ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.3475.2023.1
sp. zn. 22 Cdo 3475/2023-166
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobců a) P. T. a b) M. T. , obou zastoupených Mgr. Michalem Miturou, advokátem se sídlem v Ostravě, Místecká 329/258, proti žalované C. O., zastoupené Mgr. Tomášem Hromkem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 6, K Brusce 124/6, o určení vlastnictví a vzájemném návrhu na určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 7 C 146/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 6. 2023, č. j. 11 Co 60/2023-130, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Návrh žalované na odklad právní moci rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 6. 2023, č. j. 11 Co 60/2023-130, se zamítá .
III. Žalovaná je povinna zaplatit každému ze žalobců na náhradě nákladů dovolacího řízení 7 139 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Michala Mitury.
Odůvodnění:
1. Žalobci se domáhali určení, že jsou spoluvlastníky ideální poloviny pozemků parc. č. XY a XY v katastrálním území XY (dále i „pozemky“), které od roku 1975 na základě dohody o zřízení práva osobního užívání z 5. 2. 1975 v dobré víře užívají a na kterých vybudovali rodinný dům a zahradu. Dopisem z 11. 9. 1996 byli katastrálním úřadem vyrozuměni, že bylo zapsáno duplicitní vlastnictví k ideální ½ pozemků. Žalovaná namítala, že v době do 1. 1. 1992 mohlo žalobcům na základě užívání pozemků vzniknout maximálně právo na uzavření dohody o zřízení práva osobního užívání k takovému pozemku, podmínky pro vydržení vlastnického práva by museli žalobci splnit v době od 1. 1. 1992, neboť do tohoto data nemohli být v dobré víře ve vlastnictví pozemků, ale jen v dobré víře o právu pozemky užívat na základě dohody o zřízení práva osobního užívání. Dobrou víru však zpochybnil dopis katastrálního úřadu v roce 1996. Vzájemným návrhem se domáhala určení, že je výlučnou vlastnicí ideální poloviny pozemků, neboť je nabyla (jejich ideální polovinu) rozhodnutím o dědictví po své matce, a to jako součást původního pozemku parc. č. XY.
2. Okresní soud v Opavě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 8. 2022, č. j. 7 C 146/2022-33, určil, že vlastníky pozemků parc. č. XY a XY v katastrálním území XY jsou v rozsahu ideální ½ žalobci (výrok I), vzájemný návrh na určení, že vlastníkem těchto nemovitostí je v rozsahu ideální ½ žalovaná, zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III).
3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci jsou zapsáni v katastru nemovitostí jako duplicitní vlastníci ideální poloviny pozemků. Žalovaná nabyla ideální ½ v dědickém řízení v roce 1975 po své matce, zemřelé XY. Žalobci uzavřeli 5. 2. 1975 s Městským národním výborem v XY dohodu o zřízení práva osobního užívání k těmto pozemkům, a to za 7 Kč za 1 m 2 , na pozemcích vystavěli rodinný dům kolaudovaný v listopadu 1976. Dopisem z 11. 9. 1996 sdělil katastrální úřad žalobcům i žalované, že po digitalizaci souboru popisných informací a nově provedené identifikaci parcel bylo zapsáno duplicitní vlastnictví (mimo jiné) k předmětným pozemkům, které vznikly z parcely ve zjednodušené evidenci – původ pozemkový katastr parc. č. XY, u které nebyla v souvislosti se zřízením práva osobního užívání doložena listina o výkupu. Žalobci pozemky užívají nepřetržitě od roku 1975. Soud prvního stupně považoval zřízení práva osobního užívání za platné, k přeměně na vlastnické právo mohlo dojít k 1. 1. 1992. Také k vydržení vlastnického práva mohlo dojít až k tomuto datu. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu dovodil, že i oprávněnému držiteli práva osobního užívání vzniklo k 1. 1. 1992 právo vlastnické. Jestliže tedy žalobci užívali pozemky do roku 1975 z titulu práva osobního užívání a poté od 1. 1. 1992 s přesvědčením, že jsou jeho vlastníky, pozemky vydrželi. Vyjádřil se také k oprávněné držbě žalobců, kterou žalovaná rozporovala, a uzavřel, že žalobcům počala běžet vydržecí lhůta od roku 1975 a nebyla vyloučena jejich dobrá víra, že jim věc patří jako vlastníkům.
4. Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 2. 6. 2023, č. j. 11 Co 60/2023-130, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II a ve dále výroku I s upřesněním, že tam označené pozemky náležejí do společného jmění manželů – žalobců (výrok I rozsudku odvolacího soudu), změnil nákladový výrok III rozsudku soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Skutková zjištění soudu prvního stupně považoval za správná, právní závěry soudu prvního stupně však korigoval. Odvolací soud uvedl, že právo osobního užívání žalobcům nevzniklo, neboť Městský národní výbor v XY nebyl oprávněn s pozemkem, který nebyl ve vlastnictví státu, nakládat. Žalobci však měli pozemky od roku 1975 po dobu delší než 10 let v oprávněné držbě, neboť byli se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim právo osobního užívání náleží, v roce 1985 proto nabyli právo na uzavření dohody o osobním užívání pozemků a k 1. 1. 1992 nabyli podle §872 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, pozemky do bezpodílového spoluvlastnictví manželů později transformovaného na společné jmění manželů. K námitce žalované, že měla být poučena dle §118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř. “) odvolací soud uvedl, že žalovaná sama žádné skutečnosti zpochybňující dobrou víru žalobců ani v náznacích neuvedla, žalobci právně významné skutečnosti dokládající jejich dobrou víru vylíčili dostatečně. Soud prvního stupně nebyl povinen ani oprávněn žalovanou poučovat o potřebě nedostatek dobré víry žalobců tvrdit, neboť tím by nepřípustně žalovanou naváděl, co právně významného má na svou obranu uvést. Okresní soud navíc rozhodoval na základě zjištěného skutkového stavu, neměl nejistotu, jak se skutkový děj odehrál, jen v takové situaci přitom poučení podle §118a o. s. ř. přichází v úvahu.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu, a to proti všem jeho výrokům, podala žalovaná včasné dovolání.
6. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, a na vyřešení otázky, která dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena nebyla.
7. Šlo o řešení následujících právních otázek 1. Zda byl soud prvního stupně povinen poučit žalovanou podle §118a o. s. ř., aby tvrdila skutečnosti a označila důkazy k nedostatku dobré víry žalobců, že jim v roce 1975 bylo právo osobního užívání zřízeno po právu, a 2. zda byl soud prvního stupně povinen poučit žalovanou podle §118a o. s. ř., aby tvrdila skutečnosti a označila důkazy k nedostatku dobré víry žalobců, že jim v roce 1975 bylo právo osobního užívání zřízeno po právu, vzhledem k podání vzájemného návrhu na určení, že spoluvlastnicí ideální ½ pozemků je žalovaná. Odvolací soud byl toho názoru, že takové poučení být poskytnuto nemělo, přestože ve skutkově podobné situaci vyslovil Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 2358/2012 názor, že je třeba zkoumat dobrou víru subjektu práva osobního užívání, rozsudek odvolacího soudu proto odporuje dle názoru dovolatelky také rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1529/2004. 3. Zda byl soud prvního stupně povinen vyzvat žalovanou podle §118a odst. 2 o. s. ř., aby doplnila vylíčení rozhodných skutečností, a případně ji poučit, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění takové výzvy, a pokud ano, zda byl odvolací soud povinen shledat tvrzení žalované o absenci dobré víry učiněná v průběhu odvolacího řízení jako přípustná dle §205a o. s. ř. (odkazovala na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1617/10). 4. Zda byly soudy obou stupňů povinny vzít při rozhodování v úvahu, že „v podstatě identické věci“, kde dovolatelka vystupovala jako žalovaná, byla žaloba zamítnuta (odkazovala na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1687/17). 5. Zda odvolací soud byl povinen rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení, pokud dospěl k závěru, že právní názor soudu prvního stupně je nesprávný, a to tím spíše, že soud prvního stupně nepoučil žalovanou podle §118a o. s. ř. a jeho rozsudek odporuje zásadě legitimního očekávání (odkazovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu k překvapivosti rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 422/2012 a sp. zn. 26 Cdo 2291/2019). 6. Zda byl odvolací soud povinen poučit žalovanou podle §118a odst. 2 o. s. ř. (odkazovala na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3085/15 a na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 422/2012 k překvapivosti soudního rozhodnutí).
8. Uvedla dále, že „vzhledem k tomu, že rozsudek soudu prvního stupně je dle odvolacího soudu založen na nesprávném právním názoru, že dohoda o právu osobního užívání předmětných pozemků byla sjednána platně, bylo fakticky nemožné (bez ohledu na rozsah tvrzení žalované), aby soud prvního stupně žalovanou poučil (ve smyslu §118a odst. 1 až 3 o. s. ř.) ohledně dobré víry žalobců týkající se této dohody. Již z tohoto důvodu bylo třeba, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.“ Dle žalované jde o „otázku práva, kterou odvolací soud posoudil nesprávně, a to v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, případně o otázku, která v judikatuře dovolacího soudu nebyla dosud řešena, a to tím spíše, že žalovaná podala ve věci vzájemný návrh, aby bylo určeno její vlastnické právo“.
9. Shrnula, že soudy nezohlednily zásadu legitimního očekávání žalované a ve spojení s porušením práva žalované na náležitou výzvu a poučení dle §118a o. s. ř. způsobily, že žalovaná se dostatečným způsobem nesoustředila na otázku dobré víry žalobců ohledně nabytí jejich práva osobního užívání předmětných pozemků. Je přitom přesvědčena, že žalobcům muselo být známo, že pozemky, které jim byly v polovině sedmdesátých let poskytnuty za účelem výstavby rodinného domu, jsou ve skutečnosti ve vlastnictví rodiny žalované.
10. Navrhuje, aby dovolací soud dovoláním napadený rozsudek zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení. Navrhuje rovněž odklad právní moci napadeného rozhodnutí.
11. Žalobci navrhují zamítnutí dovolání, které považují za zjevně bezdůvodné. Žalovaná namítá jen to, že nebyla řádně splněna poučovací povinnost. Žalobci se však ztotožňují se závěrem odvolacího soudu, že poskytnutím poučení o potřebě tvrdit a prokazovat nedostatek dobré víry žalobců by došlo k nepřípustnému překročení zákonné poučovací povinnosti, neboť soudy nemohou (nesmí) poučovat o hmotném právu, tedy ani o tom, kterých práv (případně povinností) by se mohli (měli) podle hmotného práva domáhat. Odkázali také na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, podle kterých poučení podle §118a o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li uskutečněná tvrzení navržené důkazy k objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle §118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat. Připomněli, že žalovaná byla po celé řízení zastoupena advokátem. Námitku porušení zásady legitimního očekávání považují žalobci za absurdní, neboť soudy obou stupňů posuzovaly věc v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, na kterou žalobci dříve odkazovali. Rozhodnutí, se kterým se dle dovolatelky odvolací soud nevypořádal, bylo rozhodnutím soudu prvního stupně z roku 2010, na které žalovaná v řízení před soudem prvního stupně ani neupozornila.
12. Dovolání není přípustné.
13. Podle §237 zákona o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Podle §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
15. Dovolatelka formuluje řadu právních otázek, obsahově se však u většiny z nich domáhá posouzení, zda měla být poučena dle §118a o. s. ř. o tom, že má tvrdit a prokázat skutečnosti, které by zpochybnily dobrou víru žalobců v oprávnění pozemky užívat na základě dohody o zřízení práva osobního užívání.
16. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2358/2012, ani rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. 31 Cdo 1529/2004 (rozhodnutí dostupná, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz ), od kterých se měl odvolací soud odchýlit při posouzení dovolatelkou vymezených právních otázek k aplikaci §118a o. s. ř., otázku poučení podle §118a o. s. ř. neřeší. Z dovolatelkou označených rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, od kterých se měl odvolací soud při posouzení potřeby poučení žalobkyně dle §118a o. s. ř. odchýlit, se otázkou poučení podle §118a o. s. ř. zabývá jen nález Ústavního soudu ze dne 2. 9. 2010, sp. zn. II. ÚS 1617/10, dostupný na nalus.usoud.cz. Odvolací soud se objektivní potřebou poučení žalované podle §118a o. s. ř. ze strany soudu prvního stupně zabýval a při řešení této otázky se od uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu neodchýlil.
17. Ústavní soud v uvedeném nálezu uvedl, že „že smyslem §118a občanského soudního řádu je, aby účastníkovi nebyla zamítnuta žaloba proto, že neunesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní, aniž byl poučen, že taková břemena má [nález sp. zn. I. ÚS 212/06 ze dne 3. 10. 2006 (N 177/43 SbNU 31)]. Ústavní soud se tak přihlásil k doktríně, podle níž předvídatelné může být jen takové rozhodnutí, jemuž předchází předvídatelný postup soudu při jednání a dokazování. Není v souladu s ústavním pořádkem, aby rozhodnutí soudu nevyřešilo sporné vztahy účastníků jen proto, že se mýlí v kvalifikaci svých vztahů. Z poněkud jiného úhlu řečeno má tato poučovací povinnost své místo tam, kde předmět sporu vymezený skutkovými tvrzeními účastníků řízení není zcela pokryt pozdějším právním hodnocením věci soudem.“
18. Odvolací soud však nevyhověl žalobě ani nezamítl vzájemný návrh žalované z důvodu, že by žalovaná nesplnila povinnost tvrzení nebo neunesla důkazní břemeno. Tvrzení účastníků uplatněná před soudem prvního stupně považoval za dostatečná pro aplikaci příslušné hmotněprávní normy a nevycházel ani z nejistoty o rozhodných skutečnostech způsobené důkazní nouzí. Předmět sporu vymezený skutkovými tvrzeními účastníků řízení tak byl zcela pokryt nejen právním hodnocením soudu prvního stupně, ale i právním hodnocením ze strany odvolacího soudu.
19. Přestože tedy mohly být pro závěr o vydržení vlastnického práva žalobců právně významné i jiné (např. dovolatelkou včas neuplatněné) skutečnosti, nebyl důvod žalovanou poučovat o tom, že takové skutečnosti by mohla tvrdit a prokazovat. Účastníka nelze poučovat, že procesního úspěchu by snad mohl dosáhnout na jiném než za řízení zjištěném skutkovém základě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 4072/2011, publikovaný pod č. 90/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či jeho usnesení ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, a ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2237/2016).
20. Rozhodnutí odvolacího soudu nelze označit ani za překvapivé. Nelze totiž přehlédnout, že přestože soud prvního stupně dospěl na rozdíl od odvolacího soudu k právnímu závěru o tom, že dohoda o zřízení práva osobního užívání k pozemkům byla uzavřena platně, dobrou vírou žalobců v oprávnění pozemky na základě takové dohody užívat, stejně jako dalšími podmínkami pro vydržení, se podrobně zabýval. Žalovaná se k dobré víře žalobců už v řízení před soudem prvního stupně rovněž vyjadřovala. To, že soudy obou stupňů považují dobrou víru žalobců v oprávnění pozemky na základě dohody o zřízení práva osobního užívání pozemků z roku 1957 užívat za právně relevantní, muselo být žalované zřejmé, zejména když byla již v řízení před soudem prvního stupně právně zastoupena.
21. Přípustnost dovolání nezakládá ani právní otázka, zda bylo-li s ohledem na nesprávný právní názor soudu prvního stupně „fakticky nemožné“ poučení dle §118a odst. 1 – 3 o. s. ř., je to bez dalšího důvodem pro zrušení rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem a vrácení věci k dalšímu řízení. Na vyřešení této procesní otázky rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Odvolací soud sice označil dílčí právní závěr soudu prvního stupně o platnosti dohody o zřízení práva osobního užívání pozemků za nesprávný, avšak potřebu poučení podle §118a odst. 1 – 3 o. s. ř. ze strany soudu prvního stupně neshledal. Nezabýval se tedy tím, zda nedostatek takového poučení je důvodem ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně.
22. Dovolatelka soudům obou stupňů vytýká, že se v odůvodnění svých rozsudků nevypořádaly s jejím argumentem, že „v podstatě identická žaloba“ (týkající se jiného pozemku v dané oblasti) byla soudem prvního stupně v minulosti zamítnuta. Neuvádí, zda důvodem zamítnutí byl odlišný právní názor, případně na jakou právní otázku. Jde tak o námitku nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, ke které by mohl dovolací soud přihlédnout až za situace, že by shledal dovolání z jiného důvodu přípustným (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014).
23. V části týkající se výroku o nákladech řízení, který byl dovoláním rovněž napaden, není dovolání přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
24. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání žalované podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
25. Vzhledem k tomu, že dovolání nebylo shledáno přípustným, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh žalované na odklad právní moci napadeného rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017), a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na nalus.usoud.cz)].
26. V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nebude-li povinnost stanovená tímto usnesením plněna dobrovolně, lze se domáhat jejího splnění návrhem na soudní výkon rozhodnutí anebo u soudního exekutora návrhem na exekuci.
V Brně dne 12. 12. 2023
Mgr. David Havlík
předseda senátu