ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.2252.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 2252/2022-615
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce Z. M., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Reginou Komárkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Pekařská 407/18, proti žalovaným 1) V. V., narozenému XY, 2) J. V., narozené XY, oběma bytem v XY, zastoupeným JUDr. Evou Ptáčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Trojická 437/20, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 7 C 7/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 3. 2022, č. j. 18 Co 68/2021-569, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 5 560 Kč k rukám zástupkyně žalovaných JUDr. Evy Ptáčkové do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Znojmě (dále také jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 12. 2020, č. j. 7 C 7/2015-527, určil, že žalobce je vlastníkem části pozemku parc. č. XY označeného písmenem b) v geometrickém plánu č. 2636-116/2014 vypracovaném P. P. dne 3. 11. 2014 (dále jen „geometrický plán“), části pozemku parc. č. XY označeného v geometrickém plánu písmenem c) a části pozemku parc. č. XY označeného v geometrickém plánu písmenem a), to vše v k. ú. XY (výrok I). Dále rozhodl o náhradě nákladů nalézacího řízení vzniklých účastníkům (výrok II) i státu (výrok III a IV).
Krajský soud v Brně (dále rovněž jako „odvolací soud“) k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 22. 3. 2022, č. j. 18 Co 68/2021-569, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem části pozemku parc. č. XY označeného písmenem b) v geometrickém plánu, části pozemku parc. č. XY označeného v geometrickém plánu písmenem c) a části pozemku parc. č. XY označeného v geometrickém plánu písmenem a), to vše v k. ú. XY (výrok I). Rozhodl také o náhradě nákladů řízení vzniklých před soudy obou stupňů účastníkům (výrok II) a náhradě nákladů řízení vzniklých státu (výrok III).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že výše uvedené části pozemků sousedících s pozemkem parc. č. XY v k. ú. XY, který je v jeho vlastnictví, nemohl nabýt do vlastnictví na základě vydržení ve smyslu §134 odst. 1 zákona č. 40/1964, občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Především namítá, že hranice pozemku parc. č. XY v k. ú. XY vyznačená v geometrickém plánu z roku 1999 zapracovaném P. P. odpovídala tehdejšímu oplocení nově vznikajícího pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (k němuž žalobce nabyl vlastnické právo na základě kupní smlouvy ze dne 19. 11. 1999, jejíž přílohou byl tento geometrický plán z roku 1999, a dohody o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví ze dne 28. 4. 2015). Jinými slovy pozemek parc. č. XY byl v roce 1999 zaměřen podle faktické hranice jeho užívání představované již existujícím oplocením tohoto nově vznikajícího pozemku. Žalobce měl za to, že v tomto rozsahu k němu nabyl vlastnické právo. Pokud ze zaměření pozemku parc. č. XY provedeného v roce 2014 vyplývá, že jsou k němu připloceny i shora specifikované části sousedních pozemků, byl žalobce již od roku 1999 vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu patří i tyto části sousedních pozemků.
Poznamenává, že odvolací soud nezjišťoval, jakým způsobem mohla vzniknout disproporce mezi zaměřením hranic pozemku mezi geometrickými plány vyhotovenými v letech 1999 a 2014, jelikož v tomto období se oplocení pozemku parc. č. XY žádným způsobem nezměnilo. Má za to, že závěr odvolacího soudu, že zaměření hranic nově vznikajícího pozemku nebylo provedeno v roce 1999 v souladu s tehdy již existujícím oplocením (případně že žalobce následně s tímto oplocením disponoval), nemá oporu v provedeném dokazování.
Jelikož byl podle dovolatele v roce 1999 pozemek parc. č. XY zaměřen podle oplocení existujícího v okamžiku zaměření (se kterým nebylo od té doby disponováno), byl vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu patří i předmětné části sousedních pozemků, které tak nabyl do vlastnictví na základě vydržení podle §134 odst. 1 obč. zák. Dospěl-li odvolací soud k jinému závěru, je jeho rozhodnutí v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu vyjádřenou v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4689/2017.
Navrhuje, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že se potvrzuje rozsudek soudu prvního stupně, případně rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se ve vyjádření k dovolání žalobce ztotožňují s rozhodnutím odvolacího soudu. Odmítají námitku žalobce, že úvaha odvolacího soudu je spekulativní a skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud založil své rozhodnutí na skutkových zjištěních vyplývajících z provedeného dokazování. Mají také za to, že nelze označit za zjevně nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu, že žalobce nemohl nabýt výše uvedené části sousedních pozemků k pozemku parc. č. XY do vlastnictví na základě vydržení ve smyslu §134 odst. 1 obč. zák. Odvolací soud tuto úvahu rovněž náležitě odůvodnil. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000), a proto není dovolání žalobce přípustné. Navrhují, aby jej Nejvyšší soud odmítl.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Odvolací soud vyšel v poměrech projednávané věci ze zjištění, že hranice pozemku parc. č. XY (k němuž žalobce nabyl vlastnické právo na základě kupní smlouvy ze dne 19. 11. 1999) vyznačené v geometrickém plánu z roku 1999 vypracovaném P. P. (který byl přílohou kupní smlouvy ze dne 19. 11. 1999) nebyla zaměřena na základě faktického stavu podle oplocení tohoto nově vznikajícího pozemku, které zde bylo umístěno již v době zaměření hranic v roce 1999.
V dovolání však žalobce namítá, že hranice pozemku vyznačená v geometrickém plánu z roku 1999 odpovídala tehdejšímu oplocení nově vymezovaného pozemku parc. č. XY a tento pozemek byl vymezen podle faktické hranice jeho užívání stanovené již existujícím oplocením tohoto nově vymezovaného pozemku. Na základě uvedeného dovolatel dovozuje, že tak byl přinejmenším vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že na základě kupní smlouvy ze dne 19. 11. 1999 nabyl i části sousedních pozemků k pozemku parc. č. XY, které byly k tomuto pozemku v okamžiku zaměření jeho hranic připloceny. Tudíž byl oprávněným držitelem těchto částí sousedních pozemků ve smyslu §130 odst. 1 obč. zák. a nabyl je do vlastnictví vydržením ve smyslu §134 odst. 1 obč. zák.
Žalobce tak staví svou dovolací námitku a související právní otázky na jiném skutkovém základě, než ze kterého vyšel odvolací soud. Odvolací soud vzal za prokázané, že hranice pozemku parc. č. XY nebyly zaměřeny v roce 1999 na základě již existujícího oplocení nově vznikajícího pozemku, ale jiným způsobem a v jiném rozsahu. Žalobce považuje toto skutkové zjištění za nesprávné, resp. podle jeho názoru nemá toto skutkové zjištění oporu v provedeném dokazování.
Dovolatel však v souvislosti s provedeným dokazováním pouze polemizuje se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, aniž řádně formuluje (v souvislosti s provedeným dokazováním) otázku procesního práva, na níž by bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
Pouhá polemika se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, aniž by dovolatel uvedl, v čem spatřuje (v této souvislosti) splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. (srov. odst. 24 – 27 nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, dostupného na nalus.usoud.cz). V takovém případě je ovšem dovolací soud skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vázán a není oprávněn je v rámci dovolacího řízení přezkoumávat (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, a nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 2135/16).
Je-li v poměrech projednávané věci dovolací soud vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu (a to zjištěním, že pozemek parc. č. XY byl geometrickým plánem z roku 1999 vymezen v hranicích odlišných od tehdy existujícího oplocení), není uplatněním (dnes jediného přípustného) dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 297/2018, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2296/2017). Z těchto důvodů nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. námitka dovolatele, že byl oprávněným držitelem sporných částí sousedních pozemků pozemku parc. č. XY, neboť měl za to, že na základě geometrického plánu z roku 1999 a příslušného právního úkonu nabyl tento pozemek v hranicích podle tehdejšího oplocení, na jehož základě měl být rovněž podle tvrzení dovolatele nově vznikající pozemek parc. č. XY zaměřen.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou mu tímto usnesením, můžou se žalovaní domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 25. 1. 2023
Mgr. David Havlík
předseda senátu