ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.1238.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 1238/2023-112
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně SkyCloud s.r.o. , se sídlem Revoluční 1403/28, 110 00 Praha 1, IČO 04903641, zastoupené JUDr. Pavlem Bergerem, advokátem se sídlem Bělocerkevská 1037/38, 100 00 Praha 10, proti žalované RYANAIR DESIGNATED ACTIVITY COMPANY , se sídlem Airside Business park, Swords, Co. Dublin, Irsko, zahraniční osobě registrované pod č. XY, zastoupené JUDr. Jiřím Spoustou, Ph.D., advokátem se sídlem Voršilská 130/10, 110 00 Praha 1, o zaplacení 12 767,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 104/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2022, č. j. 25 Co 350/2022-95, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 8. 12. 2022, č. j. 25 Co 350/2022-95, výrokem I potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 11. 10. 2022, č. j. 10 C 104/2022-60, kterým byla žaloba o zaplacení 12 767,50 Kč s příslušenstvím zamítnuta a rozhodnuto o povinnosti žalobkyně zaplatit žalované náhradu nákladů řízení; výrokem II rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud přezkoumával rozsudek soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě, jíž se žalobkyně, oprávněná na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 23. 12. 2021, uzavřené s J. D. a K. P., domáhala po žalované zaplacení náhrady škody, představující kompenzaci za zrušený (resp. časově posunutý) let č. FR 4092 cestujícím J. D. a K. P., který se měl uskutečnit dne 17. 7. 2021 z Prahy do Budapešti s provozujícím leteckým dopravcem Ryanair na základě letenek zakoupených těmito cestujícími u zprostředkovatelské společnosti Kiwi.com. Podle smlouvy s touto společností a jejích obchodních podmínek dali cestující podle zjištění obou soudů společnosti Kiwi.com souhlas s vytvořením virtuální e-mailové adresy, která slouží k informaci zprostředkovatele-společnosti Kiwi.com o případném zrušení/změně letu leteckým dopravcem, a společnost Kiwi.com následně informuje cestující, jakožto své zákazníky. V dané věci bylo dále zjištěno, že žalovaná oznámila společnosti Kiwi.com změnu letového času sjednaným způsobem, a to e-mailem na vytvořenou adresu XY již dne 25. 6. 2021 (tj. více než 2 týdny před plánovaným časem odletu) a posléze pak opětovně dne 30. 6. 2021 a 5. 7. 2021. Tímto žalovaná splnila svou informační povinnost ve smyslu článku 5 odst. 1 písm. c) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 (dále též jen „Nařízení“). Společnost Kiwi.com byť tuto zprávu o změně odletu předmětného letu od žalované včas obdržela, informovala cestující o posunutí času odletu až dne 17. 7. 2021. Podle závěru obou soudů za daných zjištěných okolnosti nemohou jít následky jednání společnosti Kiwi.com k tíží žalované. Námitky žalobkyně spojené s odkazem na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 2. 2022, sp. zn. II. ÚS 2226/21, považoval odvolací soud za nepřípadné. Správnost závěru soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby podpořil odvolací soud odkazem na rozsudek Soudního dvora ze dne 21. 12. 2021, ve věci C-263/20, Airhelp Limited proti Laudamotion GmbH, a usnesení Soudního dvora ze dne 27. 9. 2022, ve věci C-307/21, AB a další proti Ryanair DAC, z nichž vyplývá závěr, že v případě, že cestující výslovně oprávní zprostředkovatele k přijímání informací předaných provozujícím leteckým dopravcem a toto oprávnění je tomuto dopravci známo, lze mít za to, že podmínky stanovené v čl. 5 odst. 1 písm. c) Nařízení jsou splněny, pokud provozující letecký dopravce zašle informaci o zrušení/změně letu zprostředkovateli, aniž ji tento zprostředkovatel následně předá cestujícímu.
Odvolací soud proto zamítavý rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, neboť má za to, že jsou splněny předpoklady přípustnosti ve smyslu §238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) - viz nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1922/20, a ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2672/19, jelikož se v daném případě jedná o spotřebitelský vztah. Dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, vztahující se k ochraně základních práv a svobod (srov. Stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp.zn. Pl.ÚS-st. 45/16). Dovolatelka namítá, že odvolací soud zcela dezinterpretoval tvrzení předkládaná žalobkyní a dopustil se zároveň zcela nekonformního výkladu nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 2. 2022, sp. zn. II. ÚS 2226/21. Podle dovolatelky odvolací soud nesprávně aplikoval závěry rozsudku Soudního dvora ze dne 21. 12. 2021, ve věci C-263/20, Airhelp Limited proti Laudamotion GmbH. Dovolatelka v dané souvislosti zdůraznila hlavní cíl sledovaný Nařízením, a to ochranu cestujících při zrušení, případně zpoždění letu, kdy letecký dopravce je povinen prokázat nejen odeslání, ale i doručení informace o zrušení/změně letu. V daném případě včasné doručení takové informace cestujícím nebylo prokázáno a dovolatelka zpochybňuje i doručení dané informace zprostředkovateli letu, a to pochybnostmi o existenci virtuální e-mailové adresy XY , která měla být u zprostředkovatele Kiwi.com zřízena. S poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 7. 2. 2022, sp. zn. II. ÚS 2226/21, namítá, že mělo být vzato v úvahu, že interní systémy jsou zcela v dispozici žalované a jako takové mohly být dodatečně změněny pro účely soudního řízení. Dovolatelka nesouhlasí s tím, aby žalovaná byla ve sporu úspěšná, jestliže jednoznačně nedostála své povinnosti včas informovat cestující o zrušení letu.
Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou oprávněnou, tedy účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), která je řádně zastoupena advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval přípustností podaného dovolání.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud je nucen nejprve konstatovat, že již mnohokrát judikoval, že námitky dovolatele k hodnocení důkazů odvolacím soudem a ke skutkovým zjištěním a skutkovým závěrům soudu, respektive námitky, jimiž je namítán rozpor mezi skutkovými zjištěními (závěry) a právním posouzením věci nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Takové námitky neodpovídají kritériím stanoveným v §237 o. s. ř. Skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4171/2017, ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018, či ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3484/2018, a ze dne 11. 6. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1002/2020 – dostupných na www.nsoud.cz ).
Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatelkou předestřená otázka o nesprávném právním posouzení uplatněného nároku na náhradu škody za zrušený let je založena na vlastních skutkových závěrech dovolatelky, k nimž však soudy nedospěly a na kterých právní posouzení věci nezaložily. Dovolatelka na vlastních skutkových závěrech dospívá k vlastnímu právnímu závěru a formuluje otázku, kterou měl odvolací soud řešit v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, neaplikoval-li závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 2. 2022, sp. zn. II. ÚS 2226/21, a naopak nesprávně aplikoval podle dovolatelky závěry rozsudku Soudního dvora ze dne 21. 12. 2021, ve věci C-263/20, Airhelp Limited proti Laudamotion GmbH. Nutno však konstatovat, že zatímco soudy vyšly ze skutkového závěru, že cestující (v souladu s obchodními podmínkami společnosti Kiwi.com) souhlasili se zřízením virtuální adresy u společnosti Kiwi.com pro komunikaci s leteckým dopravcem ohledně zakoupených letenek, a žalovaná, jako letecký dopravce, informovala o zrušení letu (plánovaného na 17. 7. 2021) společnost Kiwi.com v souladu s Nařízením již dne 25. 6. 2021 (tj. více než 2 týdny před plánovaným časem odletu) na zřízené e-mailové adrese XY , a posléze opětovně ještě dne 30. 6. 2021 a 5. 7. 2021, společnost Kiwi.com, ač tuto zprávu od žalované včas obdržela, cestující o zrušení letu informovala až v den odletu 17. 7. 2021, dovolatelka zakládá své dovolací námitky, jimiž odůvodňuje přípustnost dovolání, na vlastním skutkovém závěru, avšak odlišném od skutkového závěru obou soudu, že žalovaná neprokázala, že včas informovala cestující (nyní žalobkyni - po postoupení pohledávky) o zrušení předmětného plánovaného letu. Z tohoto vlastního skutkového závěru, odlišného od skutkového závěru odvolacího soudu, pak dovolatelka dovozuje, že jí náleží náhrada za zrušení letu ve smyslu cit. ustanovení Nařízení, a že tedy odvolací soud rozhodl v rozporu s uvedenými ustanoveními Nařízení.
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jak bylo výše odůvodněno, přípustnost dovolání ovšem nemůže založit dovolatelem položená právní otázka postavená na zpochybnění právního posouzení věci, resp. na vlastním právním posouzení, vycházejícím z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1758/2021, veřejnosti dostupném na www.nsoud.cz ), Nejvyšší soud proto uzavřel, že dovolání žalobkyně není podle §237 o. s. ř. nepřípustné a její dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 7. 2023
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu