhodčího soudu v rozhodčí doložce neujednaly. Odvolací soud se pak nesprávně ztotožnil s postupem soudu prvního stupně v tom, že pokud povinná tvrdí skutečnosti, které nejsou podle soudu relevantní a které by mohly být důvodem pro odepření uznání, tyto není třeba v odůvodnění rozsudku uvádět a vypořádat se s nimi. Odvolací soud se sice pokusil námitky částečně vypořádat, ale učinil tak nesprávně, nedostatečně a nepřesvědčivě, aniž by prováděl dokazování.
8. Dovolatelka soudům obou stupňů vytýká, že rozhodovaly bez jednání, bez odkazu na konkrétní důkazy, nevyzvaly povinnou k doplnění tvrzení a důkazů a rozhodovaly věc nikoli na základě konkrétních důkazů, ale na základě volné úvahy o některých tvrzeních, které si z námitek libovolně vybraly. Odvolací soud aplikoval ruskou právní úpravu o podjatosti rozhodce, její obsah si však nezjišťoval kvalifikovaným způsobem ve smyslu §23 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále jen „ZMPS“), kdy neuvedl, které konkrétní ustanovení a kterého ruského zákona aplikoval, navíc pokud aplikoval ruský právní předpis předložený povinnou v rámci odvolání, měl k tomu nařídit jednání.
9. Dovolatelka má za to, že nesprávný a nepřezkoumatelný postup soudů se jeví jako vedlejší důsledek novelizace exekučního řádu provedené zákonem č. 286/2021 Sb., kterou považuje za rozpornou s čl. 36 a 38 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod, a tedy protiústavní. Namítá, že se k návrhu na uznání cizích rozhodčích nálezů neměla možnost vyjádřit a podat k němu námitky a do řízení vstoupila až v odvolacím řízení. Podle jejího názoru novela exekučního řádu zakládá nerovný přístup, kdy se podle exekučního řádu v řízení o uznání nenařizuje jednání oproti postupu podle ZMPS. Není zřejmé, zda se má v řízení o uznání vedeném podle exekučního řádu aplikovat §122 odst. 2 ZMPS. Dvojí úprava, kdy soud v řízení o uznání podle exekučního řádu jednání nenařizuje (nesmí nařídit) a v řízení podle ZMPS jej nemusí, ale může nařídit (tedy je-li to potřebné, měl by jej nařídit), představuje nesystematičnost, která zakládá nerovné zacházení pro účastníky (povinné) v obou typech řízení o uznání. Odvolací soud měl vyhovět námitkám povinné ohledně protiústavnosti novely exekučního řádu.
10. Otázku týkající se kritérií posuzování námitky složení rozhodčího soudu dovolatelka dále konkretizuje, zda u vedoucího oddělení státní rozpočtové organizace, jejíhož ředitele jmenuje ruská vláda, je či není dána pochybnost o nezávislosti a nestrannosti, pokud jako rozhodce rozhoduje v mezinárodním rozhodčím sporu, který vede společnost ovládaná vládou tohoto státu s cizí obchodní společností, a rozhodce o svém zaměstnaneckém poměru ke státu neinformuje strany sporu. Povinná se domnívá, že soudy tuto otázku nesprávně posoudily a podle jejího názoru byly v daném případě dány důvodné pochybnosti o nezávislosti a nestrannosti rozhodkyně Alexandry Alexandrovny Makovské. Poukazovala na to, že v §12 odst. 1 zákona Ruské federace o rozhodčím řízení v mezinárodních obchodních věcech ze dne 7. 7. 1993, č. 53381, je stanoveno pravidlo, podle kterého v případě jednání s některou osobou v souvislosti s jejím možným jmenováním rozhodcem sdělí tato osoba veškeré okolnosti, které by mohly zavdat příčinu pro oprávněné pochybnosti ohledně její nestrannosti nebo nezávislosti. Rozhodce je povinen od okamžiku svého jmenování a až do skončení rozhodčího řízení neprodleně sdělovat tyto okolnosti stranám, pokud jim je již nesdělil. Rozhodkyně Makovská v rozporu s uvedeným ustanovením neinformovala povinnou o okolnostech, které zavdávají příčinu pro pochybnosti o její nestrannosti a nezávislosti, byť působila jako vedoucí oddělení korporátního práva ve Výzkumném centru soukromého práva prezidenta Ruské federace. V rozhodčích nálezech není ani žádná zmínka o tom, že by po svém jmenování tuto povinnost splnila. Na první pohled je zřejmé a obecně známé, že paní Makovská jako osoba zastávající funkci vedoucí právního úseku prezidenta nejvyššího orgánu Ruské federace nemůže být nestrannou osobou při rozhodování sporu české soukromé společnosti s jednou z největších ruských společností obchodujících se strategickými surovinami, kterou ovládá ruský stát, v jehož čele stojí prezident Ruské federace, navíc je obecně známou skutečností, že v čele oprávněné stojí I. S., jeden z nejbližších spolupracovníků a osobní přítel Vladimira Putina. Vedoucího Výzkumného centra soukromého práva prezidenta Ruské federace jmenuje přímo vláda Ruské federace a jedná se o federální státní rozpočtovou vědeckou instituci zřízenou Ruskou federací. Oprávněná je pak podle všeobecně známých informací největší ruskou energetickou společností a je ovládaná ruskou vládou prostřednictvím Rosněftegaz. V rozhodčím řízení tak byla porušena základní zásada rovnosti zbraní a zásada, že nikdo nemůže být soudcem ve vlastní věci.
11. Povinná namítá, že odvolací soud nesprávně dovodil, že předmětné výzkumné centrum je subjekt působící pod záštitou ruského prezidenta, přitom však jde o státní subjekt, jehož majetek je ve vlastnictví Ruské federace, navíc odvolací soud žádné dokazování neprováděl. Odvolací soud za dostatečně intenzivní vztah, aby byly dány oprávněné pochybnosti o nezávislosti a nestrannosti rozhodce, považuje zaměstnanecký poměr k účastníku. V daném případě existuje propojení mezi oprávněnou a ruským státem, který byl zaměstnavatelem rozhodkyně Makovské, lze tak hovořit o tzv. systémové podjatosti a nejedná se o vztah „násobně zprostředkovaný“, jak dovozuje odvolací soud. Dovolatelka v této souvislosti odkázala též na Směrnici IBA o střetu zájmů v mezinárodním rozhodčím řízení z roku 2014, „která v rámci oranžového seznamu (který předpokládá notifikační povinnost rozhodce obdobně, jak ji stanoví ruská právní úprava) konstatuje mj. v případě, že rozhodce měl v posledních třech letech se stranou nebo s ní propojenou právnickou osobou profesní vztahy např. jako zaměstnanec či partner a v případě, kdy rozhodce je manažer, ředitel či člen dozorčí rady či má obdobnou vedoucí pozici v právnické osobě propojené s jednou ze stran, přičemž tato propojená právnická osoba není na sporu přímo zúčastněna“ – č. l. 7 dovolání.
12. K dovolací otázce c) povinná uvádí, že má za to, že všechny námitky a skutečnosti tak, jak je uplatnila, ve svém souhrnu a vzájemné souvislosti a současně za okolností, v jakých soud o uznání rozhoduje (vojenská invaze Ruska na Ukrajině), svědčí pro to, že v tomto případě by uznání a výkon rozhodčích nálezů na území České republiky byly v rozporu s veřejným pořádkem ve smyslu čl. V odst. 2 písm. b) Newyorské úmluvy. Poukázala na skutečnost, že se nejedná o běžný obchodní vztah, oprávněná je druhou největší ruskou společností vlastněnou a ovládanou vládou Ruské federace a povinná je menší soukromou evropskou společnosti se sídlem v České republice. Povinná byla do první ruské invaze na východ Ukrajiny a obsazení Krymu v roce 2014 spoluvlastněna a řízena ukrajinskými občany. Na vznik a trvání prostojů vagonů přepravujících LPG neměla povinná jakýkoliv vliv, tyto se děly především na ruském a ukrajinském území a byly přímo ovlivněny konfliktem a komplikovanými vztahy mezi Ruskem a Ukrajinou v roce 2014. Povinná přitom exekuční návrh vnímá též jako součást nátlaku oprávněné na povinnou, resp. její bývalé statutární orgány z důvodu jejich ukrajinské příslušnosti. Povinná zdůrazňuje, že byla vždy podstatně slabší stranou a byla nucena akceptovat smluvní závazky, včetně rozhodného ruského práva a rozhodčí doložky s příslušností ruského rozhodčího soudu, a byla slabší stranou též v rozhodčím řízení. Domnívá se, že exekuční návrh byl záměrně podán v důsledku zhoršení mezinárodních vztahů mezi Ruskem a Českou republikou, Ukrajinou a Evropskou unií od roku 2014 a následné invaze Ruska na Ukrajině a s tím souvisejícího strategického postupu Ruska v ekonomické oblasti vůči subjektům (byť soukromým) z České republiky a Evropské unie. Podle jejího názoru je třeba zohlednit, že úspěšné vymáhání pohledávky může v praxi vést k financování válečného agresora. Poukázala na skutečnost, že oprávněná je od roku 2014 zařazena na sankční seznam ruských společností podle rozhodnutí Rady 2014/512/SZBP z 31. 7. 2014, v návaznosti na nařízení rady (EU) č. 833/2014 ze dne 31. 7. 2014 o omezujících opatřeních vzhledem k činnostem Ruska destabilizujícím situaci na Ukrajině. Omezení se sice ještě netýkala vývozu ropy a ropných produktů, jsou ale při rozhodování u uznání rozhodčích nálezů významná s ohledem na to, jak destabilizující činnost Ruska na Ukrajině přešla v roce 2022 v otevřenou válečnou agresi Ruska vůči Ukrajině. Na sankční seznam je zařazen též generální ředitel oprávněné I. S., který patří mezi nejdůvěrnější a nejbližší poradce Vladimira Putina a je jeho osobním přítelem. Povinná má za to, že tyto skutečnosti svědčí o úzkých osobních vazbách generálního ředitele oprávněné a prezidenta Ruské federace a mají mít význam i pro posouzení důsledků podjatosti rozhodkyně Makovské, ale podstatné jsou též pro posouzení rozporu s veřejným pořádkem. Domnívá se, že jsou dány specifické okolnosti, pro které by mělo být odepřeno uznání rozhodčích nálezů také podle čl. V odst. 2 Newyorské úmluvy pro rozpor s veřejným pořádkem.
13. Povinná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
14. Oprávněná ve vyjádření k dovolání uvedla, že rozsudek odvolacího soudu považuje za řádně odůvodněný a argumentace povinné je z podstatné části zcela irelevantní, nesprávná a tendenční. Soudy podle ní postupovaly v souladu s právní úpravou účinnou od 1. 1. 2022, povinná mohla svá práva uplatnit v rámci odvolacího řízení, což také učinila. Námitku podjatosti rozhodkyně Makovské měla a mohla povinná učinit již v rámci rozhodčího řízení, obzvláště když si tuto rozhodkyni sama zvolila. Samotné působení rozhodkyně ve Výzkumném centru soukromého práva prezidenta Ruské federace v době vydání rozhodčích nálezů není dostatečně prokázáno, protože seznam rozhodců, z něhož povinná působení dovozuje, je ze dne 28. 12. 2017, přičemž obě rozhodčí řízení byla zahájena až v roce 2018 a oprávněná navíc z veřejně dostupných zdrojů zjistila, že A. A. Makovská svou činnost ve výzkumném centru ukončila někdy v roce 2018, z čehož je zřejmé, že v době vydání obou rozhodčích nálezů již ve funkci nepůsobila. Nadto má oprávněná za to, že působení ve výzkumné akademické instituci, byť pod patronací prezidenta Ruské federace, samo o sobě nezakládá podjatost rozhodkyně. I kdyby podjatost byla dána, neměla by tato skutečnost jít k tíži oprávněné, neboť tuto situaci způsobila sama povinná, která rozhodkyni navrhla; ze seznamu rozhodců předloženého povinnou, ve kterém je rozhodkyně Makovská uvedena, je rovněž poznamenána její funkce ve výzkumném centru. Oprávněná dále připomněla, že též sama povinná uznává, že oprávněná není na žádném sankčním seznamu, a i kdyby na něm uvedena byla, mohlo by být proti ní postupováno pouze pomocí právních předpisů upravujících tyto sankce; není možné jí odpírat přístup ke spravedlnosti podle ostatních právních předpisů a mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika vázána. Argumentuje-li povinná ukrajinskou státní příslušností některých bývalých představitelů povinné, tito již po mnoho let v orgánech povinné nefigurují. Oprávněná je i nadále přes současnou geopolitickou situaci dodavatelem strategických surovin pro Českou republiku a pouze z politických důvodů by neměla do soukromoprávních vztahů (navíc již pravomocně rozhodnutých) soudní moc ingerovat. Oprávněná se proto domnívá, že nejsou dány důvody, pro které by mělo být odepřeno uznání rozhodčích nálezů z důvodu rozporu s veřejným pořádkem. Oprávněná navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl.
15. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále též jen „o. s. ř.“. Dovolání není přípustné.
16. Ze zjištění soudů nižších stupňů a z obsahu spisu vyplývá, že v projednávané věci oprávněná dne 4. 1. 2022 podala exekuční návrh, jímž se domáhala vymožení peněžitých pohledávek za povinnou, které jí byly přiznány rozhodčím nálezem Mezinárodního obchodního rozhodčího soudu při Obchodní a průmyslové komoře Ruské federace ze dne 30. 1. 2019, č. j. M-32/2018 (dále jen „rozhodčí nález č. 1“), a rozhodčím nálezem Mezinárodního obchodního rozhodčího soudu při Obchodní a průmyslové komoře Ruské federace ze dne 21. 2. 2019, č. j. M-105/2018 (dále jen „rozhodčí nález č. 2“). Rozhodčím nálezem č. 1 bylo povinné uloženo zaplatit oprávněné smluvní pokutu ve výši 16 158 000 RUB spolu s náhradou nákladů rozhodčího řízení a žaloba byla zamítnuta v rozsahu částky 3 244 000 RUB z důvodu uplynutí promlčecí lhůty. Rozhodčím nálezem č. 2 bylo povinné uloženo zaplatit oprávněné smluvní pokutu ve výši 22 224 000 RUB v ekvivalentu USD (337 459,46 USD) a náhradu nákladů rozhodčího řízení. Z odůvodnění rozhodčích nálezů vyplývá, že právním důvodem přisouzených částek jsou smluvní pokuty za nadnormativní prostoje železničních vozů vyplývající ze smluv ze dne 25. 6. 2013 (rozhodčí nález č. 1), ze dne 28. 9. 2015 a ze dne 26. 10. 2015 (rozhodčí nález č. 2), na jejichž základě oprávněná dodávala povinné ropné produkty a povinná mj. odpovídala za včasné vrácení prázdných cisteren ze stanice vykládky do stanice nakládky, přičemž povinná porušila smluvní podmínky tím, že cisterny (železniční vozy) vracela se zpožděním.
17. Spolu s exekučním návrhem oprávněná podala též návrh na uznání rozhodčích nálezů na území České republiky. Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 12. 1. 2022, č. j. 49 EXE 40/2022-206, prohlásil rozhodčí nálezy za vykonatelné na území České republiky a pověřením ze dne 12. 1. 2022, č. j. 49 EXE 40/2022-209, nařídil exekuci a vedením exekuce pověřil soudního exekutora Mgr. Davida Koncze, Exekutorský úřad Cheb. K odvolání povinné Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. 5. 2022, č. j. 19 Co 143/2022-224, zrušil usnesení exekučního soudu o prohlášení rozhodčích nálezů za vykonatelné na území České republiky a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení s tím, že exekuční soud se musí zabývat návrhem oprávněné na uznání cizích rozhodčích nálezů a rozhodnout o něm, neboť právní úprava pro vedení exekuce podle cizího rozhodčího nálezu vyžaduje formální uznání zvláštním rozhodnutím (rozsudkem), a dále se musí zabývat relevancí námitek, které povinná proti uznání uplatnila v rámci podaného odvolání, a jde-li o podmínky uznání, resp. překážky, které by mu bránily, vyjde soud přednostně z úpravy obsažené v ustanovení čl. V Newyorské úmluvy. Obvodní soud pro Prahu 1 následně rozsudkem ze dne 27. 5. 2022, č. j. 49 EXE 40/2022-284, rozhodčí nálezy uznal na území České republiky a Městský soud v Praze dovoláním napadeným rozsudkem jeho rozhodnutí potvrdil.
18. V souladu s §37 odst. 4 písm. c) exekučního řádu lze vést exekuci na základě cizího rozhodčího nálezu, u něhož bylo rozhodnuto o uznání. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 20 Cdo 1754/2018, vyložil, že má-li být na území České republiky vykonán cizí rozhodčí nález podle Newyorské úmluvy, pak i u takového nálezu je třeba nejprve rozhodnout o jeho uznání.
19. V souladu s §35 odst. 6 exekučního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2022 může být současně s exekučním návrhem podán i návrh na uznání, přičemž k rozhodnutí o takovém návrhu je příslušný exekuční soud. V takovém případě soud vydá pověření a nařídí exekuci poté, kdy rozhodne o návrhu na uznání, o kterém rozhoduje bez jednání (§43a odst. 3 exekučního řádu).
20. Dovolatelka v prvé řadě namítala, že v rozhodčím řízení došlo k porušení zákona Ruské federace o rozhodčím řízení v mezinárodních obchodních věcech ze dne 7. 7. 1993, č. 5338-1, konkrétně jeho ustanovení §12 odst. 1, podle kterého v případě jednání s některou osobou v souvislosti s jejím možným jmenováním rozhodcem sdělí tato osoba veškeré okolnosti, které by mohly zavdat příčinu pro oprávněné pochybnosti ohledně její nestrannosti nebo nezávislosti. Rozhodce je povinen od okamžiku svého jmenování a až do skončení rozhodčího řízení neprodleně sdělovat tyto okolnosti stranám, pokud jim je již nesdělil.
21. Dovolatelka za rozpornou s citovaným zákonem považuje skutečnost, že rozhodkyně senátu, který o věci rozhodoval (A. A. Makovská), stranám neoznámila svou možnou podjatost, jíž dovolatelka spatřuje v tom, že rozhodkyně působila jako vedoucí oddělení korporátního práva ve Výzkumném centru soukromého práva prezidenta Ruské federace, a současně účastníkem rozhodčího řízení (v této věci oprávněnou) je ruská společnost ovládaná ruským státem, v jejímž čele je I. S., osobní přítel prezidenta Ruské federace Vladimira Putina.
22. Podle čl. V odst. 1 písm. d) Newyorské úmluvy může být uznání a výkon rozhodčího nálezu odepřen na žádost strany, proti níž je nález uplatňován, tehdy, pokud tato strana prokáže příslušnému orgánu země, v níž je o uznání a výkon žádáno, že složení rozhodčího soudu nebo rozhodčí řízení nebylo v souladu s ujednáním stran, nebo nebylo-li takového ujednání, že nebylo v souladu se zákony země, kde se rozhodčí řízení konalo.
23. Obsahově shodná notifikační (oznamovací) povinnost rozhodce vyplývající z výše citovaného ruského právního předpisu je zakotvena též v českém právním řádu, kdy podle §8 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezu, ten, kdo má být nebo byl určen rozhodcem, musí bez odkladu stranám nebo soudu oznámit všechny okolnosti, které by mohly vzbudit oprávněné pochybnosti o jeho nepodjatosti a pro něž by byl jako rozhodce vyloučen.
24. Požadavky na nezávislost, nestrannost a nepodjatost rozhodce, notifikační povinností rozhodce a důsledky jejich porušení se podrobně a uceleně zabýval Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1337/2019 (uveřejněném pod číslem 90/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 90/2021“). Shrnul, že nezávislostí lze chápat objektivní absenci osobních, profesních či ekonomických vazeb rozhodce ke stranám sporu, nestrannost obvykle představuje absenci subjektivního zvýhodnění jedné ze stran sporu, podjatostí se potom rozumí vztah rozhodce ke konkrétní kauze, kdy je projevem nedostatečné nestrannosti, která dosáhla jistého stupně a intenzity, je ji možno objektivně zkoumat a je procesním instrumentem pro vyloučení rozhodce, přičemž ne každá subjektivně chápaná absence nestrannosti objektivně zakládá důvod pro podjatost.
25. Judikatura Nejvyššího soudu je pak ohledně výkladu podjatosti rozhodce ustálena v tom směru, že typicky se jedná o případy, kdy je rozhodce současně na straně účastníka řízení či svědka, resp. když by řízením nebo jeho výsledkem mohl být dotčen na svých právech, má-li k účastníkům řízení příbuzenský, přátelský nebo zjevně nepřátelský vztah, případně vztah ekonomické závislosti. Vztahem ekonomické závislosti se rozumí bezprostřední a přímý ekonomický vztah – např. pokud rozhodce současně působí jako zaměstnanec jedné ze stran rozhodčí smlouvy, jako obchodní partner jedné ze stran rozhodčí smlouvy či jako kolega v zaměstnaneckém či obdobném vztahu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3324/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2021, sp. zn. 20 Cdo 1099/2021, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2022, sp. zn. 20 Cdo 1463/2021).
26. Rozhodce přitom nemá povinnost oznámit jakýkoliv sebemenší vztah ke stranám či k jejich zástupcům, ale pouze takový, který dosahuje jisté intenzity a je způsobilý vzbudit oprávněné pochybnosti o nepodjatosti, nestrannosti či nezávislosti rozhodce. Nejvyšší soud současně vyložil, že jestliže určitá okolnost sama o sobě nezakládá důvod pochybovat o nepodjatosti rozhodce a není důvodem jeho vyloučení, není možné ani uvažovat o vyloučení rozhodce pouze pro porušení oznamovací povinnosti ohledně této nerelevantní okolnosti (viz R 90/2021).
27. V poměrech projednávané věci se Nejvyšší soud ztotožňuje se závěrem soudu odvolacího, že dovolatelkou tvrzený vztah rozhodkyně Makovské a oprávněné nedosahuje intenzity ekonomické závislosti, jež by zakládala důvod pochybovat o podjatosti rozhodkyně, ani že by o tomto vztahu byla rozhodkyně povinna účastníky rozhodčího řízení informovat. V samotné okolnosti, že rozhodkyně působila na pozici vedoucí oddělení státního (vládního) vědeckého institutu a oprávněná je ruskou právnickou osobou, v níž má obchodní podíl Ruská federace a řídicí funkci v ní zastává blízký přítel ruského prezidenta, nelze bez dalšího spatřovat vztah ekonomické závislosti (natož přímý a bezprostřední) rozhodkyně přímo na oprávněné nebo na osobách, jež mají rozhodující vliv na jednání oprávněné, a tudíž po ní nebylo lze vyžadovat, aby tuto skutečnost stranám rozhodčího řízení oznámila. Výzkumné centrum, v němž rozhodkyně měla podle tvrzení povinné působit, a oprávněná jsou odlišné subjekty, na jejichž fungování sice má vliv vláda Ruské federace, pouze tato skutečnost ovšem sama o sobě nemůže vést k závěru, že by rozhodkyni toliko z titulu její funkce vedoucí oddělení korporátního práva ve Výzkumném centru pojil vztah závislosti na oprávněné, ať již přímo či prostřednictvím ruské vlády. Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy v uvedeném ohledu správné a v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
28. Namítala-li povinná, že odvolací soud nesprávně postupoval při zjišťování a aplikaci ruské právní úpravy, lze v této souvislosti odkázat na judikaturu dovolacího soudu, podle níž cizozemské právní předpisy, stejně jako předpisy uveřejněné ve Sbírce zákonů nejsou a nemohou být předmětem dokazování, soud má zásadně zjišťovat obsah cizího práva jakýmkoli dostupným a spolehlivým způsobem a znalost cizího práva může získat vlastním studiem (z pramenů jemu dostupných, jsou-li dostatečně spolehlivé), vyjádřením Ministerstva spravedlnosti (§23 odst. 3 ZMPS), ze znaleckého posudku z oboru právních vztahů k cizině, může požádat o součinnost účastníka, který se cizího práva dovolává, aby předložil text cizí normy, přičemž v uvedených případech nejde o důkaz listinou ve smyslu §129 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1143/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5552/2017). V projednávané věci přitom znění dotčeného ruského právního předpisu (v českém překladu) bylo soudu postoupeno přímo povinnou a odvolací soud z něj také vycházel.
29. Oprávněná dále namítala, že uznání a výkon rozhodčích nálezů jsou v rozporu s veřejným pořádkem České republiky.
30. Podle čl. V odst. 2 písm. b) Newyorské úmluvy může být uznání a výkon rozhodčího nálezu také odepřen, jestliže příslušný orgán země, kde se žádá o uznání a výkon, zjistí, že uznání nebo výkon nálezu by byl v rozporu s veřejným pořádkem této země.
31. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v tom směru, že k rozporu s veřejným pořádkem dochází tehdy, pokud by přiznání účinku vykonatelnosti rozhodčího nálezu odporovalo základním principům ústavního a právního řádu, společenského zřízení a veřejného pořádku vůbec, přičemž by se jednalo o porušení takového zájmu, na kterém je třeba zcela jednoznačně a v každém ohledu trvat (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2010, sp. zn. IV. ÚS 189/10, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. 20 Cdo 676/2016). Muselo by tedy jít o mimořádné a závažné porušení kogentních norem českého právního řádu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2552/2022). Pojem veřejného pořádku zahrnuje především základní normy procesního práva zaručující stranám právo na spravedlivý proces, zejména právo být slyšen, a jelikož i náprava procesních vad je záležitostí soudů státu, v němž bylo rozhodnutí vydáno, lze ve státě uznání rozhodnutí (popř. jeho výkonu) zohlednit jen zcela zásadní procesní vady spočívající zejména v tom, že ve státě původu nebyla účastníku vůbec dána příležitost svá procesní práva uplatnit (viz VAŠKE, Viktor. Uznání a výkon cizích rozhodnutí v České republice. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 45, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2016, sp. zn. 20 Cdo 1877/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2018, sp. zn. 20 Cdo 981/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 20 Cdo 3620/2018).
32. Dovolatelka rozpor s veřejným pořádkem spatřuje v tom, že oprávněná je druhou největší ruskou společností vlastněnou a ovládanou ruskou vládou, zatímco povinná je menší soukromou evropskou společností, do roku 2014 řízenou a spoluvlastněnou ukrajinskými občany, podnikající v oblasti nákupu a prodeje LPG, který nakupovala mj. od oprávněné již před rokem 2014, LPG odebíraný povinnou od oprávněné byl dopravován po železnici přes území Ukrajiny, konkrétní přepravu pro povinnou zajišťovaly ukrajinské obchodní společnosti, přičemž prostoje vagónů se děly především na ruském a ukrajinském území z důvodů mimo jakýkoliv vliv a kontrolu povinné, kdy na vznik a trvání prostojů měly vliv konflikt a komplikované vztahy mezi Ruskem a Ukrajinou po roce 2014. Povinná podání exekučního návrhu považuje za nátlak oprávněné na povinnou, resp. na její bývalé statutární orgány z důvodu jejich ukrajinské příslušnosti, uvádí, že byl podán záměrně v důsledku zhoršení mezinárodních vztahů mezi Českou republikou, Evropskou unií a Ukrajinou na straně jedné a Ruskou federací od roku 2014 a následně v důsledku strategického postupu Ruska v ekonomické oblasti vůči subjektům (byť soukromým) z České republiky a Evropské unie, domnívá se, že úspěšné vymáhání pohledávky může v praxi vést k financování válečného agresora a oprávněná i její generální ředitel I. S. figurují na sankčním seznamu Evropské unie.
33. Dovolatelkou tvrzené skutečnosti s ohledem na výše citovanou judikaturu nedosahují intenzity rozporu s veřejným pořádkem České republiky, a to ani ve svém souhrnu. Z tvrzení povinné se nepodává, že by v rozhodčím řízení byla porušena práva účastníků (a to ani v menší než závažné míře – vyjma tvrzení o podjatosti rozhodkyně, jeho nedůvodnost však byla podrobně rozebrána výše) nebo že by výsledek rozhodčího řízení byl ovlivněn státní příslušností statutárních orgánů povinné (nadto bývalých, neboť i z tvrzení povinné vyplývá, že v době zahájení rozhodčího řízení, v jeho průběhu ani v době vydání rozhodčích nálezů již ukrajinští občané nebyli statutárními orgány povinné; ostatně smlouvy mezi účastníky, jež jsou podkladem exekučního titulu č. 2, byly též uzavřeny v době, kdy již členy představenstva nebyli ukrajinští občané). Ani spekulativní úvahy povinné o motivaci oprávněné k vymáhání přisouzené pohledávky nemohou vést k závěru o rozporu uznání či výkonu rozhodčího nálezu s veřejným pořádkem, v podání exekučního návrhu nelze na základě tvrzení povinné spatřovat šikanózní jednání oprávněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. 20 Cdo 366/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2018, sp. zn. 20 Cdo 562/2018). Rovněž okolnost, že oprávněná figuruje na sankčním seznamu Evropské unie, nevede k rozporu uznání a výkonu rozhodčích nálezů s veřejným pořádkem, neboť sankce se na smluvní vztah oprávněné a povinné nevztahovaly. Oprávněná je na sankčním seznamu zařazena od roku 2014 ve vztahu k zákazu obchodování s převoditelnými cennými papíry a nástroji peněžního trhu vydanými po 12. 9. 2014 [viz čl. 5 odst. 3 písm. b), odst. 5, příloha VI nařízení Rady (EU) č. 833/2014 ze dne 31. 7. 2014 o omezujících opatřeních vzhledem k činnostem Ruska destabilizujícím situaci na Ukrajině – dále též jen „nařízení“] a dále ve vztahu k zákazu přímo či nepřímo uzavírat s ní jakékoli transakce [čl. 5aa odst. 1 písm. a), příloha XIX nařízení], přičemž tento zákaz se do 15. 5. 2022 nevztahuje na plnění smluv uzavřených před 16. 3. 2022 (čl. 5aa odst. 2 nařízení) a nevztahuje se ani na transakce, které jsou nezbytně nutné k nákupu, dovozu nebo přepravě zemního plynu z Ruska do Evropské unie a ropy z Ruska [čl. 5aa odst. 3 písm. a), písm. aa) nařízení]. Námitky povinné týkající se důvodů prostojů vedoucích k povinnosti hradit smluvní pokuty směřují k věcnému přezkumu exekučních titulů, který není v řízení o uznání zásadně přípustný, stejně tak okolnosti uzavírání smluv mezi oprávněnou a povinnou nemohou být relevantní pro výhradu veřejného pořádku, neboť se týkají jejich obchodního vztahu a jsou součástí obvyklého podnikatelského rizika (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 20 Cdo 1432/2022). Tedy i ohledně otázky rozporu s veřejným pořádkem je rozhodnutí odvolacího soudu správné a v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
34. Pokud se týče námitky povinné, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné a že soud nenařídil jednání, Nejvyšší soud připomíná, že případné vady řízení lze v dovolacím řízení projednat pouze tehdy, je-li dovolání přípustné, tak tomu však v projednávané věci není (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.). Nad rámec uvedeného však Nejvyšší soud připomíná, že povinnost soudu odůvodnit své rozhodnutí způsobem uvedeným v §157 odst. 2 o. s. ř. je jedním z principů řádného a spravedlivého procesu. Soud má povinnost se v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení způsobem, který odpovídá míře závažnosti těchto námitek, a s ohledem na jejich relevanci a možnost ovlivnit výsledek řízení; neučiní-li tak, založí tím nepřezkoumatelnost rozhodnutí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2008, sp. zn. 32 Odo 1561/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4455/2009, nález Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 183/03, nález Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 1589/07, či nález Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2020, sp. zn. II. ÚS 4152/18). Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že se všemi námitkami oprávněné uvedenými v jejím odvolání důkladně zabýval a řádně se s nimi vypořádal. Srozumitelně vyložil, proč nepovažuje rozsudek soudu prvního stupně za nepřezkoumatelný (z jeho odůvodnění je zřetelné, o čem, jak a z jakých konkrétních důvodů rozhodl), proč nebylo třeba, aby byla povinná vyzvána k doplnění tvrzení a důkazů (povinná tvrdila skutečnosti, z nichž dovozuje důvody pro odepření uznání, zcela konkrétně), proč nebylo třeba nařizovat ústní jednání (bylo rozhodováno pouze na základě účastníky předložených listin), že povinné nebyla v exekučním řízení a v řízení o uznání odepřena možnost uplatnit námitky, rovněž (jak již bylo výše uvedeno – viz bod 28) při aplikaci cizozemského právní předpisu odvolací soud postupoval v souladu se zákonem a podrobně se též zabýval námitkami povinné stran podjatosti rozhodkyně a jednotlivými tvrzeními povinné týkajícími se nastolené otázky rozporu uznání a výkonu rozhodčích nálezů s veřejným pořádkem. Rozhodnutí odvolacího soudu proto v tomto směru zcela obstálo ve světle požadavků shora citované judikatury na přezkoumatelnost rozhodnutí a nemohlo přivodit zjevný zásah do práv dovolatelky.
35. Nejvyšší soud proto postupoval podle §243c odst. 1 o. s. ř. a dovolání odmítl.
36. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. exekučního řádu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 7. 2023
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu