ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.2851.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 2851/2022-204
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Martiny Štolbové ve věci žalobkyně M. H., narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Janem Šafrou, LL. M., advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1282/8, proti žalované České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , IČO 69797 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/44, adresa pro doručování Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště Brno, Příkop 1, Brno, za účasti J. B. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Petrem Knapem, advokátem se sídlem Hustopeče, Bratislavská 27, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 7 C 126/2020, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 5. 2022, č. j. 14 Co 93/2022-179, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 5. 2022, č. j. 14 Co 93/2022-179, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhá určení, že je vlastnicí stavby č. p. XY, stojící na pozemku parc. č. st. XY o výměře 15 m 2 v obci a katastrálním území XY. Jde o stavbu vinného sklepa s lisovnou s užitnou plochou 42 m 2 , soustředěnou převážně do podzemního podlaží stavby. Stavba byla v katastru nemovitostí evidována až v roce 2016 při digitalizaci údajů, přičemž vlastník nebyl identifikován. Údaje byly podle §64 odst. 2 zákona č. 256/2013, katastrální zákon, předány Úřadu pro zastupování ve věcech majetkových, který podle §65 odst. 1 tohoto zákona vede evidenci nemovitostí s nedostatečně identifikovaným vlastníkem. Protože žalobkyně byla upozorněna na riziko uplatnění domněnky derelikce a přechodu vlastnického práva k věci na stát podle §1050 odst. 2 a 1045 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník („o. z.“), rozhodla se odstranit stav nejistoty ohledně vlastnictví stavby a podala žalobu na určení vlastnického práva proti státu ve smyslu §65 odst. 6 a 7 katastrálního zákona.
Žalovaná podáním ze dne 28. 5. 2021 navrhla, aby do řízení vstoupili jako vedlejší účastníci spoluvlastníci pozemku parc. č. st. XY J. B. (id. 5/6) a B. R. (id. 1/6). Podáním doručeným soudu 16. 11. 2021 J. B. uvedl, že je spoluvlastníkem pozemku parc. č. st. XY (id. 5/6) a že navrhuje vstup do řízení na straně žalované.
Okresní soud v Břeclavi (dále soud prvního stupně) usnesením ze dne 16. 2. 2022, č. j. 7 C 126/2020-156, návrh na vstup vedlejšího účastníka J. B. zamítl. Uvedl, že z ničeho nevyplývá jeho právní zájem na výsledku řízení, který je podle §93 zákona č. 99/1963, občanský soudní řád (dále „o. s. ř.“), předpokladem pro vstup vedlejšího účastníka do řízení.
K odvolání J. B. Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 6. 5. 2022, č. j. 14 Co 93/2022-179, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že vstup J. B., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Petrem Knapem, advokátem se sídlem Hustopeče, Bratislavská 27, do řízení jako vedlejšího účastníka na straně žalované připustil. Odvolací soud poukázal na §3056 o. z., podle kterého vlastník pozemku, na němž je zřízena stavba, která není podle dosavadních právních předpisů součástí pozemku a nestala se součástí pozemku ke dni účinnosti zákona, má ke stavbě předkupní právo a vlastník stavby má předkupní právo k pozemku. Předkupní právo se vztahuje i na podzemní stavbu na stejném pozemku, která je příslušenstvím nadzemní stavby. Odvolací soud uvedl, že souhlasí se žalobkyní, že právní zájem nemá vedlejší účastník na základě tvrzení, že jde o stavbu neoprávněnou či nepovolenou podle stavebního práva. Pro právní postavení vlastníka pozemku má však výsledek sporu o vlastnictví ke stavbě nepochybně význam. Mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby vzniká celá řada vztahů, které vyplývají z realizace jejich práv, včetně zmíněného práva předkupního. Nelze tak dovodit, že by vlastník pozemku neměl právní zájem na výsledku sporu o vlastnictví ke stavbě mezi jinými subjekty. „Ačkoli lze souhlasit s tím, že je rozdíl mezi naléhavým právním zájmem na určení práva dle §80 o. s. ř. a právním zájmem vedlejšího účastníka na výsledku řízení vyžadovaném §93 odst. 1 o. s. ř., lze mezi nimi dovodit jistou souvislost. Měl-li by totiž vedlejší účastník jako (spolu)vlastník pozemku naléhavý právní zájem na určení, kdo je vlastníkem stavby na jeho pozemku postavené, neboť v opačném případě by bylo jeho právní postavení nejisté (jelikož by nebylo zřejmé, kdo je subjektem práv a povinností, které jsou obsahem právních vztahů mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby na tomto pozemku umístěné, přičemž mezi vlastníkem pozemku a stavby na něm postavené vzniká celá řada vztahů, které vyplývají z realizace jejich práv, včetně zmíněného předkupního práva, viz výše uvedená judikatura Nejvyššího soudu), nelze dovodit, že by neměl právní zájem na výsledku sporu vedeného o vlastnictví k takové stavbě mezi jinými subjekty (mohl-li by se sám žalobou určení vlastnictví stavby domáhat)“.
Neobstojí námitka, že by měl spíše vystupovat spíše na straně žalobkyně, neboť v případě jejího neúspěchu zůstane neidentifikovaný vlastník a nabytí opuštěné věci státem. „Opačný přístup by znamenal závěr, že by pro vedlejšího účastníka jako (spolu)vlastníka pozemku mělo být z hlediska jeho právního postavení vždy výhodnější, aby byl jako vlastník stavby na jeho pozemku zapsán v katastru i ten, jehož vlastnictví zpochybňuje či popírá (a je případně schopen odpovídajícími procesními prostředky, tedy i navržením důkazů, to v řízení prokázat), než neidentifikovatelný vlastník s výše uvedenými právními následky.
Kromě toho žalovaná sama vstup vlastníka pozemku jako vedlejšího účastníka také navrhla, logicky i z toho důvodu, že ten má více relevantních informací o vlastnictví stavby a je schopen posílit její postavení. Žalobkyně také uvedla, že mezi ní a vedlejším účastníkem dochází k neshodám a vzniku škod, a podpora žalované je také důsledkem těchto rozporů.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. Tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (k tomu viz níže) a že toto rozhodnutí spočívá na právních otázkách, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a to „zda je právní zájem vedlejšího účastníka na výsledku řízení o určení vlastnictví ke stavbě, jakožto samostatné nemovité věci, dán již jen tím, že vedlejší účastník má, jakožto vlastník pozemku na kterém či pod kterým stavba stojí, právo vědět, kdo je vlastníkem takové stavby“. Dále jde o otázku, zda „při absenci relevantních tvrzení o skutečnostech zakládajících existenci právního zájmu na výsledku řízení ze strany osoby, jež se domáhá vstupu do řízení, jakožto vedlejší účastník, může soud ohledně těchto skutečností vycházet ze skutkových tvrzení žalobce či žalovaného, resp. zda povinnost tvrzení a důkazní může za vedlejšího účastníka úspěšně splnit žalobce či žalovaný (resp. jiný účastník řízení, než dotčený vedlejší účastník)“.
Dovolatelka s odkazem na judikaturu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2829/2008, usnesení ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 113/2014) konstatuje, že vstup vedlejšího účastníka do řízení je vázán na jeho právní zájem, který se v právních poměrech vedlejšího účastníka projeví pozitivně a bezprostředně, přičemž tvrzení musí poskytnout vedlejší účastník (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4149/2019). Nelze tedy vycházet ze skutečností tvrzených žalovanou, když vedlejší účastník tento zájem řádně nezdůvodnil. Ostatně ani žalovaná vstup vedlejšího účastníka do řízení dostatečně neodůvodnila. Odkázala totiž jen na předkupní právo účastníků, a podle žalobkyně nesprávně, neboť se §3056 o. z. se na stavbu žalobkyně nevztahuje. Její stavba je totiž samostatná.
Otázka nelegálnosti stavby není významná pro určení vlastnického práva ke stavbě. Případně zamítnutí žaloby také nemůže nic změnit na tom, zda je či není stavbou nelegální.
Z judikatury – usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1868/2016 a sp. zn. 27 Cdo 2616/2019 – také vyplývá, že vedlejší účastník chce pomoci zvítězit ve sporu některému z účastníků, neboť na jeho úspěchu má právní zájem. Také Ústavní soud v usneseních 16. 1. 2007, sp. zn. IV. ÚS 718/06 a ze dne 7. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 1589/11, uvedl, že vedlejší účastník musí prokázat právní zájem na vítězství své strany, tj. zpravidla, že rozhodnutím ve věci budou dotčena jeho práva a povinnosti vyplývající z hmotného práva. Primárně má tedy soud vycházet ze skutkových tvrzení vedlejšího účastníka, přičemž tvrzení jiných účastníků mohou být toliko podpůrná.
Žalobkyni není zřejmé, proč by měl mít vedlejší účastník právní zájem na zamítnutí žaloby, tj. že vlastník stavby zůstane neidentifikován. Jak plyne z nálezu Ústavního soudu „sp. zn. I. ÚS 553/03“, institut vedlejšího účastníka neslouží pouze k ochraně zájmu vedlejšího účastníka, ale také hlavního účastníka, na jehož straně stojí. K těmto otázkám pak odkazuje na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu.
Žalobkyně opakovaně namítala, že není zřejmé, a nebylo tvrzeno ani prokázáno, jak konkrétně se má příznivě projevit v postavení vedlejšího účastníka případný úspěch žalované, jestliže stavba bude nadále vedena s neidentifikovaným vlastníkem - čili proč by úspěch žalované byl ve prospěch vedlejšího účastníka. Vysvětlení žalované považuje žalobkyně za nepřiléhavé. Není zřejmé a nevyplývá to z napadeného usnesení, jakým pozitivním způsobem by se zamítnutí žaloby mělo projevit v právní sféře vedlejšího účastníka. Vedlejší účastník ostatně ani nepopíral vlastnictví stavby žalobkyní, jen ji označil za neoprávněnou, což nemůže založit jeho právní zájem. Vedlejší účastník musí prokazovat, že by se vlastnictví stavby projevilo negativně v jeho právním postavení. Zamítnutí žaloby povede jen k zachování nejistoty ohledně vlastníka stavby. Úvahy o případném nabytí vlastnického práva ke stavbě státem nelze zohledňovat, neboť je třeba brát v úvahu jen předmět tohoto řízení a jeho výsledkem nemůže být určení vlastnického práva státu. Neobstojí názor odvolacího soudu, že právní zájem vedlejšího účastníka je založen už samotnou nejistotou ohledně vlastníka stavby, resp. tím, že má být nejistota odstraněna. Za nepřiléhavou považuje žalobkyně úvahu o případném naléhavém právním zájmu vedlejšího účastníka, pokud by byl sám v pozici žalobce o určení vlastnického práva ke stavbě. Pro posouzení právního zájmu v případě žalobce a vedlejšího účastníka platí jiná východiska. Odvolací soud uvádí rozporně, že vedlejší účastník má zájem na odstranění nejistoty ohledně vlastníka stavby a na straně druhé akceptuje vstup vedlejšího účastníka na straně žalované, která se domáhá zamítnutí žaloby na určení vlastnického práva ke stavbě, tedy zachování stavu neidentifikovatelného vlastníka. V případě zájmu znát toliko výsledek řízení může spoluvlastník pozemku uspokojit svůj zájem postupem podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, nebo nahlédnutím do katastru nemovitostí. Vlastník pozemku má právo vědět, kdo je vlastníkem stavby na jeho pozemku, nicméně to samotné nezakládá právní zájem na výsledku řízení, jehož předmětem je určení vlastnického práva ke stavbě. Ten by mohl být dán jen tehdy, kdyby bylo v jeho zájmu, aby vlastníkem stavby byla či nebyla určena konkrétní osoba, což však z napadeného usnesení nevyplývá.
Právní zájem na výsledku řízení na straně vedlejšího účastníka nemůže založit ani tvrzení žalované, že mezi vlastníkem stavby a vlastníkem pozemku vznikají, resp. mohou vznikat rozličné právní vztahy - když žalovaná uvádí jako příklad předkupní právo nebo bezdůvodné obohacení. Podstatné je, že existenci takových vztahů vedlejší účastník netvrdí a jde jen o hypotetickou konstrukci žalované a odvolacího soudu. O existenci předkupního práva nemůže být uvažováno.
Žalobkyně dovozuje, že podzemní stavby jsou samostatnými nemovitými věcmi (§498 odst. 1 a §506 odst. 2 o. z.). V daném případě jde o stavbu vinného sklepa, tedy stavbou podzemní se samostatným hospodářským určením, jejíž převážná část je umístěn pod zemí, a to mimo obvod stavby zobrazené v katastrální mapě. V tomto případě je vyloučeno, aby se stala součástí pozemku, neboť jde o samostatnou nemovitou věc v právním smyslu, která se nestává součástí pozemku, a předkupní právo mezi vlastníkem pozemku a stavby tak podle §3056 o. z. nemůže vzniknout. Právní zájem s odkazem na teoretické předkupní právo by mohl být dán též tehdy, pokud by z konkrétních, vedlejším účastníkem doložených skutečností vyplývalo, že je v jeho zájmu, aby žalobkyně subjektem předkupního práva nebyla, což však nebylo v řízení tvrzeno a v napadeném usnesení uvedeno. Pouhá teoretická možnost vzniku právních vztahů mezi vedlejším účastníkem a žalobkyní právní zájem založit nemůže. Nejistota ohledně osoby vystupující v právním vztahu zájem vedlejšího účastníka založit nemůže, „zakládá toliko zájem na znalosti výsledku řízení, nikoli však na výsledku samotném“. Zájem na výsledku řízení by byl dán jen tehdy, pokud by na zamítnutí žaloby bylo závislé, zda předmětné právní vztahy vzniknou, zaniknou nebo se změní. Nic takového vedlejší účastník netvrdí.
Žalobkyně uzavírá, že a) samotný zájem na znalosti toho, kdo je vlastníkem stavby nemůže založit zájem vedlejšího účastníka na úspěchu žalované v tomto řízení, a že b) vzhledem ke skutkovým okolnostem věci, jak byly zjištěny soudem prvního stupně a odvolacím soudem, je závěr odvolacího soudu o tom, že vedlejší účastník má zájem na výsledku řízení v rozporu s odkazovanou judikaturou. Napadené usnesení je tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu, buď změnil, anebo zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Přípustnost dovolání je založena tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Řešení otázek, které dovolatelka pokládá za dovolacím soudem dosud neřešené, vyplývá z obecnějších rozhodnutí Nejvyššího soudu; proto předpoklad přípustnosti dovolání, podle kterého napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, není dán.
Podle §93 o. s. ř. se jako vedlejší účastník může vedle žalobce nebo žalovaného zúčastnit řízení ten, kdo má právní zájem na jeho výsledku (odst. 1). Do řízení vstoupí buď z vlastního podnětu, nebo na výzvu některého z účastníků učiněnou prostřednictvím soudu. O přípustnosti vedlejšího účastenství soud rozhodne jen na návrh (odst. 2).
K předpokladům pro vstup vedlejšího účastníka do řízení:
Přípustností vedlejšího účastenství se zabýval Ústavní soud např. v nálezu z 5. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 2036/08 (dostupném na internetových stránkách Ústavního soudu www.usoud.cz , a respektovaném i judikaturou Nejvyššího soudu – viz např. usnesení ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 3960/2013). Ústavní soud v něm uvedl, že pojem „právní zájem na výsledku řízení“ není v občanském soudním řádu blíže specifikován, neboť zákonodárce ponechává na úvaze soudu v každém konkrétním případě, jak jej vyloží a aplikuje. Hlavním účelem vedlejšího účastenství je pomoc ve sporu jednomu z účastníků řízení a jeho smyslem je tedy posílit v konkrétním řízení postavení toho účastníka, na jehož straně vedlejší účastník vystupuje, samozřejmě za předpokladu, že vedlejší účastník má právní zájem na výsledku sporu. Zkoumání právního zájmu na výsledku sporu má za účel „vyloučit z vedlejšího účastenství subjekty, u kterých je neexistence právního zájmu na věci evidentní, a nezatěžovat tak zbytečně občanské soudní řízení sporné“.
V usnesení ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 29 Cdo 1868/2016, Nejvyšší soud uvedl, že hlavním účelem vedlejšího účastenství je pomoc ve sporu jednomu z účastníků řízení, posílit v konkrétním řízení postavení toho účastníka, na jehož straně vedlejší účastník vystupuje, za předpokladu, že vedlejší účastník má právní zájem na výsledku sporu. Vedlejší účastník se neúčastní řízení proto, aby v něm uplatňoval nebo bránil své právo, ale z důvodu, že chce pomoci zvítězit ve sporu některému z účastníků řízení, neboť na jeho úspěchu ve věci má právní zájem.
O právní zájem na výsledku řízení, který zakládá právo určité osoby zúčastnit se řízení jako vedlejší účastník podle §93 odst. 1 o. s. ř., se zpravidla jedná tehdy, jestliže rozhodnutím ve věci bude dotčeno právní postavení této osoby, tj. její práva a povinnosti vyplývající z hmotného práva. Pouhý „morální“, „majetkový“ nebo jiný „neprávní“ zájem na výsledku řízení pro potřeby ustanovení §93 o. s. ř. sám o sobě nepostačuje (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 3960/2013).
„Právní úprava vyžaduje, aby třetí osoba vystupující jako vedlejší intervenient vedle ‚žalobce nebo žalovaného‘, měla právní zájem na výsledku řízení. Zvolená zákonná dikce je nepřesná; nevyplývá z ní, že vedlejší účastník v řízení vystupuje na podporu strany, se kterou jej spojuje právní zájem na vítězství. Vedlejší účastenství tedy neslouží pouze k ochraně zájmů vedlejšího účastníka, ale zároveň k ochraně zájmů procesní strany, na jejíž podporu intervenient do řízení vstoupil (I. ÚS 553/03)“ – viz Dvořák, B. in Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád. (§1 až 250l). Řízení sporné. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer 2016, s. 390.
Z uvedeného vyplývá, že nestačí, že vedlejší účastník má na výsledku sporu jakýkoliv právní zájem; musí mít právní zájem na vítězství účastníka, na jehož straně vystupuje. Samotný právní zájem na výsledku sporu tak není důvodem pro vedlejší účastenství, jestliže vedlejší účastník nemá konkrétní zájem na vítězství toho účastníka, na jehož straně chce vystupovat. Tak i když vlastník pozemku má v zásadě naléhavý právní zájem na určení toho, kdo je vlastníkem stavby na ní postavené [§80 písm. c) o. s. ř.], neznamená to ještě, že má právní zájem vstoupit do řízení jako vedlejší účastník na kterékoliv straně; může intervenovat jen na té straně, na jejímž vítězství má právní zájem. Je na něm, aby uvedl skutečnosti, ze kterých právní zájem na vítězství účastníka dovozuje; soud na základě těchto skutečností, jakož i na základě toho, co v řízení doposud vyšlo najevo (§132 o. s. ř.) učiní právní posouzení ohledně tvrzeného právního zájmu (iura novit curia); soud přihlíží nejen k tvrzením vedlejšího účastníka, ale i ke všemu, co v řízení vyšlo najevo včetně toho, co uvedly strany sporu (srov. §132 o. s. ř., viz též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2712/2008).
Právní zájem vedlejšího účastníka na výsledku řízení není totožný s naléhavým právním zájmem na určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není (§80 o. s. ř.). Vstupuje-li vedlejší účastník do řízení, musí tak učinit na některé straně sporu a musí mít právní zájem právě na vítězství té strany, kterou v řízení podporuje. Naléhavý právní zájem účastníka na určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, ještě nezakládá právní zájem na vstup do řízení na straně některého z účastníků (§93 o. s. ř.). Tak např. vlastník pozemku má v zásadě naléhavý právní zájem na určení, kdo je vlastníkem budovy na jeho pozemku, která není součástí pozemku, a může podat určovací žalobu proti tomu, kdo je evidován v katastru nemovitostí jako vlastník a současně i proti tomu, koho vlastník pozemku za skutečného vlastníka považuje. Pokud však tyto osoby samy vedou spor o vlastnictví budovy, nestačí ke vstupu vlastníka pozemku jako vedlejšího účastníka tvrzení, že má právní zájem na určení, kdo je vlastníkem; tento zájem totiž bude zásadně uspokojen tím, že v řízení dojde k určení vlastníka, který bude nadále jako vlastník evidován v katastru nemovitostí, a pokud by např. spor skončil zpětvzetím žaloby, může se vlastník pozemku uvedeného určení domáhat sám (to může ostatně vždy, nejde-li ve vztahu k němu o překážku věci rozhodnuté či o překážku zahájené rozepře). Vlastník pozemku, který hodlá do takového sporu vstoupit jako vedlejší účastník, tak musí doložit právní zájem na vítězství právě té strany, kterou v řízení chce podporovat.
Nelze tedy ztotožňovat zájem na zjištění výsledku řízení mezi se zájmem na úspěchu jednoho z účastníků ve sporu; první z uvedených zájmů lze totiž uspokojit jinak, např. nahlížením do katastru nemovitostí. Je též třeba zvážit, že vstup vedlejšího účastníka do řízení představuje určitou výhodu pro toho, na jehož straně vedlejší účastník vystoupí; proto nelze právní zájem vedlejšího účastníka vykládat příliš extenzívně.
Z uvedeného se podává, že odkazy odvolacího soudu na judikaturu ohledně naléhavého právního zájmu jsou samy o sobě, bez odůvodnění právního zájmu vedlejšího účastníka na vítězství té strany, kterou hodlá v řízení podporovat, pro posouzení této věci nevýznamné.
Odvolací soud nejprve obecně uvedl: „Nicméně vzhledem k výše uvedené právní úpravě, smyslu a účelu vedlejšího účastenství, jak vyplývá i z uvedené judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu, nelze přehlédnout odpovídající tvrzení žalované, která vedlejší účastenství vlastníků pozemku, na němž stojí sporná stavba, v řízení sama navrhla a dostatečně jejich právní zájem na výsledku řízení odůvodnila. Má-li totiž sloužit vedlejší účastenství k podpoře procesního postavení účastníka řízení a přispět k jeho úspěchu v řízení, nelze jeho tvrzení o právním zájmu vedlejšího účastníka na výsledku řízení zcela pominout“. Z toho však právní zájem na vítězství žalovaného státu, tedy na zamítnutí žaloby na určení vlastnictví, nijak konkrétně nevyplývá.
V dalším textu pak odvolací soud konstatuje právní zájem i naléhavý právní zájem účastníka na určení vlastnictví stavby na jeho pozemku, mimo jiné i pro existence vzájemného předkupního práva mezi vlastníkem pozemku a stavby. Jak však uvedeno výše, „obecný“ právní zájem na takovém určení není ke vstupu vedlejšího účastníka dostatečný, nemá-li konkrétní právní zájem na vítězství strany, kterou hodlá podporovat. Tedy v dané věci bylo třeba doložit zájem na zamítnutí žaloby, nikoliv na jakémkoliv výsledku řízení.
Dále odvolací soud uvedl: „Přitom Česká republika, která je v řízení žalována na základě §65 odst. 7 katastrálního zákona (tedy jako subjekt určený zákonem a nikoli katastrální vlastník stavby), vedlejší účastenství vlastníka pozemku na své straně navrhuje (zcela logicky) i z toho důvodu, že vlastník pozemku, na němž sporná stavba stojí, má nepochybně více relevantních informací o vlastnictví stavby a je tak schopen v řízení významně posílit její postavení“. S tím lze obecně souhlasit, nicméně to nijak neosvětluje právní zájem vedlejšího účastníka na zamítnutí žaloby, takže i tento důvod je nevýznamný.
Konečně odvolací soud uvedl, že „nelze přitom přehlédnout ani skutečnost, že (jak uvádí sama žalobkyně v podání z 21. 12. 2021 a dokládá úředním záznamem o podaném vysvětlení u Policie České republiky dne 1. 12. 2021) mezi žalobkyní a vedlejším účastníkem již dnes dochází při výkonu jejich práv k pozemku a ke sporné stavbě k neshodám i se vznikem škod a podpora vedlejším účastníkem v řízení právě žalované je tak nepochybně důsledkem i těchto rozporů“. I zde chybí konkretizace právního zájmu na zamítnutí žaloby na určení vlastnictví ke stavbě, tedy vysvětlení, jak se zamítnutí žaloby projeví na právním postavení vedlejšího účastníka v těchto sporech.
Protože odvolací soud právního zájem vedlejšího účastníka na vítězství žalované tento zájem nedostatečně odůvodnil, odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. Ústavního soudu; dovolací důvod uvedený v §241 odst. 1 o. s. ř. je tak dán.
Dovolací soud však netvrdí, že vedlejší účastník v tomto případě právní zájem na vstupu do řízení nemůže mít; jde o to, že z rozhodnutí odvolacího soudu takový zájem nevyplývá; ostatně vedlejší účastník jej nijak nekonkretizuje.
K povinnosti tvrdit skutečnosti zakládající právní zájem vedlejšího účastníka na výsledku řízení:
Dovolatelka s poukazem na skutečnost, že odvolací soud dovodil právní zájem vedlejšího účastníka na výsledku sporu především s tvrzení žalovaného úřadu, nikoliv z tvrzení samotného vedlejšího účastníka, tvrdí, že takový postup je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, např. s usnesením ze dne 23. 1. 2020, sp. zn. 25 Cdo 4149/2019, ve kterém se uvádí:
„Nejvyšší soud v usnesení ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2829/2008 a ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 113/2014, uveřejněném pod č. 74/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dospěl k závěru, že právní zájem vedlejšího účastníka na výsledku řízení, do něhož vstupuje, není dán ani jeho případným finančním (majetkovým) zájmem na výsledku řízení … Právní zájem z povahy věci musí být chápán jako zájem na výsledku řízení, který se v právních poměrech vedlejšího účastníka projeví pozitivně, a to bezprostředně, přičemž tvrzení k posouzení jeho existence musí poskytnout vedlejší účastník“.
Uvedené usnesení nelze chápat tak, že soud nemůže ohledně skutečností zakládající právní zájem na vítězství účastníka, kterého vedlejší účastník podporuje, přihlédnout k tomu, co v řízení vyšlo najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 o. s. ř.); právní hodnocení je pak již věcí soudu. Z tohoto hlediska není postup soudu, který při hodnocení právního zájmu přihlédl i k názoru žalované, resp. i k tomu, co vyplývá z obsahu spisu, nesprávný a není v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Problém tu však je: V návrhu na vstup do řízení (č. l. 131) vedlejší účastník neuvedl, v čem jeho právní zájem na vítězství žalované spočívá, a ostatně to neuvedl ani v odvolání proti usnesení soudu prvního stupně (č. l. 160) kde sice velmi stručně tvrdil zájem na „výsledku sporu“ spočívající v tom, že je vlastníkem pozemku, na kterém je neoprávněná a nepovolená stavba, neuvedl však skutečnosti zakládající jeho zájem na vítězství žalované. Již soud prvního stupně jej měl vyzvat, aby svá tvrzení doplnil, a poučit jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy (§118a odst. 1 o. s. ř.). Protože tak soud neučinil a neopřel rozhodnutí o tvrzení vedlejšího účastníka, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ke kterému dovolací soud přihlíží i bez návrhu (§242 odst. 3 o. s. ř.). Odvolací soud pak tuto vadu neodstranil a rozhodoval na základě zcela nedostatečného tvrzení vedlejšího účastníka.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 1. 2023
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu