ECLI:CZ:NS:2023:21.CDO.3372.2022.1
sp. zn. 21 Cdo 3372/2022-435
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobkyně P. R. , zastoupené Mgr. Martinem Heřmánkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Panská č. 891/5, proti žalované DELMART s. r. o. se sídlem v Čestlicích, U Makra č. 123, IČO 02656604, zastoupené JUDr. Borisem Treglerem, advokátem se sídlem v Praze 1, V Celnici č. 1034/6, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru a o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 9 C 67/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. června 2022, č. j. 23 Co 59/2022-385, takto:
I. Dovolání žalobkyně proti rozsudku krajského soudu v části výroku I, v níž bylo rozhodnuto o potvrzení rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 2. listopadu 2021, č. j. 9 C 67/2019-341, ve výrocích III a IV, se odmítá .
II. Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 2. listopadu 2021, č. j. 9 C 67/2019-341, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Praha-východ k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Dopisy ze dne 17. 7. 2019 (doručenými žalobkyni téhož dne) žalovaná rozvázala s žalobkyní pracovní poměr jednak okamžitým zrušením (listinou nazvanou „Okamžité zrušení pracovního poměru“) a jednak výpovědí (listinou nazvanou „Výpověď z pracovního poměru“). V nich žalovaná žalobkyni oznámila, že s ní rozvazuje pracovní poměr pro porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k žalobkyní vykonávané práci, a to okamžitým zrušením pracovního poměru, resp. výpovědí z pracovního poměru. Skutkově byly důvody, pro které je pracovní poměr rozvazován, v obou listinách vymezeny identicky. Žalobkyni bylo (poměrně obsáhle) vytýkáno, že (i) ve vyjmenovaných dnech v období od ledna do května 2019 (konkrétně 23. 1., 24. 1., 28. 2., 12. 3., 14. 3., 18. 3., 19. 3., 29. 3., 24. 4. a 29. 5.) podvodně vykazovala odpracovanou dobu, kterou neodpracovala vůbec nebo ji odpracovala jen v menším rozsahu (přičemž celková doba vykázané práce, již ve skutečnosti nevykonala, činila „až přibližně 36 hodin“), v tomto období ve vyjmenovaných týdnech vedle toho neodpracovala stanovenou týdenní pracovní dobu, kdy celkový počet chybějících hodin činí 34,53 a představuje neomluvenou absenci; (ii) v průběhu měsíců ledna a února 2019 neoprávněně vykázala celkem 972 km služebních jízd (sama žalobkyně přiznala, že vědomě vykázala nesprávně 303 km jízd); a (iii) přestože dne 23. 5. 2019 schválila dovolenou své podřízené (junior nákupčí L. B.) v době od 19. 6. do 24. 6. 2019, do doby této dovolené žalobkyně nijak nezajistila, aby úkoly junior nákupčí, zejména objednávání ovoce a zeleniny, byly během její dovolené zabezpečeny jiným způsobem v rámci oddělení nákupu, a když byla dne 19. 6. 2019 přímým nadřízeným vyzvána, aby začala objednávky zajišťovat, výslovně to odmítla splnit, ačkoliv byla upozorněna, že porušením pracovních povinností způsobí škodu (jež byla žalovanou vyčíslena částkou 52 583 Kč).
2. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu Praha-východ dne 5. 9. 2019 domáhala určení neplatnosti „ukončení pracovního poměru“ okamžitým zrušením a výpovědí ze dne 17. 7. 2019. Žalobkyně namítala, že ani okamžité zrušení pracovního poměru, ani výpověď z pracovního poměru nesplňují formální a obsahové požadavky, které na ně klade zákoník práce. Žalovaná nedoložila, v čem spatřuje porušení pracovních povinností vyplývajících pro žalobkyni z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, a jednání žalobkyně, která jsou v okamžitém zrušení a ve výpovědi uvedena, takové porušení povinností zjevně nepředstavují [žalobkyně jinou než odpracovanou dobu nevykazovala, vytýkané neoprávněné vykazování služebních jízd nebere v potaz povahu jednotlivých jízd, jakož i konání schůzek mimo prostor pracoviště, a příčinu škody, která měla vzniknout (pokud vůbec vznikla) v důsledku údajného nezajištění funkčnosti oddělení nákupu, nelze spatřovat jen v nedostatcích oddělení nákupu] a jejich intenzita je nadto nadhodnocena.
3. Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě navrhla žalobu zamítnout, jelikož jak danou výpověď z pracovního poměru, tak dané okamžité zrušení pracovního poměru považovala za platná právní jednání.
4. Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 2. 11. 2021, č. j. 9 C 67/2019-341, rozhodl, že „žaloba, kterou se žalobkyně domáhala určení, že ukončení pracovního poměru okamžitým zrušením dané žalobkyni ze strany žalované dne 17. 7. 2019 je neplatné, se zamítá“ (výrok I), že „žaloba, kterou se žalobkyně domáhala určení, že ukončení pracovního poměru výpovědí dané žalobkyni ze strany žalované dne 17. 7. 2019 je neplatné, se zamítá“ (výrok II), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení žalované ve výši 35 354,70 Kč k rukám jejího zástupce (výrok III) a České republice ve výši 6 591,54 Kč na účet Okresního soudu Praha-východ (výrok IV). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně pracovala u žalované jako manažer nákupu, že v této funkci vykonávala vedoucí oddělení nákupu a že dne 17. 7. 2019 byla žalobkyni „předána“ výpověď z pracovního poměru a okamžité zrušení pracovního poměru. Nejprve se potom zabýval platností okamžitého zrušení pracovního poměru. Měla-li žalovaná k dispozici nejpozději na konci následujícího měsíce „přehled výkazu odpracované doby včetně ručních zásahů ze strany žalobkyně“, potom právo rozvázat pracovní poměr s žalobkyní „pro neomluvené absence“ v měsících lednu až březnu 2019 zaniklo uplynutím dvouměsíční prekluzivní lhůty podle §58 odst. 1 zákoníku práce (jednotlivá neomluvená zameškání práce v těchto měsících soud prvního stupně s ohledem na jejich časový rozestup posuzoval jako samostatná jednání). Obdobně k „neoprávněně vykazovaným služebním jízdám“ žalovaná „měla veškeré podklady k dispozici k 31. 3. 2019 nejpozději“, takže i zde bylo k okamžitému zrušení pracovního poměru přistoupeno po uplynutí dvouměsíční prekluzivní lhůty podle §58 odst. 1 zákoníku práce. Soud prvního stupně se proto zabýval naplněním důvodů okamžitého zrušení pracovního poměru spočívajících v „absenci v práci dne 24. 4. 2019 a dne 29. 5. 2019“ a v „nezajištění chodu oddělení nákupu po dobu dovolené podřízené L. B.“. V případě prvního z uvedených dvou skutků vzal za prokázáno, že ve dnech 24. 4. 2019 a 29. 5. 2019 „žalobkyně nebyla přítomna na svém stálém pracovišti v Čestlicích, když dne 24. 4. 2019 odpracovala celkem 5:45 hod., dne 29. 5. 2019 pak 6:13 hod., přičemž manuálně upravila pracovní dobu tak, aby jako odpracovaná byla vykázána delší doba“, a tak „neodpracovala na svém pracovišti v Čestlicích 8 hodin, jak jí vyplývalo z pracovní smlouvy i vnitřních předpisů“. Při hodnocení stupně intenzity tohoto porušení pracovní povinnosti soud prvního stupně zohlednil, že „vysvětlení požadovala po žalobkyni až téměř 6 měsíců po první absenci, kterou jako neodůvodněnou následně v okamžitém zrušení pracovního poměru označila“, a že „žalobkyně pracovala u žalované na vedoucí pozici“, kdy „u těchto manažerů (na rozdíl od ‚řadových zaměstnanců‘) je zcela běžné, že nevykonávají svoji činnost pouze na pracovišti, ale začasté pracují i na jiných místech, není u nich kladen takový důraz na dodržování odpracování sjednaného rozsahu pracovní doby na pracovišti, tedy 40 hodin týdně, neboť důraz je kladen na výsledek jejich práce“, a uzavřel proto, že „nelze takové porušení pracovní kázně označit za dosahující takové intenzity, že nelze po žalované spravedlivě požadovat, aby i nadále žalobkyni zaměstnávala“. Naproti tomu u druhého z posuzovaných důvodů vzhledem k tomu, že „žalobkyně odmítla objednat ovoce a zeleninu přes výslovný a opakovaný pokyn jednatele žalované, tedy svého přímého nadřízeného, a přesto, že byla upozorněna, že žalované hrozí škoda“, čímž „vědomě nesplnila pokyn daný jí zaměstnavatelem, a to v mezích vymezené pracovní náplně, které umožňovalo jednorázové rozšíření běžné pracovní náplně“, naplnění požadované intenzity pro okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce shledal. Vzal přitom v úvahu, že „žalobkyně porušila jednu ze stěžejních povinností zaměstnance charakterizující pracovní poměr jako výkon závislé práce – plnit pokyny zaměstnavatele vydané v souladu s právními předpisy, tedy povinnost dle §301 odst. 1 písm. a) zák. práce“, a to navíc při vědomí, že tím vznikne žalované škoda, což způsobilo „narušení vztahu důvěry mezi žalobkyní jako vysoce postavenou manažerkou a zaměstnavatelem“, a po žalované pak nelze spravedlivě požadovat, aby žalovanou i nadále zaměstnávala. Soud prvního stupně zde nevyhověl návrhu žalobkyně na doplnění dokazování „komunikací z aplikace WhatsApp mezi žalobkyní a svědkyní K.“ k prokázaní tvrzení, že žalobkyně neúspěšně žádala jednatele žalované o posílení svého oddělení, neboť byl učiněn poté, co „nastaly účinky koncentrace řízení dle §118b o. s. ř.“ Protože „pracovní poměr žalobkyně skončil ke dni 17. 7. 2019 na základě okamžitého zrušení pracovního poměru, nelze se již zabývat platností výpovědi, podle níž měl pracovní poměr skončit později (uplynutím výpovědní doby), žalobou podle §72 zák. práce, nýbrž určovací žalobou podle §80 o. s. ř.“, naléhavý právní zájem na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 17. 7. 2019 však soud prvního stupně neshledal; pouze „nad rámec“ uvedl, že jinak by výpověď z pracovního poměru jako podmíněné právní jednání byla neplatná.
5. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 6. 2022, č. j. 23 Co 59/2022-385, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 10 164 Kč k rukám zástupce žalované (výrok II). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že ve vztahu k poslednímu skutku vytýkanému žalobkyni v okamžitém zrušení pracovního poměru (nezajištění funkčností oddělení nákupu po dobu dovolené junior nákupčí L. B. v době od 19. 6. do 24. 6. 2019) byla naplněna nejvyšší míra intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k žalobkyní vykonávané práci (a to porušení zvlášť hrubým způsobem), odůvodňující rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením. Odvolací soud konstatoval, že v případě, kdy by žalobkyně na výzvu svého nadřízeného zaměstnance (jednatele žalované) „reagovala pokorněji, uznala, že pochybila a projevila upřímnou snahu minimalizovat následky, je pravděpodobné, že by reakce žalované byla mírnější. Ovšem dřívější výhrady k žalobkyni (k vykazování pracovní doby a služebních cest), spolu s hlavním prohřeškem – nezajištěním funkčnosti řízeného oddělení vedoucím ke vzniku škody, doprovázeným navíc nedostatkem sebereflexe, vedly k takové ztrátě důvěry žalované v žalobkyni a možnost další spolupráce, že lze objektivně konstatovat, že po žalované nebylo lze spravedlivě požadovat, aby žalobkyni dál zaměstnávala, a to ani ještě alespoň po dobu výpovědní doby“. Nedůvodné jsou podle odvolacího soudu námitky žalobkyně ohledně neprovedených důkazů, neboť soud prvního stupně „důvody, proč některé z navrhovaných (oběma stranami) důkazů neprovedl, ať už pro jejich nadbytečnost či opožděné uplatnění, podrobně rozvedl v odstavcích 44. – 46. odůvodnění napadeného rozsudku a odvolací soud v jeho postupu neshledává žádné vady“; zvláště žalobkyni vytýkaný skutek „nezajištění funkčnosti řízeného oddělení, v němž byl shledán způsobilý důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru, byl skutkově zmapován poměrně podrobně a účastníci se v líčení jeho skutkových okolností významně nelišili, když hlavní spor byl o hodnocení nastalé situace, kterou obě strany vnímaly diametrálně odlišně“. Skončil-li pracovní poměr žalobkyně na základě okamžitého zrušení pracovního poměru, není možno na žalobu na neplatnost výpovědi z pracovního poměru pohlížet jako na žalobu podle §72 zákoníku práce, ale jako na určovací žalobu, u níž je předpokladem úspěšnosti naléhavý právní zájem na požadovaném určení „ve smyslu §80 o. s. ř.“, který není dán, protože rozhodnutí o této žalobě by nic na právním postavení žalobkyně nezměnilo; úvahami soudu prvního stupně učiněnými „nad rámec“ se pro nadbytečnost odvolací soud nezabýval.
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání směřující „do jeho výroku I“. Dovolatelka soudům vytýká neprovedení důkazů, které navrhla v podání ze dne 31. 8. 2021 ke „znevěrohodnění svědkyně K. a jednatele žalované“, jakož i „k prokázání její žádosti o personální posílení jejího oddělení“. Důkazy nebyly (v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 4616/2010 a sp. zn. 24 Cdo 2723/2021) „s odkazem na koncentraci řízení připuštěny“, ačkoli žalobkyně nebyla „poučena podle ustanovení §118b odst. 1 a §119a o. s. ř.“, takže ve vztahu k ní „nemohlo být řízení zkoncentrováno“. Z komunikace WhatsApp by soud navíc zjistil, že „svědkyně K. u soudu uvedla zcela něco jiného než v dokládané komunikaci s žalobkyní“, a „tato skutečnost je zároveň způsobilá doložit existenci nepřípustného tlaku ze strany žalované (současného zaměstnavatele svědkyně) na svědkyni“. V této souvislosti proto nastoluje otázku (kterou odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu), „jaké důsledky má absence poučení podle §118b o. s. ř. pro možnost účastníka uplatnit nové skutečnosti a důkazy“, resp. zda „může soud tvrzení a důkazy odmítnout provést a zohlednit za situace, kdy nebyl účastník, jenž dané důkazy navrhuje, soudem poučen podle §118b odst. 1 o.s.ř.“ (otázka A), zda „může soud pro spatřovanou nadbytečnost neprovést důkazy, které účastník navrhuje k prokázání svých rozhodných tvrzení“ (otázka B), a zda „může soud jako opožděné odmítnout důkazní návrhy účastníka k posouzení věrohodnosti svědka nebo účastnické výpovědi protistrany“ (otázka D). Soudy dále „nepřihlédly k námitce žalobkyně ohledně její nemoci (a pracovní neschopnosti) v době, kdy měla dle žalované zajistit chod oddělení za svou absentující podřízenou a osobně provést nákupy surovin“, přestože tato „objektivní existence překážky v práci na straně žalobkyně v době údajného hrubého porušení povinností z pracovního poměru vylučuje možnost, že by k takovému porušení povinností mohlo dojít.“ Ve vztahu k žalobkyni přitom „nemohla nastat pro chybějící procesní poučení ani ohledně těchto tvrzení koncentrace řízení“. V této souvislosti dovolatelka předestírá otázku (kterou odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu), „za jakých podmínek nastanou účinky podle §119a ohledně omezení odvolacích důvodů dle §205a o.s.ř.“ a zda „nastanou tyto účinky bez předcházejícího řádného procesního poučení dle §119a o.s.ř. jedné ze stran řízení“ (otázka C). Dovolatelka rovněž namítá, že soud prvního stupně hodnotil výpověď svědka B. jako věrohodnou, přestože „je prokázané, že byl ze strany žalované (svého zaměstnavatele) předem ‚poučen‘, o čem má vypovídat“, a „svědek dokonce přiznal, že ‚nahlédl do spisu‘ a byl informován o probíhajícím řízení ze strany jednatele žalované před podáním své svědecké výpovědi“. V této souvislosti je v dovolání nastolena otázka, zda „je možné při hodnocení věrohodnosti svědka pominout ovlivnění svědka účastníkem řízení či nahlížení svědka do spisu k řízení před podáním svědecké výpovědi s odkazem na obsah svědkovy výpovědi, případně za jakých podmínek“ (otázka E). Na základě uvedeného dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
7. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání žalobkyně uvedla, že „byť dovolatelka namítá dovolací důvod podle §241a o.s.ř., ve skutečnosti vytýká odvolacímu soudu vady řízení při zjišťování skutkového stavu, které však nemohou přípustnost dovolání založit“, a z tohoto důvodu navrhla dovolání pro nepřípustnost odmítnout, případně, pokud by bylo dovolacím soudem shledáno přípustným, je pro nedůvodnost zamítnout.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
9. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
10. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
11. Dovolání žalobkyně směřuje proti celému výroku I rozsudku odvolacího soudu, tedy i proti té jeho části, v níž bylo rozhodnuto o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve výrocích o náhradě nákladů řízení (výroky III a IV). V této části není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně v uvedené části podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
12. Otázku B dovolatelka nastoluje v souvislosti s namítaným neprovedením navrženého důkazu komunikací WhatsApp. Přehlíží přitom, že jeho neprovedení bylo soudy (bod 46 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 24 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) odůvodněno nikoliv nadbytečností tohoto důkazu, nýbrž jeho uplatněním v rozporu s nastalou koncentrací řízení podle ustanovení §118b odst. 1 o. s. ř. Na uvedené otázce proto rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí a otázka přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá.
13. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá ani předestřená otázka C, neboť odvolací soud – jakkoliv při svém rozhodování nezohlednil skutkové tvrzení žalobkyně o její pracovní neschopnosti „v době, kdy měla dle žalované zajistit chod oddělení za svou absentující podřízenou a osobně provést nákupy surovin“, jako skutečnost, která jí bránila ve splnění uvedené povinnosti – tak nečinil na základě závěru, že se jedná o nepřípustnou novotu ve smyslu ustanovení §205a o. s. ř., protože bylo uplatněno poté, co nastala koncentrace řízení podle ustanovení §119a odst. 1 o. s. ř. (odvolací soud zde svůj postup nezdůvodnil), a na uvedené otázce tudíž rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Svojí povahou se jedná jen o námitku tzv. jiné vady řízení, která není dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. (způsobilým založit přípustnost dovolání), k níž dovolací soud může podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. Z obsahu spisu se však podává, že námitka není důvodná, neboť žalobkyně do doby, než jí bylo soudem prvního stupně při jednání dne 2. 11. 2021 poskytnuto poučení podle ustanovení §119a o. s. ř. (nedůvodně tedy žalobkyně namítá, že jí poučení poskytnuto nebylo), uvedené tvrzení do řízení nevnesla, a neučinila tak ani po jeho poskytnutí do doby vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně (v závěrečném přednesu svoji pracovní neschopnost zmiňovala jen v souvislosti s doručením okamžitého zrušení pracovního poměru a výpovědi z pracovního poměru).
14. Rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá ani na nastolené otázce D. Dovolatelka zde přehlíží, že důkaz komunikací WhatsApp byl žalobkyní navržen nikoliv ke znevěrohodnění svědkyně K. a jednatele žalované (důkaz účastnickou výpovědí jednatele žalované Dušana Mrozka nebyl navíc vůbec proveden), nýbrž – jak vyplývá z obsahu podání žalobkyně ze dne 31. 8. 2021 (viz č. l. 311) a jeho upřesnění u jednání dne 2. 11. 2021 (viz č. l. 333 verte) – k prokázání skutkového tvrzení o nedostatečném personálním obsazení jejího oddělení; nevěrohodnost svědkyně K. byla v podání ze dne 31. 8. 2021 namítána jen s ohledem na skutečnost, že se jedná o zaměstnankyni žalované. Ani tato otázka proto přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. nezakládá.
15. Prostřednictvím předestřené otázky E dovolatelka jen uplatňuje nepřípustné námitky vztahující se k hodnocení provedeného důkazu – výpovědi svědka B. Dovolatelka takto uplatňuje jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatelka zde přehlíží, že v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 nelze v dovolacím řízení důvodně zpochybnit správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů, neboť dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Dovolací soud přitom neshledal extrémní rozpory mezi závěry odvolacího soudu o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení provedených důkazů. Dovolatelka svými námitkami pouze prosazuje vlastní (subjektivní) úsudek o závažnosti, pravdivosti a věrohodnosti provedených důkazů. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se tak v posuzovaném případě nejedná.
16. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci (mimo jiné) zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobkyně pracovala u žalované jako manažer nákupu, dle organizační struktury byla žalobkyně přímo podřízena jednateli žalované a byla vedoucí oddělení nákupu, že vedle oddělení nákupu, které zajišťovalo nákup čerstvých potravin, zejména ovoce a zeleniny, bylo u žalované oddělení řízení zásob, které vedl manažer řízení zásob, že na poradě vedení „front office“ konané dne 23. 4. 2019 byl žalobkyni jako manažerce nákupu a svědkovi L. Š. jako manažerovi řízení zásob uložen úkol zastavit přesouvání zodpovědnosti za plnění úkolů mezi útvary s termínem pro splnění „průběžně“, že žalobkyně v rozporu s tímto úkolem (přes výslovný a opakovaný pokyn jednatele žalované) nezajistila, aby po dobu řádné dovolené junior nákupčí L. B.
17. (čerpané od 19. 6. do 24. 6. 2019) činnosti této zaměstnankyně, zejména objednávání ovoce a zeleniny, byly zabezpečeny jiným způsobem v rámci oddělení nákupu, a že dne 17. 7. 2019 byly žalobkyni doručeny (shora uvedené) okamžité zrušení pracovního poměru a výpověď z pracovního poměru.
18. Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení otázky procesního práva, jaké důsledky má neposkytnutí poučení účastníkům řízení soudem o tzv. koncentraci řízení a o jejích účincích ve smyslu ustanovení §118b o. s. ř. na právo účastníků uplatňovat rozhodné skutečnosti o věci samé a navrhovat k nim důkazy. Vzhledem k tomu, že uvedenou právní otázku odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobkyně je podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
19. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je ve věci okamžitého zrušení pracovního poměru důvodné.
20. Podle ustanovení §118b odst. 1 o. s. ř. ve věcech, v nichž byla provedena příprava jednání podle §114c, mohou účastníci uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání jen do skončení přípravného jednání, popřípadě do uplynutí lhůty, která jim byla poskytnuta k doplnění tvrzení o skutečnostech významných pro věc, k podání návrhů na provedení důkazů nebo ke splnění dalších procesních povinností (§114c odst. 4). Pokud nebyla provedena příprava jednání podle §114c, mohou účastníci uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání jen do skončení prvního jednání, popřípadě do uplynutí lhůty, která byla účastníkům poskytnuta k doplnění tvrzení o skutečnostech významných pro věc, k podání návrhů na provedení důkazů nebo ke splnění dalších procesních povinností. K později uvedeným skutečnostem a označeným důkazům smí soud přihlédnout, jen jde-li o skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být zpochybněna věrohodnost provedených důkazních prostředků, které nastaly po přípravném, a nebylo-li provedeno, po prvním jednání nebo které účastník nemohl bez své viny včas uvést, jakož i ke skutečnostem nebo důkazům, které účastníci uvedli poté, co byl některý z nich vyzván k doplnění rozhodujících skutečností podle §118a odst. 1 až 3.
21. Podle ustanovení §118b odst. 2 o. s. ř. byla-li připuštěna změna žaloby (§95), nejsou tím účinky podle odstavce 1 dotčeny. Došlo-li k přistoupení dalšího účastníka (§92 odst. 1) nebo záměně účastníka (§92 odst. 2), nastávají ve vztahu s novými účastníky účinky podle odstavce 1 skončením prvního jednání, které bylo nařízeno po přistoupení nebo záměně účastníka a které se ve věci konalo; o tom musí být účastníci poučeni v předvolání k tomuto jednání.
22. Podle ustanovení §118b odst. 3 o. s. ř. omezení podle odstavců 1 a 2 neplatí v případě, že účastníci nebyli řádně poučeni podle odstavce 2 části druhé věty za středníkem nebo podle §114c odst. 5.
23. Podle ustanovení §114c odst. 5 o. s. ř. před skončením přípravného jednání předseda senátu poučí přítomné účastníky o tom, že ke skutečnostem uvedeným a k důkazům označeným po skončení přípravného jednání, popřípadě po uplynutí lhůty podle odstavce 4 věty druhé, může být přihlédnuto jen za podmínek uvedených v §118b odst. 1.
24. Rozhodovací praxe dovolacího soudu se ustálila na závěru, že účinky tzv. koncentrace řízení podle ustanovení §118b o. s. ř. nenastanou, jestliže účastníci nebyli o tzv. koncentraci řízení a o jejích účincích poučeni jednak v předvolání k přípravnému jednání, k jednání nebo k dalšímu jednání, jednak před skončením přípravného jednání, jednání nebo dalšího jednání, má-li v této době nastat tzv. koncentrace řízení; přičemž první jednání lze pokládat ve smyslu ustanovení §118b odst. 1 věty druhé o. s. ř. za skončené jen tehdy, byly-li při něm provedeny alespoň všechny úkony uvedené v ustanoveních §118 odst. 1 a 2 o. s. ř. Nemají-li být totiž činěny zcela neodůvodněné rozdíly ve výkonu poučovací povinnosti soudu v jednotlivých případech, v nichž dochází k tzv. koncentraci řízení podle ustanovení §118b odst. 1 a 2 o. s. ř., musí se poučení o tzv. koncentraci řízení a o jejích účincích vždy dostat účastníkům jak předem (v předvolání k přípravnému jednání, k jednání nebo k dalšímu jednání), neboť účastníkům je třeba dát s potřebným předstihem vědět o tom, do kdy mohou v řízení splnit svou povinnost tvrzení a důkazní povinnost, aby se i z tohoto hlediska mohli na jednání připravit, tak také při samotném úkonu (roku) soudu (při přípravném jednání, při jednání nebo při dalším jednání), jehož skončením tzv. koncentrace řízení nastane, neboť je (v zájmu právní jistoty a dalšího předvídatelného postupu řízení) nezbytné, aby účastníci vždy – i s přihlédnutím k tomu, že doba, kdy nastane koncentrace řízení, nemusí být vždy snadno stanovitelná – bez pochybností věděli o tom, že řízení bude zkoncentrováno a kdy k tomu dojde, a aby tomu mohli přizpůsobit svůj další postup v řízení. Tzv. koncentrace řízení nenastává nejen – jak se uvádí v ustanovení §118b odst. 3 o. s. ř. – tehdy, jestliže účastníci nebyli poučeni v případech uvedených v ustanoveních §118b odst. 2, části věty za středníkem, a §114c odst. 5 o. s. ř., ale vždy, jestliže účastníci nebyli o tzv. koncentraci řízení a o jejích účincích poučeni jednak v předvolání k přípravnému jednání, k jednání nebo k dalšímu jednání, jednak před skončením přípravného jednání, jednání nebo dalšího jednání, má-li v této době nastat tzv. koncentrace řízení (srov. například rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněný pod č. 98/2013 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4888/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2795/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 23 Cdo 833/2019).
25. K výkladu pojmu „první jednání“ Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí velkého senátu uvedl, že za „první jednání“ ve smyslu ustanovení §118b odst. 1 věty druhé o. s. ř. nelze pokládat vždy jen takové jednání, které soud nařídil jako v pořadí první k projednání věci samé, za předpokladu, že se uskutečnilo, tedy že nebylo zrušeno (odvoláno) nebo „odročeno“ na pozdější termín přede dnem, na který je soud nařídil (jak byl vyložen pojem „první jednání“ použitý v ustanovení §153b o. s. ř. – srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1046/99). „První jednání“ uvedené v ustanovení §118b odst. 1 větě druhé o. s. ř. totiž nemá – na rozdíl od prvního jednání zmiňovaného v ustanovení §153b odst. 1 o. s. ř. – jen prvek časový, ale – s ohledem na jeho odlišný smysl a účel – také prvek obsahový. Obsahem (předmětem) „prvního jednání“ uvedeného v ustanovení §118b odst. 1 větě druhé o. s. ř. proto jsou (musí být) takové úkony, které je soud povinen při jednání provést dříve, než přistoupí k dokazování (k provádění důkazů) o věci samé. Podstatné tu nemůže být jen to, že bylo skončeno (odročeno) jednání, které soud nařídil jako první k projednání věci samé a které se také uskutečnilo, jestliže při něm nebyly provedeny nebo nemohly být provedeny (soudem nebo účastníky) všechny úkony, které by účastníkům reálně umožnily včas a řádně splnit povinnost tvrzení a důkazní povinnost. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že „první jednání“ lze pokládat ve smyslu ustanovení §118b odst. 1 věty druhé o. s. ř. za „skončené“ jen tehdy, byly-li při něm provedeny alespoň všechny úkony uvedené v ustanoveních §118 odst. 1 a 2 o. s. ř.
26. V projednávané věci z obsahu spisu vyplývá, že přípravné jednání podle §114c o. s. ř. nebylo nařízeno a provedeno. První jednání k projednání věci samé nařízené na 28. 1. 2020 (k němuž byl zástupce žalobkyně předvolán vzorem 27 o. s. ř. a v té době nezastoupená žalovaná vzorem 14 o. s. ř.) neproběhlo, neboť bylo (z důvodu nemoci přísedící) odročeno na neurčito. Další jednání nařízené na 17. 3. 2020 (zástupci účastníků obesláni vzorem 27 o. s. ř.) bylo, aniž by proběhlo, z důvodu vyhlášení nouzového stavu odročeno na 26. 5. 2020 (zástupci účastníků obesláni vzorem 48 o. s. ř.). Odročené jednání dne 26. 5. 2020 sice proběhlo, bylo však – aniž by bylo přistoupeno k provedení procesních úkonů podle ustanovení §118 odst. 1 a 2 o. s. ř. – odročeno na 16. 7. 2020 za účelem jednání účastníků o uzavření mimosoudní dohody. Odročené jednání se dne 16. 7. 2020 nekonalo, bylo (z důvodu karantény zástupce žalované) odročeno na neurčito. Následovalo nařízení jednání na 22. 10. 2020 (zástupci účastníků obesláni vzorem 31 o. s. ř.), které bylo (z důvodu nemoci přísedící) odročeno na 10. 12. 2020 (zástupci účastníků obesláni vzorem 48 o. s. ř.). Teprve při jednání dne 10. 12. 2020 bylo přistoupeno k procesním úkonům podle ustanovení §118 odst. 1 a 2 o. s. ř., žalobkyně (její zástupce) přednesla žalobu, žalovaná (její zástupce) přednesla vyjádření k žalobě, účastníci byli seznámeni s tím, že soud nahlíží na v řízení posuzovanou výpověď z pracovního poměru jako na podmíněné právní jednání, a bylo jim poskytnuto poučení o koncentraci „ve smyslu ustanovení §118b o. s. ř.“; k doplnění skutkových tvrzení a důkazních návrhů byla účastníkům stanovena lhůta 30 dnů. V uvedené lhůtě (podáním ze dne 8. 1. 2021) svá skutková tvrzení a důkazní návrhy doplnila jen žalovaná. Následně byla věc (aniž by dále bylo přistupováno k poučení o koncentraci řízení podle ustanovení §118b o. s. ř.) soudem prvního stupně projednána při jednání dne 18. 2. 2021, dne 29. 6. 2021 a dne 2. 11. 2021, při kterém byl vyhlášen rozsudek; v době mezi jednáním, které se konalo dne 29. 6. 2021, a jednáním, které se konalo 2. 11. 2021, žalobkyně písemným podáním ze dne 31. 8. 2021 přistoupila k doplnění skutkových tvrzení a důkazních návrhů.
27. Z uvedeného vyplývá, že při jednání, které proběhlo 26. 5. 2020, nebyl naplněn obsahový prvek prvního jednání, nebyly-li při něm provedeny všechny úkony uvedené v ustanoveních §118 odst. 1 a 2 o. s. ř. a nebyly tak při něm splněny podmínky, aby první jednání mohlo být ve smyslu ustanovení §118b odst. 1 věty druhé o. s. ř. považováno za skončené. V předvolání k jednání, které se konalo 10. 12. 2020, proto účastníci měli být poučeni o tzv. koncentraci řízení a o jejích účincích. Použité standardizované formuláře vzoru č. 31 a 48 o. s. ř. však toto poučení neobsahují, a nelze proto dospět k závěru, že by soud prvního stupně vůbec poskytl účastníkům poučení o tzv. koncentraci řízení, které by odpovídalo zákonným požadavkům (poučení, které bylo v tomto směru účastníkům poskytnuto před skončením jednání dne 10. 12. 2020, není bez poučení, které jim mělo být poskytnuto před jednáním, dostatečné a úplné). Lze tedy uzavřít, že skončením jednání, které se konalo 10. 12. 2020 (uplynutím 30denní lhůty stanovené účastníkům při tomto jednání k doplnění skutkových tvrzení a důkazních návrhů), účinky tzv. koncentrace řízení podle ustanovení §118b odst. 1 o. s. ř. nenastaly (nemohly nastat) a účastníci nebyli omezeni v uplatňování nových skutečností a navrhování nových důkazů.
28. Ustanovení §38 odst. 1 písm. a) zák. práce zaměstnavateli (mimo jiné) ukládá vytvářet zaměstnanci podmínky pro plnění pracovních úkolů, aby zaměstnanec vůbec mohl sjednanou práci vykonávat a plnit řádně pracovní úkoly. Nesplnění pracovního úkolu zaměstnancem, které je důsledkem nedostatečného vytvoření pracovních podmínek ze strany zaměstnavatele, nemůže být považováno za porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci. Soudy proto neměly pominout skutková tvrzení žalobkyně vyplývající z jejího písemného podání ze dne 31. 8. 2021 doplněného přednesem u jednání dne 2. 11. 2021 o tom, že zastupitelnost (vykonávání činností) podřízené zaměstnankyně (junior nákupčí L. B.) po dobu její dovolené v rámci svého oddělení nemohla (nebylo možné) zajistit, neboť jí v tom bránilo jeho nedostatečné personální obsazení, ani důkazní návrh k jejich prokázání (komunikací WhatsApp se svědkyní K.), neboť se nejedná o důkaz, který by bylo možno označit za zjevně nezpůsobilý tvrzenou skutečnost prokázat.
29. Protože rozsudek odvolacího soudu – jak vyplývá z výše uvedeného – není správný jak v části o potvrzení rozsudku sodu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby na neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, tak (s ohledem na odvolacím soudem podaný důvod zamítnutí žaloby) v části o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby na neplatnost výpovědi z pracovního poměru a protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu Praha-východ) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
30. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 10. 2023
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu