ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.1429.2023.3
sp. zn. 22 Cdo 1429/2023-1112
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce H. V. , zastoupeného Mgr. Bagratem Verdiyanem, advokátem se sídlem v Praze, Na Poříčí 1040/10, proti žalované A. D. , zastoupené JUDr. Gayanem Khachatryanem, PhD., advokátem se sídlem v Praze, U Vršovického nádraží 99/24, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 25 C 190/2017, o dovolání obou účastníků proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2022, č. j. 12 Co 270/2022-964, takto:
I. Dovolání žalobce i žalované se odmítají .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodl rozsudkem ze dne 1. 4. 2022, č. j. 25 C 190/2017
-882, tak, že z majetku manželů připadá žalované výlučné vlastnictví bytové jednotky č. 420/6, zapsané na LV č. XY pro k. ú. XY, včetně podílu na společných částech domu a pozemcích s domem souvisících, vše zapsáno na LV č. XY, XY, k. ú. XY a LV XY v k. ú. XY. Žalované připadá do výlučného vlastnictví závazek vůči České spořitelně, a. s., ze smlouvy o hypotečním úvěru ve výši 801 283,39 Kč. Žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 4 036 500 Kč. Dále uložil jak žalované, tak i žalobci povinnost zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 8 na náhradě nákladů řízení státu částku 16 624,50 Kč. Ohledně nákladů řízení mezi účastníky soud vyslovil, že na jejich náhradu nemá právo žádný z účastníků.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 18. 10. 2022, č. j. 12 Co 270/2022-964, ve výroku pod bodem I rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II potvrdil, dále ve výroku pod bodem II změnil rozsudek soudu prvního stupně jen tak, že žalovaná je povinna zaplatit na vyrovnání podílu žalobce částku 3 795 124,05 Kč; rozhodl též o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají oba účastníci dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, („o. s. ř.“) a uplatňují dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§243f odst. 3 o. s. ř.) odkazuje.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Dovolání nejsou přípustná.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Současná právní úprava dovolacího řízení nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, respektive skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Avšak právě tento charakter mají námitky, které dovolatel v dovolání vymezuje. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle §241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, publikovaný pod č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní).
K dovolání žalobce:
Žalobce opírá přípustnost dovolání o tyto skutečnosti:
1. Schopnost žalované vyplatit vypořádací podíl:
Dovolatel tvrdí: Žalovaná neprokázala, že má dostatečné prostředky k tomu, aby vyplatila žalobci vypořádací podíl; proto byl postup soudů, které jí přikázaly do vlastnictví bytovou jednotku, v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, a uvádí: „Postup soudu, který přes neprokázání solventnosti přiznal žalované byt, odporuje rozhodovací praxi Nejvyššího soudu České republiky, např. rozsudku sp. zn. 22 Cdo 680/2005, ze dne 15. 6. 2006, v němž soud mj. konstatoval, že ‚manželovi, který požaduje přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví, a jemuž svědčí hledisko účelného využití těchto nemovitostí, ale nemá prostředky na vypořádání podílu druhého manžela, resp. věrohodně nedoloží, že je bude mít k dispozici v přiměřené lhůtě, v zásadě nelze nemovitosti přikázat, zvláště je-li druhý z manželů solventní a rovněž žádá, aby mu byly nemovitosti přikázány‘. Jakkoliv se jedná o rozsudek vydaný ve věci vypořádání BSM, není důvodu uvedené závěry neaplikovat též na vypořádání SJM. Na solventnost, jakožto ‚stěžejní důvod rozhodnutí […] o přikázání nemovitostí‘, hledí Nejvyšší soud též např. v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 3764/2021, ze dne 19. 4. 2022“.
Soudy vyšly ze zjištění: Jak žalobce, tak i žalovaná předložili potvrzení rodinných příslušníků, ze kterých vyplývá, že jsou „s pomocí rodiny“ schopni vyplatit vypořádací podíl druhému účastníkovi. Tento závěr blíže nekonkretizovaly, nicméně je zřejmé, že považovaly schopnost účastníků vyplatit vypořádací podíl za rovnocennou. Jde o výsledek hodnocení důkazů, které v zásadě dovolacímu přezkumu nepodléhá.
Soud prvního stupně však uvedl: „Žalobce nemá na území České republiky ani povolení k pobytu, což by mohlo působit problémy při využívání a správě předmětného bytu. Předmětný byt [proto soud] opětovně přikázal do vlastnictví žalované, která v bytě bydlí a potřebuje ho k uspokojování bytových potřeb svých i svých dětí. Vzal v úvahu též tu skutečnost, že žalovaná má silnější vazby k České republice a k XY, kde se předmětný byt nachází, bude mít proto lepší možnost jeho osobního využití a přikázání předmětného bytu do vlastnictví žalované původně navrhoval i žalobce“ (bod 44 rozsudku). K tomu odvolací soud dodal: „Vzal [odvolací soud] zároveň v úvahu, že žalovaná jako občanka České republiky, která žije trvale v České republice a má zde i rodinné zázemí skýtá záruku, že žalobci bude jeho vypořádací podíl vyplacen. Na rozdíl od žalobce, který se na území České republiky vůbec nezdržuje, a nezdržoval se zde dlouhodobě ani za trvání manželství se žalovanou. Lze přisvědčit námitkám žalované, že za situace, že by žalobce předmětný byt prodal, jen stěží by žalovaná získala svůj vypořádací podíl“ (bod 54 rozsudku).
Dovolací soud k tomu uvádí: V řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. To, komu bude věc přikázána, záleží na úvaze soudu, respektující základní principy soukromého práva (nyní viz §2 a násl. myslím, že tuto zkratku nemáme zavedenu o. z.). Soud se v rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví má zabývat výší podílů spoluvlastníků a účelným využitím věci, jeho rozhodnutí však může vyjít i z jiných skutečností. Dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1900/2005). Uvedené platí v zásadě i v poměrech občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015, publikovaný pod č. 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; obdobně lze postupovat i při vypořádání SJM. Z toho se podává, že judikaturu ohledně kritérií pro přikázání věci některému ze spoluvlastníků (zde bezpodílových) nelze absolutizovat; je třeba vždy vážit každý konkrétní případ, ve kterém mohou s ohledem na další okolnosti věci nabýt jednotlivá kritéria jinou váhu než v jiných, dříve projednávaných věcech.
Dovolatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2006, sp. zn. 22 Cdo 680/2005, ve kterém se uvádí, že „manželovi, který požaduje přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví, a jemuž svědčí hledisko účelného využití těchto nemovitostí, ale nemá prostředky na vypořádání podílu druhého manžela, resp. věrohodně nedoloží, že je bude mít k dispozici v přiměřené lhůtě, v zásadě nelze nemovitosti přikázat, zvláště je-li druhý z manželů solventní a rovněž žádá, aby mu byly nemovitosti přikázány“. Toto rozhodnutí vychází z judikaturního (v zákoně neuvedeného) pravidla, ze kterého však připouští výjimky, je-li to odůvodněno výjimečnými individuálními okolnostmi věci; stejně jako např. dovolatelem zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3764/2021, a další judikatura, užívá obratu „ v zásadě nelze nemovitosti přikázat“, čímž se připouští možná výjimka pro mimořádné případy. Tato věc je vzhledem k osobním poměrům žalobce takovou mimořádnou věcí; nemá v České republice povolení k trvalému pobytu, byt by tak sám užívat nemohl, na území České republiky se vůbec nezdržuje, a nezdržoval se zde dlouhodobě ani za trvání manželství se žalovanou, pokud by bytovou jednotku prodal, „jen stěží by žalovaná získala svůj vypořádací podíl“. Tato úvaha odvolacího soudu není zjevně nepřiměřená, a to bez ohledu na správnost závěru o její solventnosti. Rozhodnutí odvolacího soudu tak není v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
2. Valorizace vnosu:
Dovolatel tvrdí: Soudy odmítly provést valorizaci vnosu žalobce do společného majetku. Žalobce má za to, že otázka valorizace vnosu z výlučného na společný majetek v SJM nebyla v judikatuře dosud vyřešena. „Jediné žalobcem dohledané věcné rozhodnutí k otázkám vnosu (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1172/2022, ze dne 27. 9. 2022) se týká vypořádání vnosu ze společného majetku na výlučný majetek jednoho z manželů. Jeho závěry však nejsou na předmětnou věc aplikovatelné“.
K tomu dovolací soud uvádí: V právní větě rozsudku ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1172/2022, publikovaného pod č. 64/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, se uvádí „Hodnota toho, co ze společného majetku bylo vynaloženo na výhradní majetek manžela, se při vypořádání společného jmění započítává zvýšená podle toho, jak se ode dne vynaložení majetku do dne, kdy společné jmění bylo zúženo, zrušeno nebo zaniklo, zvýšila hodnota té součásti majetku, na niž byl náklad vynaložen (tzv. valorizace), jen pokud se tak účastníci dohodli“. V odůvodnění se pak uvádí: „V této věci byl předmětem posouzení vnos ze SJM do výlučného majetku; uvedená argumentace se však přiměřeně uplatní i při vypořádání vnosu z výlučného na společný majetek“.
Nejde tedy o otázku v judikatuře neřešenou; odvolací soud též nepostupoval v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Tvrzený předpoklad přípustnosti dovolání tak není dán.
3. K opomenutému důkazu:
Dovolatel tvrdí: „ Žalovaná v návaznosti na výzvy soudu předložila zjevně zkreslený výpis o tom, že v období od 1. 4. 2020 do konce roku 2021 pronajímala Jednotku pouze 68 dnů, když i z tabulky recenzí (viz bod 14 podání žalobce ze dne 21. 3. 2022, která byla převzata ze stránek Booking.com) vyplývá, že Jednotka byla pronajímána přinejmenším 144 dnů, nemluvě o tom, že je zřejmé, že ne každý host zanechává recenzi, tudíž je téměř jisté, že Jednotka byla pronajímána i dalším osobám, jež však žádnou recenzi nezanechaly. Důkazy žalované o množství pobytu tak přímo odporovaly v zásadě přímému důkazu žalobce, a sice recenzím 43 hostů, které byly zveřejněny na výše uvedených stránkách… Závěr odvolacího soudu, že „žalovaná stěží mohla za toto období získat částku vyšší zejména s přihlédnutím k té skutečnosti, že v měsících březen, duben, květen až červen 2020 se jednalo o období přísných restrikcí lockdownu v souvislosti s pandemií Covid - 19, kdy bylo výrazně omezeno cestování a tudíž i získání finančních částek prostřednictvím portálu Booking.com“ odporuje přímým důkazům žalobce… Je-li součástí spisu důkaz seznamem desítek recenzí, které nejsou součástí žalovanou tvrzeného seznamu hostů, je pak zcela na místě dokazování buď doplnit (jak navrhoval žalobce) anebo učinit závěr o zjevné nesprávnosti obsahu důkazu, který byl předložen žalovanou“. Soudy tak postupovaly v rozporu např. s nálezem Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11, nebo nálezem Ústavního soudu ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3122/15.
K tomu dovolací soud uvádí: Nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces [srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 2172/14, či ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 2067/14 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )]. Z uvedené judikatury Ústavního soudu vychází i Nejvyšší soud (viz např. rozsudek ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2915/2011). Obecně přitom platí, že opomenuté důkazy jsou zásahem do práva na spravedlivý proces, nicméně z hlediska účelu dovolacího řízení, které představuje mimořádný zásah do právní moci rozsudku, je třeba i tuto problematiku posuzovat s přihlédnutím ke každé konkrétní věci. Opomenuté důkazy mohou založit vadu řízení (k tomu srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 116/05, nález Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1954/09, nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 2. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2900/2010), jejímž prostřednictvím však přípustnost dovolání nelze založit; k takové vadě dovolací soud přihlíží jen, je-li dovolání přípustné (srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, nebo ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018, nebo ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1916/2020).
Nejvyšší soud opakovaně konstatoval, že ze sporu o vypořádání BSM nelze činit vyúčtovací spor, v němž by se dohledávaly jednotlivé výnosy a výdaje s jejich účelovým určením zpravidla bez možnosti dospět ke spolehlivým závěrům (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2296/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2281/2006). V této věci soud prvního stupně vyšel z přehledu příjmů od Booking.com pro „Luxury Apartment XY“ (tj. bytovou jednotku účastníků), odvolací soud též připočetl částku získanou za pronájem jednotky od bratra žalované. Žalobce tak měl podíl na vypořádání těchto částek, získaných jednáním žalované. Je skutečností, že odvolací soud řádně nereagoval na tvrzení žalobce, že soud prvního stupně pominul jeho tvrzení a důkazy o tom, že bytová jednotka byla pronajímána ve větším rozsahu, než uvádí žalovaná, pouze uvedl, že „žalovaná stěží mohla za toto období získat částku vyšší zejména s přihlédnutím k té skutečnosti, že v měsících březen, duben, květen až červen 2020 se jednalo o období přísných restrikcí lockdownu v souvislosti s pandemií Covid - 19, kdy bylo výrazně omezeno cestování a tudíž i získání finančních částek prostřednictvím portálu Booking.com“. Nicméně vzhledem k tomu, že nešlo o návrh přímých důkazů o získané částce a že soudy se touto výší zabývaly a uvedly argumenty pro její stanovení, představuje okolnost, že v rozporu s §157 odst. 2 o. s. ř. nereagovaly na uvedené tvrzení žalobce, vadu řízení ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř., ke které by mohl přihlédnout jen v případě přípustného dovolání.
K doplnění dovolání: Žalobce dále doplnil dovolání dne 18. 5. 2023, tedy po uplynutí dovolací lhůty; k nově vymezeným předpokladům přípustnosti dovolání by však již nebylo možné přihlížet (viz §242 odst. 4 o. s. ř., např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1379/2016). Dovolatel ostatně v tomto doplnění žádné předpoklady přípustnosti výslovně nevymezil.
K dovolání žalované:
Žalovaná vymezuje předpoklady přípustnosti dovolání takto: 1. Dovolatelka tvrdí: Je porušení povinnosti přesně a pravdivě označit účastníka řízení
-žalobce tak, aby ho nebylo možné zaměnit s někým jiným (s jinou osobou) tak závažné, že se jedná o vadu, jejíž neodstranění brání pokračování řízení? Měl soud vyzvat žalobce, aby odstranil tuto vadu řízení? Měl soud odůvodnit ve svém rozsudku, proč se z pohledu žalované tak závažnou otázkou nezabýval? Jde o nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, když právní zástupce neprovedl identifikaci a kontrolu klienta v souladu se zákonem č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, ve znění pozdějších předpisů? Nebyl soud povinen k tomuto nedostatku kdykoli za řízení (tedy i za odvolacího řízení) přihlédnout a řízení zastavit (§103, §104 odst. 1 o. s. ř.)? Z pohledu žalované se jedná o otázku v judikatuře dovolacího soudu, popř. Ústavního soudu neřešenou“.
Dovolatelka v této části zpochybňuje státní příslušnost žalobce uvedenou v rozsudku odvolacího soudu a také jeho bydliště.
K tomu dovolací soud uvádí: „K podání dovolání je oprávněn (tzv. subjektivní přípustnost) pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96)“.
Přesné označení účastníků řízení je nezbytnou obsahovou náležitostí písemného vyhotovení rozsudku, resp. usnesení. Použije-li soud v rozhodnutí k označení účastníka (fyzické osoby) vedle jiných údajů (jména, příjmení, povolání, bydliště) také rodné číslo, které je nesprávné (nebylo vůbec přiděleno nebo náleží jiné fyzické osobě), není to na újmu vykonatelnosti rozhodnutí, pokud je možné z něj (popřípadě z listin s ním přímo souvisejících) bez pochybností dovodit, komu bylo přiznáno právo nebo uložena povinnost (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2101/98, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. 20 Cdo 904/2009). To lze obdobně vztáhnout i na nepovinný údaj o uvedení státního občanství.
Je-li účastník ve výroku soudu, podle něhož mu má být plněno, označen jen svým procesním postavením, musí být v záhlaví rozhodnutí přesně a nezaměnitelně identifikován. Oprava chybného označení účastníka v záhlaví se v takovém případě provede opravným usnesením (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1184/2001). Platí-li tento závěr pro případ, že bydliště nebylo označeno vůbec, musí platit i tam, kde bylo označeno nesprávně.
Žalobce jako fyzická osoba nepochybně existuje, správné je jeho jméno i datum narození, je také zřejmé, že byl manželem žalované a jak manželství vzniklo a zaniklo. Není to tedy tak, že by řízení bylo vedeno proti neexistující osobě, a že by tak nebyla dána podmínka řízení; žalobce jako účastník má právní osobnost a je způsobilým subjektem práv a povinností (§19 o. s. ř.). Ostatně pokud by tomu tak nebylo, bylo by třeba sjednat nápravu žalobou pro zmatečnost [§229 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], k takové vadě by dovolací soud mohl přihlédnout, jen pokud by dovolání bylo z jiného důvodu přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
V této věci nebyla navíc žalobci uložena vůči žalované žádná povinnost, jejíž splnění by vyžadovalo uvedení státního občanství žalobce v záhlaví rozsudku; ostatně tento údaj uvedl – nadbytečně – jen odvolací soud, a ani pokud by byl nesprávný, nemělo jeho uvedení za následek újmu způsobenou žalované, odstranitelnou zrušením napadeného rozsudku.
To platí i o (údajném) nesprávném uvedení bydliště žalobce. Bez ohledu na to se žalovaná právní mocí rozsudku stává vlastnicí bytové jednotky, žádná práva, jejichž realizace by (údajným) uvedením jiného, než skutečného, bydliště žalované (nemá být žalobce) byla dotčena, z rozsudku nevyplývají. Splnění závazků vůči osobám neznámého pobytu (pokud o tento případ jde) upravuje hmotné právo (např. §1953 o. z.). A konečně: K opravě nesprávného údaje v záhlaví rozhodnutí slouží opravné usnesení, nikoliv rušení rozhodnutí v odvolacím řízení.
Nejde tedy o otázky v judikatuře dosud neřešené, není tu ani rozpor s judikaturou dovolacího soudu, a tyto otázky tak přípustnost dovolání založit nemohou.
K otázce, zda „jde o nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, když právní zástupce neprovedl identifikaci a kontrolu klienta v souladu se zákonem č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, ve znění pozdějších předpisů?“.
Ze zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ze zákona č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, z judikatury ani z odborné literatury se nepodává, že by „identifikace a kontrola klienta v souladu se zákonem č. 253/2008 Sb.“ byla podmínkou soudního řízení o vypořádání zaniklého SJM; v této části je dovolání zjevně bezdůvodné (§243c odst. 1 o. s. ř.).
2. Dovolatelka tvrdí: „Dovolací otázka č. 2, kterou žalovaná adresuje dovolacímu soudu je proto následující: Může soud vycházet ze znaleckého posudku, který vypracoval znalec v době, kdy měl pozastavenou činnost, při stanovení výše vypořádacího podílu? Jedná se o otázku v judikatuře dovolacího soudu, popř. Ústavního soudu, neřešenou. Má hradit žalovaná náklady státu na znalečném a svědečném, když znalecký posudek vypracoval znalec v době, kdy měl pozastavenou činnost? Z pohledu žalované se jedná o otázku v judikatuře dovolacího soudu, popř. Ústavního soudu, neřešenou“.
K tomu dovolací soud uvádí: Žalobce ve vyjádření k dovolání správně poukazuje na §13 odst. 4 zákona č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech, s tím, že „dovolatelka opomíjí, že v uvedeném ustanovení je explicitně uvedeno, že „[p]ozastavením oprávnění vykonávat znaleckou činnost však není dotčena povinnost dokončit již rozpracované znalecké posudky a doplnit nebo vysvětlit již podané znalecké posudky, pokud to není v rozporu s důvodem pozastavení činnosti“. Důvodem pozastavení znaleckého oprávnění Ing. Rozkošné přitom není kárné provinění, nýbrž její žádost odůvodněná rodinnou situací“.
Řešení této otázky tak vyplývá jasně ze zákona. Ani z obsahu spisu, ani z dovolacích tvrzení nevyplývá, že by doplnění či dokončení posudku bylo v této věci bylo v rozporu s důvodem pozastavení činnosti. Dovoláni v této části je tak zjevně bezdůvodné (§243c odst. 1 o. s. ř.).
3. Dovolatelka dále polemizuje s postupem soudů, které nerozhodly o disparitě podílů. Soud prvního stupně vyšel z parity podílů, dovolatelka proti jeho rozhodnutí odvolání nepodala.
K tomu dovolací soud uvádí: I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se nezabýval otázkou v odvolání neuplatněnou, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, a řada dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu). To samozřejmě platí tím spíše v případě, kdy dovolatel odvolání vůbec nepodal.
4. Dále dovolatelka klade otázku: „Poté, co dovolací soud zrušil výše uvedená rozhodnutí, měl soud jednat v souladu s §243g o. s. ř., kde je uvedeno, že §226 o. s. ř. zde platí obdobně, v jehož odst. 2 je uvedeno, že z výsledků dosavadního řízení lze při novém projednání věci vycházet pouze z uznání žalovaného a ze shodných skutkových tvrzení účastníků? Jedná o otázku v judikatuře dovolacího soudu, popř. Ústavního soudu neřešenou“.
K tomu dovolací soud uvádí: Dovolatelka tuto otázku nijak nepropojuje s řízením v této věci, a navíc i tato námitka je zjevně bezdůvodná (§243c odst. 1 o. s. ř.). Ustanovení §226 odst. 2 zní: „Bylo-li rozhodnutí zrušeno a věc postoupena věcně příslušnému soudu, nepoužije se v dalším řízení §104a. Z výsledků dosavadního řízení lze při novém projednání věci vycházet pouze z uznání žalovaného a ze shodných skutkových tvrzení účastníků; se souhlasem účastníků lze vycházet také z některých nebo ze všech provedených důkazů“. Jde tedy o případ, kdy v řízení rozhodoval věcně nepříslušný soud. „Podle §226 odst. 2 v situaci, kdy odvolací soud zruší rozhodnutí soudu prvního stupně proto, že není dána jeho věcná příslušnost, v dalším řízení se nepoužije §104a. Podstatou tohoto ustanovení je respektování základních procesních zásad (zejména přímosti a ústnosti). Těžko si lze představit, že příslušný soud by měl být vázán výsledky dokazování nepříslušného soudu. „Občanské soudní řízení, 3. část. Soudcovský komentář, Praha: Wolters Kluwer, 2023, komentář k §226 o. s. ř., citováno dle ASPI). O takovou situaci v této věci nešlo.
5. K dovolání proti výrokům o nákladech řízení : Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání účastníků přípustnými, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 10. 2023
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu