ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.539.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 539/2022-237
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně V. K. , narozené XY, bytem ve XY, zastoupené JUDr. Milošem Jirmanem, advokátem se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Nádražní 600/21, proti žalovanému M. K. , narozenému XY, bytem ve XY, zastoupenému Mgr. Veronikou Robotkovou, advokátkou se sídlem ve Velkém Meziříčí, Náměstí 13/15, o určení podílového spoluvlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 10 C 195/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 21. října 2021, č. j. 72 Co 62/2021-204, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Miloše Jirmana, advokáta se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Nádražní 600/21.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 11. 2020, č. j. 10 C 195/2019-164, zamítl žalobu na určení, že žalobkyně a žalovaný jsou podílovými spoluvlastníky, a to každý se spoluvlastnickým podílem o velikosti 1/2, stavby č. p. XY – rodinného domu, stojícího na pozemku parc. č. st. XY, zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Vysočinu, Katastrálního pracoviště XY na LV č. XY, pro obec XY, k. ú. XY (dále jen „předmětný dům“) – (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21. 10. 2021, č. j. 72 Co 62/2021-204, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že žalobkyně a žalovaný jsou podílovými spoluvlastníky předmětného domu (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, resp. Že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel je přesvědčen, že věc je natolik specifická, že pro aplikaci rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1174/2001, 22 Cdo 3610/2014 a 22 Cdo 4053/2011 není prostor a věc měla být posouzena jinak, a to tak, že spoluvlastnictví nevzniklo. Zpochybňuje existenci konkludentní dohody o spoluvlastnictví stavby mezi ním a žalobkyní. Poukazuje na skutečnosti, že výstavbu výlučně sám financoval až do vzniku stavby, a z převážné části i po tom, a že žalobkyně nikdy v průběhu stavby ani po jejím dokončení neprojevila vůli být spoluvlastnicí. Účast otce žalobkyně na stavbě považoval za společenskou úsluhu či sociální barter. Pokud by bylo podle stanoviska Nejvyššího soudu nutné věc „plně zahrnout“ pod výše prvně uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu, pak je podle dovolatele věc třeba rozhodnout jinak, a to z důvodu nepřípustnosti zásahu do práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dále se měl odvolací soud odchýlit např. od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 678/2011, neboť žalovaný s žalobkyní nebydlel, natož s úmyslem tvořit s ní domácnost, ani společně nehradili náklady na potřeby domácnosti. Věc měla být v otázce společné domácnosti posouzena odvolacím soudem jinak. Jinak měla být věc podle dovolatele rozhodnuta i v otázce naléhavého právního zájmu žalobkyně, a to v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 763/2005. Argumentuje tím, že žaloba na plnění (z titulu půjčky či vypořádání společného jmění manželů) má přednost před určovací žalobou v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1988/2000. Nakonec namítá extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a porušení práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení a aby dovolací soud uložil žalobkyni povinnost nahradit žalovanému náklady řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že námitky žalovaného nesměřují primárně proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti správnosti a úplnosti skutkových zjištění, na nichž jsou založeny právní závěry o tom, že stavba předmětného domu se v době, kdy vznikla, jako věc v občanskoprávním smyslu, stala spoluvlastnictvím účastníků. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl a zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni náklady dovolacího řízení.
Žalobce v replice k vyjádření žalobkyně uvedl, že s argumentací žalobkyně v plném rozsahu nesouhlasí, a zopakoval, v čem shledává nesprávnost právního posouzení věci.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Žalovaný zpochybňuje vznik spoluvlastnictví k předmětnému domu.
Tato námitka nezakládá přípustnost dovolání, neboť se odvolací soud při posouzení otázky vzniku spoluvlastnictví k předmětnému domu neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přičemž dovolací soud neshledal důvody pro jiné posouzení dané otázky ve smyslu §237 o. s. ř. in fine.
V rozsudku ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001 (toto i další níže uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ), na nějž Nejvyšší soud navázal ve svých četných rozhodnutích k dovolatelem předestřené otázce (viz např. usnesení ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4053/2011, či usnesení ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3610/2014) se uvádí: „Vlastnictví k nově zhotovené věci nabývá originárně ten, kdo věc vytvořil (poněkud odlišná pravidla platí pro zpracování cizí věci – viz §135b obč. zák.). Jde-li o stavbu, nabývá k ní takto vlastnictví stavebník v občanskoprávním smyslu, tedy ten, který stavbu uskutečnil s (právně relevantně projeveným) úmyslem mít ji pro sebe (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 1997, sp. zn. III. ÚS 336/96). Není rozhodné, komu bylo adresováno rozhodnutí o stavebním povolení. Při posouzení vlastnických a jiných právních vztahů ke stavbě vzniklé společnou činností více osob je třeba vycházet z obsahu dohody uzavřené mezi těmito osobami. Taková dohoda, která nemusí být písemná, založí spoluvlastnictví, jen je-li z jejího obsahu (příp. s přihlédnutím k dalším zjištěným skutečnostem) zřejmé, že účastníci dohody chtěli založit spoluvlastnický vztah. Není třeba, aby se účastníci dohodli o výši podílů (R 16/1983 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Konečně je třeba uvést, že vzhledem k tomu, že stavba není součástí pozemku, není pro nabytí vlastnictví ke stavbě rozhodující vlastnictví pozemku, na kterém je umístěna.
Pokud však stavbu provádí více osob, které o vlastnictví k nové stavbě neuzavřely žádnou dohodu, přičemž z okolností věci není zřejmé, že mělo jít o stavbu ve vlastnictví jen některých z těchto osob (jako v případě pouhé výpomoci se stavebními pracemi), nelze vyloučit závěr, že stavebníky v občanskoprávním smyslu jsou všechny tyto osoby, které se stávají podílovými spoluvlastníky stavby (resp. pokud jde o manžele, je podíl předmětem jejich společného jmění). Tak tomu bude zejména tehdy, pokud více osob bez dohody o vlastnictví ke stavbě zřídí stavbu za účelem jejího společného užívání a podílí se na jejím vzniku vlastní prací i dodáním materiálu, nevyplývá-li z okolností věci ohledně vlastnických vztahů ke stavbě něco jiného. Samotná skutečnost, že se stavebníci dohodli pouze o ‚společném užívání‘, aniž by cokoliv sjednali o vlastnictví ke stavbě, ještě nevylučuje vznik jejich spoluvlastnictví. Při posuzování takovýchto mezních případů je třeba vždy přihlížet ke všem okolnostem věci.“
V rozsudku ze dne 25. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2258/2007, pak Nejvyšší soud vyložil, že stavebníkem je osoba, která se fakticky podílí na zřízení stavby, není-li z dohody nebo z okolností zřejmé, že tato osoba jen pomáhá jinému (např. řemeslník, sousedská či rodinná výpomoc). Posouzení, zda jde o takový případ, záleží na provedených důkazech a na jejich hodnocení soudem (§132 o. s. ř.).
Dovolací soud opakovaně konstatoval, že posouzení, zda je z okolností věci zřejmé, že mělo jít o stavbu ve vlastnictví jen některých z osob podílejících se na vzniku stavby, je věcí úvahy soudů v nalézacím řízení. Ta vychází z jedinečných a konkrétních skutkových okolností případu. Dovolací soud by proto mohl jejich úvahu zpochybnit, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1421/2000, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2428/2005).
V projednávané věci odvolací soud vyšel z následujících relevantních skutkových zjištění: Žalovaný v roce 2001 zakoupil stavební pozemek za účelem výstavby rodinného domu. V roce 2004 mu projektant vytyčil stavbu předmětného domu, bylo mu vydáno stavební povolení a bylo započato se stavbou, konkrétně s budováním základových pásů. S žalobkyní se seznámil na Silvestra roku 2004 a začali spolu mít vztah, který byl již v roce 2005 vážný. Žalovanému bylo v té době 31 let, žalobkyni 18 let a až do roku 2007 studovala střední školu. Společně účastníci bezúplatně žili u rodičů žalobkyně od března 2005 a plánovali společnou budoucnost. Vedli společnou domácnost s využitím veškerých výhod, které soužití v jednom domě s rodiči žalobkyně přinášelo (tj. nehrazení za bydlení ani stravu). Se stavbou předmětného domu bylo pokračováno na jaře 2005. S výstavbou bezúplatně pomáhal otec žalobkyně, a to ve značném rozsahu přesahujícím pouhou sousedskou výpomoc. Činil tak s ohledem na partnerský vztah účastníků sporu, neboť v předmětném domě měla s žalovaným bydlet také jeho dcera. Pomáhal také strýc a bratr žalobkyně a taktéž sama žalobkyně se na stavbě podílela v rámci svých fyzických možností prací, a to nejpozději od července 2005. Na konci září vybudovala stavební firma dřevokonstrukci, která byla vzápětí obita OSB deskami, a následně se budovala střecha – tím byla hrubá stavba hotova. Účastníci do vzniku předmětného domu nesdružovali finanční prostředky, neboť žalobkyně jako studentka neměla žádné příjmy. Na úhradě výstavby se podílel výlučně žalovaný, žalobkyně vlastní finanční prostředky, které by mohla do stavby investovat, neměla. Předpoklad soužití účastníků v předmětném domě se naplnil v roce 2008, když se do něj společně nastěhovali.
Odvolací soud zhodnotil, že stavba se stala věcí v občanskoprávním smyslu v okamžiku provedení dřevokonstrukce domu na konci září 2005, kdy byla celá stavba již uzavřena do jednoho celku. Vzhledem ke všem výše vyčteným okolnostem případu považoval za stavebníka v občanskoprávním smyslu vedle žalovaného i žalobkyni; ta se jím stala nejpozději v létě roku 2005, neboť v té době se účastnici dohodli, že dům staví pro sebe, aby v něm po jeho vybudování spolu bydleli. Odvolací soud tudíž shledal, že v řízení byla prokázána dohoda účastníků, že v domě budou bydlet v trvalém partnerském vztahu, tj. úmysl účastníků, že dům budou stavět pro sebe. Učinil proto závěr o vzniku rovnodílného spoluvlastnictví k rodinnému domu.
Takový závěr je zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a zakládá se na řádně zdůvodněných úvahách, které nelze považovat za zjevně nepřiměřené. Napadené rozhodnutí proto v dovolacím přezkumu obstojí.
Jestliže dovolatel svými námitkami zpochybňuje údajný závěr odvolacího soudu, podle kterého měla být mezi účastníky řízení uzavřena konkludentní dohoda o spoluvlastnictví stavby, dovolací soud podotýká, že odvolací soud v souzené věci neučinil skutkový závěr o existenci konkludentní dohody o spoluvlastnictví k předmětnému domu, nýbrž vyšel ze zjištění, že stavebníky byli oba účastníci řízení, neboť se oba podíleli podle svých možností na vzniku stavby za účelem jejího společného užívání a nebylo prokázání, ani nevyšlo najevo, že by se o vlastnictví dohodli jinak. Ve svých úvahách, kterým dovolací soud nemá, co by vytkl, přitom zohlednil všechny relevantní okolnosti daného případu. Dovolací soud se ztotožňuje s posouzením věci odvolacím soudem i v tom směru, v němž nepovažoval skutečnost, že stavbu financoval výlučně žalovaný, samu o sobě za překážku tomu, aby i žalobkyně byla stavebníkem ve smyslu občanskoprávním. Zjevně nepřiměřená není ani úvaha o tom, že výpomoc otce žalobkyně není možné kvalifikovat jako pouhou sousedskou výpomoc, a to vzhledem k jejímu rozsahu a důvodu, pro který tak otec žalobkyně činil, tj. za účelem zajištění bydlení pro svoji dceru.
Bezpředmětné jsou pro právní posouzení nyní souzené věci odkazy dovolatele na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2002, sp. zn. 21 Cdo 436/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2006, sp. zn. 21 Cdo 683/2006, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 678/2011, neboť Nejvyšší soud se v těchto věcech zabýval zcela jiným právním problémem, totiž výkladem pojmu „společná domácnost“ ve smyslu §115 a 474 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, za účelem zjištění dědického práva. Bez relevance je pak také ta námitka žalovaného, že s žalobkyní u jejích rodičů nebydlel, neboť se jedná o námitku skutkového charakteru, přičemž dovolací soud je skutkovými zjištěními nalézacích soudů vázán a není oprávněn je v dovolacím řízení jakkoliv přezkoumávat (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ).
Dále žalovaný namítá, že žalobkyně nemá právní zájem na určení svého podílového spoluvlastnictví k předmětnému domu, přičemž uvádí, že „věc měla být rozhodnuta jinak“. To však nepředstavuje žádný z důvodů přípustnosti dovolání zakotvených v §237 o. s. ř. I pokud by se snad dovolatel domáhal prostřednictvím odkazů na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 26 Cdo 763/2005, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1988/2000, toho, že se odvolací soud odchýlil při řešení dané otázky od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dovolací soud upozorňuje, že v prvně uvedeném rozhodnutí se otázkou naléhavého právního zájmu ve smyslu §80 o. s. ř. vůbec nezabýval a ve druhém z nich se jí sice zabýval, avšak v souvislosti s nabytím vlastnického práva na základě kupní smlouvy. Dovolání tak z důvodu řádně nevymezené přípustnosti dovolání v této části trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat. Zcela nad rámec dovolacího přezkumu dovolací soud dodává, že o naléhavém právním zájmu žalobkyně na předmětném určení nemůže být pochyb, protože se domáhá určení, že je spoluvlastnicí nemovitosti, u níž je v katastru nemovitostí veden jako výlučný vlastník žalovaný. Žaloba na určení jejího spoluvlastnického práva je způsobilým právním prostředkem k odstranění nejistoty o skutečných právních vztazích mezi účastníky (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 22 Cdo 3787/2019).
Konečně dovolatel namítá extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, aniž by vymezil, v čem takový rozpor shledává. Bez dalšího pouze vyjmenoval řadu skutkových otázek, u nichž se rozporu dovolává. Dovolací soud předně zdůrazňuje, že dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007). Zejména však podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vyloučen je tak a contrario přezkum věci po skutkové stránce (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 297/2018, či unesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2296/2017). Skutkové námitky pak také nemohou naplnit žádný z důvodů přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř. Tato námitka proto bez dalšího není způsobilá založit přípustnost dovolání. Na základě obsahu předloženého dovolání a jím určených mezí dovolacího přezkumu tedy dovolací soud neshledal porušení práva dovolatele na spravedlivý proces a práva vlastnit majetek podle čl. 36 a 11 Listiny základních práv a svobod.
Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, a proto je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 15. 3. 2023
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu