ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.217.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 217/2022-285
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) K. Č. , narozeného XY, a b) D. Č. , narozené XY, obou bytem v XY, a zastoupených JUDr. Zuzanou Pechtorovou, advokátkou se sídlem v Brně, Dřevařská 855/12, proti žalované I. Z. , narozené XY, bytem ve XY, zastoupené JUDr. Alešem Liskem, advokátem se sídlem ve Znojmě, Fischerova 770/12, o povinnosti zdržet se zásahů do vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 23 C 220/2016, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. září 2021, č. j. 21 Co 38/2020-270, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud ve Znojmě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 12. 2019, č. j. 23 C 220/2016-241, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali, aby soud uložil žalované povinnost zdržet se obtěžování žalobců nadměrným hlukem způsobeným zvukovým projevem žab z pozemku parc. č. XY zapsaném na LV č. XY pro k. ú. XY, pronikající na pozemek parc. č. XY a pozemek parc. č. XY, jehož součástí je stavba rodinného domu č. p. XY, zapsané na LV č. XY pro k. ú. XY, tak, že nejpozději do 30 pracovních dnů od právní moci tohoto rozsudku požádá o udělení výjimky s nakládáním s chráněnými živočichy – žábami z vážných důvodů individuálního charakteru s tím, že je povinna poskytnout správnímu orgánu potřebnou součinnost a veškerá omezení určená správním orgánem vybudovat na vlastní náklady, a dále povinnost zdržet se obtěžování žalobců nadměrným stíněním způsobeným porostem tújí tak, že je povinna upravit veškeré túje na svém pozemku parc. č. XY zapsaném na LV č. XY pro k. ú. XY po celé délce hranice s pozemkem žalobců parc. č. XY zapsaným na LV č. XY pro k. ú. XY tak, aby nejvyšší vzrůst těchto stromů nepřesahoval výšku hraničního betonového plotu o 60 cm, a aby do budoucna udržovala stromy nasázené při hranici s pozemkem žalobců tak, aby tuto výšku nepřekračovaly (výrok I). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
K odvolání žalobců Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21. 9. 2021, č. j. 21 Co 38/2020-270, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Rozhodnutí odvolacího soudu má podle nich zásadní právní význam, neboť řeší otázky, které jsou soudy rozhodovány rozdílně. Nesprávné právní posouzení věci shledávají v tom, že odvolací soud nevzal v potaz, že soudy rozhodují podle stavu ke dni vyhlášení rozhodnutí. Dále namítají, že se odvolací soud nezabýval konkrétními důkazními prostředky a jeho odůvodnění je formalistické. Odvolací soud měl pochybit, jestliže potvrzením výroku soudu prvního stupně de facto „umožnil posuzovat míru zásahů do vlastnictví sousedního pozemku upřednostňováním libovolného nakládání s majetkem na straně žalované na úkor žalobců, tedy vytvořil pochybnost o rovném postavení vlastníků nemovitých věcí.“ Jako nesprávné právní posouzení učiněné v rozporu s procesními předpisy žalobci dále hodnotí stanovisko odvolacího soudu, že nelze žalované ukládat konkrétní povinnosti, neboť tímto chybným postupem podpořil vydávání neurčitých a nevykonatelných rozsudků. Žalobci navrhují, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Dovolání trpí vadami, pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (toto i další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz )]. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )]. Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (dostupné na http://nalus.usoud.cz ), týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.
V projednávané věci dovolatelé v rozporu s právní úpravou, jakož i judikaturou dovolacího soudu, v dovolání vůbec nevymezili, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Konkrétně neuvedli ani jeden z důvodů zakotvených v §237 o. s. ř., pro který by jejich dovolání mělo být přípustné. Skutečnost, že napadené rozhodnutí řeší blíže nespecifikované „právní otázky, které jsou rozhodovány soudy rozdílně“, není způsobilá přípustnost dovolání založit. Taktéž dovolatelé – v návaznosti na požadované vymezení přípustnosti dovolání – řádně nevymezili ani důvod dovolání, neboť v rozporu s §241a odst. 2 o. s. ř. neuvedli právní posouzení, které pokládají za nesprávné, a zároveň nevyložili, v čem spočívá jeho nesprávnost. Dovolání tak představuje pouhou polemiku se závěry odvolacího soudu, která bez zákonných náležitostí nemůže vést k založení přípustnosti dovolání. Přípustnost dovolání nemohou samy o sobě založit ani tvrzené vady řízení (např. námitka, že odvolací soud „nevzal vůbec v potaz, že soudy rozhodují podle stavu ke dni vyhlášení“). K nim může dovolací soud přihlédnout až za situace, že shledá dovolání z jiného důvodu přípustným (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). Bezpředmětné jsou rovněž ty části dovolání, ve kterých dovolatelé prostřednictvím námitek skutkového charakteru zpochybňují skutkový stav zjištěný nalézacími soudy (např. námitka, podle níž se odvolací soud „vůbec nezabýval konkrétními důkazními prostředky“), neboť dovolací soud je skutkovými zjištěními nalézacích soudů vázán a není oprávněn je v dovolacím řízení přezkoumávat (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ).
Lze uzavřít, že dovolání žalobců obsahuje vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a dovolací soud se jím proto po věcné stránce nezabýval.
Jelikož dovolání žalobců trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 1. 2023
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu