ECLI:CZ:NS:2023:20.CDO.3863.2022.1
sp. zn. 20 Cdo 3863/2022-215
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Karla Svobody, Ph.D, v exekuční věci oprávněného V. Š. , narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Markem Šťastným, advokátem se sídlem v Horažďovicích, Ševčíkova č. 38, proti povinnému P. W. , narozenému dne XY, bytem ve XY, za účasti manželky povinného A. W. , narozené dne XY, bytem ve XY, zastoupené Mgr. Adamem Krejčím, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, Zámecké nám. č. 24, pro 77 350 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 26 EXE 2300/2021, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. srpna 2022, č. j. 66 Co 215/2022-190, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. srpna 2022, č. j. 66 Co 215/2022-190, a usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 26. ledna 2022, č. j. 26 EXE 2300/2021-152, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Frýdku-Místku usnesením ze dne 26. ledna 2022, č. j. 26 EXE 2300/2021-152, částečně zastavil exekuci vedenou soudním exekutorem JUDr. Lukášem Jíchou na základě pověření tohoto soudu ze dne 17. 2. 2021, č. j. 26 EXE 2300/2021-9, k vymožení částky 77 350 Kč s příslušenstvím a pro náklady exekuce, podle pravomocného a vykonatelného rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 11. listopadu 2020, č. j. 117 C 1/2020-65, v rozsahu exekučního příkazu přikázáním pohledávky z účtu manželky povinného ze dne 4. 3. 2021, č. j. 203 EX 02851/21-13 (výrok I.), a o nákladech této fáze řízení rozhodl tak, že oprávněný, povinný, ani manželka povinného nemají na jejich náhradu právo (výrok II.).
Své rozhodnutí soud prvního stupně odůvodnil tak, že v řízení bylo prokázáno, že na účtu manželky povinného postiženém výše uvedeným exekučním příkazem se ani zčásti nenacházely finanční prostředky náležející do společného jmění manželů. Povinnému jako ručiteli za dlužníkem, společností W. E., vymáhaný dluh vznikl až poté, kdy byl zúžen manželský majetkový režim povinného a jeho manželky smlouvou o změně manželského majetkového režimu sepsanou ve formě notářského zápisu dne 31. října 2019 (vloženou do Seznamu listin o manželském majetkovém režimu vedeném Notářskou komorou ČR dne 1. listopadu 2019), z níž vyplývá, že manželé z předmětu SJM vyloučili jakékoli závazky, které vzniknou po uzavření této smlouvy, a povinnost plnit tyto závazky bude mít ten, kdo uzavře smlouvu nebo provede právní jednání, z něhož vznikne závazek, a proto nelze vymáhanou pohledávku oprávněného uspokojit z výlučného majetku manželky povinného. S právním názorem oprávněného, že závazek povinného vznikl již samotným ručitelským prohlášením dne 8. října 2018, se soud neztotožnil, když za hmotněprávní základ existence dluhu nelze považovat pouhé právní jednání ručitele deklarujícího, že v případě nezaplacení dluhu dlužníkem, uhradí dluh ručitel, nýbrž skutečnost, že dlužník neplnil a ručitel byl za podmínek uvedených v ručitelském prohlášení v souladu s ustanovením §2021 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. z.“, vyzván k úhradě dluhu za dlužníka. K námitce oprávněného, že manželka povinného podala vylučovací žalobu, nikoliv návrh na částečné zastavení exekuce, a proto vzniká pochybnost o zákonném soudci v této věci, když její návrh byl projednán v exekučním řízení, soud prvního stupně poznamenal, že v současné době (od účinnosti novely provedené zákonem č. 139/2015 Sb., tedy ode dne 1. 7. 2015) je jediným možným prostředkem obrany manžela povinného návrh na zastavení (případně částečné zastavení) výkonu rozhodnutí, vylučovací žalobu ve smyslu ustanovení §267 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“, mohou podat jen osoby odlišné od oprávněného, povinného a manžela povinného (k tomu např. viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. dubna 2017, sp. zn. 26 Cdo 5020/2015).
K odvolání oprávněného a manželky povinného Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 5. srpna 2022, č. j. 66 Co 215/2022-190, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a manželce povinného právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznal (výrok II.). Odvolací soud se plně ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně a odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2013, sp. zn. 32 Cdo 2169/2011, citované manželkou povinného, které považoval v projednávané věci za přiléhavé. Naopak zde nelze vycházet z právních závěrů vyslovených v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 11. března 2019, sp. zn. 20 Cdo 180/2019, a ze dne 24. května 2011, sp. zn. 33 Cdo 2548/2009, na které odkazoval oprávněný, neboť první citované rozhodnutí je nutno vztáhnout k dlužníkovi, nikoliv k ručiteli, jehož závazek je akcesorický, a druhé rozhodnutí vymezuje základní atributy ručení.
Usnesení odvolacího soudu napadl oprávněný dovoláním, jehož přípustnost spatřoval v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. března 2019, sp. zn. 20 Cdo 180/2019, a to v otázce určení okamžiku vzniku závazku ve smyslu ustanovení §42 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „e. ř.“, jenž byl založen ručitelským prohlášením. Vycházeje z citovaného usnesení Nejvyššího soudu je základem pro vznik vzájemných práv a povinností podle hmotného práva ručitelské prohlášení povinného ze dne 10. října 2018 (k tomu dovolatel odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2011, sp. zn. 33 Cdo 2548/2009), přičemž za souhlas oprávněného jako věřitele je nutné považovat akceptaci obchodních podmínek, jejichž přílohu ručitelské prohlášení povinného tvořilo, tedy pořízení dluhopisů oprávněným, ke kterému došlo dne 19. října 2018. Podle dovolatele rozhodnutí citovaná manželkou povinného nedopadají na projednávanou věc, neboť se v nich hovoří o vzniku pohledávky, který je však pro účely tohoto řízení nerozhodný. Nadto dovolatel uvedl, že lze mít důvodné pochybnosti, nakolik je modifikace společného jmění manželů vedena snahou ztížit uspokojení věřitelů, když v době uzavření předmětného notářského zápisu byla společnost W. E. již dva týdny v prodlení s úhradou splátky úroku z dluhopisů, a kdy tak již hrozilo, že se v návaznosti na ručitelské prohlášení povinného budou věřitelé se svými nároky obracet přímo na povinného. K pořízení notářského zápisu o modifikaci společného jmění manželů tak mohlo dojít záměrně dne 31. října 2019 právě proto, že doposud nenastala splatnost žádného závazku povinného z ručení.
Oprávněný dále Nejvyššímu soudu předložil otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to „ zda lze podání dle ust. §267 o.s.ř. nazvané žaloba o vyloučení bankovních účtů z exekuce adresované exekučnímu soudu a označující za účastníky manželku povinného jako žalobkyni a oprávněného jako žalovaného považovat ve smyslu ust. §41 odst. 2 o.s.ř. za návrh na částečné zastavení exekuce. “
S ohledem na výše uvedené navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení, jakož i usnesení soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Povinný se k podanému dovolání nevyjádřil.
Manželka povinného k dovolání oprávněného uvedla, že se s rozhodnutím odvolacího soudu plně ztotožňuje a považuje jej za věcně správné, proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací věc projednal podle občanského soudní řádu a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při řešení otázky, k jakému okamžiku posuzovat vznik ručitelského závazku ve smyslu ustanovení §42 odst. 2 e. ř., odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Podle ustanovení §42 e. ř. exekutor před vydáním exekučního příkazu na majetek ve společném jmění manželů zjistí, zda je v Seznamu listin o manželském majetkovém režimu vedeném podle notářského řádu evidována smlouva o manželském majetkovém režimu nebo rozhodnutí soudu o zrušení společného jmění manželů, jeho obnovení nebo zúžení jeho stávajícího rozsahu, anebo dohoda nebo rozhodnutí soudu o změně smluveného režimu nebo režimu založeného rozhodnutím soudu (odst. 1). Z obsahu takové listiny je povinen vycházet, jde-li o vydobytí dluhu ze závazku vzniklého po jejím zápisu do Seznamu listin o manželském majetkovém režimu nebo jde-li o vydobytí dluhu ze závazku vzniklého před jejím zápisem do Seznamu listin o manželském majetkovém režimu a vyslovil-li s tím souhlas oprávněný. Nelze-li zjistit z exekučního titulu nebo z listiny podle odstavce 1, že závazek vznikl po zápisu listiny do Seznamu listin o manželském majetkovém režimu, má se za to, že závazek vznikl před zápisem listiny do Seznamu listin o manželském majetkovém režimu (odst. 2).
Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně uvedl, že pro stanovení zda, do jaké míry a v jakých případech lze uspokojit v exekuci vedené výlučně proti povinnému exekuční titul i ze společného jmění manželů nebo z nyní již výlučného majetku manžela povinného, je rozhodující hmotněprávní stav účinný ke dni vzniku samotného závazkového právního vztahu, nikoliv hmotněprávní stav účinný ke vzniku pohledávky. Proto je v této souvislosti nezbytné rozlišovat mezi vznikem závazkového právního vztahu, vznikem pohledávky a její splatností (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2019, sp. zn. 20 Cdo 180/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3416/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 20 Cdo 5823/2016).
Ručení je formou zajištění dluhu, kdy se ručitel vůči věřiteli zavazuje, že dluh splní, jestliže jej nesplní dlužník, přičemž toto prohlášení musí být učiněno v písemné formě. Ručení vzniká tím, že věřitel akceptuje ručitelem učiněnou písemnou nabídku, že dluh splní, pokud ho nesplní dlužník. Ručení je tudíž smlouvou. Dlužník stranou této smlouvy není. Ručitelský závazek není závazkem k dlužníkovi, ale jen závazkem vůči věřiteli. Ručitelský závazek má akcesorickou povahu, podmínkou jeho vzniku je tak existence platného závazku mezi věřitelem a dlužníkem. Akcesorita ručitelského závazku přitom vylučuje, aby se ručitel zavázal ve větším rozsahu, nežli samotný dlužník [srov. obdobně např. Kindl, T. In: Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol. Občanský zákoník: komentář. Svazek V (§1721-2520). Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 547].
Z uvedeného vyplývá, že závazkový právní vztah mezi oprávněným jako věřitelem a povinným jako ručitelem vznikl akceptací ručitelského prohlášení (které tvořilo přílohu č. I Emisních podmínek Dluhopisů Tlakové mytí W. II – 2021) učiněnou oprávněným, tedy uzavřením smlouvy o úpisu a koupi dluhopisů č. 1378 ze dne 19. října 2018. Pokud soudy nižších stupňů vycházely v projednávané věci z předpokladu, že pro rozsah vedení exekuce je podstatný okamžik vzniku pohledávky (zde doručení výzvy oprávněného ručiteli – povinnému k úhradě dluhu za dlužníka, který neplnil), odchýlily se od výše popsané judikatury Nejvyššího soudu. Jinými slovy pokud závazkový právní vztah povinného s oprávněným vznikl ještě před uzavřením smlouvy o zúžení společného jmění manželů, hledí se ve vztahu manželů vůči oprávněnému jako věřiteli na takovou smlouvu, jako kdyby její účinky nenastaly (jako kdyby nedošlo k zúžení dosavadního rozsahu společného jmění manželů); právní bezúčinnost smlouvy o zúžení společného jmění manželů nastává přímo ze zákona (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3106/2018, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 20 Cdo 1661/2018).
Usnesení odvolacího soudu proto spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu (dosavadní výsledky řízení neumožňují o věci rozhodnout), napadené usnesení bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §243f odst. 4 o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také pro usnesení soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí, a podle ustanovení §243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vzhledem k tomuto výsledku dovolacího řízení se dovolací soud již nezabýval druhou dovolatelem předloženou otázkou.
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o ní bude rozhodnuto ve zvláštním režimu [§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 1. 2023
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu