ECLI:CZ:NS:2023:20.CDO.874.2023.1
sp. zn. 20 Cdo 874/2023-169
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné AZUS Březová, s. r. o. , se sídlem ve Svatavě, U Přádelny 88, identifikační číslo osoby 25226207, zastoupené JUDr. et PhDr. Jiřím Novotným, advokátem se sídlem v Karlových Varech, T. G. Masaryka 282/57, proti povinné SIGALIT, s. r. o. , se sídlem v Karlových Varech, Dr. Davida Bechera 903/19, identifikační číslo osoby 27128148, zastoupené Mgr. Rostislavem Částkou, advokátem se sídlem v Nejdku, Limnická 1246, pro 386 301 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 48 EXE 2224/2020, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 9. 2022, č. j. 10 Co 142/2022-136, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 3. 2023, č. j. 10 Co 142/2022-164, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Plzni (dále též jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 21. 3. 2022, č. j. 48 EXE 2224/2020-81, kterým Okresní soud v Karlových Varech zamítl návrh povinné na zastavení exekuce.
2. Krajský soud vyšel ze zjištění, že okresní soud dne 29. 9. 2020, pod č. j. 48 EXE 2224/2020-8, pověřil soudního exekutora Mgr. Miloše Dvořáka, Exekutorský úřad Sokolov, vedením exekuce k vymáhání pohledávky podle exekučního titulu, kterým je pravomocný a vykonatelný platební rozkaz Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 26. 5. 2020, č. j. 12 C 81/2020-80. Povinná navrhovala zastavení exekuce z důvodu, že se původně domáhala žalobou pro zmatečnost zrušení exekučního titulu. Tvrdí, že ze soupisu pohledávek vystavených oprávněnou vyplývá, že za rozhodné období měl být dluh pouze 249 027 Kč, přičemž z nezaevidovaných platebních dokladů vyplývá, že oprávněné uhradila dále částku 202 000 Kč. Povinné tak zbývá uhradit pouze 47 027 Kč.
3. Odvolací soud ze spisu nalézacího soudu sp. zn. 12 C 81/2020 zjistil, že oprávněná podala návrh na vydání exekučního titulu u soudu prvního stupně dne 17. 3. 2020 s odůvodněním, že povinná v pozici žalované jako odběratel v období mezi 20. 3. 2019 a 1. 11. 2019 uzavřela s oprávněnou v pozici žalobkyně postupně celkem 22 kupních smluv, na základě kterých odebrala zboží v celkové hodnotě 386 301 Kč. Žalobkyně odebrané zboží vyúčtovala specifikovanými daňovými doklady, přičemž povinná odebrané zboží ke dni podání žaloby neuhradila. Oprávněná se domáhala vydání platebního rozkazu, jímž by povinné byla uložena povinnost zaplatit jí částku 386 301 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % z uvedené částky od 11. 11. 2019 do zaplacení a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 56 197 Kč. Soud prvního stupně dne 26. 5. 2020 vydal platební rozkaz č. j. 12 C 81/2020-80, proti němuž povinná podala odpor, jímž zpochybnila veškerá tvrzení oprávněné. Povinná žádný důkaz o tvrzených úhradách, které zůstaly jen v obecné rovině, nepředložila. Soud prvního stupně odpor povinné pro jeho opožděnost odmítl usnesením ze dne 17. 6. 2020, č. j. 12 C 81/2020-84. Proti tomuto usnesení povinná podala odvolání a současně požádala o prominutí zmeškání lhůty. Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 12. 8. 2020, č. j. 25 Co 239/2020-92, odvolání povinné odmítl pro opožděnost s vysvětlením, že o prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání povinná nepožádala; návrhem na prominutí zmeškání lhůty k podání odporu se nezabýval. Proti usnesení odvolacího soudu povinná podala dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 1. 2021, č. j. 32 Cdo 3768/2020-107, odmítl. Povinná podala ve věci žalobu pro zmatečnost, kterou Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 29. 6. 2021, č. j. 25 Co 239/2020-135, zamítl. Usnesení nabylo právní moci dne 31. 7. 2021. Na základě tohoto odvolací soud uzavřel, že exekuční titul, který je předmětem dané exekuce, nebyl odstraněn, tudíž není dán důvod pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů (dále též jen o. s. ř.). Odvolací soud dále souhlasil se závěrem soudu prvního stupně ohledně limitů přezkumu věcné správnosti exekučního titulu.
4. K výzvě odvolacího soudu, zdali povinnou tvrzené platby v návrhu na zastavení exekuce jsou platbami totožnými s těmi, které uvádí v odvolání, povinná doplnila, že se jedná o příjmové pokladní doklady, a to ze dne 30. 4. 2019 ve výši 50 000 Kč, ze dne 15. 8. 2019 ve výši 52 000 Kč, ze dne 17. 9. 2019 ve výši 50 000 Kč a ze dne 22. 10. 2019 ve výši 50 000 Kč, tj. celkem ve výši 202 000 Kč. Tyto doklady nejsou zahrnuty v saldu obchodního styku mezi účastníky. Povinná v návrhu na zastavení exekuce tvrdí, že za rozhodné období, s odkazem na exekuční titul, měl být dluh pouze 249 027 Kč (nikoli tedy 386 301 Kč), přičemž z platebních dokladů oprávněnou nezaevidovaných vyplývá, že nad platby v soupisu uvedené uhradila oprávněné dále částku 202 000 Kč, takže zbývá tak uhradit pouze 47 027 Kč. Následně při ústním jednání před exekučním soudem uvedla, že oprávněné uhradila nějaké platby bez právního důvodu a tyto zakládají pohledávku z bezdůvodného obohacení. Odvolací soud se proto na základě těchto zjištění ztotožnil s úvahou soudu prvního stupně, že pokud povinná původně tvrdila (ať již s jakoukoliv právní kvalifikací), že uhradila platby za odebrané zboží, nelze přijmout závěr, že jí vznikla pohledávka z titulu bezdůvodného obohacení, a tudíž ani judikatura Nejvyššího soudu zabývající se rozdíly mezi splněním a započtením ve vztahu k pohledávce z titulu bezdůvodného obohacení není přiléhavá. Nicméně, i kdyby bylo namístě uvažovat o zápočtu povinnou tvrzené pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení, odvolací soud uzavřel , že jde o pohledávku nejistou, neurčitou, tedy pohledávku k započtení ve smyslu ustanovení §1987 odst. 2 zákona č. 89/2012, občanský zákoník (dále též jen „o. z.“) nezpůsobilou. Povinnou předložené listiny neprokazují, že doklady na částku 202 000 Kč nebyly zaevidovány v saldu povinné vystavené oprávněnou, že částkou 202 000 Kč plnila ve prospěch oprávněné za období, které bylo předmětem nalézacího řízení, v němž byl vydán exekuční titul, ohledně něhož je vedena tato exekuce. Povinná ani neunesla důkazní břemeno ohledně tvrzené pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení. Odvolací soud proto usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
5. Povinná ve svém dovolání předně namítá, že při podání odporu proti exekučnímu titulu existoval omluvitelný důvod pro zmeškání lhůty. Odpor podala asi 5 minut po uplynutí lhůty, přičemž tuto skutečnost zjistila až na základě usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 17. 6. 2020, č. j. 12 C 81/2020. Proto následně podala žádost o prominutí zmeškání lhůty a doložila lékařské zprávy. Krajský soud v Plzni ve svém usnesení ze dne 12. 8. 2020, č. j. 25 Co 239/2020, uvádí, že se odvoláním povinné blíže nezabýval, protože jej povinná podala opožděně a nepodala žádost o prominutí zmeškání lhůty. Povinná má však za to, že podání ze dne 24. 7. 2020 (v poslední větě druhého odstavce) obsahuje žádost o prominutí zmeškání lhůty k podání odporu, žádost o prominutí zmeškání této její žádosti i odvolání proti usnesení o odmítnutí odporu. Dále uvádí, že soudu doložila saldo mezi oprávněnou a povinnou v roce 2019, ze kterého je patrný stav pohledávek. Odmítá tvrzení oprávněné, že by od ní nad rámec vystaveného salda odebrala další zboží. Následně povinná předmětné platby nad rámec obchodního styku vyhodnotila jako bezdůvodné obohacení a vyzvala oprávněnou k jejich vrácení a tyto platby započítala na své závazky vůči oprávněné. Předžalobní výzvu i zápočet soudu doložila. V tomto směru odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2018, č. j. 33 Cdo 4967/2017, ze dne 7. 10. 2020, č. j. 23 Cdo 3273/2019, ze dne 8. 12. 2021, č. j. 28 Cdo 2829/2021 nebo usnesení ze dne 16. 3. 2021, č. j. 20 Cdo 2245/2020. Skutečnost, že vzájemná pohledávka za oprávněnou není judikátní a je sporná, nezbavuje soudy povinnosti postavit dokazováním najisto, zda jsou splněny předpoklady zániku pohledávky započtením. Povinná znovu zdůraznila, že v rámci exekučního řízení má soud povinnost přezkoumávat za určitých okolnosti exekuční titul a to zejména pokud by výkonem rozhodnutí došlo ke zjevné nespravedlnosti. Zmiňuje nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 9/15, ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3216/14, ze dne 1. 11. 2016. sp. zn. II. ÚS 2230/16, ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18. S ohledem na výše uvedené má za to, že bylo porušeno právo na spravedlivý proces a odvolací soud se odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu. Navrhla proto, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k novému rozhodnutí. Současně navrhla odložení provedení exekuce.
6. K dovolání povinné se vyjádřila oprávněná. Dle jejího názoru soud přihlédl ke všem tvrzeným skutečnostem, úplně zjistil skutkový stav věci a nezatížil řízení vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V úplnosti se ztotožňuje se závěry odvolacího soudu. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání povinné zamítl a přiznal oprávněné na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 947 Kč.
7. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále opět „o. s. ř.“.
8. Dovolání není přípustné.
9. Podle §1987 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) k započtení jsou způsobilé pohledávky, které lze uplatnit před soudem. Podle odst. 2 pohledávka nejistá nebo neurčitá k započtení způsobilá není.
10. Podle §1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.
11. Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi opakovaně uvedl, že exekuční řízení je ovládáno zásadou, podle níž exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost ani zákonnost exekučního titulu; obsahem rozhodnutí (jiného titulu), jehož exekuce se navrhuje, je vázán a je povinen z něj vycházet [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98 (uveřejněné pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002 (uveřejněné pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003 (uveřejněné pod číslem 58/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Exekuční řízení je ze své podstaty určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoli pro autoritativní nalézání práva. Stejně tak není řízením přezkumným (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 17. ledna 2012, sp. zn. I. ÚS 871/11, bod IV a nález Ústavního soudu ze dne 3. dubna 2012, sp. zn. IV. ÚS 2735/11, bod 14, 15). Ústavní soud ve své judikatuře připustil, že výjimečně se lze i v exekučním řízení zabývat zásadními vadami exekučního titulu a na jejich základě zastavit výkon rozhodnutí podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., a to v případě, že ve věci jsou dány takové okolnosti, pro které je další provádění výkonu rozhodnutí způsobilé založit kolizi s procesními zásadami (byť mohou mít podklad v právu hmotném), a výkonem rozhodnutí dochází k popření základních principů právního státu a ke zcela zjevné nespravedlnosti. Při zkoumání, zda exekuční titul netrpí zásadními vadami, přitom není relevantní, zda a jak efektivně hájil povinný svá práva v nalézacím řízení. Zastavení řízení z důvodu zásadních vad exekučního titulu tak není podmíněno ani vyčerpáním řádných opravných prostředků v předcházejícím nalézacím řízení (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2016, sp. zn. II. ÚS 2230/16, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 8. srpna 2017, sp. zn. Pl. ÚS 9/15).
12. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že o takovou extrémní situaci se v daném případě nejedná. Jak již je uvedeno výše, exekuční titul – platební rozkaz Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 26. 5. 2020, č. j. 12 C 81/2020-80, nabyl právní moci. Přestože proti exekučnímu titulu podala povinná odpor, soud prvního stupně odpor povinné pro jeho opožděnost odmítl usnesením ze dne 17. 6. 2020, č. j. 12 C 81/2020-84. Proti tomuto usnesení povinná podala odvolání a současně požádala o prominutí zmeškání lhůty. Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 12. 8. 2020, č. j. 25 Co 239/2020-92, odvolání povinné odmítl s odůvodněním, že povinná nepožádala o prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání, odvolací soud se proto návrhem na prominutí zmeškání lhůty k podání odporu nezabýval a odvolání žalované (povinné) odmítl pro opožděnost. Proti odmítavému usnesení odvolacího soudu povinná podala dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 1. 2021, č. j.32 Cdo 3768/2020-107, odmítl. Povinná poté podala ve věci žalobu pro zmatečnost, kterou Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 29. 6. 2021, č. j. 25 Co 239/2020-135, zamítl.
13. Pokud jde o započtení pohledávek , povinná setrvala na tvrzení, že částku 202 000 Kč poskytla oprávněné bez právního důvodu a že ji započetla vůči pohledávce oprávněné. Právní závěr odvolacího soudu, který pro případ zápočtu tuto pohledávku považoval na nejistou a neurčitou (k tomu srov. např. rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020 ze dne 9. 9. 2020), však rozporovala jen zpochybněním skutkových závěrů. Skutkové námitky ale přípustnost dovolání založit nemohou (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
14. S ohledem na výše učiněné závěry odvolací soud postupoval podle §243c odst. 1 o. s. ř. a dovolání povinné odmítl.
15. Povinná v dovolání žádá také o „odklad provedení exekuce“. Nejvyšší soud však není příslušný k odkladu exekuce. Návrh na odklad exekuce se podává u soudního exekutora, případně exekučního soudu, který o něm také rozhoduje.
16. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. ex. řádu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 7. 2023
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu