ECLI:CZ:NS:2023:20.CDO.673.2023.1
sp. zn. 20 Cdo 673/2023-251
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněného Společenství vlastníků jednotek XY , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného Mgr. Romanem Sklenářem, advokátem se sídlem v Kladně, Osvobozených politických vězňů 656, proti povinné R. M. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Petrem Vackem, advokátem se sídlem v Praze 4, Pod rovinou 653/15, pro 12 802 Kč a 74 680 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 64 EXE 2107/2021, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2022, č. j. 14 Co 83/2022-126, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 17. 1. 2022, č. j. 64 EXE 2107/2021-75, kterým Obvodního soudu pro Prahu 4 zamítl návrh povinné na částečné zastavení exekuce, jejímž provedením tentýž soud dne 17. 8. 2021 pod č. j. 64 EXE 2107/2021-14, pověřil soudního exekutora JUDr. Ing. Petra Kučeru, Exekutorský úřad Kladno, pokud se týká způsobu jejího provedení dle exekučního příkazu k provedení exekuce prodejem nemovitých věcí ze dne 19. 8. 2021, č. j. 150 EX 677/21-18.
Nejvyšší soud dovolání povinné podle ustanovení §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen o. s. ř., odmítl, neboť dovolání nesplňuje obligatorní náležitosti dovolání uvedené v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., když především neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Pouhý odkaz na §237 o. s. ř. nebo jeho citace není postačující, a to již proto, že v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Jiný výklad by vedl ke zjevně nesprávnému (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. např. usnesení ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 27. 6. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, a ze dne 31. 10. 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy není naplněn tehdy, vymezí-li v dovolání pro řešení určité právní otázky více předpokladů přípustnosti, které si vzájemně konkurují (vzájemně se vylučují), jak tomu je i v této věci, v níž dovolatelka uvedla, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného, příp. procesního práva a odvolací soud se v mém konkrétním případě odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Rozhodovaná otázka je podle mě dovolacím soudem rozhodována rozdílně a případně má být tato právní otázka posouzena dovolacím soudem s ohledem na popsané skutečnosti jinak.“ Takové vymezení přípustnosti dovolání se navzájem vylučuje, a proto není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. (k tomuto srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, odmítl). Z tohoto důvodu se Nejvyšší soud nemohl ani zabývat námitkami povinné týkajícími se „stavu české justice“, tzv. „svaté trojice“ (propojenosti exekutorů, soudců a advokátů) a zdravotního stavu povinné.
Nedostatek vymezení přípustnosti dovolání nelze již odstranit, poněvadž lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení §241b odst. 3 o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 3. 2023
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu