ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.2101.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 2101/2022-243
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Marka Doležala ve věci žalobkyně Oskar Schunck Komanditgesellschaft Zweigniederlassung Bielefeld , se sídlem Feilenstrasse 31, 33602 Bielefeld, Spolková republika Německo, zastoupené Mgr. Petrem Fouskem, advokátem se sídlem v Bělé pod Bezdězem, Purkyňova 372, proti žalovanému J. U. , o zaplacení částky 1 683 811,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 42 Cm 145/1999, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 5. 2005, č. j. 12 Cmo 371/2004-208, ve znění opravného usnesení ze dne 9. 6. 2022, č. j. Nc 91/2022-231, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 16. 6. 2004, č. j. 42 Cm 145/1999-189, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 1 510 913,20 Kč s 5% úrokem p. a. jdoucím od 29. 1. 1999 do zaplacení a k rukám advokáta zaplatit na nákladech řízení částku 102 125 Kč (výrok pod bodem I), co do částky 84 961,30 Kč s 18% úrokem p. a. jdoucím od 31. 3. 1999 do zaplacení řízení zastavil (výrok pod bodem II) a ohledně částky 87 936,80 Kč s 18% úrokem p. a. jdoucím od 29. 1. 1999 do zaplacení a ohledně úroku z prodlení ve výši 13 % p. a. z částky 1 510 913,20 Kč jdoucího od 29. 1. 1999 do zaplacení žalobu zamítl (výrok pod bodem III).
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem odvolací řízení v rozsahu výroku pod bodem II rozsudku soudu prvního stupně zastavil (první výrok), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I potvrdil (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu v jeho druhém a třetím výroku podal žalovaný dovolání, v němž co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2001 do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“), a uvedl, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam spočívající v tom, že řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí dovolatel spatřuje v řešení otázek:
a) „komu vzniká škoda v případě zásilky, která je přepravována na základě smlouvy, uzavřené v režimu Úmluvy CMR (vyhl. č. 11/1975 Sb.), tj. zda škoda vzniká odesílateli nebo příjemci“,
b) „podle jakého práva (tj. zda podle právního řádu České republiky nebo podle práva cizozemského) se posuzuje přechod práva na náhradu škody mezi pojišťovnou a poškozeným, jemuž pojišťovna náhradu škody poskytla, pokud oba tyto subjekty mají sídlo mimo území České republiky a pokud smlouva, která je mezi nimi uzavřena, uvádí, že jejich vztah se řídí právem cizího státu“, a
c) „zda v případě záměny účastníka podle §107a o. s. ř. zůstávají zachovány právní účinky spojené s podáním žaloby (§107a odst. 2 o. s. ř.) i v případě, že právo nového účastníka bylo promlčeno před účinností zákona č. 30/2000 Sb., jímž bylo ustanovení §107a vloženo do občanského soudního řádu, a zda tedy tato procesní norma může mít zpětnou účinnost ve vztahu k otázce promlčení, která je upravena hmotným právem“.
K otázce v pořadí první dovolatel prosazuje názor, že vzhledem k čl. 13 odst. 1 Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR), uveřejněné ve Sbírce zákonů vyhláškou č. 11/1975 (dále jen „Úmluva CMR“), vznikla škoda ztrátou přepravovaného zboží příjemci, nikoliv původnímu žalobci, který byl ve vztahu z přepravní smlouvy odesílatelem, a nemohlo proto právo na náhradu škody vyplacením pojistného plnění odesílateli přejít na pojišťovnu, tj. nynějšího žalobce. Vytýká odvolacímu soudu, že se s touto námitkou uplatněnou již v odvolání nevypořádal, a má za to, že řízení je postiženo vadou, protože napadený rozsudek neodpovídá požadavkům na řádné odůvodnění dle §157 odst. 2 o. s. ř.
Ke druhé otázce dovolatel argumentuje, že vztah mezi pojišťovnou a pojištěným nelze posuzovat podle českého práva. Odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2004, č. j. 29 Odo 667/2003-177 (vydané ve zde souzené věci), podle něhož nezvolí-li účastníci rozhodné právo, řídí se jejich právní vztahy právním řádem, jehož použití odpovídá rozumnému uspořádání daného vztahu (§10 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním), upozorňuje, že již při jednání odvolacího soudu poukazoval na to, že v pojistné smlouvě bylo sjednáno užití německého práva, a vyjadřuje přesvědčení, že za této situace nelze použít obecné ustanovení o použití rozhodného práva. Dodává, že při odvolacím jednání také namítal, že pojistná smlouva se na předmětnou událost vůbec nevztahuje, a vytýká odvolacímu soudu, že ani k této námitce nezaujal stanovisko.
Ve vztahu ke třetí z předložených otázek dovolatel zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že uplatněné právo se nepromlčelo. Dovozuje, že pokud původní žalobkyni právo na náhradu škody vůbec vzniklo, pak dne 2. 9. 1999, kdy zaplacením pojistného plnění právo na náhradu škody přešlo na nynější žalobkyni, skutečně promlčeno nebylo, neboť původní žalobkyně podala žalobu v jednoroční promlčecí době. Ustanovení §107a o. s. ř., podle něhož novému žalobci zůstávají zachovány právní účinky podané žaloby, však bylo do právního řádu začleněno až s účinností od 1. 1. 2001 a v té době již bylo právo nového žalobce promlčeno, protože změna věřitele nemá vliv na běh promlčecí doby (§111 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, dále jen „občanský zákoník“ či „obč. zák.“). Dle mínění dovolatele je otázkou zásadního právního významu, zda procesní norma může mít zpětnou účinnost na otázku promlčení, která je upravena právem hmotným.
Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
V průběhu dovolacího řízení Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, usnesením ze dne 16. 5. 2006, č. j. 48 K 23/2006-173, prohlásil konkurs na majetek dovolatele. Prohlášením konkursu bylo dovolací řízení dle §14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZKV“), přerušeno a po dobu trvání konkursu v něm nebylo možno pokračovat (srov. Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 1998, Cpjn 19/98, uveřejněné pod č. 52/1998 Sb. rozh. obč., bod XXIV). Usnesením ze dne 9. 3. 2022, č. j. 48 K 23/2006-1445, jež nabylo právní moci dne 14. 5. 2022, uvedený soud konkurs zrušil pro nedostatek majetku. Zrušením konkursu zanikly účinky prohlášení konkursu uvedené v §14 odst. 1 písm. c) ZKV [§45 odst. 1, část věty za středníkem, ZKV], a to právní mocí usnesení o zrušení konkursu (§44 odst. 5 věta druhá ZKV). V dovolacím řízení tedy bylo možno pokračovat.
Se zřetelem k datu vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 12 čl. II přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony – občanský soudní řád ve znění účinném do 30. 6. 2009.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v této věci nejde, neboť rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo rozhodnutí zrušené odvolacím soudem, kterým by tento soud rozhodl ve věci samé jinak. Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť nelze dospět k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Co se týče první z předložených otázek, dovolatel zřejmě přehlédl, na jakém právním závěru je napadené rozhodnutí založeno. Odvolací soud uzavřel, že původní žalobce jako objednatel přepravy uhradil příjemci škodu za ztracenou zásilku, v důsledku čehož „ve smyslu ustanovení čl. 37 a) Úmluvy CMR měl právo postihu vůči dopravci, u kterého ke škodě došlo, tedy vůči žalovanému“. Proti právnímu názoru, z něhož tu odvolací soud vycházel, dovolatel nikterak nebrojí.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil (§242 odst. 3 o. s. ř.), proto též při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, případně jejichž řešení zpochybnil (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 7, ročník 2004, pod číslem 132).
Předložená otázka ostatně již v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena byla. Nejvyšší soud uzavřel v rozsudku ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 23 Cdo 888/2011 (ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud usnesením ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 1452/13, odmítl, a který je – stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná – dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu) mimo jiné, že kdo je osobou oprávněnou uplatňovat nároky z přepravní smlouvy, lze dovozovat z článku 13 odst. 1 Úmluvy CMR, podle nějž platí, že jakmile dojde zásilka na místo určené k jejímu vydání, má příjemce právo žádat od dopravce, aby mu proti potvrzení vydal druhé vyhotovení nákladního listu a zásilku. Je-li zjištěna ztráta zásilky nebo nedojde-li zásilka ve lhůtě uvedené v článku 19, je příjemce oprávněn vlastním jménem uplatňovat proti dopravci nároky z přepravní smlouvy. Z uvedené úpravy je zřejmé, že přepravní smlouva, představující svým způsobem smlouvu ve prospěch třetí osoby, umožňuje uplatňování nároků z této smlouvy také příjemci zásilky, ačkoliv ten není stranou smlouvy o přepravě věci a nemá tak vůči dopravci přímý vztah založený smlouvou.
Ve zde souzené věci odvolací soud vzhledem k přijatému řešení zjevně vycházel z názoru, že ztrátou zásilky, která je přepravována na základě smlouvy uzavřené v režimu Úmluvy CMR, vzniká škoda příjemci, dovolatelem otevřenou právní otázku tedy neřešil v rozporu s hmotným právem.
Na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nelze usuzovat ani skrze druhou z předložených otázek, neboť i ta již byla dovolacím soudem právě ve zde souzené věci vyřešena a právní posouzení odvolacího soudu je s přijatým řešením v souladu.
Nejvyšší soud vysvětlil v usnesení ze dne 18. 2. 2004, sp. zn. 29 Odo 667/2003, že aplikuje-li se v řízení o náhradu škody české právo (Úmluva CMR je součástí právního řádu České republiky a stanoví-li něco jiného než zákon, použije se před zákonem), pak v právním vztahu odpovědnosti za škodu vystupuje jako škůdce ten, kdo škodu způsobil, a jako poškozený ten, komu vznikla škoda, přičemž důvodnost nároku soud posuzuje podle toho, zda jsou splněny podmínky vzniku odpovědnosti za škodu upravené českým právem. Obdobně platí, že v právním vztahu založeném mezi pojistitelem poškozeného a škůdcem podle §813 odst. 1 občanského zákoníku je třeba za škůdce považovat toho, kdo způsobil škodu, a za pojištěného (poškozeného) a pojistitele účastníky smlouvy o pojištění majetku. Podmínky zákonné cese nároku na náhradu škody z pojištěného (poškozeného) na pojistitele se pak posuzují z hlediska naplnění hypotézy této normy a není přitom významné, zda pojistná smlouva byla uzavřena podle cizího práva, když pro přechod práva podle §813 občanského zákoníku je rozhodující, zda a v jakém rozsahu poskytl pojistitel pojištěnému pojistné plnění na základě smlouvy o pojištění majetku. Použití českého práva proto nelze vyloučit argumentem, že vzájemný vztah pojistitele a pojištěného byl založen podle norem cizího práva.
Zásadně právně významným nečiní napadené rozhodnutí ani poslední z předestřených otázek, neboť na jejím řešení napadené rozhodnutí nezávisí. Odvolací soud takovou otázku neřešil, neboť neměl důvod ji řešit. Zásadní význam rozhodnutí po právní stránce přitom může založit jen taková právní otázka, na níž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, tj. jejíž řešení je pro toto rozhodnutí určující (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. 29 Odo 1020/2003).
Otázka vychází z premisy, že právo nové žalobkyně bylo promlčeno před účinností zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Dovolatel je totiž toho názoru, že přechod práva na nového věřitele nemá vliv na běh promlčecí doby, promlčecí doba tak nové žalobkyni dále plynula a marně uplynula, neboť sama řízení u soudu nezahájila. Tato premisa je nesprávná.
K promlčení práva na náhradu škody v případě jeho přechodu na pojišťovnu Nejvyšší soud vyložil již v rozsudku ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 871/2002 (s odkazem na rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 21. 11. 1974, sp. zn. 3 Cz 66/74, uveřejněný pod č. 24/1976 Sb. rozh. obč.), že okolnost, že na žalující pojišťovnu přešlo právo pojištěné vůči žalovanému na náhradu škody z pojistné události až do výše pojistného plnění (§813 odst. 1 obč. zák.), nemá vliv na právo žalovaného namítat vůči pojišťovně promlčení a na počátek běhu promlčecí doby. Současně platí, že okamžikem, kdy na pojišťovnu přešlo právo poškozeného na náhradu škody ve smyslu §813 odst. 1 obč. zák., nezačíná jí běžet nová promlčecí doba, jestliže již předtím počala běžet samotnému poškozenému. V navazujícím textu Nejvyšší soud odkázal na institut stavení běhu promlčecí doby podle §112 obč. zák., kdy od okamžiku uplatnění nároku na náhradu škody promlčecí doba neběží, a to ve vztahu k osobě, vůči níž se toto řízení vede.
Předtím, než se ustanovení §107a o. s. ř. stalo součástí právního řádu, vycházela rozhodovací praxe ze závěru, že nejenom v případě universální sukcese, ale i v případě sukcese singulární přecházejí na sukcesora i práva a povinnosti dosavadního účastníka řízení s uplatňováním nebo bráněním postoupených práv spojená, včetně práv a povinností procesních. Jde o přímé procesní nástupnictví, takže ke změně v osobě účastníka řízení dochází, aniž by o ní soud rozhodoval. Jedinou podmínkou bylo, aby singulární sukcese byla u soudu uplatněna (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 1996, sp. zn. 2 Cdon 539/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, sešit č. 11, rok 1997, pod číslem 2, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1495/96, uveřejněný v témže časopise, sešit č. 82, rok 1997, pod číslem 10, a nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. I. ÚS 531/98, uveřejněný pod č. 171/1999 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Jestliže tedy v předmětné věci přešel na základě §813 odst. 1 obč. zák. na nynější žalobkyni žalobou uplatněný nárok, tak tomu bylo včetně kvalit, které pohledávka v době přechodu měla. Nabyta tedy byla pohledávka zažalovaná, jejíž promlčecí doba byla podle §112 obč. zák. stavěna. Otázka kladená dovolatelem tuto skutečnost nereflektuje. Platilo i před přijetím ustanovení §107a o. s. ř., že v důsledku singulární sukcese zůstávají hmotněprávní účinky spojené s podáním žaloby zachovány.
Dovolatel rovněž vytýkal odvolacímu soudu, že se v napadeném rozsudku nevypořádal se všemi jeho námitkami a tím zkrátil jeho právo na spravedlivý proces. Vzhledem k tomu, že kritika rozsudku odvolacího soudu z pohledu dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), pod který je možno tyto výhrady z hlediska jejich obsahu podřadit, nemůže být způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného rozsudku odvolacího soudu po právní stránce, nemohl dovolací soud k těmto námitkám přihlédnout při posuzování otázky, zda je proti napadenému rozsudku dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1256/2005).
Jelikož dovolání žalovaného proti výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a ve zbývajícím rozsahu, v němž směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení, není přípustné podle žádného ustanovení občanského soudního řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4/2003 Sb. rozh. obč.), Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř., když žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a žalobkyni v dovolacím řízení podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly.
Návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu, podaný spolu s dovoláním dne 9. 8. 2005, o němž v důsledku přerušení dovolacího řízení nemohlo být včas rozhodnuto, se stal bezpředmětným jak vzhledem k značnému časovému odstupu a skutečnosti, že konkurs na majetek dovolatele byl zrušen pro nedostatek majetku, tak vzhledem k tomu, že dovolání bylo odmítnuto.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 11. 2023
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu