ECLI:CZ:NS:2023:20.CDO.2542.2022.1
sp. zn. 20 Cdo 2542/2022-685
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v právní věci žalobce BNP Paribas Personal Finance SA, odštěpný závod , se sídlem v Praze 5, Smíchov, Karla Engliše 3208/5, identifikační číslo osoby 03814742, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Nové Město, Vyšehradská 427/18, identifikační číslo osoby 00025429, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Nové Město, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody ve výši 13 978 135,19 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 148/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. března 2022, č. j. 19 Co 298/2021-605, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení částku 300 Kč ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1/ Ve shora označeném sporu Obvodní soud pro Prahu 2 (dále také „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 6. 2021, č. j. 42 C 148/2016-489, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 13 611 623,86 Kč spolu s 8,05% úrokem z prodlení ročně z částky 11 072 652 Kč od 1. 7. 2015 do zaplacení a s 8,05% úrokem z prodlení ročně z částky 2 538 971,86 Kč od 30. 12. 2016 do zaplacení, a to do patnácti dnů od právní moci rozsudku (výrokem I.), zároveň žalobu v rozsahu nároku na zaplacení částky 366 511,33 Kč spolu s 8,05% úrokem z prodlení ročně z uvedené částky od 30. 12. 2016 do zaplacení zamítl (výrokem II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (posledním výrokem, který byl nesprávně označen jako „I“).
2/ Soud prvního stupně uznal „z větší části“ nárok žalobce založený na tvrzení, že soudní exekutor Mgr. Ivo Nedbálek, Exekutorský úřad Ostrava (dále „původní exekutor“ či „exekutor“), žalobci nevyplatil vymožené plnění v případě 67 skončených a 220 neskončených exekučních věcech (v rozsáhlém odůvodnění rozsudku konkretizovaných), vedených ve prospěch právní předchůdkyně žalobce (CETELEM ČR, a. s., se sídlem v Praze 5, Karla Engliše 5/3208, identifikační číslo osoby 25085689, vymazané z obchodního rejstříku dne 25. 6. 2015 v důsledku přeshraniční fúze). V příčinné souvislosti s uvedeným jednáním exekutora vznikla žalobci škoda, která v případě skončených exekučních řízení představuje částku 4 496 024,56 Kč a v případě neskončených exekučních řízení částku 9 482 110,63 Kč.
3/ Soud prvního stupně předně zmínil, že mezi účastnicemi byl nesporný počet původním exekutorem skončených a neskončených exekucí, přičemž neskončené věci byly na návrh žalobce (oprávněného) přiděleny soudnímu exekutorovi JUDr. Vlastimilu Porostlému, Exekutorský úřad Ostrava (dále též „nový exekutor“). Žalovaná odpovědnost státu za tvrzenou škodu popřela a žalobcem uplatněný nárok (primárně formou žádosti o předběžné projednání nároku v souladu se zákonem č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti /notářský řád/, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „OdpŠk“), nevypořádala, ačkoli již v trestním řízení vedeném proti původnímu exekutorovi bylo „beze vší pochybnosti prokázáno“, že exekutor v rámci „řady exekucí“ vymožené plnění nevyplatil (soud prvního stupně v této souvislosti zmínil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 12. 2017, č. j. 32 T 7/2017-4432, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 8. 2018, č. j. 2 To 9/2018-4481). Rovněž v následném insolvenčním řízení ve věci původního exekutora, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 37 INS 20688/2015, žalobkyně přihlásila svou pohledávku a ta byla - byť dílem popřená - “v incidenčním sporu s tím souvisejícím (…) zhodnocena po právu“. Protože soud ve zmíněné trestní věci zahrnul do vyčíslení škody rovněž i náhradu nákladů samotného exekutora, která žalobci nepřísluší, soud prvního stupně „vycházel pouze a výhradně z položek, které v rámci každé z vyjmenovaných exekucí byly jako částka určená pro oprávněného výslovně označeny“. U některých případů žalobce požadoval méně, než činil skutečný nárok, který soud nemohl překročit. U položek nárok přesahující přiznal soud pouze „oprávněnou částku“. V důvodech rozsudku zpracoval do tabulkového přehledu konkrétní informace ohledně jednotlivých příkazů k úhradě nákladů exekuce (dále rovněž „PÚNE“ nebo „příkaz“) a dovodil, že náhrada exekutora není součástí požadované škody. K právnímu základu svého rozhodnutí citoval mj. §5, §7 odst. 1 a 2, §8, §13 odst. 1 a 2, §14 odst. 1 až 3, §15 odst. 2, §26 a §31 odst. 1 až 4 OdpŠk, jakož i §46 odst. 4 a 5 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „ex. řád“).
4/ Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. 3. 2022, č. j. 19 Co 298/2021-605, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 1 200 Kč s příslušenstvím zamítl, jinak rozsudek v tomto výroku potvrdil a žalované uložil zaplatit žalobci náklady řízení před soudy obou stupňů. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně o způsobu určení výše škody s výjimkou čtyř případů, v nichž nový soudní exekutor stanovil náhradu nákladů exekuce původního exekutora vždy částkou 300 Kč, v ostatních případech dovodil, že se náklady exekuce původního exekutora neurčují, případně že činí 0 Kč. Pouze ve výše označených čtyřech exekučních řízeních není žalobou uplatněný nárok opodstatněný, neboť v tomto rozsahu žalobci škoda nevznikla. V dalších 35 exekucích (žalovanou rozporovaných) vydal nový exekutor PÚNE, na kterých po doručení oprávněnému a povinnému vyznačil právní moc a z nichž je možné vycházet při stanovení výše škody. Tam, kde PÚNE vydané původním exekutorem nenabyly právní moci a „nebyla vyčíslena konkrétní výše nákladů exekuce pravomocným PÚNE vydaným novým exekutorem, nelze učinit závěr, že exekutorovi vznikl nárok na úhradu nákladů exekuce v konkrétní výši“. Uvedený závěr, podotkl odvolací soud, není v rozporu s důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 1. července 2016, sp. zn. IV. ÚS 3250/14 (dále „nález Ústavního soudu“).
5/ Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním (v rozsahu potvrzující části výroku I), jehož přípustnost vymezila s odkazem na §237 o. s. ř. tak, že se odvolací soud při řešení právních otázek odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (viz bod II. první odstavec dovolání). Podle názoru dovolatelky „je třeba vymezit otázky „vztahující se k výkladu ustanovení §44b exekučního řádu ve vazbě na ustanovení §46 odst. 4 exekučního řádu, které (…) nebyly dosud vyřešeny a které mají být dovolacím soudem posouzeny jinak“. Těmito otázkami jsou:
A/ jaká má být výše odměny původního exekutora v případě změny exekutora ve smyslu §44b exekučního řádu? Je možné, aby nový exekutor nerozhodl o nákladech původního exekutora buď vůbec, nebo ve výši neodpovídající ustanovení §44b odst. 4 exekučního řádu?;
B/ je možné za škodu podle OdpŠk považovat tu část nepřevedeného plnění ve smyslu §46 odst. 4 exekučního řádu, které v sobě zahrnuje odměnu původního exekutora podle §44b odst. 4 exekučního řádu za situace, kdy nový exekutor o nákladech původního exekutora nerozhodl buď vůbec, nebo nesprávně?;
C/ je možné v případě změny exekutora podle ustanovení §44b exekučního řádu považovat za v řízení úspěšného účastníka povinného?, a
D/ jaké náklady vzniklé v souvislosti se změnou exekutora ve smyslu §44b odst. 5 exekučního řádu nese oprávněný?
6/ Dovolatelka v podrobnostech odkázala na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 12. 2017, č. j. 32 T 7/2017-4432, který oproti odvolacímu soudu v „tomto civilním řízení“ vyslovil, že náklady soudního exekutora nejsou škodou, a nemohou tak být přičítány k tíži původního exekutora, neboť náleží jemu, nikoli oprávněné (žalobkyni). V posuzované věci proto odvolací soud rozhodl nesprávně, přiznal-li žalobci v důsledku chybného výkladu §44b odst. 4 ex. řádu plnění z účtu exekutora a především náklady původního exekutora, jež nemohou být škodou podle OdpŠk. Ze strany žalobce a v součinnosti s původním a novým exekutorem došlo k postupu předpokládanému ustanovením §44b ex. řádu, „podle něhož jde o změnu exekutora na návrh oprávněného a se souhlasem exekutora, který vede exekuci“. Pozdější rozhodnutí nového exekutora, že se odměna původnímu exekutorovi nepřiznává, nemá oporu v ex. řádu, jenž naopak stanoví, že náklady vzniklé v souvislosti se změnou exekutora nese oprávněný (§44 odst. 5 ex. řádu). Krom uvedené argumentace „je patrné, že v případě nákladů exekuce jde o vztah exekutora a povinného, nikoli exekutora a oprávněného, a že povinnost k úhradě nákladů exekuce vzniká povinnému již nařízením exekuce, nikoli teprve v budoucnu vydáním rozhodnutí“ (zde PÚNE). Napadený rozsudek odvolacího soudu je tak v rozporu s nálezem Ústavního soudu, a rovněž proto by jej měl Nejvyšší soud podle návrhu dovolatelky zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
7/ Žalobce ve vyjádření ze dne 28. 6. 2022 označil dovolání za nepřípustné, neboť k jeho projednání nepostačuje citace textu §237 o. s. ř., aniž by žalovaná uvedla, „od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se odvolací soud měl odchýlit, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit“. Námitky dovolatelky se přitom vůbec nevztahují ke všem skončeným exekučním řízením a k 185 neskončeným exekucím, u nichž žalovaná vznik nákladů a odměny exekutora v předchozím řízení netvrdila a neprokazovala. Není přitom pravdou, že by žalobci přiznaná náhrada škody před soudy obou stupňů zahrnovala odměnu a náklady exekutora. U neskončených exekucí ostatně původní exekutor v naprosté většině případů odměnu a náklady nevyčíslil. S ohledem na důvod změny exekutora a zavinění této změny původním exekutorem odměna původnímu exekutorovi v souladu s §11 odst. 5 vyhlášky č. 330/2001 Sb. nenáleží. Uvedené ustanovení ve spojení s §44b odst. 4 ex. řádu odvolací soud správně aplikoval a odlišný výklad není dán ani rozhodovací praxí dovolacího soudu. Na základě skutkových zjištění nový exekutor o nákladech původního exekutora rozhodl a plnění přiznané žalobci na náhradě škody odměnu původního exekutora nezahrnuje, takže napadený rozsudek na řešení otázek A/ a B/ nezávisí. To platí rovněž u otázky ad C/, jestliže je s ohledem na důvod ukončení činnosti původního exekutora nepochybné jeho zavinění. Ustanovení §44b odst. 5 ex. řádu hovoří toliko o faktických nákladech vzniklých v souvislosti se změnou exekutora, nikoli o odměně či o paušálních náhradách hotových výdajů exekutora (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 4. dubna 2018, sp. zn. IV. ÚS 1010/18). Řešení otázky ad D/ je zároveň bez významu za situace, kdy dovolatelka v předchozím řízení netvrdila a neprokazovala, že by se náklady exekuce nějakým způsobem zvýšily v důsledku změny exekutora.
8/ Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (viz §10a o. s. ř.) rozhodl o dovolání žalované podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podala k tomu legitimovaná účastnice řízení (viz §90 o. s. ř.) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) k závěru, že dovolání není přípustné (§237 o. s. ř.).
9/ Dovolatelka citací zákona v úvodu dovolání (textu §237 o. s. ř.) předkládá k posouzení tři předpoklady přípustnosti dovolání (viz shora), ačkoli ze zákonné konstrukce této náležitosti dovolání a z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání, neboť splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 3673/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2018, sp. zn. 20 Cdo 431/2018). Ani z následujícího textu dovolání není zřejmé, k jakému hledisku přípustnosti dovolání se ve vztahu ke každé jednotlivé otázce dovolatelka přiklonila. Uvedla-li v posledním odstavci před předestřenými otázkami, že otázky „ nebyly dosud vyřešeny a které mají být dovolacím soudem posouzeny jinak “, je taková formulace (opět) neurčitá a nekoresponduje ani se zákonnou dikcí §237 o. s. ř. Poslední ze čtyř zakotvených předpokladů přípustnosti dovolání, tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, který dovolatelka nejspíš mínila prosadit, totiž míří pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2018, sp. zn. 20 Cdo 431/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Žalovaná nadto v dovolání neoznačila žádné rozhodnutí Nejvyššího soudu (alespoň v rovině citovaných právních závěrů), v nichž by příslušná, dovolatelkou ohlášená otázka, byla dovolacím soudem řešena a odvolací soud by se při jejím řešením dostal s judikaturou dovolacího soudu do rozporu, případně by taková otázka vyžadovala judikatorní překonání. Uvedený požadavek zákona nelze naplnit odkazem na důvody rozhodnutí soudu prvního stupně vydaného v trestní věci (rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 12. 2017, č. j. 32 T 7/2017-4432), který nedefinuje judikaturu dovolacího soudu, a neobstojí též citace nálezu Ústavního soudu (viz shora), o jehož závěry se naopak opíral odvolací soud, který řešil poněkud odlišnou problematiku (úhrady nákladů exekuce nepřihlášených do insolvenčního řízení) a s nímž se předestřené otázky dovolatelky míjí.
10/ Rovněž ze samotných otázek dovolatelky včetně argumentace k nim není přípustnost dovolání zřejmá. Odvolací soud (jakož i soud prvního stupně) určení výše odměny exekutora „ve smyslu“ §44b ex. řádu neřešil, neboť to pro rozsah náhrady škody (jediný sporný moment v daném řízení) nebylo zapotřebí. Neměl tudíž ani důvod zabývat se způsobem rozhodování nového exekutora o nákladech původního exekutora (§44b odst. 4 ex. řádu), jakož i související námitkou, zda se do původním exekutorem nevydaného exekučního plnění ve prospěch oprávněné osoby zahrnuje odměna původního exekutora. V posuzované věci totiž zůstalo nerozporovaným skutkovým závěrem, že odměna exekutora není součástí požadované škody a že v případě dovolatelkou rozporovaných 35 exekucích vydal exekutor pravomocné příkazy, v nichž původnímu exekutorovi, který změnu exekutora svým jednáním (kvalifikovaným rovněž v trestněprávní rovině) zavinil, odměnu nepřiznal, z čehož plyne, že o takové (nulové) položky nemohla být žalovaná škoda navýšena. Okolnost zavinění exekutora ohledně důvodů, které vedly k zániku jeho pověření (§11 odst. 4 ex. řádu), je nový exekutor nejen oprávněn, ale přímo povinen za účelem stanovení nákladů původního exekutora posoudit (srov. §44b odst. 4 ex. řádu). Námitku zvýšených nákladů exekuce ve smyslu §44b odst. 5 ex. řádu dovolatelka nevznesla a z její dovolací argumentace je současně evidentní, že příliš nerozlišovala mezi odměnou původního exekutora, náklady původního exekutora, zvýšenými náklady původního exekutora a náhradou skutečných výdajů původního exekutora, což pro pochopení a srozumitelnost obsahu dovolání, především v něm ohlášených otázek, představuje v dovolacím řízení nezhojitelný interpretační problém.
11/ Na řešení otázek ad A) a B) proto napadený rozsudek ve smyslu §237 o. s. ř. nezávisí, což platí i pro otázky ad C) a D), které jsou formulovány příliš obecně, lze je zodpovědět přímo z textu zákona a (především) je jejich posouzení pro sporný rozsah náhrady škody nepodstatné.
12/ Dovolání v části napadeného výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení (zde před soudy obou stupňů) není přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
13/ Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
14/ Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 5. 2023
JUDr. Aleš Zezula
předseda senátu