ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.696.2023.1
sp. zn. 22 Cdo 696/2023-434
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) M. K. , narozeného XY, bytem XY, b) E. K. , narozené XY, bytem XY, c) J. K , narozené XY, bytem XY, a d) V. K. , narozené XY, bytem XY, všech zastoupených JUDr. Martinem Horčicem, advokátem se sídlem v Kolíně, Politických vězňů 27, proti žalovaným 1) České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, a 2) Lesům České republiky, s. p., IČO 42196451 se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 20 C 11/2010, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 9. 2022, č. j. 11 Co 200/2021-412, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Děčíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 5. 2021, č. j. 20 C 11/2010-363, zamítl žalobu na určení, že M. K., narozený XY, zemřelý 9. 11. 1999, byl ke dni své smrti vlastníkem pozemku parc. č. XY – orná půda v k. ú. XY, zapsaného na listu vlastnictví č. XY pro k. ú. XY u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, katastrální pracoviště XY, a pozemku parc. č. XY – ostatní plocha v k. ú. XY, zapsáno na listu vlastnictví č. XY pro k. ú. XY u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště XY (výrok I), uložil žalobcům povinnost zaplatit společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení žalované 1) 7 276 Kč (výrok II) a žalovanému 2) 22 899,25 Kč (výrok III) s tím, že o náhradě nákladů státu bude rozhodnuto samostatným usnesením (výrok IV). Usnesením ze dne 4. 10. 2021, č. j. 20 C 11/2010-378, pak rozhodl o povinnosti žalobců nahradit společně a nerozdílně náklady řízení státu ve výši 7 000 Kč.
2. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. 9. 2022, č. j. 11 Co 200/2021-412, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, III a IV potvrdil a výrok II rozhodnutí soudu prvního stupně změnil (výrok I). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II a III).
3. Odvolací soud uzavřel, že právní předchůdce žalobců nenabyl vlastnické právo k předmětným pozemkům na základě restitučních předpisů ani na základě vydržení.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňují v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatelé mají za to, že odvolací soud „dílem nerespektoval ustálenou judikaturu“ a dílem pak nebyla předmětná otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena. Nesprávné právní posouzení spatřují v tom, že odvolací soud nesprávně vyložil „příslušná ustanovení občanského zákoníku“ a na zjištěný skutkový stav věci je nesprávně aplikoval. Dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají, že se nezabýval „problematikou povinnosti spojení geometrického plánu s vkladovou listinou“. Především nesouhlasí se závěrem nalézacích soudů, že předmětné pozemky nebyly součástí přídělu č. 35, a nemohly být proto ani následně restituovány. Polemizují přitom se závěry znaleckého posudku vypracovaného znalcem doc. Ing. Václavem Čadou, CSc., a uvádějí skutečnosti, ze kterých měl odvolací soud a soud prvního stupně při rozhodování vycházet. Dovolatelé namítají, že předmětné pozemky byly vydrženy jejich právním předchůdcem již v roce 1956, přičemž soudy se tímto jejich tvrzením nezabývaly. Mají za to, že Česká republika předmětné pozemky vydržet nemohla, jelikož se nechovala jako vlastník. Za otázku doposud dovolacím soudem neřešenou považují určení „vlastnictví k pozemkům v přídělu“. V důsledku výše uvedeného došlo podle dovolatelů k porušení jejich práva na spravedlivý proces a vlastnického práva. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
5. Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
6. Protože se žalobci domáhají určení vlastnického práva, ke kterému mělo dojít před 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“).
7. Dovolání není přípustné.
8. Podle §237 o. s. ř není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
10. Dovolatelé nastolili v dovolání otázku hodnocení důkazu znaleckým posudkem a otázku vydržení vlastnického práva, které měl odvolací soud (i soud prvního stupně) vyřešit v rozporu s ustálenou judikaturou. Dovolání není přípustné, neboť první otázka ve skutečnosti směřuje do skutkového stavu a ani druhá otázka přípustnost dovolání nezakládá (k tomu viz níže uvedené).
11. Dovolatelé přes namítané nesprávné právní posouzení věci polemizují se skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem. Dovolatelé se vymezují proti skutkovým zjištěním, která soud učinil na základě vypracovaného znaleckého posudku a uvádí svůj náhled na hodnocení důkazů. Tím však nerozporují nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, ale napadají zjištěný skutkový stav věci. Dovolací soud je zjištěným skutkovým stavem věci vázán a nemůže jej přezkoumávat. Námitka, že soud chybně akceptoval nesprávné závěry podávající se ze znaleckého posudku, představuje tvrzené pochybení při zjišťování skutkového stavu věci (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5155/2008).
12. Důkaz znaleckým posudkem podléhá volnému hodnocení důkazů ve smyslu §132 o. s. ř. Toto hodnocení je věcí nalézacích soudů. I dřívější judikatura připouštěla možnost jeho přezkoumání v řízení o dovolání jakožto mimořádném opravném prostředku jen v případě, že je v rozporu s pravidly logického myšlení či s obecnou zkušeností, tedy jestliže je zjevně nepřiměřené (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4532/2010, ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2128/2010).
13. Znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků, který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle §132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Z uvedeného vyplývá, že soud při hodnocení důkazu znaleckým posudkem nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6023/2017).
14. Soudy při závěru o tom, že právní předchůdce žalobců ke dni svého úmrtí nebyl vlastníkem předmětných pozemků, jelikož ty nebyly v momentě vydání dle restitučních předpisů součástí přídělu č. 35 v k. ú. XY, vyšly ze znaleckého posudku doc. Ing. Václava Čady, CSc. Znaleckým dokazováním byly objasněny všechny skutečnosti potřebné k rozhodnutí ve věci, k nimž je třeba odborných znalostí a odvolací soud neměl o správnosti znaleckého posudku znalce žádné pochybnosti. Nalézací soud dostatečně vysvětlil, proč se přiklonil k závěru soudem ustanoveného znalce, vyložil, jakými úvahami se při hodnocení znaleckého posudku řídil, proč jeho závěry považuje za správné. Odvolací soud se s těmito závěry soudu prvního stupně ztotožnil. Z uvedeného je zřejmé, že postup soudů nižších stupňů na základě hodnocení znaleckého posudku je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a proto není dovolání v této části podle §237 o. s. ř. přípustné.
15. Dovolací přezkum nezakládá ani tvrzená absence řešení otázky vydržení předmětných pozemků právním předchůdcem žalobců v roce 1957. Odvolací soud srozumitelně vyložil, že takové vydržení je vyloučeno. Právní předchůdce žalobců se prohlášením ze dne 18. 9. 1957 vzdal přídělu nemovitosti ve vložce č. 863 pozemkové knihy ve prospěch Československého státu (č. l. 283), čímž své vlastnické právo pozbyl bez dalšího.
16. Podle §129 odst. 1 obč. zák. je držitelem ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe.
17. Podle §130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.
18. Podle §134 odst. 1 obč. zák. oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitosti, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.
19. Pokud se právní předchůdce žalobců následně chopil držby předmětných pozemků v objektivně omluvitelném omylu na základě putativního titulu v podobě rozhodnutí Okresního úřadu v Děčíně ze dne 20. 9. 1994, pak do dne jeho úmrtí neuplynula dostatečně dlouhá vydržecí doba v souladu s ustanovením §134 odst. 1 obč. zák. Právní předchůdce žalobců tak vlastnické právo k předmětným pozemkům nemohl vydržet.
20. Žalobci nadto ani v této části dovolání nevymezují žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dále neuvádějí žádná rozhodnutí Nejvyššího soudu, se kterými je podle nich rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu.
21. Žalobci se od počátku řízení domáhali určení, že jejich právní předchůdce byl ke dni své smrti vlastníkem pozemku parc. č. XY – orná půda a pozemku parc. č. XY v k. ú. XY. Proto jsou otázky dovolatelů, kdo je vlastníkem pozemků „v přídělu“ a zda může dojít k vydržení vlastnického práva státem, pokud nevykonává faktickou držbu, zcela nadbytečné, jelikož věcně neodpovídají žalobnímu petitu a požadavku žalobců, a tudíž nezakládají přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
22. Podle dovolatelů jim odvolací soud svým postupem odepřel právo na spravedlivý proces. Dovolací soud žádné zde uváděné porušení práv nebo zásad neshledává. Skutečnost, že odvolací soud založil své řádně, důvodně a přezkoumatelně odůvodněné rozhodnutí na závěru, s nímž dovolatelé nesouhlasí, nezakládá porušení jejich ústavně zaručených práv. Dovolatelé staví své námitky na tom, že Česká republika předmětný majetek užívá neoprávněně. Tak tomu ale není.
23. Dovolatelé dále zcela opomíjí, že jimi namítané vady řízení (kam patří uplatněná námitka, že soud se nevypořádal se všemi vznesenými námitkami, nebo že bylo porušeno právo dovolatelů na spravedlivý proces) samy o sobě nemohou vést k přípustnosti dovolání; jsou subsidiárním dovolacím důvodem (srovnej §241a odst. 1 a contrario a §242 odst. 3 o. s. ř.); jestliže dovolatelé v souvislosti s tvrzenými vadami řízení nevymezí právní otázku, která by zakládala přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., může dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že z jiného důvodu shledá dovolání jako přípustné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, či ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). Ani Ústavní soud nezpochybňuje, že vady řízení, natož i námitka porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, samy o sobě k přípustnosti dovolání nepostačují, pokud v jejich souvislosti není vymezena řádná právní otázka přípustnosti dovolání (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, bod 22 a 23).
24. Dovolatelé sice napadli dovoláním rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, avšak výroky, jimiž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, napadají zjevně jen proto, že jde o výroky akcesorické. Dovolání v této části totiž neobsahuje žádné odůvodnění, ani údaj o tom, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání, navíc dovolání proti těmto výrokům by ani nebylo přípustné [§237, §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
25. S ohledem na výše uvedené proto Nejvyšší soud dovolání žalobců podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
26. V souladu s §243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 5. 2023
Mgr. David Havlík
předseda senátu