ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.1331.2023.4
sp. zn. 22 Cdo 1331/2023-585
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce R. J. M. , narozeného XY, bytem v XY, proti žalované H. M. , narozené XY, bytem v XY, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 18 C 414/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2022, č. j. 21 Co 130/2022-533, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. 10. 2021, č. j. 18 C 414/2014-490, vypořádal společné jmění manželů („SJM“), které zaniklo rozvodem účastníků s tím, že podíl žalované na vypořádávaném jmění snížil o 10% z důvodu disparity, a rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací (soud druhého stupně) k odvolání žalované rozsudkem ze dne 7. 9. 2022, č. j. 21 Co 130/2022-533, rozsudek soudu prvního ve výroku I potvrdil, ve výroku II změnil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. Tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; v této souvislosti cituje řadu rozhodnutí o disparitě.
Dovolatelka především polemizuje se skutkovými zjištěními, ze kterých soudy vyšly; uvádí četnou judikaturu dovolacího soudu týkající se tzv. disparity podílů. Z ní zdůrazňuje, že základní tezí při uplatnění principu zásluhovosti je, že odklon od rovnosti podílů manželů je namístě jenom za situace, kdy zvýšené úsilí jednoho z manželů zajistilo nabytí a udržení majetku značné hodnoty. V rozsudku ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1096/2011, Nejvyšší soud vyložil, že „pokud jeden z manželů pečuje řádně o společnou domácnost, přichází do úvahy disparita podílů jen v případě mimořádných zásluh druhého manžela o nabytí společného majetku. Jestliže druhému z manželů nelze vytýkat nedostatek péče o rodinu a – v mezích jeho možností – o společný majetek, je rozhodnutí o disparitě naprosto výjimečné a musí být odůvodněno mimořádnými okolnostmi daného případu.“ Dovolatelka tvrdí, že o rodinu řádně pečovala a není tu důvod pro disparitu.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§243f odst. 3 o. s. ř.) odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Muž a žena mají v manželství stejná práva a stejné povinnosti. Jsou povinni žít spolu, být si věrni, vzájemně respektovat svoji důstojnost, pomáhat si, společně pečovat o děti a vytvářet zdravé rodinné prostředí (§18 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině).
Manželství účastníků bylo rozvedeno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 9.4.2014 sp. zn. 52 C 7/2013, rozsudek nabyl právní moci dne 13.11.2014; většina relevantních událostí pro posouzení věci se tedy odehrála před 1. 1. 2014, kdy byl účinný zákon o rodině.
K posuzování podmínek pro disparitu dovolací soud uvedl: „Jednání, která jsou v rozporu s §18 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, resp. jednání, která lze podle obecného náhledu považovat za negativně ovlivňující vzájemné soužití manželů, mohou vést k úvaze o odklonu od rovnosti podílů při vypořádání BSM (SJM), jestliže se významným způsobem promítají do hospodaření se společným majetkem nebo na péči o rodinu. Odklon od rovnosti podílů nebude dán jakýmkoliv negativním jednáním, ale pouze takovým, které se významněji promítá do majetkové sféry zákonného majetkového společenství manželů nebo do péče o rodinu. Zjištěné okolnosti je však nutno důsledně poměřovat v poměrech každého individuálního případu, neboť variabilita vzájemných vztahů manželů ztěžuje vyslovení obecných, vždy aplikovatelných závěrů (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3637/2010)“. Z toho se podává, že závěry vyslovené v judikatuře Nejvyššího soudu ohledně konkrétních případů nelze absolutizovat, vždy bude záležet na individuálních okolnostech í věci.
V rozsudku ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5384/2015, Nejvyšší soud uvedl, že důvodem vedoucím k disparitě vypořádacích podílů mohou být negativní okolnosti v manželství, jakož i zohlednění principu zásluhovosti, případně i další okolnosti nastalé v projednávané věci.
Dovolací soud může zpochybnit úvahu odvolacího soudu o splnění podmínek pro odklon od principu rovnosti podílů při vypořádání majetkového společenství jen v případě, že tato úvaha je zjevně nepřiměřená (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3636/2008, a řadu dalších rozhodnutí).
Současná právní úprava dovolacího řízení nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, respektive skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Avšak právě tento charakter mají námitky, které dovolatelka v dovolání vymezuje. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle §241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, publikovaný pod č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení. Dovolací argumentace však v podstatě vychází z tvrzení, že věci se odehrály jinak, než soudy zjistily.
V této věci vyšel odvolací soud z těchto skutkových zjištění a navazujícího hodnocení věci: „.Odvolací soud proto shodně se soudem prvního stupně uzavírá, že v řízení bylo prokázáno, že negativní jednání žalované (šikanózní návrh žalované na omezení způsobilosti žalobce k právním úkonům, žalovaná bez vědomí žalobce zařídila jeho vyškrtnutí z advokátní komory, ponechala si výplatu kapitálového životního pojištění pro sebe, přestože prostředky na toto životní pojištění investované patřily do SJM a byly hrazeny z finančních prostředků žalobce) se muselo nepochybně významněji promítnout do majetkové sféry jejich zákonného majetkového společenství, když pravděpodobnou motivací podání návrhu žalovanou na omezení způsobilosti žalobce k právním úkonům byly její snahy zmocnit se rodinného majetku, o čemž nepřímo svědčí i skutečnost, že žalovaná se snažila i prostřednictvím dcer získat peníze od otce… a že si ponechala výplatu kapitálového životního pojištění pro sebe, a když žalobce poté, kdy byl v důsledku svévolného jednání žalované vyškrtnut z advokátní komory, přišel o část příjmů souvisejících s touto jeho pracovní činností. V řízení bylo rovněž prokázáno, že negativní jednání žalované se významněji promítlo i do péče o rodinu. Tuto skutečnost odvolací soud dovodil zejména z jednání žalované, která byť je vzděláním lékařka, nevhodným způsobem zasáhla do vývoje svých dcer, když jim v době jejich nezletilosti opakovaně říkala, že jejich otec je psychicky nemocný, trpí Alzheimerovou chorobou, aniž by o jeho zdravotním stavu měla validní informace, a dále ze skutečnosti, že žalovaná nadměrně konzumovala alkohol, o čemž jejich v té době nezletilé dcery rovněž věděly, což se zajisté negativním způsobem promítlo i do jejich vzájemných vztahů, které rozhodně nelze považovat ani za harmonické ani za standardní.“ „Shora popsané chování žalované lze jednoznačně posoudit jako jednání, které je v rozporu s §18 zákona o rodině platného do 31. 12. 2013 (k tomuto jednání žalované došlo v době před rozvodem manželství účastníků; tedy do 31. 12. 2013), Odvolací soud přitom v žádném případě nezpochybňuje péčí žalované o dcery v době jejich nezletilosti a domácnost a posléze její aktivní účast na rekonstrukci nemovitosti v Praze 9, nicméně nemohl odhlédnout od toho, že žalovaná neměla nikdy pravidelný příjem z pracovní činnosti, a to ani v době, kdy ji to již péče o dcery s ohledem na jejich věk umožňovala“. „Z těchto důvodů považuje odvolací soud jako správný závěr soudu prvního stupně, který dovodil, že v posuzované věci je namístě vypořádat zaniklé SJM nikoliv rovným dílem, ale na základě disparity vypořádacích podílů podílu, a to v rozsahu 60 % ve prospěch žalobce a 40 % ve prospěch žalované. Taková disparita se ve světle shora uvedeného jeví jako přiměřená a zcela odpovídající okolnostem daného případu. Nelze přitom pominout tu skutečnost, že sama žalovaná disparitu vypořádacích podílů v průběhu řízení připouštěla, sporný však vždy byl rozsah“.
Z uvedeného se podívá, že odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, se zabýval všemi aspekty věci a neopomenul ani péči žalované o dcery v době jejich nezletilosti a o domácnost účastníků; nicméně další zjištěné okolnosti považoval za natolik závažné a narušující rodinu i společné jmění, že bylo třeba rozhodnout o disparitě tak, že podíl žalované se sníží o 10 %. Vzhledem ke skutečnostem uvedeným výše, o které soudy rozhodnutí opřely, nepovažuje dovolací soud závěr o disparitě podílů v uvedeném rozsahu za zjevně nepřiměřený. Tvrzený rozpor s judikaturou dovolacího soudu tak není dán.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 7. 2023
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu