ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.3688.2022.3
sp. zn. 22 Cdo 3688/2022-1145
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce M. N. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti žalovaným 1) V. Ch. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Věrou Chandryckou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Fugnerovo náměstí 1808/3, a 2) M. N. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Martinem Knobem, advokátem se sídlem v Jičíně, Denisova 585, o žalobě na určení existence vlastnického práva a o vzájemné žalobě žalobce a žalované 1) na určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 11 C 7/2015, o dovoláních žalobce a žalované 1) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 4. 2022, č. j. 25 Co 130/2020-948, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 4. 2022, č. j. 25 Co 130/2020-948, se ve výroku pod bodem I, pokud jím byl byly potvrzeny výroky pod body II a III rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 17. 1. 2020, č. j. 11 C 7/2015-639, ve znění doplňujícího rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 17. 2. 2020, č. j. 11 C 7/2015-651, a doplňujícího usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 22. 7. 2020, č. j. 11 C 7/2016-695, ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalované 1) se odmítá .
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal určení, že je výlučným vlastníkem nemovitostí uvedených níže. Žalovaná 1) se vzájemnou žalobou domáhala určení, že je spoluvlastnicí uvedených nemovitostí v rozsahu ideální ¼.
Okresní soud v Jičíně („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 1. 2020, č. j. 11 C 7/2015-639, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 17. 2. 2020, č. j. 11 C 7/2015-651, a doplňujícího usnesení ze dne 22. 7. 2020, č. j. 11 C 7/2015-695, výrokem I určil, že žalobce je výlučným vlastníkem stavebních parcel č. XY, XY, XY, XY, XY a XY, pozemků parc. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, vše v katastrálním území XY, obec XY, (dále též jen „zemědělské pozemky“), a že žalobce je vlastníkem ½ pozemků par. č. XY a XY v kat. území XY, obec XY (dále též jen „lesní pozemky“). Výrokem II určil, že žalovaná 1) je vlastnicí ¼ pozemků parc. č. XY a XY v katastrálním území XY, obec XY. Výrokem III zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že kromě vlastnictví ½ pozemků parc. č. XY a XY, o němž bylo rozhodnuto ve výroku I, je vlastníkem další ½ pozemků parc. č. XY a XY. Výrokem IV zamítl žalobu, kterou se žalovaná 1) domáhala určení, že je vlastnicí ¼ stavebních parcel č. XY, XY, XY, XY, XY a XY, ¼ pozemků parc. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY v katastrálním území XY, obec XY. Dalšími výroky (výroky V až X rozsudku, výroky II a III doplňujícího rozsudku a výroky II a III doplňujícího usnesení) rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Hradci Králové („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. 10. 2020, č. j. 25 Co 130/2020-735, výrokem I potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a IV, výrokem II změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II tak, že zamítl žalobu, kterou se žalovaná 1) domáhala určení, že je vlastnicí ¼ pozemkových parcel č. XY a XY, dále výrokem III změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III tak, že určil, že žalobce je – kromě ½ pozemkových parcel č. XY s XY – vlastníkem i další ½ těchto pozemků, a výroky IV a VI rozhodl o nákladech řízení.
V řízení předcházejícím uvedeným rozhodnutím šlo o toto: Žalované jsou sestry, žalobce je synem žalované 2). Rodiči žalovaných byli M. P., zemřelá 22. 8. 1974, a P. P., zemřelý 8. 11. 1965. Žalovaná 2) nabyla v dědickém řízení po zůstaviteli P. P. na nemovitostech, které jsou předmětem tohoto řízení, spoluvlastnický podíl o velikosti ideální poloviny.
Pozůstalost po zemřelé M. P., zahrnující i spornou (druhou) ideální polovinu sporných pozemků, byla projednávána v řízení vedeném u Státního notářství v Jičíně, později bylo dědické řízení vedeno u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 23 D 934/98 [žalovaná 1) v dědickém řízení předložila závěť, která však, jak se zjistilo, nebyla psaná zůstavitelkou M. P.]. Rozhodnutím Státního notářství v Jičíně ze dne 30. 8. 1982, č. j. D 982/74-114, bylo dědictví vypořádáno tak, že žalovaná 2) nabyla po zůstavitelce mj. spoluvlastnický podíl o velikosti ideální poloviny na nemovitostech, které jsou předmětem tohoto řízení, a jejichž druhou ideální polovinu již zdědila po otci; v té době byly v užívání socialistických organizací – jednotného zemědělského družstva („JZD“) a organizace státních lesů. Na tomto rozhodnutí Státního notářství v Jičíně byla vyznačena právní moc 12. 10. 1982.
Žalovaná 1) až 11. 9. 1995 podala odvolání proti uvedenému rozhodnutí Státního notářství v Jičíně a tvrdila vadné doručení; také začala aktivně vystupovat v rámci tohoto dědického řízení. Po opětovném rozhodování a rušení rozhodnutí v opravném řízení pak usnesením Okresního soudu v Jičíně ze dne 20. 10. 2003, č. j. D 934/98-454, bylo dědictví po M. P. vypořádáno tak, že žalované 1) a 2) se mimo jiné staly spoluvlastnicí každá ideální ¼ sporných (i dalších) nemovitostí; zbývající ideální polovina patřila žalované 2) již na základě dědění po otci. Žalovaná 2) však v dědickém řízení tvrdila, že spornou ideální část nemovitostí nabyla již vydržením, neboť byla od roku 1982 jejich oprávněnou držitelkou. V roce 1995, v době, kdy byla na základě pravomocného (později v dovolacím řízení rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 1998, č. j. 21 Cdo 408/98-255, zrušeného) rozsudku deklarována vlastnicí sporných nemovitostí (přesně řečeno: spoluvlastnicí ideální poloviny patřící zůstavitelce M. P. s tím, že druhou ideální polovinu nabyla již dříve), převedla žalovaná 2) i tento spoluvlastnický podíl na žalobce.
Ohledně části nemovitostí z pozůstalosti, které nebyly v užívání socialistických organizací, vedli účastníci spor o určení vlastnictví u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 11 C 123/2006; soud určil, že žalobce je vlastníkem těchto nemovitostí, a to st. p. č. XY a budovy č. p. XY stojící na st. p. č. XY k. ú. XY, obec XY, které nabyl od matky [žalované 2)], jež sporný spoluvlastnický podíl vydržela s tím, že její oprávněná držba se opírala o rozhodnutí Státního notářství v Jičíně ze dne 30. 8. 1982, č. j. D 982/74-114. Dovolání podané v této věci Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 181/2016; ústavní stížnost proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3567/16.
V nyní projednávané věci šlo o spor o určení vlastnického práva k nemovitostem, které byly v roce 1982 a i později v užívání socialistických organizací; k části pozemků svědčilo jednotnému zemědělskému družstvu právo družstevního užívání sdružených pozemků, lesní pozemky užívala na základě užívacího práva státní socialistická organizace.
Nejvyšší soud (dále dovolací soud) k dovolání žalované 1) rozsudkem ze dne 31. 8. 2021, č. j. 22 Cdo 994/2021-810, rozsudek odvolacího soudu ze dne 15. 10. 2020, č. j. 25 Co 130/2020-735, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Důvodem pro zrušení rozsudku odvolacího soudu byla především okolnost, že odvolací soud s odkazem na §13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník („o. z.“) opřel rozhodnutí ve věci příznivé pro žalobce o výsledek předchozího sporu mezi účastníky o nemovitosti, které nebyly v užívání socialistické organizace (věc Okresního soudu v Jičíně sp. zn. 11 C 123/2006). K tomu dovolací soud uvedl, že režim držby a vydržení pozemků v užívání socialistických organizací byl jiný než u pozemků, které takto užívány nebyly; odkaz na §13 o. z. tak nelze užít a je třeba řešit otázku, zda žalovaná 2) takto užívané pozemky držela. Dovolací soud uvedl, že odvolací soud se nevypořádal s námitkami žalované 1) ohledně držby pozemků žalovanou 2) užívaných zemědělským družstvem a vůbec neodůvodnil držbu pozemků lesních, užívaných státní socialistickou organizací. Dovolací soud se však současně vyslovil k posuzování této otázky v dalším řízení; k tomu viz citace tohoto rozhodnutí níže.
Po zrušení rozsudku odvolacího soudu dovolacím soudem pak odvolací soud rozhodl rozsudkem ze dne 14. 4. 2022, č. j. 25 Co 130/2020-948, tak, že výrokem I rozsudek okresního soudu ve výrocích I až VI a VIII až X, ve výrocích II a III doplňujícího rozsudku a ve výrocích II a III doplňujícího usnesení potvrdil s tím upřesněním výroku I rozsudku (soudu prvního stupně) , že žalobce je výlučným vlastníkem stavebních parcel číslo XY, XY, XY, XY, XY a XY a pozemkových parcel číslo XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY a že žalobce je vlastníkem 1/2 pozemkových parcel číslo XY a XY – vše v katastrálním území XY, obec XY, a s tím upřesněním výroku IV rozsudku (soudu prvního stupně), že se zamítá žaloba, kterou se prvá žalovaná domáhá určení, že je vlastnicí 1/4 stavebních parcel číslo XY, XY, XY, XY, XY a XY a pozemkových parcel číslo XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY – vše v katastrálním území XY, obec XY, výrokem II rozsudek okresního soudu ve výroku VII zrušil , a výroky III a IV rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud setrval na názoru, že „vlastnické právo“ (správně: spoluvlastnické právo) k další id. 1/2 pozemků v užívání JZD žalovaná 2) vydržela a platně převedla na žalobce; pokud jde však o lesní pozemky, žalobu zamítl s tím, že „se podstatné okolnosti v řízení žalobci vůbec nepodařilo prokázat“. Odvolací soud nepřisvědčil žalobci, že nabyl vlastnické právo na základě dobré víry ve stav evidovaný v katastru nemovitostí, a k tvrzení, že žalobce se stal vlastníkem na základě §243d odst. 2 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2013, v nyní účinném znění o. s. ř. se jedná o §243g odst. 2), uvedl: „Prvostupňový soud v bodu 72. odůvodnění rozsudku vysvětlil, že rozhodnutí Okresního soudu v Jičíně ze dne 20. 10. 2003, č. j. 23 D 934/98-454, vydané v důsledku kasačního rozhodnutí dovolacího soudu, neznamenalo, že by žalobce přišel o vlastnické právo ke spornému spoluvlastnickému podílu na lesních pozemcích. Odvolací soud dodává, že nemožnost dotčení právních vztahů třetích osob novým rozhodnutím znamená to, že při posuzování právních vztahů někoho jiného, než účastníka řízení se nadále vychází z původního (zrušeného) rozhodnutí a že tyto osoby nemohou pozbýt nabytá práva a povinnosti jen proto, že původní rozhodnutí bylo dovolacím soudem zrušeno a že právní vztahy účastníků řízení byly nově upraveny jinak. Pozbytí nabytých práv žalobce ve vztahu ke sporným podílům na lesních pozemcích však v úvahu nepřichází – shora již bylo vysvětleno, že žalobce vlastnické právo k předmětným podílům lesních pozemků smluvně nenabyl [2) žalovaná je nevlastnila a žalobce je nenabyl ani na základě dobré víry při uzavírání smlouvy]. Rozsudek okresního soudu tak není v rozporu s posledně citovaným ustanovením procesního předpisu“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobce a žalovaná 1) dovolání.
Žalobce dovoláním napadá část výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterou byly potvrzeny výroky II a III soudu prvního stupně ze dne 17. 1. 2020, č. j. 11 C 7/2015-639, ve spojení s doplňujícím rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 17. 2. 2020, č. j. 11 C 7/2015-651, a ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 22. 7. 2020, č. j. 11 C 7/2016-695, kterými bylo určeno, že žalovaná 1) je „vlastníkem“ spoluvlastnického podílu o velikosti id. 1/4 pozemků parc. č. XY a parc. č. XY v kat. území XY, a zamítnuta jeho žaloba, že je kromě id. ½ uvedených pozemků vlastníkem ještě další id. ½ těchto pozemků. Jde tedy o část rozsudku týkající se tzv. lesních pozemků.
Přípustnost dovolání vymezuje takto: „Dovolání je přípustné dle §237 občanského soudního řádu, když dovolání směřuje proti rozhodnutí, kterým se odvolací řízení končí, a dle názoru žalobce jde rovněž o rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, když řeší právní otázky, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a otázky, které nebyly v praxi dovolacího soudu řešeny. Rozhodnutí odvolacího soudu rovněž trpí vadami, které mohly být za následek nesprávné rozhodnutí ve věci“.
Namítá, že žalovaná 1) nenabyla dědictvím po matce M. P., zemřelé 22. 8. 1974, id. ¼ uvedených pozemků podle rozhodnutí dědického soudu ze dne 20. 10. 2003, sp. zn. D 934/98, neboť v době rozhodnutí již náležely pozemky žalobci, který je nabyl darovací smlouvou ze dne 13. 11. 1995 od matky M. N. – žalované 2). Ta držela pozemky v dobré víře, že jí patří, když id. ½ nabyla dědictvím po otci P. P., zemřelém 8. 11. 1965, a další id. ½ podle rozhodnutí o vypořádání dědictví z 30. 8. 1982. V dědickém řízení po M. P. bylo v roce 2003 nesprávně rozhodnuto, že každá ze žalovaných nabyla id. ¼ těchto pozemků, neboť v té době již nebyly předmětem dědictví, jestliže už v roce 1992 nabyla id. ½ pozemků vydržením žalovaná 2). Žalobce tedy nabyl vlastnictví k těmto pozemkům darem. I kdyby je matka teoreticky nevydržela, žalobce by vlastnictví i tak nabyl. V katastru nemovitostí byla v době uzavření darovací smlouvy vyznačena jako výlučný vlastník žalovaná 2), žalobce nebyl účastníkem dědického řízení, a jeho právní vztahy tak nemohly být rozhodnutím dovolacího soudu ze dne 26. 8. 1998, sp. zn. 21 Cdo 408/98, dotčeny, když §243d o. s. ř. stanovil, že právní vztahy někoho jiného, než účastníka řízení nemohou být novým rozhodnutím dotčeny. Pokud bylo v dědickém řízení po vkladu darovací smlouvy rozhodnuto, že žalované 1) náleží id. ¼ pozemků, byl v katastru proveden duplicitní zápis vlastnického práva. Žalobce pak byl v řízení vedeném pod sp. zn. 11 C 123/2006 ohledně určení vlastnického práva k pozemku st. p. č. XY, jehož součástí je budova č. p. XY, v kat. území XY, zcela úspěšný. Otázky, které podle žalobce zakládají přípustnost dovolání, jsou tyto:
1. „Právní otázka, jaký subjekt tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní ve vztahu k tvrzení, že se věci neudály obvyklým (očekávaným) způsobem)“.
Nejvyšší soud sám v této věci v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 994/2021, uvedl, že pokud od rozhodnutí státního notářství uplynula celá řada let, je na tom, kdo popírá, že se věci neudály obvyklým způsobem, aby to prokázal. Přesto soudy vycházely z toho, že důkazní břemeno leží na žalobci. Soudy obou stupňů také nevzaly v úvahu, že pozůstalost je věcí hromadnou (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3051/2014). Jestliže žalovaná 1) vydržela vlastnické právo k ostatním nemovitostem, měl být stejný závěr přijat i ohledně lesních pozemků.
Z obsahu dovolání se podává, že tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
2. Kdy dochází k uchopení držby pozemků v užívání státní organizace – zde Východočeské státní lesy – dědicem a zda může jí o uchopení symbolické; dovolatel tvrdí rozpor napadeného rozsudku s rozhodnutími Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 22 Cdo 1400/2004 a v dané věci sp. zn. 22 Cdo 994/2021. Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1824/2004 řešil otázku uchopení držby pozemků v užívání JZD na základě převodní smlouvy, která se následně ukázala jako neplatná. Poukázal na to, že pozemky nemohly být užívány, vztah mezi držitelem a JZD se neutvářel svobodně, a nabyvatel podle převodní smlouvy se tak chopil držby symbolickým aktem – registrací smlouvy státním notářstvím. Také v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 994/2021 uvedl, že vlastnická držba takových pozemků nebyla vyloučena, byť šlo o držbu specifickou, determinovanou tehdejšími právními a politickými poměry. Jejím znakem bylo, že užívající organizace fakticky považovala toho, kdo se držby dovolává, za vlastníka pozemků, a tak s ním jednala, bylo-li jednání s vlastníkem nezbytné; uchopení držby nabyvatelem takových pozemků mohlo být i symbolické. Zde jde o tvrzení rozporu napadeného rozhodnutí s judikaturou Nejvyššího soudu.
3. Klade otázku, jak má být aplikován §243d odst. 2 o. s. ř. (ve znění do 31. 12. 2013, nyní §243g odst. 2 o. s. ř.), podle kterého právní poměry nikoho jiného, než účastníka řízení nemohou být novým rozhodnutím dotčeny. Odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2178/2013. Při posuzování právních vztahů někoho jiného než účastníků, se vychází z původního zrušeného rozhodnutí. Neplatnost právního úkonu nemůže být založena tím, že šlo o nabytí od osoby, která k tomu nebyla podle hmotného práva oprávněna, vyplývalo-li jí její oprávnění z pravomocného, byť později zrušeného rozhodnutí soudu (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 1998, sp. zn. 21 Cdo 892/2012).
Je třeba vycházet z toho, že žalovaná 2) nabyla podle rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 12.1996, sp. zn. 17 Co 122/96, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí státního notářství z 30. 8. 1982, sp. zn. D 982/74, zbývající id. ½ předmětných pozemků včetně lesních, a stala se tak jejich výlučnou vlastnicí. Žalobce pak byl 1. 4. 1997 zapsán v katastru nemovitostí jako výlučný vlastník předmětných nemovitostí včetně lesních. I když bylo rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 12. 1996 zrušeno rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 1998, č. j. 21 Cdo 408/98-255, následně bylo Okresním soudem v Jičíně vydáno 20. 10. 2003 nové rozhodnutí sp. zn. D 934/1998, podle kterého dědičkou id. ¼ lesních pozemků byla žalovaná 1) a dědičkou další id. 1/4 žalovaná 2), právní vztahy někoho jiného, než účastníka dovolacího řízení nemohly být novým rozhodnutím dotčeny. Nesprávně soudy dovozují, že žalobce byl chráněn tím, že byl v katastru jako vlastník zapsán (byť duplicitně); dovolatel tvrdí, že se tak stal vlastníkem i v případě, že žalovaná 2) by spoluvlastnický podíl nevydržela.
4. Jako v judikatuře dosud neřešenou klade otázku, zda je-li převodce pouze spoluvlastníkem nemovitosti, ale v převodní smlouvě je uvedena nemovitost celá, dochází k převodu jeho spoluvlastnického podílu, jehož je převodce vlastníkem. Žalované 2) náležel spoluvlastnický podíl k lesním pozemkům – k id. ½ jej nabyla děděním po P. P. _a k id. ¼ děděním po M. P., celkem id. ¾. I kdyby žalovaná 2) teoreticky spoluvlastnický podíl id. ½ nevydržela, pak jí náležel podíl id. ¼, tedy celkem jí patřily id. ¾ a darovací smlouvou se pak stal žalobce spoluvlastníkem lesních pozemků s podílem id. ¾. Soud tak měl rozhodnout, že mu uvedený podíl náleží, ohledně další id. ¼ žalobu zamítnout.
5. Konečně formuluje otázku, zda v případě, když se odvolací soud hodlá odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně, je nutné, aby dokazování zopakoval, případně provedením dalších důkazů si získal rovnocenný podklad pro odlišné hodnocení důkazu. Uvedená otázka byla dovolacím soudem řešena např. v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 123/2018. Jde mu o údajné pochybení odvolacího soudu založené v důsledku toho, že po rozhodnutí dovolacího soudu v této věci, tj. v průběhu druhého odvolacího řízení (tedy až po rozhodnutí soudu prvního stupně) došlo k pozemkovým úpravám popisovaným v rozhodnutí odvolacího soudu, a ty odvolací soud při označení pozemků nesprávně vyhodnotil.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud část výroku I rozsudku odvolacího soudu změnil tak, že se určuje, že žalobce je kromě vlastnictví id. ½ pozemků parc. č. XY a XY vlastníkem ještě další id. ½ těchto pozemků, případně rozsudek odvolacího soudu v této části výroku změnil tak, že určil, že žalobce je kromě vlastnictví id. ½ pozemků p. č. XY a p. č. XY, o němž bylo rozhodnuto ve výroku I rozsudku soudu prvního stupně, vlastníkem další id. ½ těchto pozemků, a že se zamítá žaloba žalované 1) na určení, že je vlastnicí id.1/4 těchto pozemků, případně, aby dovoláním napadená část výroku I rozsudku odvolacího soudu byla zrušena a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná 1) dovoláním napadla rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl potvrzen výrok pod bodem I rozsudku soudu prvního stupně ve znění doplňujícího rozsudku s upřesněním, že žalobce je výlučným vlastníkem vyjmenovaných pozemků, a dále potvrzen výrok pod bodem VI (patrně jde o výrok pod bodem IV), kterým byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba, že žalovaná 1) je vlastnicí id. ¼ pozemků. Přípustnost dovolání opírá o tvrzení, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a o porušení jejího práva na spravedlivý proces. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu ve výrocích napadených dovoláním a výroky I a IV rozsudku soudu prvního stupně byly zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vzhledem k tomu, že 30stránkové dovolání žalované 1) shledal dovolací soud nepřípustným, v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odkazuje na jeho obsah, který je účastníkům znám; stejně tak jsou jim známa vyjádření k dovolání, která podali žalobce i žalovaná 2), která navrhuje, „aby bylo rozhodnuto v souladu s návrhem žalobce“.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání žalobce je přípustné podle §237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř., a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že jeho dovolání je důvodné. Přípustnost dovolání žalobce je založena tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz níže).
Dovolání žalované 1) není přípustné.
Obecně se k dovoláním (i k rozsáhlým podáním účastníků) uvádí:
Z procesního předpisu nevyplývá povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka. Není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře a vyvracení jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 29 Cdo 13/2015, uveřejněný pod číslem 139/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3897/2016). To platí jak pro nalézací, tak i pro dovolací řízení, zejména jde-li o tak rozsáhlá podání, jaká podává žalobce a žalovaná 1).
Ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces sice odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí, racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními účastníků řízení, avšak rozsah této povinnosti nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 3076/13, bod 19, a judikaturu v něm citovanou). Požadavky, jež lze klást na soud, pokud jde o vypořádání se s námitkami stran sporu, se do značné míry odvíjejí od pregnantnosti a jasnosti formulace těchto námitek samotných (usnesení Nejvyššího soudu dne 27. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2650/2013). Je třeba vzít v úvahu to, že kapacita soudů není neomezená a že je někdy zbytečně vyčerpávána nepodstatnými či nevýznamnými námitkami, jejichž výslovné řešení by šlo na úkor rychlého rozhodnutí sporů těch účastníků, kteří své postoje dokážou jasně a stručně formulovat. I proto se dovolací soud zaměřil na podstatu věci a opomenul ta tvrzení stran, která nemohla posouzení věci v dovolacím řízení ovlivnit.
K dovolání žalované 1):
V odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno (§243f odst. 2 o. s. ř. věta první).
Dovolání žalované 1) má 30 stran; mnohé výtky se v něm opakují v pozměněných formulacích anebo jde o tvrzení vycházející ze zjevně nesprávné interpretace napadeného rozsudku (např. výtky týkající se aplikace §13 o. z.). Dovolací soud konstatuje, že na její odvolací výtky odpověděl odvolací soud přiměřeně jejich formulaci, významu a četnosti; rozhodnutí je přezkoumatelné, netrpí znaky libovůle a právo žalované 1) na spravedlivý proces nebylo porušeno. Pokud jde o držbu a vydržení pozemků v užívání JZD, respektoval odvolací soud právní názor vyslovený v předchozím rozhodnutí dovolacího soudu i jeho další judikaturu.
K držbě pozemků v užívání jednotného zemědělského družstva:
Dovolatelka tvrdí, že nebylo prokázáno, zda a kdy se žalovaná 2) chopila držby těchto pozemků, resp. kdy zanikla předchozí spoludržba dědiček (obou žalovaných). Poukazuje přitom na judikaturu a odbornou literaturu, týkající se držby, se kterou je napadené rozhodnutí v rozporu. Přehlíží ovšem to, co dovolací soud uvedl již v předchozím rozhodnutí, že jde o velmi specifickou situaci, vyvolanou tehdejšími poměry [a ostatně i postupem žalované 1), která podala odvolání až po 13 letech od vyhlášení dědického rozhodnutí], kterou nelze poměřovat obecnými pravidly o držbě.
K tomu odvolací soud uvedl: „JZD bylo zástupcem držitele sdružených pozemků, který nabyl vlastnictví k nim v době, kdy byly do družstva sdruženy; nabyvatel sdružených pozemků se chopil jejich držby symbolickým aktem – registrací smlouvy státním notářstvím (srov. kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1824/2004, publikovaný v Soudních rozhledech č. 8, roč. 2005 na str. 294). V posuzované věci se pak žalovaná 2) držby polních pozemků chopila nikoliv registrací smlouvy, ale právní mocí rozhodnutí vydaného v dědickém řízení. Při posuzování dobré víry držitele v době po roce 1948 i později je třeba přihlédnout k tomu, že se ujal držby nemovitosti v době, kdy byla závažným způsobem narušena stabilita vlastnických vztahů, kdy nebyly uznávány některé tradiční principy soukromého práva, právní úprava vlastnických vztahů byla nepřehledná (týkaly se jí často i odvozené normy) a správní orgány (národní výbory) měly široká faktická i právní oprávnění zasahovat do vlastnických vztahů. V takovém případě nelze na držitele klást stejné nároky jako ve stabilizovaném právním státě, respektujícím tradiční a vžité principy občanského práva (srov. kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4484/2007, publikovaný v Právních rozhledech č. 23, roč. 2009, str. 857)“.
Dovolatelce lze přisvědčit v tom, že v této věci rozhodnutí o nabytí dědictví z roku 1982 nenabylo právní moci; ohledně této otázky je dovolací soud vázán rozhodnutími vydanými v dědickém řízení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 1998 č. j. 21 Cdo 408/98-255). Jde tu však o nepřesnost v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, nikoliv o zásadní okolnost; žalovaná 2) i organizace užívající sporné pozemky se na základě doložky právní moci důvodně domnívaly, resp. důvodně domnívat mohly, že o vlastnickém právu k pozemkům z pozůstalosti bylo již pravomocně rozhodnuto. Nicméně v předchozím rozhodnutí v této věci dovolací soud uvedl: „V době rozhodování odvolacího soudu uplynulo od potvrzení nabytí dědictví žalované 2) téměř 40 let; její dědické právo začala žalovaná 1) zpochybňovat až 21 let po smrti zůstavitelky a 13 let po rozhodnutí státního notářství (když předtím předložila závěť, která byla shledána neplatnou, protože ji nepsala zůstavitelka); tím ovšem ztížila dokazování o nabytí držby. Tuto okolnost je třeba vzít do úvahy, a to ve prospěch držby žalované 2). I když obecně – tedy nikoliv pro specifické případy pozemků v užívání tzv. socialistických organizací – platí, že samotné rozhodnutí státního notářství o potvrzení nabytí dědictví nezakládá držbu pozemku, v případě, že od takového rozhodnutí uplynula již celá řada let, je na tom, kdo popírá, že věci se neudály obvyklým (očekávaným) způsobem, aby to prokázal (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1400/2004). Lze přitom očekávat, že při obvyklém běhu věci se dědic, kterému je nabytí dědictví potvrzeno, ujme držby pozůstalosti (která je věcí hromadnou), je-li to možné“. Dále: Žalovaná 1) až dne 11. 9. 1995 podala odvolání proti uvedenému rozhodnutí Státního notářství v Jičíně a tvrdila vadné doručení; také začala aktivně vystupovat v rámci tohoto dědického řízení. Lze si stěží představit, že by osoba, která „má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností“ (§4 odst. 1 o. z. ve spojení s §3030 o. z.) se takovou dobu nestarala o projednání dědictví a o jeho výsledek. I kdyby snad byla důvodná tvrzení, že tak nemohla učinit z politických důvodů (její vysoká aktivita v dědickém řízení do roku 1982 tomu však nenasvědčuje), pak je třeba poukázat na to, že v pasivitě setrvala i několik let po změně politických poměrů. V 80. letech minulého století byla členkou JZD, které pozemky užívalo, žalovaná 2). Žalovaná 2) pak opírala držbu o rozhodnutí státního notářství opatřené doložkou právní moci. Nebylo tak možno přehlédnout ani časovou prodlevu v jednání žalované 1).
Soud prvního stupně též uvedl: „U nemovitostí, které mělo v užívání JZD (byly sdruženy), bylo prokázáno, že v rámci tehdejších možností a společenských poměrů se žalovaná po 30. 8. 1982 ujala oprávněné držby těchto celých nemovitostí, včetně podílu, který původně patřily M. P. Jak vyplynulo z dokazování, žalovaná byla členkou družstva a v rámci tehdejších možností jako osoba, která v družstvu nebyla zaměstnaná, již po roce 1982 vystupovala vůči tehdejšímu JZD jako vlastnice celých sdružených pozemků (původně patřících M. a P. P.). Po roce 1989 začala žalovaná 2) ještě aktivněji působit v rámci transformace družstva a zemědělskému podniku, který tehdy hospodařil na daných pozemcích tyto pozemky pronajala… Soud také podotýká, že ve vztahu k těmto pozemkům, kromě pozemků u domu čp. XY, nebylo hodnověrně zjištěno, že by v rozhodném období žalovaná 1) vystupovala vůči příslušnému JZD jako vlastnice podílu na těchto pozemcích a že by s ní tak příslušný zemědělský podnik jednal“.
Je též třeba vzít do úvahy to, že podle zjištění v nalézacím řízení se chovala žalovaná 2) vůči družstvu jako vlastnice v letech 1990 a 1991, tedy v době, kdy vydržecí doba ještě neuplynula. Naproti tomu žalovaná 1) v té době nevyvíjela ohledně pozemků žádnou aktivitu. Ačkoliv byla až do rozhodnutí státního notářství v roce 1982 v řízení velmi aktivní (k jednání se sice nedostavovala, zahrnovala však státní notářství řadou podání, ne vždy srozumitelných), po tomto rozhodnutí se odmlčela až do roku 1995.
Za tohoto stavu není úvaha odvolacího soudu o držbě a vydržení těchto pozemků žalovanou 2) zjevně nepřiměřená; pokud by žalovaná 1) byla spoludržitelkou pozemků i po rozhodnutí o vypořádání dědictví, dala by v této době tuto okolnost nějak najevo; to nebylo zjištěno. Rozhodnutí odvolacího soudu tak není v rozporu s tím, co o držbě pozemků užívaných tzv. socialistickou organizací uvedl dovolací soud v rozhodnutích uvedených výše a zejména v předchozím rozhodnutí v této věci. Další rozhodnutí, na která dovolatelka odkazuje a která se týkají držby v „normálních“ poměrech, na tuto věc nedopadají.
Dovolatelka považuje napadený rozsudek za nepřezkoumatelný, tvrdí, že nevyhovuje kritériím uvedeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1990/2018. Tak tomu není. Z rozsudku je zřejmé, kdy se žalovaná 2) ujala držby (bylo to okamžikem vyznačení doložky právní moci rozhodnutí o vypořádání dědictví, šlo o symbolické uchopení držby), za jakých okolností k uchopení držby došlo (bylo to po smrti její matky, jejíž dědičkou se podle původního rozhodnutí státního notářství stala), a věc držela prostřednictvím JZD, resp. jeho nástupců. Rozhodnutí státního notářství sice není samo o sobě uchopovacím aktem, ale šlo-li o pozemky sdružené v JZD, bylo možno držbu uchopit i symbolickým aktem (viz k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1824/2004, též první rozsudek Nejvyššího soudu v této věci).
Dobrou víru žalované 2), že pozemky nabyla děděním, konstatoval dovolací soud již v předchozím rozhodnutí v této věci, a na tom není třeba nic měnit.
K aplikaci §13 o. z.:
Odvolací soud vysvětlil, proč považoval žalovanou 2) za oprávněnou držitelku a vydržitelku pozemků užívaných JZD (viz body 37 a násl. odůvodnění); posouzení otázky držby a vydržení neopřel o její posouzení ve věci Okresního soudu v Jičíně sp. zn. 11 C 123/2006. Jasně uvedl, že držbu je třeba pro různé druhy pozemků tam uvedených posuzovat rozdílně, „společný závěr pro tyto různé druhy nemovitostí se uplatní ve vztahu k dobré víře 2) žalované, že je nabyla děděním, nikoliv však již při posouzení otázky, zda a od kdy byla tato žalovaná držitelkou pozemků v užívání socialistických organizací. I ve světle rozhodnutí dovolacího soudu tak není důvod se odchylovat od závěrů, přijatých v daném řízení soudy všech stupňů a soudu Ústavního, a tedy revidovat právní závěry, týkající se možnosti vydržení v průběhu dědického řízení. Platí tedy, že v poměrech obč. zák. bylo možno věc držet a vydržet vlastnické právo i ve vztahu mezi dědici“. To je plně v souladu s tím, co dovolací soud uvedl v předchozím rozsudku v této věci, rozpor s jeho judikaturou tak není dán.
K dalším otázkám:
Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že měl za to, že skutkové zjištění, že žalovaná byla v 80. letech členkou JZD, učinil na základě shodných tvrzení účastníků; takové tvrzení popírá. Odvolací soud však neuvedl, že by byla členkou JZD na základě dědění po M. P., jak se snad dovolatelka domnívá; ostatně takový způsob vzniku členství (děděním) tehdejší předpisy ani neznaly. Samotnou skutečnost, že žalovaná 2) členkou družstva byla, sama žalovaná 1) vázala k „dědictví po otci p. P.“, tedy ji uznávala.
K hodnocení důkazů (bod F dovolání):
Již v předchozím řízení Nejvyšší soud uvedl: „V tomto případě je věc komplikovaná tím, že v době rozhodování odvolacího soudu uplynulo od potvrzení nabytí dědictví žalované 2) téměř 40 let; její dědické právo začala žalovaná 1) zpochybňovat až 21 let po smrti zůstavitelky a 13 let po rozhodnutí státního notářství (když předtím předložila závěť, která byla shledána neplatnou, protože ji nepsala zůstavitelka); tím ovšem ztížila dokazování o nabytí držby. Tuto okolnost je třeba vzít do úvahy, a to ve prospěch držby žalované 2).
Podstatné však je, že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle §241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, publikovaný pod č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní).
Již jen na okraj, nad rámec dovolacího přezkumu, se dodává, že v této věci přicházelo do úvahy i posouzení věci podle ustanovení o mimořádném vydržení (§1095 o. z.), a to i v případě, že držba žalované 2) by započala až v 90. letech minulého století.
K dovolání žalobce:
K účinkům zrušení pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení na práva třetích osob:
Tato otázka nemůže založit přípustnost dovolání, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu uvedené níže.
Podle §243d odst. 1 o. s. ř., věty první (ve znění do 31. 12. 2000) jestliže dovolací soud zruší rozhodnutí odvolacího soudu (rozhodnutí soudu prvního stupně), jedná dále o věci soud, jemuž byla věc vrácena nebo postoupena k dalšímu řízení.
Právní vztahy někoho jiného, než účastníka řízení nemohou být novým rozhodnutím dotčeny (§243d odst. 2 o. s. ř.).
Žalobce měl nabýt sporné nemovitosti na základě darovací smlouvy ze dne 13. 11. 1995, kterou uzavřel s žalovanou 2), která byla v té době deklarována na základě rozhodnutí Státního notářství v Jičíně ze dne 30. 8. 1982, č. j. D 982/74-114, ve spojení s pravomocným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 12. 1996, č. j. 17 Co 122/96-159, jako výlučná vlastnice nemovitostí na základě rozhodnutí o vypořádání dědictví, později zrušeného v dovolacím řízení usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 1998, č. j. 21 Cdo 408/98-255. Dne 19. 2. 1996 byl Katastrálnímu úřadu v Jičíně doručen návrh na vklad vlastnického práva žalobce dle této darovací smlouvy. Vklad vlastnického práva žalobce byl zapsán dne 1. 4. 1997 s právními účinky vkladu k 19. 2. 1996.
Jde tedy o účinky zrušení usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 12. 1996, na jeho vlastnické právo.
K tomu již soud prvního stupně uvedl: „Dále použití tohoto ustanovení na tuto situaci nedopadá, protože jak vyplývá z rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 12. 1996, č. j. 17 Co 122/96-159, který neodmítl odvolání žalované 1) z 11. 9. 1995 proti rozhodnutí Státního notářství v Jičíně z 30. 8. 1982, č. j. D 982/74-114, v době, kdy žalovaná 2) darovala žalobci předmětné nemovitosti, nebylo rozhodnutí Státního notářství v Jičíně z 30. 8. 1982, č. j. D 982/74-114, v právní moci a žalovaná 2) byla vlastnicí převáděných nemovitostí (kromě části p. p. č. XY a XY) na základě jiných právních titulů (dědictví po P. P. a vydržení vlastnického práva)“.
V této věci byl podán návrh na vklad darovací smlouvy 19. 2. 1996 a k tomuto dni také nastaly účinky vkladu; rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 17 Co 122/96-159, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Státního notářství v Jičíně ze dne 30. 8. 1982, č. j. D 982/74-114, bylo vydáno až 4. 12. 1996. V době, kdy žalobce (resp. jeho zástupce) podal návrh na vklad práva do katastru nemovitostí, a tudíž ke dni, kdy mělo vlastnické právo být nabyto, tu ještě nebylo pravomocné rozhodnutí, o které se jeho vlastnické právo mohlo opírat. Proto nemůže být tvrzený rozpor s judikaturou dovolacího soudu dán.
K vydržení lesních pozemků:
V této části není rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s právním názorem vysloveným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 22 Cdo 994/2021 (který se týkal této věci). Dovolací soud v tomto rozhodnutí nevyloučil držbu a vydržení lesních pozemků, jen zpochybnil aplikaci §13 o. z. a žádal zdůvodnění rozhodnutí o vydržení lesních pozemků.
K lesním pozemkům (tedy pozemkům p. p. č. XY a XY, včetně pozemku původně označeného XY – vše v katastrálním území XY, obec XY) odvolací soud uvedl, „že ve světle rozhodnutí dovolacího soudu neobstojí závěr, že 2) žalovaná byla vlastnicí 1/2 podílu již na základě výsledku dědického řízení, týkajícího se pozůstalosti po jejím otci a že tudíž úvahy okresního soudu o tom, že se 2) žalovaná nechopila držby (míněno zřejmě další id. ½ pozemků), jsou tak již ze své podstaty chybné. Neobstojí ani (předchozí) názor odvolacího soudu o neopodstatněnosti odlišného přístupu při právním hodnocení zjištěného skutkového stavu ve vztahu k pozemkům tzv. polním a tzv. lesním. Dovolací soud uvedl, že pokud je někdo držitelem ideální poloviny věci, ještě to neznamená, že se musí nutně chopit držby i druhé ideální poloviny, resp. že se této držby nemůže chopit někdo jiný. Ve vztahu k rozdílu držby pozemku, ke kterému měla tzv. socialistická organizace právo užívání, resp. ke kterému svědčilo jednotnému zemědělskému družstvu právo užívání sdružených pozemků, dovolací soud nepřisvědčil odvolacímu soudu v jeho závěru o totožnosti právního režimu držby s tím, že předmětem řízení je určení vlastnického práva ke dvěma druhům pozemků s různým právním režimem“.
To je sice správné konstatování, nicméně neúplné.
Dovolací soud v předchozím rozhodnutí neakceptoval závěry odvolacího soudu ohledně vydržení těchto pozemků, opřený zejména o §13 o. z., nicméně uvedl i okolnosti možnému vydržení nasvědčující; vzhledem k přezkumné povaze dovolacího řízení však nemohl učinit vlastní závěr, ostatně i proto, že šlo o hodnocení důkazů, které se v dovolacím řízení neprovádí. Dovolací soud, jak již bylo uvedeno výše, konstatoval: „K posouzení, zda uběhla vydržecí doba, je podle judikatury, na kterou dovolatelka odkazuje (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1990/2018), nutné vždy zjistit, zda a kdy se držitel ujal držby. Jde-li o držbu nemovitostí v užívání tzv. socialistické organizace, pak je třeba přihlédnout ke zvláštnostem, vyvolaným povahou tohoto užívání. V tomto případě je věc komplikovaná tím, že v době rozhodování odvolacího soudu uplynulo od potvrzení nabytí dědictví žalované 2) téměř 40 let; její dědické právo začala žalovaná 1) zpochybňovat až 21 let po smrti zůstavitelky a 13 let po rozhodnutí státního notářství (když předtím předložila závěť, která byla shledána neplatnou, protože ji nepsala zůstavitelka); tím ovšem ztížila dokazování o nabytí držby. Tuto okolnost je třeba vzít do úvahy, a to ve prospěch držby žalované 2). I když obecně platí, že samotné rozhodnutí státního notářství o potvrzení nabytí dědictví nezakládá držbu pozemku, v případě, že od takového rozhodnutí uplynula již celá řada let, je na tom, kdo popírá, že věci se neudály obvyklým (očekávaným) způsobem, aby to prokázal (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1400/2004). Lze přitom očekávat, že při obvyklém běhu věci se dědic, kterému je nabytí dědictví potvrzeno, ujme držby pozůstalosti (která je věcí hromadnou), je-li to možné“. Není to tedy tak, že by dovolací soud možnost vydržení zcela popřel. Jde tedy o posouzení, zda tu byly okolnosti umožňující učinit závěr o držbě žalované 2).
Dovolatel též odkazuje na listiny, které byly provedeny k důkazu (zápis ze dne 22. 7. 1993 sepsaný mezi M. N. a Lesy České republiky, s. p., o předání lesních pozemků, které se navracejí původním vlastníkům, a dopis Východočeských státních lesů, lesní závod, ze dne 14. 3. 1991 adresovaný M. N., který prokazuje, že paní M. N. požádala jako výlučný vlastník dotčených lesních pozemků o jejich navrácení; dovolací soud poznamenává, že to vyplývá i ze skutkového zjištění soudu prvního stupně uvedeného pod bodem 50 odůvodnění jeho rozhodnutí. Dovolatel tvrdí, že jde o důkazy toho, že její vlastnictví bylo uznáváno i organizací hospodařící s lesy (tím se implicitně poukazuje na to, že uvedená organizace byla detentorem, zastupujícím v držbě tuto žalovanou).
Tyto skutečnosti odvolací soud pominul. Za této situace je jeho rozhodnutí předčasné a tudíž nesprávné; dovolací důvod, uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř., je tak dán i v této části.
Konečně žalobce odkazuje na nesrovnalosti ve výroku napadeného rozsudku vzniklé tím, že v průběhu odvolacího řízení došlo k pozemkovým úpravám a tím i k jinému označení lesních pozemků. Jde tu v podstatě o skutkovou námitku, v zásadě nepřípustnou v dovolacím řízení, žalobce ji však bude moci uplatnit v dalším řízení.
Přípustnost dovolání žalobce nemůže založit „právní otázka, zda v případě, kdy je převodce vlastníkem pouze spoluvlastnického podílu na nemovitosti, a v převodní smlouvě (zde darovací smlouvě) je uvedeno, že předmětem převodu je celá nemovitost, dochází k převodu vlastnického práva ke spoluvlastnickému podílu na dané nemovitosti, jehož je převodcem vlastníkem“.
Na takto položené otázce rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, odvolací soud ji neřešil. I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se nezabýval otázkou v odvolání neuplatněnou, o jejíž posouzení navíc soud prvního stupně rozhodnutí neopřel, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, a řada dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu).
I když je pozůstalost věcí hromadnou, není věc hromadná předmětem držby a vydržení; pozůstalost nelze vydržet (viz Randa, A., Šikl, H.: Držba dle rakouského práva v pořádku systematickém. Praha 1890, s. 13, reprint Wolters Kluwer 2008, s. 79, 99). Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3051/2014, na který dovolatel odkazuje, se držby ani vydržení pozůstalosti ani vydržení věci hromadné netýká, a tudíž tvrzený rozpor nemůže být dán.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání žalobce je částečně důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu napadeném dovoláním žalobce a v souvisejících nákladových výrocích zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v konečném rozhodnutí o věci (srovnej §243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 7. 2023
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu