ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.1931.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 1931/2023-64
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci oprávněné České republiky – Ministerstva spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/18, proti povinnému P. R. , narozenému XY, bytem v XY, o vymožení částky 1 800 Kč s příslušenstvím, o žalobě pro zmatečnost proti usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 14. 7. 2020, č. j. 22 EXE 1192/2018-236, a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2020, č. j. 19 Co 270/2020-273, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 12 C 107/2021,o dovolání povinného proti usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 16. 9. 2021, č. j. 12 C 107/2021-16, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2023, č. j. 20 Co 43/2023-55, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 16. 9. 2021, č. j. 12 C 107/2021-16, se zastavuje .
II. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2023, č. j. 20 Co 43/2023-55, se odmítá.
Odůvodnění:
Z obsahu předloženého spisu se podává, že Okresní soud v Nymburce usnesením ze dne 14. 7. 2020, č. j. 22 EXE 1192/2018-236, zastavil řízení o návrhu povinného ze dne 20. 4. 2020 na odklad exekuce vedené pro pohledávku oprávněné v celkové výši 1 800 Kč. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 22. 10. 2020, č. j. 19 Co 270/2020-273, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Proti těmto usnesením podal povinný dne 15. 3. 2021 žalobu pro zmatečnost (byť usnesení Krajského soudu v Praze označil pouze jeho spisovou značkou a datem vydání, nikoliv číslem jednacím – poznámka Nejvyššího soudu).
Okresní soud v Nymburce usnesením ze dne 16. 9. 2021, č. j. 12 C 107/2021-16, žalobu pro zmatečnost doručenou mu dne 15. 3. 2021 odmítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 21. 2. 2023, č. j. 20 C 43/2023-55, potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Proti usnesení odvolacího soudu a výslovně též proti usnesení soudu prvního stupně podal povinný včasné dovolání. Navrhl zrušení napadených rozhodnutí a současně navrhl, aby Nejvyšší soud odložil jejich právní moc a vykonatelnost. Požádal též o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce pro řízení o tomto jeho dovolání.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (srov. §236 odst. 1 o. s. ř.). Povinný svým dovoláním výslovně napadá nejen usnesení odvolacího soudu, ale i rozhodnutí soudu prvního stupně. Občanský soudní řád neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ povinného proti usnesení soudu prvního stupně podle §243b o. s. ř. ve spojení s §104 odst. 1 věty první o. s. ř. zastavil (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod č. 47/2006 Sb. rozh. obč., jež je veřejnosti též dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz ).
Dále se Nejvyšší soud zabýval přípustností dovolání ve vztahu k usnesení odvolacího soudu.
Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se peněžitý limit uvedený v §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. uplatní i v případě dovolání proti rozhodnutí, jímž odvolací soud rozhodl o odvolání proti usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení či o žalobě pro zmatečnost v řízení ohledně peněžitého plnění nepřevyšujícího 50 000 Kč včetně řízení exekučního; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží (srov. obdobně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1420/2013, uveřejněné pod číslem 85/2013 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2085/2014, ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 27 Cdo 3150/2017, ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 27 Cdo 375/2018, ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 26 Cdo 4483/2018, ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3093/2019, ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 33 Cdo 3393/2019, a ze dne 20. 4. 2021, sp. zn. 27 Cdo 746/2021). V případě, že jde o žalobu pro zmatečnost podanou v exekučním řízení, je přitom lhostejné, zda exekuční titul vychází ze vztahů spotřebitelských či pracovněprávních, neboť výluka z peněžního cenzu přípustnosti dovolání (50 000 Kč) se v řízení, v němž dochází k jeho nucenému výkonu, neuplatní (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 20 Cdo 1577/2013, ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 4134/2013, ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 26 Cdo 62/2015, ze dne 31. 3. 2016, sp. zn. 20 Cdo 975/2016, nebo ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3093/2019).
V nyní posuzované věci bylo dovoláním povinného napadeno usnesení odvolacího soudu potvrzující odmítnutí žaloby pro zmatečnost podané povinným v exekučním řízení vedeném o vymožení peněžitého plnění ve výši 1 800 Kč s příslušenstvím, tj. o částce nepřevyšující 50 000 Kč, přičemž v exekučním řízení (tj. i v řízení o žalobě pro zmatečnost podané v exekučním řízení) se neuplatní žádná z výjimek z tohoto peněžního cenzu upravených v §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání tak směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž objektivně není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Navíc povinný napadl usnesení odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, tedy i tu část jeho prvního výroku, kterou bylo rozhodováno o nákladech řízení před soudem prvního stupně, a druhý výrok, kterým bylo rozhodováno o nákladech odvolacího řízení. Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné ani proti výrokům o nákladech řízení.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání povinného odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. pro objektivní nepřípustnost. Nadto lze dodat, že o nepřípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu byl povinný rovněž poučen odvolacím soudem.
Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že i dovolání, které není přípustné, popřípadě je opožděné či podané neoprávněnou osobou, podléhá soudnímu poplatku, neboť poplatková povinnost podle §4 odst. 1 písm. c) zákona o soudních poplatcích zásadně vzniká podáním dovolání. Je-li však odmítnuto dovolání jako nepřípustné podle §238 o. s. ř., vzniká poplatková povinnost podle §4 odst. 1 písm. i) zákona o soudních poplatcích uložením povinnosti zaplatit poplatek v souvislosti s rozhodnutím soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost podle §238 o. s. ř. O této povinnosti rozhodne soud prvního stupně (§3 odst. 3 zákona o soudních poplatcích). Vzhledem k ustanovení §11a zákona o soudních poplatcích, podle něhož osvobození od poplatku podle §11 odst. 2 téhož zákona, jakož i osvobození podle rozhodnutí předsedy senátu o přiznání osvobození od soudních poplatků, se neuplatní, je-li dovolání odmítnuto pro nepřípustnost podle §238 o. s. ř., není překážkou odmítnutí dovolání nepřípustného podle §238 o. s. ř. okolnost, že nebylo rozhodnuto o žádosti dovolatele o osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení. I kdyby totiž bylo osvobození dovolateli rozhodnutím podle §138 o. s. ř. přiznáno, vzhledem k nepřípustnosti dovolání dle §238 o. s. ř. by to nemělo na povinnost dovolatele zaplatit soudní poplatek za dovolání žádný vliv (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1697/2021, nebo ze dne 22. 8. 2019, sen. zn. 29 NSČR 71/2019). Pro možnost odmítnout dovolání objektivně nepřípustné podle §238 o. s. ř. také není rozhodná skutečnost, že nebyla splněna podmínka zastoupení dovolatele advokátem, resp. že nebylo rozhodnuto o žádosti dovolatele o ustanovení zástupce pro dovolací řízení (srov. §241b odst. 2 o. s. ř.).
S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (jenž je veřejnosti dostupný na https://nalus.usoud.cz ), Nejvyšší soud za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o odmítnutí dovolání v přiměřené lhůtě, již samostatně nerozhodoval o akcesorickém návrhu povinného na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, který se rozhodnutím o dovolání stal bezpředmětným.
Absence výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněna tím, že žaloba pro zmatečnost je (pouze) mimořádným opravným prostředkem podaným proti rozhodnutí vydanému v exekučním řízení [srov. §87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 7. 2023
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu