ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.394.2023.1
sp. zn. 22 Cdo 394/2023-124
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) M. V. , narozené XY, b) M. Z. , narozeného XY, a c) S. Z. , narozeného XY, všech bytem v XY, zastoupených Mgr. Michalem Bieleckim, advokátem se sídlem v Praze 2, Koubkova 1726/8, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČO: 01312774, za niž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO: 69797111, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 9 C 225/2021, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. října 2022, č. j. 11 Co 212/2022-92, takto:
I. Řízení o dovolání žalobce b) a žalobce c) se zastavuje .
II. Dovolání žalobkyně a) se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 3. 2022, č. j. 9 C 225/2021-72, zamítl žalobu na určení, že žalobkyně a) je vlastnicí ideální 1/2 pozemku parc. č. XY, pozemku parc. č. XY, obojí v katastrálním území XY, obci XY (dále jen „předmětné pozemky“) – (výrok I), že žalobce b) je vlastníkem ideální 1/4 předmětných pozemků (výrok II) a že žalobce c) je vlastníkem ideální 1/4 předmětných pozemků (výrok III). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV).
K odvolání žalobců Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 5. 10. 2022, č. j. 11 Co 212/2022-92, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že předmětné pozemky jsou zapsány na LV č. XY pro k. ú. XY v katastru nemovitostí vedeném u Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, Katastrálního pracoviště XY (výrok I). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Uvedli, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva doposud dovolacím soudem neřešené a otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe. Odvolací soud podle žalobců dospěl k nesprávnému právnímu závěru, že posunem faktické hranice v důsledku přírodních změn nemůže dojít ke zvětšení rozlohy (a tím vlastnictví) pozemku vlastněného žalobci. Měli za to, že přirozenou změnu hranice pozemku (změnu toku hraničního potoka) je třeba považovat za právní skutečnost, která má za důsledek, že se žalobci stali oprávněnými vlastníky částí zemského povrchu, které byly původně součástí potoka, jenž tvořil hranici jejich pozemků. Tato otázka podle dovolatelů nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud řešena. Jako nesprávný žalobci dále označili závěr, že posun faktické hranice v terénu v důsledku přírodních změn nemůže založit dobrou víru vlastníka pozemku „že se přirostlé části stávají jeho vlastnictvím (pro účely vydržení)“, a to ani tehdy, když je tento faktický stav zjištěn a formálně potvrzen evidencí katastru nemovitostí v důsledku technickohospodářského mapování. Odvolací soud se měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud otázku faktické hranice pozemku v terénu zcela pominul a přiklonil se pouze k čistě formální evidované historické hranici. Dále uvedli, že přirozená změna hranice pozemku měla být považována přinejmenším za právní skutečnost, která zakládá dobrou víru v nabytí příslušné části povrchu zemského – tedy jako domnělý právní titul pro účely následného vydržení. Tato otázka podle dovolatelů doposud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Postup, v rámci kterého katastrální úřad navrátil stav zapsaný v katastru nemovitostí do historického stavu, podle nich vykazuje zjevné znaky svévole, přičemž s touto argumentací se odvolací soud vůbec nevypořádal. Tím měl odvolací soud zatížit své rozhodnutí nepřezkoumatelností. Navrhli, aby dovolací soud napadené rozhodnutí i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. 3. 2023, č. j. 22 Cdo 394/2023-119, vyzval žalobce b) a žalobce c) podle §9 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen „zákon o soudních poplatcích“), každého k zaplacení soudního poplatku ve výši 14 000 Kč [viz položka 23 bod 4 věta třetí ve spojení s bodem 1 písm. d) sazebníku soudních poplatků, který je přílohou zákona o soudních poplatcích] do 15 dnů ode dne doručení tohoto usnesení. Žalobci totiž mají v projednávané věci navzájem postavení samostatných společníků, pročež každého z nich tíží samostatná poplatková povinnosti za dovolání. Na tom nic nemění skutečnost, že podali společné dovolání. Podle obsahu soudního spisu (č. l. 115) zaplatila poplatek za dovolání ve výši 14 000 Kč toliko žalobkyně a), zatímco žalobci b) a c) na soudním poplatku z dovolaní ničeho nezaplatili. V souladu s §9 odst. 3 zákona o soudních poplatcích byli žalobce b) a c) zároveň poučeni o tom, že dovolací řízení bude zastaveno, jestliže poplatek nebude ve stanovené lhůtě zaplacen.
Uvedené usnesení bylo žalobcům b) a c) doručeno dne 11. 4. 2023, načež lhůta pro zaplacení soudního poplatku uplynula dne 26. 4. 2023.
Jelikož soudní poplatek ve stanovené lhůtě nebyl zaplacen, dovolací soud řízení o dovolaní žalobce b) a c) podle §9 odst. 2 zákona o soudních poplatcích zastavil.
Dovolání žalobkyně a) pak trpí vadami, pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (toto i další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz )]. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )]. Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (dostupné na http://nalus.usoud.cz ), týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.
V souzené věci žalobkyně a) dovolacímu soudu předkládá (1) otázku, zda přirozená změna hranice pozemku spočívající ve změně toku hraničního potoka je právní skutečností mající za následek nabytí vlastnického práva, a (2) otázku, zda posun faktické hranice pozemku v důsledku přirozených změn může pro účely vydržení založit dobrou víru vlastníka pozemku, že se přirostlé části stávají jeho vlastnictvím, resp. zda daná právní skutečnost může být domnělým titulem pro nabytí vlastnického práva vydržením. Přípustnost dovolání vymezila k oběma otázkám tak, že tyto doposud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny. Dovolatelka však zcela nedostatečně vymezila dovolací důvod. Označila sice, že se dovolává nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem, avšak v rozporu s §241a odst. 3 o. s. ř. neuvedla, v čem nesprávnost jeho právního posouzení shledává. Nikterak nepolemizuje s důvody, pro které odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby potvrdil [k těmto viz bod 7 napadeného rozhodnutí ve vztahu k otázce (1) a bod 8 a 9 napadeného rozhodnutí ve vztahu k otázce (2), k níž je nutné také dodat, že z dovolání ani nevyplývá, zda se žalobkyně a) domáhá nesprávného právního posouzení aspektů vydržení podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, či zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník]. Řádné vymezení dovolacího důvodu je přitom v souladu s §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Žádná vlastní právní argumentace ze strany dovolatelky k jí naznačeným právním otázkám však v dovolání obsažena vůbec není.
Dále dovolatelka předložila (3) „otázku faktické hranice pozemku v terénu“, již měl odvolací soud zcela pominout, načež se přiklonil pouze k čistě formální evidované historické hranici (zřejmě v souvislosti s posuzováním případného vydržení předmětných pozemků ze strany žalobců). Při řešení této otázky se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V této části obsahuje dovolání vadu spočívající v nedostatečném vymezení přípustnosti dovolání. Ačkoli totiž žalobkyně a) uvedla v souladu s §237 o. s. ř. konkrétní důvod přípustnosti dovolání, neodkazuje ani na jediné rozhodnutí dovolacího soudu, se kterým by mělo být napadené rozhodnutí v rozporu. Řádné vymezení přípustnosti dovolání je ovšem v souladu s §241a odst. 2 o. s. ř. a výše citovanou judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu taktéž obligatorní náležitostí dovolání.
Přípustnost dovolání pak nemůže sama o sobě založit tvrzená vada řízení, totiž námitka nepřezkoumatelnosti rozhodnutí. K ní by mohl dovolací soud přihlédnout až za situace, že by shledal dovolání z jiného důvodu přípustným (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014).
Lze uzavřít, že dovolání žalobkyně a) obsahuje vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a dovolací soud se jím proto po věcné stránce nezabýval.
Jelikož dovolání žalobkyně a) trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 5. 2023
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu