ECLI:CZ:NS:2023:20.CDO.929.2023.1
sp. zn. 20 Cdo 929/2023-855
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné RAVAK a. s. , se sídlem v Příbrami, Obecnická 285, identifikační číslo osoby 25612492, zastoupené JUDr. Martinem Dančišinem, advokátem se sídlem v Praze 1, Husova 240/5, proti povinnému M. U. , zastoupenému Mgr. Michalem Čížkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Růžová 1416/17, pro 1 894 284 EUR a pro 8 849 156,26 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 4 EXE 63/2016, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. října 2022, č. j. 18 Co 52/2022-815, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Oprávněná je povinna zaplatit povinnému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 80 731,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Michala Čížka.
Odůvodnění:
1. Ve shora označené exekuční věci Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 21. 10. 2022, č. j. 18 Co 52/2022-815, potvrdil usnesení Okresního soudu v Mělníku (dále „soud prvního stupně“) ze dne 2. 11. 2021, č. j. 4 EXE 63/2016-721, ve výrocích, jimiž soud prvního stupně exekuci na majetek povinného zastavil (výrok I. usnesení soudu prvního stupně) a rozhodl o náhradě nákladů exekuce, resp. řízení (výroky II. a III.); rozhodl současně o náhradě nákladů odvolacího řízení.
2. Odvolací soud vyšel (shodně se soudem prvního stupně) ze zjištění, že posuzovaná exekuce je vedena pověřeným soudním exekutorem JUDr. Jurajem Podkonickým, Ph.D., Exekutorský úřad Praha 5 (dále „exekutor“), na základě vykonatelných notářských zápisů ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. NZ 1271/2010, a ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. NZ 467/2011, obou sepsaných jménem notářky v Ostravě JUDr. Jarmily Valigurové notářským kandidátem Mgr. Lukášem Valigurou (dále „exekuční titul“ nebo „notářský zápis“), za účelem vymáhání pohledávky ve výši 8 849 156,26 Kč (notářský zápis ze dne 31. 8. 2010) a pohledávky ve výši 1 894 284 EUR (notářský zápis ze dne 29. 3. 2011). Ztotožnil se se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně, který primárně dospěl k závěru, že vymáhané pohledávky jsou promlčené, přičemž námitka jejich promlčení vznesená povinným není v rozporu s dobrými mravy. Za neopodstatněnou označil argumentaci oprávněné, že nemohla 6. 4. 2012 učinit úkon zesplatnění, tudíž ani nemohla od 12. 4. 2012 plynout promlčecí doba. Povinný rovněž neprokázal, že by mu bylo oznámení doručeno dříve než zesplatnění, takže se proto nemůže dovolávat ochrany dlužníka a namítat promlčení.
3. Po právní stránce odvolací soud posuzoval věc s ohledem na vznik „předmětného závazku (uzavření smlouvy)“ podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“), a podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obch. zák.“), k čemuž citoval ustanovení §524 odst. 1 a 2, §526 odst. 1 a 2, §530 odst. 1 obč. zák. a §397 a §497 a násl. obch. zák., vycházeje z důkazního zjištění, že oprávněná (podle svého tvrzení) vyzvala povinného k zaplacení svých pohledávek z exekučního titulu dopisem ze dne 3. 4. 2012, a to současně „s informací o postoupení pohledávek odpovídajících závazku“. Z uvedených tvrzení oprávněné soud prvního stupně vycházel a vydal pověření exekutorovi k vedení exekuce. Aktuálně opačné stanovisko oprávněné je již „účelové“, přičemž k neoprávněnosti věřitelky zesplatnění učinit se vyjádřil rovněž Nejvyšší soud „ve svém zrušovacím rozhodnutí“ (tj. v usnesení ze dne 2. února 2021, sp. zn. 20 Cdo 3474/2020). Námitka promlčení není nemravná, neboť oprávněná měla na uplynutí promlčecí doby svůj podíl, bylo-li výhradně na ní, kdy a jak k uplatnění svého nároku přistoupí se zřetelem k velmi vysokým pohledávkám „s maximální obezřetností a profesionalitou“. Skutečnost, že smlouvou ze dne 29. 3. 2012, uzavřenou mezi postupitelem NLB Factoring, a. s. (pozn.: nyní MD Factoring, a. s. „v likvidaci“, se sídlem v Praze 1 - Novém Městě, Václavské náměstí 802/56, identifikační číslo osoby 47677881), a oprávněnou jako postupníkem, nedošlo k platnému postoupení vymáhaných pohledávek, lze klást k tíži oprávněné či její právní předchůdkyni. Jestliže zesplatnění pohledávek oprávněné nastalo dne 12. 4. 2012 (jak dovodil soud prvního stupně a odvolací soud takový závěr aproboval) a posuzovaný exekuční návrh byl podán až dne 30. 9. 2016, je „nárok oprávněné promlčen“ a exekuce musela být v souladu s §268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), zastavena.
4. Usnesení odvolacího soudu napadla oprávněná dovoláním a předestřela v něm tři otázky:
a/ zda „ může postupitelem oznámený postupník učinit vůči dlužníkovi úkon zesplatnění postupované pohledávky, i když v daný okamžik není jejím věřitelem, neboť k postoupení pohledávky nedošlo “,
b/ v kladném případě odpovědi na otázku ad a) zda „ takové zesplatnění pohledávky pozbývá právní účinky (přinejmenším co do počátku běhu promlčecí doby postupovaných pohledávek) v okamžiku, kdy se dlužník dozví, že notifikovaný postupník, který je vůči němu učinil, v době zesplatnění nebyl jeho věřitelem “, a
c/ zda „ lze na skutkový stav v roce 2012 aplikovat domněnku doby dojití“ zásilky ve smyslu §573 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále „o. z.“), resp. zda „ lze u poštovních zásilek odeslaných v roce 2012 vyvratitelně presumovat, že byly doručeny jejich adresátovi 3. den poté, co jsou datovány (tj. bez důkazu o tom, kdy byly přesně odeslány)“.
5. V případě otázky ad a) dovolatelka vymezila přípustnost dovolání tvrzením, že otázku řeší Nejvyšší soud rozdílně, jak je zřejmé při porovnání usnesení dovolacího soudu, z něhož odvolací soud vycházel a jímž bylo vysloveno, že notifikovaný postupník nabývá i v případě neplatné postupní smlouvy všechna oprávnění, ke kterým je oprávněn věřitel pohledávky, a závěrů rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, publikovaného pod číslem 61/2010 Sb. rozh. obč. (dále „R 61/2010“), a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2007, sp. zn. 29 Odo 360/2005, založených na koncepci, podle které u neplatné smlouvy u postoupení pohledávky přechází na postupníka pouze oprávnění přijmout od notifikovaného dlužníka plnění s účinky i pro postupitele, nikoli však jiná oprávnění, neboť nedošlo ke změně v osobě věřitele.
6. Otázku ad b) řešil odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, tj. s usnesením ze dne 2. února 2021, sp. zn. 20 Cdo 3474/2020, a nelze-li uvedené rozhodnutí za ustálenou praxi považovat, jde o právní otázku, která doposud nebyla dovolacím soudem vyřešena. Dovolatelka k tomu zdůraznila, že již v březnu 2013, nejpozději však v únoru 2015, „bylo povinnému prokázáno“, že oprávněná nebyla po celý rok 2012 jeho věřitelkou, a nemohla proto vůči němu zesplatnit vymáhané pohledávky.
7. K otázce ad c) dovolatelka podotkla, že povinný neprokázal, kdy mu bylo doručeno oznámení o postoupení vymáhaných pohledávek. Soudy přesto vycházely ze skutkového stavu, podle něhož k doručení oznámení došlo před zesplatněním pohledávek, přičemž nesprávně posoudily „rozložení důkazního břemene“ a dostaly se tak do rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu přijatou k problematice základních zásad civilního procesu (např. s rozsudkem ze dne 14. srpna 2020, sp. zn. 22 Cdo 1287/2020, s rozsudkem ze dne 27. července 2022, sp. zn. 22 Cdo 3070/2021, nebo s rozsudkem ze dne 6. března 2012, sp. zn. 28 Cdo 4362/2011, jejichž závěry v dovolání citovala). Nebyla-li dovolatelka oprávněna „učinit zesplatnění“ exekvovaných pohledávek, pozbyl-li povinný ochranu „rozumného očekávání“ z oznámeného postoupení pohledávek v momentě prokázání, že oprávněná není ve skutečnosti „věřitelem těchto pohledávek“, a neunesl-li povinný důkazní břemeno ohledně doručení „oznámení a zesplatnění“, „jeví se“ napadené usnesení odvolacího soudu a jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně „jako nespravedlivé na úkor poctivě jednající“ oprávněné, která proto navrhla, aby rozhodnutí soudů obou stupňů dovolací soud zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
8. K dovolání se vyjádřil povinný, podle jehož názoru soudy obou stupňů respektovaly názor vyslovený Nejvyšší soudem v usnesení ze dne 2. února 2021, sp. zn. 20 Cdo 3474/2020, přičemž pro danou věc lze aplikovat rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2023, sp. zn. 27 Cdo 408/2022, vydané v řízení o žalobě oprávněné proti povinnému „pro identickou pohledávku“. Oprávněná sama „bez sebemenší pochybnosti“ v exekučním návrhu uvedla, že vymáhaná pohledávka je splatná od 12. 4. 2012 a povinný zásilku „se zesplatněním“ převzal spolu s oznámením postoupení pohledávky, jak prokázal předložením originálu listiny.
9. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (viz §10a o. s. ř.) rozhodl o dovolání oprávněného podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovaným účastníkem exekučního řízení (viz §36 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů - dále „ex. řád“) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) k závěru, že dovolání není přípustné (§237 o. s. ř.).
10. V posuzované věci již dovolací soud rozhodoval ve znění usnesení ze dne 2. února 2021, sp. zn. 20 Cdo 3474/2020 (dále též „kasační rozhodnutí“), jímž zrušil usnesení odvolacího soudu ze dne 25. 2. 2020, č. j. 18 Co 110/2019-509, a jemu předcházející usnesení soudu prvního stupně ze dne 11. 7. 2019, č. j. 4 EXE 63/2016-331, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení se závazným právním názorem. Vyslovil konkrétně, že dlužníku postupitelem oznámený (v souladu s §526 obč. zák.) věřitel je v zásadě oprávněn nejen od dlužníka přijmout plnění dluhu, ale je oprávněn i ke všem dalším právním úkonům (právním jednáním), k nimž by měl právo postupitel, jestliže by nedošlo k oznámení o postoupení pohledávky, včetně úkonu postupníka směřujícímu k zesplatnění postoupené pohledávky. Je-li účelem §526 obč. zák. ochrana dlužníka spočívající v tom, že dlužník má právo i povinnost pokládat osobu, kterou postupitel označí jako postupníka, za nového věřitele, jemuž je povinen plnit, má dlužník právo uplatňovat námitky, pro něž může dojít k zeslabení nebo zániku práva na splnění dluhu (včetně námitky promlčení práva), u oznámeného postupníka. Na podporu uvedeného názoru dovolací soud poukázal na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, např. na rozsudky ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, ze dne 14. června 2011, sp. zn. 21 Cdo 3341/2010, ze dne 30. května 2012, sp. zn. 23 Cdo 333/2012, a ze dne 20. května 2013, sp. zn. 32 Cdo 1656/2012.
11. Jestliže odvolací soud v nyní napadeném usnesení (ve shodě se soudem prvního stupně) shora citovaný právní názor dovolacího soudu respektoval (ze zákona k tomu měl povinnost - §243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.), nemohl se (logicky) odchýlit od konstantní judikatury Nejvyššího soudu, která byla k dané problematice (v režimu obč. zák.) přijata a na níž dovolací soud v předešlém kasačním usnesení konzistentně navazoval (viz shora).
12. Námitka rozporu kasačního usnesení dovolacího soudu s koncepcí R 61/2010 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2007, sp. zn. 29 Odo 360/2005, není opodstatněná, protože společným jmenovatelem odkazovaných rozhodnutí - není-li podstatné, že vycházejí z odlišného skutkového stavu věci - a kasačního usnesení je vymezení ochrany dlužníka vůči oznámenému postupníku, resp. obě rozhodnutí takovou ochranu dlužníka zásadně respektují a současně komplexně nedefinují její rozsah, tudíž nebylo ambicí ohlášené judikatury stanovit takovou „koncepci“, jaké se oprávněná dovolává. Nejvyšší soud v R 61/2010 z této zákonné ochrany vyřazuje toliko obranu dlužníka založenou na námitce neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky (což symptomaticky koresponduje s právem dlužníka plnit po oznámení postupníkovi nehledě na neplatnost postupní smlouvy a nebezpečí tzv. nepravého věřitele) a druhé označené rozhodnutí se zabývá (ne)možností věřitele uzavírat s dlužníkem dohodu o zápočtu vzájemných pohledávek v době po postoupení pohledávky.
13. V důsledku nepřípustnosti dovolání ohledně otázky ad a) pozbývá významu řešení otázky ad b), čehož si byla dovolatelka vědoma, neboť relevanci otázky ad b) podmínila výsledkem řešení otázky předchozí (ad a/).
14. Otázka ad c) směřuje k nalezení skutkového stavu týkajícího se doručování konkrétní písemnosti a v dané souvislosti podrobuje kritice důkazní závěry odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) vycházející z rozložení důkazní povinnosti. Dílem tak námitky povinného představují kritiku postupu odvolacího soudu ve smyslu označení vad exekučního řízení, k nimž může dovolací soud přihlédnout pouze u přípustného dovolání (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), zároveň je třeba připomenout, že prostřednictvím skutkových námitek ve spojení s hodnocením důkazů odvolacím soudem či skrze vlastní představy dovolatelky ohledně výsledku dokazování nelze přípustnost dovolání založit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. listopadu 2016, sp. zn. 20 Cdo 4968/2016, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 28. března 2017, sp. zn. IV. ÚS 397/17, odmítl).
15. Nejvyšší soud rovněž nezjistil jakýkoli extrémní nesoulad mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy odvolacího soudu či soudu prvního stupně, tj. hodnocení důkazů v posuzované věci nevykazuje žádné znaky libovůle, přičemž skutková zjištění soudů byla dostatečným a logickým způsobem odůvodněna.
16. Nejvyšší soud proto dovolání oprávněné podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
17. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle §243c odst. 3 věty první ve spojení s §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., přiznal-li se zřetelem k výsledku řízení povinnému odměnu jeho advokáta v rozsahu jednoho úkonu právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 66 420 Kč (§7 bod 7, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů - dále „AT“, s doplněním, že tarifní hodnota byla dílem v rozsahu vymáhané pohledávky v cizí měně vypočítána podle aktuálního kurzu ČNB za jedno Euro/24,475 Kč), paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 AT) a 21% daň z přidané hodnoty ve výši 14 011,20 Kč (§137 odst. 3, viz dále zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů).
Poučení: Proti tomuto usnesení není žádný opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. 10. 2023
JUDr. Aleš Zezula
předseda senátu