ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.3635.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 3635/2021-143
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyň a) M. R. , narozené XY, a b) V. H. , narozené XY, obou bytem v XY, zastoupených Mgr. Jakubem Vavříkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 438/45, proti žalovanému hlavnímu městu Praze , se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, IČO: 00064581, zastoupenému JUDr. Martinem Janouškem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1683/127, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 35 C 29/2019, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. května 2021, č. j. 72 Co 107/2021-99, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. května 2021, č. j. 72 Co 107/2021-99, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. prosince 2020, č. j. 35 C 29/2019-69, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 12. 2020, č. j. 35 C 29/2019-69, zamítl žalobu o určení, že je žalobkyně a) vlastnicí spoluvlastnického podílu o velikosti ideální 11/20 na pozemku parc. č. XY a parc. č. XY, které byly vyčleněny z pozemku parc. č. XY geometrickým plánem č. 458-283/2018, vyhotoveným M. P., ověřeným J. B. pod č. 283/2018, souhlas udělen pod č. PGP-4646/2018-101, vše v k. ú. XY, obci XY (výrok I). Zamítl i žalobu o určení, že je žalobkyně b) vlastnicí spoluvlastnického podílu o velikosti ideální 9/20 na pozemku parc. č. XY a parc. č. XY, které byly vyčleněny z pozemku parc. č. XY geometrickým plánem č. 458-283/2018, vyhotoveným M. P., ověřeným J. B. pod č. 283/2018, souhlas udělen pod č. PGP-4646/2018-101, vše v k. ú. XY, obci XY (výrok II). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok III).
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně nemohly nabýt vlastnické právo ani na základě řádného, ani mimořádného vydržení. Dospěl k závěru, že pro řádné vydržení v režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též jen „obč. zák.“) nebyla splněna podmínka dobré víry žalobkyň, neboť z žádné okolnosti či skutečnosti, které byly v řízení prokázány či vyšly najevo, nebylo možné dovozovat, že žalobkyně, případně jejich právní předchůdci, by měli právní titul k užívání předmětné části pozemku parc. č. XY jako jejich vlastní věci. Tato část pozemku parc. č. XY nebyla předmětem kupní smlouvy o prodeji rodinného domu a dohody o zřízení práva osobního užívání pozemku ze dne 21. 4. 1976 a ani předmětem dědického řízení v roce 1996 po J. C. a v roce 2002 po D. C. Dále zohlednil, že se chopily „dědictvím“ držby pozemku o výměře větší než dvojnásobné, a při zachování běžné opatrnosti měly mít důvodné pochybnosti o tom, že užívají i pozemek, který není v jejich vlastnictví. Současně vzal v úvahu, že i kdyby na straně žalobkyň byla splněna podmínka dobré víry, zanikla by nejpozději v okamžiku doručení výzvy žalovaného ze dne 28. 6. 2018 (před zahájením řízení), kterou je žalovaný upozornil na nedovolený zábor a vyzval je, aby předložily nájemní smlouvy či jiný titul, který by je opravňoval část pozemku parc. č. XY užívat.
Současně dospěl k závěru, že nebyly splněny podmínky ani pro mimořádné vydržení podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“). Vyšel z toho, že podmínkami mimořádného vydržení jsou poctivá držba a čas dvojnásobně dlouhý než pro řádné vydržení. Uzavřel, že v roce 2002 z okolností dědického řízení po D. C. a následně v roce 2018 z dopisu žalovaného ze dne 28. 6. 2018 muselo být žalobkyním ve smyslu §992 odst. 1 věty druhé o. z. zřejmé, že ve vztahu k části pozemku parc. č. XY vykonávají právo jim nenáležející, a proto se jednalo o nepoctivou držbu.
K odvolání žalobkyň Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. 5. 2021, č. j. 72 Co 107/2021-99, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Při posuzování splnění podmínek řádného vydržení se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně ani jejich předchůdci se nemohli chopit držby předmětné části sousedního pozemku v dobré víře, že tvoří součást nemovitého majetku v jejich vlastnictví, a ztotožnil se také s důvody, na základě kterých k takovému závěru soud prvního stupně dospěl. Při posuzování oprávněnosti držby žalobkyň pak odvolací soud zdůraznil zejména poměr plochy jimi vlastněného pozemku parc. č. XY a držené části pozemku parc. č. XY, jakož i druh a způsob využití těchto pozemků, jejich tvar a umístění v terénu. Žalobkyním muselo být zřejmé, že předmětem jejich vlastnického práva je dům č. p. XY postavený na pozemku parc. č. XY a pozemek parc. č. XY, který je zastavěnou plochou a nádvořím o výměře 140 m ², resp. 141 m². Jestliže společn ě s nemovitostmi ve svém vlastnictví užívaly také „připlocenou“ část sousedního pozemku parc. č. XY o výměře 509 m², musely mít při zachování běžné opatrnosti důvodné pochybnosti, zda užívají pozemek, který jim patří.
Se soudem prvního stupně pak odvolací soud učinil shodný závěr i v tom směru, že nebyly splněny podmínky ani pro mimořádné vydržení ve smyslu §1095 o. z. Mimořádnému vydržení v dané věci brání nepoctivý úmysl držitelek založený tím, že jejich držba nebyla poctivá ve smyslu §992 odst. 1 o. z., přičemž nepoctivě drží ten, kdo ví nebo komu musí být z okolností zjevné, že vykonává právo, které mu nenáleží. V dané věci navíc žalovaný ještě před uplynutím zákonné vydržecí doby dopisem ze dne 28. 6. 2018 adresovaným žalobkyním uplatnil své vlastnické právo k dotčené části pozemku parc. č. XY, a tudíž nejpozději z tohoto dopisu muselo být žalobkyním zřejmé, že vykonávají právo, které jim nenáleží.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podaly žalobkyně dovolání, které považují za přípustné, jelikož odvolací soud založil napadený rozsudek na řešení právních otázek, které nebyly dosud v judikatuře dovolacího soudu řešeny. Položily otázku 1), zda v situaci, v níž žalobkyněmi užívaná část cizího (podle zápisu v katastru nemovitostí) pozemku je pro účely řízení o určení vlastnického práva geometrickým plánem rozdělena na dvě parcely, a to z důvodu rozdíleného charakteru obou částí (jedna část je zastavěná, druhá nikoliv), má být otázka splnění podmínek vydržení posuzována pro celý držený pozemek nebo pro každou část samostatně. Dále položily otázku 2), zda je pro posouzení existence dobré víry držitele podstatná skutečnost, že ve znaleckých posudcích zpracovaných pro účely dědického řízení, v rámci kterých držitel zdědil určitou nemovitou věc, je taková jím zděděná nemovitá věc popsána a oceněna včetně staveb, přístaveb a plotu postavených ve skutečnosti na jiném pozemku, jehož držby se držitel chopil současně s jím zděděnou nemovitostí. A také, zda s ohledem na takové znalecké posudky a na skutečnost, že se držitel chopil držby v rozsahu, ve kterém byla držba vykonávána i právními předchůdci držitele nepřerušeně po dobu několika desetiletí, je možné konstatovat, že držitel nemohl mít při zachování běžné opatrnosti pochybnosti o tom, že vykonává právo, které mu náleží, a že vlastnické poměry skutečně odpovídají znaleckým posudkům. Dále položily otázku 3), zda je podmínkou pro mimořádné vydržení i tzv. poctivá držba podle §992 odst. 1 o. z. a dobrá víra držitele nebo toliko absence nepoctivého úmyslu při převzetí držby podle §1095 o. z. Dále položily otázku 4), zda v situaci, v níž držba nemovité věci držitelem trvá a není nijak rušena, postačí k dovození nepoctivého úmyslu držitele či k přetržení vydržecí doby pro mimořádné vydržení skutečnost, že držitel obdrží dopis, v němž je jeho držba označena za nedovolený zábor. Navrhly, aby byl rozsudek odvolacího soudu změněn tak, že bude určeno, že je žalobkyně a) vlastnicí spoluvlastnického podílu o velikosti ideálních 11/20 a žalobkyně b) vlastnicí spoluvlastnického podílu o velikosti ideálních 9/20 na pozemcích parc. č. XY a parc. č. XY, které byly vyčleněny z pozemku parc. č. XY výše specifikovaným geometrickým plánem č. 458-283/2018, a že jim bude přiznána náhrada nákladů řízení. Případně, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc soudu prvního stupně vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání považuje za nepřípustné a nedůvodné. K otázce 1) uvedl, že z předloženého geometrického plánu nelze dovozovat žádné právní účinky. Žalobkyně v podstatě samy stanovily, jak mají vymezené parcely vypadat. K otázce 2) uvedl, že objednateli znaleckých posudků byly D. C. (právní předchůdkyně žalobkyň) a žalobkyně a). Právě ony zadaly, co má být předmětem ocenění, přičemž oceňován byl pouze jejich vlastní pozemek parc. č. XY. Ve znaleckých posudcích navíc nebylo řešeno vlastnické právo. K otázkám 3) a 4) pak uvedl, že žalobkyně musely vědět, že vykonávají právo, které jim nenáleží, pročež je jejich nepoctivý úmysl dán. Je přesvědčen, že ani v případě mimořádného vydržení nemůže jít o držbu nepoctivou. I kdyby nepoctivý úmysl nebyl dán, nemohla by být splněna vydržecí doba, neboť žalobkyně byly v roce 2018 žalovaným seznámeny, že nejsou vlastnicemi drženého pozemku. Navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto, případně zamítnuto a žalovanému přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Dovolání je zčásti přípustné a důvodné.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Žalobkyně položily otázku 2), zda je pro posouzení existence dobré víry držitele podstatná skutečnost, že ve znaleckých posudcích zpracovaných pro účely dědického řízení, v rámci kterých držitel zdědil určitou nemovitou věc, je taková jím zděděná nemovitá věc popsána a oceněna včetně staveb, přístaveb a plotu postavených ve skutečnosti na jiném pozemku, jehož držby se držitel chopil současně s jím zděděnou nemovitostí. A také, zda s ohledem na takové znalecké posudky a na skutečnost, že se držitel chopil držby v rozsahu, ve kterém byla držba vykonávána i právními předchůdci držitele nepřerušeně po dobu několika desetiletí, je možné konstatovat, že držitel nemohl mít při zachování běžné opatrnosti pochybnosti o tom, že vykonává právo, které mu náleží, a že vlastnické poměry skutečně odpovídají znaleckým posudkům. Touto otázkou zpochybnily závěry nalézacích soudů, že nebyly splněny podmínky tzv. řádného vydržení v režimu zákona č. 40/1964 Sb.
Tato otázka nezakládá přípustnost dovolání.
Dobrá víra je psychický stav držitele – takový držitel se domnívá, že mu vykonávané právo patří, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není. Skutečnost, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, je třeba vždy hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000 (uveřejněný pod č. C 1176 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“)]. Držitel není „vzhledem ke všem okolnostem“ v dobré víře v případě, že je sice subjektivně přesvědčen, že mu věc anebo právo patří, avšak při zachování obvyklé opatrnosti by musel vědět, že tomu tak není. Protože dobrou víru je třeba hodnotit objektivně, nelze dospět k závěru, že za stejné situace by jedna osoba byla v takto kvalifikované dobré víře, a druhá nikoliv [usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04 (dostupné na http://nalus.usoud.cz ), obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2001, č. 5, str. 152)].
Dobrá víra držitele „se zřetelem ke všem okolnostem“ se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96 (publikovaný v časopise Právní rozhledy, 1997, č. 11, str. 587)]. Oprávněná držba se ovšem nemusí nutně opírat o existující právní důvod; postačí, aby tu byl domnělý právní důvod ( titulus putativus ). Jde tedy o to, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000 (uveřejněný pod č. C 1067 v Souboru) či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1966/2005 (dostupný na www.nsoud.cz )].
Oprávněnou držbu nelze podle okolností výjimečně vyloučit ani v případě, že výměra drženého sousedního pozemku dosahuje až 50 % výměry skutečně koupeného pozemku, za zcela výjimečných okolností i více (zejména půjde-li o pozemek nepravidelného tvaru v nepřehledném terénu) – [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1594/2004 (uveřejněný pod č. C 3670 v Souboru)].
Odvolací soud v napadeném rozhodnutí uvedl, že žalobkyně a ani jejich právní předchůdci se nemohli chopit držby předmětné části sousedního pozemku v dobré víře, že tvoří součást nemovitého majetku v jejich vlastnictví. Vzal v úvahu, že z rozhodnutí soudu v dědickém řízení po J. C. v roce 1996 a po D. C. v roce 2002, jakož i z obsahu nabývacích titulů právních předchůdců žalobkyň, z kupní smlouvy o prodeji rodinného domku a dohody o zřízení práva osobního užívání pozemku ze dne 21. 4. 1976, nelze žádným způsobem dovodit, že by jejich předmětem byla vedle vlastněného pozemku parc. č. XY také část drženého pozemku parc. č. XY. Takový závěr nebylo možné učinit ani z obsahu znaleckých posudků vypracovaných pro účely dědických řízení, neboť předmětem znalci prováděného oceňování byl výlučně pozemek parc. č. XY, identifikovaný v souladu s údaji zapsanými v katastru nemovitostí. Na uvedeném nic nezměnila ani skutečnost, že předmětem ocenění v dědických řízeních byly také drobné stavby a přístavby postavené na předmětné části pozemku parc. č. XY, a to zejména s přihlédnutím k tomu, že tehdejší právní úprava vycházela ze zásady, že stavba není součástí pozemku. Přihlédl pak zejména k poměru plochy jimi vlastněného pozemku parc. č. XY a držené části pozemku parc. č. XY, jakož i k druhu a způsobu využití těchto pozemků, jejich tvaru a umístění v terénu. Z veškerých vzájemně korespondujících údajů obsažených v nabývacích titulech i v katastru nemovitostí muselo být žalobkyním zřejmé, že předmětem jejich vlastnického práva je dům č. p. XY postavený na pozemku parc. č. XY a pozemek parc. č. XY, který je zastavěnou plochou a nádvořím o výměře 140 m 2 , respektive 141 m 2 . Jestliže tedy společně s nemovitostmi ve svém vlastnictví užívaly také „připlocenou“ část sousedního pozemku parc. č. XY o výměře 509 m 2 , který je podle svého druhu a způsobu využití ostatní plochou a zelení, musely mít při zachování běžné opatrnosti, kterou lze po nich s ohledem na okolnosti dané věci spravedlivě požadovat, důvodné pochybnosti, zda užívají pozemek, který jim patří. Žalobkyně navíc netvrdily a z provedeného dokazování ani nevyplynuly žádné výjimečné a zvláštní konkrétní okolnosti, spočívající například v nepravidelném tvaru pozemku či nepřehledném terénu, které by opodstatňovaly závěr o dobré víře žalobkyň i v situaci, kdy se chopily držby pozemku, jehož celková výměra je více jak trojnásobně vyšší než výměra pozemku v jejich vlastnictví.
Při posouzení dobré víry je třeba přihlédnout ke všem relevantním okolnostem případu, přičemž dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporná věc patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000 (uveřejněné pod č. C 1 068 v Souboru)].
Dovolací soud zdůrazňuje, že úvaha o dobré víře držitele věci je otázkou komplexního posouzení všech okolností, co v řízení vyjdou najevo. Tomuto požadavku odvolací soud dostál.
Významnou okolností, kterou odvolací soud správně zohlednil, bylo, že výměra drženého pozemku je více jak trojnásobně větší, než je výměra pozemku vlastněného. Tato okolnost dobrou víru podle judikatury Nejvyššího soudu v podstatě vylučuje. Odvolací soud svou úvahu podpořil i tím, že v daném případě nešlo ani o nepravidelný tvar pozemku ani o nepřehledný terén. Vypořádal se i s tím, že byly ve znaleckém posudku oceňovány také drobné stavby a přístavby postavené na drženém pozemku. Uvedl, že tehdejší právní úprava vycházela ze zásady, že stavba není součástí pozemku. Z toho důvodu jejich ocenění ještě nemusí nijak svědčit o vlastnickém právu k pozemku, na kterém stojí. Dlouhodobost držby sice obecně je okolnost nasvědčující dobré víře držitele, v daném případě však odvolací soud uzavřel, že jsou zde jiné okolnosti dobrou víru vylučující (zejm. poměr výměry drženého a vlastněného pozemku). Provedenou úvahu dovolací soud nespatřuje jako zjevně nepřiměřenou, a proto v dovolacím přezkumu obstojí.
Významné pro posouzení této námitky je, že rozhodnutí nalézacích soudů jsou založena i na závěru, že podmínka dobré víry není v dané věci splněna vzhledem k výměře nabývaných pozemků a výměře pozemků, které žalobkyně následně držely a užívaly.
Tento pro věc spoluurčující závěr však dovolání žádným způsobem nenapadá, a již i proto závěr o nesplnění podmínek řádného vydržení obstojí.
Žalobkyně položily otázku 1), zda v situaci, v níž jimi užívaná část cizího (podle zápisu v katastru nemovitostí) pozemku je pro účely řízení o určení vlastnického práva geometrickým plánem rozdělena na dvě parcely, a to z důvodu rozdíleného charakteru obou částí (jedna část je zastavěná, druhá nikoliv), má být otázka splnění podmínek vydržení posuzována pro celý držený pozemek nebo pro každou část samostatně.
Tato otázka nezakládá přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2271/2006 (dostupný na www.nsoud.cz ) uvedl, že pozemek (definovaný jako část zemského povrchu oddělená od sousedních částí hranicí územní správní jednotky nebo hranicí katastrálního území, hranicí vlastnickou, hranicí držby, hranicí druhů pozemků, popřípadě rozhraním způsobu využití pozemků) je předmětem občanskoprávních vztahů; nemusí být vždy totožný s parcelou, nýbrž může zahrnovat více parcel, popřípadě části různých parcel, nebo naopak být částí parcely jediné. Je proto nesprávný názor, že věcí v právním slova smyslu je pozemek pouze tehdy, je-li označen parcelním číslem a odpovídá-li mu mapové zobrazení s uvedením druhu a výměry v operátech katastru nemovitostí.
Vymezení parcely je jen evidenční záležitostí a nemůže nic měnit na vlastnickém právu; proto také soud nemůže určovat, jaká je ve skutečnosti výměra parcely, neboť stanovení výměry parcely je věcí katastrálního úřadu, který parcely eviduje [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2271/2006 (dostupný na www.nsoud.cz )].
V řešené věci odvolací soud uvedl, že na jeho závěru o nesplnění podmínek vydržení nemůže nic změnit ani skutečnost, že podle geometrického plánu č. 458-283/2018, který si žalobkyně nechaly vypracovat, je jimi užívaná část sousedního pozemku rozdělena a označena jako dvě parcely: parc. č. XY (485 m 2 ) a parc. č. XY (24 m 2 ).
S tímto závěrem dovolací soud souhlasí. Okolnost, že držená část pozemku parc. č. XY byla krátce před podáním žaloby geometricky rozdělena na dvě samostatné parcely, se jako otázka evidenční nemůže sama o sobě promítnout do roviny vlastnického režimu. Otázka posuzování vlastnického práva by totiž v takovém případě byla zcela na vůli zadavatele geometrického plánu.
Dovolatelky otázku 1) ostatně formulují výslovně tak, že užívaná část pozemku na „dva pozemky“ geometrickým plánem byla rozdělena pro účely řízení o určení vlastnického práva, tj. pro účely tohoto řízení, a to v roce 2018, tj. v době, kdy podmínky řádného vydržení měly být splněny. Dovolacímu soudu pak není zřejmé, jak by se vypracování geometrického plánu v roce 2018 mělo dotknout podmínek oprávněné držby a řádného vydržení, k němuž mělo dojít již několik let před tímto datem, když je zřejmé, že vypracování geometrického plánu směřuje k určitosti žalobního požadavku z hlediska katastrálního zápisu vlastnického práva žalobkyň v případě, kdy by jejich žalobě bylo vyhověno.
K otázkám spojeným s mimořádným vydržením dovolatelky položily otázku 3), zda je podmínkou pro mimořádné vydržení i tzv. poctivá držba podle §992 odst. 1 o. z. a dobrá víra držitele nebo toliko absence nepoctivého úmyslu při převzetí držby podle §1095 o. z., resp. otázku 4), zda v situaci, v níž držba nemovité věci držitelem trvá a není nijak rušena, postačí k dovození nepoctivého úmyslu držitele či k přetržení vydržecí doby pro mimořádné vydržení skutečnost, že držitel obdrží dopis, v němž je jeho držba označena za nedovolený zábor.
V době podání dovolání šlo o otázky dovolacím soudem neřešené, nicméně v mezidobí do rozhodnutí dovolacího soudu jsou již obě vyřešeny ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Protože rozhodnutí odvolacího soudu, i soudu prvního stupně, se od závěrů této judikatury odklání, je dovolání přípustné a je i důvodné.
Zásadní výklad provedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, kde uvedl:
Podle §1089 odst. 1 o. z. drží-li poctivý držitel vlastnické právo po určenou dobu, vydrží je a nabude věc do vlastnictví.
K (řádnému pozn. dovolacího soudu) vydržení se vyžaduje pravost držby, a aby se držba zakládala na právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva, pokud by náleželo převodci, nebo kdyby bylo zřízeno oprávněnou osobou (§1090 odst. 1 o. z.).
Držba je řádná, pokud se zakládá na platném právním důvodu. Kdo se ujme držby bezprostředně, aniž ruší cizí držbu, nebo kdo se ujme držby z vůle předchozího držitele nebo na základě výroku orgánu veřejné moci, je řádným držitelem (§991 o. z.).
Kdo má z přesvědčivého důvodu za to, že mu náleží právo, které vykonává, je poctivý držitel. Nepoctivě drží ten, kdo ví nebo komu musí být z okolností zjevné, že vykonává právo, které mu nenáleží (§992 odst. 1 o. z.).
Neprokáže-li se, že se někdo vetřel v držbu svémocně nebo že se v ni vloudil potajmu nebo lstí, anebo že někdo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou, jde o pravou držbu (§993 o. z.).
K (řádnému pozn. dovolacího soudu) vydržení vlastnického práva k movité věci je potřebná nepřerušená držba trvající tři roky. K vydržení vlastnického práva k nemovité věci je potřebná nepřerušená držba trvající deset let (§1091 odst. 1 a 2 o. z.).
Uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl (§1095 o. z. – mimořádné vydržení).
Nabyl-li někdo poctivě držbu od poctivého držitele, jehož držba se zakládá na právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva (§1090 odst. 1), započítává se mu vydržecí doba jeho předchůdce (§1096 odst. 1 o. z). Při mimořádném vydržení se nástupci započte vydržecí doba poctivého předchůdce bez dalšího (§1096 odst. 2 o. z.).
Do doby stanovené v §1095 se započte i doba, po kterou měl držitel, popřípadě jeho právní předchůdce, věc nepřetržitě v držbě přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; tato doba však neskončí dříve než uplynutím dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o věc movitou, a pěti let, jde-li o věc nemovitou (§3066 o. z.).
K odpovědi na právní otázky předložené v dovolání, na kterých spočívá rozhodnutí odvolacího soudu, je třeba nejprve vymezit předpoklady mimořádného a řádného vydržení v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a poté interpretovat ustanovení týkající se běhu vydržecí doby z hlediska možného zápočtu doby držby předchůdce.
K předpokladům řádného vydržení podle §1089 a 1090 odst. 1 o. z.:
Držba způsobilá k řádnému vydržení musí být podle výslovného znění zákona poctivá (§1089 ve spojení s §992 odst. 2 o. z.) a pravá (§993 o. z.); naopak nemusí být řádná ve smyslu §991 o. z.; to výslovně uvádí i důvodová zpráva: „Zároveň se vyžaduje držba opřená o řádný titul. Z formulace, aby se držba zakládala na právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva, pokud by náleželo převodci, nebo kdyby bylo zřízeno oprávněnou osobou, je dostatečně zřejmé, že nejde o řádnou držbu ve smyslu §991, nýbrž že se má na mysli jiný případ.“
Držba se tak musí opírat o právní důvod, který by postačil ke vzniku vlastnického práva, pokud by náleželo převodci. Např. je uzavřena ohledně věci platná kupní smlouva, avšak vlastnické právo na kupujícího nepřejde, neboť prodávající nebyl vlastníkem věci (a také nebyly splněny podmínky pro nabytí vlastnického práva od neoprávněného).
K předpokladům mimořádného vydržení podle §1095 o. z.:
K mimořádnému vydržení zákon vyžaduje jen uplynutí vydržecí doby, a aby nebyl držiteli prokázán „nepoctivý úmysl“. Je otázkou, zda „nepoctivý úmysl“ (§1095 o. z.) značí „nepoctivou držbu“ (§992 odst. 1 o. z., věta druhá), resp. zda se k mimořádnému vydržení vyžaduje poctivá držba. Odpověď je záporná.
Mimořádné vydržení připouštěl i zákon č. 946/1811 Sb. z. s., obecný zákoník občanský („o. z. o.“). Poskytovalo oproti řádnému vydržení úlevu jen v tom, že držitel nemusel prokazovat takovou držbu, která se opírá o platný právní důvod, způsobilý k nabytí drženého práva (§316 o. z. o.). Poctivá (§326 o. z. o.) a pravá držba (§345 o. z. o.) byla k mimořádnému vydržení třeba (k tomu viz např. Rouček, F., Sedláček, J., a kol. Komentář k čsl. obecnému občanskému zákoníku a občanské právo na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha 1937, díl VI., s. 471).
Konstrukce §1095 o. z. je jiná, než úprava v §1477 o. z. o. Základní norma („Uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá“), je obdobná jako v §1477 o. z. o., protinorma je však formulována jinak; účinky základní normy nevylučuje prokázaná „nepoctivost držení“, tedy nepoctivá držba, ale „nepoctivý úmysl“ držitele.
Že v §1095 o. z. nejde o nepoctivou držbu (§992 odst. 1 o. z., věta druhá), se podává i z toho, že ke kvalifikaci držby jako nepoctivé se nutně nevyžaduje „nepoctivý úmysl“; zpravidla postačí i nedbalost, pokud držiteli „musí být z okolností zjevné, že vykonává právo, které mu nenáleží“.
Při výkladu sousloví „nepoctivý úmysl“ je třeba přihlédnout i k principu poctivosti (§6 odst. 1 o. z.). „Ustanovení §6 o. z. a na něj navazující §7 o. z. se hlásí k principům poctivosti a dobré víry. Oba principy spolu souvisejí, avšak zároveň je mezi oběma zapotřebí rozlišovat. Poctivost vyjadřuje určitý standard chování v právních vztazích, vyžadující čestnost, otevřenost a povinnost brát ohledy na zájmy druhé strany. Ochrana dobré víry se uplatní v situaci, kdy ten, kdo jedná, neví a ani nemohl vědět o určitých právně významných nedostatcích; například kupující neví, že prodávající není vlastníkem věci, a ani o tom nemohl vědět“ (Lavický, P. a kol: Občanský zákoník I. Obecná část (§1−654). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 45). Mimořádné vydržení se neopírá o dobrou víru, ale o poctivost držitele, resp. o nedostatek „nepoctivého úmyslu“.
V §992 odst. 1 o. z. nejde – na rozdíl od §1095 o. z. – o „poctivost“ v obecném smyslu (k tomu viz Spáčil, J., Králík, M. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 96, a další literaturu tam uvedenou). Nepoctivým může být i ten držitel, který jen z nedbalosti, někdy i nevědomé, neví, že mu právo, které vykonává, nenáleží; takový držitel nejedná v nepoctivém úmyslu. Naproti tomu v nepoctivém úmyslu jedná především ten, který ví, že tím, že se ujal držby, působí jinému bezdůvodně újmu.
Dovolací soud souhlasí s tím, co je uvedeno in Spáčil, J., Králík, M. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§976-1474). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 101 ohledně držby v „nepoctivém úmyslu“: „Občanský zákoník se odchýlil od úpravy držby v o. z. o. též tím, že pro mimořádné vydržení implicitně zavedl nový druh držby, a to držby nikoliv v ‚nepoctivém úmyslu‘ (§1095). Zatímco o. z. o. vyžadoval i pro mimořádné vydržení poctivou držbu, občanský zákoník ji nahradil ‚držbou nikoliv v nepoctivém úmyslu‘, přičemž důkaz nepoctivého úmyslu leží na protistraně držitele, který se mimořádného vydržení dovolává“.
Kvalifikace držby „nikoliv v nepoctivém úmyslu“ vychází z hodnocení poctivosti či nepoctivosti v obecném smyslu. K naplnění takové držby postačí „držba v přesvědčení, že se jí nepůsobí nikomu újma“; jde zde o kritérium obdobné dobré víře „v nejméně přísném pojetí“ (Petrov, J. in Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 1163).
Podobně věc pojímají i další autoři (Bělovský, P. in Spáčil, J., Králík, M. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§976-1474). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 377, Dobrovolná, E. in Spáčil, J. a kol. Věcná práva. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 90).
Samotný „nikoliv nepoctivý úmysl“ se nemusí změnit v úmysl nepoctivý jen tím, že držitel zjistí okolnosti, ze kterých se podává, že vlastníkem věci je ve skutečnosti někdo jiný (např. že smlouva, na jejímž základě se chopil držby vlastnického práva, je z nějakého důvodu neplatná). Je třeba zvážit, že i vlastnické právo k nemovitosti lze nabýt mimoknihovně (vydržením), takže ani vědomost o tom, že držitel nemovitosti není jako vlastník evidován ve veřejném seznamu, nevylučuje nepoctivý úmysl; to platí tím spíše pro zápisy v takovém seznamu, které mají původ v letech 1948 až 1990, ev. i o něco později, v dobách, kdy nebyla vedena řádná evidence práv k nemovitostem.
Nepoctivým ve smyslu §1095 o. z. je v zásadě (zpravidla) úmyslné jednání naplňující znaky nepravé držby, tedy pokud se držitel úmyslně „vetřel v držbu svémocně nebo že se v ni vloudil potajmu nebo lstí, anebo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou“ (§993 o. z.).
Lze tedy uzavřít, že podmínkou mimořádného vydržení (§1095 o. z.) není poctivá držba (§992 odst. 1 o. z.), ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele; ten drží věc v přesvědčení, že jeho držba nepůsobí nikomu újmu. Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá. Kritéria uvedená v §992 odst. 1 o. z., resp. dříve v §130 odst. 1 obč. zák., se tu neuplatní.
Hodnocení poctivosti úmyslu držitele je vždy individuální; žalující vlastník vyloučí mimořádné vydržení, pokud prokáže, že jednání držitele při nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Posouzení této otázky je v zásadě na úvaze soudů v nalézacím řízení, která musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud by pak mohl zpochybnit úvahy soudů nižších stupňů jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené či nebyly řádně odůvodněny.
Zákon výslovně neřeší otázku zániku držby „nikoliv v nepoctivém úmyslu“. Podle §995 o. z., věty první, platí: „Bylo-li vyhověno žalobě napadající držbu nebo její poctivost, považuje se poctivý držitel za nepoctivého nejpozději od okamžiku, kdy mu byla doručena žaloba“. Toto ustanovení lze analogicky (§10 odst. 1 o. z.) aplikovat i na držbu směřující k mimořádnému vydržení.
V usnesení ze dne 19. 10. 2022, sp. zn. 22 Cdo 788/2022, Nejvyšší soud na tato východiska navázal, když uvedl, že podmínkou mimořádného vydržení není poctivá držba (§992 odst. 1 o. z.), ale mnohem benevolentněji posuzovaná ´držba nikoliv v nepoctivém úmyslu´. Jde o ´jinou, novou míru kvality přesvědčení držitele, odlišnou od poctivé i nepoctivé držby´. V usnesení ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1241/2022, pak Nejvyšší soud vysvětlil, že splňuje-li držba sousedního pozemku (jeho části) požadavky kladné na poctivou držbu (§992 odst. 1 o. z.), resp. oprávněnou držbu podle §130 odst. 1 obč. zák., jde v zásadě i o držbu nikoliv v nepoctivém úmyslu (§1095 o. z.). Nesplňuje-li držba uvedené požadavky, je třeba zvážit, zda držitel jednal poctivě v obecném smyslu tohoto slova, a podle toho rozhodnout, zda jde o držbu v nepoctivém úmyslu či nikoliv.
Závěr soudů, že podmínkou mimořádného vydržení je poctivá držba, tak je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu (dovolací otázka 3).
To platí i pro dovolací otázku 4); již ve zmiňovaném rozsudku ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, Nejvyšší soud uvedl, že samotný „nikoliv nepoctivý úmysl“ se nemusí změnit v úmysl nepoctivý jen tím, že držitel zjistí okolnosti, ze kterých se podává, že vlastníkem věci je ve skutečnosti někdo jiný. Otázka zániku držby „nikoliv v nepoctivém úmyslu“ je totiž pro posouzení mimořádného vydržení vázána na analogickou aplikaci §995 odst. 1 větu první o. z. pojící změnu poctivého držitele na nepoctivého v zásadě až s doručením žaloby napadající držbu nebo její poctivost.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle §243e odst. 1 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil. Protože důvody pro zrušení rozhodnutí platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil podle §243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 2. 2023
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu