ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.677.2023.1
sp. zn. 22 Cdo 677/2023-343
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně S. Š. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Radkem Jilgem, advokátem se sídlem v Praze 2, Ladova 2044/3, proti žalovanému J. B. , narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Emilem Flegelem, advokátem se sídlem v Praze 10, K Chaloupkám 3170/2, o nahrazení projevu vůle, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 175/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. září 2022, č. j. 13 Co 232/2021-319, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 2. 2021, č. j. 7 C 175/2011-273, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala nahrazení projevu vůle žalovaného tak, že žalovaný vyslovuje svůj souhlas s dodatečným provedením stavby konkretizované v tomto výroku (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 9. 2022, č. j. 13 Co 232/2021-319, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž namítá nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a o. s. ř. odvolacím soudem, a to pro použití již neúčinného právního předpisu v rozhodné době a na základě toho nepřiléhavé judikatury. Uvádí, že s ohledem na časové období, kdy byly provedeny stavební práce, bylo třeba vycházet z režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), ve znění k rozhodné době; soudy tak nesprávně odkazovaly např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cz 3/87. Dále namítá, že se soudy dostatečně nezabývaly otázkou aplikace §139 odst. 3 obč. zák., který by v tomto případě umožňoval nahrazení projevu vůle žalovaného k odsouhlasení stavebních prací; odkazuje rovněž na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3287/2008. Z důvodu chybné aplikace v rozhodné době neúčinného právního předpisu soudy zatížily řízení vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí.
Žalovaný se k dovolání žalobkyně nevyjádřil.
Dovolání trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek kladený na dovolatele, aby v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Dovolatel je proto povinen v dovolání vymezit, který z v §237 o. s. ř. uvedených předpokladů přípustnosti dovolání považuje za splněný, přičemž není dostačující pouhý odkaz na §237 o. s. ř. či doslovná citace textu tohoto ustanovení nebo jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )]. K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla řádně vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz )]. Dovolací soud není oprávněn si otázku přípustnosti vymezit sám, neboť by tím došlo k porušení základních procesních zásad, na nichž je dovolací řízení založeno, zejména zásady dispoziční a zásady rovnosti účastníků řízení.
Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání a Nejvyšší soud splnění těchto náležitostí posuzuje, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )]. Uvedené bylo potvrzeno i stanoviskem Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (dostupné na http://nalus.usoud.cz ), týkajícím se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.
Dovoláním žalobkyně se dovolací soud nemohl po věcné stránce vůbec zabývat, neboť v něm zcela absentuje vymezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. jako jedné z obligatorních náležitostí dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.). Žalobkyně sice předkládá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, přičemž namítá, že odvolací soud na projednávanou věc užil nesprávné (neúčinné) znění právního předpisu, na základě čehož měl dospět k nesprávnému závěru o možnosti nahrazení projevu vůle žalovaného, čímž však vymezuje (odhlédne-li současně dovolací soud od skutečnosti, že ani vymezení právní otázky, kterou by se měl dovolací soud v rámci dovolacího přezkumu zabývat, není v žádném případě dostatečné) toliko dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř., nikoliv však přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Ve vztahu k předpokladům přípustnosti žalobkyně v rámci dovolání neuvádí ničeho, a to ani pouhým odkazem na ustanovení §237 o. s. ř., dovolání tudíž trpí zásadními vadami, pro které v dovolacím řízení nelze pokračovat. Žalobkyně zejména neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř. má ve vztahu k jednotlivým dovolacím námitkám za naplněný, a to s odkazem na relevantní rozhodovací praxi dovolacího soudu, k níž by se splnění konkrétního předpokladu přípustnosti dovolání mělo vázat. V případě ani jednoho z v dovolání zmiňovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu není dovolacímu soudu zřejmé, k jakému předpokladu přípustnosti by se měla tato rozhodnutí vztahovat, neboť žalobkyně v souvislosti s nimi ani nekonstruuje žádnou relevantní právní úvahu. Závěrem žalobkyně navíc konstatuje, že v dovolání namítané pochybení soudů nižších stupňů považuje za vadu řízení, jež měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; dovolací soud by nicméně mohl k tvrzeným vadám řízení přihlédnout pouze za předpokladu, že by dovolání bylo z jiného důvodu přípustné (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), což v tomto případě splněno nebylo. S ohledem na tyto zásadní nedostatky v zákonných náležitostech dovolání proto dovolacímu soudu nezbylo než dovolání žalobkyně bez dalšího odmítnout.
Protože dovolání trpí vadami, pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 3. 2023
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu