ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.2320.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 2320/2022-234
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně KAZIKO a.s. , se sídlem v Praze 9, Pod Turnovskou tratí 182/18, identifikační číslo osoby 26693054, zastoupené doc. JUDr. Monikou Forejtovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 2, Náplavní 2013/1, proti žalovanému hlavnímu městu Praha , se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, identifikační číslo osoby 00064581, zastoupenému JUDr. Petrem Balcarem, advokátem se sídlem v Praze 1, Panská 895/6, o zaplacení 2 517 477 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 14 C 204/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2022, č. j. 35 Co 436/2021-205, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 22 603 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalobkyně.
Odůvodnění:
Žalobkyně se v řešené věci domáhala uložení povinnosti žalovanému zaplatit jí částku 2 517 477 Kč s příslušenstvím jako ceny díla provedeného podle smlouvy o dílo. Vznik pohledávky žalobkyně byl mezi stranami nesporný, spornou byla otázka, zda pohledávka žalobkyně zanikla na základě žalovaným provedeného jednostranného započtení pohledávky na smluvní pokutu, jež měla vyplývat z jiné smlouvy o dílo uzavřené mezi účastníky dne 9. 9. 2016 s označením díla „Střední škola umělecká a řemeslná“, P 5 – rekonstrukce části objektu Miramare (dále jen „smlouva Miramare“ či „dílo Miramare“), z důvodu prodlení žalobkyně s dokončením a předáním díla Miramare.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 18. 8. 2021, č. j. 14 C 204/2019-180, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 2 517 477 Kč s tam specifikovanými úroky z prodlení (výrok I) a rozhodl o povinnosti žalovaného k náhradě nákladů řízení žalobkyni ve výši 329 299 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, ve výroku II ho změnil tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 408 591 Kč, jinak jej rovněž potvrdil (první výrok) a rozhodl o povinnosti žalovaného k náhradě nákladů odvolacího řízení žalobkyni ve výši 45 206 Kč (druhý výrok).
Rozsudek odvolacího soudu, výslovně v rozsahu všech jeho výroků, napadl žalovaný včasným dovoláním, jehož přípustnost spatřoval v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítl nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem a navrhl zrušení napadeného rozhodnutí, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla podané dovolání pro nepřípustnost odmítnout.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a též od které „ustálené rozhodovací praxe“ (ať již vymezené uvedením spisové značky rozhodnutí Nejvyššího soudu, které danou rozhodovací praxi reprezentuje, nebo dostatečně určitým slovním popisem této rozhodovací praxe) se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje [srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 4/2014“), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1011/2022, jež jsou veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na http://www.nsoud.cz ].
Těmto požadavkům žalovaný nedostál, zpochybňoval-li v dovolání závěr odvolacího soudu, podle kterého do doby právní moci stavebního povolení nemohlo být dílo prováděno, neboť by došlo k rozporu s veřejným právem a jednalo by se o nepovolenou stavbu, a namítal-li, že soudy nevzaly v potaz, ve který časový okamžik nebylo dokončení díla Miramare objektivně realizovatelné, tj. zda k 27. 10. 2017, kdy fakticky ani nezačaly stavební práce, či případně později, a zda vybudování výtahu musela realizovat žalobkyně jako zhotovitelka, případně jiný dodavatel. Ve vztahu k těmto námitkám žalovaný neformuloval žádnou konkrétní právní otázku, na jejímž řešení by záviselo napadané rozhodnutí, ani řádně nevymezil předpoklad přípustnosti dovolání, neboť nijak nespecifikoval konkrétní rozhodovací praxi dovolacího soudu, od níž se měl při svém posouzení odvolací soud odchýlit, jak (pouze obecně) avizoval v úvodu dovolání.
Žalovaný nevyhověl těmto požadavkům ani ve vztahu k námitce, že odvolací soud při závěru o nutnosti uzavření dodatku ke smlouvě o dílo nevzal do úvahy, že případné vícepráce mající za následek navýšení ceny plnění a rozšíření (částečnou změnu) předmětu plnění mohou mít povahu tzv. „podstatné změny smlouvy“ ve smyslu §222 zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek. Ve vztahu k této námitce žalovaný v dovolání odkazoval na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. 4. 2019, sp. zn. 62 Af 130/2016, s jehož závěry patrně měly být závěry odvolacího soudu v rozporu. Takový odkaz však nelze považovat za řádné vymezení předpokladu přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. (tj. za řádné vymezení ustálené judikatury dovolacího soudu, od níž se měl odvolací soud odchýlit), neboť rozhodnutí krajských soudů zjevně nepředstavují ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího.
Vytčené nedostatky obligatorních náležitostí dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání v uvedených částech.
Přípustnost dovolání nemohou založit námitky žalovaného, že žalobkyně nekonala (přestala provádět stavební činnost), ačkoli byla během kontrolních dnů upozorněna na to, aby provedla zakrytí chodby dle výkresů (dočasné vyztužení desky pomocí panelů, které však žalobkyně ani po urgenci ze strany žalovaného neobjednala), a že příčinou nekonání žalobkyně byla její neochota zřídit dočasnou stavební komunikaci či její nedostatečná odborná způsobilost. Výše uvedenými námitkami žalovaný nebrojí proti správnosti právního posouzení (neformuluje žádnou otázku hmotného či procesního práva řešenou odvolacím soudem) nýbrž zpochybňuje správnost skutkového stavu, na němž odvolací soud své právní posouzení založil, neboť taková zjištění o příčinách přerušení stavební činnosti prezentovaná žalovaným v dovolání odvolací soud neučinil. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. proto nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu (srov. R 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014).
Žalovaný v dovolání namítal také nesprávnost závěru odvolacího soudu, podle kterého byla žalobkyně oprávněna přerušit provádění prací z důvodu, že nový projekt počítal i s vybudováním výtahu, zatímco smlouva o dílo uzavřená mezi účastníky nikoliv, a tvrdil, že i kdyby smlouva o dílo obsahovala vybudování výtahu, šlo by o práce, které se provádějí mnohem později a pokud stavební povolení bylo ke dni 27. 10. 2017 v rozporu se smlouvou o dílo, tato záležitost (rozpor) by byla vyřešena/zhojena během následujících měsíců, a to buď podepsáním dodatku ke smlouvě o dílo, popřípadě „vysoutěžením“ nového dodavatele plnění (zhotovitele výtahu). Odkazoval přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. 32 Cdo 3165/2020. Ačkoliv žalovaný v dovolání ani ve vztahu k této námitce výslovně neformuloval žádnou právní otázku či předpoklad přípustnosti dovolání, lze dovodit z jeho odkazu na konkrétní rozsudek Nejvyššího soudu a z důvodu přípustnosti avizovaného obecně v úvodu dovolání, že přípustnost dovolání spatřoval v tom, že se odvolací soud odchýlil od závěrů v tomto rozsudku uvedených.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. tato námitka nemůže založit, neboť napadené rozhodnutí nezáviselo na řešení otázky posuzované v žalovaným zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu, tj. otázky, jaké skutečnosti jsou rozhodné pro rozlišení, kdy práce provedené podle dohody stran nad rámec smlouvy o dílo jsou pracemi provedenými na základě původní smlouvy o dílo a kdy jde o práce provedené na základě jiné smlouvy o dílo. Odvolací soud se v napadeném rozhodnutí ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně, podle kterého nebyl důvodný požadavek žalovaného na zaplacení smluvní pokuty, neboť žalobkyně nemohla být v prodlení se zhotovením díla Miramare z důvodu, že nemohla dílo provádět nejprve po určitou dobu pro absenci stavebního povolení (podle smlouvy Miramare měla žalobkyně dílo provádět v souladu s projektovou dokumentací pro výběr zhotovitele, výkazem výměr a za dalších podmínek ve smlouvě uvedených, mezi které patřilo též provádění díla v souladu se zákonem č. 183/2006 Sb., stavební zákon, přičemž žalobkyně se současně měla řídit stavebním povolením, které však bylo vydáno až 13. 6. 2017). Poté nemohla dílo Miramare provádět pro existenci překážek, na něž žalovaného upozorňovala a které nastaly po uzavření smlouvy o dílo a vyžadovaly její změnu (k té žalovaný nepřistoupil). Tyto důvody shledal v tom, že projektová dokumentace, podle níž měla žalobkyně dílo Miramare provést, byla v rozporu s později vydaným stavebním povolením (a projektovou dokumentací k němu doloženou), a to ve vztahu k výstavbě výtahu, se kterým původní projektová dokumentace nepočítala (i kdyby měl výstavbu výtahu realizovat jiný subjekt odlišný od žalobkyně, byla nezbytná úprava původní projektové dokumentace ve vztahu k žalobkyni, aby dílo nebylo prováděno v rozporu se stavebním povolením), a též ve vztahu k části stavby týkající se pozemku, na němž byla po odtěžení zeminy žalobkyní zjištěna existence podzemní spojovací klenby, na které byl založen přístavek a jejíž existence v původní projektové dokumentaci nebyla předpokládána. Stavební povolení přitom řešilo i tuto část stavby odlišně od původní projektové dokumentace (autorský dozor žalovaného uznal nutnost změny projektové dokumentace). Podle odvolacího soudu též žalobkyně v souladu s příkazem bezpečnostního technika přerušila práce sjednané smlouvou Miramare z důvodu, že nebylo možné zajistit bezpečný přístup na stavbu přes staticky nestabilní podzemní spojovací klenbu. Odvolací soud tedy neřešil (neměl důvod řešit) otázku posuzovanou ve výše zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu, neboť nedospěl k závěru, že by byly provedeny na základě dohody stran jakékoliv práce nad rámec smlouvy o dílo. Odkaz žalovaného na toto rozhodnutí je proto nepřípadný (tam řešená otázka se míjí s právním posouzením odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí). Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující, je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
Žalovaný spatřoval přípustnost dovolání též v tom, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu (jím konkrétně citované), podle které je povinností soudu provést důkaz znaleckým posudkem bez ohledu na to, zda má soudce odborné znalosti potřebné pro posouzení určité skutečnosti, a vytýkal odvolacímu soudu, že sám učinil závěr o vysoce odborné otázce existence staticky neúnosné klenby u spojovací chodby.
Jak bylo uvedeno již výše, odvolací soud závěr o nemožnosti žalobkyně provádět dílo podle smlouvy Miramare (pro kterou nemohla být v prodlení se zhotovením díla a tudíž žalovanému nemohl vzniknout nárok na smluvní pokutu uplatněnou započtením), odůvodnil absencí stavebního povolení po určitou dobu (první závěr), existencí překážek spočívajících ve vzájemném rozporu smluvních povinností, který nastal po uzavření smlouvy Miramare, vyžadoval její změnu a spočíval v tom, že žalobkyně měla dílo Miramare provádět podle původní projektové dokumentace, avšak současně též podle stavebního povolení, které se s původní projektovou dokumentací neslučovalo, a to ohledně nově požadované výstavby výtahu a též ohledně provedení díla ve vztahu k pozemku, na kterém byla zjištěna existence (dříve nepředpokládané) podzemní klenby a přístavku na ní založeném (druhý závěr), a též v tom, že žalobkyně odůvodněně přerušila provádění díla i pro statickou nestabilitu podzemní klenby, která neumožňovala bezpečný přístup na stavbu (třetí závěr). Odvolací soud tedy nedůvodnost obrany žalovaného (závěr o absenci prodlení žalobkyně pro její nemožnost pokračovat v provádění díla) založil na třech závěrech, z nichž první dva společně mohly obstát samy o sobě bez ohledu na závěr třetí (pro posouzení rozporu původní projektové dokumentace a stavebního povolení nebylo rozhodné, zda byla podzemní klenba staticky nestabilní, ale pouze to, že byla oproti předpokladům podzemní klenba na pozemku v průběhu stavby vůbec zjištěna). Prostřednictvím otázky, zda mohl odvolací soud sám učinit odborný závěr o statické nestabilitě podzemní klenby, však žalovaný v dovolání zpochybnil pouze třetí z těchto závěrů, první dva závěry v dovolání relevantním způsobem zpochybněny nebyly. Spočívá-li přitom rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby (příp. k závěru o nedůvodnosti obrany žalovaného), není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v §237 o. s. ř. Zpochybnění jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li (resp. není-li dovoláním řádně napaden) rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí také spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016). Pro řešení žalovaným předložené procesní otázky proto není dovolání přípustné, neboť její řešení se nemůže nijak dotknout možnosti posouzení prvních dvou závěrů, které samy o sobě postačují pro konstatování nedůvodnosti obrany žalovaného.
Námitky žalovaného o absenci řádného odůvodnění napadeného rozhodnutí a jeho nepřezkoumatelnosti, o nevypořádání se s důkazy a nedostatečném vypořádání se s argumenty žalovaného, neobsahují žádnou otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem (na jejímž řešení by napadené rozhodnutí záviselo) a jsou fakticky námitkami vad řízení, kterých se měl podle přesvědčení žalovaného odvolací soud dopustit a k jejichž případné existenci přihlédne dovolací soud pouze v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Samotné tvrzení žalovaného o těchto údajných procesních pochybeních tudíž přípustnost dovolání založit nemůže (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014).
Odkazoval-li současně žalovaný ve vztahu k výše zmíněné argumentaci na nálezy Ústavního soudu ze dne 29. 8.2017, sp. zn. III. ÚS 593/17, ze dne 3. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 74/06, a ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. I. ÚS 2568/07 (které jsou veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu – na https://nalus.usoud.cz ) a tvrdil-li protiústavnost napadeného rozhodnutí, lze k tomu pro úplnost dodat, že z napadeného rozhodnutí se podává, že jeho odůvodnění dosahuje takové míry argumentace, která nikterak nekrátila žalovaného v možnosti uplatnění dovolacích důvodů, jak je zřejmé i z obsahu jeho dovolání (k tomu srov. například rozsudek 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sb. rozh. obč.). Odvolací soud se námitkami žalovaného zabýval a v dostatečném rozsahu se s nimi v rámci své argumentace vypořádal, a to i s odkazem na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, s nímž se ztotožnil (srov. bod 23 napadeného rozhodnutí). Ostatně jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Těmto požadavkům odvolací soud dostál.
Žalovaný napadl rozsudek odvolacího soudu výslovně v rozsahu všech jeho výroků, tedy i v té části výroku prvního, a ve druhém výroku, kterými bylo rozhodováno o nákladech řízení. Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalovaného odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné (dílem též pro vady).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 28. 7. 2023
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu