ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.524.2023.1
sp. zn. 22 Cdo 524/2023-133
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce P. M. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Jiřím Slováčkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Panská 895/6, proti žalovaným neznámým dědicům po M. K., případně M. K. , o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 20 C 277/2022, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. října 2022, č. j. 84 Co 219/2022-116, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. října 2022, č. j. 84 Co 219/2022-116, a usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 15. srpna 2022, č. j. 20 C 277/2022-13, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Litoměřicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Litoměřicích (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 15. 8. 2022, č. j. 20 C 277/2022-13, odmítl návrh žalobce doručený soudu prvního stupně 21. 6. 2022 (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).
Podle soudu prvního stupně postrádala žaloba na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví náležitosti řádného návrhu, neboť žalobce jako stranu žalovanou označil neznámé dědice po M. K.. Soud prvního stupně proto žalobce vyzval k doplnění žaloby, a to k označení žalovaného (dědice, eventuálně M. K.) jménem, příjmením a bydlištěm, eventuálně datem narození, případně datem úmrtí. Na výzvu reagoval žalobce tím, že katastrální zápis spoluvlastnického práva M. K. ke spoluvlastněným pozemkům byl převzat z pozemkových knih a patrně předchází rok 1951. Žalobu tedy směřoval proti M. K., ale s ohledem na vysokou pravděpodobnost jejího úmrtí a ztrátu způsobilosti být účastníkem řízení podal žalobu současně proti jejím neznámým dědicům. Dále upřesnil, že bydlištěm M. K. a jejích dědiců je obec XY. Podotkl, že M. K. označil nezaměnitelně, neboť jde o konkrétní osobu, kterou státní orgány vedou ve veřejném seznamu. Navrhl, aby soud ustanovil neznámým dědicům po M. K. nebo M. K. opatrovníka. Následně soud prvního stupně žalobu odmítl, neboť žalobce podle závěru soudu ve lhůtě vady podání neopravil, pročež neměly být dány všechny náležitosti návrhu podle §79 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“).
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 18. 10. 2022, č. j. 84 Co 219/2022-116, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Odvolací soud v odůvodnění pouze stručně uvedl, že se shoduje se závěrem soudu prvního stupně o neurčitosti označení strany žalované. Žalobcem zmiňovanou judikaturu pak považoval za nevyužitelnou.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Má za to, že soudy obou stupňů nesprávně právně posoudily, kdo je v dané věci žalovaným. Žalobce jednoznačně uvedl, že žalovanou je primárně M. K. s bydlištěm v obci XY, která je vedena v katastru nemovitostí jako spoluvlastnice předmětných spoluvlastněných pozemků. Neznámí dědicové po M. K. pak tehdy, jestliže M. K. ztratila způsobilost být účastníkem. Zdůraznil, že označení účastníků nemůže být formální překážkou, kterou je omezován přístup ke spravedlnosti. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2101/98 označí-li soud v rozhodnutí účastníky způsobem, který neodpovídá požadavkům §79 odst. 1 o. s. ř., není to na újmu vykonatelnosti rozhodnutí, je-li možné z něj bez pochyby dovodit, komu bylo přiznáno právo nebo uložena povinnost. Tento závěr považuje za aplikovatelný na tuto věc s tím, že zde nebyly dány podmínky pro postup podle §43 o. s. ř. Soudy obou stupňů judikaturu nerespektovaly a odchýlily se od závěrů Nejvyššího soudu. K možnosti žalovat neznámé dědice zemřelého pak žalobce uvedl, že podle judikatury Nejvyššího soudu platí, že nezná-li žalobce jména a adresy dědiců zemřelého, nic mu nebrání, aby podal žalobu proti neznámým dědicům zemřelého. To platí i tehdy, pokud jde o dosud v dědickém řízení nezjištěný okruh dědiců (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 751/2006). Soudy v dané věci ani nevysvětlily, proč namítanou judikaturu nerespektovaly. Nevysvětlily ani, proč nerespektovaly princip materiální publicity, jestliže není vyvráceno, že žalovaná je vlastníkem předmětných nemovitostí tak, jak je zapsáno. Tato otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak a dosud nebyla Nejvyšším soudem řešena. Odkázal i na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3564/15 o povinnosti soudů interpretovat žalobu v souladu s právem na přístup k soudu. Navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V doplnění dovolání, které došlo po uplynutí dovolací lhůty, žalobce odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 149/2005 a na nález Ústavního soudu IV. ÚS 155/99.
Žalovaným nebylo dovolání doručováno.
Dovolání je přípustné a zároveň i důvodné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Žalobce vymezil otázku možnosti označit v žalobě jako stranu žalovanou neznámé dědice zemřelého.
Tato otázka zakládá přípustnost dovolání i jeho důvodnost.
Z ustanovení §79 odst. 1 věty druhé a třetí o. s. ř. vyplývá, že žalobce musí v žalobě označit účastníky řízení tak, aby bylo nepochybné, kdo je účastníkem řízení, aby ho nebylo možné zaměnit s někým jiným (s jinou osobou), a aby s ním soud mohl jednat. Fyzickou osobu je třeba jako účastníka řízení označit v prvé řadě jménem a příjmením, které fyzická osoba užívá na základě zápisu v knize narození nebo jiných rozhodných skutečností (uzavření manželství, rozhodnutí o povolení změny jména nebo příjmení apod.); údaj o jménu (popřípadě jménech) a příjmení musí být uveden přesně v takové podobě (znění), která odpovídá těmto skutečnostem. Neurčitým podáním, pokud jde o označení účastníka řízení, je např. podání obsahující natolik nedostatečné označení účastníků řízení, které neumožňuje jejich přesnou identifikaci. Přesnou identifikaci účastníka obvykle neumožňuje také jeho označení původním jménem, názvem nebo obchodní firmou, a nikoliv jménem, názvem nebo obchodní firmou, které fyzické nebo právnické osoby v době podání v souladu se zákonem používají. Ovšem jen takové označení účastníků řízení v žalobě, které neumožňuje jejich přesnou identifikaci, představuje nedostatek náležitosti žaloby, který brání pokračování v řízení (srovnej usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 9. 1993, sp. zn. 6 Cdo 14/93, publikované v časopisu Právní rozhledy, č. 2/1994, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 4. 1996, sp. zn. 4 Cmo 240/96, publikované v časopisu Soudní rozhledy, č. 5/1996, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2989/2013, jakož i Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 275, 500). Pokud by účastník neznámého pobytu nebyl blíže označen, a to údaji umožňujícími jeho identifikaci a nezaměnitelnost s jinou osobou, nemohly by se uplatnit subjektivní účinky právní moci rozhodnutí (§159a odst. 1 o. s. ř.) a tudíž by rozsudek vůči tomuto „účastníkovi“ neměl žádné účinky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo 550/2006, publikované v časopisu Soudní rozhledy, č. 1/2007). Má-li podání vady, je soud zpravidla povinen vyzvat účastníky postupem podle §43 o. s. ř. k jejich odstranění.
Není-li znám zůstavitelův dědic, judikatura soudů již dříve připouštěla možnost, že žalobu lze podat proti „neznámému dědici zůstavitele“ a že „neznámému dědici zůstavitele“ mohl být v občanském soudním řízení ustanoven opatrovník (srov. například rozbor a zhodnocení „K některým otázkám ochrany vlastnictví nemovitostí a řešení vztahů mezi vlastníky sousedících pozemků“, uveřejněné pod č. 65/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Obdobné závěry učinila novější judikatura, dovodila-li, že věřitel může podat žalobu proti neznámému dědici zemřelého (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 29 Odo 751/2006, které bylo uveřejněno pod č. 89/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nebo že věřitel může uplatnit svou pohledávku žalobou u soudu podanou proti „neznámému dědici“ zemřelého dlužníka, jestliže za řízení o dědictví nebo jinak dosud nebylo objasněno, jaké zůstavitel zanechal dědice (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 21 Cdo 5145/2007, které bylo uveřejněno pod č. 70/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Stejně tak, není-li znám dědic spoluvlastnického podílu zemřelého podílového spoluvlastníka, je přípustné, aby žaloba o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví byla podána proti jeho neznámému dědici (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4947/2008, které bylo uveřejněno pod č. 87/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní).
V řešené věci žalobce označil v žalobě na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jako žalované neznámé dědice po M. K., která je v katastru nemovitostí spolu s žalobcem zapsána jako spoluvlastnice pozemků navržených k vypořádání. Takovému postupu žalobce z hlediska náležitostí žaloby nic nebránilo a i judikatura jej výslovně připouští. Soud prvního stupně však i přesto žalobce vyzval podle §43 o. s. ř. k doplnění žaloby, a to k označení žalovaného (dědiců, eventuálně M. K.) jménem, příjmením a bydlištěm, eventuálně datem narození, případně datem úmrtí. Ve vztahu k požadavku na označení neznámých dědiců byla výzva nadbytečná, relevantní mohla být pouze ve vztahu k požadavku na doplnění označení M. K. jako potenciální zůstavitelky.
V reakci na výzvu žalobce doplnil, že údaj o spoluvlastnickém právu M. K. byl do katastru nemovitostí vložen z pozemkových knih. Upřesnil také, že bydlištěm M. K. a jejích dědiců je obec XY. Dovolací soud se domnívá, že žalobce v daném případě naplnil požadavek na nezaměnitelnost osoby. Osoba byla řádně identifikována jménem a příjmením. Je sice pravdou, že žalobce nedoplnil přesnou adresu posledního bydliště (uvedl pouze obec XY) ani datum narození a úmrtí, z návrhu je však patrné, že jde o konkrétní osobu (M. K.), kterou orgány státní správy zapsaly do veřejného seznamu jako spoluvlastnici vypořádávaných pozemků bez bližších údajů, resp. s údajem „adresa neznámá“. Pro žalobce by ostatně byly bližší informace o zůstavitelce jen velmi obtížně zjistitelné.
Odmítnutí žaloby pro vady – a následné potvrzení odmítavého rozhodnutí – tedy v řešené věci nebylo namístě. Jako stranu žalovanou totiž lze označit neznámé dědice. Pokud jde o označení zemřelé (zůstavitelky), je v dané věci označena nezaměnitelně, neboť má jít o konkrétní osobu zapsanou v katastru nemovitostí.
Námitka týkající se materiální publicity přípustnost dovolání nezakládá, neboť ve vztahu k ní žalobce uvedl, že právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak a zároveň že nebyla dovolacím soudem dosud vyřešena. Jde přitom o dvě různá hlediska vymezení přípustnosti podle §237 o. s. ř., která se vzájemně vylučují [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní)].
Jelikož usnesení odvolacího soudu, jakož i usnesení soudu prvního stupně, ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle §243e odst. 1 o. s. ř. napadené usnesení zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení.
Soudy jsou v této věci vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázány (§243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodnou soudy v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 3. 2023
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu