ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.671.2023.1
sp. zn. 22 Cdo 671/2023-172
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně Dopravního rozvojového střediska ČR a. s., IČO: 25710761, se sídlem v Praze 4, Na Kavčích Horách 1103/4, zastoupeného Mgr. Lukášem Koudelem, advokátem se sídlem v Praze 3, Milešovská 6, proti žalované KOVOŠROTU GROUP CZ s. r. o., IČO: 28674286, se sídlem v Praze 10, Ke Kablu 289/7, zastoupené Mgr. Erikem Kolanem, LL.M. Eur, advokátem se sídlem v Praze 1, Husova 5, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 9 C 20/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2022, č. j. 36 Co 256/2022-147, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 400 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce žalované Mgr. Erika Kolana, LL.M. Eur.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 4. 2022, č. j. 9 C 20/2021-120, zamítl žalobu, aby soud určil, že „vlastníkem dráhy vlečky - koleje číslo 10, jakožto součásti pozemku parc. č. 378/91 a parc. č. 378/7 v k.ú. Štěrboholy, která na severozápadě končí na hranici pozemku parc. č. 378/7 a označíme-li východní hranici na parcele parc. č. 378/91 za staničení 0, pak na severozápadě, na hranici parcely parc. č. 378/7 její délka končí po 389 m, byla od 28. 8. 2002 do 16. 7. 2020 žalobkyně, in eventum, aby soud určil, že vlastníkem dráhy vlečky - koleje číslo 10, situované na pozemcích parc. č. 378/91 a parc. č. 378/7 v k.ú. Štěrboholy, která na severozápadě končí na hranici pozemku parc. č. 378/7 a označíme-li východní hranici na parcele parc. č. 378/91 za staničení 0, pak na severozápadě na hranici parcely parc. č. 378/7 její délka končí po 389 m, byla od 28. 8. 2002 do 16. 7. 2020 žalobkyně“ (výrok I). Rozhodl také o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. 11. 2022, č. j. 36 Co 256/2022-147, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), neboť se domnívá, že se odvolací soud při řešení otázky procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu „zejména tím, že s ohledem na svůj názor o neexistenci naléhavého právního zájmu v případě možné žaloby na plnění a v případě nezpůsobilosti určovací žaloby k získání plnění nezkoumal, zda by určovací žaloba mohla plnit svou úlohu a předejít žalobě na plnění, přičemž tyto okolnosti předurčují i důvodnost dovolání, která je dána tím, že odvolací soud při posouzení naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení neaplikoval judikovaná kritéria a v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu potvrdil zamítavý rozsudek nalézacího soudu za použití argumentů, které samy o sobě nemohou být důvodem neexistence naléhavého právního zájmu.“
Žalobkyně s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu (rozsudek sp. zn. 21 Cdo 1678/2006 ze dne 10. 5. 2007, usnesení sp. zn. 21 Cdo 343/2021 ze dne 25. 3. 2021, usnesení sp. zn. 21 Cdo 2689/2005 ze dne 25. 1. 2007, rozsudek sp. zn. 22 Cdo 3877/2018 ze dne 27. 11. 2018, usnesení ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3161/2010, a mnohá další) nalézacím soudům vytýká, že se odchýlily od právních závěrů v nich obsažených, když uzavřely, že pokud již k porušení práva došlo, nemůže být dán na požadovaném určení naléhavý právní závěr. Namítá, že se vůbec nezabývaly tím, zda by určovací žaloba mohla plnit svou úlohu a předejít žalobě na plnění i v situaci, kdy k porušení práva již došlo. Tvrdí, že na určovací žalobě závisí rozhodnutí o bezdůvodném obohacení za užívání vlečky, a že by určovací rozsudek položil pevný právní základ této otázce, přičemž po tomto rozhodnutí už by záleželo jen na výši bezdůvodného obohacení, na kterém by se s největší pravděpodobností strany sporu již dohodly.
Rovněž namítá vadu řízení, kterou spatřuje v tom, že přes žádost, kterou učinila při ústním jednání, jí nebyla soudem poskytnuta lhůta k zajištění právního zastoupení a doplnění žaloby.
Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu. Má za to, že nalézací soudy vyřešily otázku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Domnívá se, že žaloba na určení vlastnického práva k dráze vlečky za předchozí období neslouží potřebám praktického života, nýbrž potřebám žalobkyně, která se jejím prostřednictvím snaží zvrátit pro ni nepříznivý výsledek sporu o vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemků pod vlečkou v letech 2002 – 2005, ve věci vedené Vrchním soudem v Praze pod sp. zn. 4 Cmo 144/2021, 4 Cmo 121/2022. V tamějším řízení totiž tento soud v rámci řešení předběžné otázky dospěl k závěru, že v letech 2002 – 2005 byla vlastnicí dráhy vlečky žalovaná. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nedůvodné odmítl, případně zamítl.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Závěr odvolacího soudu o nedostatku naléhavého právního zájmu žalobkyně na jí požadovaném určení, že od 28. 8. 2002 do 16. 7. 2020 byla vlastnicí dráhy vlečky, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Podle §80 o. s. ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.
V rozsudku ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3877/2018, na který odkazuje i dovolatelka, poukázal Nejvyšší soud na již ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle ustanovení §80 o. s. ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti [srovnej například rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71 (uveřejněný pod č. 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Vyslovený předpoklad však nelze chápat všeobecně. Prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou – při možnosti žaloby na plnění – lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96 (uveřejněný v časopise Soudní judikatura, 1997, č. 3 pod SJ 21/97), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2007, sp. zn. 21 Cdo 1207/2006 (dostupný na www.nsoud.cz )]. Uvedené ale neznamená, že pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu vytvoří jakákoli žaloba na určení. Tento cíl může splnit jen taková žaloba, jež se bude domáhat určení existence či neexistence právě toho právního vztahu, od něhož (jako od pevného právního základu) lze další vztahy účastníků sporu odvozovat. Zda tomu tak v konkrétním případě je, závisí především na posouzení, jaké další právní vztahy mají být od onoho pevného právního základu odvíjeny. Naléhavý právní zájem na určení požadovaném ve smyslu §80 o. s. ř. zkoumá soud podle stavu ke dni vyhlášení rozsudku [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009 (dostupný na www.nsoud.cz ), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 22 Cdo 612/2014 (uveřejněné pod č. C 13 841 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)].
V poměrech projednávané věci by rozhodnutí určující, že žalobkyně byla v minulosti (od 28. 8. 2002 do 16. 7. 2020) vlastnicí dráhy vlečky, bylo pro účastníky bez významu jak z hlediska potřeby eliminace stavu nejistoty v jejím právním postavení, tak z hlediska způsobilosti posloužit jako právní rámec umožňující odvrátit budoucí spory mezi účastníky. Je tomu tak zejména proto, že o vlastnickém právu žalobkyně rozhodl již Městský soud v Praze pravomocným soudním rozsudkem ze dne 30. 6. 2020, č. j. 30 Co 170/2020-63, přičemž vlastnické právo žalobkyně ani není mezi stranami sporu sporné, a rovněž proto, jak uvedl i odvolací soud, že k žalobkyní tvrzenému porušení práva již došlo (od 28. 8. 2002 do 16. 7. 2020) a samotným určením existence práva k nemovitosti žalobkyně zaplacení tvrzených závazků žalované dosáhnout nemůže. Pokud by mělo být rozhodnutí v tomto řízení vydané použito k objasnění předběžné otázky ve sporu na plnění, pak ani v tomto případě nelze prostřednictvím podané žaloby dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků.
Z těchto důvodů je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu závěr odvolacího soudu, že žalobkyně nemá ve smyslu §80 o. s. ř. naléhavý právní zájem na jí požadovaném určení.
Uplatňuje-li dovolatelka vadu řízení (kam patří námitka, že jí odvolací soud neposkytnul lhůtu k zajištění právního zastoupení a doplnění žaloby), opomíjí, že vady řízení samy o sobě nemohou vést k přípustnosti dovolání; jsou subsidiárním dovolacím důvodem (srovnej §241a odst. 1 a contrario a §242 odst. 3 o. s. ř.); jestliže dovolatelka v souvislosti s tvrzenou vadou řízení nevymezí právní otázku, která by zakládala přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., může dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že z jiného důvodu shledá dovolání jako přípustné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, či ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). Ani Ústavní soud nezpochybňuje, že vady řízení, natož i námitka porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces samy o sobě k přípustnosti dovolání nepostačují, pokud v jejich souvislosti není vymezena řádná právní otázka přípustnosti dovolání (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, bod 22 a 23).
Nadto lze pouze uvést, že námitkou žalobkyně se zabýval již odvolací soud a neshledal jí důvodnou. Uvedl, že žalobkyně byla seznámena s obranou žalované, která se nijak nezměnila, a tudíž měla dostatečnou možnost včas zvážit, zda pomoc zástupce vyhledá. Z tohoto důvodu není námitka žalobkyně, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, přiléhavá.
S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou jí tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 30. 5. 2023
Mgr. David Havlík
předseda senátu