ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.1135.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 1135/2023-250
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce M. S. , narozeného XY, se sídlem v XY, IČO XY, zastoupeného Mgr. Martinou Knickou, advokátkou se sídlem v Děčíně, Tyršova 1434/4, PSČ 405 02, proti žalovanému M. H. , narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem se sídlem v Liberci, Vysoká 149/4, PSČ 460 10, o zaplacení částky 64 576 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 14 C 227/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 11. 2022, č. j. 95 Co 121/2021-212, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4 743 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupkyně.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 21. 5. 2021, č. j. 14 C 227/2017-116, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 62 076 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 64 576 Kč od 25. 6. 2015 do 21. 8. 2015 a s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 62 076 Kč od 22. 8. 2015 do zaplacení (výrok pod bodem I), zamítl žalobu co do zaplacení částky 2 500 Kč a úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 2 500 Kč od 22. 8. 2015 do zaplacení (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 21. 11. 2022, č. j. 95 Co 121/2021-212, poté, co jeho předešlý rozsudek ze dne 27. 10. 2021, č. j. 95 Co 121/2021-146, byl zrušen ve výroku pod bodem I v rozsahu, v jakém byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba se zamítá, a ve výrocích pod body II a III rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2022, č. j. 23 Cdo 659/2022-189, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I, pokud jím byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 62 076 Kč s úrokem z prodlení 8,05 % p.a. z částky 64 576 Kč od 25. 6. 2015 do 14. 8. 2015 ve výši 726,35 Kč, s úrokem z prodlení za období od 15. 8. 2015 do 24. 7. 2020 ve výši 597,68 Kč a s úrokem z prodlení 8,05 % p.a. z částky 62 076 Kč od 25. 7. 2020 do zaplacení, a v nákladovém výroku pod bodem III (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud byl v řízení vázán závazným právním názorem Nejvyššího soudu, který zrušil jeho zamítavý rozsudek (v napadeném rozsahu) pro nerespektování výkladových pravidel stanovených v ustanovení §556 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), a judikaturních závěrů Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 23. 3. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1001/2021, v němž byl vyložen obsah pojmů provedení, dokončení a předání díla, a vyjádřených též zejména v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, a ze dne 26. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2154/2021.
Odvolací soud při přezkoumávání rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobcem uplatněném nároku na doplacení ceny díla, vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobce jako zhotovitel a žalovaný jako objednatel spolu uzavřeli dne 17. 5. 2015 smlouvu o dílo, kdy předmětem díla bylo zhotovení zastřešení nad bytovým domem ve XY za cenu 250 000 Kč. V části „termíny provedení díla“ si strany ve smlouvě mimo jiné sjednaly, že „dílo se považuje za dokončené v termínu podepsání předávacího protokolu o převzetí díla objednatelem. Dílo musí být prosto vad a nedodělků.“ V části „ostatní ujednání“ bylo dohodnuto, že „pro případ prodlení v dodání díla se sjednává smluvní pokuta ve výši 0,5 % z ceny díla za každý den prodlení“, a dále, že „smluvní pokuta je splatná do 14 dnů od okamžiku uplatnění smluvní stranou.“ Dne 17. 6. 2015 žalobce a paní M. H., matka žalovaného, podepsali předávací protokol o převzetí díla, v němž nebyly uvedeny žádné vady díla, a při převzetí nebyl vypracován ani samostatný list, který měl případné vady specifikovat. Odvolací soud vyšel ze závěru, který učinil již v předešlém rozhodnutí, že žalobce dílo řádně provedl, dokončil a předal dne 17. 6. 2015, neboť paní H. byla oprávněna dílo od žalobce převzít na základě jí uděleného zmocnění k zastupování ze dne 15. 1. 2015, doloženého plnou mocí k zastupování při vyřizování veškerých administrativních a technických záležitostí týkajících se nemovitostí na XY. Odvolací soud podpořil svůj závěr odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudky ze dne 7. 8. 2012, sp. zn. 32 Cdo 1798/2011, ze dne 15. 11. 2000, sp. zn. 29 Cdo 2735/99, a ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2579/2007).
Při posouzení druhé sporné otázky, zda žalovanému vznikla povinnost k zaplacení doplatku ceny díla, vyšel odvolací soud z zopakovaných výslechů účastníků a z výkladových zákonných ustanovení §555 odst. 1 a §556 odst. 1 a 2 o. z. Při respektování právního názoru vysloveného Nejvyšším soudem ve zrušujícím rozsudku a dále v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, a ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 23 Cdo 764/2022, dospěl k závěru, že přijatelný je pouze takový výklad smlouvy, že pokud nebyl zjištěn společný úmysl jednajících stran rozhodný pro řešení otázky vzniku nároku na zaplacení ceny díla, avšak došlo k dokončení a předání díla (tedy k jeho provedení), pak na vznik práva zhotovitele na doplacení ceny za dílo neměla vliv existence ojedinělé drobné vady (nesprávného vyspádování okapu) v okamžiku předání díla, jelikož objednatel nemá právo odmítnout převzetí díla pro ojedinělé drobné vady, které samy o sobě a ani ve spojení s jinými nebrání funkčnímu užívání díla nebo jeho užívání podstatným způsobem neomezují (§2628 o. z.); tyto vady zakládají práva a povinnosti z vadného plnění (§2617 o. z.). Výklad smlouvy, prosazovaný žalovaným, že právo na zaplacení ceny díla vzniklo až po odstranění veškerých vad a nedodělků, považoval odvolací soud za zjevně nepřiměřený, nebránila-li uvedená vada užívání díla, když navíc v předávacím protokolu nebyly žalovaným uvedeny žádné vady ani nedodělky, a až po 14 dnech byly u žalobce dodatečně uplatněny vady. Odvolací soud po zvážení konkrétních okolností dané věci, ale i s přihlédnutím k oprávněným zájmům obou účastníků, vycházeje z předpokladu, že strany jednaly racionálně (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2154/2021, a ze dne 12. 5. 2022, sp. zn. 23 Cdo 659/2022), dospěl výkladem smlouvy ve smyslu ustanovení §556 odst. 1 věty druhé o. z. k závěru, že ujednání předmětné smlouvy o dílo směřovala k zaplacení ceny po provedení díla (dokončení a předání), přičemž případné ojedinělé drobné vady měly (a mohly) být řešeny nikoliv v rámci vzniku nároku na zaplacení, ale pouze formou uplatnění práv objednatele v záruce, a že případná odstranitelná a ojedinělá vada nebránící v užívání díla nemohla mít vliv na vznik nároku na zaplacení ceny za dílo.
Odvolací soud dále přezkoumal závěry soudu prvního stupně ohledně přiznaných úroků z prodlení, a to se závěrem, jak uvedeno v potvrzujícím výroku pod bodem I.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání, když splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně při řešení otázky, zda M. H. (matka žalovaného) byla oprávněna dílo převzít. Podle dovolatele odvolacím soudem uváděná judikatura Nejvyššího soudu, použitá k podpoře jeho závěru, že uvedená M. H. byla oprávněna dílo převzít, na řešení dané věci nedopadá, neboť v těchto odkazovaných rozhodnutích Nejvyšší soud řešil otázku zmocnění k převzetí díla dané podnikatelem. Poukazuje na to, že předmětná smlouva o dílo neobsahuje žádné ujednání, z něhož by vyplývala možnost třetí osoby jednat v zastoupení stran. Smlouva naopak obsahuje výslovně ujednání, že dílo se považuje za dokončené v termínu podepsání předávacího protokolu o převzetí díla objednatelem (tj. žalovaným). Podle dovolatele tak nedošlo k řádnému předání a převzetí díla a žalobce se nemůže domáhat doplacení ceny díla, jestliže nenastala splatnost ceny díla. K povinnosti protokolárního předání a převzetí díla se vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 32 Cdo 358/2012, kdy judikoval, že pokud si účastníci ve smlouvě o dílo sjednali, že dílo bude mezi nimi předáno a převzato protokolárně, čímž se odchýlili od dispozitivního ustanovení §554 odst. 1 věty první obchodního zákoníku, a k tomuto protokolárnímu předání a převzetí díla mezi nimi nedošlo, není možné považovat dílo za předané a převzaté, a tedy za provedené. Od závěrů tohoto rozhodnutí se odvolací soud podle dovolatele odchýlil.
Dovolatel dále namítá, že odvolací soud přijal i nesprávný závěr, že vada díla spočívající v „nesprávném vyspádování okapu“ představuje ojedinělou drobnou vadu. Dovolatel se naopak domnívá, že tato vada drobnou vadu nepředstavuje, jelikož funkčně brání užívání stavby, či její užívání podstatným způsobem omezuje.
Žalovaný má rovněž za to, že odvolací soud učinil nesprávný výklad smlouvy se závěrem, že žalobci vzniklo právo na doplacení ceny za dílo, když nesprávně vycházel z toho, že došlo k dokončení a předání díla, jeho provedení. V této souvislosti poukazuje na smluvní ujednání v článku „Cena a platební podmínky“, podle něhož musely být ke vzniku nároku na doplacení ceny díla splněny dvě podmínky, a to podpis předávacího protokolu žalovaným jako objednatelem a převzetí díla prostého vad a nedodělků. V daném případě však podle dovolatele nebyla splněna ani jedna z těchto podmínek. Za nesprávný považuje takový výklad smlouvy, že dílo bylo možné předat i s vadami či nedodělky. V dané souvislosti dovolatel poukázal na dispozitivnost právní úpravy smlouvy o dílo, jak vysvětlil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 23. 3. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1001/2021, přičemž má rovněž za to, že odvolací soud neoprávněně zasáhl do smluvní autonomie účastníků. Namítá, že odvolací soud učinil výklad smlouvy o dílo v neprospěch žalovaného, který je spotřebitelem. Pokud se týká zásad výkladu právních úkonů, odkázal dovolatel v této souvislosti na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2095/14, v němž Ústavní soud konstatoval, že právní formalismus orgánů veřejné moci a jimi vznášené přehnané nároky na formulaci smlouvy nelze z ústavněprávního hlediska akceptovat.
Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhl jeho zamítnutí, neboť má za to, že odvolací soud posoudil věc správně. Poukazuje na to, že žalovaný v dovolání pouze polemizuje s hodnocením důkazů a skutkovým stavem věci, a pokud namítá, že odvolací soud se odchýlil od stávající judikatury Nejvyššího soudu, chápe chybně pojem této přípustnosti dovolání, a navíc neuvádí žádnou judikaturu, od níž se měl odvolací soud reálně odchýlit. K námitce žalovaného, že jeho matka nebyla oprávněna předmětné dílo převzít, žalobce poukázal na správnou úvahu soudu prvního stupně, který vycházel z právního názoru, že pokud se žalovaný domníval, že jeho matka překročila své oprávnění dané jí v plné moci, měl žalovaný tuto skutečnost bezodkladně oznámit žalobci poté, co se o tom dozvěděl. Nic takového však žalovaný neučinil. K námitce žalovaného ohledně výkladu smlouvy týkajícího se řádného předání díla, které nebylo v době předání prosté vad a nedodělků, žalobce uvedl, že tato otázka již byla vyřešena v předchozím řízení u Nejvyššího soudu, z jehož závazného právního názoru odvolací soud v nynějším řízení při posouzení věci vycházel.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání žalovaného bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.), k tomu oprávněným subjektem, který je řádně zastoupen advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), posuzoval přípustnost podaného dovolání.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné.
Dovolatel v prvé řadě namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku oprávnění M. H., matky žalovaného, převzít dílo s ohledem na znění smlouvy o dílo a učinil nesprávný výklad jejího zmocnění k zastupování žalovaného.
Soud prvního stupně, s jehož právním závěrem se odvolací soud ztotožnil, vyšel ze skutkového zjištění, že v plné moci ze dne 15. 1. 2015 žalobce zmocnil svou matku M. H., aby jej „až do odvolání zastupovala při vyřizování veškerých administrativních a technických záležitostí při řešení věcí s úřady i správci sítí a podobně, dotýkajících se mých nemovitostí XY, obec XY, okres XY“. Dne 17. 5. 2015 byla mezi účastníky uzavřena shora uvedená smlouva o dílo. V období od 21. 4. 2015 do 26. 8. 2015 M. H. s žalobcem korespondovala ohledně provádění díla. Ze skutkového zjištění soudu prvního stupně se podává, že se tak stalo nejméně v 16 případech, přičemž žalobce s M. H. dohodl i termín předání a převzetí díla na 17. 6. 2015, kdy žalobce a M. H. podepsali předávací protokol o převzetí díla.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že M. H. byla oprávněna dílo převzít. Převzetí díla lze podle soudu prvního stupně nepochybně podřadit pod věci technické a administrativní, přičemž soud prvního stupně odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2012, sp. zn. 32 Cdo 1798/2011.
Odvolací soud doplnil odkaz na další rozhodnutí Nejvyššího soudu, v nichž dovodil, že osoba zmocněná objednatelem ve věcech technických je oprávněna i k převzetí díla. Odvolací soud dále uvedl, že pokud žalovaný namítal, že jeho matka byla zmocněna pouze k jednání s úřady, tento argument neobstojí, protože jednak je v ní uvedeno „a podobně“, tedy právní jednání nebylo vázáno pouze na jednání s úřady, jednak sama matka žalovaného dala jasně najevo, že je oprávněna jednat i mimo tuto oblast, když plnou moc předložila žalobci jako zhotoviteli. Konečně odvolací soud z výpovědi žalobce zjistil, že veškerá jednání od počátku probíhala s paní H..
Podle §555 odst. 1 o. z. se právní jednání posuzuje podle svého obsahu.
Podle §556 o. z. co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (odstavec 1). Při výkladu projevu vůle se přihlédne k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají (odstavec 2).
V rozhodovací praxi dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017) je výše citované pravidlo vykládáno v tom smyslu, že „základní (prvotní) pravidlo výkladu adresovaných právních jednání formuluje ustanovení §556 odst. 1 věty první o. z. Soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Skutečnou vůli (úmysl) jednajícího je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním) [srov. Melzer, F. in Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník - velký komentář, Svazek III, §419-654. Praha: Leges, 2014, s. 594 a 595, nebo Handlar, J. in Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§1−654). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1989]. Ochrana dobré víry adresáta právního jednání pak vyžaduje (a §556 odst. 1 věta první o. z. tak normuje výslovně), aby soud právní jednání vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela být známa adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v §556 odst. 1 větě druhé o. z. Ustanovení §556 odst. 2 o. z. pak uvádí demonstrativní výčet okolností, k nimž soud při výkladu právního jednání přihlíží. Uvedené platí jak pro vícestranná, tak i pro jednostranná adresovaná právní jednání“.
Podle rozhodovací praxe dovolacího soudu nelze dále při výkladu právního jednání opomenout ani interpretační předpoklad racionálních aktérů, podle něhož je při odstraňování pochybností o obsahu právního jednání třeba vycházet z předpokladu, že strany jednaly racionálně (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 826/2013 , ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2081/2007 , ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 32 Cdo 4725/2015 , a ze dne 21. 8. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4533/2016 ). Volní projev je třeba vykládat tak, aby nevyústil v nesmyslné (absurdní) závěry o projevené vůli, podle pravidla výkladu ve prospěch efektivnosti. Na ten lze usuzovat zejména z konkrétních okolností a z konkrétních zájmů stran (srov. také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2154/2021).
Nejvyšší soud zdůrazňuje, že zjišťování vůle účastníků smlouvy je vždy individuální a záleží na úvaze soudu v nalézacím řízení, přičemž dovolací soud tuto úvahu může zpochybnit jen tehdy, je-li zjevně nepřiměřená, nebo byla-li porušena výkladová pravidla stanovená v zákoně (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3445/2012, či ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1586/2014).
Odvolací soud při výkladu vůle žalovaného při zmocnění své matky M. H. s ohledem na obsah plné moci i na chování a jednání účastníků dovodil, že plná moc udělená M. H. ji zmocňuje i k zastupování žalovaného při převzetí díla. Tento závěr nelze považovat za zjevně nepřiměřený a nelze tudíž dovodit, že by odvolací soud řešil otázku výkladu plné moci udělené žalovaným dne 15. 1. 2015 své matce M. H. v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Tato otázka tedy nemůže založit přípustnost dovolání.
Namítá-li žalovaný dále v dovolání, že odvolací soud přijal nesprávný závěr o tom, že vada díla spočívající v „nesprávném vyspádování okapu“ představuje ojedinělou drobnou vadu, přičemž se naopak domnívá, že tato vada drobnou vadu nepředstavuje, jelikož funkčně brání užívání stavby, či její užívání podstatným způsobem omezuje, tak v souvislosti s touto námitkou žádným způsobem nevymezil přípustnost dovolání. Nejvyšší soud přitom již dříve k zákonnému ustanovení §237 o. s. ř. judikoval, že má-li být dovolání přípustné podle uvedeného ustanovení §237 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2013, proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, musí být z obsahu dovolání patrno, jakého předpokladu přípustnosti dovolání se dovolatel dovolává, v čem spatřuje dovolatel přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., tedy jestli napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud při řešení konkrétní právní otázky odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat, a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) která má být dovolacím soudem (jako dříve vyřešená právní otázka) posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak) - srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí stanovisek, nebo usnesení ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 23 Cdo 528/2022, či ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2118/2021). Žádnou z uvedených přípustností dovolání ve vztahu ke konkrétní právní otázce, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí, však dovolatel uvedenou námitkou nevymezil, tudíž nedostál požadavkům na vymezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř.
Má-li žalovaný rovněž za to, že odvolací soud učinil nesprávný výklad smlouvy, dospěl-li k závěru, že žalobci vzniklo právo na doplacení ceny za dílo, že nesprávně vycházel z toho, že došlo k dokončení a předání díla, jeho provedení, když v článku smlouvy „Cena a platební podmínky“ bylo dohodnuto: „Dílo se považuje za dokončené v termínu podepsání předávacího protokolu o převzetí díla objednatelem. Dílo musí být prosto vad a nedodělků.“, a pokud lze z obsahu dovolání dovodit, že dovolatel spatřuje přípustnost dovolání v tom, že odvolací soud se při výkladu smlouvy v tomto směru odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nelze této námitce přisvědčit. Odvolací soud provedl podrobný výklad smlouvy v souladu se současnou právní úpravou v občanském zákoníku (§§2604, 2605 odst. 1, 2610 odst. 1 o. z.) a též v souladu s ustanovením §2628 o. z., podle něhož objednatel nemá právo odmítnout převzetí stavby pro ojedinělé drobné vady, které samy o sobě ani ve spojení s jinými nebrání užívání stavby funkčně nebo esteticky, ani její užívání podstatným způsobem neomezují, a provedl výklad smlouvy rovněž v souladu se současnou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1001/2021, v němž byl vyložen obsah pojmů provedení, dokončení a předání díla, a též ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, a ze dne 26. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2154/2021), a v souladu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu vyjádřeným ve zrušujícím rozsudku ze dne 12. 5. 2022, č. j. 23 Cdo 659/2022-189.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se podle §243f odst. 3 druhé větě o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může žalobce podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 19. 7. 2023
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu