ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.1819.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 1819/2022-147
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců Mgr. Vladimíra Berana a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně L. A. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Taťánou Chvalovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, náměstí Jiřího z Poděbrad 1573/18, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby 01312774, o nahrazení projevu vůle, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 11 C 280/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2022, č. j. 36 Co 356/2021-123, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám její zástupkyně.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 3. 5. 2021, č. j. 11 C 280/2019-92, uložil žalované povinnost uzavřít se žalobkyní smlouvu o bezplatném převodu vlastnictví k nemovitostem v tam specifikovaném znění (výrok I) a rozhodl o povinnosti žalované k náhradě nákladů řízení žalobkyni ve výši 18 552 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil (ve formulačně pozměněném znění) rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I (první výrok) a ve výroku II (druhý výrok) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 6 776 Kč (třetí výrok).
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu všech jeho výroků napadla žalovaná včasným dovoláním, jehož přípustnost spatřovala v tom, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, a též v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, které dosud nebyly dovolacím soudem vyřešeny. Navrhla zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla dovolání žalované odmítnout, případně zamítnout.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá námitka žalované, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2021, sp. zn. 32 Cdo 3237/2019, uveřejněného pod č. 4/2022 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 4/2022“), jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz , při řešení otázky „aplikace konkrétní právní normy v případě převodu pozemku/spoluvlastnického podílu na pozemku“ tím, že aplikoval zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o majetku státu“), ačkoliv měl být aplikován zákon č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o SPÚ“). Žalovaná se mýlí, má-li za to, že ve zmíněném rozhodnutí dovolací soud posuzoval zcela shodný případ. Právní závěry o nemožnosti aplikace §60a zákona o majetku státu byly v uvedeném rozhodnutí vysloveny pro případ převodu pozemků zemědělských (v tam projednávané věci šlo podle posouzení soudů nižších stupňů, které nebylo předmětem dovolacího přezkumu, o převod pozemků zemědělských). Oproti tomu v nyní posuzované věci odvolací soud aplikoval §60a zákona o majetku státu za situace, kdy pozemek, o jehož převod šlo, nebyl podle jeho zjištění pozemkem zemědělským. Pokud tedy vycházel ze závěru, že předmětný pozemek není pozemkem zemědělským, a proto na jeho převod lze aplikovat §60a zákona o majetku státu, od závěrů zmíněného rozhodnutí (podle kterých zákonodárce záměrně vztáhl režim bezúplatných převodů upravený v §60a zákona o majetku státu jen na ty pozemky ve vlastnictví státu, které podléhaly úpravě tohoto zákona, a způsob odstranění nežádoucího vlastnického dualismu v případě zemědělských pozemků ponechal zvláštní, odlišné právní úpravě) se neodchýlil.
Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
Předkládala-li žalovaná jako dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou otázku „zda lze v případě převodu pozemku/podílu na pozemku aplikovat zásadu lex specialis derogat lex generali i lex posterior derogat lex priori“, pak pro její řešení dovolání přípustné není, neboť takto (obecně) formulovanou otázku odvolací soud neřešil (na jejím řešení napadené rozhodnutí nezáviselo. Z dovolací argumentace žalované k této otázce, je však patrné, že i jejím prostřednictvím odvolacímu soudu vytýkala, že aplikoval zákon o majetku státu (jeho §60a) namísto (speciálního a později přijatého) zákona o SPÚ. Jak již bylo výše uvedeno, otázkou vztahu zákona o majetku státu a zákona o SPÚ při převodu pozemků se Nejvyšší soud zabýval v R 4/2022, v němž dospěl k závěrům, že zákon o SPÚ je speciální ve vztahu k zákonu o majetku státu, ustanovení zákona o majetku státu se použijí jen subsidiárně, v případech, které neupravují zákon o SPÚ či zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), že zákon o SPÚ upravuje speciální komplexní úpravu převodu zemědělských pozemků, k nimž tomuto úřadu přísluší právo hospodaření, do vlastnictví veřejnoprávních korporací a subjektů soukromého práva a že na postup tohoto úřadu při převodu zemědělských pozemků, k nimž mu přísluší právo hospodaření, se §60a zákona o majetku státu (o bezúplatném převodu pozemků družstvům či vlastníkům jednotek v původně družstevních bytových domech za tam uvedených podmínek) nevztahuje. Specialitu právní úpravy zákona o SPÚ k §60a zákona o majetku státu tedy Nejvyšší soud dovodil pro případ převodů pozemků zemědělských. Pokud však v nyní posuzované věci odvolací soud vyšel ze závěru, že převáděný pozemek nebyl pozemkem zemědělským, neodchýlil se od rozhodovací praxe dovolacího soudu ani při řešení otázky, zda lze aplikovat zákon o SPÚ jako pozdější a speciální předpis k zákonu o majetku státu, neboť ve vztahu k převodu nezemědělských pozemků družstvům či vlastníkům jednotek v původně družstevních bytových domech za podmínek §60a zákona o majetku státu není zákon o SPÚ speciálním předpisem (převody takových pozemků neupravuje).
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit ani otázka, „zda soud volnou úvahou, nadto nepodloženou provedeným dokazováním (existence rozhodnutí MZe dle §17 zákona o půdě; existence výpisu z KN – charakter pozemku zahrada) je oprávněn rozhodnout o charakteru pozemku, jenž je předmětem převodu“, kterou žalovaná považovala za dosud neřešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu. Na jejím řešení napadené rozhodnutí také nezáviselo (odvolací soud takovou otázku neřešil), neboť oproti předpokladu, ze kterého žalovaná při formulaci této otázky v dovolání vycházela, odvolací soud nezaložil závěr o charakteru předmětného pozemku „volnou úvahou, nadto nepodloženou provedeným dokazováním“, nýbrž vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, který provedl rozsáhlé dokazování k tomu, zda šlo o pozemek, který v rozhodné době byl či měl být zemědělsky obhospodařovaný (zjistil, že šlo o částečně zatravněnou plochu a zčásti obehnanou keři, která dlouhodobě slouží výlučně vlastníkům bytových jednotek jako relaxační a oddechová zóna, popř. jako obslužné zázemí – je na ní umístěno domovní zařízení, klepadla na koberce a zařízení na sušení prádla – vstup na ní je možný pouze z bytového domu a bezprostředně přiléhá k bytovému domu). Přihlížel i ke zjištění, že byl v rozhodné době pozemek v katastru nemovitostí evidován jako zahrada. Upřednostnil však skutečný stav pozemku před jeho stavem evidenčním. Takový postup přitom není v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž zahrnutí pozemku do zemědělského půdního fondu ve smyslu §1 odst. 1 zákona o půdě (tj. jako pozemku zemědělského) vyžaduje splnění dvou předpokladů: jednak, že takový pozemek je, anebo byl a nadále má být zemědělsky obhospodařovaný (znak faktický, materiální), a současně je v evidenci (katastru) nemovitostí označen druhem kultury uvedeným v §1 odst. 2 zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění pozdějších předpisů (znak právní, formální). Není-li pozemek zemědělsky obhospodařován, nejde o součást zemědělského půdního fondu, byť i pozemek dosud byl (v rozporu s faktickým stavem) v katastru nemovitostí formálně veden v některé z kategorií zemědělské půdy (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1001/2004, ze dne 12. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3037/2009, ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1081/2009, ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017, a ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5610/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2523/2013, ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1419/2016, ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4247/2016, a ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4254/2017).
Žalovaná v souvislosti s touto otázkou současně namítala, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud v rozporu s rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 1. 9. 2010 vydaným podle §17 odst. 6 (nyní §17 odst. 4) zákona o půdě, jehož soudní přezkum je vyloučen, uzavřel, že se nejedná o pozemek zemědělský, tj. že nerespektoval rozhodnutí příslušného správního orgánu o charakteru předmětného pozemku jako zemědělského. Odkazovala přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4116/2019. Zmíněné usnesení však bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. I. ÚS 1975/20, nemůže tudíž představovat ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu ve smyslu §237 o. s. ř., od které by se mohl odvolací soud odchýlit.
Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že otázka vázanosti rozhodnutím správního orgánu vydaného podle §17 odst. 4 (dříve §17 odst. 6) zákona o půdě byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena. Takové rozhodnutí má povahu rozhodnutí příslušného správního orgánu, z nějž soud ve smyslu §135 odst. 2 o. s. ř. vychází, není ovšem vyloučeno, aby si otázku řešenou ve výroku rozhodnutí posoudil jako předběžnou jinak (srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyšší soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1163/2020, a ze dne 4. 5. 2022, sp. zn. 28 Cdo 376/2022, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1558/2020, a ze dne 9. 6. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1023/2021). Odvolací soud se tedy při posouzení předběžné otázky charakteru předmětného pozemku neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud vycházel z výše citovaných podrobných zjištění o dlouhodobém faktickém užívání pozemku nikoliv k zemědělskému obhospodařování (o absenci materiálního znaku pozemku jako zemědělského) a dodal, že není vázán rozhodnutím odboru ochrany prostředí MHMP ze dne 18. 11. 2009, č. j. S-MHMP-761758/2009/OOP/VII/415/II/G (podle kterého předmětný pozemek nebyl součástí zemědělského půdního fondu), ani rozhodnutím Ministerstva zemědělství – Ústředního pozemkového úřadu ze dne 1. 9. 2010, č. j. 8672/2010-13300 (podle kterého se na pozemek vztahuje režim zákona o půdě).
Nejvyšší soud rovněž připomíná, že samotná otázka konkrétního naplňování materiálního znaku k zařazení pozemku do zemědělského půdního fondu (zda jde o pozemek zemědělsky obhospodařovaný) je pak otázkou skutkového zjištění a nikoliv otázkou právní, jež by mohla být předmětem dovolacího přezkumu (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1419/2016, nebo ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 863/2018).
Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu v rozsahu všech jeho výroků, tedy i ve druhém a třetím výroku, kterými bylo rozhodováno o nákladech řízení. Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalované podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 9. 3. 2023
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu