ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.2286.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 2286/2022-241
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců a) M. B., narozené XY, bytem ve XY, b) J. S. , narozené XY, bytem v XY, a c) J. B. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupených JUDr. Zdeňkem Vlčkem, advokátem se sídlem v Plzni, Na Roudné 443/18, proti žalovaným 1) L. H. , narozené XY, bytem XY, a 2) H. P. , narozené XY, bytem v XY, zastoupeným Mgr. Alicí Benešovou, advokátkou se sídlem v Rokycanech, ul. Míru 21/17, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 5 C 88/2020, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 3. 2022, č. j. 61 Co 20/2022-212, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 3. 2022, č. j. 61 Co 20/2022-212, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se u Okresního soudu v Rokycanech („soud prvního stupně“) domáhali určení, že pozemek parc. č. st. XY a pozemek parc. č. XY v k. ú. XY (dále též jen „předmětné pozemky“) byly ke dni úmrtí J. B., narozeného XY a zemřelého dne 1. 3. 2011 („J. B. st.“), ve společném jmění J. B. st. a M. B., narozené XY (dále též jen „manželé B.“).
Soud prvního stupně žalobě rozsudkem ze dne 8. 3. 2021, č. j. 5 C 88/2020-137, vyhověl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Vyšel z toho, že žalovaná 1) a žalovaná 2) nabyly spoluvlastnické podíly na pozemcích děděním, každá ve výši id. ½. Žalobci naproti tomu tvrdili, že předmětné pozemky byly ke dni úmrtí J. B. staršího, otce žalobců [nadále označovaného pro rozlišení s žalobcem c) „J. B. st.“]., tj. ke dni 1. 3. 2011, ve společném jmění manželů B., neboť je manželé B. nabyli v první polovině roku 1957 na základě trhové kupní smlouvy od právních předchůdkyň žalovaných, alternativně vydržením. Protože se kupní smlouva jako nabývací titul nedochovala, zabýval se soud prvního stupně vydržením předmětných pozemků. Zjistil, že manželé B. předmětné pozemky nerušeně jako vlastníci užívali od roku 1957 minimálně do roku 1996, kdy byl J. B. st. vyzván k doložení důkazů o vlastnictví předmětných pozemků. Soud prvního stupně konstatoval, že žalovaní, ani jejich právní předchůdci, neučinili po dobu 57 let žádné kroky ve vztahu ke zpochybnění držby manžely B., a ti tedy předmětné pozemky drželi v dobré víře alespoň po dobu 39 let. Manželé B. proto vlastnické právo k předmětným pozemkům vydrželi a pozemky vydržením nabyli do společného jmění manželů.
K odvolání žalobců i žalovaných Krajský soud v Plzni („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. 5. 2021, č. j. 61 Co 72/2021-157, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně především to, že se nezabýval otázkou existence trhové smlouvy, a přesto dovodil, že došlo k vydržení vlastnického práva manžely B. Odkázal přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, dle kterého se dobrá víra držitele musí vztahovat k existenci titulu, tj. držitel musí být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že tu takový titul je. Odvolací soud zdůraznil, že existence trhové kupní smlouvy nebyla postavena najisto. Listiny, ze kterých vyšel soud prvního stupně při posuzování dobré víry držitelů (zápis ze schůze Okresního národního výboru v XY ze dne 13. 6. 1960 a potvrzení vlastnického práva J. B. st. k pozemku parc. č. st. XY ze strany Místního národního výboru ve XY ze dne 29. 9. 1967), nemohou samy o sobě založit dobrou víru manželů B., neboť se nejedná o nabývací titul. Soud prvního stupně se dle odvolacího soudu nedostatečně vypořádal rovněž s tím, zda byla paní J. B. oprávněna uzavřít za ostatní spoluvlastnice kupní smlouvu s manžely B., proč nebyla trhová smlouva doložena v roce 1996 na výzvu katastrálního úřadu J. B. st. či nedostatečně zkoumal dobrou víru žalobkyně a). Odvolací soud tak uložil soudu prvního stupně zabývat se otázkou, zda skutečně došlo k uzavření trhové smlouvy v roce 1957, zda se tak stalo dříve, než bylo nutno takovou smlouvu uzavřít ve formě notářského zápisu (od 1. 7. 1957) a zda na základě takové smlouvy mohli manželé B. nabýt předmětné pozemky, přičemž vyřešení otázky trhové smlouvy považoval odvolací soud za podstatné pro posouzení dobré víry manželů B.
Soud prvního stupně následně rozsudkem ze dne 8. 11. 2021, č. j. 5 C 88/2020-194 („rozsudek soudu prvního stupně“) žalobu v plném rozsahu zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Vázán názorem odvolacího soudu dospěl k tomu, že žalobci existenci kupní smlouvy neprokázali, když ani navržení svědci o smlouvě nic nevěděli a nikdy ji neviděli. Žalobci tedy neprokázali dobrou víru nutnou pro vydržení, neboť neprokázali existenci nabývacího titulu, od kterého se dobrá víra musí odvíjet.
Žalobci napadli rozsudek soudu prvního stupně odvoláním. Odvolací soud rozsudkem ze dne 30. 3. 2022, č. j. 61 Co 20/2022-212, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Konstatoval, že nebylo prokázáno uzavření jakékoliv smlouvy o převodu předmětných pozemků, proto vlastnické právo žalobců nemohlo být přiznáno ani z titulu převodu práva smlouvou, ani z titulu vydržení vlastnického práva, když žalobci svoji dobrou víru nemohou opírat o žádný, ani o domnělý titul.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci („dovolatelé“) dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád („o. s. ř.“), a uplatňují dovolací důvod uvedený v §241a o. s. ř.
Dovolatelé poukazují na to, že dobrá víra manželů B. nebyla zpochybněna od roku 1957 do roku 1996. Existenci trhové kupní smlouvy nebylo s ohledem na dlouhý časový odstup prokázat svědeckými výpověďmi, proto ji žalobci prokazovali příslušnými dokumenty vydanými státními orgány. Žalované počaly až v roce 2014 požadovat po žalobcích vydání bezdůvodného obohacení za užívání předmětných pozemků. Přípustnost dovolání je založena tím, že se odvolací soud ve svém rozhodnutí odchýlil při řešení otázky vydržení vlastnického práva od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když rigidně trval na prokázání existence nabývacího titulu. Podle dovolatelů není nutno existenci titulu bezesporu prokazovat za situace, kdy je z provedeného dokazování zřejmé, že titul k užívání předmětných pozemků po několik desetiletí nikdo nerozporoval a státní orgány s J. B. st. jednaly jako s vlastníkem. Nedošlo tak k vyvrácení dobré víry manželů B. ani žalobců vztahující se k držbě vlastnického práva předmětných pozemků. Žalobci rovněž odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 11. 1999, sp. zn. 22 Cdo 837/98; napadené rozhodnutí je v rozporu s právními názory tam uvedenými, zvláště pokud pomíjí individuální aspekty věci a délku vydržecí doby.
Žalované se k dovolání vyjádřily podáním ze dne 27. 8. 2022, v němž navrhují dovolání odmítnout, resp. zamítnout.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Přípustnost dovolání zakládá skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
V této věci lze vyjít z těchto skutkových zjištění, učiněných v nalézacím řízení: Žalobkyně a) a její manžel J. B. st., zemřelý dne 1. 3. 2011 [žalobci b) a c) jsou jeho právními nástupci] se v roce 1957 ujali držby sporných pozemků, na kterých postupně zřídili rodinný dům. Státní orgány s nimi jednaly jako s vlastníky, místní národní výbor dne 29. 9. 1968 potvrdil, že J. B. st. vlastní stavební parcelu p. č. XY v k. ú. XY. V roce 1996 obdržel J. B. st. dopis od Katastrálního úřadu v XY, ze kterého musel zjistit, že stavba rodinného domu stojí na pozemku evidovaném jako vlastnictví cizích osob; nadále již nemohl být v dobré víře, že je vlastníkem pozemků, a ani manželé B. již nemohli být oprávněnými držiteli. Nebylo prokázáno, že by ohledně sporných pozemků byla uzavřena písemná kupní smlouva nebyla ale vyloučena existence potvrzení o převzetí peněz odpovídajících kupní ceně, vyplacených panem B. paní B. (soudy ohledně této otázky neučinily jednoznačné skutkové zjištění). Paní B., která „neměla další zájem o vlastnictví pozemků a souhlasila s odprodejem“ (č. l. 139v.) ani další spoluvlastnice sporných pozemků, resp. jejich nástupci, držbu pozemků manžely B. nijak nezpochybňovali a nebránili se proti ní; až po 57 letech dědicové původních spoluvlastníků podali žalobu na vydání bezdůvodného obohacení, vzniklého užíváním pozemků evidovaných jako jejich vlastnictví. Dále bylo zjištěno, že koncem 50. a začátkem 60. let minulého století bylo připravováno vyvlastnění pozemků v obci za účelem výstavby rodinných domků. Tehdy byl pořízen geometrický plán, na jehož základě sporný pozemek vznikl, a ten pak sloužil k převodům jiných, na jeho základě vzniklých pozemků (k těmto převodům došlo až v roce 1962 a později).
Právní hodnocení věci:
Protože k nabytí vlastnického práva vydržením mělo dojít před 1. 1. 2014 a posouzení této okolnosti bylo pro rozhodnutí rozhodující, postupoval dovolací soud při řešení této otázky podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§134 odst. 1 obč. zák.). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná (§130 odst. 1 obč. zák.).
Oprávněným držitelem je držitel tehdy, je-li v dobré víře, že mu věc patří, přičemž existence dobré víry se posuzuje objektivně; jde o to, zda držitel neměl a nemohl mít při běžné opatrnosti pochybnost, že věc ve skutečnosti patří někomu jinému. Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3057/2016).
Dále Nejvyšší soud judikuje, že dobrá víra držitele, která je dána se zřetelem ke všem okolnostem věci, se musí vztahovat k titulu, na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo. To ovšem neznamená, že takový titul musí být dán; postačí, že držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že tu takový titul je. Postačuje tedy domnělý právní titul (titulus putativus - viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000).
Obecně platí, že dobrá víra způsobilá k vydržení se musí vztahovat k právnímu titulu objektivně způsobilému založit vlastnické právo; takový titul tu sice nemusí být, avšak držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že tu takový titul je. Právní omyl držitele je přitom v zásadě – s výjimkami – neomluvitelný.
Takové výjimky připouští judikatura Nejvyššího soudu pro dobu po roce 1948 a pro 50. léta minulého století. Dovolací soud totiž opakovaně konstatoval, že je třeba posuzovat benevolentně omluvitelnost právního omylu, týkajícího se zejména tehdy nových a netradičních institutů, k němuž došlo v době po roce 1948 i později, především v 50. létech minulého století, kdy byla závažným způsobem narušena stabilita vlastnických vztahů, kdy nebyly uznávány některé tradiční principy soukromého práva, právní úprava vlastnických vztahů byla nepřehledná (týkaly se jí často i odvozené normy) a konečně, kdy správní orgány (národní výbory) měly široká oprávnění zasahovat do vlastnických vztahů. V takovém případě nelze na držitele klást stejné nároky jako ve stabilizovaném právním státě respektujícím tradiční a vžité principy občanského práva (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 639/2017, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2166/2000, ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4484/2007).
Právní omyl držitele může být omluvitelný i proto, že byl vyvolán orgánem místní samosprávy (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1489/2012); to platí tím spíše pro omyl vyvolaný národními výbory, jejichž postavení a působnost i v oblasti soukromého práva byla v době 1989-1990 podstatně vyšší, než jaké mají nyní orgány územní samosprávy (viz např. různé zákonem vyžadované souhlasy a vyjádření národních výborů k právním úkonům soukromých osob). Státní orgány ostatně přispívaly v této věci k omylu držitelů i tím, že jim ve stavebním řízení umožnily na pozemku zřídit rodinný domek.
Mírnější posuzování oprávněnosti držby je namístě i v případech, kdy držba trvá několik desetiletí. Účelem institutu vydržení je uvedení dlouhodobého faktického stavu do souladu se stavem právním. Dlouhodobá držba, zejména pokud trvá více než několik desetiletí (v nyní projednávané věci mezi uchopením držby a jejím zpochybněním vyvolaným dopisem katastrálního úřadu 39 let), nasvědčuje dobré víře držitele, ostatně i proto, že při obvyklé péči o majetek by skutečný vlastník pozemku nepochybně přistoupil k řešení věci, pokud by sám měl již dříve za to, že držitel užívá jeho pozemek. Lze uvést, že na dlouhodobou držbu váže současný občanský zákoník č. 89/2012 Sb. mimořádné vydržení, s výjimkou prokázaného nepoctivého úmyslu (§1095). Podobně lze nahlížet na držbu trvající nerušeně 35 let. K tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1646/2018, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 520/2011.
Pokud byla v době, kdy vlastnictví k nemovitosti přecházelo již na základě samotné smlouvy, uzavřena smlouva o převodu nemovitosti, která se nedochovala, lze její existenci prokázat i nepřímými důkazy. Při hodnocení důkazů je třeba přihlížet také k chování účastníků po uzavření tvrzené smlouvy (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1176/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2475/2003).
V této věci je zjevné, že žalující strana [žalobkyně a) a právní předchůdce ostatních žalobců] držela předmětné pozemky od roku 1957; odvolací soud pak učinil skutkové zjištění, že nebyla prokázána existence kupní smlouvy, od které dovozovali žalobci jejich vlastnické právo. Nicméně podle zjištěného skutkového stavu považuje dovolací soud úvahu odvolacího soudu o nedostatku objektivní dobré víry držitelů přinejmenším za předčasnou, a tudíž za nepřiměřenou.
Odvolací soud nevzal do úvahy skutečnost, že manželé B. se chovali k pozemkům jako vlastníci a že původní vlastníci, resp. jejich dědicové pozemku, po řadu let, přesahujících vydržecí doby, toto vlastnické chování respektovali. Bylo tomu tak i v 50. a 60. letech minulého století, i v době uvolnění politických poměrů v letech 1968-1969, a dokonce i řadu let po roce 1990; přitom dovolacímu soudu je známo, že i před rokem 1990 bylo možné se úspěšně domáhat ochrany vlastnického práva, šlo-li o spor mezi soukromými osobami. Proto je namístě závěr, že tu musel být nějaký důvod, na jehož základě se držby ujali a který knihovní spoluvlastníci respektovali; že by se tak stalo bez jakéhokoliv (byť neplatného či domnělého, putativního) právního důvodu je zcela nepravděpodobné, takový stav by odporoval obecným zkušenostem ohledně vztahů mezi soukromými osobami.
Žalobkyně b), vyslechnutá soudem prvního stupně, vypověděla, že kupní smlouvu neviděla, viděla však „doklad o převzetí peněz v hotovosti“. Tuto výpověď soud prvního stupně neshledal nevěrohodnou (tomu podle dovolacího soudu nasvědčuje i to, že netvrdila, že by smlouvu viděla). O tom, jakým způsobem se v rozhodné době převáděly pozemky v obci, svědčí i výpověď svědka V. F. (č. l. 191v.), který uvedl, že kupoval pozemek od paní B., přímo ve stánku, ve kterém pracovala, jí za pozemek zaplatil, „myslím, že šlo o částku 3 650 Kč“, „žádný papír“ při tom nepodepisoval, „papír jsem dostal až od stavebního úřadu z XY“. „Myslí“, že jeho pozemek je zapsán v katastru nemovitostí, „vše zařídili na okrese“. To nelze opomenout při hodnocení tehdejší praxe v obci. Dále se ze spisu podává, že motivem jednání stran mohlo být zamýšlené vyvlastnění sporných i dalších pozemků pro výstavbu rodinných domků, a lze tudíž i předpokládat účast místního národního výboru, která se podává i z toho, že ten později vydával potvrzení o vlastnickém právu J. B. st.
Také žalobci tvrdili, že pozemek nabyli žalobkyně a) a její manžel od „paní B.“. Za této situace se podává jako vysvětlení chování stran a jejich předchůdců, že došlo k (spíše jen ústně) uzavřené dohodě mezi paní B. a manželem žalobkyně a), který žalobkyni a) též zastupoval, na jejímž základě žalující strana převzala držbu pozemku a vyplatila paní B. kupní cenu. I když obsah této dohody již nelze přímými důkazy zjistit, z chování stran po jejím uzavření se podává, že šlo o dohodu týkající se převodu vlastnického práva. Odvolací soud pod bodem 8. odůvodnění rozsudku uvedl: „Nabízí se tak hypotéza, že pokud J. B. st. s paní B. skutečně jednal ohledně předmětného pozemku, měl k dispozici pouze doklad o předání určité finanční hotovosti, i když ani ten se nedochoval, ani na něj není v žádné ze shora citovaných listin odkazováno“. Dále odvolací soud konstatoval: „Shodné skutečnosti vyplývají i z vyjádření Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště XY, ze dne 17. 2. 2012, který uvádí, že geometrický plán č. 163-06-417-920/57, který mj. navrhuje vytvoření p. p. č. XY (uvedeno chybně, správně mělo být XY), byl dle údajů na něm uvedených vyhotoven dne 14. 4. 1957. Objednatelem byl Místní národní výbor (MNV) XY a k vyvlastňování dílů parcel bývalého pozemkového katastru (dále jen PK) dle tohoto geometrického plánu začalo docházet postupně v roce 1962. Geometrický plán byl do tehdy platné mapy jednotné evidence půdy (dále jen „JEP“) zakreslen celý. Nově vytvořené parcely, které ještě nebyly vyvlastněny a následně předány do osobního užívání novým vlastníkům, byly bez listu vlastnictví (dále jen „LV“) a jejich vlastnictví bylo dále vytvářeno parcelami PK. Toto je i případ p. p. č. XY“.
V rozsudku soudu prvního stupně ze dne 8. 3. 2021, č. j. 5 C 88/2020-137, soud pod bodem 13. odůvodnění uvedl, že je prokázáno, že J. B. neměla zájem o další vlastnictví pozemků a souhlasila s jejich „odprodejem“ za částku 1 Kčs za 1 m 2 , což odpovídá částce, za kterou žalující strana pozemky nabyla. Soud též uvedl, že Okresní národní výbor v XY jednal jen s paní B., což nasvědčuje tomu, že měla oprávnění jednat i za další spoluvlastnice (lze poznamenat, že takový závěr je v souladu s právním názorem ohledně dějů ve vzdálenější minulosti vysloveným např. v např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1400/2004, a v řadě dalších rozhodnutí jej citujících). Je tedy třeba zvážit, že k nějakému, byť právně neúčinnému jednání došlo, že žalující strana se držby uchopila se souhlasem tehdejších spoluvlastnic pozemku (byť zčásti v zastoupení paní B.), nikoliv tedy nepoctivě, a že za pozemek zaplatila. Na jednání u Okresního národního výboru v XY ohledně vyvlastnění pozemku dne 9. 7. 1960 byl jako „vyvlastnitel“ přizván též J. B. st. (č. l. 8 spisu); toho později naopak Místní národní výbor ve XY vyzval k dobrovolnému převodu pozemku (v přípisu neuvedeného) na stát za účelem výstavby rodinných domků (č. l. 9 spisu). V geometrickém plánu z 14. 4. 1957 je J. B. uveden jako nabyvatel pozemku č. XY; šlo-li o dokument zhotovený za účelem vyvlastnění, pak se ze spisu nepodává, zda k němu došlo, ev. proč k němu nedošlo. Tyto skutečnosti se podávají ze spisu, hodnocení důkazů však je – v souladu se zásadou přímosti – na soudu v nalézacím řízení.
Odvolacímu soudu lze přisvědčit v tom, že pokud by šlo o standardní situaci, nebylo by možné držbu manželů B. označit za oprávněnou (§130 odst. 1 obč. zák.). Skutkovým zjištěním o tom, že nebyla prokázána existence písemné kupní smlouvy, je dovolací soud vázán. Nicméně věc je třeba posoudit ve světle toho, že šlo o jednání v 50. letech minulého století, kdy nebyly uznávány některé tradiční principy soukromého práva, právní úprava vlastnických vztahů byla nepřehledná (týkaly se jí často i odvozené normy) a konečně, kdy správní orgány (národní výbory) měly široká faktická i právní oprávnění zasahovat do vlastnických vztahů. I z toho, jak situaci popsal svědek F., se podává, že okolo nabývání pozemků panoval v obci určitý „zmatek“, daný i právním vědomím tehdejších účastníků jednání, poznamenaným tehdejší dobou. Významná je i dlouhodobá držba žalující strany, o které navíc žalovaná strana mohla a měla vědět a jistě i věděla (byť otázka mimořádného vydržení nemůže být již vzhledem k formulaci žalobního návrhu – v roce 2011 nebylo mimořádné vydržení možné v této věci významná). V neprospěch tehdejších vlastníků svědčí i to, že podle dosavadního stavu spisu nijak nebránili stavbě rodinného domu, ačkoliv si museli být vědomi, jaké problémy může stavba na cizím pozemku stavebníkovi přinést.
Jestliže na základě shora uvedených skutečností odvolací soud v dalším řízení učiní (i z nepřímých důkazů) skutkový závěr, že – jak tomu prozatím nasvědčuje obsah spisu – paní B. s žalobkyní a) a jejím manželem (resp. jen s ním v zastoupení obou manželů) jednala, převzala částku odpovídající tehdejší kupní ceně a poté ani ona, ani další spoluvlastníci a ani jejich nástupci několik desetiletí držbu žalující strany nezpochybňovali a také státní orgány s nimi jednaly jako s vlastníky, pak bude třeba posoudit jejich držbu jako oprávněnou a způsobilou k vydržení.
Rozsudek odvolacího soudu je tak předčasný, a tudíž i nesprávný, spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241 odst. 1 o. s. ř.); zejména nedoceňuje pravidla pro benevolentnější hodnocení dlouhodobé držby, vyslovená zejména v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 639/2017, ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1646/2018, ze dne 6. 2. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1176/2001. Bude třeba tedy vzít do úvahy poměry v době, ve které k uchopení držby došlo, dlouhodobé trvání nerušené držby a pasivitu žalované strany a jejích předchůdců a také eventuální převzetí kupní ceny paní B. (dovolací soud nemůže hodnotit důkazy a činit samostatná skutková zjištění ani ohledně této otázky).
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 1. 2023
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu