ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.1192.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 1192/2023-193
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobce F. S. , zastoupeného Mgr. Pavlou Kosovou, advokátkou se sídlem v Moravských Budějovicích, Husova 946, proti žalované Originální videojournal, spol. s r.o. , se sídlem v Praze 10, V Olšinách 2270/122, identifikační číslo osoby 44268033, zastoupené JUDr. Mgr. Rudolfem Leškou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Apolinářská 445/6, o splnění informační povinnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 31/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 9. 2022, č. j. 3 Co 22/2022-171, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce žalované.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 12. 2021, č. j. 32 C 31/2019-141, zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované sdělit žalobci do třiceti dnů od právní moci rozsudku a) informace o tom, zda disponuje oprávněním umístit na internet zvukově-obrazové záznamy tam uvedených předmětů ochrany, a pokud ano, kopii smluv případně jiných dokumentů, na základě kterých žalovaná odvozuje oprávnění umístit na internet tyto předměty ochrany, b) informace o tom, zda poskytla podlicenci, případně jiné oprávnění třetím osobám k umístění zvukově-obrazových záznamů tam uvedených předmětů ochrany na internet, a to pokud ano, kopii smluv případně jiných dokumentů, na základě kterých žalovaná poskytla podlicenci, případně jiné oprávnění třetím osobám k umístění na internet tam specifikovaných předmětů ochrany (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
Soud prvního stupně o žalobě již jednou rozhodl rozsudkem ze dne 8. 7. 2020, č. j. 32 C 31/2019-76, kdy žalobě zcela vyhověl, neboť dospěl k závěru, že žalobce jakožto osoba, jíž svědčí majetková autorská práva k předmětným záznamům, může požadovat po žalované předmětné informace, pokud žalovaná je výrobce předmětných záznamů, a tyto záznamy se objevily bez vědomí žalobce na platformě Y. Tento rozsudek byl následně zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 2021, č. j. 3 Co 88/2020-93, kdy odvolací soud dospěl k závěru, že příslušná právní úprava autorského zákona připouští, aby byl předmětný informační nárok vznesen toliko proti domnělému narušiteli autorských práv a pouze pokud je prokázáno, že k narušení autorských práv došlo či zásah bezprostředně hrozí. Samotný zásah do autorských práv byl podle odvolacího soudu nesporný, sporným ale bylo, zda se zásahu dopustila žalovaná.
Soud prvního stupně se v dalším řízení, vázán právním názorem odvolacího soudu, zaměřil na zjištění, zda bylo do žalobcových autorských práv zasaženo nebo takový zásah hrozí, zda je žalovaná osobou, od níž je možné dle §40 odst. 1 písm. c) zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), žádat informace a zda žádané informace jsou těmi, které žádat lze. Po provedeném dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobce je dědicem autorských práv předmětných divadelních inscenací a žalovaná byla výrobcem záznamů těchto inscenací s tím, že tyto záznamy byly v té době volně přístupné na platformě Y. Uvedl, že v řízení nebylo prokázáno, že by předmětné záznamy na platformě Y. zveřejnila žalovaná či se na jejich zveřejnění jakkoli podílela. Uzavřel, že ve vztahu k žalované nebylo prokázáno jednání, ve kterém žalobce spatřuje neoprávněný zásah do svých autorských práv, a že informace, jejichž sdělení se žalobce domáhal, neodpovídají taxativně stanovenému výčtu obsaženému v §40 odst. 1 písm. c) autorského zákona.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze dovoláním napadeným rozsudkem zamítl návrh žalobce na přerušení řízení za účelem položení předběžné otázky SDEU (výrok I), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok II) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III).
Odvolací soud se již ve shora uvedeném zrušovacím usnesení ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce je aktivně legitimován k domáhání se ochrany svých zděděných práv všemi prostředky, které mu autorský zákon poskytuje. Současně provedl výklad ustanovení §40 odst. 1 písm. c) autorského zákona tak, že toto ustanovení dává autorovi, do jehož práva bylo neoprávněně zasaženo nebo do jehož práva hrozí neoprávněný zásah, právo domáhat se sdělení v něm uvedených údajů, týkajících se výlučně souvislostí spojených s neoprávněným užitím, a to (jen) vůči osobě, která do jeho práva neoprávněně zasáhla nebo je neoprávněně ohrozila, nebo vůči osobě, která je osobou s neoprávněným užitím díla spjatou některým ze způsobů uvedených v §40 odst. 1 písm. c) bod 1. – 5. autorského zákona.
Ve shodě se soudem prvního stupně pak odvolací soud uzavřel, že informace, jejichž sdělení se žalobce domáhá, nesměřují ke zjištění rozsahu neoprávněného užití díla, neboť pokud se žalobce snaží zjistit, zda žalovaná disponuje oprávněním umístit na internet zvukově-obrazové záznamy předmětných děl a zda poskytla podlicenci, případně jiné oprávnění třetím osobám k umístění zvukově-obrazových záznamů těchto děl na internet, pak se domáhá informací o oprávněnému užití chráněných děl, resp. se snaží zjistit, zda žalovaná neoprávněně do jeho práv zasáhla (což je však předpokladem toho, aby vůči ní nárok na splnění informační povinnosti mohl uplatnit).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce ve výroku I, II a navazujícím výroku III dovoláním, které považuje za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť dle něj napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Konkrétně se jedná o otázky, zda má být ustanovení §40 odst. 1 věty druhé a ustanovení §40 odst. 1 písm. c) autorského zákona vykládáno jako výčet demonstrativní nebo taxativní a zda vylučuje výkon práv výrobce zvukově obrazových záznamů žalovanou její pasivní legitimaci při neoprávněném zásahu do práva autorského žalobce a poskytnutí prostředků ochrany autorských práv podle §40 odst. 1 písm. c) autorského zákona.
Žalobce uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., kdy podle něj soudy nesprávně vyložily ustanovení §40 odst. 1 autorského zákona a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 o. s. ř.), posoudil, zda je dovolání přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. stanoví, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Pro úsudek dovolacího soudu, zda dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., jsou relevantní jen ty právní otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá (tj. právní otázky, které měly pro rozhodnutí ve věci určující význam) a jejichž řešení dovolatel v dovolání zpochybnil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. 33 Odo 1187/2005, ze dne 17. 5. 2012, sp. zn. 26 Cdo 3297/2011, ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSCR 53/2013, ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06).
Dovolání není přípustné.
Otázka žalobce, zda má být ustanovení §40 odst. 1 věty druhé a ustanovení §40 odst. 1 písm. c) autorského zákona vykládáno jako výčet demonstrativní nebo taxativní, přípustnost dovolání nezakládá, neboť na takto vymezené otázce rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí.
V projednávané věci založil odvolací soud své rozhodnutí na závěru, že shora uvedené informace, jejichž sdělení se žalobce domáhal, nesměřují ke zjištění rozsahu neoprávněného užití díla ve smyslu §40 odst. 1 písm. c) autorského zákona, a žalobce tudíž sdělení jím uvedených údajů nemůže podle tohoto ustanovení požadovat. Domáhá-li se totiž žalobce informací, zda žalovaná disponuje oprávněním, případně zda poskytla podlicenci či jiné oprávnění třetím osobám, pak se domáhá informací o oprávněném užití díla. Dle znění ustanovení §40 odst. 1 písm. c) autorského zákona, potažmo článku 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2004/48/ES ze dne 29. 4. 2004 o dodržování práv duševního vlastnictví, však lze žádat toliko informace týkající se užití neoprávněného.
Odvolací soud tedy takto žalobcem obecně položenou otázku ve svém rozhodnutí neřešil (řešit nemusel). Je tomu tak proto, že odvolací soud nezaložil své rozhodnutí na závěru, že by ustanovení §40 odst. 1 autorského zákona (neobsahující ostatně větu druhou) stanovovalo taxativní výčet práv autora, nýbrž své rozhodnutí odůvodnil tím, že právo autora na poskytnutí informací (jehož uplatnění žalobce skutkově odůvodnil svým tvrzením o deliktním zásahu do svých práv podle autorského zákona) se vztahuje k informacím o neoprávněném užití předmětů ochrany a nikoli, jako požadoval žalobce, k informacím o případném užití oprávněném (licenčním). Za této situace tudíž nebylo (nemohlo být) pro odvolací soud významné, zda §40 odst. 1 autorského zákona obsahuje taxativní či demonstrativní výčet práv autora. Ostatně z dikce tohoto ustanovení výslovně plyne, že se jedná o taková práva, jež slouží k deliktní ochraně subjektivního autorského práva (popř. jiných práv podle autorského zákona) v případě zásahu do něj (nich) či jeho (jejich) ohrožení, nikoli k řešení prejudiciálních otázek rozhodných pro posouzení existence případného (deliktního) závazku z takového zásahu či ohrožení, resp. k případnému odstranění (subjektivní) nejistoty samotného autora (či jiného majitele práv podle autorského zákona) nebo jeho právního nástupce o tom, zda sám autor (či jiný majitel práv podle autorského zákona) či jeho právní nástupce (popřípadě jimi zmocněná osoba) poskytl či neposkytl určité osobě k užití předmětu ochrany licenci a jak je takový licenční závazek mezi stranami tohoto závazku (dle jejich vlastního smluvního ujednání), tj. v relativním poměru inter partes, plněn (k tomu srov. např. §2366 odst. 2 a 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, popř. dle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 srov. §49 odst. 4 a 5 aut. zák.).
Pakliže se tedy žalobce domáhal po žalované poskytnutí informací o jí nabytých užívacích oprávněních k dotčeným předmětům ochrany (tj. licencí poskytnutých samotným žalobcem či jeho právním předchůdcem, popř. jimi zmocněnou osobou) a o způsobu plnění takového případného licenčního závazku (poskytnutím podlicencí ze strany žalované jako licenční nabyvatelky), pak odvolací ani neřešil (řešit nemusel) otázku, zda výčet práv autora (či jiného majitele práv podle autorského zákona) stanovených v §40 odst. 1 autorského zákona je výčtem taxativním či demonstrativním, nýbrž posoudil (musel posoudit), zda žalobcem požadované informace jsou (mohou být) předmětem (deliktního) závazku žalované vyplývajícího z žalobcem tvrzeného neoprávněného zásahu či ohrožení jeho práv k předmětům ochrany podle autorského zákona.
Dle rozhodovací praxe dovolacího soudu není dovolání přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013).
Přípustnost dovolání nezakládá ani žalobcem předestřená otázka, zda výkon práv výrobce zvukově obrazových záznamů vylučuje pasivní legitimaci žalované při neoprávněném zásahu do žalobcova práva autorského a poskytnutí prostředků ochrany autorských práv podle §40 odst. 1 písm. c) autorského zákona, neboť na takto žalobcem formulované otázce napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, když odvolací soud takto vymezenou otázku ve svém rozhodnutí neřešil (řešit nemusel). Dovolací soud ve svém rozhodování dospěl k ustálenému závěru, podle kterého předestírá-li žalobce vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní, od odvolacího soudu odlišné, právní posouzení, uplatňuje jiný než přípustný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., podle nějž lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 22 Cdo 5039/2008, ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3349/2017, či ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5859/2017).
Jak uvedeno shora, v projednávané věci založil odvolací soud své rozhodnutí na závěru, že shora uvedené informace, jejichž sdělení se žalobce domáhal, nesměřují ke zjištění rozsahu neoprávněného užití díla ve smyslu v §40 odst. 1 písm. c) autorského zákona, a žalobce tudíž sdělení jím uvedených údajů nemůže podle tohoto ustanovení požadovat.
Z uvedeného důvodu nevznikla dovolacímu soudu ani povinnost položení předběžné otázky Soudnímu dvoru o výkladu aktů orgánů Evropské unie ve smyslu čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie (ve znění Lisabonské smlouvy ze dne 13. 12. 2007 pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropského společenství, vyhlášené pod č. 111/2009 Sb.m.s.), neboť na dovolatelem položených otázkách rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (výjimka nezpůsobilosti otázky ovlivnit rozhodnutí), navíc opatření, řízení a nápravná opatření, na něž se vztahuje (vzhledem k účelům sledovaným unijním právem) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/48/ES ze dne 29. dubna 2004 o dodržování práv duševního vlastnictví, provedená (mimo jiné) ustanovením §40 autorského zákona, jsou v této směrnici stanoveny taxativně (tzv. výjimka acte clair ). (K tomu srov. zejm. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010 ve věci sp. zn. 31 Cdo 2325/2008, uveřejněné pod číslem 29/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; k výkladu unijnímu srov. zejm. rozsudky Soudního dvora ze dne 6. 10. 1982, ve věci Srl CILFIT a další a Lanificio di Gavardo SpA proti Ministero della sanità, 283/81, a ze dne 15. 9. 2005, ve věci Intermodal Transports BV proti Staatssecretaris van Financiën, C-495/03.)
Závěrem dovolací soud uvádí, že dovolání proti rozhodnutí v části týkající se výroku I není přípustné, neboť nesměřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí (srov. §237 o. s. ř.), stejně jako není přípustné v části týkající se rozhodnutí o nákladech řízení [srov. §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. 11. 2023
JUDr. Pavel Tůma, Ph.D.
předseda senátu