ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.2397.2023.1
sp. zn. 22 Cdo 2397/2023-434
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce M. S. , zastoupeného Mgr. Elenou Pospíšilovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Dolní náměstí 26, proti žalované M. S. , zastoupené Mgr. Janem Seidlem, advokátem se sídlem v Praze 7, Dělnická 213/12, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 9 C 45/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 4. 5. 2023, č. j. 69 Co 423/2022-381, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Návrh na odklad právní moci výroku I rozsudku Krajského soudu v Ostravě
– pobočky v Olomouci ze dne 4. 5. 2023, č. j. 69 Co 423/2022-381, se zamítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Přerově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 9. 2022, č. j. 9 C 45/2020-331, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k jednotce č. XY umístěné v budově č. p. XY, která je součástí pozemku parc. č. XY, podílu o ideální velikosti 7683/99447 na společných částech budovy č. p. XY a podílu o ideální velikosti 7683/99447 k pozemku parc. č. XY, vše v katastrálním území a obci XY (výrok I), popsanou jednotku (dále jen „bytová jednotka“) přikázal do vlastnictví žalobce (výrok II), žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků 1 625 000 Kč (výrok III) a rozhodl o nákladech řízení (výroky IV, V a VI).
2. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 4. 5. 2023, č. j. 69 Co 423/2022-381, změnil nákladové výroky IV, V a VI rozsudku soudu prvního stupně (výrok II), ve výroku I, II a III rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III).
3. Odvolací soud dospěl shodně jako soud prvního stupně k závěru, že účastníci jsou spoluvlastníci bytové jednotky, neboť od dohody o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví žalobce účinně odstoupil pro prodlení žalované se zaplacením vypořádacího podílu ve výši 500 000 Kč. Vypořádací podíl se žalovaná v dohodě zavázala zaplatit do 6 měsíců ode dne doručení rozhodnutí o povolení vkladu vlastnického práva žalované k bytové jednotce do katastru nemovitostí, ne však dříve, než bude zrušen trvalý pobyt žalobce na adrese jednotky, žalovaný se zavázal zajistit výmaz v dohodě specifikovaného zástavního práva, které zajišťovalo dluh jeho matky, nejpozději do 15. 4. 2018, s tím, že nebude-li výmaz do tohoto data proveden, poníží se částka vypořádacího podílu o zůstatek dluhu, který je takovým zástavním právem zajištěn a o případné další platby za zrušení zástavního práva. Lhůta k zaplacení vypořádacího podílu uplynula 26. 1. 2018, po zrušení trvalého pobytu žalobce, žalobce od smlouvy odstoupil 25. 2. 2020, žalovaná zaplatila žalobci 500 000 Kč dne 13. 4. 2021 poté, co žalovaný učinil dne 6. 4. 2021 jako podklad pro čerpání úvěru žalovanou písemné čestné prohlášení, že mu vypořádací podíl dle dohody z 6. 3. 2018 nebyl dosud vyplacen a že požaduje jeho zaplacení do 15. 4. 2021.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále i „dovolatelka“) včasné dovolání.
5. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se řízení končí, závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. které nebyly dosud dovolacím soudem v úplnosti vyřešeny.
6. Odvolací soud se podle názoru dovolatelky od rozhodovací praxe dovolacího soudu odchýlil při výkladu právních jednání a při způsobu vypořádání spoluvlastnictví mezi osobami dříve blízkými a zaplacení vypořádacího podílu, které předcházelo právní moci rozsudku (odkazovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3619/2015). Za otázku dosud dovolacím soudem v plném rozsahu nevyřešenou označila žalovaná otázku délky dodatečné lhůty k plnění podle §1978 a §1979 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a možnosti jejího prodloužení či obnovení a dále otázku prodlení věřitele podle §1975 o. z. v případě takové smluvní úpravy vzájemných práv a povinností, která vyžaduje součinnost třetích osob.
7. Dovolání odůvodnila žalovaná tím, že odvolací soud sice v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že žalovaná namítala, že skutečnou vůlí účastníků bylo dohodnout se na výplatě vypořádacího podílu poté, co bytová jednotka bude prosta zástavy a žalovaná bude moci sjednat a čerpat úvěr na výplatu vypořádacího podílu, následně však z úmyslu jednajícího, který byl druhé straně znám, nevyšel a v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu (odkazovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 61/2017 a 23 Cdo 3753/2022) vyšel pouze z textu dohody. Ulpěl tak na objektivním významu slov, přestože formálně přednost výkladu dle úmyslu jednajícího, který byl druhé straně znám, deklaroval.
8. Rozpor s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3619/2015 spatřuje žalovaná v tom, že odvolací soud při svém rozhodnutí nezohlednil, že účastníci byli osobami blízkými, mají nezletilého syna a žalobce disponuje více než 2 roky částkou 500 000 Kč, která mu byla žalovanou prostřednictvím čerpaného úvěru, který dovolatelka dosud splácí, uhrazena, ani to, že žalobce nesplnil svou povinnost zajistit výmaz zástavního práva váznoucího na bytové jednotce, nezohlednil ani majetkové poměry žalované. Odvolací soud měl po zohlednění těchto okolností přikázat jednotku do vlastnictví žalované za vypořádací podíl 500 000 Kč, který již zaplatila, přinejmenším však měl zaplacení částky 500 000 Kč zohlednit.
9. K dodatečné lhůtě k plnění dovolatelka odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 ICdo 81/2019 a 29 Odo 1237/2005 a uvedla, že v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nenachází odpověď na otázku délky dodatečné lhůty k plnění podle §1978 a §1979 o. z. a možnosti jejího prodloužení nebo obnovení jednostranným jednáním druhé strany. Odvolací soud se délkou dodatečné lhůty nezabýval a uvedl jen, že „nepochybně uplynula“ když mezi odstoupením a zaplacením byl „více jak jeden rok“. Takové odůvodnění považuje dovolatelka za nesprávné pro neúplnost. Dispozitivnosti právní úpravy pak dle dovolatelky neodpovídá ani závěr odvolacího soudu, že prohlášení žalobce o tom, že požaduje vypořádací podíl zaplatit, učiněné po odstoupení od dohody účastníků, je bez právního významu. Tento projev nelze totiž podle žalované hodnotit jinak, než poskytnutí dodatečné lhůty k plnění, neboť není žádný důvod, proč by výslovně určenou lhůtu k plnění nebylo možné poskytnout i po uplynutí „zákonné“ dodatečné lhůty dle §1979 věta druhá o. z. Odstoupení od dohody účastníků ze dne 25. 2. 2020 tak v kontextu s čestným prohlášením z 6. 4. 2021 nemůže obstát.
10. K prodlení s plněním dluhu dovolatelka odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 426/2000, sp. zn. 22 Cdo 748/2005 a sp. zn. 23 Cdo 1242/2008 týkající se součinnosti věřitele. Tím, že odvolací soud nepovažoval nezajištění výmazu zástavního práva za neposkytnutí potřebné součinnosti ke splnění dluhu žalované, nepřípustně zúžil rozsah součinnosti věřitele pro případ, že vzájemná práva a povinnosti smluvních stran jsou upraveny způsobem, který vyžaduje součinnost třetích osob. Odvolací soud svým závěrem, že žalovaná měla „reálnou možnost dotázat se obligační dlužnice“, zatížil řízení vadou, neboť tento závěr se neopírá o provedené dokazování a účastníci neměli možnost s tímto závěrem skutkově a právně polemizovat. Rozsah plnění byl závislý na informaci o aktuální výši dluhu zajištěného zástavním právem na jednotce, což bylo důsledkem porušení povinnosti žalobce zajistit výmaz tohoto zástavního práva, což lze hodnotit jako prodlení věřitele dle §1975 o. z., zejména když žalobce dluh své matky splácel, a jeho vědomost o zůstatku dluhu lze proto dovodit.
11. Navrhuje, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolací soudu tak, že rozsudek soudu prvního stupně změní a žalobu zamítne.
12. Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
13. Dovolání není přípustné.
K výkladu dohody o vypořádání spoluvlastnictví
14. Podle §555 odst. 1 o. z. se právní jednání posuzuje podle svého obsahu.
15. Podle §556 odst. 1 o. z. co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen. Při výkladu projevu vůle se přihlédne k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají (§556 odst. 2 o. z.).
16. Základním hlediskem pro výklad právního jednání je podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 úmysl jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v §556 odst. 2 o. z. a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, dostupný, stejně jako dále uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz ).
17. Judikatura Nejvyššího soudu je dlouhodobě ustálená v tom, že výkladem lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím však projev vůle nahrazovat, měnit či doplňovat (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, a ze dne 25. 4. 2016, sp. zn. 32 Cdo 4318/2015). Tento závěr se uplatní rovněž ve vztazích podléhajících režimu občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 (k tomu srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, a ze dne 17. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5302/2016). Výkladem projevu vůle nelze ani měnit smysl jinak jasného právního jednání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 32 Cdo 939/2018, ze dne 16. 1. 2019, sp. zn. 23 Cdo 4432/2018, nebo ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3437/2020).
18. Odvolací soud dospěl k závěru, že dohodou o vypořádání spoluvlastnictví nedošlo k ujednání o tom, že vypořádací podíl bude vyplacen až poté, co bude bytová jednotka prosta zástavy. Nevycházel přitom pouze z absence takového ujednání v textu dohody, jak se žalovaná domnívá. Vyšel také z toho, že možný posun lhůty pro zaplacení vypořádacího podílu byl zcela jasně vázán jen na zrušení trvalého pobytu žalobce a pro případ prodlení s výmazem zástavního práva bylo naopak ujednáno, že výše vypořádacího podílu se sníží o výši zůstatku zajištěného závazku, přihlédl i k následnému chování smluvních stran. Jen na základě skutečnosti (ve smlouvě nijak nezachycené), že žalovaná hodlala vypořádací podíl zaplatit z hypotečního úvěru, který mohla získat až po výmazu zástavního práva, a žalobce o tomto jejím záměru věděl, nelze projev skutečné vůle účastníků vyjádřený v uzavřené dohodě doplňovat.
19. Při výkladu právního jednání se proto odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
K vypořádání mezi osobami blízkými při zaplacení vypořádacího podílu před právní mocí rozsudku
20. V rozsudku ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3619/2015, dospěl dovolací soud k závěru, že odstoupení od smlouvy o převodu ideálního podílu na nemovitosti na osobu blízkou pro nezaplacení kupní ceny (podstatně nižší, než by odpovídalo hodnotě nemovitosti), nebylo za zjištěných okolností v rozporu s dobrými mravy; pro případ, že by účastníci spoluvlastníky i přes odstoupení byli, nebyl by zcela nepřiměřený postup soudu, pokud by s ohledem na dobré mravy přiznal vypořádací podíl nižší, než by odpovídal hodnotě nemovitosti. Nižší vypořádací podíl měl být přitom v takovém případě vyplacen spoluvlastníkovi, který za spoluvlastnický podíl kupní cenu nezaplatil ani v dodatečně poskytnuté lhůtě.
21. Zohledněny byly zejména okolnosti nabytí spoluvlastnického podílu ze strany tohoto spoluvlastníka, šlo tedy o jiné skutkové okolnosti než v nyní řešeném případě. Pro případ, že by spoluvlastnictví bylo zachováno, bylo by dle citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu prodlení se zaplacením kupní ceny možné zohlednit, avšak v neprospěch spoluvlastníka, který byl s úhradou za spoluvlastnický podíl v prodlení. Hledisko dobrých mravů Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí neuplatnil ani při úvaze, komu ze spoluvlastníků má být věc přikázána. Rozhodnutí odvolacího soudu, který nepřikázal předmětnou bytovou jednotku do výlučného vlastnictví žalované, která včas sjednaný vypořádací podíl nezaplatila, za nižší vypořádací podíl, než by odpovídal hodnotě této jednotky, a který ani jinak dodatečné zaplacení částky 500 000 Kč nezohlednil, proto v rozporu s citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu není.
K délce dodatečné lhůty k plnění
22. Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka délky dodatečné lhůty k plnění dle §1978 a §1979 o. z. Dovolatelka sice v dovolání cituje z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 29 ICdo 81/2019, a z unesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2007, sp. zn. 29 Odo 1237/2005, žádnou konkrétní neřešenou právní otázku však neformuluje, uvádí jen, že v citovaných rozhodnutích nenachází odpověď na „otázku délky dodatečné lhůty k plnění podle §1978 a §1979 o. z. a možnosti jejího prodloužení nebo obnovení jednostranným právním jednáním druhé strany“. Odvolacímu soudu následně vytýká, že se v odůvodnění svého rozhodnutí nezabývá tím, zda v době odstoupení nebo kdykoli poté dodatečná přiměřená lhůta uplynula a jaká byla délka této lhůty, uvádí jen, že tato lhůta „nepochybně uplynula“, když mezi odstoupením a zaplacením byl „více jak jeden rok“, právní posouzení proto považuje za nesprávné pro neúplnost.
23. Dodatečná lhůta k plnění dle §1978 o. z., kterou lze poskytnout výslovně nebo mlčky, musí být přiměřená. V dané věci uplynula šestiměsíční lhůta k plnění dne 26. 10. 2018, žalobce od smlouvy pro prodlení žalované odstoupil až dne 25. 2. 2020, k zaplacení dlužné částky došlo až dne 13. 4. 2021. Pokud tedy do odstoupení od smlouvy uplynula násobně delší lhůta, než kterou považovali účastníci za přiměřenou ke splnění povinnosti žalované ve sjednané dohodě, bylo již nadbytečné zabývat se tím, jaká dodatečná lhůta k plnění by byla v dané věci přiměřená. Neurčil-li za takové situace odvolací soud přiměřenou lhůtu k plnění výslovně a zcela zřejmé uplynutí doby, kterou by bylo možné považovat za přiměřenou dodatečnou lhůtu k plnění, ilustroval tím, že uvedl, že k zaplacení došlo více než rok od odstoupení od smlouvy, nelze jeho rozsudek označit za nepřezkoumatelný.
K možnosti prodloužení či obnovení dodatečné lhůty k plnění po odstoupení od smlouvy
24. Podle §1979 o. z. poskytl-li věřitel dlužníku nepřiměřeně krátkou dodatečnou lhůtu k plnění a odstoupí-li od smlouvy po jejím uplynutí, nastávají účinky odstoupení teprve po marném uplynutí doby, která měla být dlužníku poskytnuta jako přiměřená. To platí i tehdy, odstoupil-li věřitel od smlouvy, aniž by dlužníkovi dodatečnou lhůtu k plnění poskytl.
25. Podle §2004 odst. 1 o. z. odstoupením od smlouvy se závazek zrušuje od počátku.
26. Podle §2005 odst. 1 o. z. odstoupením od smlouvy zanikají v rozsahu jeho účinků práva a povinnosti stran. Tím nejsou dotčena práva třetích osob nabytá v dobré víře. Odstoupení od smlouvy se nedotýká práva na zaplacení smluvní pokuty nebo úroku z prodlení, pokud již dospěl, práva na náhradu škody vzniklé z porušení smluvní povinnosti ani ujednání, které má vzhledem ke své povaze zavazovat strany i po odstoupení od smlouvy, zejména ujednání o způsobu řešení sporů. Byl-li dluh zajištěn, nedotýká se odstoupení od smlouvy ani zajištění (§2005 odst. 2 o. z.).
27. Dovolatelka překládá jako dosud neřešenou otázku, zda lze obnovit nebo prodloužit lhůtu ke splnění povinnosti po zániku závazku odstoupením od smlouvy, konkrétně po uplynutí lhůty dle §1979 o. z. Odpověď na tuto otázku však plyne přímo z textu §2004 odst. 1 a §2005 odst. 1 o. z., a to způsobem, který nepůsobí žádné výkladové potíže. Zaniknou-li odstoupením od smlouvy práva a povinnosti stran, včetně práva na sjednané plnění, nemá (nemůže mít) ani následné poskytnutí lhůty k plnění zaniklého závazku žádné právní účinky. Nejvyšší soud vychází ve své rozhodovací praxi z názoru, že přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. nemůže založit otázka, jejíž řešení je zcela zjevné a v soudní praxi nečiní (není způsobilé činit) výkladové těžkosti (srovnej např. usnesení ze dne 2. 5. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1397/2017, ze dne 29. 5. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5711/2016, ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6082/2017, a ze dne 31. 10. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3316/2019).
K prodlení věřitele při nutné součinnosti třetích osob
28. Dovolání není přípustné ani pro řešení další právní otázky, kterou dovolatelka vymezila jako „prodlení věřitele podle §1975 o. z. v případě takové smluvní úpravy vzájemných práv a povinností, která vyžaduje součinnost třetích osob“. Tuto otázku označila dovolatelka za dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou. Za nedostatek součinnosti k plnění peněžitého dluhu považuje nesplnění závazku žalobce zajistit výmaz zástavního práva, neboť v důsledku nesplnění této povinnosti byl rozsah jejího plnění závislý na informaci o aktuální výši dluhu. Odvolacímu soudu vytýká, že k nedostatku této součinnosti nepřihlédl, neboť dospěl k závěru, že žalobce tuto povinnost splnit nemohl, pozbyl-li postavení zástavního dlužníka. Podle názoru žalobkyně tak nepřípustně zúžil rozsah součinnosti věřitele k plnění dluhu pro případ, že je potřebná součinnost třetích osob.
29. Odvolací soud nepovažoval výmaz zástavního práva za potřebný pro splnění dluhu. Uvedl, že žalovaná si musela být vědoma své povinnosti zaplatit vypořádací podíl i v případě, že žalobce výmaz zástavy nezajistí. Dodal sice, že tuto povinnost, ke které se zavázal, žalobce již ani splnit nemohl, absenci nedostatku součinnosti věřitele podle §1975 o. z. však na úvahách o nutné součinnosti třetí osoby nezaložil.
30. Dovolací soud proto podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání žalované jako nepřípustné odmítl.
31. Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh žalované na odklad právní moci napadeného rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017), a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz )].
32. V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 11. 2023
Mgr. David Havlík
předseda senátu