ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.1826.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 1826/2022-548
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně GONEZA, s.r.o. , se sídlem ve Zlobicích 45, identifikační číslo osoby 25341243, zastoupené Mgr. Stanislavem Sochorem, advokátem se sídlem v Olomouci, Pavelčákova 441/14, proti žalované Energo IPT s.r.o. , se sídlem v Brně, Sušilova 602/13, identifikační číslo osoby 25583026, zastoupené Mgr. Radkem Vondráčkem, advokátem se sídlem v Kroměříži, Masarykovo náměstí 128/3, o zaplacení 442 200 Kč s příslušenstvím, o návrhu žalobkyně na procesní nástupnictví podle §107a o. s. ř., vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 8/49 ECm 32/2010, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 3. 2022, č. j. 4 Cmo 10/2020-530, takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 31. 1. 2017, č. j. 8/49 Ecm 32/2010-350, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 442 200 Kč s příslušenstvím, a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 192 541 Kč.
2. Po předložení věci odvolacímu soudu k rozhodnutí o odvolání žalobkyně podala žalobkyně dne 27. 4. 2020 návrh na vstup společnosti SILBARTON PROJECT a.s. do řízení namísto dosavadní žalobkyně s tím, že na tuto společnost na základě smlouvy ze dne 19. 12. 2017 postoupila pohledávku, která je předmětem tohoto řízení. Jmenovaná společnost současně udělila souhlas se svým vstupem do řízení.
3. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 26. 5. 2020, č. j. 4 Cmo 10/2020-457, nepřipustil vstup společnosti SILBARTON PROJECT a.s. na místo stávající žalobkyně. Toto usnesení bylo k dovolání žalobkyně zrušeno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2021, č. j. 23 Cdo 297/2021-491, a věc byla vrácena Vrchnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení. Nejvyšší soud odvolacímu soudu především vytkl, že nectil závěry ustálené rozhodovací praxe, podle které k aplikaci §2 o. s. ř. nepostačuje prostá obava, že případná pohledávka na náhradu nákladů řízení se v budoucnu stane nedobytnou, pokud vyšel jen z úvahy, že „nelze vyloučit, že cílem návrhu žalobkyně na vydání rozhodnutí podle ustanovení §107a o. s. ř. je zneužití procesní úpravy a cílem tohoto návrhu je, aby pohledávka na náhradu nákladů řízení se v případě neúspěchu žalobkyně stala nedobytnou“. Podle Nejvyššího soudu odvolací soud svou úvahu též založil na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu a jeho rozhodnutí postrádalo judikaturou vyžadovanou zjištěnou jistotu, že cílem návrhu na vydání rozhodnutí podle §107a o. s. ř. je zneužití této procesní úpravy.
4. Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením opět nepřipustil vstup společnosti SILBARTON PROJECT a.s. do řízení na místo stávající žalobkyně. Odvolací soud zjišťoval hospodářské výsledky společnosti SILBARTON PROJECT a.s., vývoj jejího vlastního kapitálu, ekonomickou situaci společnosti prostřednictvím účetních závěrek, výkazů zisku a ztrát a rozvah za roky 2019 a 2020 včetně daňových přiznání za tyto roky. Zjistil, že výsledek hospodaření společnosti v roce 2019 byl nulový, totéž vyplynulo i z rozvahy a výkazu zisku a ztrát za rok 2019. Společnost v tomto roce neúčtovala o nákupu zboží ani materiálu mimo materiálu pro okamžitou spotřebu a měla nevyúčtované závazky v hodnotě 353 760 Kč. Totožné skutečnosti odvolací soud zjistil i z účetních dokladů společnosti za období roku 2020. Do obchodního rejstříku společnost doložila v roce 2020 účetní závěrky za roky 2016 – 2018. Společnost nedosahuje žádného zisku, nemá žádný odepisovatelný majetek a žádné příjmy. Předmětem činnosti společnosti má být pronájem nemovitostí, bytů a nebytových prostor bez poskytování jiných než základních služeb zajišťujících řádný provoz nemovitostí, bytů a nebytových prostor, přesto společnost negeneruje žádné příjmy ani výdaje. Odvolací soud proto uzavřel, že v řízení vyšly najevo skutečnosti, které nasvědčují tomu, že institut upravený v §107a o. s. ř. byl v tomto případě zneužit s cílem eliminovat riziko možné náhrady nákladů řízení protistraně. Pro tento závěr pak podle soudu svědčí rovněž skutečnost, že pohledávka byla postoupena za částku výrazně nižší (88 440 Kč), než je žalovaná hodnota této pohledávky (442 200 Kč včetně příslušenství). Dále o obstrukčním jednání žalobkyně podle odvolacího soudu svědčí i to, že podala návrh podle §107a o. s. ř. až v roce 2020, ačkoli k postoupení pohledávky došlo již dne 19. 12. 2017 (po rozhodnutí soudu prvního stupně). Za nejzásadnější skutečnost však odvolací soud považoval skutečnost, že společnost SILBARTON PROJECT a.s. nevyvíjí žádnou činnost (protože nevykazuje žádné příjmy) a neeviduje žádný (odepisovatelný) majetek a že tak jde o společnost, u níž reálně hrozí, že v případě vyhovění návrhu dle §107a o. s. ř. bude pohledávka z titulu náhrady nákladů řízení vůči ní nedobytná.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání. Namítla nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, a uvedla, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
6. Podle žalobkyně odvolací soud nerespektoval výtky předcházejícího zrušujícího usnesení Nejvyššího soudu (ani související rozhodovací praxe dovolacího soudu), neboť jeho rozhodnutí neobsahuje „judikaturou vyžadovanou zjištěnou naprostou jistotu, že cílem návrhu na vydání rozhodnutí podle §107a o. s. ř. je zneužití této procesní úpravy“. Současně zdůraznila, že podle rozhodnutí dovolacího soudu k aplikaci §2 o. s. ř. nepostačuje pouhá prostá obava, že případná pohledávka se v budoucnu stane nedobytnou. Odvolací soud podle ní netvrdí, že by měl „naprostou jistotu o zneužití“, když jeho tvrzení, že „v řízení vyšly najevo skutečnosti, které nasvědčují tomu, že institut upravený v §107a o. s. ř. byl v tomto případě zneužit“, je obsahově a kvalitativně zcela jiný závěr, než který je judikaturou požadován pro uplatnění tohoto výjimečného institutu.
7. Žalobkyně dále argumentovala tím, že výše úplaty nemá žádnou souvislost se soudem tvrzenou snahou žalobkyně vyhnout se povinnosti k náhradě nákladů řízení, neboť výše odměny je zcela odpovídající tomu, že žaloba byla soudem prvního stupně zamítnuta, a nejde proto o účelovou smlouvu. Odvolacímu soudu dále vytkla, že pominul skutečnost, že jediným společníkem žalobkyně je právě postupník, což je podle ní podstatné pro vyloučení úvah o zneužití institutu postoupení pohledávky, neboť je pojmově vyloučeno, že by účelem postoupení pohledávky z dceřiné na mateřskou společnost mohl být záměr, aby se společnost dceřiná vyhnula případnému hrazení nákladů soudního řízení (když tato dceřiná společnost je v majetku mateřské). Odvolacím soudem provedené dokazování ke zjištění rozhodných okolností tak podle ní bylo toliko formální a plytké bez zohlednění všech podstatných skutečností, a zjištění odvolacího soudu jsou proto v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním, respektive pomíjí obecně známé skutečnosti a důkazy.
8. Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí, případně zamítnutí, neboť jej považovala za nedůvodné. Poukázala na závěry ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu, s nimiž je podle ní napadené rozhodnutí v souladu. Měla za to, že odvolací soud dospěl k závěru, že v řízení vyšly najevo skutečnosti, z nichž dovodil, že institut upravený v §107a o. s. ř. byl v tomto případě zneužit s cílem eliminovat riziko možné náhrady nákladů řízení protistrany. Zdůraznila, že od společnosti SILBARTON PROJECT a.s. se žalované v exekučním řízení v jiné věci (sp. zn. 30 EXE 238/2018) nepodařilo za více jak čtyři roky vymoci ničeho.
III. Přípustnost dovolání
9. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
10. Dovolání žalobkyně je přípustné podle §238a o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí, kterým odvolací soud rozhodoval o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka podle §107a o. s. ř.
IV. Důvodnost dovolání
11. Dovolání není důvodné.
12. Podle §107a odst. 1 o. s. ř. má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti, popřípadě ten, kdo převzal výkon vlastnického práva k majetku, o nějž v řízení jde, vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v §107. Podle odst. 2 téhož ustanovení soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1, a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje. Právní účinky spojené s podáním žaloby zůstávají zachovány.
13. Soud v občanském soudním řízení může ve výjimečných případech založit důvod k zamítnutí žalobcova návrhu podle §107a o. s. ř. (při jinak formálně doložených předpokladech pro to, aby takovému návrhu bylo vyhověno) prostřednictvím ustanovení §2 o. s. ř. Takový postup je namístě například tehdy, bylo-li by možno dovodit podle toho, co v řízení vyšlo najevo, že cílem návrhu žalobce na vydání rozhodnutí podle §107a o. s. ř. je zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči němu nedobytnou (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, uveřejněné pod č. 46/2012 Sb. rozh. obč., též předchozí zrušující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2021, sp. zn. 23 Cdo 297/2021, vydané v této věci, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 32 Cdo 2650/2012, ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2308/2013, ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1807/2018, která jsou veřejnosti dostupná – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na www.nsoud.cz ). Prostá obava, že případná pohledávka na náhradu nákladů řízení se v budoucnu stane nedobytnou, k zamítnutí návrhu žalobce na postup podle §107a o. s. ř. nepostačuje, neboť nejistota soudu o poctivosti pohnutek, jež účastníka vedly k postoupení soudně vymáhané pohledávky, k tak zásadnímu odepření procesní ochrany vést nemůže. Proto je vždy zapotřebí, aby si soud pro posouzení poctivosti pohnutek žalobce shromáždil dostatečný podklad a na jeho základě poté učinil jednoznačný závěr, zda cílem návrhu na vydání rozhodnutí podle §107a o. s. ř. je či není zneužití procesní úpravy motivované tím, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšnému žalobci nedobytnou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3399/2015).
14. V ústavní rovině přijal obdobný závěr také Ústavní soud, jenž zdůraznil v nálezu ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 468/11 (který je veřejnosti dostupný na http://nalus.usoud.cz ), že obecné soudy nemohou přistupovat k rozhodnutí o procesním nástupnictví podle §107a o. s. ř. formalisticky, ale musí též posoudit, zda nejde pouze o účelové zneužití procesní úpravy zejména s ohledem na ustanovení §2 o. s. ř. (zda nedošlo k účelovému postoupení pohledávky za účelem zneužití procesní úpravy). V poměrech tam posuzované věci k tomu dodal, že „obecné soudy měly dále soustředit svou pozornost i na jiné ze spisu se podávající, resp. úředně dostupné okolnosti, například na nezřetelný důvod postoupení žalované pohledávky, patrný nedostatek typického "komerčního" motivu postoupení, jestliže postupník je současně ovládající společností postupitele, jeho nejasný majetkový a obchodní substrát atd., a na tomto vůbec podezřelém základě se pak měly zabývat otázkou, jaké nepříznivé důsledky – procesním uznáním tvrzeného postoupení žalované pohledávky – mohou pro dané řízení nastat, jmenovitě pak pro procesní pozici žalované stěžovatelky.“
15. V projednávané věci odvolací soud na základě zjištění především o majetkových poměrech společnosti SILBARTON PROJECT a. s. a o tom, že nevyvíjí žádnou činnost (protože nevykazuje žádné příjmy) a neeviduje žádný (odepisovatelný) majetek (vše ve vztahu k době, kdy byl v odvolacím řízení žalobkyní uplatněn návrh na procesní nástupnictví), učinil závěr, že „v řízení vyšly najevo skutečnosti, které nasvědčují tomu, že institut upravený v §107a o. s. ř. byl v tomto případě zneužit s cílem eliminovat riziko možné náhrady nákladů řízení protistraně.“ Nelze přisvědčit argumentaci žalobkyně, že odvolací soud neměl jistotu o tom, že cílem jejího návrhu na vydání rozhodnutí podle §107a o. s. ř. je zneužití této procesní úpravy. Důvodem pro zamítnutí návrhu na procesní nástupnictví žalobkyně zjevně nebyla prostá obava odvolacího soudu, že případná pohledávka žalované na náhradu nákladů řízení se stane nedobytnou (tj. nejistota o nepoctivosti pohnutek žalobkyně). Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé (i přes ne zcela vhodně zvolenou formulaci), že odvolací soud neměl žádné pochybnosti o tom, že cílem návrhu žalobkyně na vydání rozhodnutí podle §107a o. s. ř. je zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby se možná pohledávka žalované na náhradu nákladů řízení stala vůči ní nedobytnou. Právní posouzení odvolacího soudu proto nekoliduje se shora reprodukovanými závěry ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
16. Namítá-li žalobkyně, že soudem zjištěná nižší úplata za postoupení pohledávek nijak nesvědčí o zneužití procesní úpravy a naopak z této skutečnosti dovozuje, že se (proto) nejedná o účelovou smlouvu, pak ani tato námitka není způsobilá zvrátit závěr o nedůvodnosti dovolání. Odvolací soud závěr o tom, že cílem návrhu žalobkyně na postup podle §107a o. s. ř. bylo zneužití procesní úpravy, založil především na zjištění o nepříznivé majetkové situaci společnosti SILBARTON PROJECT a. s. v době, kdy došlo k uplatnění procesního návrhu žalobkyně, a na zjištění, že (minimálně) v této době uvedená společnost nevyvíjela žádnou činnost a neměla žádné příjmy. Neuzavřel tedy, že by závěr o zneužití procesní úpravy vyplýval výlučně z toho, že byla sjednána nižší úplata za postoupení pohledávky. Neposuzoval toto zjištění izolovaně, jak činí žalobkyně v dovolání, nýbrž v kontextu dalších zjištěných okolností, a to mimo jiné i v souvislosti s tím, že k postoupení pohledávky došlo až po vydání rozsudku soudu prvního stupně (kterým byla žaloba zamítnuta a žalobkyně byla nepravomocně zavázána k zaplacení náhrady nákladů řízení žalované ve výši 192 541 Kč).
17. Žalobkyně se rovněž mýlí, namítá-li že podstatnou skutečností, pro kterou zjevně nelze učinit závěr o zneužití procesní úpravy a kterou odvolací soud pominul (což podle ní zakládá „extrémní nesoulad zjištění odvolacího soudu s provedeným dokazováním“), bylo, že jediným společníkem žalobkyně je právě postupník, tj. že je pojmově vyloučeno, že by účelem postoupení pohledávky z dceřiné společnosti na mateřskou společnost mohl být záměr, aby se dceřiná společnost vyhnula případnému hrazení nákladů soudního řízení. Oproti přesvědčení žalobkyně skutečnost, že půjde o postoupení pohledávky z dceřiné společnosti na společnost mateřskou, bez dalšího nevylučuje závěr o zneužití procesní úpravy, neboť sama o sobě ničeho nevypovídá o případné dobytnosti či nedobytnosti pohledávky na náhradu nákladů řízení. I přes vzájemnou propojenost jsou dceřiná a mateřská společnost dva odlišné právní subjekty, které se mohou lišit též ve své hospodářské situaci a v možnosti dostát svým závazkům. V projednávané věci přitom odvolací soud zjistil, že majetkové poměry postupníka (podle tvrzení žalobkyně její mateřské společnosti) svědčí o nedobytnosti případné pohledávky na náhradu nákladů řízení vůči ní. Nadto z výše citovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 468/11 vyplývá, že je-li postupník současně ovládající společností postupitele, může to značit nedostatek typického „komerčního“ motivu postoupení a nezřetelnost důvodu postoupení, tj. okolnosti, které naopak mohou svědčit o tom, že účelem postoupení pohledávky a návrhu na postup podle §107a o. s. ř. je zneužití procesní úpravy.
18. Podle ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř., je-li dovolání přípustné, Nejvyšší soud přihlíží též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žádné takové vady Nejvyšší soud v projednávané věci neshledal.
19. Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správné, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
20. O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť toto rozhodnutí není rozhodnutím, kterým se řízení končí (§243b ve spojení s §151 odst. 1 o. s. ř.), a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněného pod č. 48/2003 Sb. rozh. obč.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 5. 2023
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu