ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.36.2023.1
sp. zn. 22 Cdo 36/2023-473
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně M. S., narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Pavlem Dukátem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 30, proti žalovanému F. S., narozenému XY, bytem ve XY, zastoupenému Mgr. et Mgr. Romanou Hiklovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Lublaňská 689/40, o zaplacení 1 600 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 18 C 255/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2022, č. j. 28 Co 124/2021-433, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-západ (dále také jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 11. 2020, č. j. 18 C 255/2017-316, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 1 216 939 Kč s úrokem prodlení ve výši 8,05 % ročně od 1. 11. 2016 do zaplacení (výrok I). Zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalovanému zaplatit 383 061 Kč (jako náhrady za výlučné užívání areálu autokempu XY v obci XY, který měli účastníci v podílovém spoluvlastnictví) s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně od 1. 11. 2016 do zaplacení (výrok II). Rozhodl také o náhradě nákladů nalézacího řízení vzniklých účastníkům (výrok III) i státu (výrok IV).
Krajský soud v Praze (dále rovněž jako „odvolací soud“) k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 27. 6. 2022, č. j. 28 Co 124/2021-433, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části výroku I týkající se 330 870,96 Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně od 1. 11. 2016 do zaplacení změnil tak, že žalobu zamítl co do částky 149 463 Kč s 8,05% úrokem z prodlení z částky 229 463 Kč od 1. 11. 2016 do 3. 4. 2017 a z částky 149 463 od 4. 4. 2017 do zaplacení; ve zbývajícím rozsahu rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu). V části týkající se částky 330 870,94 Kč řízení o odvolání žalovaného zastavil (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů vzniklých účastníkům (výrok III a V rozsudku odvolacího soudu) a státu (výrok IV, VI a VII rozsudku odvolacího soudu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání. Přípustnost dovolání spatřuje ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), „v odchýlení se Krajského soudu v Praze jako soudu odvolacího od rozhodovací praxe dovolacího soudu, když konkrétně dovolatel vymezuje dovolací důvod tak, že Krajský soud v Praze prováděl dokazování v rozporu s principy neúplné apelace a zákonné koncentrace řízení, a dokazování prováděl v odvolacím řízení k návrhům žalobkyně, která odvolání nepodala.“ Podle dovolatele odvolací soud postupně přisvědčoval námitkám žalobkyně, které vznesla v odvolacím řízení, přestože žalobkyně odvolání nepodala a nezaplatila soudní poplatek za odvolání. Odvolací soud tak postupoval v rozporu s §212 o. s. ř. a §212a odst. 1 o. s. ř. Má za to, že ani §205 odst. 2 o. s. ř. „neupravuje možnost vést odvolací řízení k návrhům toho, jenž odvolání nepodal, po koncentraci řízení, proti principům neúplné apelace.“ Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku II (a ve výrocích akcesorických) a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání žalovaného nevyjádřila.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Pouhá polemika dovolatele s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem s tím, že toto právní posouzení má být jiné, nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. Má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání zřejmé, o kterou právní otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se měl odvolací soud při řešení této právní otázky odchýlit. Pokud má být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva a tato dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4346/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3945/2018).
Jinými slovy existencí právní otázky, která by měla být dovolacím soudem posouzena jinak, je nutno rozumět otázku, která v rozhodnutí dovolacího soudu již vyřešená byla a dovolatel se domáhá jejího přehodnocení. Tato dovolací námitka tedy nemůže spočívat v tom, že posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné a věc má být posouzena jinak – podle požadavku dovolatele (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1502/2020).
Z uvedeného se podává, že pokud dovolatel pouze polemizuje s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem či jeho procesním postupem s tím, že toto právní posouzení nebo procesní postup odvolacího soudu měly být jiné, nevymezuje řádně ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř., v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Prostřednictvím takové námitky dovolatele nemůže být naplněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř.
V projednávané věci dovolatel uvádí, že „přípustnost dovolání spatřuje (…) v odchýlení se Krajského soudu v Praze jako soudu odvolacího od rozhodovací praxe dovolacího soudu.“ Dovolatel však neformuluje žádnou konkrétní otázku procesního nebo hmotného práva, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo být založeno. Žalovaný v dovolání ani na žádnou ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu neodkazuje.
Obsahem dovolání je pouhá polemika dovolatele s procesním postupem odvolacího soudu a jeho právním posouzením věci s tím, že tento procesní postup (a následně i právní posouzení věci) měly být podle názoru dovolatele jiné.
V takovém případě ovšem nevymezuje žalovaný v dovolání řádně, v souladu se zákonem a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Z těchto důvodů trpí dovolání vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (srovnej §241a odst. 2 a §243c odst. 1 o. s. ř.).
S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 1. 2023
Mgr. David Havlík
předseda senátu