ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.2368.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 2368/2022-372
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) J. P. a b) L. M. , zastoupených Mgr. Janem Hraškem, advokátem se sídlem v Liberci, Revoluční 123/17, proti žalovanému J. F. , zastoupenému Mgr. Jiřinou Dvorníkovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Jednořadá 1051/53, o vyklizení pozemku, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 13 C 259/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 16. 3. 2022, č. j. 83 Co 159/2021-339, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni a) náklady dovolacího řízení ve výši 1 815 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jana Hraška, advokáta se sídlem v Liberci, Revoluční 123/17.
III. Žalovaný je povinen nahradit žalobci b) náklady dovolacího řízení ve výši 1 815 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jana Hraška, advokáta se sídlem v Liberci, Revoluční 123/17.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jablonci nad Nisou (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 5. 2020, č. j. 13 C 259/2008-277, uložil žalovanému povinnost vyklidit pozemky parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY (dále jen „předmětné pozemky“) a vyklizené je předat do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. 3. 2022, č. j. 83 Co 159/2021-339, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I o věci samé (výrok I), změnil v nákladovém výroku II (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Měl za to, že se odvolací soud řádně nevypořádal se všemi jeho namítanými tvrzeními, s některými dokonce vůbec, že „některá odůvodnění jsou ve zřejmém rozporu“ a že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. rozhodl v rozporu s judikaturou dovolacího soudu a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení. 1) S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. III. ÚS 875/14, uvedl, že neobstojí právní závěr nalézacích soudů, že již dnem 4. 5. 1996, tj. dnem právní moci usnesení o dědictví po J. K., začala běžet žalobcům vydržecí doba, jestliže první jednání žalobců jako vlastníků mělo proběhnout až v roce 1999, kdy začali předmětné pozemky pronajímat. Nepochybně pak podle žalovaného museli ztratit dobrou víru, že jsou vlastníky předmětných pozemků, při podání žaloby o určení vlastnictví v roce 2007. Dále dovolatel zopakoval některé námitky, jimiž v řízení zpochybňoval dobrou víru žalobců. Poté poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2009/2014, a tvrdil, že z napadeného rozhodnutí se nepodávají skutková zjištění relevantní pro posouzení vydržení, resp. počátku běhu vydržecí doby. Není podle něj zřejmé, zda se žalobci chopili držby pozemků již v souvislosti s dědickým řízením, resp. kdy se držby chopili, i konstatování, kdy nejpozději zjistili (museli zjistit), že drží pozemky, které zřejmě nevlastní. 2) Dovolatel namítal, že neobstojí závěr odvolacího soudu, že žalovaný měl jakýmkoli dalším úkonem dát najevo, že předmětné pozemky již nedrží a neužívá, neboť předmětné pozemky několik let zpětně pouze udržoval. Odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2016, sp. zn. 26 Cdo 5487/2015, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4718/2010, s tím, že nesprávné právní posouzení věci spočívá na nedůvodnosti zvolené formy ochrany vlastnického práva (žaloby na vyklizení). 3) Dovolatel namítl, že nalézací soudy nezohlednily skutečnosti, které podle žalovaného svědčí o tom, že žalobci nemohli být v dobré víře, a totiž že své údajné vlastnictví pozemků neoznámili žalovanému po ukončení dědického řízení a nechali ho pozemky dále užívat a udržovat až do roku 2007, což je podle „stávající judikatury“ v rozporu s právem na spravedlivý proces. Soudy také při hodnocení důkazů měly postupovat jednostranně ve prospěch žalobců, aniž by respektovaly „ustálenou rozhodovací praxi“ a aniž by se vypořádaly s „jakoukoliv námitkou žalovaného ohledně nedostatku tvrzení užívání pozemků.“ Žalovaný se dovolával opakovaného porušování jeho práva na spravedlivý proces (chybné neprovedení důkazů navrhovaných žalovaným, nemožnosti určení, na kterém pozemku se nachází septik, rozporných úvah nalézacího soudu týkajících se užívání skleníku). Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci ve vyjádření k dovolání uvedli, že judikaturou zmiňovaná obligatorní skutková zjištění nezbytná pro právní hodnocení, tj. kdy se žalobci ujali držby, za jakých okolností a zda to bylo po celou vydržecí dobu, provedena byla. Namítli, že dovolatel napadá nesprávně zjištěný skutkový stav, který dovolacímu přezkumu nepodléhá, a dovolání proto není přípustné. Navrhli, aby dovolání bylo odmítnuto a žalobcům přiznána náhrada nákladů řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Z obsahu dovolání vyplývá, že se dovolatel domáhá nesprávného právního posouzení počátku běhu vydržecí doby.
Tato námitka přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud se při posuzování otázky počátku běhu vydržecí doby neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ani dovolatelem namítaného rozhodnutí Ústavního soudu.
Jelikož k nabytí vlastnického práva vydržením mělo dojít před 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud při posouzení této otázky podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) – (srovnej §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§134 odst. 1 obč. zák.). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná (§130 odst. 1 obč. zák.).
Ústavní soud v dovolatelem namítaném nálezu ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. III. ÚS 875/14 (dostupném na https://nalus.usoud.cz ), uvedl, že základním předpokladem vydržení je předchozí nepřetržitá držba (srov. §134 odst. 1 obč. zák.), tj. nakládání s věcí jako s vlastní (srov. §129 odst. 1 obč. zák.). Vydržení tedy není okamžitý stav nebo jednorázový akt, nýbrž jde o proces probíhající v čase, v jehož závěru dojde k přeměně právního institutu držby v právní institut vlastnictví. Judikatura i právní nauka uznávají, že „nakládání s věcí“ může mít dvě podoby: 1. faktické (fyzické) ovládání věci (např. její užívání, údržba, opravy apod.), nebo 2. právní úkony, jimiž držitel projevuje svou vůli nakládat s věcí jako s vlastní (např. věc smění, pronajme apod.). Podmínkou pro vydržení je předchozí existence tzv. oprávněné držby; o takovou držbu jde tehdy, jestliže je držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc patří. Z povahy věci vyplývá, že dobrá víra vzniká na základě nějaké skutečnosti či titulu, z něhož vyplývá možnost či pravděpodobnost, že držitel je vlastníkem věci. Právní nauka i judikatura zastávají názor, že dobrá víra může vzniknout i na základě tzv. putativního úkonu, tj. úkonu domnělého, omylem pokládaného za platný.
Dále Ústavní soud zdůraznil, že samotný fakt vydání pravomocného dědického rozhodnutí není způsobilý sám o sobě, tj. není-li doprovázen tím, že vydržitel nakládá s věcí jako s vlastní, zahájit běh vydržecí doby. Ústavněprávně konformní interpretací zákonných podmínek vydržení je nutno dospět k závěru, že vydržecí doba začíná běžet až okamžikem, kdy se vydržitel ujme oprávněné držby, tj. začne v dobré víře s věcí nakládat jako s vlastní.
Obdobně také Nejvyšší soud ustáleně judikuje, že posouzení otázky vydržení vlastnického práva k pozemku (resp. k jiné nemovitosti) je závislé na zjištění, zda ten, kdo se jej dovolává, byl oprávněným držitelem (§130 odst. 1 obč. zák.), a to po stanovenou desetiletou vydržecí dobu (§134 odst. 1 obč. zák.). Právnímu hodnocení věci musí nezbytně předcházet tato skutková zjištění: 1. Kdy se osoba, dovolávající se vydržení, ujala držby… 2. Za jakých okolností k uchopení držby došlo; zpravidla je třeba zjistit, o jaký právní titul se držba opírala (a postačí i domnělý titul, „titul putativní“), důležité jsou i další okolnosti uchopení se držby, nasvědčující omluvitelnosti nebo naopak neomluvitelnosti omylu držitele. 3. Poté je třeba zvážit, zda osoba domáhající se vydržení věc držela po stanovenou vydržecí dobu [viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2009/2014, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1990/2018 (oba dostupné na www.nsoud.cz )].
V projednávané věci nalézací soudy zjistily, že J. K., právní předchůdce žalobců, se za svého života nestal vlastníkem předmětných pozemků, neboť zemřel ještě před uplynutím třicetidenní lhůty k podání opravného prostředku proti rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 30. 5. 1994 o vydání předmětných pozemků. Nestal-li se právní předchůdce žalobců vlastníkem předmětných nemovitostí, pak je ani žalobci nemohli nabýt děděním. Pokud následně rozhodnutí pozemkového úřadu nebylo doručeno žalobcům jako dědicům J. K., pak vlastnické právo k předmětným pozemkům nemohli nabýt ani přímo od státu tímto rozhodnutím. Potud napadené rozhodnutí není rozporováno.
Následně se soudy zabývaly otázkou, zda žalobci nenabyli vlastnictví k pozemkům vydržením ve smyslu §134 obč. zák. Soud prvního stupně uvedl, že žalobci se chopili držby na základě dědického rozhodnutí dne 4. 5. 1996, přičemž se stali držiteli oprávněnými, neboť byli v dobré víře o tom, že jim předmětné pozemky patří. Učinil přitom skutkový závěr (viz bod 26 odůvodnění jeho rozhodnutí), že účastníci řízení vzájemně jednali o prodeji předmětných pozemků žalovanému po dobu delší 10 let předtím, než byl žalovaný žalobci vyzván k odstranění stavby, na což žalovaný reagoval podáním žaloby v roce 2007. Odvolací soud (v bodě 32 odůvodnění napadeného rozhodnutí) poté doplnil, že není pochyb o tom, že se žalobci chovali jako vlastníci předmětných pozemků, načež vyjmenoval řadu o tom svědčících skutečností (v roce 1999 pozemky přenechali k užívání M. Z., v roce 2001 část pozemku parc. č. XY prodali, v roce 2007 vyzvali žalovaného k odstranění septiku a své právo uplatnili proti žalovanému žalobami podanými na soud 5. 12. 2008). Po celou dobu přitom nebylo ze strany České republiky (v té době skutečného vlastníka předmětných pozemků) nijak vlastnictví žalobců zpochybňováno nebo rušeno. Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobci nabyli spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem vydržením, a to uplynutím deseti let od data 4. 5. 1996, tj. k datu 4. 5. 2006.
Uvedené právní posouzení věci nalézacími soudy v dovolacím řízení obstojí, neboť je v souladu s výše citovanou ustálenou praxí dovolacího a Ústavního soudu. Žalobci s předmětnými pozemky nakládali jako s vlastními již od pravomocného skončení dědického řízení (4. 5. 1996), jestliže již v tuto dobu přímo s žalovaným vyjednávali o jejich prodeji. Tím začali vykonávat tzv. právní panství nad věcí, přičemž tento stav trval nepřetržitě minimálně po dobu dalších 10 let, jak podrobně vysvětlil odvolací soud (viz výše), a to v dobré víře, že jsou vlastníky předmětných pozemků.
Žalovaný v dovolání předně mylně uvedl, že odvolací soud shledal, že první jednání žalobců jako vlastníků předmětných pozemků mělo přeběhnout až v roce 1999, kdy začali předmětné pozemky pronajímat. To však neodpovídá výše popsanému zjištěnému skutkovému stavu věci, z něhož je zřejmé, že minimálně 10 let před podáním žaloby o určení vlastnického práva k předmětným pozemkům žalovaným v roce 2007 účastníci řízení vzájemně jednali o jejich prodeji. Sám žalovaný přitom v dovolání uvádí, že žalobci museli nepochybně ztratit dobrou víru, že jsou vlastníky předmětných pozemků právě v roce 2007. Dovolatel tak své dovolání zakládá na odlišném skutkovém zjištění, než které učinily nalézací soudy. Dovolací soud je nicméně skutkovými zjištěními nalézacích soudů vázán a není oprávněn je v dovolacím řízení jakkoliv přezkoumávat (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ).
Byť dovolatel taktéž brojí proti závěru nalézacích soudů o existenci dobré víry žalobců, že byli v rozhodné době vlastníky předmětných pozemků, v tomto rozsahu v dovolání absentuje řádné vymezení přípustnosti dovolání v souladu s §237 o. s. ř., pročež napadené rozhodnutí nebylo v daném rozsahu dovolacímu přezkumu vůbec otevřeno.
Dále žalovaný rozporoval svoji pasivní legitimaci v řízení o žalobě na vyklizení předmětných pozemků s tvrzením, že předmětné pozemky nedrží a neužívá, pouze udržuje.
Žalovaný prostřednictvím této námitky rozporuje toliko nalézacími soudy zjištěný skutkový stav věci, což však není způsobilé založit ani přípustnost ani důvodnost dovolání.
Soud prvního stupně vyhověl žalobě na vyklizení, neboť dospěl k závěru, že žalovaný neprávem zasahuje do vlastnického práva žalobců tím, že jejich pozemky užívá bez právního důvodu, přičemž odkázal na svůj první rozsudek ve věci (rozsudek ze dne 5. 4. 2018, č. j. 13 C 259/2008-178), v němž mimo jiné učinil skutkový závěr, že žalovaný má na předmětných pozemcích umístěny movité věci. Odvolací soud pak v bodě 12 odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že pokud jde o skutková zjištění, jež jsou relevantní pro posouzení věci, vyšel z toho, co na základě řádně provedených a vyhodnocených důkazů zjistil soud prvního stupně. Sám dokazování ve věci neprováděl.
Dovolací soud, jak již bylo vysvětleno výše, není oprávněn skutková zjištění nalézacích soudů v dovolacím řízení jakkoli přezkoumat. Měl-li tedy žalovaný v době rozhodování ve věci na předmětných pozemcích umístěny movité věci, pak je bez dalšího pasivně legitimován ve sporu o vyklizení předmětných nemovitostí [k tomu srovnej např. právě dovolatelem citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2016, sp. zn. 26 Cdo 5487/2015 (dostupné na www.nsoud.cz )].
Přípustnost dovolání nemohou samy o sobě založit ani tvrzené vady řízení (např. namítané nedostatky odůvodnění napadeného rozhodnutí). K nim by dovolací soud mohl přihlédnout až za situace, že by shledal dovolání z jiného důvodu přípustným [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz )].
Taktéž sama námitka žalovaného, že bylo podle „konstantní judikatury NS a ÚS“ porušeno jeho právo na spravedlivý proces, aniž by byla řádně v souladu s §237 o. s. ř. vymezena přípustnost dovolání, není způsobilá přípustnost dovolání založit [k tomu srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. II. ÚS 1219/17 (dostupné na https://nalus.usoud.cz )].
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalobci domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 25. 9. 2023
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu