ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.3892.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 3892/2022-123
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce: ČESKÝ ROZHLAS , se sídlem v Praze 2, Vinohradská 1409/12, IČO: 45245053, zastoupený JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Kořenského 1107/15, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO: 69797111, o určení neexistence překupního práva smluvního, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 107/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 8. 2022, č. j. 30 Co 181/2022-99, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
[1] Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 3. 2022, č. j. 26 C 107/2021-65, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že předkupní právo vyznačené ve prospěch Československého rozhlasu podle článku V. smlouvy označené ve sbírce listin jako RV 380/1992 ze dne 25. 6. 1992 ve vztahu k pozemkům parc. č. 488, jehož součástí je stavba bez č. p. a č. e., a parc. č. 490, jehož součástí je stavba č. p. 1409, vše v k. ú. Vinohrady, neexistuje (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
[2] K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. 8. 2022, č. j. 30 Co 181/2022-99, připustil změnu žaloby (výrok I) a rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I o věci samé potvrdil ve znění, že se zamítá žaloba, kterou se žalobce domáhal určení, že předkupní právo vyznačené ve prospěch České republiky, které vykonává Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, podle článku V. smlouvy označené ve sbírce listin jako RV 380/1992 ze dne 25. 6. 1992 a podle prohlášení o vzniku práva při zániku osoby dosud z práva oprávněné č. j. UZSVM/A/22476/2022-HMSO ze dne 5. 5. 2022, ve vztahu k pozemkům parc. č. 488, jehož součástí je stavba bez č. p. a č. e., a parc. č. 490, jehož součástí je stavba č. p. 1409, vše v k. ú. Vinohrady, neexistuje, a dále potvrdil ve výroku II o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok II). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III).
[3] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Měl za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na řešení právních otázek, které v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud nebyly vyřešeny (s jejich konkretizací v další části odůvodnění) a k jedné právní otázce se soud prvního stupně ani odvolací soud nevyjádřily. Navrhl proto, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
[4] Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
[5] Dovolání není přípustné.
[6] Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
[7] Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
[8] Pro přehlednost dovolací soud úvodem uvádí, že mezi stejnými účastníky prakticky v totožné věci pouze ve vztahu k jiným pozemkům probíhalo řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 29 C 155/2021 se stejným výsledkem řízení u soudu prvního stupně i soudu odvolacího (dále též jen „souběžný spor“). V dovolacím řízení byla věc vedena pod sp. zn. 22 Cdo 1017/2023 a Nejvyšší soud o ní rozhodl usnesením ze dne 28. 12. 2023, jímž dovolání žalobce odmítl. Oproti tomuto souběžnému sporu, kde žalobce v rámci podaného odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně uplatnil více námitek, v této souzené věci byla předmětem podaného odvolání pouze námitka jediná vztahující se k první právní otázce.
[9] Tu vymezil žalobce následujícím způsobem: „Byl majetek Československého rozhlasu, kterým disponoval k 25. červnu 1992 jeho majetkem nebo se jednalo o majetek státu?“
[10] V této souvislosti především dovolací soud dodává, že v souběžně vedeném sporu tuto námitku žalobce neuplatnil ani v žalobě, ani v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a ani v dovolání proti rozsudku odvolacího soudu. V této věci pak na ní nezaložil žalobní argumentaci; naopak ze sumarizační části odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (bod 1 odůvodnění) se podává, že (mimo jiné) ve vztahu k zákonu č. 597/1992 Sb. výslovně konstatoval, že nemovité a movité věci ve vlastnictví České a Slovenské Federativní republiky, k nimž příslušelo právo hospodaření Československému rozhlasu, jiná práva a závazky, přecházejí na Českou republiku. Ostatně stejnou argumentaci uplatnil žalobce i v žalobě v souběžném sporu. Tento závěr pak akceptoval v této věci i soud prvního stupně (bod 13 odůvodnění rozsudku), uzavřel-li, že k 25. 6. 1992 nebyly dotčené nemovitosti ve vlastnictví Československého rozhlasu, ale byly ve vlastnictví státu, a Československý rozhlas měl k těmto věcem právo hospodaření.
[11] Teprve až v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně v této věci naznačuje dovolatel, že nemělo jít o majetek státu, ale o majetek Československého rozhlasu. Odvolací soud po zopakování dokazování – s podrobným odůvodněním obsaženým v bodech 14–16 rozsudku odvolacího soudu – dospěl k závěru, že předmětný převáděný majetek byl ve vlastnictví České a Slovenské Federativní republiky, neboť měl z veškerých provedených důkazů za to, že z nich takový závěr jasně vyplývá.
[12] Dovolatel především – při formulaci první právní otázky – v obecné rovině v dovolání namítá, že majetek, kterým disponoval k 25. 6. 1992 byl jeho majetkem a nikoliv majetkem státu. V této souvislosti poukazuje na to, že dovolací soud by měl jinak posoudit – oproti odvolacímu soudu – obsah delimitační dohody a smlouvy o převodu z 25. 6. 1992 a měl dospět k závěru, že z těchto smluv vyplývá, že nedocházelo k převodu majetku státu, ale majetku Československého rozhlasu.
[13] Dovolání lze podle §241a odst. 1 o. s. ř. podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vyloučen je tak a contrario přezkum věci po skutkové stránce [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 297/2018, či unesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2296/2017 (tato stejně jako i níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz )]. Současná právní úprava dovolacího řízení nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu. Nejvyšší soud již mnohokrát vysvětlil, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014 (uveřejněný pod č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní)]. Skutkové námitky pak také nemohou naplnit žádný z důvodů přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř.
[14] Buduje-li dovolatel své právní závěry – minimálně z části – na argumentaci zpochybňující skutková zjištění podávající se z provedeného dokazování, nepřípustně tím rozporuje skutkový stav, na němž zakládá – oproti nalézacím soudům – odlišné právní posouzení věci, což vylučuje přípustnost dovolání pro řešení takové otázky.
[15] Druhou právní otázku, která by měla být dovolacím soudem řešena, vymezuje takto: „Akt, kterým stát vypořádal existenci a majetkovou podstatu Československého rozhlasu, tedy zákon č. 597/1992 Sb., o zrušení Československého rozhlasu, Československé televize a Československé tiskové kanceláře, je aktem, kterým zákonodárce nahradil úkon zrušení a likvidace, a není aktem, který by nahrazoval akt přeměny právnické osoby“.
[16] Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá.
[17] Nejvyšší soud setrvale ve své rozhodovací praxi vychází z názoru, že se v civilním sporném řízení klade důraz na odpovědnost účastníka za jeho výsledek, a to i v řízení odvolacím. I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se otázkou v odvolacím řízení neuplatněnou nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1022/2018 – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. IV. ÚS 4219/18 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )]. Pokud tedy dovolatel neuplatní námitku v odvolacím řízení, a odvolací soud se jí proto nezabýval, nemůže jeho rozhodnutí spočívat jen z tohoto důvodu na nesprávném právním posouzení věci, jestliže s touto námitkou přichází až v dovolání (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3766/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1480/2014).
[18] S takto formulovanou právní otázkou přichází žalobce až v dovolání. Z rozsáhlé rekapitulace žalobních tvrzení, uvedených v bodě 1 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, se formulace takové právní otázky nepodává. V odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně pak žalobce tuto námitku vůbec neuplatnil, neboť předmětem podaného odvolání byla toliko argumentace vztahující se k výše uvedené první právní otázce.
[19] Z tohoto důvodu také odvolací soud uvedenou právní otázku v této podobě výslovně neřešil a své rozhodnutí na ní nezaložil. To ostatně v zásadě vyplývá i ze samotného dovolání, kde žalobce uvádí, že „napadené rozhodnutí vychází z předpokladu , že se jedná o akt odpovídající přeměně právnické osoby s nástupnictvím, kdežto dovolatel má za to, že se jedná o ekvivalent likvidace“.
[20] Třetí právní otázku formuluje dovolatel následujícím způsobem: „Při převodu práv z majetkové podstaty při zrušení právnické osoby provedené zákonem č. 597/1992 Sb. nepřecházejí práva, která mají nepřevoditelnou povahu a vážou se k osobě zrušené právnické osoby“.
[21] Ani tato otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť pro ni platí v zásadě to, co je uvedeno výše v bodě 18 odůvodnění tohoto rozhodnutí. Tato otázka vůbec nebyla v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně v této podobě uplatněna.
[22] Dovolatel v této souvislosti poukazuje na to, že podstatou předkupního práva je, že oprávněný z tohoto práva má nějaký osobní věcný důvod a osobní oprávněný zájem na tom, aby byl přednostním nabyvatelem majetku pro případ převodu vlastnictví vlastníkem. Jedná se o právo smluvně nepřevoditelné, a proto tedy vázané na podstatu subjektu, který je z něj oprávněný. To platí v dané věci o to více, pokud je „předkupní cena fixována na dobu prodeje, tedy podle poměrů v roce 1992…Takový individuální zájem je pak spjat s povahou osoby, na kterou se váže“.
[23] Žalobce v odvolacím řízení a v reakci na vyjádření žalované k odvolání otázku „nepřevoditelnosti předkupního práva“ otevřel, spojil ji však s nepřevoditelností předkupního práva ve vazbě na §604 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (bod 10 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu prvního). S takto formulovanou námitkou se pak odvolací soud vypořádal – ve vztahu k §604 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník – v bodě 22 odůvodnění rozsudku se závěrem, že §604 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, přechod předkupního práva zákonem nevylučoval. Ustanovení §604 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, totiž nedopadá na specifický přechod předkupního práva na základě zákona, neboť v daném případě nedošlo k převodu, ale k přechodu předkupního práva na žalovanou na základě zákona č. 597/1992 Sb., o zrušení Československého rozhlasu, Československé televize a Československé tiskové kanceláře. S těmito závěry odvolacího soudu pak dovolání žádným způsobem nepolemizuje.
[24] Čtvrtou právní otázku vymezuje dovolatel následujícím způsobem: „Pokud je zřízeno předkupní právo k tíži žalobce a ve prospěch Československého rozhlasu, tedy instituce veřejnoprávní služby, tak přechod a následné trvání tohoto práva na stát, který má zcela odlišnou funkci a postavení, a na kterém má být žalobce nezávislý, je v rozporu se zákonem“ (tzv. princip nezávislosti žalobce). V této souvislosti soudu prvního stupně i odvolacímu soudu vytýká, že se k této otázce výslovně nevyjádřily.
[25] Ani tato námitka nezakládá přípustnost dovolání.
[26] Uvedená námitka totiž vůbec v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ze strany žalobce uplatněna nebyla.
[27] Z procesní úpravy občanského soudního řízení nevyplývá povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka. Není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře a vyvracení jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 29 Cdo 13/2015 (uveřejněný pod č. 139/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní), nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08 (dostupný na http://nalus.usoud.cz ), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3897/2016]. To platí jak pro nalézací, tak i pro dovolací řízení, zejména jde-li o tak rozsáhlá podání jako v případě tohoto dovolání.
[28] Ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces sice odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí, racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními účastníků řízení, avšak rozsah této povinnosti nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 3076/13, bod 19, a judikaturu v něm citovanou). Požadavky, jež lze klást na soud, pokud jde o vypořádání se s námitkami stran sporu, se do značné míry odvíjejí od pregnantnosti a jasnosti formulace těchto námitek samotných (usnesení Nejvyššího soudu dne 27. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2650/2013). Je třeba vzít v úvahu to, že kapacita soudů není neomezená a že je někdy zbytečně vyčerpávána nepodstatnými či nevýznamnými námitkami, jejichž výslovné řešení by šlo na úkor rychlého rozhodnutí sporů těch účastníků, kteří své postoje dokážou jasně a stručně formulovat.
[29] Byť tedy soudní praxe připouští, že nevypořádání se s námitkou účastníka řízení nemusí v konkrétní věci mít za následek věcnou nesprávnost či nepřezkoumatelnost rozhodnutí, o posouzení takového případu v dané věci ani nejde. Dovolacímu soudu je známo, že zcela totožnou námitku uplatnil žalobce i v souběžně vedeném sporu v rámci podaného dovolání, kde taktéž soudům vytýkal, že se s uvedenou námitkou nevypořádaly.
[30] Nejvyšší soud v usnesení ze dne 28. 12. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1017/2023, (vydaném v souběžném řízení) kde uvedená námitka byla naznačena jak v řízení před soudem prvního stupně, tak i v odvolání, vysvětlil, že tuto otázku nezávislosti na státu či jinak řečeno majetkové emancipace soud prvního stupně nepřehlédl. Výslovně ji velmi podrobně sumarizoval v bodě 5 odůvodnění rozsudku a stanovisko k ní jednoznačně zaujal v bodě 25 odůvodnění rozsudku. Odvolací soud (jiný senát, než který rozhodoval v této věci) pak názor soudu prvního stupně na tuto otázku shrnul v bodě 4 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, odvolací argumentaci k ní shrnul v bodě 8 odůvodnění rozsudku a vyjádřil se k ní výslovně v bodě 13 odůvodnění, kde naznačenou otázku „nezávislosti žalobce na státu“ zasadil do dobového historického kontextu, ve kterém byla pro věc rozhodná právní úprava přijímána. Nešlo proto o nevypořádání se s námitkou žalobce. To musí v dané věci platit tím spíše, že stejná argumentace v této věci uplatněna nebyla a v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně se tato námitka neobjevila vůbec.
[31] Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
[32] V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 12. 2023
Mgr. Michal Králík Ph.D.
předseda senátu