ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.1085.2023.1
sp. zn. 22 Cdo 1085/2023-522
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) P. H. a b) Z. H. , zastoupených JUDr. Lukášem Havlem, advokátem se sídlem v Trutnově, Blanická 174, proti žalovaným 1) P. H. , zastoupenému JUDr. Josefem Svobodou, advokátem se sídlem v Náchodě, Masarykovo náměstí 19, a 2) Hypotéční bance, a. s. , se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, IČO: 13584324, o určení vlastnictví a neexistence zástavního práva k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 15 C 182/2020, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 10. 2022, č. j. 25 Co 161/2022-494, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 10. 2022, č. j. 25 Co 161/2022-494, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
[1] Okresní soud v Náchodě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 3. 2022, č. j. 15 C 182/2020-433, ve znění opravného usnesení ze dne 26. 4. 2022, č. j. 15 C 182/2020-452, zamítl žalobu v části, ve které se žalobci domáhali, aby soud určil, že žalobci mají ve společném jmění manželů podíl o velikosti 1/5 k pozemkům st. parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, st. parc. č. XY a parc. č. XY, vše v k. ú. XY (dále též „předmětné pozemky“) – (výrok I). Určil, že předmětné pozemky nejsou zatíženy smluvním zástavním právem k zajištění pohledávky podle smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru č. 1000/044148-01/05/01-001/00/R ve výši 500 000 Kč včetně příslušenství pro žalovanou 2) – (výrok II). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky III a IV).
[2] Soud prvního stupně (v dalších částech jsou zdůrazněny skutečnosti podstatné z hlediska dovolacího přezkumu) vyšel z toho, že kupní smlouva ze dne 6. 12. 2004 o převodu spoluvlastnických podílů na předmětných pozemcích je neplatná pro absenci souhlasu žalobce a) s jejím uzavřením. Dospěl však k závěru, že spoluvlastnický podíl na předmětných pozemcích nabyl žalovaný 1) na základě vydržení. S odkazem na §129, §130 odst. 1, §132 odst. 1, §134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též jen „obč. zák.“), uzavřel, že žalovaný 1) minimálně po dobu deseti let od uzavření kupní smlouvy ze dne 6. 12. 2004, resp. od vkladu jeho vlastnického práva do katastru nemovitostí dne 6. 4. 2005, byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu vlastnické právo náleží. Žalobci ani žádná třetí osoba po celou tuto dobu jeho vlastnictví nijak nevyvraceli a sám žalovaný 1) neměl rozumný důvod o svém vlastnictví pochybovat. Za splněnou měl i podmínku faktického užívání, neboť faktickým ovládáním věci je nejenom její fyzické ovládání, ale také výkon tzv. právního panství nad věcí.
[3] K odvolání žalobců Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. 10. 2022, č. j. 25 Co 161/2022-494, rozsudek soudu prvního stupně kromě nenapadeného výroku II potvrdil (výrok I). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně potud, že kupní smlouva ze dne 6. 12. 2004 je jako celek absolutně neplatná, přičemž v podrobnostech odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Ztotožnil se také s jeho závěrem ohledně vydržení vlastnického práva žalovaným 1). Uvedl, že soud prvního stupně přesvědčivě a instruktivně vyložil důvody, pro které přijal závěr o existenci dobré víry žalovaného 1) po celou desetiletou vydržení dobu; odkázal na rozhodnutí soudu prvního stupně a dodal, že nebylo prokázáno, že by po dobu trvání desetileté doby byl žalovaný 1) „zviklán ve své dobré víře“.
[4] Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Vytkli odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutí je v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu potud, že není zřejmé, jakým způsobem odvolací soud promítl do svých úvah o vydržení vlastnického práva okolnost, že k uplynutí vydržecí doby mělo dojít až za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“), byť vydržecí doba začala běžet ještě za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb. Odkázali v této souvislosti na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp zn. 22 Cdo 4253/2014, které vysvětluje, že věcná práva se od 1. 1. 2014 řídí úpravou obsaženou v zákoně č. 89/2012 Sb. Protože v dané věci jde o otázku vydržení, jehož podmínky se nemohly naplnit za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., bylo třeba danou věc posoudit podle zákona č. 89/2012 Sb. Jestliže tak odvolací soud nepostupoval, protože k vydržení mohlo dojít nejdříve k 6. 4. 2015, je jeho aplikace zákona č. 40/1964 Sb. nesprávná. V dalších částech dovolání provedli podrobnou analýzu institutu vydržení podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a dospěli k závěru, že podmínky vydržení podle uvedeného zákona splněny nebyly. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
[5] Žalovaný 1) ve vyjádření k dovolání považoval rozhodnutí odvolacího soudu za správné. Podle jeho názoru se má řídit vydržení podle zákona č. 40/1964 Sb., i když k naplnění podmínek vydržení došlo až za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., a to s ohledem na §3028 odst. 3 o. z. Navrhl odmítnutí, případně zamítnutí dovolání.
[6] Žalovaná 2) ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolatelé nepřípustně zakládají dovolání na zpochybňování skutkových zjištění, resp. na vlastních skutkových závěrech, přičemž dovolací přezkum je vyhrazen výhradně otázkám právním. Navrhla taktéž odmítnutí, případně zamítnutí, dovolání.
[7] Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
[8] Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
[9] Dovolání je přípustné i důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
[10] V rozsudku ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Co 4253/2014 (toto i další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ), Nejvyšší soud – s odkazem na §3028 odst. 1, 2 o. z. – vysvětlil, že se jím řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti (§3028 odst. 1 o. z.). Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů (§3028 odst. 2 o. z.). Tato obecná východiska platí i pro souzenou věc, neboť vydržení bez pochybností spadá do oblasti věcných práv.
[11] Rozhodnutí nalézacích soudů jsou založena na shodném východisku, že počátek běhu vydržecí doby je vázán na uzavření kupní smlouvy ze dne 6. 12. 2004, resp. na vklad vlastnického práva ze dne 6. 4. 2005 do katastru nemovitostí, s tím, že soudy uvažovaly o desetileté vydržecí době. Žádná další právní argumentace se však již v rozhodnutích nenachází, a rozhodnutí tak nesplňují náležitosti podle §157 odst. 2 o. s. ř.
[12] Podle §157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním.
[13] V rozsudku ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010, Nejvyšší soud zdůraznil, že jedním z principů představujících neopomenutelnou součást práva na spravedlivý proces je povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí. K těmto závěrům se pak Nejvyšší soud přihlásil i v rozsudku ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3332/2015, a dále uvedl, že zákonem (§157 odst. 2 o. s. ř.) vyžadované náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku stran právního posouzení věci nemohou spočívat v pouhém odkazu (výčtu) právních předpisů či příslušných pravidel chování, jichž bylo soudem v rozsouzené věci užito, ale je nezbytné také v důvodech rozhodnutí vyložit právně kvalifikační úvahu tak, aby bylo zřejmé, která konkrétní právní pravidla chování a z jakých důvodů byla na zjištěný skutkový stav použita, a to včetně případné (blíže specifikované) relevantní judikatury.
[14] Rozhodnutí odvolací soudu však tomuto požadavku neodpovídá.
[15] Odvolací soud se omezil v zásadě pouze na konstatování, že běh desetileté vydržecí doby, o které uvažoval, započal od 6. 4. 2005. Je tedy zřejmé, že uplynutí desetileté vydržecí doby časově spadá až do období po 1. 1. 2014, kdy nabyl účinnosti zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (§3080). Žádné právní závěry ohledně podmínek dovršení vydržení však rozhodnutí již neobsahuje. Dovolacímu soudu je zřejmé, že počátek běhu vydržecí doby odvolací soud poměřoval úpravou obsaženou v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, tj. úpravou účinnou v době, kdy se žalovaný 1) chopil držby. Žádné právní závěry o dovršení vydržecí doby z hlediska právního posouzení věci a splnění podmínek pro nabytí vlastnického práva vydržením, však již neučinil. Z naznačeného je zřejmé, že k uplynutí vydržecí doby nemohlo dojít za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., ale za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. Tím spíše bylo namístě, aby odvolací soud podrobně vysvětlil své závěry o vydržení vlastnického práva. Rozhodnutí odvolacího soudu však při posuzování podmínek dovršení vydržení není přezkoumatelné pro nedostatek odůvodnění, neboť odvolací soud v rozhodnutí vůbec neuvedl, podle jakého právního předpisu, a v něm stanovených podmínek, dovršení vydržení posuzoval. To platí v dané situaci tím spíše, že dovršení běhu desetileté vydržecí doby časově spadá až do účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který však odvolací soud nezmiňuje vůbec.
[16] Nejvyšší soud v zásadním rozsudku ze dne 17. 7. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, uveřejněném pod č. 15/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, vysvětlil podstatu, formy a předpoklady vydržení podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se zdůrazněním zavedení dvojí formy vydržení na řádné a mimořádné a s poukazem na zásadně odlišné předpoklady a podmínky vydržení oproti úpravě v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Bylo proto na místě, aby rozhodnutí odvolacího soudu tuto novou právní úpravu reflektovalo, jestliže vydržecí doba měla uplynout právě za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Rozhodnutí odvolacího soudu však žádnou zmínku o existenci zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, neobsahuje, a není tak zřejmé, jak odvolací soud posoudil naplnění podmínek vydržení.
[17] Skutkově co do základu podobnou věcí se Nejvyšší soud zabýval v usnesení ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1158/2022, kde se držitel chopil držby a vydržecí doba začala plynout v roce 2006. V této souvislosti Nejvyšší soud vysvětlil, že o vydržení v režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, by bylo možné uvažovat, pokud by byly splněny podmínky podle tohoto zákona (včetně uplynutí vydržecí doby) před jeho zrušením, tj. nejpozději k 31. 12. 2013. K tomu však (ve věci sp. zn. 22 Cdo 1158/2022) podle odvolacího soudu nedošlo, neboť desetiletá vydržecí lhůta začala žalobcům plynout v roce 2006. Do okamžiku zrušení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, proto podmínky pro vznik vlastnického práva žalobců k předmětnému pozemku na základě vydržení podle tohoto režimu nebyly splněny. Bylo proto nutné se zabývat splněním podmínek pro vydržení vlastnického práva v režimu zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, kde odvolací soud zvažoval možnost řádného i mimořádného vydržení.
[18] Jestliže v nyní souzené věci rozhodnutí odvolacího soudu vůbec neobsahuje právní závěry ohledně dovršení vydržení a omezuje se na konstatování, že žalobce „byl po celou desetiletou vydržecí dobu v dobré víře“, je jeho právní posouzení věci neúplné, a tudíž nesprávné. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci tak byl uplatněn právem.
[19] Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle §243e odst. 1 ve spojení s §243e odst. 2 věta druhá o. s. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil podle §243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. k dalšímu řízení.
[20] Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
[21] O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 12. 2023
Mgr. Michal Králík Ph.D.
předseda senátu