ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.1386.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 1386/2022-163
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně V. K. , narozené XY, bytem ve XY, zastoupené Mgr. Tomášem Krásným, advokátem se sídlem v Ostravě, Milíčova 1386/8, proti žalovanému A. V. , se sídlem v XY, identifikační číslo osoby XY, za účasti Generali Česká pojišťovna a. s. , se sídlem v Praze 1, Nové Město, Spálená 75/16, identifikační číslo osoby 45272956, jako vedlejší účastnice na straně žalovaného, zastoupené JUDr. Danielou Maršálkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Vladislavova 1388/6, o zaplacení částky 130 270 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 25 C 308/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 12. 2021, č. j. 71 Co 226/2021-130, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit vedlejší účastnici na straně žalovaného na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8 034 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce.
Odůvodnění:
Žalobkyně se v řízení na žalovaném domáhala zaplacení celkové částky 130 270 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která vznikla předchůdci žalobkyně (V. L., narozenému XY) a kterou podle žalobkyně zapříčinil žalovaný tím, že jako zástupce předchůdce žalobkyně podal vůči České republice (dále jen „stát“) žalobu na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení po uplynutí promlčecí doby. Škoda, kterou žalobkyně požaduje uhradit, se skládá jednak z částky 108 800 Kč s příslušenstvím, kterou předchůdce žalobkyně obdržel od státu jako náhradu nemajetkové újmy na základě později změněného pravomocného rozhodnutí soudu, a kterou je tak žalobkyně povinna státu vydat zpět. Požadovanou škodu dále tvoří částka 20 570 Kč s příslušenstvím, kterou předchůdce žalobkyně původně obdržel na náhradě nákladů řízení a kterou žalobkyně je taktéž povinna vydat zpět státu. Konečně se škoda skládá z částky 900 Kč s příslušenstvím, kterou předchůdce žalobkyně uhradil státu dne 11. 4. 2019 jako náhradu nákladů řízení.
Okresní soud v Ostravě jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. 3. 2021, č. j. 25 C 308/2019-88, zamítl žalobu na zaplacení částky 130 270 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů mezi účastníky řízení a mezi žalobkyní a vedlejší účastnicí (výroky II a III).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů mezi účastníky řízení a mezi žalobkyní a vedlejší účastnicí (výroky II a III rozsudku odvolacího soudu).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že dne 19. 6. 2013 předchůdce žalobkyně udělil žalovanému plnou moc k zastupování v souvislosti s uplatněním nároku na zaplacení přiměřeného zadostiučinění ve výši 150 000 Kč za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 24 C 268/2008. Posledním dnem promlčecí doby pro uplatnění uvedeného nároku u soudu byl den 20. 4. 2014, žaloba vůči státu byla však žalovaným (jako zástupcem předchůdce žalobkyně) podána až dne 13. 10. 2014. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 1. 2016, č. j. 42 C 364/2014-53, byla státu uložena povinnost zaplatit předchůdci žalobkyně částku 82 500 Kč, ve zbývajícím rozsahu byla žaloba zamítnuta. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 7. 2016, č. j. 72 Co 194/2016-75, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 co do povinnosti zaplatit částku 82 500 Kč a změnil jej tak, že uložil státu povinnosti zaplatit předchůdci žalobkyně dalších 26 300 Kč. Odvolací soud takto rozhodl, přestože stát v odvolání doručeném soudu dne 14. 3. 2016 (se kterým se předchůdce žalobkyně seznámil dne 3. 7. 2016) vznesl námitku promlčení. Předchůdce žalobkyně pravomocně přisouzenou částku od státu obdržel. Rozsudkem ze dne 28. 11. 2018, č. j. 30 Cdo 5819/2016-91, Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl, neboť nárok předchůdce žalobkyně byl promlčen. Žaloba v nynějším řízení byla předchůdcem žalobkyně podána dne 20. 8. 2019.
Po právní stránce odvolací soud žalobkyní uplatňovanou škodu posoudil jako ušlý zisk spočívající v nevymahatelnosti pohledávky, přičemž dospěl k závěru, že tato škoda vznikla v důsledku porušení povinností žalovaného plynoucích ze smlouvy a z ust. §16 odst. 1 a 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii. Vzhledem k tomu, že tato smlouva byla uzavřena před účinností zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“, odvolací soud aplikoval ust. §3028 odst. 3 o. z., a věc tak posuzoval podle dosavadních předpisů, tedy dle zákona č. 40/1964 Sb., občanských zákoník, dále jen „obč. zák.“ Odvolací soud následně s odkazem na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (konkrétně na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1903/2012, a ze dne 28. 6. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3818/2017) dospěl k závěru, že žalovaný důvodně vznesl námitku promlčení. Dle odvolacího soudu žalobkyní požadovaná škoda totiž vznikla již okamžikem vznesení námitky promlčení státem, tj. dnem 14. 3. 2016. Od tohoto dne počala plynout tříletá objektivní promlčecí doba dle §106 odst. 2 obč. zák., která uplynula dne 14. 3. 2019. Před podáním žaloby předchůdcem žalobkyně dne 20. 8. 2019 dle odvolacího soud uplynula zároveň i dvouletá subjektivní promlčecí lhůta dle §106 odst. 1 obč. zák., která započala plynout dne 3. 7. 2016, když se předchůdce žalobkyně dozvěděl o vznesení námitky promlčení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, ve kterém namítla, že odvolací soud nesprávně vycházel při posuzování otázky vzniku škody z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1903/2012, který dle žalobkyně na posuzovanou věc nedopadá, neboť škoda jejímu předchůdci nevznikla okamžikem vznesení námitky promlčení, ale až dne 28. 11. 2018, kdy Nejvyšší soud vydal rozsudek, jímž změnil rozsudek Městského soudu v Praze. Právní posouzení věci odvolacím soudem dle žalobkyně opomíjí fakt, že stát na základě pravomocného rozsudku Městského soudu v Praze plnil, a předchůdci žalobkyně proto nemohl ujít zisk spočívající v nedobytnosti pohledávky. Vzhledem k tomu je dle žalobkyně nesprávný i závěr odvolacího soudu, že by promlčecí doba k uplatnění nyní projednávaného nároku započala běžet společně se vznesením námitky promlčení státem v původním řízení.
Žalovaný se k podanému dovolaní nevyjádřil.
Vedlejší účastnice na straně žalovaného ve vyjádření k dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud žalobkyní podané dovolání jako nepřípustné odmítl, neboť odvolací soud věc rozhodl v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu a správně dospěl k závěru, že škoda předchůdci žalobkyně vznikla okamžikem vznesení námitky promlčení státem v původním řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a osobou k tomu oprávněnou (§241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolací soud rovněž shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř.
Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009).
Tak je tomu i v posuzované věci, neboť odvolací soud výrokem I rozhodl rovněž o nároku žalobkyně na náhradu škody ve výši 20 570 Kč s příslušenstvím, kterou předchůdce žalobkyně původně obdržel na náhradě nákladů řízení, a o nároku žalobkyně na náhradu škody ve výši 900 Kč s příslušenstvím, kterou předchůdce žalobkyně uhradil státu dne 11. 4. 2019 jako náhradu nákladů řízení.
Dovolání v rozsahu takto uplatněných nároků na náhradu škody v celkové výši 21 470 Kč s příslušenstvím, o kterých rozhodoval odvolací soud napadeným výrokem I, není přípustné s ohledem na ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť ohledně nich bylo odvolacím soudem rozhodnuto o nárocích, z nichž žádný svou výší nepřesahoval částku 50 000 Kč. Ve vztahu mezi účastníky se přitom nejedná o vztah ze spotřebitelské smlouvy, kde se tento limit neuplatní, neboť předmětem řízení není plnění ze spotřebitelské smlouvy, nýbrž nárok na náhradu škody (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 25 Cdo 2936/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 25 Cdo 303/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1643/2018, proti němuž podanou ústavní stížnost odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. III. ÚS 3576/2018).
Dovolací soud se tak dále zabýval přípustností dovolání pouze ve vztahu k nároku na náhradu škody ve výši 108 800 Kč s příslušenstvím.
Ve vztahu k otázce vzniku škody, kterou žalobkyni (jejímu právnímu předchůdci) způsobil žalovaný advokát tím, že včas neuplatnil a nechal promlčet nárok na náhradu škody proti státu, Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1903/2012, dovodil, že vznik škody na straně žalobce, který byl věřitelem vůči státu, předpokládá, že jeho právo na plnění není uspokojeno, nebylo u soudu včas uplatněno a nelze je již vymáhat na dlužníkovi (státu), protože ten by se v soudním řízení úspěšně ubránil námitkou promlčení, a dobrovolně plnit odmítá. Nejvyšší soud dále ve své rozhodovací praxi vyslovil, že v případě, bylo-li promlčené právo na plnění u soudu uplatněno, stává se nevymahatelným, jakmile dlužník důvodně vznesl námitku promlčení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 25 Cdo 948/2007, rozsudek ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. 25 Cdo 129/2010, rozsudek ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1242/2006, rozsudek ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 860/2002).
V projednávané věci ze skutkových zjištění soudu vyplývá, že dlužník (stát) v původním řízení, vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 364/2014, ve kterém předchůdce žalobkyně uplatnil své právo na plnění, vznesl námitku promlčení v podaném odvolání, doručeném Městskému soudu v Praze (v odvolacím řízení vedeném pod sp. zn. 72 Co 194/2016) dne 14. 3. 2016. Na tomto skutkovém základě odvolací soud uzavřel, že uplatněním námitky promlčení v zahájeném řízení nastala objektivně událost zakládající nárok na náhradu škody a zároveň tím počala běžet tříletá objektivní promlčecí doba podle §106 odst. 2 obč. zák., která uplynula dne 14. 3. 2019. V takto ustavených skutkových a právních poměrech přijatý závěr odvolacího soudu, že v předmětné věci, v níž byla žaloba podána až dne 20. 8. 2019, je nárok žalobkyně na náhradu škody (objektivně) promlčen, a nelze jej tedy žalobkyni přiznat, je zcela v souladu s citovanou judikaturou dovolacího soudu. Skutečnost, že právnímu předchůdci žalobkyně bylo opožděně uplatněné právo nedůvodně přiznanáno později zrušeným rozsudkem odvolacího soudu, nemá na počátek běhu objektivní promlčecí doby ve smyslu citované judikatury vliv. Žalobkyní vymezená otázka proto přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit.
Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně proti výroku I napadeného rozsudku podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k nákladům řízení postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může se vedlejší účastnice na straně žalovaného domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. 3. 2023
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu