ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.740.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 740/2022-222
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně A. C. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Michalem Bedrnou, advokátem se sídlem v Praze 6, Eliášova 922/21, proti žalovaným: 1) Q. V. N. , narozený XY, a 2) B. T. N. , narozená XY, oba bytem v XY, zastoupeni Mgr. Matějem Kopřivou, advokátem se sídlem v Ostravě, 28. října 438/219, o určení neexistence služebnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 17 C 21/2019, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. října 2021, č. j. 23 Co 280/2021-201, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. 4. 2021, č. j. 17 C 21/2019-164, určil, že pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY, zapsaný v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, u katastrálního pracoviště XY, na LV č. XY pro k. ú. XY, obec XY, není zatížen věcným břemenem – „služebností společného užívání místnosti v domě č. p. XY jako statku služebního ve prospěch vlastníků č. p. XY jako statku panujícího“ (výrok I) a „služebností užívání vjezdu studně v zadní části domu č. p. XY jako statku služebního ve prospěch vlastníků č. p. XY jako statku panujícího“ (výrok II). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. 10. 2021, č. j. 23 Co 280/2021-201, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu v části, ve které byl potvrzen výrok I a III rozsudku soudu prvního stupně, a případně i závislému výroku II rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Napadené rozhodnutí podle nich spočívá na nesprávném právním posouzení věci a závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu ještě nebyly vyřešeny. Pokládají otázku, zda došlo k zániku věcného břemene podle §151p odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), jestliže nastaly trvalé změny nemovitosti, v důsledku kterých zanikly její součásti či příslušenství, ale věc může nadále sloužit potřebám oprávněné osoby nebo prospěšnějšímu užívání její nemovitosti. Uvádí, že dům žalobkyně mohl sloužit jejich potřebám a prospěšnějšímu užívání jejich nemovitosti, neboť jej chtěli užívat pro skladování některých svých věcí. Za rozhodné nepovažují původní potřeby a prospěšnější užívání pozemku (v době vzniku služebnosti), nýbrž zdůrazňují, že se tyto mohou v průběhu času měnit. Navrhují, aby dovolací soud napadené rozhodnutí ve výše vymezeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolatelé předkládají otázku, zda došlo k zániku věcného břemene podle §151p odst. 2 obč. zák., jestliže nastaly trvalé změny nemovitosti, v důsledku kterých zanikly její součásti či příslušenství, ale věc může nadále sloužit potřebám oprávněné osoby nebo prospěšnějšímu užívání její nemovitosti.
Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá.
Podle §151p odst. 2 obč. zák. věcné břemeno zanikne, nastanou-li takové trvalé změny, že věc již nemůže sloužit potřebám oprávněné osoby nebo prospěšnějšímu užívání její nemovitosti; přechodnou nemožností výkonu práva věcné břemeno nezaniká.
Dovolací soud v rozsudku ze dne 27. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 346/2006 (toto i další níže uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ), vyložil, že věcné břemeno zaniká, nastanou-li takové trvalé změny, že věc již nemůže sloužit potřebám oprávněné osoby nebo prospěšnějšímu užívání její nemovitosti v případě, že jeho výkon je nadále pro trvalé změny (faktické nebo právní) nemožný (srovnej taktéž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1429/2012).
Ustanovení §151p odst. 2 obč. zák. patří k právním normám s tzv. relativně neurčitou hypotézou. Úvahu odvolacího soudu o tom, zda nastaly trvalé změny vedoucí k zániku věcného břemene, přezkoumá dovolací soud pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 22 Cdo 129/2009).
V projednávané věci nalézací soudy po skutkové stránce zjistily, že žalobkyně je vlastnicí pozemku parc. č. XY, který se svým půdorysem kryje s domem č. p. XY, jenž je jeho součástí (dále také jen „služebná nemovitost“). Okolo domu žalobkyně není žádný další pozemek, který by jí patřil. Z odevzdávací listiny číslo deníku 377/1926 ze dne 30. 12. 1925 nalézací soudy dále zjistily, že na základě dohody byla rozdělena pozůstalost po L. P. mezi její syny s tím, že „dvůr při stavební parcele č. kat. XY a XY (poznámka dovolacího soudu – v současně době označeny parc. č. st. XY a XY), jakož i pumpa, záchod a mrviště na dvoře tom stojící budou ve společném užívání vlastníků domů č. p. XY a XY“ a že „kolna na tomto dvoře stojící bude rovněž ve společném užívání vlastníků uvedených domů.“ Tak měla být poznamenána na list C vložky 13 pozemní knihy „služebnost společného užívání místnosti ve prospěch vlastníků domu č. p. XY.“ V katastru nemovitostí bylo v době rozhodování nalézacích soudů zapsáno zatížení služebné nemovitosti „služebností společného užívání místnosti v domě č. p. XY jako statku služebního ve prospěch č. p. XY jako statku panujícího.“
Nalézací soudy učinily skutkové zjištění, že „vzhledem k celkovému obsahu odevzdací listiny je zjevné, že v závěru listiny daný pokyn ke vkladu služebnosti se vztahoval ke stavbám na dvoře (záchod, pumpa, mrviště, kolna), neboť pro zápis užívání jakékoli skutečné místnosti v dnešním slova smyslu v domě č. p. XY nebyl dán v těle dané listiny jakýkoli podklad.“ Mezi stranami přitom nebylo sporu o tom, že minimálně od roku 2005, kdy žalovaní koupili pozemek parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY (dále jen „panující nemovitost“), se dvůr, stejně jako pumpa, záchod, mrviště a kolna na služebné nemovitosti již nenachází.
Námitka žalovaných, že se služebnost společného užívání vztahuje k místnosti v domě žalobkyně, je ve své podstatě toliko námitkou skutkového charakteru. V tomto duchu s ní také správně naložil odvolací soud v bodě 39 odůvodnění napadeného rozhodnutí, jestliže uvedl, že „tvrzení žalovaných, že služebnost užívání místnosti se má vztáhnout na místnost v domě č. p. XY, nebylo prokázáno.“ Tento skutkový závěr dovolací soud není oprávněn jakkoli přezkoumávat, neboť dovolání lze podle §241a odst. 1 o. s. ř. podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vyloučen je tak a contrario přezkum věci po skutkové stránce (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 297/2018, či unesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2296/2017). Skutkové námitky pak také nemohou naplnit žádný z důvodů přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř.
Zásadní dovolací námitka žalovaných vytýká odvolacímu soudu závěr, že služebnost společného užívání místnosti v domě č. p. XY zanikla pro nastoupení trvalých změn. Takový závěr však odvolací soud neučinil. Vyšel z toho, že „všechny stavby nebo součásti staveb, které měly být z titulu služebnosti společně užívány vlastníky domů č. p. XY a XY, se měly nacházet ve dvoře a nyní se v nemovitosti již takové stavby nenacházejí,“ což vedlo k zániku služebnosti. Dále uzavřel, že „tvrzení žalovaných, že služebnost užívání místnosti se má vztáhnout na místnost v domě č. p. XY, nebylo prokázáno.“ Bez ohledu na formulaci o neprokázání je z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) jasné, že soudy vycházely z toho, že k místnosti v domě č. p. XY nikdy žádná služebnost nevznikla. S tímto posledním závěrem pak dovolání žádným způsobem věcně nepolemizuje a argumentačně ho nevyvrací.
Vzhledem k tomu, že dvůr k zatížené nemovitosti v současné době nenáleží, načež se na něm ani zjevně nemohou vyskytovat objekty vymezené v odevzdávací listině (záchod, pumpa, mrviště, kolna), odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že v minulosti došlo k trvalým změnám služebné nemovitosti působící zánik předmětné služebnosti. K jejímu zániku muselo dojít nejpozději za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., a to v souladu s §151p odst. 2 obč. zák., neboť nejpozději tehdy nastaly takové trvalé změny, že věc již nemůže sloužit potřebám oprávněné osoby nebo prospěšnějšímu užívání její nemovitosti.
S tímto závěrem nalézacích soudů se dovolací soud bez dalšího ztotožňuje. Nepovažuje jej za zjevně nepřiměřený, ale naopak za řádně odůvodněný a souladný s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu; proto v dovolacím přezkumu obstojí. Ostatně s tímto závěrem dovolání nepolemizuje vůbec, neboť směřuje pouze k požadavku mířícímu na místnost přímo v domě č. p. XY.
Jak již bylo uvedeno výše, dovolatelé v rozporu se skutkovými zjištěními a závěry nalézacích soudů dovozují – pouze však v rovině obecného naznačeného a nijak neodůvodněného konstatování – větší rozsah sporné služebnosti, neboť své právo užívání nevztahují jen ke dvoru a objektům, které na něm v minulosti stály, nýbrž také k místnosti v domě žalobkyně, aniž by však jakkoli věcně zpochybnili závěr soudů, že k místnosti v domě č. p. XY žádná služebnost nevznikla. Bezpředmětné jsou tedy všechny v dovolání předestřené úvahy dovolatelů, které se na takovém větším rozsahu služebnosti zakládají – především jejich argumentace směřující k tomu, že dům žalobkyně nadále může sloužit potřebám dovolatelů, a to konkrétně k užívání jedné místnosti v domě žalobkyně ke skladování věcí.
K vymezené otázce dovolatelů lze tedy uzavřít, že dům žalobkyně od počátku k uspokojování potřeb osob oprávněných ze služebnosti ani prospěšnějšímu užívání jejich nemovitostí sloužit neměl. Právo společného užívání se vztahovalo výhradně ke dvoru a objektům, které na něm v minulosti stály. Skutečnost, že dvůr ani objekty se na služebné nemovitosti již nenachází, svědčí o tom, že v minulosti došlo k takové trvalé změně služebné nemovitosti, pro kterou je výkon služebnosti nadále fakticky nemožný. Taková trvalá změna má v souladu s §151p odst. 2 obč. zák. za následek zánik služebnosti.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaných přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 3. 2023
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu